Tom Patrick

Martina to moc potěšilo. Nikdy by si totiž nepomyslel, že Nola bude stát na jeho straně, aniž by se předem nezeptala Kristiána. Na obědě ve školní jídelně se však Martinovy slibné vyhlídky začaly opět viditelně ztrácet kdesi v nedohlednu. U jídla se choval značně roztěkaně, až mu z vidličky v jednom kuse padala brambora.

„Co se to s tebou zase děje, proč se chováš tak zbrkle? Vždyť jsem ti už přece pověděla, že tam s tebou oba půjdeme, tak by ses na nás už nemusel zlobit,” chlácholila ho Nola, která s ním seděla sama u jednoho ze zadních stolů.

„Ne, to není tím. Vše je v pohodě,” snažil se ji co nejpřesvědčivěji uklidnit.

„Ale no tak, vždyť vidím, že tě něco trápí,” oponovala mu. „Ale pokud o tom nechceš mluvit, je to samozřejmě jen a jen na tobě.”

„Ne, v pohodě,” opakoval se Martin, „vás se to netýká, jsem moc rád, že tam se mnou půjdete. Alespoň si tam nebudu připadat jako pokusný trýznitel ve vlastním těle.“

„A koho se to tedy týká?”

Martin vzal do ruky ležérně vidličku a namířil s ní nejprve k vedlejšímu stolu, kde seděla početná skupinka jeho spolužáků, a pak následně na druhou stranu ke stolu krajnímu, u něhož o něčem horlivě diskutoval profesorský sbor. Nechyběla tam samozřejmě Dana Moronová, právě k ní směřoval neutuchající zájem všech přítomných.

Nola dobrou minutu střídavě hleděla na obě strany. Až poté se zas rozpovídala. „Já tě, Martine, ale pořád nechápu. Podle mě se na všechny kolem sebe hněváš úplně zbytečně. Moronová tě přece za tvůj nepovedený výstup u tabule vůbec neznámkovala. Navíc poprvé sama na vlastní kůži poznala, jak to vypadá, když se někdo z nás ocitne pod nenávistným tlakem. Teď alespoň sama ví, jak je to nepříjemné. Konečně si uvědomila, že i ona je zranitelná a dokáže se pěkně bát. A co se týče tvé kmenové třídy, tak sis u ní konečně získal zasloužený respekt a obdiv. A nebo snad ne? Teď v tobě všichni vidí hrdinu, který pro kolektiv vykonal tuze záslužný čin, když obávanou profesorku zahnal do úzkých a dokonce se postaral o to, aby hodina skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.”

„Právě o to jde,” špitl Martin. „Vůbec nic se tím pro mě nezměnilo. Tu historku s tou osobou z protějšího domu mi nikdo neuvěřil. Když bylo po všem, tak se všichni sice natlačili k oknu, nikoho tam naproti ale už nespatřili. A že by mě osobně těšilo, že Moronovou ty vrány nahnaly k tabuli a tam ji obtěžovaly, tak to se říct už nedá vůbec. Taky mě z toho všeho může klidně obvinit! Nakonec jsem to byl přece já, kdo to okno otevřel. Kdybych to neudělal, ty vrány by se do třídy nikdy nepřihnaly. Vyprávění o té tajemné osobě by mi tak mohlo paradoxně spíš uškodit, takže pokud se něco z toho k Moronové donese, tak je taky klidně možný, že už druhý den do týhletý školy nebudu smět udělat ani krok…”

„Ale to snad ne, zase zbytečně přehá…”

„…no, a když už jsme u těch kroků, tak ono taky není zas tak těžký zjistit, kde jsem byl předešlý večer, a k čemu na Mochnickém katalovění došlo. Pokud si tedy někdo dá tyhle dvě věci dohromady, jistě se brzy i dovtípí, kdo že se to v obou případech stal jejich zásadním aktérem. Jo, jo, jak se zdá, tak tenhle rok budu na škole zase dost známej. Jméno Martin Ronský se bude nést ozvěnou po chodbách a třídách. Tentokrát však nikoli v kontextu chlapce, který všechny ochromil svojí vážnou tváří a uzavřeností, ale v podobě falešného vizionáře, jenž se odvážil po tomhle ústavu šířit bludné fámy o jakémsi neviditelném démonovi, který se svými vrtošivými kousky pokoušel napadnout jednu z nejméně oblíbených profesorek. A já na to stejně jako minulý rok odpovím: Děkuji, ale já o toto ocenění opravdu nemám zájem!”

Nola odložila příbor, chytla se za čelo a slabě si odfrkla, přičemž zakroutila hlavou. Její pohled nyní výhradně směřoval do talíře na zbytky brambor s jakousi zeleninovou oblohou.

„Snad tě nerozbolela hlava?” začal se o ni strachovat Martin, když ji nečekaně spatřil v utrápené póze. „No jo, to jídlo vážně dneska za moc nestojí,“ zauvažoval. „Kdyby místo těch nasládlých brambor alespoň udělali plněné bramborové knedlíky a zeleninovou oblohu nahradili zelím, možná by to bylo mnohem chutnější. Takhle to, dle mého názoru, postrádá tu pravou chuťovou šťávu.”

To už Nola nevydržela a vyprskla smíchy. Martinův stále více se proměňující slovník i nálada ji dostávaly čím dál víc.

Mávla pobaveně rukou a vstala od stolu.

„Jdu si pro něco k pití, chceš vzít taky?”

„Jo, díky.“ Martin se zase tvářil tak strašně vážně.

„Neboj, vše nakonec skončí dobře, uvidíš,“ mrkla na něj povzbudivě Nola, načež se vydala k boxu s nápoji.

To, k čemu došlo v učebně fyziky, se samozřejmě záhy rozkřiklo po celé škole. Moronová stačila hned o incidentu informovat ředitele a profesorský sbor. Každý druhý ze třídy zase své kamarády, které zrovna potkal na chodbě, takže bylo o zábavu a vzruchy postaráno; Martin ostatně hned při odchodu ze třídy zmerčil, jak Lekener pár lidem z áčka – mezi nimiž nechyběli ani Nola s Kristiánem – cosi vzrušeně líčí.

„Cože? To se vážně přihodilo?” Kristián odchytil Martina a zavedl ho stranou do boxu s občerstvením, kde bylo prozatím ještě liduprázdno.

„Jo, k něčemu tam došlo.“ Martin, jak bylo jeho zvykem, vše začal obšírně líčit: „Dovnitř se přihnalo hejno splašených černých vran, rozházelo po lavici pár učebnic, donutilo Lekenera zabarikádovat se pod jeho rodnou lavicí a u tabule pak potrápilo Moronovou. No, a když svoji práci dokonalo, tak zase poslušně vyletělo ze třídy ven.“

„No, páni, no to je teda něco! Skoro jako vystřižený z nějakýho filmu!” valil oči Kristián.

„Ale tak se to skutečně seběhlo, vážně… počkej, ty mi snad nevěříš, nebo co?” dodal Martin v rychlosti, když z Kristiánova obličeje vyčetl jisté pochybnosti.

V ten moment k nim dorazila i Nola.

„Představ si, on mi to vůbec nevěří!” vyjel hned na ni.

„Ale to není pravda, Martine, jen to zbytečně dramatizuješ,” bránil se Kristián, to už ho ale Martin moc nevnímal a to samé vylíčil i Nole, která se tomu rovněž v jistém smyslu začala podivovat.

„No, já nevím. To, že se někam náhle nakupí hejno zdivočelého ptactva, to podle mě není zas až tak neobvyklé. Ale že by ho někdo na dálku dokázal řídit pouhým zpěvem, to se mi příliš moc pravděpodobné už nezdá,” připustila nakonec přeci jen neochotně Nola.

„No právě,” chytl se jejích pochybností okamžitě Kristián. „Já jsem prostě dospěl k závěru, že je to….”

„Jo, jako ve filmu, něco takového už jsem od tebe slyšel nesčetněkrát a rozhodně to nepotřebuji poslouchat znovu,” skočil Kristiánovi do řeči Martin a pak zmínil to nejpodstatnější.

„Cože? Ty jsi vážně na druhé straně v domě viděl někoho, kdo ti o tom všem podal předem zprávu?” zeptala se v úžasu Nola.

Martin se náhle zarazil: „Aha, to jsem nezmínil?“

„Ne.“

„No, tak jsem asi zapomněl. No prostě…” spustil Martin nanovo. „Moronová mě vyvolala k tabuli, trápila mě tam s jakousi kartézskou souřadnicí, kterou jsme probírali už někdy na začátku prvního ročníku…”

„Pane jo, ta to tentokrát bere pěkně zhurta, to se teda máme na co těšit…”

„Neskákej mi do toho!” vyjel Martin na Kristiána.

„Promiň, už zarytě mlčím.”

„Jo, dobrý, ehm… kde jsem to přestal… jo, zkrátka mě vyvolala, chtěla po mně objasnit tu kartézskou souřadnici… a pak mi k tomu navrch ještě přidala příklad, kde jsem měl řešit nějaký tlak v kapalině, nebo co…”

„No né, ona se vážně musela pomátnout. Mechanikou nás přece mořila celý první ročník,” neodpustila si špitnout Nola.

Teprve až když Martin s jistými zádrhely domluvil a znovu se zmínil o tom, co stálo na protějším okně za vzkaz, Nola s Kristiánem konečně (dle Martina) projevili zcela plnohodnotný zájem o jeho výklad.

„A to si toho člověka ani nápisu na okně nestačila Moronová vůbec všimnout, když ti náhle vybafla za zády?”

„No právě!” Ten nápis z toho okna zmizel, jako když otočíš kouzelným prstýnkem. Stejně tak to bylo i s tou osobou. Když Moronová vykoukla z okna ven, nebylo po ničem ani památky. Jenže pak se záhy ozval ten příjemný zpěv a tím vše začalo i skončilo. Copak to nechápete? Všechno se to událo v úplně stejné režii, jako včera na tom Mochnickém katalovění! Měl to na svědomí ten samý člověk!”

Na Nole a Kristiánovi byly opět znát jisté pochybnosti. Tentokrát se však ani jeden nepokoušel oponovat.

„Ale ono to tak vážně je, já si opravdu nevymýšlím!” hájil se i nadále Martin. Jeho pohled nyní směřoval výhradně na Kristiána. „Ty sám jsi nám přece tvrdil, že tvým tajným přáním je najít někoho, kdo ti předvede nefalšovaný zázrak tak, abys ho viděl na vlastní oči. Není zrovna tohle náhodou ten případ?”

„No já nevím,” váhal Kristián, „já spíš hledám trochu něco jinýho…”

Všichni tři byli bohužel nuceni závažný hovor přerušit, protože do prostoru s občerstvením vcházeli další studenti. Nola s Kristiánem se už chystali odejít do své třídy, když to Martinovi nedalo a navrhl: „O všem si popovídáme po škole na obědě, souhlasíte?”

„No, já na něj nechodím,” prohodil v rychlosti Kristián.

„No dobře, tak teda odpoledne na druhé straně za Labem. Stejně vám tam chci něco ukázat,“ naléhal stále Martin.

„Odpoledne? No, já nevím… možná. Nejdřív se ale musím zastavit u jednoho redaktora a říct mu o těch fotkách, tak možná až pak.”

„Jo, my tam s tebou půjdeme, ale sejdeme se radši tady před školou, souhlasíš? Tak na obědě,” zakončila to smlouvání rozhodně Nola a ona i Kristián se vydali na hodinu angličtiny s profesorem Štrochem.

Martinovi nebylo u tabule zrovna dvakrát dobře. V místnosti byl značně vydýchaný vzduch a vůně a výpary z fyzikálního kabinetu, který s třídou sousedil, mu na lepší náladě rozhodně také nepřidaly. Martin tedy alespoň využil momentu, kdy Moronová stále jako ostříž obcházela po učebně. Téměř každému, komu právě nakoukla do sešitu, něco okamžitě vytkla.

Martin přiskočil hbitě k oknu a otevřel ho.

Hned nato jej cosi nevšedního upoutalo v tom naproti přes ulici. V jednom z domů totiž zpozoroval dost zvláštní osobu. Té nebylo příliš dobře vidět do obličeje, celý ho totiž měla zahalený zdobným červeným přehozem. Jediné, co na sobě záhy trochu poodhalila, byly brýle a pramínek růžových vlasů.

Martin se už už chtěl od okna odvrátit s tím, že má zřejmě zase nějaké ty vidiny, jenže mu to nedalo a vykoukl ven podruhé. Dotyčná osoba tam právě pravým ukazováčkem sepisovala zprávu, v níž stálo:

Přesouvám se ven, kde učiním malý zázrak. Ustup prosím do bezpečného ústraní a toho šumu se nelekej!

Martina to ohromilo. Sundal si brýle, očistil je a znovu nasadil. Stále měl pocit, jestli to, co na druhé straně viděl, nejsou jen pouhé bludy. Když ale vzhlédl potřetí, stále tam tajemná postava byla přítomna. Znovu významně poklepala na okenní nápis a rukou dala najevo, že se za moment skutečně objeví tam, kde naznačila. Pro jistotu ještě na okno připsala:

Ničeho se zbytečně neobávej!

„No tak, Ronský, jak dlouho bude trvat, než se od vás dočkám nějakého komentáře?”

Jakmile Martin zaslechl ten ječivý hlas, urychleně se vrátil k tabuli a připsal na ni náhodný vzoreček.

„Cože?! No to se mi snad jen zdá! Ve fyzice se nám začínaj kumulovat nové neznámé vzorce, no to už je teda fakt síla!” protáhla šibalsky profesorka Moronová a důkladně si Martinův pokusný postup ještě jednou pročetla. „dvojité vé rovná se es krát té lomeno pí minus pé. No tak to tu ještě nebylo!”

Martin vzoreček okamžitě smazal a vyměnil ho – dle vlastního mínění – za mnohem přijatelnější. Ani to ale příliš nepomohlo. Pokud snad existoval zaručený recept na to, jak profesorku Moronovou stoprocentně vytočit, bylo to právě počítání příkladů u tabule.

„En rovná se em minus té lomeno es. Ronský, mě z vás snad klepne!”

Martin tedy to, co napsal, zase smazal a chystal se svoji chybu opět nějak napravit, i když vůbec neměl ponětí jak. V zápalu snažení se mu ale přelomila křída a její odštěpky se nemile zadrolily pod nehty, což rozhodně nebylo nic příjemného. Do toho se ale připletlo ještě cosi jiného. V ten moment Martin nebyl stavu nic kloudného napsat a dokonce přestal i s odstraňováním bílého poprašku. Jako by ho najednou začala ovládat jakási jemu neznámá síla.

„Tak Ronský, co bude s tím vzorcem? Dočkám se ho nakonec od vás?” naléhala na Martina stále profesorka fyziky. „Nemyslete si, že to tady za vás budu řešit sama, to teda opravdu ne! Tohle je látka prvního ročníku, tu by měl bezprostředně ovládat každý student, který chce na téhle škole dál setrvávat. O to vy ale zřejmě zájem vůbec nemá…”

Martin profesorčino tlachání už nevnímat. Jeho uši naplno zaměstnával onen vábivý zpěv, který poprvé zaslechl včera na Mochnickém katalovění. Nakonec se jím nechala unést i sama Moronová a po ní i studenti v lavicích.

Jako by to trvalo věčnost, než zpěv zase utichl. A když se tak konečně stalo, vystřídal jej zvenčí pro změnu nápadný šelest. To způsobilo, že všichni do jednoho v učebně fyziky rázem procitli.

„Proboha, co se to tam děje?” To se profesorka Moronová právě vydala k otevřenému oknu na opatrné výzvědy.

Záhy svého rozhodnutí ale přehořce zalitovala. Nejen ona, ale i Martin a všichni ostatní v lavicích teď se zatajeným dechem sledovali, jak se do učebny slétává hejno černých vran.

„Áááá,” stačila profesorka Moronová zavřeštět, když ji hejno svým tlakem odhodilo od okna stranou. Měla ohromné štěstí, že hlavou nenarazila na hranu stolu a nepřivodila si vážný úraz.

Martin již na nic dalšího nečekal. Běžel se schovat. Jak si všiml, tak i někteří jeho spolužáci se již stačili ukrýt přímo pod lavicemi, a jen ti nejstatečnější občas vystrčili hlavu a ohromeně pozorovali šum křídel zmítající se nad nimi. Martin se připojil k druhé skupince odvážlivců. Během náruživého pozorování poletujícího vraního hejna jeho pohled náhle utkvěl na úplně poslední lavici u oken. Lekener se tam chudák snaživě krčil, při jeho výšce mu to ale nebylo moc platné. V jednom okamžiku se dokonce pokusil odehnat jednu vránu, co se k němu nebezpečně snesla, ale ta si ten odpor rozhodně nenechala líbit a uštědřila mu křídlem pohlavek do tváře. Lekener tedy přestal s provokováním a zalezl po čtyřech pod lavici, kterou ze všech stran srdnatě zabarikádoval židlemi.

K litému boji se ovšem začalo pozvolna schylovat na katedře, k níž se vrány začaly postupně stahovat. Dana Moronová se očividně z náhlého šoku velmi rychle vzpamatovala, neboť nebojácně vyskočila od stolu a uchopila z něj nenápadně ukazovátko.

„Koukej odtud mazat, ty jedna černá potvoro!” vykřikla a vytasila ukazovátko proti vráně, která jí kroužila nad hlavou. Ta to samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí a ihned se začala o dotyčnou zajímat mnohem víc než doposud.

Martin byl znovu nucen protřít si brýle, aby se ujistil, že to, co právě vidí, není jen pouhý klam. Když totiž profesorka proti vráně švihla ukazovátkem, ta na ni hned nezaútočila, stále poletovala ve vzduchu a začala si vyměňovat pohledy se svými dvěma „kolegyněmi,” jež se k ní slétly. Všechny tři si teď se zájmem prohlížely poskakující osobu pod sebou.

„Tak zmizíte odtud samy, nebo vám mám k tomu řádně pomoct!” vykřikla znovu profesorka fyziky a švihla do vzduchu rázně ukazovátkem, přičemž se jí podařilo líznout jedno z černých křídel. To už si vrány nenechaly líbit. Daly dotyčné najevo, že rozhodně nemíní být pokusným terčem popichování. Chopily se odplaty, přičemž si šikovně rozdělily úlohy. První vrána shodila zobákem profesorce brýle, druhá ji křídlem pleskla přes nos a třetí ji nakonec zahnala k tabuli.

Profesorka Moronová teď na ni byla doslova nalepená. Ukazovátko se jí třepotalo v ruce. To neušlo ani žákům zalezlým pod lavicemi. Byl to velmi nezvyklý pohled. Mnohdy se totiž podobně stísněně cítili oni sami. Profesorka fyziky se nyní mohla na vlastní kůži přesvědčit, že to rozhodně není žádný med, dostat se do úzkých.

Pak se třídou nanovo rozezněl zpěv a to předznamenalo nové události. Černé vrány – včetně oněch tří, jež držely v šachu profesorku Moronovou – přestaly třídu zatěžovat svojí přítomností a vylétly otevřeným oknem zase ven.

Notnou chvíli se nikdo neodvážil ani muknout. Všichni vyjeveně střídavě zírali k otevřenému oknu a ke stupínku. Moronová tam byla stále přimáčknutá k tabuli. Až po dobrých pěti minutách se pak pokusila o trhavý pohyb a zamumlala něco ve smyslu: „Já snad měla halucinace, nebo co.” A pak se úprkem vyřítila ze dveří na chodbu.

Hodina tak nečekaně skončila o dobrou čtvrthodinu dřív.

Martinovi nezbylo nic jiného, než profesorce nedobrovolně vyhovět.

„Pokud byste byl řádně při smyslech, tak by vám v uších utkvělo, že jsem tu hovořila o hmotném bodu, k jehož určení používáme různé souřadnicové soustavy. Načrtněte tedy na tabuli kartézské souřadnice průvodiče r.”

Martin byl v úzkých. O téhle látce slyšel zhruba před rokem a to ještě kdoví jestli, teď měl v hlavě ale úplně vymeteno. Pokusil se dost riskantně vymámit odpověď od někoho z prvních lavic. Byl to jen pokus, a už předem odsouzený k nezdaru…

„Tam nevejrejte, tady je teď vaše pole působnosti!” okřikla Martina profesorka fyziky a pleskla rázně do tabule.

Martin si vzal od ní křídu a přistoupil k levému křídlu tabule, stále ale nevěděl, co si počít.

„Tak co, bude se něco dít? Šup, souřadnice IKS, ypsilon, zet a ať to lítá.”

Martin se rozhodl, že se s Moronovou nebude hádat a nějak to její hudrování u tabule přestojí. Své si koneckonců užil již při včerejším pozdním příjezdu domů, kdy mu bylo vytýkáno promočené oblečení a že jezdí potmě, což je velmi nebezpečné. Marně se hájil tím, že mu dělali společnost Kristián s Nolou, takže sám rozhodně nejel, a že není žádný kouzelník, aby dešti poručil: Ustaň! Vše na světě mu najednou přišlo strašně zbytečné a fádní a podle toho se snažil nyní také jednat. Přestal v ruce žmoulat křídu, načrtl na tabuli tři vodorovné čáry a každé z nich přisoudil příslušné označení.

Profesorka Moronová na ten výtvor dobrou minutu civěla s nesmírným opovržením, jako by si kousla do něčeho hořkého. „Tohle že je kartézská souřadnice průvodiče r? Vždyť ty osy zet a iks vůbec nemají vést vodorovně!” zahudrovala konečně. Přistoupila k tabuli, přeškrtla Martinův pokus a obrázek náležitě překreslila.

„Chachá, Iks,” zaznělo poměrně slyšitelně znovu ze zadních lavic a Martin se nemusel ani příliš namáhat s identifikací toho, kdo to vykřikuje.

„Zatím by to bylo za pět, Ronský! Sardel! Pokud mě ještě stačíte vnímat a nejste zas myšlenkama úplně někde jinde,” zamávala Martinovi profesorka fyziky před očima. Pak se odporoučela ke stolu a začala se na něm přehrabovat v jakýchsi testech. „Pište si příklad: Kapalina v užším válci hydraulického lisu je uzavřena pístem o obsahu dvakrát deset na minus třetí metrů čtverečních, na který působí síla o velikosti šedesát ňůtnů. Píst v širším válci má obsah šestkrát deset na minus třetí metrů čtverečních. Kapalinu považujeme za ideální. Jaký tlak vyvolá v kapalině síla působící na píst v užším válci?”

Martin si ani nestačil na tabuli napsat zadání, když profesorka Moronová ze sebe stačila vychrlit již druhou podotázku.

„A za druhé: jak velká tlaková síla působí na píst v širším válci?”

„Ehm, promiňte, paní profesorko, jaksi jsem ještě nestačil vstřebat vaši první otázku,” pípl od tabule provinile Martin, který dospěl teprve k údaji, že lze jakousi kapalinu považovat za ideální, a to ještě zvažoval, jestli se náhodou nepřeslechl.

„No jo, to se dalo čekat, Ronský. V minulém roce se to neslo v duchu úplně stejného scénáře. Zdá se, že na počátku letošního ročníku začínáte pilně pracovat na jeho pokračování, že mám pravdu, Ronský?” vyštěkla na Martina znovu útočně Moronová. Pak se ale přece jen trochu umoudřila a jen velice nerada mu do ruky vtiskla zadání. „A pospěšte si s tím, tohle není práce na celou hodinu, já potřebuju taky vykládat novou látku. Tak šup a doufám, že se to nebude úlisně táhnout jako s tou osou IKS!“

Martin se opět znechuceně od profesorčina stolu odšoural k levému křídlu tabule a začal na ni opisovat příklad, o jehož řešení neměl sebemenší potuchy. Příliš povzbuzení do jeho mysli nevneslo ani ono Lekenerovo bůhvíkolikáté hanlivé zvolání.

„Lekenere, vy už ten příklad snad máte v sešitě vyřešenej, že tady máte čas vykřikovat názvy souřadnic?”

„Ehm, to ne, paní profesorko, vlastně jsem ani nevěděl, že si ten příklad máme napsat do sešitu a počítat ho, to jste nám přece neří…”

„Cože?!” vybuchla vztekle profesorka Moronová. „Snad je jasný, že když někdo dostane u tabule příklad, který má řešit, tak vy všichni automaticky vytáhnete z tašek tužky, kalkulačky a pravítka a začnete dělat to samý, a ne že tady budete zbůhdarma jen tak lelkovat, čučet a čekat, až to za vás někdo udělá. To teda ne, Lekenere!”

Lekener a ostatní studenti si hned opsali z tabule od Martina zadání a dali se do počítání. I jim dle prázdného výrazu v očích začal příklad dělat neskutečné potíže.

„No, Lekenere, tak začněte. Moc ráda se podívám na vaše první kroky,” vybídla ho profesorka, když k němu pohotově docupitala.

Lekener se pokusil zatvářit co možná nejpřesvědčivěji a ve svém sešitě se odhodlal k prvním pokusným početním krokům.

„No, to snad nemyslíte vážně!” vyhrkla udiveně profesorka Moronová, když vmžiku nahlédla Lekenerovi přes rameno. „A kam se vám podělo těch šedesát ňůtnů? To si jako vážně myslíte, že se vám tlak uráčí s kapalinou něco udělat, když dáte síle vale?”

Lekener měl nakonec štěstí, že ho profesorka neoznámkovala. Ta se následně svojí nečekanou návštěvou rozhodla poctít ostatní studenty ve třídě.