Kapitola 32 – Žadatel

Martin ve skromném Alexandřině příbytku osaměl. Dívka se totiž rozhodla Helmuta přivítat osobně přímo dole před domem a to i s Jeremiášem. Martin přece jen nevydržel sedět. Vstal ze židle, se zájmem si ještě jednou začal prohlížet ony rozvěšené obrázky na stěnách, a do toho ještě stačil přemítat o tom, co asi stálo na počátku jejich inspirace. Pak jeho pohled znovu spočinul na otevřených dveřích. Martin se tedy rozhodl nakouknout dovnitř. Nestačil se divit. To, co spatřil, mu málem vyrazilo dech. Všechny stěny v místnosti byly zmalované k nepoznání. Z jedné strany je lemovaly tříbarevné duhy a z opačné pak zase loďky plovoucí na vlnách. Na stěně nad dveřmi a na protější nad oknem se tyto dva výtvarné motivy spojovaly v jeden celek a navozovaly tak dojem oddechové letní atmosféry. V celé místnosti se pomalu nedalo hnout a to díky květinám, což Martinovi ihned připomnělo Alexandřino nečekané zjevení se v jeho kmenové třídě. V ten moment mu došlo, že směs různorodých květin v Helmutově případě zanedlouho rovněž sehraje podstatnou roli. A jako by ho Martin touto vnitřní myšlenkou znovu přivolal. Náhle totiž zaslechl skřípot dveří a mužský hlas, jehož přesvědčivě chlácholil ten druhý, patřící Alexandře.

Doufám, že jsem vás tím svým příchodem nezaskočil, ale říkala jste v pět hodin.”

Stihl jste to na minutku přesně. Prosím, nabídněte si. Je čerstvé. Před chviličkou jsem ho vyndala z trouby. Mimochodem, v těchto bábovičkách jsou zapečené výtečné mandle.”

Děkuji… úúú, velmi chutné. Mohu ještě?”

Ale jistě, kolik jen chcete.”

Ehm… opravdu jsou na chuť vynikající.”

Prosím, odložte si a pomalu pak přejdeme vedle, kde pro vás mám přichystané, oč jste mě tak zdvořile žádal.”

Jakmile Martin vytušil, kam se oba hodlají přesunout, vycouval taktně z provoněné květinové místnosti. Hned nato zasedl zpět na židli a začal se připravovat na Helmutův vstup. Tak trochu mu to usnadnil Jeremiáš, ten si na Helmuta neodpustil dorážet, takže mu Alexandra musela několikrát mile domluvit. Jeremiáš zřejmě po něm chtěl, aby mu házel jeho oblíbený míček, a potměšile se tomu uculil. To ho ale hned přešlo, jakmile Alexandra otevřela dveře a Helmuta vyzvala, aby jako první překročil práh. Ten stejně jako Martin nejdříve bloumal po stěnách, pak jeho pohled sjel do přihrádek a až napotřetí si konečně povšiml sedícího chlapce, který mu okamžitě začal věnovat přehnanou pozornost.

Toto je, pane Florente, Martin, můj… kamarád,” představila Martina Alexandra, načež ono „kamarád” pak vyslovila poměrně dost tajemně; jako by původně chtěla použít úplně jiné slovíčko, například přítel, avšak nechtěla Martina nijak trápit a tak se nakonec rozhodla pro výraz, který pro oba považovala v tento okamžik za nejvhodnější.

„Helmut… Helmut Florent,” představil se muž.

Martin Ronský,” odvětil Martin.

Oba si potřásli rukou.

Martinovi se výrazně ulevilo, Helmut mu rozhodně nepřipadal jako člověk, který by k němu měl mít dříve či později nějaké výhrady. I když sem přišel především kvůli své zesnulé ženě, bylo na něm znát, že ho cizí návštěva rovněž těší. I když on ani Helena nepatřili mezi slavné osobnosti, přesto Martinovi přišlo, jako by Helmuta znal již z dřívějška. Až příliš věrohodně se podobal jednomu zahraničnímu herci, který kdysi hrával otce rodiny v úspěšném rodinném seriálu. O tom leccos vypovídaly jeho štíhlá postava a téměř plešatá hlava jakožto téměř nenápadná modrá očka zvýrazněná brýlemi. Mužův podmanivý hlubší hlas pak Martinovu dokonalou představu seriálového otce dovedl do zdárného konce. Když pak následně očima spočinul na mužově oblečení, překvapilo ho, jak se na schůzku s Alexandrou precizně vyparádil: na sobě měl přiléhavé kalhoty se sakem a obojí do puntíku ladilo s jeho kostkovanou košilí, kravatou a pohodlnými botkami – vše pěkně v modrém ražení.

Obdivuji vaši silnou vůli, pane Florente,” pochválila muže Alexandra.

To víte,” pokusil se to Helmut hned nějak rozumně uvést na pravou míru, „snažím se, ale i přesto se dost často přistihnu – zejména takhle po večerech, když už ležím v posteli a nemohu usnout – že na ni zničehonic začnu intenzivně myslet a je mi najednou strašně smutno. Přes ten den to vždy nějak rozchodím venku, to často jen tak bloumám po okolní krajině, nebo se občas potkám s někým známým a zavedeme řeč na konkrétní témata – třeba co se děje nového ve světě, jak si vedli naši sportovci a tak. Někdy zase pro změnu zůstávám doma, nejdu nikam a sleduji jen televizi. Musím ale přiznat, že mě to příliš neuspokojuje. Bez Heleny to prostě není ono. Stačí, abych zasedl do křesla a očima spočinul na tom vedlejším prázdném, a rázem mě i to omrzí.”

Ano, v tom vás plně chápu. Lidské hřejivé slovo a přítomnost někoho, koho máme rádi, je mnohdy lepší terapií než ona vlnivá obrazovka,“ prohodila souhlasně Alexandra a znovu to zakončila tím, že nenápadně pohlédla Martinovi uhrančivě do očí. Ten její záměr ihned pochopil. Týkalo se to rozhovoru, jenž oba před malou chvilkou sami vedli, když společně procházeli Heleninu složku.

Víte,“ začal zase Helmut, „žena mi odešla sice již před pěti lety, ale stále se s tím jaksi nedokážu plně smířit. S Helenou jsem prožil téměř čtyřicet let společného života. V lednu jsme spolu měli toto výročí oslavit a byla by to radost dvojnásobná, neboť v tu dobu dovrším rovné šedesátky. A i když jí toto nebudu moct již nikdy plně vynahradit, rád bych se o to pokusil alespoň prostřednictvím rozhovorů, které jste mi slíbila vypracovat.”

Ano, Heleniny desky mám pro vás již kompletně připravené zde na stole. Nemusíte se ničeho obávat, vaše žena se na vás již velmi moc těší,” zněla její pohotová reakce.

Helmut nejdřív trochu znejistěl a na Alexandru se zadíval, jako by to snad ani nemohla být pravda. Dívka mu ale dodala potřebné sebevědomí tím, že ho ladně vzala za ruku a tak vlastně i pobídla, aby ji následoval ke stolu. Poté mu nabídla třetí židli, vyzvala ho, aby se na ni v klidu posadil, a předložila před něj desky s Heleninou složkou.

Ty jsou pro vás, prosím, račte do nich nahlédnout,” vyzvala pak Helmuta a posadila se vedle něj.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.