Kapitola 44 – Spřízněná duše

Nola vpadla do školy celá uřícená. Jak jinak, chodby samozřejmě byly již plně vylidněny, všude panoval nepřirozený klid, tolik netypický pro občasné opozdilce; jen ze vzdálenějších tříd se občas ozvaly něčí hlasy, výkřiky či vrzot lavic. Ta Nolina momentálně sídlila až ve třetím patře, což dodatečně znamenalo ještě další schody. Jak patrno z tváře Noly, moc se jí do jejich zdolávání nechtělo; to už bohatě stačily ty u nich v domě. A když si k tomu ještě připočetla následný sprint od něj až ke škole…

Nola pohlédla na hodinky – její hodina pomalu spěla do poloviny. Jít na ni či nejít? Nola nakonec usoudila, že už na angličtinu nepůjde a zůstane tady dole ve vestibulu. Zasedla na lavici a čas si začala krátit po svém: vyndala z brašny onen záhadný dopis a znovu si ho pozorně pročítala. Přitom horlivě přemítala, kdo se asi může skrývat za tím tajemným L. Pomyslela na Martina a na jeho objev z hodiny fyziky v podobě zamaskované osoby, jež ho údajně pozorovala z domu přes ulici. Mohla to být právě ona, kdo ji nečekaně navštívil a zavčas zabránil nejhoršímu? Ono L patrně znázorňovalo počáteční písmeno jejího skutečného jména. Nebo že by značilo jen pouhou přezdívku? Skrývá se snad za ním Linda, Libuše nebo Lída? To Nola neměla zdání. Věděla ale jediné a to velice podstatné: ať už se ta tajemná dívka jmenovala jakkoli, dnes jí hodně pomohla. Co by asi rodiče řekli, kdyby našli byt v jednom ohni?

 

 

 

 

Nakonec se Nola po takových patnácti minutách z lavičky přece jen zvedla, z vestibulu se odebrala ke schodům a po nich loudavě začala cupitat nahoru. Když míjela druhé patro, z kabinetu fyziky, v němž ještě donedávna kralovala Dana Moronová, právě vycházela ona pohledná mladá blondýnka.

Co tak pozdě, Nolo? Proč nejste s ostatními ve třídě?“ zeptala se.

Nolu v té chvíli nenapadlo říct nic lepšího než: „Zdrželi mě lékař a doktor.“

„Ale no tak,“ pojala Lada okamžitě podezření, „mě se přece nemusíte bát jako vaší předchůdkyně.“

„Jo, já vím, Lado… jé, promiňte, paní profesorko, chtěla jsem vlastně říct…“

„Nic se přece nestalo. Já sama jsem ještě pořád studentkou, za Danu Moronovou tady jen dočasně zaskakuji. Neposadíme se na chvíli? Nebojte,“ dodala Lada, když v Nolině tváři spatřila další záblesk nervozity, „nebudu z vás tahat rozumy, a u té Lady klidně můžeme zůstat. A co rovnou přejít na tykání?“

 

 

 

 

 

 

„Ale ne, mně to vykání celkem vyhovuje. Teda… na počátku mi to přišlo pravda, trochu divné, ale postupem času jsem to začala brát jako naprostou běžnou věc.“

„Zajímavé. Něco podobného jsem zrovna dnes slyšela od toho Martina z vedlejší třídy. Ten dokonce dospěl k názoru, že by vykání povinně zavedl i mezi studenty, že by to prý pak druhé ukázalo v úplně jiném světle a zároveň mělo za následek zjemnění jejich hlasové výslovnosti.“

„Vážně?“ protáhla přeci jen s pobaveným úšklebkem Nola. „A nebyl to náhodou Martin Ronský?“

„Ano, byl,“ přisvědčila Lada. „Třída na něm v ten moment, co tohle řekl, doslova visela očima.“

Nolu tato zpráva ani moc nepřekvapila.

„A pak se mu za to okamžitě začal vysmívat jeden výrostek.“

„Aha, ten Lekener, že?“

„Ano, ten.“

„Hmm, v jeho režii to tady Martin má prý dost těžké.“

„Já spíš zastávám názor,“ mínila Lada, „že by Martin potřeboval do života trochu víc povzbudit. Chvilkami mi přišlo, jako by ho cosi skličovalo a následně zatahovalo do sebe. A možná právě to Lekenera na něm dráždí, jinak by si spolu určitě rozuměli.“

„Hmm, asi to bude vážně v tom. Hned při našem prvním setkání mi Martin vyprávěl, že Lekenerovo chování vůči své osobě za celou dobu působnosti tady na škole ještě nedokázal plně pochopit. Asi na tom vážně bude mít značný podíl ta jeho přehnaná uzavřenost a taky zbrklost,“ svěřila se Ladě Nola, když si vybavila, co Martin říkal cestou na Mochnické katalovění, a jak se navyváděl kvůli řídítkům, nemluvě o přemisťování kola z místa na místo.

„Oba by si spolu potřebovali normálně promluvit, soudila Lada.

„Hmm, jenže jak to zařídit?“ vyslovila Nola váhavě.

„Do budoucna se uvidí. Dnes jsem Lekenerovi dala šanci na vylepšení známky, tak snad ho ty podivné vrtochy brzo přejdou.“

„Hmm, snad,“ připustila trochu rozpačitě Nola, načež znovu zabředla do niterných myšlenek ohledně onoho dopisu.

Zazvonilo.

„Tak zatím, Nolo, a ať už tě trápí cokoli, ať se to zdárně vyřeší,“ popřála jí Lada. Obě se zvedly z taburetky. „Pamatuj, nic se neděje jen tak samo od sebe, vše musí mít vždy nějaké opodstatnění.“

Pak Lada zamířila o patro výš.

Na chodbu začali vycházet žáci a učitelé. Jakmile Nola spatřila Kristiána, ihned si za ním pospíšila.

„Dopadlo to dobře,“ bylo první, co z ní vyšlo, když se spolu střetli očima a ona v jeho tváři spatřila výraz plný obav; ten tam pravděpodobně přetrvával od jejich poslední rozlučky. „A co Štroch, ten se na mě asi zlobí, co?“

„Buď v klidu. Namluvil jsem mu, že ti nebylo dobře. Přijal to,“ zamrkal povzbudivě Kristián, načež se mu navrátila i tolik potřebná optimistická nálada.

„Dík. Tak abys věděl…“

„Tak přece jste dorazila. To je dobře, rád bych si s vámi o něčem promluvil.“

To z učebny na chodbu vycházel postarší hnědovlasý muž s knírkem a brýlemi.

„A jéjej.“

„To dopadne dobře,“ dodal Nole potřebnou kuráž Kristián. „Hlavně, že domov neleh popelem.“ A zmizel v davu studentů.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.