Tom Patrick

Nola v sobě pocítila značné tíživé napětí. To svědčilo o jediném: muselo se jí náhle přihodit něco naprosto strašného.

„Co se stalo? Proč se najednou tak divně tváříš?” zeptal se jí Martin.

„Bábovka! Ona… ona je pořád tam… tam vevnitř,” drmolila Nola, načež sotva lapala po dechu.

„Bábovka?”

„Ano, bábovka,” zopakovala Nola. „Ona, pořád je v té troubě. Já… já ji zapomněla vyndat a navíc i troubu vypnout. To… to bylo to, na co mě mamka před odchodem upozorňovala. Jestli to došlo už do toho stádia, k jakému jsem právě teď dospěla já… ne, jen to ne, jen to proboha ne! NE!”

Martin i Kristián na Nolu znovu vyděšeně pohlédli a vyměnili si mezi sebou ustarané pohledy. Pak očima znovu spočinuli na Nole a současně s tím přemýšleli, co nejrozumnějšího by se mělo podniknout.

„Plameny, oheň, spousta dýmu… jen to proboha ne, to by naši nepřežili,” utápěla se Nola v dalších strašlivých představách. Pak se ale rychle vzpamatovala. „Musím rychle běžet domů, než z něj zbydou ohořelé trosky.”

Nola jako rozběsněné tornádo vystřelila z knihkupectví. Její panikaření zaznamenali jak pan Velman, tak i ona starší paní, která byla také na odchodu a jíž Nola málem nechtěně odhodila stranou, jak se dveřmi mrštně prohnala ven.

„Vem si mý kolo, na něm tam budeš daleko rychlejc!” volal za ní ještě Kristián, načež to úplně poslední, co zevnitř Nola zaslechla, bylo Martinovo: „No nazdar, to tak ještě scházelo”.

Nola nasedla na Kristiánovo kolo a úprkem uháněla pryč z parku. Míjela léčivý pramen a vyjela na silnici. Při své zběsilé jízdě si na jedné křižovatce opět nedala pozor a málem se srazila s kamionem. Vše ale zdatně ustála a poté, co ještě projela několika dalšími ulicemi, se konečně šťastně ocitla ve své rodné Jalové. Jakmile stanula před svých domem, seskočila z kola, pohodila ho na zem a rozeběhla se ke dveřím. U nich na moment strnula a začala znovu panikařit. Nemohla totiž najít klíče. Po zevrubném prohledávání kapes jí naštěstí došlo, že má klíčenku zavěšenou na krku, proto si ji rychle sundala a hledala ten správný, přičemž vyděšeně pokukovala po oknu, zda se z něj neline kouř.

Nole se podařilo po menších peripetiích, co do zámku strkala nevědomky jeden špatný klíč za druhým, dveře konečně odemknout a vyběhla po schodech nahoru. Váhala však vkročit dovnitř. Při třetím nádechu a uvolněném výdechu si dodala potřebnou kuráž a dveře bytu opatrně otevřela. Hned v předsíni, když zavětřila nosem, ji překvapilo, že nic necítí a že se tudíž asi nic závažného nestalo. Všechny místnosti byly netknuté, nikde sebemenší stopy po nějakém zápachu. Nolu to překvapilo, moc dobře totiž věděla, že troubu nevypnula a na bábovku že dočista zapomněla. Ani nebylo moc pravděpodobné, že by se narychlo někdo z jejích rodičů vrátil – oba byli v práci – a i kdyby přece, zanechali by v jídelně na stole rozzlobený vzkaz. I ten tu však scházel.

Nola se odvážila vkročit do kuchyně. Tam ji čekal další šok. Trouba byla otevřená a skutečně vypnutá. Bábovku pak spatřila na vedlejším příručním stolku vyklopenou na talíři. Pod ním byl přiložen papírek.

„Aha, tak že by přeci jenom…” vyslovila Nola, když se z toho všeho náležitě vzpamatovala. Vysunula tedy zpod talíře papírek, na němž byl připsán jakýsi vzkaz.

Rázem Nola strnula znovu. Dle jemného rukopisu se sice s největší pravděpodobností jednalo o ženské písmo, rozhodně ale nepatřilo její mamince. Z papírku vyčetla následující:

Vše zlé by mělo navždy pominout a být nahrazeno jen dobrým. Osud by nás neměl vystavovat nebezpečným zkouškám a testovat, jak v nich nakonec obstojíme – zda-li špatně, či dobře. Ve svých vybíravých choutkách je bohužel pro nás nevyzpytatelný. Proto jsem sama za sebe ráda, že jsem jeho nekalým spárům protentokrát zabránila a uchránila před nimi jak tebe, Nolo, tak i celou tvoji rodinu. Právě proto ti do budoucna přeji více opatrnosti.

P.s. Jsem i přesvědčena, že své sny a touhy jednoho dne proměníš v živou skutečnost a tvé vnitřní strádání dojde zaslouženého vykoupení.

Přeji ti jen to dobré a nic jiného

S přáním L

„Počkejte, já… ráda bych se ještě zašla podívat dovnitř,” pronesla Nola zadýchaně, když zrovna všichni tři procházeli kolem knihkupectví, a začala se dívat skrz výlohu dovnitř.

„No, já nevím, zbývá nám ještě slabejch pět minut na to, abysme to jen tak tak vůbec stihli,” varoval ji Kristián a jen nerad seskočil z kola, což by beztak musel udělat, neboť o kousek dál zrovna procházela hlídka městské policie.

„Prosím, bude to jen na nepatrný momentek,” žadonila Nola. Kristián, kterého policejní hlídka zrovna míjela, nakonec dobrosrdečně souhlasil. V podstatě mu svým rozhodnutím teď pomohla vyhnout se pokutě a smlouvání na téma: kola do parku nepatří, pro ně je tu vymezena cyklistická zóna.

„Jdeš tam s náma? Nemusíš, klidně běž napřed, pokud chceš.”

„Jo, jdu,” připustil až příliš ocákle Martin, i když dopředu věděl, že si z knižní nabídky jen stěží něco vybere. Knihy nebyly zrovna jeho šálkem kávy.

Všichni tři tedy vešli do Velmanova knihkupectví, pojmenovaného podle jeho vedoucího. Evžen Velman byl povahově v mnohém podobný Kristiánovi, tedy až na ty jeho úklony, záliby v oblékání a téměř vyholenou hlavu. I on měl vřelý vztah k filmu a cestování a jeho hlas byl hlubší, přívětivě chápavý. Typická byla i jeho snaha být za různých okolností nápomocný všem zákazníkům bez rozdílu a každému vždy co nejlépe poradit. Když obsloužil zbylé dva a ti mu záhy pokynuli na rozloučenou, spatřil Nolu, jak k němu ostýchavě a s provinilým výrazem v obličeji opět míří. Velman již dopředu správně vytušil, co po něm bude žádat.

„Promiňte, mohla bych vás požádat o nějaký nejnovější atlas světa? Ráda bych se do něj podívala,” poprosila.

„Ale samozřejmě, jeden novější bych tady měl, jen si nejsem jist, jestli se od toho posledního vydaného na mapce světa něco výrazněji změnilo,” připustil trochu rozpačitě pan Velman.

„Ano, s tím samozřejmě počítám, ale i tak, pro jistotu,” byla plně rozhodnutá Nola a majitel knihkupectví jí vyšel ochotně vstříc. Přistoupil k příslušnému regálu, vyndal z něj jeden nejnovější atlas Země a Nolu nechal, ať si v něm dle libosti listuje.

„Mockrát děkuji.”

Pan Velman se usmál, a protože do knihkupectví přicházeli další zákazníci, začal se věnovat zase jim.

„No páni, knihy o Číně!” vykřikl téměř nahlas jásavě Kristián u postranního otočného regálu, u kterého stáli s Martinem. Ten zájemcům nabízel naučné knihy o zemích celého světa.

„Našel jsi tam něco zajímavého?” vyzvídal Martin.

„No aby ne,” žasl Kristián. „Zrovna jsem tu nalistoval Velkou čínskou zeď, no ne, je tu na obrázkách pěkně zachycená ze všech stran. To je super!”

„Jo, ujde to,” odvětil suše Martin.

Kristián na to nereagoval a pokud si toho snad všiml, nevadilo mu to. „Tyjó! Možná si tuhle knihu nakonec vážně koupím. Je skvělá,” rozplýval se dál blahem.

Nola na tom nebyla o nic líp než Martin. Zatímco on u regálu jen tak zbůhdarma lelkoval a Kristián se vyžíval v knize s čínskou tématikou, dívka si v atlasu vyhledala mapku Afriky a začala pokukovat po malém ostrůvku u jejího jižního cípu. Opět bezvýsledně. Rollův domnělý ostrov neodhalilo ani sklíčko z jeho kdysi zaslané krabice.

„Že by zase nic?” vstoupil do Nolina pečlivého zkoumání opatrně pan Velman.

„Bohužel,” pokývala smutně hlavou.

„No jo, to se nedá nic dělat, takový je už holt život,” řekl na to pan Velman, když si od ní pak bral atlas nazpátek a zasunoval ho na příslušné místo.

„Já vím, jsem s tím dotěrná,” začala se hned nato omlouvat Nola, „ale prostě mi to pokaždé nedá a něco mě nutí se do těch atlasů dívat v naději, že to příště může být úplně jinak, že mám pravdu já a ne ti ostatní.”

„To je v pořádku, já se na vás přece nezlobím,” usmál se na ni mile pan Velman a pak se ujal nově příchozí neboli starší paní, která se ho začala vyptávat, zda by si nemohla prohlédnout knihu pojednávající o Katalné Mochně, která byla vystavená ve vitríně. Pan Velman jí v přání ochotně vyhověl.

„Á, tak právě teď nám vypuklo odpolední vyučování!” prohlásil významně Martin, když pohlédl na své hodinky a rázně na ně poklepal.

„No jo, tak asi zase vyrazíme,” okomentoval to nevzrušeně Kristián a nakonec knihu o Číně přeci jen vrátil na její původní místo. Martin na něj vykulil překvapeně oči. „To stihneme, učitelé nikdy nechodí na minutu přesně.”

„No, nevím, naše dějepisářka možná, ale Štroch ve třídě často bývá už před zvoněním,” lamentoval stále Martin.

„Štroch je fajn, ten určitě žádný zbytečný námitky mít nebude, když na jeho hodinu dorazíme o něco pozdějc,” mínil Kristián a zaměřil se na Nolu, která stále zaraženě o něčem přemítala. „Nolo, odcházíme. England in my heart na nás již netrpělivě čeká.”

Nolu to vytrhlo z přemítání a připojila se ke kamarádům. Dokonce se matně zasmála tomu názvu.

„No jo, tak teď si jen rychle pospíšit… ach jo, to kručení v břiše nějak nechce ustat. Že já jsem si u vás radši tu česnečku přeci jenom nedal. No teď už to nic nezachrání…”

„Ach ne, panebože, jen to ne, ach ne, NE!”

Nola se pak ale náhle dostala do zcela nového zasněného rozpoložení.

„Na počátku se to vyvíjelo velice slibně. Už dlouho jsem si chtěla dopisovat s někým z ciziny. Pak jsem jednoho dne jen tak procházela kolem místní cestovní agentury, a protože se právě nově otevírala, tak jsem vešla ze zájmu dovnitř a začala se přehrabovat v prospektech. V každém z nich se nacházel nějaký atraktivní zájezd, ať už spjatý s relaxací, sportem nebo turistikou, jenže všechny ty známé země mi najednou přišly tak nějak strašně stejné, dalo by se říci až lhostejné. Asi jsem v té chvíli musela na lidi kolem sebe působit dost zvláštně, protože někteří z nich po mně začali okamžitě podezřívavě pokukovat. No a tak jsem si jeden prospekt ze slušnosti vytáhla – tuším, že to byla zrovna Francie – a odcupitala pěkně stranou do kouta na jednu ze sedaček.

Netrvalo dlouho a přikráčela ke mně jedna z těch mladých dívčin, co to tam měly na starosti. Zjevně to byla studentka, tedy soudě podle toho mladinkého atraktivního vzhledu. No a já jsem začala předstírat, že si vášnivě listuji tou Francií a zvažuji do ní případnou cestu, když tu mi náhle padl do očí ještě jeden prospekt, a to týkající se Afriky. Něco mi v tom okamžiku prostě říkalo, abych se do něj podívala, že tím třeba tu mladou slečnu odradím od případných otázek a najdu v něm cosi, co mě nadchne. Tento zvláštní jev si dodnes nedokážu vysvětlit, ale prostě k tomu zčistajasna skutečně došlo.

Dívčina pochopila, že ještě nejsem plně rozhodnutá, a odešla se věnovat dalším zákazníkům. Hned, jak jsem katalog otevřela, jsem tam spatřila to, co mi následně změnilo život. Byl tam vložen Rollův menší prospekt pojednávající o jeho zemi Jamatanga. Jeho fotografie mi ihned na ten první pohled byla nesmírně sympatická, navíc jsem o některých svých kamarádkách věděla, že se třeba scházejí se zahraničními studenty, kteří se učí u nás na jazykové škole, aby tu pak našli uplatnění.

Ten Rollův vložený prospekt jsem si pak odnesla domů a nechala si ho přeložit od profesora Štrocha do češtiny. Od prvních řádků na mě dýchla nesmírná touha ten ostrov nedaleko afrických břehů poznat a osobně navštívit. Rollo o něm tak překrásně básnil. Z jeho slov však jako by stále více vyplývalo, že by se i on chtěl s někým spíše blíže seznámit. Ten text k tomu zřetelně směřoval – od poetiky rodného ostrova až k Rollovu osobnímu životu. Upřímně tam psal o své rodině, bratrech a sestře, a také o tom, jak rád tráví volný čas a kam by se rád podíval. Nebylo tedy pochyb, že by rád s někým ze zahraničí navázal osobní kontakt, a když se úplně na konci objevila i jeho adresa, došlo mi, že něco takového myslí zcela vážně.

Rozhodla jsem se mu tedy na zmíněnou adresu odepsat a co se nestalo – skutečně mi obratem poslal odpověď. A pak se to náhle všechno rozběhlo tak nějak samo od sebe. Začali jsme si spolu vyměňovat balíčky, přání, psali si další dopisy a vše šlo tak, jak mělo. Pak ale se mnou Rollo kontakt z nepochopitelných důvodů přerušil a to zapříčinilo řadu spekulací z řad známých či kamarádů, jestli ten domnělý ve skutečnosti vlastně existuje, a jestli se třeba za něj po celou tu dobu někdo jen nevydával, aby si ukrátil dlouhou chvilku a tahal z toho druhého – tedy ze mě – soukromé informace, které by pak zneužíval pro svou vlastní potřebu. O slovo se dokonce přihlásili i mí rodiče, kteří pojali podobná podezření.

Mně to rozhodně ale jako podvod nepřipadalo. Na Rollovu zpáteční adresu má psaní musela pokaždé dojít. Ptala jsem se na to i na poště, odkud jsem vše Rollovi posílala. Tam si mě ostatně po několika pravidelných příchodech už dobře pamatovali. Jedna paní, která tam pracovala u přepážky číslo devět, mě pak pokaždé vábila, abych šla k ní, a ochotně si ode mě zásilku pro Rolla pokaždé převzala. Také doručovatelka, která mi přinášela jeho balíčky, mě dobře znala. Avšak i přesto se během toho nacházeli rejpálci, kteří přicházeli s atlasy a se všemožnými slovníky světových států a měst, čímž mi dávali čím dál jasněji najevo, že žádná Jamatanga neexistuje, a tím pádem že jsem se stala obětí něčího žertu. Ty jejich argumenty a donesené materiály to sice pokaždé nějakým způsobem prokázaly, i tak jsem v té chvíli ale věřila a stále také věřím, že Rollo je skutečný Afričan, a že se jeho rodný ostrov v Atlantském oceánu, nedaleko černého kontinentu, opravdu nachází.”

Martin s Kristiánem byli nesmírně unešeni Noliným vyprávěním a nenadálé zakončení je poměrně zaskočilo. Ani jeden z nich rozhodně nedoufal, že Nola ve svém povídání zajde tak daleko. To překvapilo obzvlášť Martina, ten už byl totiž něčeho podobného svědkem o víkendu, to když se Alexandra, po odchodu Helmuta, vrátila zpět do bytu a rozjímala před ním o svých seznamovacích pokusech a jejich následných kolapsech. Martin v tom nacházel jistou spojitost. Nola ani Alexandra ze stran svých vrstevníků nenacházely pochopení a to mnohdy třeba jen kvůli obyčejné maličkosti. Martin si všechny ty nevděčníky najednou představoval hezky pohromadě, jak před oběma dívkami klečí na kolenou a prosí je o odpuštění za to, že se k nim chovali tak netaktně, a aby to dovedl do zdárného konce, tak si tuto vizi obohatil o spokojeného a doslova nadšeného Helmuta a Rollovu přítomnost po Nolině boku.

„Jen se neboj, Nolo, ti tví takzvaní trýznitelé k tobě ještě rádi přilezou po kolenou a budou tě prosit o odpuštění za to, že si z tebe tropili blázny! To mi věř, k tomu rozhodně najisto dojde!” vysoukal ze sebe zapáleně a to s takovou vervou, že se rukama křečovitě zaryl do opěradel židle, na níž seděl.

Toto Martinovo nezvyklé chování nyní udivilo jak oslovenou Nolu, tak i Kristiána. Bylo znát, že na něj touha po poznání splněného přání, jež v sobě nese něco tajemného, ojedinělého, opět silně doléhá. To Kristiánovi znovu připomnělo, proč vlastně za Nolou přišli. Nejprve ale i on pokračoval v Martinových šlépějích.

„Jo, i já jsem pevně přesvědčenej, že ten Rollo někde žije, a že se s ním jednoho dne setkáš a o všem si popovídáte pěkně z očí do očí,“ pokračoval Kristián v Martinových šlépějích. „Teď ale už je nejvyšší čas se dohodnout, jak naložíme s naším zlatým kufrem a jeho památným odkazem.”

Martinovo výbojné rozpoložení se rázem přeměnilo na pohodové. Dráždivé záškuby na rukách ho rázem přešly, pohodlně se na židli usadil a nasadil spokojený kukuč.

„Tak o tohle si příliš velké starosti nedělám. Mám takový pocit, že už jsi o tom sám popřemýšlel, že je to tak? Už minule jsi cosi nadhodil ve smyslu, že si to necháš projít hlavou a přijdeš s nějakým konkrétním rozumným řešením.”

„Jo a dospěl jsem k následujícímu,” potvrdil Martinovu domněnku Kristián a poprosil Nolu, aby mu kufr podala. „To případný uznání si rozhodně nechci nechat pro sebe, ale věnovat ho i vám dvěma. Na tom místě jste přece byli společně se mnou. Taky jsem, myslím, přišel na to, jak ten nález vcelku věrohodně obhájit, aby to nevypadalo podezřele a nějak nahodile. Prostě všichni svorně potvrdíme, že jsme se o tu opuštěnou hasičárnu zajímali už dřív, a protože jsme potřebovali zjistit pár zajímavejch informací pro seminární práci, vypravili jsme se do opuštěnýho objektu na dobrodružnou obchůzku. Právě v jedné z místností se nacházel i tenhle kufr, kterej se tam zjevně povaloval několik let, my mu jen přisoudíme jiný místo: sklepení bude znít určitě mnohem výstižnějc. Beztak jsem o tom zamýšlel napsat reportáž, takže toho kufru a jeho obsahu klidně zrovinka využiju jako příhodnýho materiálu, a bude to.”

Kristián pak otevřel školní aktovku a vyndal z ní desky, v nichž měl již zpracované některé podklady.

„Tak co? Já si myslím, že je to pro začátek celkem dobrý, ne?”

„Jo, celkem to ujde,” usoudil Martin, když si ze zápisků kousíček přečetl.

„Tak co, nepůjdeme už?” vzala si pak po nepatrné chvilce slovo Nola.

„Uf, je to docela síla,” přiznala Nola nakonec nahlas. Zavřela sešit a odložila ho stranou.

„Jo, člověka to v klidu rozhodně nenechá, tedy zvlášť toho, jehož se to bezprostředně týká,” chytl se toho hned Martin. „Vždyť já jsem svědkem něčeho takového vlastně už potřetí.”

„Vážně?” protáhl Kristián, který tentokrát své emoce v sobě nedokázal plně potlačit. V jeho očích i na hlasu to bylo viditelně znát.

Následovalo krátké ticho.

„Abych nezapomněl, Alexandra se mimo to také sama vyjádřila k tomu, co se nám přihodilo v ten pátek,“ pokračoval Martin. „Řekla mi, abychom si z toho nedělali nějak těžkou hlavu, že ten, kdo nás do toho všeho zatáhl, to určitě nemyslel nijak zle a chtěl nám tím kufrem jen udělat radost. A to, že to tak pojal – tedy spíše pojala, vždyť to byl přece dívčí hlas, co se z té bedýnky linulo – bylo prý dáno výhradně tím, že zkrátka dotyčná nenašla jiný způsob, jak na sebe upozornit, a tak zvolila tuto delší, tajemnější, daleko působivější cestu. Alexandra by kolem toho prý velký rozruch rozhodně nedělala.”

Nolu s Kristiánem tato Martinova slova vrátila zpět do žhavé současnosti a jejich zájem o Vantelbooklist pozvolna ustupoval do pozadí.

„Alexandra s tím dle svých slov nemá vůbec nic společného, jen jsem vám teď sdělil její vlastní názor,” ubezpečoval kamarády Martin. „Já… musel jsem jí o tom říct, nedokázal jsem to před ní věčně tajit. Už tak mě podezírala, že se mnou v tom ostychu není něco v pořádku. Navíc se mi pak neskutečně ulevilo, vše to ze mě spadlo, když mě vyslechla a pak mi hned upřímně sdělila, že o něčem takovém slyší úplně poprvé. Ten víkend u ní jsem díky tomu strávil v dobré náladě a už jsem se jí nemusel z obav stranit. To, že jsem se ze všeho vymluvil, mi hrozně pomohlo.”

„Jen jsme si tady s Kristiánem říkali, než jsi sem dorazil, jestli to nebyla právě ona, kdo to všechno měl na svědomí. Že by se tím třeba vše objasnilo,” mínila Nola. „Ale když ne, tak tím pádem jedna starost ubývá.”

„A ty třeba náhodou netušíš, kdo by za tím mohl být?” zeptal se Noly opatrně Martin. Ta mu pokrčením ramen však dala najevo, že nemá zdání. „No já jen, že Alexandra nadhodila, že to můžeš být právě ty, kdo do toho vnese více světla.”

Nole rázem znovu poklesla nálada, nicméně se to obešlo bez dlouhých průtahů a ona kamarádům konečně ukázala hnědý kufr, do kterého si ukládala Rollovy dopisy a balíčky. A když z jednoho takového většího na stůl vyndala jeho obsah, nestačili se Martin s Kristiánem divit. Náhle se před nimi zjevila celá řada miniaturních semaforků a různých dalších blikátek včetně sklíček.

„Tak tohle je to, co mě tam u kina přimělo tak nečekaně jednat. Vidíte? Všechno je funkční,” řekla Nola, když jeden ze semaforků vyzkoušela a jeho prostřednictvím kamarádům předvedla šifrovanou zprávu, v níž stálo Ahoj, Nolo, zdraví tě tvůj Rollo z Afriky.

„No jo, tak proto ty záblesky,” vydechl s úlevou Martin, pak ale ze sebe ještě dodatečně vypravil: „A není tím dotyčným náhodou třeba přímo on… tedy ten Rollo? Co když se za tím vším skrývá právě on? Třeba je přímo tady v Katalné Mochně, ale bojí se s tebou osobně sejít, tak se tě snaží nejdříve poznat prostřednictvím své hry, aby se ujistil, zda-li má cenu tě vůbec na vlastní oči poznat, nebo spíš ne. Co my víme, třeba je to u nich v Africe, na tom jejich ostrově, takovým neobvyklým zvykem, ne-li přímo tradicí.”

„Tak to si rozhodně nemyslím,” zavrhla něco takového okamžitě Nola. „Tehdy k nám přece promlouval dívčí hlas, a taky je dost nepravděpodobné, že by kluk, který žije na dost vzdáleném kontinentu, věděl o místní věci historického rázu, znal přesně její původ a místo nálezu, a pak nám to jednoho dne jen tak podstrčil pod ruku. Já si prostě stojím za tím, že kdyby se Rollo chtěl se mnou osobně sejít, že by mi to prostě v dalším dopisu dal srozumitelně vědět – no a bylo by to.”

„No dobře, ale i tak,” nedal se jen tak odbýt Martin. „Tyhle semaforky přece v sobě nějakou symboliku nést musí, když ti je poslal v balíčku. Netvrď mi, že ti je věnoval jen tak, bez bližšího vysvětlení.”

„Ano, to je pravda,” přitakal souhlasně Kristián.

„Samozřejmě že to své opodstatnění má,” nedokázala to popřít Nola a z kufru dodatečně vyndala úhledný dopis, kde byl zaznamenán český překlad Rollovy angličtiny. „Tady mi píše, že v jeho rodné zemi tyto jeho věci mají za úkol odhánět z lidské mysli vše špatné, přivolat a navodit jen to dobré a usměrnit člověka na správnou cestu.”

„No, něco z toho by tomu klidně i odpovídalo, třeba světlo – jak známo – třeba plaší zvěř a zase naopak napomáhá ve tmě na cestách, a je fakt, že i nás na určitou cestu navedlo. A na jejím konci nás pak čekal ten nečekaný nález, i tak je to ale všechno stále zapeklitě zauzlené.”

„No a tahle sklíčka,” vzal si jedno z hnědého kufru Kristián a důkladně si ho prohlédl, „jsou zas neklamným důkazem toho, jak lze náhodně vybranýho člověka oslepit, když se správně nastaví a nasměruje tam, kam je potřeba.”

Martin teď musel přivřít oči, jak ho světlo náhle oslnilo, Kristián ho ale dál netrápil a záhy sklíčko vložil zpět do kufru.

„No, třeba když Rollovi zkusíš znovu napsat, tak ti přece jenom odepíše. Když někdo přestane reagovat na dopisy, tak to není jen tak samo sebou, onen dotyčný pro to musí mít nějakej konkrétní důvod,” mínil dál Kristián.

„To už jsem několikrát zkoušela a pokaždé to dopadlo stejně, prostě nic dalšího mi od něj nepřišlo, ani řádka. Dokonce i Štroch se začal zajímat, co se s Rollem stalo.”