Kapitola 46 – V dobrém i špatném rozpoložení

„Vážně… vážně tam ten ostrov je?“ No tak to je senzační!“ poulil na Nolu udiveně oči Martin, když mu o tom nečekaném objevu pověděla. Bylo pozdní odpoledne a všichni tři (tedy i Kristián) směřovali na menší hřiště, co se nacházelo hned za městem u Labe. Právě tam měly sraz jejich kmenové třídy. Nečekaná sešlost se konala na počest odchodu Dany Moronové ze školy a zároveň byla oslavou příchodu sympatické Lady, díky níž se u mnohých studentů dostavily téměř okamžitě nečekaně velmi dobré výsledky v oblasti fyzikální, což byl v dlouhodobé historii mochnického gymnázia vskutku nevídaný jev. Na hřišti se tou dobou odvíjel dost rušný fotbálek, zajímavý rovněž tím, že jej hráli dohromady kluci s holkami, takže tam nejednou nastávaly dosti kuriózní situace. Nola s Martinem dokonce na moment přerušili hovor a zpovzdálí se kochali manýry svých třídních kolegů.

„Anno, šmankote,“ bylo slyšet Teodora, „kam ten míč kopeš?“ Já jsem přece brankářem našeho mužstva! Mě neprověřuj, vem si na paškál ty druhý!“ Takto volal, když k němu jmenovaná dívka z bezprostřední blízkosti vyslala míčovou bombu, kterou na poslední chvíli jako zázrakem chytil.

„Jé, Teodorku, promiň,“ omlouvala se mu, „ale my jsme se s Martou před chviličkou prohodily, víš?“

„Jo, tak takhle vy na mě, furiantky? Tak já zas toto!“ A Teodor se pleskl do kolenou, vyběhl z brány jako rozzuřený býk, nenápadně se k Anně přitočil zezadu a kulichem ji zakryl hlavu, takže najednou nic neviděla.

„Pomóóóc, vraždááá, Tedík mě chce vyšachovat ze hry!“ křičela na celé kolo jakoby nafouklá héliem a hned nato se zakuckávala smíchy.

„Co ty tady máš co vykřikovat, co? No to by teda takhle nešlo, to musíme léčit!“ I on měl co dělat, aby se naplno nerozesmál.

„Teodorku, no tááák, sííím,“ žadonila Anna, nechej mého kulíška na pokojííí!“ načež stále marně odolávala jeho spárům.

„Já ti dám kulíška, tohle z tvé strany byla pěkná kulišárna, ty jedna uřvaná šeptando!“ škádlil Teodor svou oběť nemilosrdně dál, pro změnu lechtáním na zádech.

„Hele, to škrtí, KRTÍ!“ reptala Anna v zápalu nového smíchu.

„Prdlajs, chrčí chrti, snad pěkně lochte, ty jedno popleto! Zdá se, že ti nějak naprázdno přeska-ka-ku-jí ventily! Zákon rezonance zjevně nabral na rušivých elementech!“

„Já ti dám zákon elementů!“ zakuckávala se Anna. Jejich vzájemné škádlení teď už čistě připomínalo opičí tanec. „Nemysli si, když je Moronka ze školy pryč, že ji nedokážu přivolat zpátky! Tak pusť!“

„Nepustím! Třífázová gravitace ještě nedospěla do fáze vrcholového vybouření!“ liboval si Teodor v dalších fyzikálních smyšleninách.

„Sííím, pusť mne, plosím! Marto, aj mne nechlá, domluv mu laspoň ty, když mne nehodlálálá poslouchááát, vyhul jeden!“

„Jo, tak vykuk!“

„Teodore, nechte Annu na pokoji!“ parodovala teď Marta Moronino výhružné prstové gesto.

Teodor jejímu přání vyhověl a na oplátku Martě předvedl Moroninu ráznou chůzi mezi lavicemi se všemi jejími očními posuňky, za což si vysloužil přízvisko unaveného samuraje po trojité magnetické rezonanci.

„JO, TAK TOHLE O MNĚ SOUDÍTE, VLÁMSKÁ?! TAK TO BY TEDA NEŠLO! MÁTE KOULI, SARDEL, VLÁMSKÁ!“ začal Teodor obstojně předvádět profesorčino supění.

„A je tam gól, chlapcodívko Tendrlíku!“ zakřičel v režii Josefa Humlera, učitele tělocviku, Lekener.

Lekná chlapcodívko, vždyť vy hrajete přece se mnou!“

„Hmm, už nejspíš taky ne.“ A než se Teodor stačil vzpamatovat, Lekener zavelel: VŠICHNI NA NĚJ!“

Teodor měl co dělat, aby „rozvášněnému davu“ vůbec unikl. „Jen počkejte, na příští hodině fyziky uvidíte! Všem vám na záda přimontuju elektromagnet o síle pětseti voltů za jednu kybernetsekundu a to budete čučet , jak to s váma pěkně zatočí!“ vykřikoval jako správně ujetá Dana Moronová, když ho dav v čele s Lekenerem proháněl všude možně po hřišti. Pronásledovatelé se na jeho příkaz rozdělili na dvě skupinky a Teodora obklíčili z obou stran. Když ho dostihli, povalili ho na zem a na ní ho pak ještě nějakou tu minutku mučili tím, čím on je: lechtáním a fyzikálními hláškami. Poté, co se dostatečně vyřádili, se navrátili zpět k fotbalu.

„Ti ho ale prohnali, co?“ Konstatovala dobře se bavící Nola. „Zejména ten Lekener. Ostatně jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až se dozví o té čtyřce z angličtiny, kterou dostal za ty své hudební výjevy.“

„No co, jak? Jako pokaždé: zase bude rád, že je středem pozornosti, trhloun jeden,“ vyjádřil se k tomu hned vlažně Martin.

„Škoda, že u sebe nemám foťák, byly by to vážně dost dobrý snímky,“ okomentoval si to čistě po svém Kristián.

„Pche,“ dal Martin ve zkratce jasně najevo, co si o jeho výroku myslí.

„Pojďte, ukážu vám v mapce ten ostrov,“ stočila Nola hovor záměrně jinam, když viděla, že s Martinem zase není kloudná řeč.

„Tamhle na to bude klid,“ kývl Kristián směrem k sousednímu basketbalovému hřišti, kde nikdo nebyl. Všichni tři tam tedy zamířili a usadili se na lavičku.

„Já tě, Martine, nechápu,“ nedalo to přeci jen Nole.

„A v čem zas?“ zeptal se pohoršeně.

„No, abych přiznala,“ váhala na moment, ale pak to stejně vyslovila nahlas, „tak momentálně v té tvé přehnané náladovosti. Co ti teď na Lekenorovi tak vadilo? Přece neprováděl nic strašného, jen s Teodorem bavili lidi kolem sebe. Nic osobního, co uráží, v tom ani náznakem nebylo.“

„Nebuď bláhová. Chtěl se na Teodorově výstupu svézt a holkám zas jen dokázat, jaký je to frája. A já nejsem náladový, náhodou si umím druhých všímat.“

„No, já jsem například vypozoroval,“ vstoupil do hovoru Kristián, „jak je ta naše i vaše třída naprosto skvělá.“

„Přesně tak,“ navázala Nola. „Nebýt dnešního náhodného setkání, možná bychom se všichni donekonečna jen míjeli na školních chodbách.“

A Kristián k tomu připojil: „Přesně tak. Po pololetkách se jede na lyže, můžem na ně vyrazit komplet společně a Humler nás tam bude dirigovat – co přát si víc, snad ještě trochu toho sněhu, a bude to dokonalý.“

„Vážně štěstí,“ vzala si zase slovo Nola, „že nám místo vzteklounky Moronky dali jako náhradu právě Ladu.“

„Jo, jasně, Lada je fajn, nemohli jsme si přát nikoho lepšího,“ souhlasil Martin, který teď roztržitě těkal z jednoho na druhého.

„No, tak vidíš…“

„Jenže to ještě neznamená, že se díky propojení obou tříd – tedy mojí a vaší – Lekener úplně změní. A když pozoruju, jak na Laděnce v jednom kuse visí těma svýma modrýma kukadlama…“

„Ty jsi na tom byl v přítomnosti Alexandry ale stejně, a nezamlouvej to, já s Kristiánem jsme toho byli svědky!“ Tentokrát se Nole konečně podařilo Martinovu větu zdárně přerušit.

„Jo, byl,“ připustil vcelku ochotně Martin, „jenže já jsem před ní rozhodně nic nepředstíral, to vlastně ani vůbec nešlo.“

„Ale já si stejně myslím, a Nola se mnou určitě bude souhlasit,“ vložil se do debaty okamžitě nanovo Kristián, aby zabránil Martinovi v rozpovídaní se o tom, jaký je jeho sok – tedy Lekener – nehorázný proutník, „že ten Lekener tam teď fakticky nic nehrál. Byl prostě rád, že se všichni dobře bavjej. Šikanoval snad někoho? Nešikanoval. Zmaloval někomu ciferník? Nezmaloval. Takže já bych v tom žádnou hroznou vědu rozhodně nehledal.“

„No jo, ty a Nola zkrátka vždycky musíte táhnout za jeden provaz, pokud jde o jednotu názoru! To se uvidí až tehdy,“ dodal Martin honem, když oba jeho kamarádi dali najevo ublížené kukuče, „až za mnou Lekener sám od sebe přijde a vše si pak vyříkáme pěkně z očí do očí.“

„Tak to se ti může brzo splnit, pan dlouhán se totiž dívá přímo sem k nám,“ upozornila Martina Nola. Ten se okamžitě prudce otočil, Lekener po nich nejen šilhal očima, dokonce i vyvolával Martinovo jméno.

„Martine, jdeš taky hrát?“

„Na počáteční usmíření vcelku uspokojivá lichotka, co ty na to?“ soudil Kristián.

„To ho určitě navedl Teodor!“ dal výbojně najevo Martin zaťatou pěstí.

„Fajn, tak zatím!“ vysvětlil si to Lekener čistě po svém, ve smyslu vzkazu, že fotbalové mužstvo co nevidět získá čerstvou posilu, a znovu zabředl do hry.

„Tak běž, statný brachu a ukaž Lekenerovi, zač je toho tvůj usmiřovací loket,“ dodával Martinovi potřebné sebevědomí Kristián.

„Hmm, tak to bude muset jinoch ještě nějakou tu minutku počkat,“ řekl to Martin, jako by daný spor už předem vyhrál. „Nejprve totiž musíme vyřešit naše osobní záležitosti.

Martin a Nola jeho rozumové hlášky už radši nijak nekomentovali a vyšli mu ochotně vstříc.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.