Osudová příhoda Marka Brenta
Mark Brent byl politikem. Byl jedním z těch, co zasedají ve vládě. Za tu dobu se ještě nestačil stát ani předsedou či konkrétním ministrem a ani významným to politikem celkově. Krom vlády občas zavítal i na nějaký ten mítink, kde se vyhýbal vajíčkům, shnilým rajčatům, prostě všemu, co zrovna letělo vzduchem od nespokojených prostých občanů.
Tu se Marku Brentovi jednoho dne přihodila tuze prapodivná věc. Jako každé jiné ráno spěchal do svého výnosného úřadu, otevřel dveře kanceláře a… místo v ní stanul na jakési neznámé planetě plné voňavých květin. Ve svém vlastním úžasu se jimi začal prodírat a zastavil se až u obřího plátna, na němž se zjevil obličej asi tak pětadvacetileté pohledné modrooké blondýny. Na hlavě se jí skvěl vysokoškolský turban.
„Kde to jsem?“ položil si pan Brent vcelku logickou otázku.
„Na planetě Vela,“ odvětila žena. „Na planetě Vela, pane Marku Brente,“ upřesnila.
„Jak to, že znáte mé jméno?“ podivil se muž.
„Znám nejen vaše jméno, ale i vaši funkci. Jste členem politické strany Míra občanů,“ překvapovala žena pana Brenta stále více. Ten nevěděl, zda-li mu do větší míry zaimponovalo to, že ho zná jménem, nebo to, že ví, jaké významné povolání zastává.
„Nemyslím si, že by obojí stálo za úsměv na tváři, ale vaše přítomnost zde mne tu nyní celkem jinak těší,“ šokovala žena muže svým dalším tvrzením. „Promiňte, nechtěla jsem se vás nějak dotknout, jen jsem vám chtěla předat svůj osobní pravdivý názor.“
„Ach tak, jistě, samozřejmě,“ zakoktal pan Brent.
„Myslím, že na to mám právo, jsem přeci jen o dost vzdělanější než vy a proto se na věci dokážu dívat s větším nadhledem. Na rozdíl od vás, krom tohoto turbanu, vlastním i toto.“
A dívka muži ukázala harvardský vysokoškolský diplom.
„Promiňte, slečno, ale i já vlastním cosi na tento způsob. A navíc jsem politikem,“ dodal pan Brent významně.“
„Politikem v zemi, která se nachází ve fázi totálního selhání,“ připomněla muži jemně žena.
Pan Brent nestačil zírat. Žena z plátna náhle zmizela a na něm se ihned začaly odehrávat tuze nemilé sledy událostí – počínaje obřími miliardovými dluhy, následované korupcemi a vše to končilo nespokojenými stávkami masových davů.
„Netušil jsem, že jsme na tom tak špatně. Naše manko z minulého roku činilo pouhé dvě miliardy sénerů,“ poznamenal pan Brent, když to vše nemilé pominulo a na obřím plátně znovu stanul obličej oné ženy.
„Mým záměrem vás nebylo strašit, zesměšňovat, pouze jsem poukazovala na některé nesrovnalosti ve vašich tvůrčích sférách,“ uvedla následně žena.
„Ach tak, rozumím,“ zamumlal pan Brent. Z jeho slov byl znát smutek.
„Vlastně ani já nemám výhradní právo se nad druhými povyšovat, jsem v mnohém inteligentnější něž ostatní jen proto, že mne kdysi takto naprogramoval jeden jistý člověk řečený technik. Mohla bych vás nyní do omrzení zásobovat mnoha informacemi ze všech možných sfér, ale neučiním tak, neboť by to z mé strany vůči vám byl čistý výplod vychloubání se a někým takovým já odmítám býti,“ informovala muže žena. Ten k ní najednou začal pociťovat mnohem větší sympatie.
Mark Brent se tedy ženy zeptal: „A jak tedy mohu své zemi pomoci, popřípadě své vlastní sféře?“
„Zde je z mé strany podán recept na přijatelná řešení,“ ujala se žena slova. „Bod první. „Ze svého pravidelného měsíčního platu, jenž činí několik stovek tisíc sénerů, do své sféry investujte co nejvyšší možný obnos a onen zbytek pak vložte do svých soukromých rodinných výdajů, jak to musí činiti každá jiná obyčejná rodina.
Bod druhý. Prosaďte omezení či úplné zakázání nákupu tanků, letadel či jiné těžké techniky, neboť ji vaše země nepotřebuje, jelikož není s nikým ve stavu válečného konfliktu, koneckonců dané riziko do budoucna nehrozí, a tak ušetřené obnosy sénerů následně vložte do výstavby poškozených silnic.
Bod třetí. Vedle těchto hlavních priorit zkuste podporovat i jiné nadějné politické strany, zejména ty, co výhradně tvoří ženské osazenstvo. Ve vaší zemi je to pořád nevyzkoušený model a je potřeba mu dáti šanci. Mohl by totiž do politických sfér vnésti více pozitivního světla.“
Mark Brent si ony ženou pronesené návrhy ihned začal promýšlet, leč po jejich zvážení nakonec dospěl k nelichotivému závěru: „Ale kdybych tohle všechno někomu z politických sfér navrhl, tak by mě ihned považoval za hlupáka.“
„V tom případě,“ hlesla žena, „radši ze své vlastní politické funkce co nejrychleji odstupte a zpovzdálí pozorujte, jak se vaše země ekonomicky hroutí jak domeček z karet.“
„Hmm, tak pak už by bylo opravdu asi rozumné, kdybych politiku nadobro opustil,“ připustil posmutněle pan Brent. „Jenže co si pak počnu?“
„Zkuste podnikat, založte si svou vysněnou cukrárnu, začněte od úplného začátku, váš politický plat vám na to zajisté bohatě postačí,“ podala další návrh žena.
„Hmm, to by vážně nemuselo být špatné řešení,“ zauvažoval pan Brent.
Už se chtěl se ženou z obřího plátna rozloučit a za vše jí poděkovat, když si náhle vzpomněl: „A jaké je vlastně vaše ctěné jméno, slečno? Jaksi jsem ho ráčil přeslechnouti.“
„Nepředstavila jsem se vám, úplně jsem na to zapomněla, Elisa, jméno mé,“ uvedla žena, to ale nebylo vše: „Uznávám svou chybu, je to nemilé, když si s někým hodnou chvíli povídáte a on zapomene uvést své jméno. Omlouvám se, to víte, i naprosto dokonalý program není bez chyb.“
Mark Brent přikývl, že tomu rozumí, a pak už se zase prodíral nazpět voňavými květinami, dospěl ke dveřím, otevřel je a…
„Hele, už se nám, úředníček, pomalu probouzí.“
„No co, po dlouhé noci plné rokování na mě taky šly k ránu mrákoty.“
„Ale něco málo se nám včera prosadit podařilo, ne? Například dotace pro zbrojní průmysl.“
Jakmile toto vše pan Brent z úst svých kolegů zaslechl, poplašeně vyběhl z kanceláře ven a už ho v ní nikdy nikdo vícero nespatřil, natož v útrobách vlády.
O rok později už na Marka Brenta šlo výhradně narazit pouze v labužnickém krámku s názvem Elisa, jemuž vévodil portrét spanilé mladé ženy nápadně se podobající té z planety Vela. A pokud někdo požádal o věneček, milerád mu ho pan Brent osobně a bez ostychu předal s přáním dobré chuti, bez obav, že si tím zatlouká pomyslný kolíček do vlastní rakve.“
