Kapitola 47 – Nálezné

„No dobře, bod první: atlas. Mohl bych do něj z dovolením nahlídnout?“

Nola ho otevřela na příslušné dvojstraně. „Není to senzační?“ zamrkala povzbudivě.

„Hmm,“ vyšlo z Kristiána cosi na tento způsob. Ještě nahlédl do jmenného rejstříku. Ten ho zřejmě nadchnul o poznání více, neboť pronesl: No, páni, i tady je to zaznamenaný? Tak to je vážně super. Ještě tak mít letenku a hurá na cestu!“

„Zvláštní co? U Velmana jsem týden co týden prohledávala atlas za atlasem, a pak jednou nepřijdu včas na jednu z hodin, a díky tomu natrefím na něco, co jsem dlouhé měsíce úpěnlivě hledala.“

„Inu, to jsou ty znamení,“ poznamenal s nadhledem Kristián. „Teď zkrátka musíme bejt pořád ve střehu.“

„Hmm, že tak najednou?“ odfrkl Martin. No, alespoň,“ začal honem ze sebe soukat nové teze, aby se jimi zavděčil alespoň Nole, když už ne Kristiánovi, jenž lenivě protočil oči v sloup, „že to u vás doma dobře dopadlo s tou troubou. To já kolikrát před spaním, nebo když jdu třeba jen tak ven, sám kontroluju vařič, i když vím, že jsem ho vůbec nezapínal…“

„Skvělý, Martine, teď ale přejděme k bodu dvě a tím je dopis,“ navrhl Kristián.

„Pro mě za mě,“ pokrčil Martin rameny. „Když vás to nezajímá,“ zabrblal ještě.

„Ale to víš, že zajímá,“ pokusila se ho ujistit Nola. Po pravdě ona i Kristián doufali, že Alexandřina přítomnost z Martina jeho neduhy nadobro vyžene. Jenže Martinovo nitro jako by se zase uzavřelo, odmítalo se druhým otevřít a vše strašně dramatizovalo.

„To vypadá na dívčí písmo,“ soudil Kristián, když si vzkaz několikrát pozorně pročetl.

„K tomu samému jsem dospěla i já,“ přitakala svorně Nola.

„No, a to el úplně na konci je zase počáteční písmeno té neznámé dívky,“ odtušil Martin.

„Zkrátka se budem muset smířit s tím, že se v naší blízkosti vyskytuje někdo, kdo nám chce svým počínáním naznačit, že se smutná realita dá porazit, když na to člověk sám nestačí.

Hned poté, co Kristiánova slova odezněla, se ozval šelest v korunách stromů, tvořící obvod hřiště. Všichni k nim vzhlédli téměř jako na znamení, nic podezřelého však nezpozorovali. To se nejspíš zvedl jen vítr – zněl konečný společný verdikt.

„No a jak jsi uspěl s těmi známkami a pohlednicemi?“ zeptala se pak Nola.

Kristián se náhle zatvářil strašně důležitě a z toho se dalo soudit jediné: vše dopadlo dle jeho očekávání. „Vyklubala se z toho dost prestižní záležitost, možná dokonce mochnická událost měsíce,“ vysoukal ze sebe tajemně.

„Tak nás už nenapínej,“ naléhala Nola.

„No dobře.“ Kristián zanechal tedy tajností a přešel k věci: „V kulturním centru, kam jsem to přišel nahlásit, to vyvolalo doslova poprask. Nikdo mi to tam nechtěl věřit, jenže když jsem jim ukázal ten náš zlatavej kufr a otevřel ho, nestačili se divit, co se v něm ukrývá za divy. Vážně, s ředitelem muzea, kterýho tam okamžitě zavolali, to málem seklo, když to na vlastní oči uviděl. Ale samozřejmě chtěl mít jistotu, tak si nějaký ty kusy dali stranou a pak je nechali i ověřit, jestli se čirou náhodou nejedná o podvrhy, no a představte si, všechno to byly – i ten zbytek – dochovaný originály, ty, který kdysi někdo odcizil.“

„No jo, ale co vlastně po tomhle všem bude následovat? Ti lidi to určitě nenechají jen tak a budou po nás chtít rozhovory, budou se všemožně zajímat, kde jsme k tomu přišli a tak… tak co teď?“

Kristián něco podobného z Martinovy strany očekával, takže se mu na to pokusil co nejšetrněji odpovědět: „Na tohle jsem se snažil myslet už od prvopočátku. Bohužel, bez těch rozhovorů a tak se to prostě nevobejde, no ale zatím jsem to všecko vzal na sebe, to abyste oba od mediálního šrumu měli pokoj.“

„Fajn. Tak hlavně že se k nám domů nepohrnou novináři, aby tam vyzvídali, jak jsem já, Martin Ronský, naprosto obyčejný to hoch, k velkému nálezu přišel, to by mamka asi nevydýchala.“ Nebyl by to ale ještě osobitější Martin Ronský, aby se následně nedopustil paradoxu: „No, na druhé straně, té troše slávy a uznání bych se zase moc nebránil. Vše se má zkusit, nebo ne?“

„No, já taky nevím,“ začala mu dávat Nola výjimečně za pravdu, i když pouze v jeho prvotní výpovědi, „ jak bych ten případný humbuk snášela.“

„No, tak to prozatím dopadlo takhle. Jinak,“ pokračoval Kristián, „s mnohýma těma lidma z centra se v podstatě již nějakou tu dobu znám, tak vím, že je s nima kloudná řeč. A ředitele muzea bych taky už nějak zvládl zpacifikovat.“

„No, ale s tou odměnou bych dvakrát neváhal. Alexandra, Jeremiáš a já…“

„No vidíš,“ nenechala Nola Martina domluvit, „tohle s tím taky dost souvisí. Kolik to vlastně dělá?“

„Nó,“ protáhl Kristián, „takovejch sto tisíc určitě.“

„Co… cože?! Sto… sto tisíc?! Tys… tys už předčasně někde oslavoval, že jo?“ valil na kamaráda Martin užasle oči.

„Víš, jak jsme se bavili o těch houslích?“ zkoušel to Kristián oklikou.

„Prosím tě, nezačínej s nimi zas, nebo mě na ně někdo ještě bude nutit hrát.“

Všichni tři se tomu zasmáli a hned nato otevřeli vášnivou debatu na téma, jak si tedy Katalná Mochna těch pohlednic a známek musí zatraceně hodně cenit, když je přes veškeré své dluhy tak štědrá, načež Nola pak přišla s tím, že letadlem vlastně ještě nikdy necestovala, avšak Kristián ji začal hned utěšovat, že by do Jamatangy klidně letěl s ní, že už kvůli těm famózním fotkám by to určitě stálo za to. A přidal se i Martin , jak by to s jeho mamkou znovu seklo, kdyby jí pověděl, že na vlastní pěst hned zítra ráno sviští kamsi k africkým břehům. Patrně by ho nejdříve objednala k psychiatrovi Kortelíkovi. Jak vidno a nyní již i slyšno, by ho okamžitě doporučil někomu zcela jinému. Právě tomu, co před ním stál a jehož Martin tolik nesnášel.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.