Tom Patrick

Nola teď na sobě dávala viditelně znát zdráhavý postoj. „No já nevím, nepůsobilo by to třeba nějak moc nahodile? A třeba by to ani nedosáhlo požadovaného účinku,” pokoušela se z toho nějak ohleduplně vykroutit, Kristián se však výjimečně a velmi rád k oné Martinově prosbě hned připojil.

„Já si to rozhodně nemyslím. Náhodou je to docela dobrej nápad,” dušoval se. „Možná je to v těchle chvíli skutečně jedna z mála možností, jak se setkat s někým, s nímž tě pojí přátelský pouto. Já na tvém místě, Nolo, bych od toho rozhodně ruce pryč nedával.”

„No když to říkáš… dobře, tak to vyzkoušíme,” ustoupila a ihned se začala shánět po nějakém nepopsaném sešitu. „Ajaj, žádný takový u sebe momentálně nemám,” zkonstatovala, když pečlivě prohledala všechny šuplíky svého pracovního stolu, tašku i přilehlé okolí. „Vážně musí být úplně čistý?”

„Měl by být, už třeba jen kvůli tomu, co nám ty zápisky mají samy o sobě sdělit. Přeci jen, kdyby na titulní stránce byla v příslušné kolonce vepsaná fyzika a na těch dalších pak rovnice a s nimi související teorie, už by to ten výsledný záměr značně narušilo,” zaprotestoval ohleduplně Martin.

„Moment, já možná jeden nepopsanej u sebe mít budu,” zajiskřilo v očích Kristiánovi a hned se vehementně pohroužil do své aktovky. „Jo, hele, je tady a ještě ho ani nemám nadepsanej. Původně jsem si ho koupil na matiku, ale pro tenhle okamžik ho klidně rád obětuju. Je to teda formát á čtyřky, jestli to jako nevadí, takže pokud, Martine, potřebuješ menší, nemohu ti bohužel už sloužit.”

„Jé, výborný, přesně ten se mi teď hodí!” vypískl radostně Martin, vzal si od Kristiána sešit a pak mrkl na Nolu, ať mu věnuje pozornost. „Tak jo, jdeme na to,” rozhodl najisto, předložil před Nolu sešit, poprosil ji dodatečně ještě o barevné fixy a doslova se třásl na to, co bude teď přítomným ukazovat za divy. „Takže…”

Martina bohužel záhy přerušilo náhlé otevření dveří a příchod Noliny maminky, což bylo ještě umocněno jeho znovu se opakujícím kručení v břiše.

„Ano, mami?” pohlédla na ni Nola.

„Ne, nic, drahoušku, jen jsem ti přišla oznámit, že už s tatínkem odcházíme, tak až půjdete i vy, tak nezapomeň pozavírat v jídelně okna a zamkni.”

„Jo, jasně, neboj.”

„Tak fajn.” Nolina matka už byla na odchodu, když se ještě jednou zastavila a otočila znovu k dceři s poslední prosbou. „A taky nezapomeň vyndat z trouby tu svoji delikatesu.”

Nola na to mamince už jen stačila říct táhlé hmm a všichni se s ní rozloučili.

„Máš opravdu velmi ohleduplné a dost starostlivé rodiče, to se musí nechat,” neodpustil si připomenout Martin, když Nolina matka za sebou najisto zavřela dveře a následně zavrzaly i ty vchodové, což byl signál, že oba její rodiče právě odešli z bytu. „Přesně jako u nás.”

„To víš, dostáváme se do věku, kdy s námi cloumají city a touha po svobodném životě, takže není divu, že si o nás v jednom kuse dělají starosti,” přidala Nola k dobru celkem zvesela. „Já jim to ani tak moc za zlé nemám, vím, že to myslí dobře.”

„Hmm, to u mě to občas platí dvojnásob,” přidal se do nečekaně vzešlé diskuse i Kristián, „to když se rozhodnu podniknout nějakou neplánovanou cestu do dalekejch krajin a řeknu jim o tom asi tak pouhou hodinu před tím.”

„A to tě vážně pokaždé pustí? To mně by něco takového nepovolili ani náhodou,” podotkl s údivem Martin.

„Jo, pustí,” dala mu na to odpověď nečekaně Nola. „Alespoň tedy, co mi Kristián říkal. Ty jeho zážitky z cest jsou opravdu famózní. Občas mu to také někdo nevěří a strašně se diví, že se dá stopem během pár dnů dojet třeba až do Portugalska, ale když mu pak dá Kristián nahlédnout do fotek, co tam pořídil, pochybnosti jdou rázem stranou a nahradí je patřičný údiv.”

„Ahoj, Martine,” přivítala ho ve svém pokoji Nola, když se tam s Kristiánem náhle zjevili a bezpečně za nimi klaply dveře. „Tak co, jak na tebe zapůsobili mí ohleduplní rodiče?”

Martin se ještě jednou ujistil, že jsou dveře pokoje zavřené, a poté z něj v žertu vyšlo: „To máš na mysli toho pohledného pána s brýlemi, v úhledném oblečku úředníka a tu milou starostlivou paní, která jako by ti z oka vypadla, akorát je o nějakou tu třídu výš?”

„Ano, tak přesně o těch jsem právě teď mluvila,” nadhodila Nola.

„Jo, jsou fakt fajn. Dokonce mě chtěli láskyplně pohostit, ale odmítl jsem. Jedl jsem ve škole,” hlesl Martin, avšak znovu mu zakručelo v břiše.

„Hmm, ale jak se zdá, tak ta žemlovka ti zrovna moc nesedla, co?“

Zničehonic nastalo ticho a všichni tři ho vyplnili tak, že jeden po druhém metal očima, v nichž jako by se odrážela otázka, co se bude dít dál. Pozměněná nálada se koneckonců dala předem očekávat, každý z kamarádů v sobě stále musel potlačovat své vlastní nedořešené problémy. Nový hovor, dle Martinova očekávání, tak načal Kristián.

„Tak co, jak to uděláme s tím naším nálezem?” řekl a zahleděl se na Nolu. Ta však učinila zcela nečekaný krok, když zmíněnou otázku obratně nahradila svou vlastní.

„A co Alexandra, Martine, jaké to tam u ní o víkendu bylo?”

Martin nejprve ješitně zamrkal očima. Jednak mu opět nelítostně zakručelo v břiše, takže si ho začal jemně masírovat, a pak se i domníval, že si záležitost s tajemným kufrem vezme na starost výhradně Kristián a sám od sebe jim řekne vlastní rozhodné stanovisko. Mimo to Martin rovněž očekával, že Kristián Nole dá jasně a především důrazně najevo, že nemá cenu, aby věčně odbíhala od minulých událostí, a ať se tedy přestává z toho i tentokrát vykrucovat. Jeho nejlepší kamarád se však kupodivu po kratším zaváhání přiklonil znovu na její stranu a začal se dožadovat toho samého, čeho ona.

„Jo, ten víkend u Alexandry se opravdu vydařil,” spustil váhavě, když zjistil, že opět nemá příliš na vybranou. „Když mě přivítala v pruhovaném županu s tygří hlavou, najednou mi přišlo i dost zatěžko jí oplatit pozdrav a úsměv. Ani pohnout jsem se nedokázal. Zkrátka jsem na tom posledním schodu stál jako ledová socha, čekající na to, až si jí někdo všimne a odnese si ji k sobě domů jako suvenýr. Pak jsem se toho těžkého břemena přece jen dokázal zbavit a cítil se zas o něco volnější.”

Nola ani Kristián se nestačili divit, jak se Martin najednou dokázal proměnit v úplně jiného člověka, než jakým byl při příchodu do pokoje. Po nesmělém začátku se o všem nakonec rozpovídal s nesmírnou lehkostí a uvolněností.

„K další menší kuriozitě došlo vzápětí, když jsme se vítali. Já si s ní chtěl potřást normálně rukou a ona mě zase políbit na tvář. Nakonec docílila svého a tu pusu mi dala. Udělala to moc hezky.

Vyzvala mě, ať na moment zavřu oči. No, a když k onomu, co mělo následovat, došlo, tak to sice trvalo krátce, ale bylo to moc krásné. Poté, co jsem znovu procitl, zdála se mi být Alexandra snad ještě přitažlivější.

Dál vyprávěl o omamných vůních i Jeremiášovi.

„Alexandra na něj nedá dopustit. Dokonce se mi přiznala, že jí v jistém smyslu nahrazuje přítele. V minulosti si už prožila několik vztahů, ale žádný z nich nikdy nedopadl příliš dobře.”

„Toho retrívra jí moc závidím. Tihle psíci jsou neobyčejně inteligentní a také nápomocní. Když se správně vycvičí, tak se klidně sami dokážou postarat o postiženého člověka, který není soběstačný. Ten by bez jejich pomoci mnohdy vůbec nemohl ani existovat. V nejhorším je retrívr dokonce schopný přivolat i záchranku po telefonu. Hodně je o tom pořád slyšet v televizi, rozhlase a tak.”

Když Kristián vyslechl Noliny teze, vysoukal ze sebe své obvyklé: „Ahá!“ Martin předpokládal, že nezůstane jen u toho a že dívku požádá, aby konečně vyšla ven s pravdou ohledně nalezeného kufru. Leč kamarád ho vybídl, ať pokračuje nerušeně od místa, na němž své vyprávění přerušil.

Martin pozvolna přešel ke stěžejním okamžikům prvního dne stráveného u Alexandry. Nola s Kristiánem teď na něm doslova viseli očima. Nemohli vůbec věřit tomu, co se tu od něj dozvídají za neskutečné novinky. Oba však shodně chtěli vědět, co u Alexandry najednou pohledával jakýsi Helmut, a jak pro něj Alexandra dokázala na přání vytvořit spis jeho zesnulé manželky.

„Možná jsem to neuvedl přesně tak, jak by to udělala Alexandra,” přiznal omluvně Martin. „Ona ten svůj vlastní výtvor prezentuje jako Vantelbooklist.”

„Jak že?” podivovala se dál Nola. „Vatero…”

„No, Vantelbooklist,” zopakoval Martin. „V přeneseném slova smyslu se to dá přeložit jako putovní knižní zápisky. To na první pohled možná zvláštní slovo vantel je v podstatě náhražkou za wander, což skutečně v angličtině znamená putovat. Alexandře se to ale na výslovnost zdálo příliš tvrdé a cize znějící, a chtěla to více počeštit, avšak tak, aby to neztratilo onu mezinárodně znějící noblesu. A tak se rázem místo toho wander v popředí objevilo ono vantel, jež dle ní má stále vyjadřovat onen původní výraz. Podle mě má pravdu, ono jednoduché vé je pro nás Čechy přeci jen daleko přijatelnější než to dvojité.”

„Ahá,” protáhl se zájmem opět typicky Kristián.

„Alexandra pak vzápětí ještě laškovně prohodila,“ pokračoval Martin, „to když jsme ona, já a její retrívr šli na večerní procházku městem, že to vantel by se klidně dalo přirovnat k vatě – tedy spíše k té druhé, než té, co se jí – neboť je symbolem jemnosti, a taková má být i její vlastnoruční práce pro ostatní lidi, když pro ně na základě jejich přání a požadavků vytváří ony pomyslné rozhovory.“

Nola i Kristián znovu k Martinovi obdivně vzhlíželi a chtěli po něm, aby se jim pokusil to Alexandřino poslání pokud možno co nejvýstižněji objasnit. A Martin se do toho po řádném nádechu statečně pustil. I když jeho mluva nedosáhla té skvostné Alexandřiny precizní výřečnosti a místy se zadrhával, pokaždé se mu podařilo dostat se k jádru věci.

Martinovi se ještě nikdy nestalo, aby někdo jeho slova se zájmem hltal s takovým zaujetím jako právě teď Nola s Kristiánem. Oba obzvlášť nadchla pasáž o Holandsku, kam Helmut s Helenou zavítali, a ke které Alexandra záhy připojila ty skvostné pomocné doplňky. A když Martin pozvolna přešel k tomu, jak na vše obdobně reagoval Helmut, a jak ho dočista učarovalo, když mu Alexandra jako dárek na rozloučenou – obdobně jako jemu ve třídě na přivítanou – předala květiny a obratně k tomu ještě připojila, že se se svou zesnulou ženou co nevidět Helmut zase shledá, byli oba jeho kamarádi doslova v šoku.

„Vážně, na tohle všechno se ten její booklist zaměřoval?” žasla nadále nad Martinovými slovy Nola, načež si dokola namlouvala, že něco takového snad ani nemůže být pravda.

Kristián k tomu začal pozvolna zaujímat trochu odlišnější pózu. Přílišnou nadšenou horlivost ze sebe dokázal během minuty patřičně setřást, protáhl jedno přívětivé chmmm a pokýval si při tom hlavou. Martinovi hned došlo, že si v ní všechno rozumně třídí a vyvozuje z toho vlastní závěry.

„Promiň, Martine, já…,“ začala tak trochu chvějivě Nola, „stále do toho jaksi nedokážu správně proniknout, i když mi na druhou stranu něco našeptává, že ten, kdo onen Vantelbooklist záhy začne používat, se zčistajasna dostane do značně výjimečného stavu. Že mám tak trochu pravdu?”

„Ano, něco podobného při tom Alexandřině předčítání zažíval právě ten Helmut,” prohodil souhlasně Martin, jemuž ihned došlo, proč něco obdobného nyní probíhá i u Noly. Bylo jí líto Rolla, že tu teď není a ona si s ním tak nemá možnost povídat. A právě to mu vnuklo famózní nápad.

„Tak si to teď tady na místě nanečisto vyzkoušíš, co říkáš? Společnými silami ty i já způsobíme, že se teď tady s Rollem osobně setkáš, i když je od nás vzdálen na tisíc kilometrů Stačil by mi k tomu jen nějaký nepopsaný sešit.”

V pondělí se dle předešlé dohody Martin zastavil u Noly v její rodné Jalové. Když ulicí pozvolna procházel a pozoroval směsici na sebe navzájem navazujících panelových domů, začalo mu probíhat hlavou, jak asi přišla k tak výstižnému pojmenování. Martin očima sledoval dlouhou ulici a všiml si robustních sakur, které se vyjímaly u cest a v přilehlém okolí menšího parčíku a hřišť. Z vyprávění svých přátel věděl, že tu jinak žijí rádi, i když Kristián se nedávno nechal slyšet, že by se odtud chtěl odstěhovat a zabydlet se v nějakém vlastním domečku někde na samotě, v srdci přírody. Když se nad tím Martin zpětně zamyslel, tak se Kristiánovi začal tak trochu podivovat, a to poté, když Jalovou porovnal s Patalnou, kde přebývala Alexandra, a která ve výsledku působila značně posmutněle až chladně.

Ještě než Martin dospěl ke správnému paneláku a zmáčkl zvonek nesoucí jméno Klemontová, ještě jednou si ulici a její okolí v plné kráse zpětně prohlédl. Jeho zájmem se znovu soustředil na stromky, hřiště a park. Nebylo to jen tak od věci. Martin se od Kristiána nedávno dozvěděl, že toto vše klidně již mohla být dávná minulost. Prý byl podán návrh na vybudování zcela nových bytových domů, ten ale nakonec přišel vniveč, o což se zasloužili obyvatelé města, když podepsali protestní petice. Martin usoudil, že se jednalo o velice rozumné rozhodnutí.

„Á, tak tě u nás pěkně vítám. Fajn, žes dorazil.”

„Ahoj,” oplatil trochu překvapeně Kristiánovi pozdrav Martin, neboť najisto předpokládal, že mu otevře Nola. „Hele, dorazil jsem do správného domu, že jo?” pozměnil náhle uvítací řeč.

„Jo, neplaš se, jsi tu naprosto správně… Jo tak, proto ty vrtochy.” Kristiánovi konečně došlo, proč si ho Martin se zájmem tak přehnaně prohlíží. Svým oblečením totiž připomínal zbloudilého výletníka, pro nějž léto zdaleka neskončilo, i když venkovní počasí rozhodně vypovídalo o něčem úplně jiném. „Tohle volný oblečení je podle mě naprostá normálka. Pruhovaný tričko, po domácku zastřižený černý kalhotový kraťasy a bosý nohy po létě plném slunce a pohody zkrátka žalostně volají. Co tomu říkáš?”

„Jo, jasně, máš naprostou pravdu. Paráda,” zabrebentil Martin a otřel si upocené čelo. „To, co máš teď na sobě, mě fakt zmátlo. Na moment jsem skutečně zapochyboval, jestli jsem náhodou omylem nezazvonil u tebe doma. Ty i Nola přece bydlíte ve stejné ulici?”

„Jo, tak jest tomu,” odvětil ve stejně opojné náladě Kristián.

„No, prostě se mi teď při pohledu na tebe nějak zatemnilo před očima, promiň, to zas přejde. To jsou pravděpodobně dozvuky toho famózního víkendu stráveného u Alexandry, kde rozhodně nebylo o překvapení nouze. No, už to nebudu radši dál rozebírat.”

„Jo, v pohodě, nic se nestalo. Nola je u sebe v pokoji. Pojď klidně dál.”

Martin vešel dovnitř a ještě naposled rukou před očima naznačil mlžení. Kristián to přešel se svým typickým nadhledem a zavřel za ním dveře.

„I tak bys měl to svoje oblečení ještě přehodnotit,” neodpustil si Martin přece jen připomenout. „Moronová tě kvůli němu zase nepříjemně zpraží a půjde si stěžovat k řediteli.”

„Ehm, zapomínáš,” začal mu ihned Kristián oponovat, „že naše Danuška před nedávnem odjela do lázní a náš velectěný pan ředitel si mě k sobě na její přání vždy volal jen proto, že z jejích manýrů měl pokaždý pěkně nahnáno. To je však již minulost. Ředitel mě před nedávnem sám požádal o zprovoznění školních internetových stránek, který pořád padaj, takže mu zrovna přijde vhod, když se u něj na to slovíčko občas zastavím.”

„No co na to říct? Snad jen, že se ze všeho pokaždé dokážeš pěkně vylhat a mně zas nedojdou některá podstatná fakta, která mi znemožní tě nějak nachytat. No a pak – jsem to pokaždé právě já, kdo na svá vlastní slova vždycky dojede.”

„No, když to zas vezmeš z jinýho úhlu pohledu, tak se v podstatě vůbec nic nestalo. V porovnání s naším aktuálním problémem je to jedna malá kapička v rozlehlým oceánu.”

„No jo, já vím, jde o ten kufr a jeho obsah,” odtušil správně Martin, který se zároveň i mírně zakřenil, když uslyšel to Kristiánovo laškovné srovnání.

„Přesně tak a ne jinak,” dodal s protáhlým úsměvem, jemuž i tentokrát sekundoval mírný úklon.

„A Nola je vážně tady?”

„Jo, u sebe v pokoji.”

„Tak jdem hned za ní, ne?”

„Jo, proč ne?”

Oba zanechali rozmarných řečí a vyrazili z předsíně do jídelny, kde to překrásně vonělo, až se Martinovi sevřel blažeností žaludek. Na svátečně prostřeném stole byl postaven hrnec s česnekovou polévkou a vedle v košíku pak čerstvé rohlíky a housky. Naproti sobě tam seděli dva starší lidé okolo čtyřicítky a bavili se spolu o záležitosti týkající se právě zastavené výstavby nových bytů v jejich ulici. Muž ženě zrovna líčil, že nechápe, jak někdo může být tak netaktní k ulici s historickou tradicí a nařídit něco tak potupného zrovna u nich v Jalové, když za nádražím je na takové věci dostatečná volná plocha. Žena souhlasně přikývla a připojila k tomu, že je velice ráda, že z těch plánů nakonec sešlo, už třeba kvůli těm nádherným sakurám, které zdobí parčík, a hřišti, kde si mohou hrát děti. Martin neomylně vytušil, že oba rozmlouvající jsou Nolini rodiče.

„Dobrý den,” pozdravil.

Oba dva, jakmile ho spatřili, spolu okamžitě přestali debatovat a dokonce i jíst.

„Vy jste určitě Martin, že? Nola nám říkala, že k nám dnes odpoledne přijdete.”

Žena vstala od stolu a hned se šla s Martinem přivítat. A skutečně, na první pohled jako by Nole z oka vypadla – tedy až na ten dolní ret, který měla zcela v pořádku – a o nějaký ten centimetr na výšku. „Zrovna obědváme, nedáte si s námi?”

„Ne, děkuji. Jste moc hodná,” odmítl ve vší skromnosti Martin, i když popravdě na tu polévku měl strašnou chuť, o čemž i svědčilo jeho nenápadné popotahování nosem. Kristián to musel nějakým způsobem vytušit, protože si neodpustil rýpnout.

„Ta polévka je ale vážně moc dobrá, ani já jsem jí nedokázal odolat.”

„Ne, vážně, jsem už po obědě,” nenechal se Martin přemluvit ani od něj, i když na něm bylo stále víc znát, jak rád by učinil výjimku. Žemlovka ze školní jídelny mu rozhodně dvakrát nesedla, takže byl v podstatě hladový, a ani vločková polévka jakožto první chod mu rozhodně nespravila náladu – tahle česneková v porovnání s ní musela být učiněnou delikatesou. Co naplat, skromnost a ostýchavost opět úspěšně zvítězily.

„No, když nechcete, tak vás nebudu zbytečně přemlouvat,” vzdala to Nolina matka a zasedla zpět ke svému jídlu. „Jinak, Nola je u sebe v pokoji.”

„Fajn, tak mi půjdeme hned za ní, co ty na to?” začal Martin věnovat pozornost zase Kristiánovi.

„I tak ale pro vás Nola přichystala malé pohoštění,” promluvil teď nečekaně její otec, jenž právě dojedl a rozevřel si noviny, „tak doufám, že alespoň jí nedáte košem.”

Martinovi došlo, proč to teď asi říkal. Zrovna mu totiž zakručelo nemile v žaludku, což byl jasný signál hladu a nedostatečnosti vločkové polévky.

„Ano, to je pravda,” potvrdila šibalským úsměvem slova svého muže paní Klemontová, „ale budete si na to muset ještě chvilenku počkat. Teprve se to chystá.”

„Jo, to my si počkáme, že jo, Martine?” mrkl na něj obdobně spiklenecky Kristián. Martinovi nezbývalo, než mu to souhlasně s přemáháním oplatit.

Martin o těch vlídných slovech začal hned přemítat. Rázem mu došlo, že na něj Alexandra vlastně nijak netlačí, aby se z něj hned stal výřečný samomluvka. Byl rád, že tomu nechává volný průběh a že jí je sympatický takový, jakého ho na druhém břehu Labe poznala. Jelikož Martin sám tušil, že v odbourávání neprůbojnosti a mluvy bude mít v Alexandřině přítomnosti i nadále problémy, nyní již alespoň najisto věděl, že dívka si na to velmi ráda počká a už jen kvůli tomu se bude zasazovat o to, aby s ní začal trávit pokud možno co nejvíc času.

„Jo, ty i někteří ostatní v tomhle máte vlastně pravdu. Někdy to asi skutečně s tou vážností přeháním, a právě možná teď nastal už konečně ten správný čas, abych přiznal, že jsi velmi milé děvče, které by byl hřích jen tak pustit k vodě a tak nechat napospas samotě, třeba jen proto, že ti nedokážu vyznat své skryté city navenek v plné míře. A když tobě samotné má nynější přítomnost něco pozitivního přinese, tak tím líp pro nás oba.”

„Jsem ráda, že mi dokážeš naslouchat,” dala Alexandra Martinovi najevo výstižným úsměvem. „Ani ten pohled do mých očí ti už – jak se zdá – takové problémy nečiní. I to je velký pokrok.”

Martin se rovněž pousmál a dokonce i Jeremiáš teď cosi radostného povzbudivým štěknutím hlásal. Martinovu náladu však záhy nabouraly nové strachy, to když si opětovně vybavil onen neznámý dívčí hlas v bývalé hasičárně.

„Pořád tě ale něco trápí,” všímala si pozorná Alexandra.

Martin už to v sobě dusit nedokázal a tak jí teď dopodrobna povyprávěl o podivné příhodě se semaforem a jeho morseovkou. Navíc ho v mysli stále mučil ten dívčí hlas z bedýnky, jenž jí byl do jisté míry podobný.

Alexandra na Martina tentokrát hleděla s obzvlášť velkým zájmem.

„Já o tomhle nic nevím, Martine. Jak jsem ti již pověděla a tvrdit ti to budu i nadále, pokud o to budeš stát, rozhodla jsem se s tebou sejít, protože mě upoutal tvůj inzerát. Na tom, že jsem tě k sobě pozvala na víkend, také není nic neobvyklého. Je to doba volna, čas, který si chce každý mladý člověk náležitě užít po svém. A z žádné bedýnky jsem k tobě a k tvým kamarádům rovněž nepromlouvala.”

„Jo, jasně, promiň, nechtěl jsem se tě tím nějak dotknout. Už o tom nebudu mluvit,” omluvil se Martin.

„Je ale rovněž možné, že vás na ten kufr ten ženský hlas upozornil záměrně. Třeba tobě a tvým kamarádům chtěl jen dopřát kousek životního štěstí, když je uvnitř uložen tak vzácný legendární kousek. I tak se to dá prostě a jednoduše vysvětlit, co říkáš? A že to ta dotyčná vše zahalila do jemně poutavého dobrodružství a hned na počátku umocnila problikávajícím pouličním světlem, které na to mělo upozornit, to jen svědčí o tom, jak moc si přála, aby to nevyznělo příliš fádně a obyčejně. To je tedy můj osobní názor.”

„I tak mi to celé ale pořád vrtá hlavou. To Nolino náhle podivné chování, její následné bleskové zorientování, pak ten na první dobrou prázdný objekt, v něm zčistajasna rozsvícené světlo, ten procítěně promlouvající hlas… víš, pořád to na mě doléhá, a nejen to, předtím ještě ty úkazy ve škole…”

„Nejlepší rozhodně bude, když se na to s Kristiánem přeptáte přímo té Noly. Určitě do toho vnese více světla a ty se tak konečně zbavíš zbytečných spekulací,” usoudila rozhodně Alexandra a podrbala Jeremiáše tam, kde to měl nejradši. Ten jí záhy proklouzl mezi prsty, odběhl ke dveřím, zastavil se u nich a prosebně se od nich otočil zpět ke své majitelce.

„Jo, tohle s Kristiánem máme naplánované hnedka na pondělek. Jsme dohodnutí, že se oba u Noly stavíme, přeptáme se jí na to, a on nám pak řekne, jak se rozhodl dál ohledně toho kufru,” vzpomněl si teď v rychlosti Martin. „Nezahrajeme si nějakou hru, když už tu takhle posedáváme a bavíme se spolu? Uteče nám tak rychleji čas a donutí nás to zase přemýšlet o něčem jiném než jen o věčném tajemnu, z něhož až místy mrazí.”

Alexandra a její čtyřnohý přítel teď byli ale očividně trochu jiného mínění. Jeremiáš k ní totiž již několikrát ode dveří sám od sebe přicupital a vždy do ní lehounce ducnul. A když se k tomu napotřetí ještě přidalo vodítko, které k dívčiným nohám láskyplně položil, bylo to již na pováženou.

„Nenecháme to třeba až na později? Jeremiáš je v tuhle večerní hodinu totiž zvyklý se mnou chodit na procházku. Takže jestli proti tomu nic nenamítneš, tak bych s ním na ni hned teď vyrazila. No a také bych samozřejmě byla velice ráda, kdybys nám dělal doprovod.”

„Ale jo, proč ne? Je tam docela hezky. Hlavně že neprší,” připojil se bez zbytečných protestů Martin.

„Tak fajn, vyrážíme.” Alexandra spokojeně tleskla, vstala, pomohla Martinovi na nohy a v hravém žertu k tomu přihodila: „Neboj, já tě neukousnu a ani tě nepředhodím žádným lačným tajemným vizím.”

Ještě jednou se tomu společně zasmáli a pak už najisto s Jeremiášem vyšli před dům.