Kapitola 29 – Příbytek plný zvláštností

Až když Alexandra zmizela v druhé místnosti a zavřela za sebou dveře, si Martin teprve povšiml dalších ojedinělých zvláštností, které předtím jeho očím unikly. Pekáče s cukrovím nebyly jen v troubě, objevovaly se na různých místech na sporáku, na židlích i nedaleko dveří, jimiž do bytu prošel z chodby. Na Martina tedy až nyní v plné síle dolehla omamná nasládlá vůně mísící se s onou přívětivě navazující, jež vycházela ze sprchového koutu. Když Martin poodkryl závěs a nahlédl do vany, spatřil na ní tubu s tekutým jahodovým mýdlem a vedle ní šampon s obdobnou náplní. Vana však byla dočista prázdná a žádný z pekáčů se v ní nenacházel. Jen drobné kapičky v ní jednoznačně vypovídaly o tom, že Alexandra na sebe nehodila přiléhavý župan jen kvůli tomu, aby za jeho pomoci Martina ohromila před dveřmi svého bytu a pod falešnou záminkou ho nalákala dovnitř. Martin teď věděl, že i když Alexandra měla svůj vlastní a trochu svérázný životní styl – k němuž neodmyslitelně patřila záliba v pečení – byla to zcela normální dívka, která se ráda seznamovala s novými lidmi.

Obdivuješ moji vaničku? Vím, není sice příliš velká, ale to mi vůbec nevadí,” ozvalo se Martinovi náhle za zády. Toho ten nesmírně milý hlásek znovu překvapil, takže měl co dělat, aby do vany málem nezahučel. Naštěstí se zavčas stačil zachytit závěsu.

No, tak nějak,” zadrmolil, pak se ale přece jen rozpovídal. „Jen mě zajímalo, jestli se tam taky náhodou neukrývá nějaký další pekáč s cukrovím. Až teď jsem zjistil, kolik jich tu všude je. To jsem snad v životě ještě nikdy u nikoho neviděl.”

Ano, já vím, je jich tu poměrně dost, za to vše zkrátka může má velká záliba v pečení,” připustila stylově Alexandra. „Jsou prostě věci, k nimž člověk jednoho dne pocítí silné pouto, přičemž ve skutečnosti vlastně ani pořádně neví, proč tomu tak je. Ale když ho to baví, řekne si, proč u toho nezůstat. Žijeme přece jen jednou, a pokud máme nějakou vlastní zálibu, která nás naplňuje, je to nefalšované znamení toho, že bychom se jí měli nadále plně věnovat. I když to třeba někomu jinému připadá jako jedna velká zbytečnost.”

Martin na Alexandru se zájmem hleděl, tentokrát dokonce úspěšně odolal jejím poetickým modrým očím a neuhnul jim, jak to měl ve zvyku. Stále víc ho okouzlovaly její vytříbené hlasové projevy. Něco podobného měl prozatím možnost totiž slýchávat jen od Kristiána. Zároveň s tím Martina rovněž potěšilo, že jeho hostitelka vyměnila župan za oblečení, které měla na sobě, když se spolu potkali poprvé, a jež v člověku nebudilo (v porovnání s tygřím županem nebo přiléhavou sukní) příliš toužebně horlivé představy.

Já si nemyslím, že by tvá záliba mohla někomu vadit. Vždyť jsi sama viděla, jak to tvé cukroví všichni od nás ze třídy nadšeně obdivovali a vyjídali jak na běžícím páse, dokonce ta tvá přítomnost a kulinářský um dokázaly zastínit příchod nejobávanější profesorky na naší škole, a to už je co říct.”

„Jsem ráda, že se na to díváš z té přívětivější stránky. Hodně mi tím dáváš.” Alexandra přistoupila k Martinovi a vzala ho jemně za ruku. „Teď už toho nechme. Chtěla bych tě provést po zbylých dvou pokojích a ukázat ti jejich skrytá tajemství.”

Martin se tomu nijak nebránil a nechal se dívkou vést. Také Jeremiáš se i s pavoukem vydal v jejich stopách, přičemž před sebou ještě stačil kutálet svůj oblíbený míček. Jakmile se všichni ocitli v druhé místnosti, retrívr si všechny své hračky uklidil do pelechu a zalehl do něj.

Ona místnost byla podstatně větší. I tady se vyjímaly pekáče s cukrovím, všechny měly však své vyvážené místečko v poličkách, v nichž by se za normálních okolností zajisté nacházely knihy (ty ostatně vyplňovaly jeden postranní regál v pravém koutě). Do celé místnosti proudilo světlo pouze skrz jedno větší okno. To pak lemovala skromně zdobená našedlá záclona. Pod oknem pak byla rozložená palanda s miniaturním polštářem a dekou. To nebyly jediné zvláštnosti, jichž si Martin povšiml hned napoprvé. I stěny se pyšnily náležitou výzdobou a to v podobě poutavých obrázků s rozmanitými lidskými obličeji a s přírodními výjevy v pozadí. Jistou klasickou pokojovou náplň tak tvořil jen stůl s počítačem a tiskárnou, i tak se na něm ale nacházelo poměrně dost lejster. Martin tak měl pomalu pocit, jako by vstoupil do vkusně upravené kanceláře jakéhosi podniku než do prachobyčejného dívčího pokojíku.

Tak jak se ti můj pokojík zamlouvá?” promluvila Alexandra, když se Martin na vše dostatečně vynadíval. Jeho oči teď spočinuly na stole, kde ho již předtím nesmírně zaujaly různobarevné desky a cosi v nich.

Martinovi to nedalo, popošel ke stolu a jedny z desek poodkryl. Naskytl se mu tak pohled na něco, s čím se doposud ještě nikdy nesetkal.

Hned na prvním papíru spatřil čísi fotografii a pod ní vepsané jméno. Dle prvních dojmů se dalo soudit, že obojí k sobě neodmyslitelně patří. Na fotografii se vyjímala postarší žena v brýlích a pod ní tučnou kurzívou stálo Helena Kantová.

Líbí se mi tady, není to tu sice nějak ohromně velké jako u nás doma, ale jsem tady spokojená,” řekla náhle Alexandra, sklánějící se právě nad Jeremiášem. Martin okamžitě zbystřil, jakmile vzápětí ucítil její ruku a z ní vůni vanilky smíšenou s onou jahodovou sálající z dívčiných vlasů. „Prostě jsem se jednoho dne rozhodla odejít od rodiny a zkusit si žít po svém ve skromném příbytku, v němž bych si vše zařídila podle vlastních představ a nikdo mi do ničeho nemluvil. Proto tu jsou po stěnách rozvěšené i tyto mé vlastnoručně malované obrázky i ty pekáče s cukrovím.

Martina Alexandřina mluva donutila na malý moment odpoutat oči od druhého papíru, na němž právě začínal rozhovor mezi Helenou a jakýmsi mužem jménem Helmut. Kdo však byl onen druhý a proč se tu ocitl, to se prozatím nestačil ještě dočíst.

Když se pak ale Martinovi podařilo zběžně celou stranu přelouskat a v rychlosti ještě nahlédl na tři další, částečně mu to začalo dávat jistou souvislost. Ti dva mezi sebou zjevně vedli hovory na rozličná témata – o tom ostatně mnohé vypovídaly další fotky Heleny Kantové – ovšem na nich už dotyčná byla zachycena na konkrétních, rozmanitých místech.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.