Tom Patrick

Vnitřní interiér cestovky spíše připomínal obchod s nábytkem skloubený s hotelovou recepcí, kde nesměla dodatečně chybět fontánka s vodotryskem.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ oslovila příchozí precizně naučenou větou ona blondýna. Na sobě měla modrou vestu a bílý svetr s dlouhým rukávem. Na vestě i svetru se jí snoubila labuť plovoucí po jezeře.

„Tak do toho, zebernice Klemontová,“ mrkl na Nolu povzbudivě Kristián.

„Ehm, můžu se zeptat? Zájezdy do téhle země asi nepořádáte, co?“ řekla a ukázala ženě Rollův prospekt o Jamatance.

„Momentík, podívám se.“ Blondýna zasedla k počítači a začala po stole jezdit myší. „Tak bohužel, je mi líto, ale zájezdy do této země naše cestovní kancelář skutečně nepořádá.“

„Zvláštní, ehm… já totiž na tento prospekt natrefila přímo tady u vás.“

„Hmm, opravdu?“ protáhla blondýna, když si jej na Nolino naléhání pozorněji prostudovala. „Tohle na prospekt zas tak moc nevypadá… Spíše…“

„Nějaký problém?“

To do prostorné místnosti náhle vešla právě ta zaměstnankyně, z níž onehdy Nola byla celá nesvá.

Její kolegyně se k ní ihned začala hlásit: „Tady slečna se zajímá o jistou destinaci jménem… Jamatanga.“

Nola rázem celá zčervenala.

„A našla se?“ zeptala se příchozí, přičemž se na Nolu přívětivě usmála.

„Ne,“ odvětila prostě blondýna.

„Ach tak,“ protáhla mile její kolegyně, načež začala věnovat čím dál větší pozornost jak Nole tak i Kristiánovi. „Pojďte prosím se mnou.“

Oba kamarádi tedy ženu následovali do vedlejší místnosti. Ta byla o něco menší, ovšem ani ona neztrácela mnoho z originality, co se týkalo interiéru.

„Zaslechla jsem cosi o jakémsi neobvyklém prospektu,“ ujala se žena hned slova, jakmile jako poslední vešla a zavřela dveře kanceláře, to aby je nikdo nerušil. „Prosím, posaďte se,“ vyzvala Nolu a Kristiána. Ti zasedli na pohodlnou pohovku. První jmenovaná se pak na přání ženy rozhovořila o tom, jak natrefila na Rollův prospekt, a co vše z toho pak vzešlo. Pravda, před profesorem Štrochem se zařekla, že už o tom nadobro před ostatními pomlčí, leč okolnosti ji přiměly v této záležitosti udělat další výjimku.

„Neskutečně poutavé,“ ocenila žena Nolino vyprávění hlasem plným porozumění. „Jak z nějakého románu. Mohu ještě vidět tu letenku?“

„Víte, tady to pro mě všechno začalo… no a když… když se mi ji od Rolla podařilo úspěšně získat…“ (Nola samozřejmě pomlčela o tom, jak to s letenkou bylo doopravdy) – „chtěla bych…“

„Chtěla byste najisto vědět, jestli ten ostrov , kde dotyčný přebývá, skutečně existuje,“ dořekla za ni žena chápavě.

„Ehm, ano,“ polkla Nola. „Jenže vaše kolegyně říkala…“

„Ona nám ta databáze občas vypadává. Však víte, jak se to v poslední době má s počasím.“ Žena cosi naťukala do počítače a nedlouho poté z jejích úst Nola s Kristiánem uslyšeli verdikt.“

„VÁŽNĚ JE TO TAK?“ vyhrkli oba téměř jednohlasně.

„Ano, zde máte důkaz.“

Skutečně to tak bylo. Jamatanga byla zaznamenána coby spoj nejen v databázi kanceláře, ale rovněž i na mapce, podobně jako tomu bylo ve Štrochově atlasu světa. Nyní už bylo více než zřejmé, že Rollo nebyl žádným podvodníkem ale skutečným obyvatelem jednoho vzdáleného ostrova.

„To víte, člověk nemá tak trénovaný mozek, aby si do detailu zapamatoval vše, co nabízí své klientele.

„Jen škoda, že už mi Rollo neposílá své dopisy,“ hlesla přeci jen smutně Nola.

„Na vašem místě bych se zašla optat ještě na poštu. Třeba vám tam od toho Rolla přeci jen nějaký ten balíček nakonec došel, “ poradila jí žena.

„No, za pokus to rozhodně stojí. Když si pospíšíme, tak stihnem vyřídit i tohle,“ nadchnul se pro tu myšlenku okamžitě Kristián.

„U přepážky devět tam sedí jedna moc hodná paní. Právě přes ní šla má veškerá korespondence Rollovi. Třeba bude něco nového vědět,“ vyšlo z Noly jako na zavolanou.

„No vida, jak se nám to hezky propojuje,“ zaskvěl se na Kristiánově tváři zářivý úsměv „Tak jdem?“

„No dobře, zkusme štěstí do třetice.“

Nola a Kristián se se ženou rozloučili, za vše ji poděkovali a pak cestovní kancelář nadobro opustili.

To jsou panečku změny? Co se za jeden jedinej den může všecko přihodit,“ poznamenal Kristián.

„Jo, to jo… Pane Velmane!“ Nola si náhle povšimla knihkupce, jak si to vykračuje proti nim a zvažuje, zdali rozevřít deštník či jej naopak zastrčit nazpět do tašky.

„Ale copak, copak?“ zapotácel se, to poté, co mu Nola div přímo nevpadla do náruče.

„Představte si, ten Rollův ostrov vážně existuje!“ Podívejte, co u sebe mám!“

Evžen Velman najednou nevěděl, kam očima dřív, jestli do atlasu, na letenku nebo na vytištěný spoj Praha – Egypt – Jamatanga. „No tak to vidíte,“ ujal se pak slova, „a vy jste se, chudinko, kvůli tomu toliko natrápila.“

„Právě s Kristiánem spěcháme na poštu. Chceme najisto vědět, jestli tam od Rolla po delší době zas něco nepřišlo.“

„Tak ať vás štěstěna neopustí,“ popřál Nole Velman, načež s obavami pohlédl na oblohu: „Tak budeš krápat, lejt nebo ani jedno z toho?“ Trápily jej totiž černočerné mraky, které se na ní nebezpečně kupily. Ty rozhodně nezvěstovaly nic dobrého.

„Hej, kam máte teď namířeno?“ zajímal se Martin, když dostatečně procitl z předešlého sporu s Lekenerem, a viděl, jak se Nola s Kristiánem po jakési domluvě klidí z hřiště. O tom, že sem odkudsi přiletěl holub, neměl sebemenší potuchy, to jak byl plně zabrán do vlastních vnitřních, buřičských myšlenek.

„Chceme si jen někam zaskočit,“ odvětila v rychlosti Nola a strčila si letenku do kapsy.

„Fajn, jdu s vámi,“ byl plně rozhodnut Martin.

„To zvládneme sami,“ pospíchala Nola honem s novou odpovědí, načež Kristián horlivě přikývl. Popravdě, ani jeden z nich teď nestál o žádné bonusové, mrzoutské výjevy na témata Lekener je břídil či Lekener sukničkářem, což v praxi znamenalo, že jak Nola tak i Kristián by nyní uvítali jakýkoliv další úkaz, který by Martina Ronského bezpečně odklidil někam do ústraní a jim tak najisto z očí. A přece…

„Hele, Martine, Alexandra,“ zvolala náhle Nola.

„Kde?“ vyhrkl.

„No tam, na tom druhém hřišti,“ dodala, načež Kristiánovi dala kývnutím hlavy najevo, že právě teď je ta pravá chvíle zmizet.

Martinovou prvotní reakcí samozřejmě bylo, že se jedná o vtip, když ale do oněch míst pohlédl, skutečně tam jmenovanou spatřil. Úsměv na rtech mu však velmi rychle pohasl. Alexandra se tam jako na potvoru právě bavila s Lekenerem, zatímco její Jeremiáš vesele pobíhal za mičudou, štěkal na celé kolo, takže si i on svou přítomností získával zaslouženou pozornost. Nezklamal ani Teodor, ten ani tentokrát neodolal Alexandřině chutné nabídce a okamžitě se pustil do jejího lahodného výtečného cukroví, jakmile se ho zmocnil. „Po tak vydatné hře něco takového vždy přijde k chuti,“ zněl jeho pádný argument. Marta Vlámská Teodorovi záhy musela uštědřit herdu do zad, neboť ony rohlíčky do sebe házel tak rychle, až mu z toho několikrát nepříjemně zaskočilo.

„Kam teda teď razíme?“ zeptal se Kristián, když byli bezpečně všem z dohledu, tedy i Martinovi, který se dle jejich očekávání naštěstí vydal Lekenerovi znovu domlouvat.

„No přece do té cestovky, jak jsem vám o ní vyprávěla,“ odvětila Nola. „Snad tam budou mít ještě otevřeno.“

„Do šesti hora času,“ ubezpečoval při pohledu na hodinky Nolu Kristián. „A kdyby tam snad dneska přece jen měli dočasnou výluku, tak zejtra je taky den.“

Jakékoliv obavy se nakonec ukázaly jako zcela naprosto zbytečné. V cestovní kanceláři Labuteria, sídlící v prostranství mochnické kolonády, jak se zvenčí zdálo, fungoval zcela normální provoz.

„Tak co? Jdem se tam optat?“ zeptal se Kristián.

„Jen doufám, že se tam na mě nebudou koukat zas tak divně, až se před nimi znovu zmíním o Rollovi, no a teď i o té letence.“

„Ále, proč pořád takový strašky?“ namítl znovu Kristián.

„No,“ ujala se Nola vysvětlení, „ právě jedna z těch holek, co tam pracují, si mě docela dost dlouho se zájmem prohlížela a nechala toho, až když jsem jeden z těch prospektů konečně vzala do ruky a zabředla s ním do kouta.“

„Ach ták,“ protáhl Kristián znovu s porozuměním sobě vlastním. „A sídlí tam i teď, když znovu pohroužíš svůj kukuč přes skelní výplň?“

Nola se nyní zahleděla o dost pozorněji a řekla: „Ne, vypadá to, že ne. Tahle je o něco silnější a má delší blond vlasy. Tamta byla naopak hubenější, o něco vytáhlejší a vlasy měla černé, zastřižené na ježka.“

„No tak vidíš, o to je to pro nás snadnější, nemyslíš? Tím pádem z nás nebude tahat rozumy jako tamta,“ mrkal na Nolu povzbudivě Kristián.

„Asi máš pravdu. Už jsem pomalu jako ten Martin, co? Taky dělám z komára velblouda.“

„No, abych ti pravdu řek, tak ani moc ne,“ zaculil se Kristián, přičemž dal Nole při vstupu do Labuterie přednost.