„Tak to… tak to mi vůbec nedošlo, to se… za to se hrozně moc omlouvám,” vyšlo najednou z Martina provinile, jako by za Heleninu smrt snad mohl právě on.
„Ale, Martine, no tak, netvař se přece tak ztrápeně,” začala ho chlácholit Alexandra. „Ty jsi přece nic z toho nezavinil. Helena prostě už byla starší paní v letech a zkrátka přišel její čas. Něco podobného ostatně čeká za nějakou tu dobu každého z nás. Vem to z té hezčí stránky. Oni dva se po celý život měli nesmírně rádi a prožili spolu plno šťastných momentů.”
„Jo, já vím. Já jen, že jsem zkrátka zapomněl vzít v potaz i tuto možnost.”
„To nic, to se přece stává, kvůli tomu se přece na tebe nebudu zlobit,” poznamenala mile Alexandra, pokusila se více pousmát a přejela po Heleniných šedivých vlasech, jako by jí je chtěla upravit. To Martina přimělo k novým úvahám.
„Když tedy Helmut souhlasil s tím, aby se se svojí zesnulou ženou po letech znovu ,setkal´´, to musí mít opravdu dost silnou vůli. Co když ho ty pomyslné hovory ale stejně začnou postupně skličovat a on se tak propadne do ještě mnohem většího vnitřního strádání? Ne že bych mu to teda nějak přál.”
„Samozřejmě, že nejprve případného zájemce seznámím s celou věcí do co nejpodrobnějších detailů. Společně si o tom popovídáme do větší hloubky, tak jak teď činíme my dva, přičemž mu rovněž dávám nahlížet do desek jiného žadatele, pro nějž mám již vše načisto připraveno. Když případný zájemce nakonec sám usoudí, že by mu to pomohlo, požádám ho, aby mi blíže pověděl o člověku, s nímž by se rád setkal, a o čem by si s ním rád povídal. Zájemce mi pak během dalšího týdne přinese potřebné podklady a návrhy na případné rozhovory se svou zamýšlenou postavou plus nějaké ty fotografie k dobru. Já to vše pak zpracuji na počítači a pečlivě roztřídím na jednotlivé papíry, které pak vsunu do takovýchto desek a ty pak uložím do příslušné hromádky mezi ostatní. Když pak za mnou za nějakou dobu zájemce přijde najisto a já mu vše předám ve výsledné formě, ještě o tom spolu diskutujeme a já se mu dodatečně zmiňuji o pár drobnostech, za to ale poměrně důležitých.“ „A čeho se to konkrétně týká?” zajímalo hned Martina, který svým dychtivým dotazem Alexandru opět potěšil. O slovo se přihlásil i Jeremiáš, který složil Alexandře hlavu do klína a nechal se od ní hladit.
„Jde o tak zvané nabuzení přidružené atmosféry. Člověk by se prostě měl co nejlépe vcítit a převtělit do textu. Sedět jen tak sám v nějaké místnosti a ,nalačno´ si číst mnohdy nestačí. Je třeba navodit příznačnou atmosféru, která co nejvěrohodněji napovídá tomu, o čem je v textu právě řeč. Své kouzlo v sobě mají hudba, vůně parfémů nebo dobře volené prostředí. Právě toto všechno v sobě nese něco navíc, jakýsi skrytý požitek, jenž četbu jednotlivých statí obohatí a vtáhne člověka daleko intenzivněji do oboustranné přítomnosti.”
Martin se opět zatvářil tak trochu nejistě. Bylo na něm znát, že si něco takového dokáže jen stěží představit.
„Nevadí. Ukážeme si to na konkrétním příkladu,” rozhodla bez zbytečných okolků sebejistě Alexandra. „Pokusím se ti to vysvětlit na této fotografii, kde je Helena zachycená v Holandsku, společně s větrnými mlýny a rozlehlými polními lány. V textu je to dáno do souvislosti s výletem, který ona a Helmut do oné země absolvovali. Obrázek a konkrétní postava tuto iluzi zajisté dokáží v jistém smyslu věrohodně navodit, i tak ale Helmut může snadno nabýt podezření, že tento okamžik prožívá v přítmí obyčejného pokojíku. Proto je třeba na tomto momentu zapracovat trošičku víc. Bylo by dobré, kdyby si Helmut, až toto bude číst, zašel do skutečné přírody. Pomyslnou holandskou krajinu dovede například věrohodně nahradit obyčejné české pole s malebnými domky v pozadí, pravé větrné mlýny pak zase jejich menší prototypy v podobě zakoupených suvenýrů – když se mu je nepoštěstí objevit přímo tady u nás v jejich skutečné životní velikosti. A pokud ani toto nenavodí tu pravou pozitivní atmosféru, vše může dodatečně vylepšit příhodná hudba či aromatická vůně, prostě nové vhodné doplňky, jež s příslušnou zemí či prožitky obsaženými v textu nějak přímo souvisejí.”
Martin se opět nechával unášet Alexandřinou křehkou mluvou a z každičkého jejího slova chápal čím dál víc. Alexandra svůj výklad nijak neodbývala, mluvila velmi rozvážně a se značným nadhledem kontrolovala každé své tvrzení. Z toho bylo navenek hned patrné, že takto o svých deskách nehovoří rozhodně poprvé. S každou větou tak Martina přepadávalo toužebné přání spatřit Helmuta na vlastní oči a se zájmem případně pozorovat, jak se bude tvářit, až mu Alexandra bude předávat spisy jeho zesnulé Heleny a doporučovat mu ještě doplňková řešení, o nichž se mu právě teď zmiňovala.
„Tak toto přání se ti může dnes vyplnit. Helmut se tu pro ně má stavit na pátou a to je přesně právě teď.”
„Vážně?” vyvalil v naprostém úžasu oči Martin.
Právě v ten okamžik se ozval venkovní zvonek. To v Martinovi nabudilo nové emoce, neboť rozhodně nepředpokládal, že se jeho přání a následná realita tak bleskově propojí v jeden celek. Alexandra si tím hlavu příliš nelámala a odskočila na moment do poslední třetí místnosti, do níž Martin doposud neměl možnost ještě nahlédnout.
„Je to on,” upozornila radostně Martina. „Půjdu ho přivítat.”
„A já… no, neměl bych radši na tu chvilku odejít pryč? Víš, abyste tady na to měli soukromí,” změnil náhle původní názor Martin. Najednou si nebyl vůbec jistý, zda to setkání, které tak náhodně přivolal, ustojí, a jestli o jeho přítomnost bude stát i Helmut.
„Já myslím, že tu klidně zůstat můžeš. Helmut je velmi hodný pán. Společnost navíc mu rozhodně vadit nebude,” uklidňovala Martina Alexandra. „Nakonec jsi to byl ty, kdo projevil zájem se s ním setkat a na tom já rozhodně nevidím nic špatného.”
Martin tedy nechal věcem volný průběh a usadil se zpět na židli. I tak ale v sobě nedokázal potřebně ukočírovat vzniklé napětí.
„To dopadne dobře, uvidíš.” Alexandra už málem opustila místnost, když se náhle na jejím prahu zastavila a Martina dodatečně požádala: „Tamty dveře nech, prosím, otevřené. Za momentek jsem zpátky.”