Kapitola 1 – Dívka se zebrou, nesmělý stydlín a dobrácký dlouhán

Byla neděle a s ní se pozvolna blížil i konec prvního školního týdne. Zářijové počasí se příliš nevydařilo, střídavě poprchávalo a místy zase na malou chvilenku vysvitlo sluníčko. Avšak nic z těchto nenadálých změn zaručeně nemohlo narušit poklidnou atmosféru menšího počtu lidí tam dole na zemi, kteří právě vyráželi na nedalekou každoroční sešlost, konající se v lukách nedaleko města s poměrně výřečným názvem. Ona setkání v sobě pokaždé nesla cosi zvláštního, výjimečného, ojedinělého, neboť se na nich rok co rok objevovali jak úplní nováčci či prostě jen zvědavci, tak i stálé tváře. Občas i někdo ze zahraničí. Mohlo jich však klidně býti mnohem víc, říkali si nejednou organizátoři dané sešlosti. Na ni se lidé dopravovali různě – na kolech, auty nebo jen tak pěšky. Někteří z nich se dokonce řídili značkami na silnicích a na stromech, kde barevnou křídou s příslušnou orientační šipkou stálo: Mochnické katalovění.

V podobném duchu smýšleli i tři mladí lidé jedoucí na kole. Studovali společně gymnázium v Katalné Mochně, což je malebné městečko ležící ve středních Čechách, avšak v novinách bylo celkem neprávem podceňováno a zapomínáno; například skvostné a pro turisty atraktivní unikáty jako sto let stará zpívající fontána nebo prostranství malebných pasáží by si jednoznačně dle místních obyvatel zasloužily větší pozornost u široké veřejnosti.

Nola Klemontová jela nyní v čele skupinky a vychutnávala si svobodu volného víkendu tím, že se najednou přestala držet řídítek, rozpažila ruce a vykřikla: „Tak nespoutaná svoboda, ještě jeden den toužebného odpočinku! Jupííí!”

Přírodní blond vlasy se jí vlnily podél bílého pruhovaného svetru až k sedačce, na níž se protáčela celá její štíhlounká postava.

Náhle, aniž by to kdokoli čekal, se v těsné blízkosti tříčlenné skupinky prohnalo velkou rychlostí auto a vítr zvířený jeho pohybem mírně olízl Nolina řídítka. To vedlo k tomu, že dívka u okraje silnice začala nečekaně kličkovat, naštěstí se jí ale podařilo situaci zdatně ustát. Zato řidič, který auto řídil, se vůbec nenamáhal zastavit, natož se podívat, jestli svou zběsilou jízdou náhodou někomu neublížil. Nola to ale vzala s pozitivním nadhledem a nechtěné počáteční kličkování ihned přijala za takovou – dalo by se říci – novou silniční vložku, jíž teď bavila oba opožděné kamarády za sebou.

„A stejně jsem nespadla, a i kdyby, tak tahle nová pirueta pro mě beztak není ničím obtížným!” volala Nola zvesela za autem, které již mizelo kdesi v dáli v zatáčce, načež se pravou rukou chytla svého zebřího klobouku a začala okázale předvádět, jak by asi vypadal člověk, který by si na řídítka položil příliš těžkou tašku a společně s ní a s kolem se vzápětí začal klátit z prudkého kopce rovnou do škarpy. Záhy toho ale musela nechat, protože se jí kolo už protáčelo naprázdno. „Už jsem to nedokázala ustát, ale za ten cirkus mi to docela stálo,” hlesla pobaveně, seskočila z kola a nahmatala si dolní ret, který měla naprasklý. „Promiň, asi jsem teď na vás byla příliš rychlá, co? Jak koukám, tak Martin se nám zasekl už tamhle u stromu.”

„To je dobrý. Nemusíme přece zbytečně pospíchat, Katalovění začíná stejně až za hodinu,” odpověděl Nole příjemným hlubokým hlasem Kristián Betner, dlouhán s téměř holou hlavou a černýma očima. Pak se rovněž zahleděl do míst, kde se zmítal poslední člen jejich cyklistické posádky.

„Asi bude lepší, když se za ním vydáme nazpátek a zjistíme, co má za problém, co ty na to?” mínila Nola, neboť jí bylo na druhý pozornější pohled jasné, že se Martin u stromu nezastavil jen proto, aby se osvěžil ovocem.

„Hmm, asi jo,” souhlasil Kristián. Ten spodní ret tě trápí už hezky dlouho, co?”

„Už jsem si na to pomalu zvykla. Nevím, čím to je, že by tím počasím? Možná. No nic, večer si to zase přetřu a bude,” připustila Nola s matným úsměvem. Pak se ale zase naplno vžila do původního rozpoložení a ještě jednou předvedla, tentokrát bez použití kola, jen tak nanečisto, předchozí vrtivou pózu, k níž ji donutil nedbalý řidič. „Žádný naprasklý rtík mi rozhodně nezabrání, aby mi kdokoli ukradl nečekané přízvisko, jež mi přidělili spolužáci a za které jsem jim po dobu studia na gymnáziu nesmírně vděčná. Na tom má samozřejmě velkou zásluhu tento malebný klobouček. Jestlipak uhodneš, co mám teď na mysli?”

„No jasně, že jo. Jak bych to taky nevěděl, když s tebou už celý jeden rok sdílím společnou třídu… počkej, anebo se teď ve svém úsudku snad silně mýlím?” hrál teď Kristián před Nolou strašně překvapeného, i když už dopředu tušil, že ta její otázka byla naprosto zbytečná, nicméně ji nechtěl zklamat. „Že by to byla ta pověstná dívka se zebrou, jejíž klobouk svým vzhledem připomíná to podivné zvíře s baculatou hlavou a divotvornými pruhy na těle, které z lidí v jednom kuse mámí něco dobrého na zub?”

„Ty jeden proutníku, je to možné, tys to zas uhodl!” vypískla přešťastně Nola a žertovně Kristiána žduchla do loktu. Ten jí to hned oplatil.

Oba v dobré náladě nasedli na svá kola a vydali se konečně za Martinem, který na ně už žalostně a prosebně mával. Nola Kristiána opět předjela a opakovaně začala na kole předvádět své krkolomné točivé manévry. Společně se jim od srdce smáli. I přesto se Kristiánovi z tváře úsměv občas vytratil. Nola mu otázku ohledně dívky se zebrou totiž kladla poměrně často,
v podstatě téměř pokaždé, když se spolu někde sešli o samotě. Na jednu stranu to chápal: Nola se tak navenek snažila dát najevo, že jí už poměrně dost vadí, že ji tak jsou spolužáci schopní oslovit klidně i několikrát za sebou po dobu pouhých pěti minut. Kristián však
z toho ještě vyvodil, že se Nola pod tou přezdívkou snaží skrývat a maskovat stále přetrvávající příkoří, o němž se jí už nechce moc nahlas mluvit – dle ní by to prý nemělo stejně význam a ostatní by na to reagovali stejně, přičemž by k tomu ještě navrch přihodili nějaký ten nechápavý úšklebek. Kristián tedy uznal za vhodné, že se na to Noly nebude teď vyptávat a nechá jí plnou svobodu – ta se u ní nadále projevovala v podobě řídítkových radovánek. Ani on rozhodně nezůstával pozadu a také si hned načisto vyzkoušel pár točivých manévrů, což Nolu pobavilo ze všeho nejvíc, a to zejména v okamžiku, když to neskutečně přehnal a málem zahučel do škarpy.

„Tak co se ti to vlastně stalo?” zajímala se Nola, když s Kristiánem konečně dorazili
k Martinovi, chlapci s nakrátko zastřiženými blond vlasy. Upocenou rukou si právě otíral a rovnal brýle a nerudně vzhlížel k řemenu, který mu z kola spadl.

„To není nic vážnýho, to se občas stane i mně,” informoval kamaráda smírně Kristián.

„Jo nic není. Tak to zkus dát tam, kam to má údajně správně patřit,” hudroval Martin a modrýma očima dal Kristiánovi velmi okázale najevo, že už toho vlastního snažení má právě tak akorát, a tudíž že mu rád přenechá volné pole působnosti. „Já už se s tím tady pekluju dobrých patnáct minut a vůbec mi to nejde nasadit.”

„Já se na to podívám. Ustup prosím kousíček stranou.”

Martin toho rozhodně nelitoval, Kristiánovi se obávaný řemen podařilo nasadit během necelé minuty.

„Ještě by sis měl pořádně utáhnout řídítka, máš je dost uvolněný,” dodal, když předával zcela funkční kolo zpět Martinovi. Toho jako by ta doplňková zpráva vrhla zpět do víru nejistot a obav.

„Počkej, tím jsi teď chtěl snad říct, že kdybych na to kolo zasedl, tak bych z něj klidně mohl za pár minut někde zase slítnout?”

Kristián i Nola si mezi sebou vyměnili pobavené kukuče. Martin se toho neochvějně chytl podruhé a rychle z něj vylítlo: „Ne, počkej, já to tak nemyslel. Nechci z toho dělat nějakou humornou rošádu, jen si chci být definitivně jistý, jestli s tímhle kolem mám šanci ještě jezdit… já jen, že bych nějaký ten další pád rozhodně riskovat nechtěl.”

„V pořádku, nic se přece nestalo. Jsem rád, že ses zeptal,” vzal si slovo Kristián, přičemž se tentokrát snažil, aby jeho slova vyzněla co možná nejupřímněji. „Neboj, opravdu to není nic vážnýho, ty řídítka ještě něco vydrží, takže s nima dnešek rozhodně přežiješ.”

„Opravdu? No tak, to bych se na něj mohl zase v klidu bez problémů posadit a normálně na něm jet dál, že jo? To je báječné… tedy, když říkáš, že ty řídítka ještě něco vydrží,” drmolil Martin a už se chystal na kolo zasednout, jenže jakmile se znovu řídítek dotkl a sám se přesvědčil o jejich volnosti, rychle zase slezl a v obličeji se mu objevily nové známky nejistoty. „No… ehm, možná by bylo přece jen skutečně lepší, kdybych to kolo vedl jen tak vedle sebe. To bude mnohem bezpečnější… myslím kvůli těm projíždějícím autům.”

Nola to už tentokrát v sobě neudržela a naplno se rozesmála, zato Kristiánovi to nahrálo. „Jo, klidně můžeme jít na tu sešlost pěšky, beztak máme ještě takovou půl hoďku k dobru. Cestou si tak alespoň společně popovídáme.”

Rubriky: City Means I - Město plné návratů | Napsat komentář

Aktuální připomínka!

Aktuální připomínka!

Od 3. ledna 2022 zde na eldarové stránce bude po menších kapitolách realizován román „City Means I – Město plné návratů“. Zároveň s tím pro vás připravujeme „galerii s obrázky“, kdy do vybraných kapitol budou postupně přibývat jednotlivé motivy  související s oním románem.

20. prosince 2021 rovněž zde na eldarových stránkách proběhla aktualizace poslední „třetí části závěrečného epilogu pro cyklus s názvem Jádro jakosti Martina Jabkeniče“. Naleznete ji zde na hlavní webové stránce a zároveň natrvalo i po pravé straně „v rubrikách“ konkrétně v té nesoucí název „Jádro jakosti Martina Jabkeniče – závěrečný epilog“.

Jinak všem přeji úspěšný vstup do nového roku 2022 a jeho následné klidné prožití. Pokud mi i nadále, coby čtenáři, zůstanete věrni, potěší mě to o to více.

Tom Patrick

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

Zvesela do nového roku…

Kůň a osel (bajka)

To se takhle jednou dali do řeči kůň a osel.

„Tak se mi od kačeny doneslo, jaký pro lidstvo prý máš nebývale negativní přínos, osle,“ spustil kůň. „Že prý každý, kdo z té lidské říše nese tvé jméno, je pěkný osel.“ A zahihňal se tomu.

„Že jí huba neupadne. Íá, já a orel. S ním já nemám vůbec nic společného,“ začal se hájit osel.

„Nesmíš se na to dívat zase tak černě,“ radil mu kůň.

„A jak bych asi mohl, když ani s tou černou zvěří nejsem v žádném příbuzenském vztahu?“ oponoval dál osel. „Když už jsme ale u toho, tak i o tobě se v té lidské říši toho hodně hanlivého napovídá,“ pravil a tentokrát se pro změnu o svoji jmenovku začal strachovat zase kůň. „A to že prý lidé po tvém vzoru mnohdy plácají jen samé koniny.“

Osel se tomu zahihňal a tak vyrovnal síly vzájemných posměšků.

„To racek, že jo? Stejně jako ta kačena ani on nezavře ten svůj nevymáchaný zobák. A ještě se navíc při tom drze chechtá, jak mu to přijde zábavné, opičák jeden. Že mu ten zobák vůbec narostl,“ mínil teď podrážděně kůň.

„Leč co je tohle všechno v porovnání se strakou, která v kuse krade,“ vzpomněl si náhle osel. „Já tu svoji osinu v zadku pořád ne a ne najít.“ A pak ho napadlo: „Tak všechny ty posměváčky zamordujeme a hned budou mít po ptákách. Když naopak my budeme mazaní jako liška a dáme jim po jejím vzoru dobrou noc.“

„To tak a od jara až do zimy budu dennodenně žrát jen ten nejubožejší obrok, stejně jako důchodce z té lidské říše, když to praskne,“ lamentoval kůň.

A pak zase koně pro změnu napadla pěkná konina: „Leda, osle, že bys mi něco půjčil a já bych na ten mord zkusil podplatit krajtu tygrovanou. Ta krajta a ten tygr by nás těch otrapů určitě jednou provždy zbavili. Víc hlav víc ví. Jenže jsem zrovna ten nejchudší jako ta nejubožejší kostelní myš.“

„Já ti sotva něco půjčím, nemám ani ten ubohý čtvrťák,“ odpověděl osel.

Tohle koně nejen nepotěšilo, ale i poměrně překvapilo. „Jak to, že jsi taky totálně švorc? Co mi to tu vykládáš za pohádky, osle? Přece stačí, aby ses trochu otřásl a peněz bude jako želez,“ namítl. „No tak oslíčku, otřes se!“ poručil.

„Hmm, bývávalo,“ pravil osel, když se o to pokusil a ono opravdu nic.

„To je hned vidět, že ti osel neříkají nadarmo, osle,“ dal mu kůň najevo, co si oněm stále myslí.

„Co včely? Přece se o nich říká, jak jsou pilné,“ napadlo osla. „Ty by námi zadanou práci mohly odvést třeba i zadarmo, když je ta pilnost tolik šlechtí.“

„Na ty zapomeň. Ty leda tak zajímá pyl. Jsou jako to kuře, co těmi svými pařáty ani zadarmo nehrabe.“

„Tak pak už holt zbývá jen ta sova, když se o ní říká, že oplývá moudrem,“ dostal osel další spásný nápad, až se kůň teď začal náhle podivovat, jak na něco tak geniálního vůbec dokázal přijít.

„Ono občas není na škodu dát si chytrou kaši,“ uvedl osel. „Ještě si jí trochu teď zobnu a třeba se ze mě zanedlouho stane sám král zvířat.

„Dmeš se pýchou jako páv, osle,“ poznamenal varovně kůň. „Jestli se o tomhle lev dozví, tak už leda tak budeš uplatňovat zákon džungle: kdo uteče, vyhraje.“

„Lev určitě není mazaný jako ta liška,“ narůstalo oslovi po dalším požití vtipné kaše okázale sebevědomí.

„No aby ses pak nedivil, osle, protože pokud si o tom budou štěbetat už i vrabci na střeše, tak už ti nepomůže ani ta rada sovy moudré a ty budeš jen hořce litovat, že nebyl lepší vrabec v hrsti a ten následně zabit na způsob dvou much jednou ranou,“ dušoval se kůň. „Pak už jedině zbývá požádat vlaštovky, zdali by tě sebou nevzaly do teplých krajin. Protože jinak hrozí, že tě skutečně stáhnou z kůže jak toho králíka.“

„Kikirikí!“ zakokrhal náhle zčistajasna odkudsi kohout.

„No vidíš, osle, málem bych zapomněl. My tu spolu plácáme koniny a já už měl být dávno v Chuchli a dělat kopytem sem, kopytem tam,“ vzpomněl si náhle kůň.

„Tak to se máš co ohánět. A až tam budeš, tak si dej pozor na ranní ptáče, co dál doskáče. Tak aby ti to nešlo, koni, stejně jako psovi pastva,“ začal znovu poučovat osel.

„Ty jsi, osle, vážně otravný jak ta osina v zadku.“

A s těmito slovy se kůň vzdálil. Oslovi to nijak zvlášť nevadilo. Líný jak veš a tiše jak myška hodlal zalehnout. Po vyčerpávajícím rozhovoru s koněm se cítil být ospalý jako medvěd. I přesto v sobě ještě na malou chvíli dokázal pozdržet manýry lenochoda a znovu si zavdal z trní a bodláčí, v domnění, že si nadále pochutnává na oné chytré kaši.

Tom Patrick

Rubriky: Zpravodaj | Napsat komentář

Jádro jakosti Martina Jabkeniče – závěrečný epilog – Část 3 + závěr

Pevropa

Opět je čas dát si přestávku. Přede mnou a Martinem je poslední, v pořadí třetí část. Hostitel se znovu pohostinně činí. Z místní polanské dubjenkové restaurace si před naší schůzkou objednal chutný koláč, který teď podává k čaji. Opravdu skvostná kombinace.

„Vím, i Podzemní rajonáda v Katalné Mochně – coby taková tamní čajovna – má co říci, ale říkal jsem si, že z ní jste při svých častých návštěvách již mnohé okoštoval, tak jsem se zaměřil na naše místní poutní místo. Někdy bychom tam mohli společně zajít a tím naše schůzky zpestřit,“ navrhuje při odpočinkové siestě Martin.

„Souhlasím, ten nápad se mi zamlouvá,“ nemám nic proti tomu.

„Klidně i s Janou, když i ona projevila zájem se s vámi osobně setkat,“ doplňuje Martin a přitom znovu bedlivě pozoruje, jak při vyslovení daného jména budu reagovat.

„Bude mi dvojnásobným potěšením,“ dělám jako že nic, načež si s Martinem přiťukneme na zdraví. Alespoň se konečně prokáže, zdali se skutečně jedná o reálnou lidskou personu (toto však samozřejmě před svým hostitelem nevyslovuji nahlas).

„Takže, Pevropa…“ Martin krátce poté, co dosvačíme, znovu zabředne do svých autorských počinů a poznámek. „Připouštím, tato báseň by dle scénáristů určitě byla zařazena jako první, mně však jako dvacátá první v pořadí nevadí. To je právě kouzlo onoho spisovatelství – nikdy nevíte, jaká inspirační překvapení vám vaše tvůrčí střevo dopředu připraví.“

„Ani mě to nijak zvlášť nebije do očí. Alespoň to nechává čtenáře v napětí, jak celý, vámi vyprávěný příběh dopadne. Sice se zprvu může zdát, že ty jednotlivé části na sebe nikterak nenavazují, nakonec se samotný čtenář ale přesvědčí o tom, že tomu jest přesně naopak. Velice propracované.“

Martin opět na sobě neskrývá, jak moc je potěšen mým obezřetným přístupem k jeho tvůrčí práci. Oba se rovněž shodneme na tom, že nijak nevadí, že Pevropa coby územní uskupení byla již dříve jednou použita. A také si oba společně posteskneme, jak by se nám líbilo v takovémto bezkonfliktním prostředí, jímž na svém samém počátku byla, žít.

Rajka

„Zkrátka je to s tím bytím složité. Třeba já. Čtyřicítka na krku, do budoucna spousta plánů…“

„A pak i ta vaše věčná obava z toho, co po onom životě nastává,“ připomínám již zavedené. „Rajka by na to dozajista znala odpověď a svým mírumilovným přístupem ke všemu živému i neživému by vám ho více než zpříjemnila. Škoda, že i ona je pouhou fiktivní personou.“

„To sice je, ale má alespoň reálný předobraz. A to v podobě obrázku z knihy Lukáše Trejbala, jež nese název Tahám za záchrannou brzdu.“ A Martin obratem příslušný obrázek vyhledá a pak mi ho i ukáže. Je na něm přítomna spoře oděná žena, jež v ruce třímá jakéhosi ptáka – poraněného či možná dokonce mrtvého – a za ní se táhne stromořadí stejně ubohých stromů. Dle Martina doslovně řečeno: stromové pohřebiště.

A rázem je Martinova filozofie zase srozumitelná.

„Za vším zlým by se mělo hledat i něco dobrého, když text tu možnost má, a já si z celého srdce přeji, aby tomu tak bylo i v našem světě skutečném…“

„A to i přesto, že se pokaždé nechovám tak, jak by se slušelo, a druhé si mnohdy představuji v mučivých pózách,“ doříkávám zavedené za svého hostitele.

Opětovný povzdech na závěr? Nutná samozřejmost.

Demolka

„Nelze si nevšimnouti jisté logické návaznosti: zatímco Rajka vypovídala o dokonalosti, Demolka vše nasměrovávala do mnohem temnějšího odstínu. Podobný postup se mnohdy volí i u jiných zaběhnutých scénářů – na počátku ideální bezproblémová situace, jež se záhy vyvine v napínavé drama. Ani toto z vaší strany nebylo předem nijak plánované?“

Martin si plně uvědomuje mé údivy a moji domněnku kývnutím potvrdí. „Ano, znovu připomínám, nebylo to nijak předem plánováno, skutečně jsem tyto básně takto původně chronologicky sepsal za sebou, aniž bych měl předem v úmyslu utvořit z nich konkrétní příběh.“ A k tomu následně zopakuje již zavedené: „Jako by se o to kdosi již předem zasloužil.“

Na to já pouze zareaguji pokrčením ramen.

Zato Martin se plně rozhovoří blíže o jedné z dalších náhod: „Vím o jedné rodině, v níž ještě donedávna žil její nejmladší rodinný člen. Ten se pak přestěhoval do nedalekého bytu, jenž za zanedbatelnou částku odkoupil od své nyní již zesnulé babičky. Ono tajemno spočívalo v tom, že dotyčná zemřela v době, kdy se ten mladík hodlal zrovna přestěhovat a tak se i zároveň osamostatnit. A já jsem si pak položil zásadní konspirační otázku: zemřela daná žena jen proto, aby její vnuk po ní převzal do opatrovnictví její byt? Smrt té ženy totiž byla zcela náhodná, prostě infarkt, s žádnými vážnými nemocemi to nemělo pranic společného. Mladíka k přestěhování vedly i rodinné spory a na ten byt si dlouhou dobu myslel, že by byl pro něj ideální. A ono se tak nakonec opravdu stalo. Ostatně to osamostatnění mladíkovi více než prospělo. Najednou se cítil volný a hlavně nikým nesvázaný. Prostě konečně měl tu pravou chuť žít.“

„No dobře, a jak s tím konkrétně souvisí ta Demolka? Vy si vážně myslíte, že podobně jako Rajka, tak že i ona je jednou z těch dalších pomyslných neviditelných person, kdo dané životní dráhy nás, pozemšťanů a s tím spojené propracované schéma změn a návazností má na svědomí?“ ptám se takto Martina.

„Tyto dvě ,dámy´ jsem si k tomuto jen tak přimyslel, ale ano, jsem tak nějak přesvědčen o tom, že za nás všechny cosi rozhoduje, i když my toho dotyčného nemáme možnost spatřit. Snad nám na to bude podána srozumitelná odpověď, to poté, až naše životní pouť na tomto světě skončí. Vůči tomu, co všechno tady na Zemi musíme obětovat a snášet si něco takového jednoznačně zaslouží každý z nás,“ znovu se opakuje můj hostitel.

Příběh ze staré Číny

O Martinově předešlé výpovědi leccos vypovídá i tato báseň navazující. Opět v ní nechybí od každého žánru něco a to ji opět činí velmi zajímavou. Je poetická a zároveň dramatická, magicky pohádková a přece spjatá s reálným světem.

Martin se mi záhy svěřuje, že tato báseň patří mezi jeho velmi oblíbené literární počiny.

„Já myslím, že otec s tím svým tvrzením o návratu ke starým kulturním hodnotám nejspíš pravdu mít nebude.“ Načež mě Martin odkáže na jistý jihokorejský počin, který v poslední době začíná silně hýbat seriálovým světem.

„Mně osobně ten název nic moc neříká, za to hlavní obsahová náplň ano. Znáte Hunger Games neboli Hladové hry?“

„Ano, znám,“ odpovídá bleskově na položenou otázku Martin. „Dokonce jsem si z této série osobně zakoupil dvě DVD. Z čistě studijního zájmu,“ dodává honem, aby z jeho strany a hlavně stran čtenářů nedošlo k případnému střetu zájmů.

„A víte, co vám jejich vyznavači okamžitě vytknou? Že tam nejde jen o to násilí páchané na účastnících, jež se daných her na život a na smrt účastní, ale že to také hodně vypovídá o současné společenské situaci ve světě a tak podobně.“ Záměrně toto teď vyslovuje nahlas moje maličkost. Vím, že by to tak Martin takto býval sám řekl.

Martina moje předvídatelnost tentokrát těší jen napůl, zkrátka ten jeho věčný únavný, nerovný souboj se současnými trendy, jenž nemá šanci lehko porazit, mu stále více nahlodává sebevědomí a tentokrát i chuť do případné nové spisovatelské práce.

Mladík Jan a bytost z jiného světa

Martin se nakonec přeci jen sebere a to poté, co článek o jihokorejském fenoménu zandá na původní místo do svých inspiračních šanonů. Tentokrát ke své prezentaci pouští i hudbu a to od irské zpěvačky jménem Enya. Jak následně z jeho výpovědi vyplývá, tak to právě byly její pohledné výpravné videoklipy, co jej inspirovalo k sepsání tohoto nynějšího básnického počinu. A nejen jeho! A já mu musím dát jen za pravdu. Já osobně mám Enyu velmi rád rovněž a čas od času si ji také pustím. V podobném duchu, jak jest tomu právě u jejích videoklipů, by si své divadelní představení o Janovi přál mít zpracované i můj hostitel. Jako bych znovu slyšel moudrého Radovana Litevského: Nikdy není pozdě na uskutečnění vlastních niterných snů – naděje umírá vždy jako poslední. Takže až Martin k Tomu Wongovi zajde na jeho ALMANY, může si vše na nich zkušebně přehrát. A co na to můj hostitel? Že prý to zkusí. Již teď se těším na jeho osobní prožitky.

13!

Jistou plnohodnotnou adaptací, v podobě hry či kratší televizní inscenace, by se klidně mohla pyšnit i tato báseň předposlední s výhružnou třináctkou. I s ní se pojí mnoho zajímavostí. Martin se nenechává dlouze pobízet a rozhovoří se o některých z nich.

„Pro mnohé právě toto osudové číslo má význam jisté magické symboliky, takže proč tak nepojmenovat i něco svého, řekl jsem si tenkrát. S tím pak souvisel i fakt, že se donedávna jednalo o počin, jenž tento druhý cyklus uzavíral. To svádělo k tomu, aby daný, kompletně ucelený příběh byl rozdělen rovným dílem a to na pouhé dvě části, to jest rovněž po třinácti. Jenže přibyla ještě tato báseň, a tím se celkový počet navýšil na konečných dvacet sedm. A ruku na srdce, součet daných jednotlivých cifer pro nás vyznívá mnohem přívětivěji.“

„To každopádně. Takto je to celé více komplexnější. Mimochodem, tato vaše ´třináctka´ mi připomíná jednu z Radovanových bonusových povídek, kde hlavní význam rovněž sehrály zášť a následná odplata,“ napadá mě jen tak mimoděk.

Toto srovnání Martinovi znovu nevýslovně zaimponuje. „Až pojedu do Katalné Mochny na ty ALMANY, rozhodně ho musím navštívit.“

„Rád vás uvidí.“

„Co myslíte, co by si asi tak o mně pomyslel, kdyby tento náš rozhovor četl?“

„Nejspíš, že jste velmi přemýšlivý a dost citlivý člověk. ALMANY by vám schválil, ale zároveň s tím by vás upozornil na to, abyste se neupínal pouze na ono zhmotnění svých niterných snů a dané se pokusil hledat i ve skutečném světě. Neboť ten zkrátka o hledání je.“

„Určitě by se mnou souhlasil i v tom,“ pokračuje v úvahách dál Martin, „že člověk za svá rozhodnutí není zcela úplně zodpovědný, že prostě jedná na úkor svého podvědomí, jenž mu bylo dáno do vínku.“

„A víte, co zase řeknou puritáni?“

„Jo, že není na místě oslavování zločinců. V našem případě tedy mladíka, jenž jich měl na svědomí hned několik tuze závažných, navíc, když za ně byl málem odsouzen zcela nevinný.“ Martin si však za svým neoblomně stojí. „I přesto se opětovně domnívám, že ten Jan jednal pod nátlakem čehosi, co jej – proti jeho vůli – uvnitř sebe sama ovládalo. Znovu si jej vybavuji o něco později na oné svatbě coby milého, spořádaného, nekonfliktního společníka.“

„No, když tak stále smýšlíte, nelze vám to míti za zlé,“ nesnažím se Martinovi jakkoliv odporovat.

„Prostě stále nadějně doufám,“ pokračuje Martin, „že se vše v našich příštích životech změní k lepšímu, i když…“

Ano, Martin by chtěl, avšak jeho závěrečný povzdech spíše zase soudí o opaku.

Den, jenž změní všechno

Nakonec je tu však přeci jen důvod k menší oslavě (i když opět výhradně na onom pomyslném kousku papíru), neboť vše zlé se obrátilo pouze a jen v to dobré. Svatební den se vydařil, znesvářené strany se krátce před tím usmířily a na světě zase bylo krásně. Martinův příběh se tím tak úspěšně uzavřel.

„Tato poslední báseň,“ začíná objasňovat Martin,“ moji maličkost napadla cestou z nákupu, její většinová část pak byla sepsána v oné Kubovce. Ze všech mi dala asi největší práci. Navíc jsem cítil velkou zodpovědnost celý cyklus zakončit co možná nejvěrohodněji. A kdo ví, třeba někdy v budoucnu si dodám odvahy a sestavím z něj i regulérní pohádkový román!“

„To by bylo úžasné! Jen se u toho moc ale nepřepínejte. Jak by řekl Radovan: všeho s mírou.“

„Nebojte, nebudu. A pak: naděje přece umírá vždy jako poslední.“

Tentokrát netradičně u Martina vítězí víra v něco nad bezradností. A já tajně doufám, že ne naposled.

Závěr

Nakonec od Martina přeci jen odcházím v dobrém rozpoložení. Sice jsem od něj nedostal odpověď na všechny otázky, i tak mi toho ale hodně odtajnil: jak precizně pracuje se svojí tvorbou, co ho v životě trápí, co by si do budoucna přál. Navíc, nerozešli jsme se ve zlém a to je pro mě to hlavní.

Co Martinovi vy, čtenáři, budete pravděpodobně stále vyčítat, je jeho obšírné rozebírání jednotlivých básní. Jak jsem již několikrát upozorňoval: sem do textu zanáším vše tak, jak dané ve skutečnosti proběhlo. Martin se zkrátka vždy potřebuje vypovídat a je rád, když mu kdokoliv naslouchá. Navíc ten lockdown a koronavirus celkově vyvíjejí na psychiku stále větší nátlak. Na tom se určitě shodneme všichni. A i když mnozí z vás, čtenářů, opět namítnou, že přece jakýsi Martin Jabkenič je jen pouhou fiktivní postavou v mysli jistého poděbradského spisovatele, a tudíž tedy není problém jej ignorovat, tak já znovu shodně musím namítnout, že něco takového u mě neplatí. Pro mě to celé vyznívá, jako kdybych v reálu osobně rozmlouval s personou právě ryze skutečnou. A nic na světě to nezmění, stejně jako fakt, že od Martina již vlastním třetí várku básní a to pod konkrétním neměnným, pevně daným názvem. Proto budu rád, když dané, vážení čtenáři, budete respektovat.

Zřejmě mě rovněž postihl onen spisovatelský syndrom, kdy se autor plně ztotožní s jednou z postav, jako tomu bylo například ve filmu s Herculem Poirotem, konkrétně ve snímku Smrt v oblacích. Dál to však nehodlám již blíže rozebírat.

Spíše bych se teď chtěl zaměřit na některé z teorií ohledně pozemského bytí, s nimiž přišel Martin (z vašeho úhlu pohledu tedy já) a jejich možné upotřebení v praxi. Za zmínku například stojí Martinovy závěry ohledně „teorie padlého stromu“. Samozřejmě, Albert Camus či Paulo Coelho by, z pohledu jiných, asi byli lepšími mudrlanty. A přesto se o všem, v tomto už tak dosti nabytém epilogu, zmiňuje právě Martin. Asi to tak prostě mělo být.

Ano, na samém počátku se zdálo, že zůstane u pouhých, zcela obyčejných básniček. Jenže pak jsem je v jedné z esejí přiřkl jistému Martinu Jabkeničovi a postupně se to začalo stupňovat. Z důvodu absence dalšího materiálu pro tento eldarový web, pod hrozbou několikaměsíční výluky, pak došlo na utvoření konkrétních příběhů sestavených z daných jednotlivých básní (onen prvotní cyklus dostal výsledný název Básnická sbírka Martina Jabkeniče, tento aktuální pak Jádro jakosti Martina Jabkeniče), které zde na webu byly publikovány již dříve.

Tolik tedy k okolnostem, jak se to s tím „Martinem Jabkeničem“ ve skutečnosti opravdu má. Vidíte, a to jsem chtěl být stručný alespoň v tomto závěrečném epilogu.

A tak se definitivně loučím. Před Martinovým domem nasedám na své kolo – směr Poděbrady. A právě v ten samý okamžik dovnitř spěšně vbíhá jistá smyslná žena. Že by Martinova „skutečná“ přítelkyně“? Uvidíme příště.

Rubriky: Jádro jakosti Martina Jabkeniče - závěrečný epilog | Napsat komentář