Tom Patrick

„No dobře, bod první: atlas. Mohl bych do něj z dovolením nahlídnout?“

Nola ho otevřela na příslušné dvojstraně. „Není to senzační?“ zamrkala povzbudivě.

„Hmm,“ vyšlo z Kristiána cosi na tento způsob. Ještě nahlédl do jmenného rejstříku. Ten ho zřejmě nadchnul o poznání více, neboť pronesl: No, páni, i tady je to zaznamenaný? Tak to je vážně super. Ještě tak mít letenku a hurá na cestu!“

„Zvláštní co? U Velmana jsem týden co týden prohledávala atlas za atlasem, a pak jednou nepřijdu včas na jednu z hodin, a díky tomu natrefím na něco, co jsem dlouhé měsíce úpěnlivě hledala.“

„Inu, to jsou ty znamení,“ poznamenal s nadhledem Kristián. „Teď zkrátka musíme bejt pořád ve střehu.“

„Hmm, že tak najednou?“ odfrkl Martin. No, alespoň,“ začal honem ze sebe soukat nové teze, aby se jimi zavděčil alespoň Nole, když už ne Kristiánovi, jenž lenivě protočil oči v sloup, „že to u vás doma dobře dopadlo s tou troubou. To já kolikrát před spaním, nebo když jdu třeba jen tak ven, sám kontroluju vařič, i když vím, že jsem ho vůbec nezapínal…“

„Skvělý, Martine, teď ale přejděme k bodu dvě a tím je dopis,“ navrhl Kristián.

„Pro mě za mě,“ pokrčil Martin rameny. „Když vás to nezajímá,“ zabrblal ještě.

„Ale to víš, že zajímá,“ pokusila se ho ujistit Nola. Po pravdě ona i Kristián doufali, že Alexandřina přítomnost z Martina jeho neduhy nadobro vyžene. Jenže Martinovo nitro jako by se zase uzavřelo, odmítalo se druhým otevřít a vše strašně dramatizovalo.

„To vypadá na dívčí písmo,“ soudil Kristián, když si vzkaz několikrát pozorně pročetl.

„K tomu samému jsem dospěla i já,“ přitakala svorně Nola.

„No, a to el úplně na konci je zase počáteční písmeno té neznámé dívky,“ odtušil Martin.

„Zkrátka se budem muset smířit s tím, že se v naší blízkosti vyskytuje někdo, kdo nám chce svým počínáním naznačit, že se smutná realita dá porazit, když na to člověk sám nestačí.

Hned poté, co Kristiánova slova odezněla, se ozval šelest v korunách stromů, tvořící obvod hřiště. Všichni k nim vzhlédli téměř jako na znamení, nic podezřelého však nezpozorovali. To se nejspíš zvedl jen vítr – zněl konečný společný verdikt.

„No a jak jsi uspěl s těmi známkami a pohlednicemi?“ zeptala se pak Nola.

Kristián se náhle zatvářil strašně důležitě a z toho se dalo soudit jediné: vše dopadlo dle jeho očekávání. „Vyklubala se z toho dost prestižní záležitost, možná dokonce mochnická událost měsíce,“ vysoukal ze sebe tajemně.

„Tak nás už nenapínej,“ naléhala Nola.

„No dobře.“ Kristián zanechal tedy tajností a přešel k věci: „V kulturním centru, kam jsem to přišel nahlásit, to vyvolalo doslova poprask. Nikdo mi to tam nechtěl věřit, jenže když jsem jim ukázal ten náš zlatavej kufr a otevřel ho, nestačili se divit, co se v něm ukrývá za divy. Vážně, s ředitelem muzea, kterýho tam okamžitě zavolali, to málem seklo, když to na vlastní oči uviděl. Ale samozřejmě chtěl mít jistotu, tak si nějaký ty kusy dali stranou a pak je nechali i ověřit, jestli se čirou náhodou nejedná o podvrhy, no a představte si, všechno to byly – i ten zbytek – dochovaný originály, ty, který kdysi někdo odcizil.“

„No jo, ale co vlastně po tomhle všem bude následovat? Ti lidi to určitě nenechají jen tak a budou po nás chtít rozhovory, budou se všemožně zajímat, kde jsme k tomu přišli a tak… tak co teď?“

Kristián něco podobného z Martinovy strany očekával, takže se mu na to pokusil co nejšetrněji odpovědět: „Na tohle jsem se snažil myslet už od prvopočátku. Bohužel, bez těch rozhovorů a tak se to prostě nevobejde, no ale zatím jsem to všecko vzal na sebe, to abyste oba od mediálního šrumu měli pokoj.“

„Fajn. Tak hlavně že se k nám domů nepohrnou novináři, aby tam vyzvídali, jak jsem já, Martin Ronský, naprosto obyčejný to hoch, k velkému nálezu přišel, to by mamka asi nevydýchala.“ Nebyl by to ale ještě osobitější Martin Ronský, aby se následně nedopustil paradoxu: „No, na druhé straně, té troše slávy a uznání bych se zase moc nebránil. Vše se má zkusit, nebo ne?“

„No, já taky nevím,“ začala mu dávat Nola výjimečně za pravdu, i když pouze v jeho prvotní výpovědi, „ jak bych ten případný humbuk snášela.“

„No, tak to prozatím dopadlo takhle. Jinak,“ pokračoval Kristián, „s mnohýma těma lidma z centra se v podstatě již nějakou tu dobu znám, tak vím, že je s nima kloudná řeč. A ředitele muzea bych taky už nějak zvládl zpacifikovat.“

„No, ale s tou odměnou bych dvakrát neváhal. Alexandra, Jeremiáš a já…“

„No vidíš,“ nenechala Nola Martina domluvit, „tohle s tím taky dost souvisí. Kolik to vlastně dělá?“

„Nó,“ protáhl Kristián, „takovejch sto tisíc určitě.“

„Co… cože?! Sto… sto tisíc?! Tys… tys už předčasně někde oslavoval, že jo?“ valil na kamaráda Martin užasle oči.

„Víš, jak jsme se bavili o těch houslích?“ zkoušel to Kristián oklikou.

„Prosím tě, nezačínej s nimi zas, nebo mě na ně někdo ještě bude nutit hrát.“

Všichni tři se tomu zasmáli a hned nato otevřeli vášnivou debatu na téma, jak si tedy Katalná Mochna těch pohlednic a známek musí zatraceně hodně cenit, když je přes veškeré své dluhy tak štědrá, načež Nola pak přišla s tím, že letadlem vlastně ještě nikdy necestovala, avšak Kristián ji začal hned utěšovat, že by do Jamatangy klidně letěl s ní, že už kvůli těm famózním fotkám by to určitě stálo za to. A přidal se i Martin , jak by to s jeho mamkou znovu seklo, kdyby jí pověděl, že na vlastní pěst hned zítra ráno sviští kamsi k africkým břehům. Patrně by ho nejdříve objednala k psychiatrovi Kortelíkovi. Jak vidno a nyní již i slyšno, by ho okamžitě doporučil někomu zcela jinému. Právě tomu, co před ním stál a jehož Martin tolik nesnášel.

„Vážně… vážně tam ten ostrov je?“ No tak to je senzační!“ poulil na Nolu udiveně oči Martin, když mu o tom nečekaném objevu pověděla. Bylo pozdní odpoledne a všichni tři (tedy i Kristián) směřovali na menší hřiště, co se nacházelo hned za městem u Labe. Právě tam měly sraz jejich kmenové třídy. Nečekaná sešlost se konala na počest odchodu Dany Moronové ze školy a zároveň byla oslavou příchodu sympatické Lady, díky níž se u mnohých studentů dostavily téměř okamžitě nečekaně velmi dobré výsledky v oblasti fyzikální, což byl v dlouhodobé historii mochnického gymnázia vskutku nevídaný jev. Na hřišti se tou dobou odvíjel dost rušný fotbálek, zajímavý rovněž tím, že jej hráli dohromady kluci s holkami, takže tam nejednou nastávaly dosti kuriózní situace. Nola s Martinem dokonce na moment přerušili hovor a zpovzdálí se kochali manýry svých třídních kolegů.

„Anno, šmankote,“ bylo slyšet Teodora, „kam ten míč kopeš?“ Já jsem přece brankářem našeho mužstva! Mě neprověřuj, vem si na paškál ty druhý!“ Takto volal, když k němu jmenovaná dívka z bezprostřední blízkosti vyslala míčovou bombu, kterou na poslední chvíli jako zázrakem chytil.

„Jé, Teodorku, promiň,“ omlouvala se mu, „ale my jsme se s Martou před chviličkou prohodily, víš?“

„Jo, tak takhle vy na mě, furiantky? Tak já zas toto!“ A Teodor se pleskl do kolenou, vyběhl z brány jako rozzuřený býk, nenápadně se k Anně přitočil zezadu a kulichem ji zakryl hlavu, takže najednou nic neviděla.

„Pomóóóc, vraždááá, Tedík mě chce vyšachovat ze hry!“ křičela na celé kolo jakoby nafouklá héliem a hned nato se zakuckávala smíchy.

„Co ty tady máš co vykřikovat, co? No to by teda takhle nešlo, to musíme léčit!“ I on měl co dělat, aby se naplno nerozesmál.

„Teodorku, no tááák, sííím,“ žadonila Anna, nechej mého kulíška na pokojííí!“ načež stále marně odolávala jeho spárům.

„Já ti dám kulíška, tohle z tvé strany byla pěkná kulišárna, ty jedna uřvaná šeptando!“ škádlil Teodor svou oběť nemilosrdně dál, pro změnu lechtáním na zádech.

„Hele, to škrtí, KRTÍ!“ reptala Anna v zápalu nového smíchu.

„Prdlajs, chrčí chrti, snad pěkně lochte, ty jedno popleto! Zdá se, že ti nějak naprázdno přeska-ka-ku-jí ventily! Zákon rezonance zjevně nabral na rušivých elementech!“

„Já ti dám zákon elementů!“ zakuckávala se Anna. Jejich vzájemné škádlení teď už čistě připomínalo opičí tanec. „Nemysli si, když je Moronka ze školy pryč, že ji nedokážu přivolat zpátky! Tak pusť!“

„Nepustím! Třífázová gravitace ještě nedospěla do fáze vrcholového vybouření!“ liboval si Teodor v dalších fyzikálních smyšleninách.

„Sííím, pusť mne, plosím! Marto, aj mne nechlá, domluv mu laspoň ty, když mne nehodlálálá poslouchááát, vyhul jeden!“

„Jo, tak vykuk!“

„Teodore, nechte Annu na pokoji!“ parodovala teď Marta Moronino výhružné prstové gesto.

Teodor jejímu přání vyhověl a na oplátku Martě předvedl Moroninu ráznou chůzi mezi lavicemi se všemi jejími očními posuňky, za což si vysloužil přízvisko unaveného samuraje po trojité magnetické rezonanci.

„JO, TAK TOHLE O MNĚ SOUDÍTE, VLÁMSKÁ?! TAK TO BY TEDA NEŠLO! MÁTE KOULI, SARDEL, VLÁMSKÁ!“ začal Teodor obstojně předvádět profesorčino supění.

„A je tam gól, chlapcodívko Tendrlíku!“ zakřičel v režii Josefa Humlera, učitele tělocviku, Lekener.

Lekná chlapcodívko, vždyť vy hrajete přece se mnou!“

„Hmm, už nejspíš taky ne.“ A než se Teodor stačil vzpamatovat, Lekener zavelel: VŠICHNI NA NĚJ!“

Teodor měl co dělat, aby „rozvášněnému davu“ vůbec unikl. „Jen počkejte, na příští hodině fyziky uvidíte! Všem vám na záda přimontuju elektromagnet o síle pětseti voltů za jednu kybernetsekundu a to budete čučet , jak to s váma pěkně zatočí!“ vykřikoval jako správně ujetá Dana Moronová, když ho dav v čele s Lekenerem proháněl všude možně po hřišti. Pronásledovatelé se na jeho příkaz rozdělili na dvě skupinky a Teodora obklíčili z obou stran. Když ho dostihli, povalili ho na zem a na ní ho pak ještě nějakou tu minutku mučili tím, čím on je: lechtáním a fyzikálními hláškami. Poté, co se dostatečně vyřádili, se navrátili zpět k fotbalu.

„Ti ho ale prohnali, co?“ Konstatovala dobře se bavící Nola. „Zejména ten Lekener. Ostatně jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až se dozví o té čtyřce z angličtiny, kterou dostal za ty své hudební výjevy.“

„No co, jak? Jako pokaždé: zase bude rád, že je středem pozornosti, trhloun jeden,“ vyjádřil se k tomu hned vlažně Martin.

„Škoda, že u sebe nemám foťák, byly by to vážně dost dobrý snímky,“ okomentoval si to čistě po svém Kristián.

„Pche,“ dal Martin ve zkratce jasně najevo, co si o jeho výroku myslí.

„Pojďte, ukážu vám v mapce ten ostrov,“ stočila Nola hovor záměrně jinam, když viděla, že s Martinem zase není kloudná řeč.

„Tamhle na to bude klid,“ kývl Kristián směrem k sousednímu basketbalovému hřišti, kde nikdo nebyl. Všichni tři tam tedy zamířili a usadili se na lavičku.

„Já tě, Martine, nechápu,“ nedalo to přeci jen Nole.

„A v čem zas?“ zeptal se pohoršeně.

„No, abych přiznala,“ váhala na moment, ale pak to stejně vyslovila nahlas, „tak momentálně v té tvé přehnané náladovosti. Co ti teď na Lekenorovi tak vadilo? Přece neprováděl nic strašného, jen s Teodorem bavili lidi kolem sebe. Nic osobního, co uráží, v tom ani náznakem nebylo.“

„Nebuď bláhová. Chtěl se na Teodorově výstupu svézt a holkám zas jen dokázat, jaký je to frája. A já nejsem náladový, náhodou si umím druhých všímat.“

„No, já jsem například vypozoroval,“ vstoupil do hovoru Kristián, „jak je ta naše i vaše třída naprosto skvělá.“

„Přesně tak,“ navázala Nola. „Nebýt dnešního náhodného setkání, možná bychom se všichni donekonečna jen míjeli na školních chodbách.“

A Kristián k tomu připojil: „Přesně tak. Po pololetkách se jede na lyže, můžem na ně vyrazit komplet společně a Humler nás tam bude dirigovat – co přát si víc, snad ještě trochu toho sněhu, a bude to dokonalý.“

„Vážně štěstí,“ vzala si zase slovo Nola, „že nám místo vzteklounky Moronky dali jako náhradu právě Ladu.“

„Jo, jasně, Lada je fajn, nemohli jsme si přát nikoho lepšího,“ souhlasil Martin, který teď roztržitě těkal z jednoho na druhého.

„No, tak vidíš…“

„Jenže to ještě neznamená, že se díky propojení obou tříd – tedy mojí a vaší – Lekener úplně změní. A když pozoruju, jak na Laděnce v jednom kuse visí těma svýma modrýma kukadlama…“

„Ty jsi na tom byl v přítomnosti Alexandry ale stejně, a nezamlouvej to, já s Kristiánem jsme toho byli svědky!“ Tentokrát se Nole konečně podařilo Martinovu větu zdárně přerušit.

„Jo, byl,“ připustil vcelku ochotně Martin, „jenže já jsem před ní rozhodně nic nepředstíral, to vlastně ani vůbec nešlo.“

„Ale já si stejně myslím, a Nola se mnou určitě bude souhlasit,“ vložil se do debaty okamžitě nanovo Kristián, aby zabránil Martinovi v rozpovídaní se o tom, jaký je jeho sok – tedy Lekener – nehorázný proutník, „že ten Lekener tam teď fakticky nic nehrál. Byl prostě rád, že se všichni dobře bavjej. Šikanoval snad někoho? Nešikanoval. Zmaloval někomu ciferník? Nezmaloval. Takže já bych v tom žádnou hroznou vědu rozhodně nehledal.“

„No jo, ty a Nola zkrátka vždycky musíte táhnout za jeden provaz, pokud jde o jednotu názoru! To se uvidí až tehdy,“ dodal Martin honem, když oba jeho kamarádi dali najevo ublížené kukuče, „až za mnou Lekener sám od sebe přijde a vše si pak vyříkáme pěkně z očí do očí.“

„Tak to se ti může brzo splnit, pan dlouhán se totiž dívá přímo sem k nám,“ upozornila Martina Nola. Ten se okamžitě prudce otočil, Lekener po nich nejen šilhal očima, dokonce i vyvolával Martinovo jméno.

„Martine, jdeš taky hrát?“

„Na počáteční usmíření vcelku uspokojivá lichotka, co ty na to?“ soudil Kristián.

„To ho určitě navedl Teodor!“ dal výbojně najevo Martin zaťatou pěstí.

„Fajn, tak zatím!“ vysvětlil si to Lekener čistě po svém, ve smyslu vzkazu, že fotbalové mužstvo co nevidět získá čerstvou posilu, a znovu zabředl do hry.

„Tak běž, statný brachu a ukaž Lekenerovi, zač je toho tvůj usmiřovací loket,“ dodával Martinovi potřebné sebevědomí Kristián.

„Hmm, tak to bude muset jinoch ještě nějakou tu minutku počkat,“ řekl to Martin, jako by daný spor už předem vyhrál. „Nejprve totiž musíme vyřešit naše osobní záležitosti.

Martin a Nola jeho rozumové hlášky už radši nijak nekomentovali a vyšli mu ochotně vstříc.

Nola se na přání Petra Štrocha dostavila do učebny, v níž předtím vyučoval.

„Posaďte se, prosím,“ vyzval ji pak. Společně zasedli hned do první lavice u dveří.

„Prý vám nebylo dobře,“ začal hovor Štroch.

„Jo, tak nějak,“ zamumlala spíše Nola.

„No, pokud vám bylo opravdu tak zle, jak mi před začátkem hodiny tvrdil Kristián, tak mě váš nynější příchod poněkud překvapuje. Čtyřicetistupňové horečky podle mě jen tak samy od sebe naráz neodeznívají.“

Nola věděla, že Štroch prokoukl, že mu o ní Kristián lhal. Jak mu jen vše srozumitelně podat?

„Tak copak se stalo?“ zeptal se však vlídně, bez náznaku důraznějšího naléhání v hlase.

Nola se rozhodla, že už nebude zapírat, a vypověděla profesorovi vše o dnešním smolném dnu a nezdaru s kuchyňskou linkou, jen o dopisu pomlčela.

„Tak takhle se to událo.“ Štroch se začal přehrabovat v aktovce a vyndal z ní písemné testy. „Já se kvůli tomu na vás samozřejmě nezlobím, naopak, jsem rád, že jste mi pověděla pravdu, každý občas nemáme své dny. No, to ostatně hned sama uvidíte.“

„Na to, že píšem, jsem dočista zapomněla.“

„Nevadí, nic se neděje, doženete to příště. Beztak se jednalo jen o jedno takové menší opáčko: slovíčka, nějaký ten lehčí překlad a krátký tematický blok na konec.“

„Fajn, tak třeba ve středu?“ navrhla Nola.

„Třeba.“

„A jak to dopadlo?“

„Nemám zdání, ještě jsem se na to nestačil podívat, zato už jsem ale měl možnost nahlédnout do některých nepříliš slavných opusů ze sousedního béčka a musím přiznat, že někteří – a mezi nimi zejména Lekener – nezklamali ani tentokrát, bohužel výhradně v tom špatném slova smyslu. To se pobavíte.“ A Štroch začal nahlas předčítat některé Lekenerovy úryvky: „Diktatura má vliv na Afghánistán, revoluce v jižní Africe trvá na svém stanovisku, lidé v Eurasii přicházejí s útokem a já doufám, že to tak bude jen správně. Copak tohle je nějaká kloudná výpověď na téma oslava narozenin?“

„Ne, to rozhodně není,“ mínila Nola a v duchu přemítala, jak se tím asi dobře musel bavit Martin, a jak byl konečně jednou zase rád, že role třídního podivína na moment náleží někomu zcela jinému.

„Toho ta záliba v hudbě jednou úplně zničí,“ pokračoval profesor Štroch.

„Tohle že byl nějaký hudební úryvek?“ podivila se Nola.

„Ano, přisvědčil profesor Štroch. „Hned po přečtení těchto blafů jsem si dal tu práci a podařilo se mi zjistit, že o něčem podobném na počátku devadesátých let zpívala jedna přední britská popová skupina, kterou má ostatně Lekener velmi moc rád. Ale třeba tady Martin,“ vytáhl z hromádky jeho text, „se úkolu zhostil po svém a obstál.“

Nola se zájmem pohlédla na Martinovu práci. Dole v rohu se skvěla červená dvojka; tu si zřejmě vysloužil za drobné chybičky ve slovíčkách. Oslava narozenin v jeho režii se nesla ve znamení třikrát zopakovaného Happy birthday to you a celé to pak bylo zakončeno Thank you very much, Tom.

„Nicméně, jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, takže když jsem tu Lekenerovu práci pročítal, konkrétně tedy tu pasáž o jižní Africe, tak jsem si hned vzpomněl na vás a na dopisy, které vám posílám váš vzdálený kamarád z těchto končin.

Nola automaticky zrudla jak pivoňka. Toto téma pro ni bylo stále aktuální a dosti citlivé, v posledních měsících až nějak moc, to poté, co jí Rollo přestal odpovídat na odeslanou poštu, a lidé ve třídě zas kvůli tomu měli řeči. Profesor Štroch to musel vytušit, neboť se Noly zeptal: „Píše vám váš vzdálený přítel ještě? Já jen, že už jste mi od něj dlouho nepřinesla nic na přeložení? Nastaly snad nějaké nečekané problémy?“

„Ne, prostě si momentálně nepíšem,“ připustila Nola váhavě; z očí se jí dalo vyčíst, že se o tom už nehodlá s nikým znovu bavit. O Rollovi dopodrobna povyprávěla Martinovi a Kristiánovi u sebe doma, dalo se dokonce říct, že je tam za tím účelem i pozvala, a to pro dnešek bohatě stačilo. Jenže Štroch na to pořád narážel.

„Vážně? To mě poměrně překvapuje. Nebo bych spíše měl říci, že mrzí.“

„Rollo prostě má nějaké… nějaké osobní rodinné problémy, které si potřebuje vyřešit,“ odvětila znovu skromně Nola; beztak ji jiný pádnější argument nenapadl.

„Ano, to je zajisté možné,“ připustil profesor Štroch. „Vy byste se s ním ale přesto hrozně ráda setkala, že mám pravdu? Nebo se alespoň zajela podívat do jeho domoviny, jakmile by to bylo jen možné?“

„Ano, moc ráda,“ hlesla smutně Nola. Současně se v duchu sama sebe ale zeptala, o co Petru Štrochovi najednou jde, proč i on se vpíjí do jejích niterných citů; jako by to sám nevěděl.

„Třeba se vám jednoho dne vaše tajná přání splní,“ pokračoval Štroch, i když si musel Nolina podrážděného výrazu povšimnout.

„Tak to asi těžko. Ten ostrov přece podle mnohých neexistuje,“ zabrblala Nola, přičemž podrážděnost se u ní stupňovala čím dál tím víc.

„A co když se teď, stejně jako ti ostatní, mýlíte?“

„Podívejte,“ ozvala se Nola již dostatečně výbojně, „vždycky, když na to přišla řeč, tak mě všichni zkritizovali, že to jen já jsem ta nána pitomá, co někomu naletěla, a že za toho Rolla se jen někdo vydává, aby ze mě tahal osobní věci ohledně mé rodiny, přátel a tak podobně! Promiňte, ale já už se o tomhle nehodlám dál bavit, na to už vážně nemám sílu!“

Atmosféra ve třídě houstla. Nola se teď vztekala jako snad ještě nikdy dřív, takže došlo i na kopance jejích bot zpoza stolu, jak nedokázala udržet nohy v klidu. Petr Štroch dostál své dobrosrdečné povaze, počkal, až se Nola zklidní. Když se tak konečně stalo, rozhodl se v hovoru pokračovat: „Omlouvám se, nechtěl jsem vás nijak vytáčet. Předpokládám, že do takového atlasu jste se dívala nejméně tisíckrát, abyste si správnost vašich domnělých kritiků ověřila?“

„No to víte, že ano,“ připustila Nola naštěstí o dost ochotněji.

„A našla jste v něm to, co jste chtěla?“ zajímalo Štrocha. „Alespoň teď v posledních dnech?“ upřesnil raději, aby zase nenastaly nějaké neočekávané výbojné reakce.

„Ne, to místo v Atlantiku pokaždé zelo prázdnotou. Jamatanga jako by se propadla do moře a nechtěla z něj vystoupit. Možná až po mé smrti.“

„Zvláštní, opravdu zvláštní,“ mumlal si pro sebe teď Štroch.

„Co je zvláštní?“ Nola se na profesora znovu podezřívavě zadívala.

„Jen se znovu nerozčilujte, ano?“ Štroch znovu zakramařil v aktovce a na stůl vedle dvou písemných prací položil nejnovější atlas světa. Rozevřel jej na příslušné dvojstraně, kterou měl již předem založenou papírkem. „Tak co, už to vidíte také? Už chápete, proč jsem se vás rozhodl zpovídat, možná i proti vaší vůli?“

Nola se pozorně zahleděla na mapu Afriky a její oči se hned přenesly do míst k jejímu jižnímu cípu. A skutečně, tam v moři ho konečně spatřila. Ostrov měl zhruba velikost palce ruky a kromě odpovídajícího názvu na něm byly zobrazeny i některé další údaje, o nichž se Rollo zmiňoval ve svých dopisech.

„Jamatanga!“ vyslovila téměř zasněně Nola. „Tak… tak přece… ona skutečně existuje… já… já měla tedy pravdu.“ A celá se rozzářila.

„Už to tak vypadá,“ přitakal souhlasně Štroch. „O podvrh se určitě nejedná, když je zapsán i ve jmenném rejstříku. Jen je zvláštní, že ho tam dotiskli až nyní.“

Nola se o tom hned sama přesvědčila.

„Vše je tedy, jak má být?“ otázal se Štroch pro jistotu. Nola přikývla. „Tak to jsem rád. Klidně si ten atlas nechte.“

Zazvonilo na další hodinu.

„Co zbývá dodat závěrem? Snad jen: přeji vám šťastné shledání s vaším dopisovatelem.“ Štroch uložil testy nazpět do aktovky a vstal. Už chtěl vyjít ze třídy ven, když si vzpomněl: „A pokud by vám přece jen zase nějaký ten dopis poslal, tak mi dejte vědět, rád vám ho zase přeložím.“

„Nemějte obavy, budete první, komu o tom povím.“

Nola vpadla do školy celá uřícená. Jak jinak, chodby samozřejmě byly již plně vylidněny, všude panoval nepřirozený klid, tolik netypický pro občasné opozdilce; jen ze vzdálenějších tříd se občas ozvaly něčí hlasy, výkřiky či vrzot lavic. Ta Nolina momentálně sídlila až ve třetím patře, což dodatečně znamenalo ještě další schody. Jak patrno z tváře Noly, moc se jí do jejich zdolávání nechtělo; to už bohatě stačily ty u nich v domě. A když si k tomu ještě připočetla následný sprint od něj až ke škole…

Nola pohlédla na hodinky – její hodina pomalu spěla do poloviny. Jít na ni či nejít? Nola nakonec usoudila, že už na angličtinu nepůjde a zůstane tady dole ve vestibulu. Zasedla na lavici a čas si začala krátit po svém: vyndala z brašny onen záhadný dopis a znovu si ho pozorně pročítala. Přitom horlivě přemítala, kdo se asi může skrývat za tím tajemným L. Pomyslela na Martina a na jeho objev z hodiny fyziky v podobě zamaskované osoby, jež ho údajně pozorovala z domu přes ulici. Mohla to být právě ona, kdo ji nečekaně navštívil a zavčas zabránil nejhoršímu? Ono L patrně znázorňovalo počáteční písmeno jejího skutečného jména. Nebo že by značilo jen pouhou přezdívku? Skrývá se snad za ním Linda, Libuše nebo Lída? To Nola neměla zdání. Věděla ale jediné a to velice podstatné: ať už se ta tajemná dívka jmenovala jakkoli, dnes jí hodně pomohla. Co by asi rodiče řekli, kdyby našli byt v jednom ohni?

Nakonec se Nola po takových patnácti minutách z lavičky přece jen zvedla, z vestibulu se odebrala ke schodům a po nich loudavě začala cupitat nahoru. Když míjela druhé patro, z kabinetu fyziky, v němž ještě donedávna kralovala Dana Moronová, právě vycházela ona pohledná mladá blondýnka.

Co tak pozdě, Nolo? Proč nejste s ostatními ve třídě?“ zeptala se.

Nolu v té chvíli nenapadlo říct nic lepšího než: „Zdrželi mě lékař a doktor.“

„Ale no tak,“ pojala Lada okamžitě podezření, „mě se přece nemusíte bát jako vaší předchůdkyně.“

„Jo, já vím, Lado… jé, promiňte, paní profesorko, chtěla jsem vlastně říct…“

„Nic se přece nestalo. Já sama jsem ještě pořád studentkou, za Danu Moronovou tady jen dočasně zaskakuji. Neposadíme se na chvíli? Nebojte,“ dodala Lada, když v Nolině tváři spatřila další záblesk nervozity, „nebudu z vás tahat rozumy, a u té Lady klidně můžeme zůstat. A co rovnou přejít na tykání?“

„Ale ne, mně to vykání celkem vyhovuje. Teda… na počátku mi to přišlo pravda, trochu divné, ale postupem času jsem to začala brát jako naprostou běžnou věc.“

„Zajímavé. Něco podobného jsem zrovna dnes slyšela od toho Martina z vedlejší třídy. Ten dokonce dospěl k názoru, že by vykání povinně zavedl i mezi studenty, že by to prý pak druhé ukázalo v úplně jiném světle a zároveň mělo za následek zjemnění jejich hlasové výslovnosti.“

„Vážně?“ protáhla přeci jen s pobaveným úšklebkem Nola. „A nebyl to náhodou Martin Ronský?“

„Ano, byl,“ přisvědčila Lada. „Třída na něm v ten moment, co tohle řekl, doslova visela očima.“

Nolu tato zpráva ani moc nepřekvapila.

„A pak se mu za to okamžitě začal vysmívat jeden výrostek.“

„Aha, ten Lekener, že?“

„Ano, ten.“

„Hmm, v jeho režii to tady Martin má prý dost těžké.“

„Já spíš zastávám názor,“ mínila Lada, „že by Martin potřeboval do života trochu víc povzbudit. Chvilkami mi přišlo, jako by ho cosi skličovalo a následně zatahovalo do sebe. A možná právě to Lekenera na něm dráždí, jinak by si spolu určitě rozuměli.“

„Hmm, asi to bude vážně v tom. Hned při našem prvním setkání mi Martin vyprávěl, že Lekenerovo chování vůči své osobě za celou dobu působnosti tady na škole ještě nedokázal plně pochopit. Asi na tom vážně bude mít značný podíl ta jeho přehnaná uzavřenost a taky zbrklost,“ svěřila se Ladě Nola, když si vybavila, co Martin říkal cestou na Mochnické katalovění, a jak se navyváděl kvůli řídítkům, nemluvě o přemisťování kola z místa na místo.

„Oba by si spolu potřebovali normálně promluvit, soudila Lada.

„Hmm, jenže jak to zařídit?“ vyslovila Nola váhavě.

„Do budoucna se uvidí. Dnes jsem Lekenerovi dala šanci na vylepšení známky, tak snad ho ty podivné vrtochy brzo přejdou.“

„Hmm, snad,“ připustila trochu rozpačitě Nola, načež znovu zabředla do niterných myšlenek ohledně onoho dopisu.

Zazvonilo.

„Tak zatím, Nolo, a ať už tě trápí cokoli, ať se to zdárně vyřeší,“ popřála jí Lada. Obě se zvedly z taburetky. „Pamatuj, nic se neděje jen tak samo od sebe, vše musí mít vždy nějaké opodstatnění.“

Pak Lada zamířila o patro výš.

Na chodbu začali vycházet žáci a učitelé. Jakmile Nola spatřila Kristiána, ihned si za ním pospíšila.

„Dopadlo to dobře,“ bylo první, co z ní vyšlo, když se spolu střetli očima a ona v jeho tváři spatřila výraz plný obav; ten tam pravděpodobně přetrvával od jejich poslední rozlučky. „A co Štroch, ten se na mě asi zlobí, co?“

„Buď v klidu. Namluvil jsem mu, že ti nebylo dobře. Přijal to,“ zamrkal povzbudivě Kristián, načež se mu navrátila i tolik potřebná optimistická nálada.

„Dík. Tak abys věděl…“

„Tak přece jste dorazila. To je dobře, rád bych si s vámi o něčem promluvil.“

To z učebny na chodbu vycházel postarší hnědovlasý muž s knírkem a brýlemi.

„A jéjej.“

„To dopadne dobře,“ dodal Nole potřebnou kuráž Kristián. „Hlavně, že domov neleh popelem.“ A zmizel v davu studentů.