Martina v ten okamžik znovu zasáhla jakási vnitřní sklíčenost a váhal, zda by skutečně neměl odejít. Měl totiž strach, aby Helmut zčistajasna nepodlehl náhlým tíživým emocím, jichž by se stal nedobrovolným svědkem. Tyto stavy Martin koneckonců nikdy příliš moc dobře nesnášel a to zejména v posledních letech, kdy je tak precizně dokázala navozovat Dana Moronová, i když tomu nyní byla – zdálo se – učiněna konečně přítrž. I tak si Martin profesorku záhy vybavil v plné kráse, a také v něm náležitě hned hrklo, když si její běsnění propojil s tím, jak se v Helmutovi probouzí skrytá lítost – jakmile Alexandra desky otevře a on v nich na prvním vloženém papíru spatří fotografii své zesnulé ženy s jejím rodným jménem psaným tučnou kurzívou. Martin se pomalu už měl ke stávání, když si toho obezřetná Alexandra opět neomylně povšimla, zavčas se k němu stačila otočit a obratnou rukou ho donutila, aby se posadil. To vše se jí podařilo za přispění již dobře známých vloh: hypnotizujícího pohledu, vyzývavého úsměvu a ladných doteků, které dokázal vždy vypozorovat pouze ten, jemuž byly určeny.
„Tady jí to opravdu moc sluší. Tu titulní fotografii jste vybrala vskutku trefně. Moc za ni děkuji,” pronesl k Alexandřině radosti a k Martinovu překvapení nadšeně Helmut, když odklopil vrchní desku a okamžitě mu do oka padla osoba, kterou tak dobře znal.
„Tak to jsem ráda, ani nevíte, jak mi dlouho trvalo, než jsem se konečně rozhodla, kterou z nich na ten první papír zařadit, jestli nějakou starší, nebo novější. Nakonec jsem tedy vybrala tuto. Z dnešního pohledu mi přišla nejaktuálnější, a také si z minula moc dobře pamatuji, že jste o nějaké podobné sám uvažoval, a tak jsem se vám na základě vaší připomínky rozhodla ve výsledné fázi vyjít vstříc.”
„To je milé, opravdu jste mi tím udělala nesmírnou radost,” rozplýval se Helmut blahem, doslova nadšen tím, co se před ním poodkrylo za milé překvapení.
„Dělám to přece pro vás. Od nynějška by se tento svazek měl stát vaším stálým průvodcem, po němž je třeba sáhnout, kdykoli to budete považovat za nutné. Pojďte, celý si ho společně projdeme, abyste byl v patřičném obraze a věděl, co vás v něm čeká.”
Alexandra se chopila role průvodkyně a s každou další stránkou její výklad nabýval na čím dál větším významu. Martin z jejích úst zaslechl vesměs vše, co mu o své práci a jejím poslání pověděla. Alexandra si opět dávala pečlivě záležet, aby každé její vyřčené slovo mělo jistou váhu a neslo v sobě výraznou jiskru. Helmut ji respektoval a na každý její výklad, připomínku či požadavek vždy přikývl, nebo se sám od sebe zeptal, když mu připadalo něco nejasné. Alexandra mimo jiné Helmuta upozorňovala, že až si bude ony hovory se svojí zesnulou ženou pročítat, aby si k tomu navodil příslušnou klidnou atmosféru, jíž by měla nejlépe doplňovat hudba, jíž oba měli rádi, nebo kladla důraz na odpovídající změnu prostředí a vhodně doplněné dekorace, aby se iluze a přítomnost propojily v jeden společný bod. Martin si toto připomněl, když se dostali na onu patnáctou stranu, kde se v pomyslném rozhovoru Helmuta a Heleny odvíjel pobyt v Holandku.
„Na závěr bych vás ještě ráda upozornila, že se čtením psaných hovorů nemusíte nijak pospíchat. Snažila jsem se vyjít vstříc i vašemu dalšímu toužebnému přání a hovory rovnoměrně rozdělila na každý měsíc. A nejen to, nakonec mi jako vhodné řešení přišlo vložit je do dvou svazků. V tomto prvním je vypointován život vaší ženy z pohledu pozemského života, zatímco v onom druhém zase v podobě fiktivního života posmrtného. Vše jsem se snažila zobrazit a podat tak, jak jste mi to při našem minulém setkání sám navrhl.”
Alexandra pak otevřela první šuplík stolu a z něj ony druhé modré desky – jež Helmutovi a Martinovi byly doposud neznámé – vyndala a položila vedle těch prvotních, stále rozevřených.
„Já… vůbec teď nevím, co na to mám říct. To vše… to vše mi připadá tak vkusně provedené, dovedené do sebemenší dokonalosti,” mrkal Helmut na obě složky překvapeně svýma nenápadnýma modrýma očima a začal při tom dychtivě popíjet lahodný ovocný čaj, který Alexandra mezitím přinesla na malebném tácku spolu s dalším cukrovím.
„Nyní zbývá dodat už jen jediné: užívejte si se svojí paní nadále ty nejkrásnější společné chvíle. Je vám to z celého srdce přáno.”
Tento Alexandřin poutavý komentář Helmutovi nepochybně učaroval ze všeho nejvíc. Cosi ho přimělo hrníček s nedopitým čajem odložit a vstát jako prve Martina.
„Ne, nevstávejte, v klidu si ten čaj dopijte a ještě si k tomu poslužte cukrovím,” usměrnila Helmuta – obdobně jako již několikrát Martina – svým šarmem Alexandra, a ten jejímu návrhu samozřejmě vyhověl. „Tak to má být, vše pěkně v klidu a s rozvážnou myslí.”
Martin to sice pozoroval s vnitřním obdivem, zároveň s tím mu však tělem již po několikáté začalo obdobně probíjet napětí. Bylo to dáno opět tím, že začal na Alexandru pohlížet jako na děvče s ojedinělými manipulačními schopnostmi. Helmut ji ve všem poslechl na slovo a dokonce si na její přání ještě přilil čaj a dodatečně ochutnal dva vanilkové rohlíčky, načež se – i když vlastně hodlal již odejít – na její příkaz znovu pohroužil do hovorů se svou Helenou. Nezůstalo jen u toho, krátce nato Helmut zavedl řeč na případná vylepšení, jež mu prve Alexandra doporučila, a ještě jednou začal básnit o jejich přednostech. Martin v ten okamžik měl pocit, jako by ho k tomu Alexandra přímo těma svýma uhrančivýma očima sama nutila a Helmut jen nahlas odříkával, co od něj chtěla slyšet. Martina tak zas plně pohltila myšlenka, že tuhle dívku zná zatím jen velice krátce, a odtud už pak byl zase ten jeden nepatrný vzpomínkový krůček k průběhu jejich náhodného setkání. Pak náhle znovu pohlédl na obrazy rozvěšené po stěnách a ty v něm – díky těm podivným obličejům v zajetí přírodních živlů – začaly okamžitě vyvolávat četné hororové výjevy. To naznačovalo jediné: Martin se Alexandry začal zase bát. Tentokrát to do značné míry ještě znásobila plně nastupující večerní tma za oknem.
„Nyní už ale opravdu budu muset jít.” Helmut rozhodně vstal, položil dopitý hrníček i prázdný talířek od cukroví suverénně na stůl a chystal se s Alexandrou najisto rozloučit. „Byly to opravdu moc příjemně strávené chvilky, ještě jednou vám za všechno děkuji. Nebojte, vaše rady jsem vzal plně na vědomí a budu se jimi řídit.”
„I mě velice těšilo, pane Florente,” povstala i Alexandra, k loučení se ale, jak bylo vidno, ještě stále neměla, prozatím jen velmi bedlivě sledovala, jak si Helmut pečlivě oboje desky s Helenou ukládá do aktovky.
„Nuže, děkuji vám za vše,” podal Helmut Alexandře ruku. Ta mu stisk oplatila, nicméně mu očima stále dávala najevo, že by mu ráda ještě cosi sdělila. Ta lačná horlivost v jejím obličeji se prostě nedala přehlédnout.
„Než se definitivně rozejdeme, chtěla bych vám dát ještě něco s sebou na cestu,” nastínila cosi v tomto smyslu.
„Ó, jestli mi chcete dát krabici s tím vaším výtečným cukrovím, tak to není třeba. Jsem ho přejedený až až,” odmítl smírně Helmut.
„Ne ne, toto jsem na mysli neměla,” oponovala okamžitě nesouhlasně Alexandra. „To, co vám nyní chci věnovat, se skrývá v této třetí nenápadné místnůstce. Prosím, můžete mě do ní následovat?”
Helmut, naprosto očarován Alexandřiným šarmem, za ní šel jako věrný pejsek. Dokonce neměl ani čas na pokorné přitakání ve smyslu ano, jistě, samozřejmě, velmi rád.
„Ta je pro vás na rozloučenou, za odměnu, že jste mi bedlivě naslouchal a vzal si k srdci veškerá má slova.”
Překvapený Helmut si od Alexandry převzal tulipány. „Voní překrásně,” zmohl se pouze říct, a Alexandra okamžitě neochvějně vytušila, co je k tomu potřeba přihodit, aby to nabylo té nejvýstižnější podstaty.
„Třeba to budou právě tyto tulipánové kvítky, co vám pomůže navodit co možná nejvěrnější atmosféru vzdáleného Nizozemí, kde jste se svou paní trávil šťastné společné chvilky a kde se s ní možná zase zítra či v nejbližších dnech opět ocitnete, až budete listovat a číst si o ní.”
Helmut se nad Alexandřinou hláškou okamžitě pozastavil. V jeho očích bylo patrné, že mu to nesmírně zaimponovalo.
„Pojďte, vyprovodím vás,” vyzvala ho Alexandra.
„Na shledanou,” otočil se ještě ode dveří k Martinovi.
„Nashle,” vyslal za Helmutem Martin v blouznivém rozpoložení, do kterého ho znovu samozřejmě neuvedl nikdo jiný než Alexandra.