Tom Patrick

V celém stanu to vypadalo velmi impozantně. Martin si tu pomalu začínal připadat jako v cirkuse. Všichni zájemci byli vyzváni, aby se usadili na pohodlné lavičky, zabírající dobrou polovinu stanu. Tu druhou vyplňovalo plátno s promítačkou. Menor k ní ještě přistavil magnetofon a zapálil vonné tyčinky. Pak zmáčknul play a z bedýnek se začala linout příjemná relaxační hudba. Menor pásku nechal nejprve rozjet a teprve pak zasedl do levého zadního rohu, aby nestínil, a začal promlouvat k obecenstvu.

„Takže ještě jednou vás tu všechny srdečně vítám, pokud jsem to nestihl připomenout hned na začátku, když jste na tento pozemek vstupovali,” spustil trochu netradičně s humornou nadsázkou, nikdo mu to ale nevyčítal, naopak všichni se tomu od srdce zasmáli. „Co dnes uvidíte… no zajisté mnoho kvalitních uvolňujících snímečků.”

Menor za následného potlesku vstal, uklonil se a pohledem zamířil hned do první řady na asi tak patnáctiletou dívku s hnědými vlasy spletenými do copánků. „Nuže, Helo, je to tvoje,” vyzval ji.

Dívka vstala, přistoupila k promítačce, vsunula do přehrávače svůj film a pitvořivě se na všechny zahihňala.

„Takže dobrý večer,” spustila v duchu hostitele, „jmenuji se Helena a chtěla bych se s vámi podělit o svůj filmařský počin, který jsem natáčela po celý předchozí rok. Doufám, že se vám bude líbit.” Ještě jednou se na osazenstvo stydlivě zaculila, usadila se na druhou volnou židli, rozevřela na klíně jakýsi zápisníček a kývnutím dala Menorovi svolení, že se může začít. Na plátně se záhy rozjel poutavý obraz přírodní krajiny.

„Taky tady budou promítat můj film,” šeptl Martinovi do ucha Kristián.

„Vážně?”

„Jo, nevím, kdy přijdu na řadu, ale stoprocentně se ho tady dneska dočkáš,” doplnil Kristián. Nola o tom musela vědět, protože se jen mile pousmála a prstem naznačila, ať oba její kamarádi ztichnou, protože Helina prezentace právě začínala.

„Vše vypuklo jednoho kouzelného rána v květnu, kdy jsem se probudila a procitla do nového dne.“ Na plátně se začal odvíjet film. „Večer předtím sice oblohou svištěly blesky, toto ráno se ale zdálo být již klidné, nespoutaně harmonické. Ona včerejší bouřková nálada jako by okolní přírodě, do níž spěly mé kroky, dodala novou sílu a vůni. Vzduch se zdál být na dech příjemný a přívětivě mi vanul do vlasů.

Tu jsem si náhle povšimla srnky a jejího početného stáda, jež z krmelce vyjídalo lahodné plody přírodního léna.

Pokusila jsem se k nim přistoupit pokud možno co nejblíže, v naději, že je nepoplaším. Jenže v tu chvíli se obloha najednou zatáhla a začal z ní na zem popadávat drobný snížek, což stádo polekalo, a tak se ukrylo zpět do stromových porostů, kde se jeho šum nenávratně ztratil. To mě přivedlo v údiv. Můj rodný dům se náhle ztratil v hustě popadávající bílé mlze a mě začaly zábst bosé nožky. Vydala jsem se tedy do míst, v nichž zmizelo srnčí stádo. Když jsem prošla lesíkem, pocítila jsem na sobě změnu: bosé nohy se obuly do zimních bot a tělo zahalilo blaho svetrů a kabátů.

Najednou jsem měla pocit, že dokážu činit zázraky, že umím létat jako ptáci, že umím přimět led, aby roztál. Jakmile jsem se ho dotkla, skutečně k onomu zázraku došlo; led se najednou dočista rozmělnil a v říčce se k životu náhle probudil zcela nový svět. Daly se v ní spatřit ryby a malebné kamínky. Jeden z nich mě obzvlášť zaujal, od těch ostatních se lišil neobvykle rudou září. Vzala jsem ho tedy do ruky a tuze si přála, aby se proměnil v něco roztomilého. Aby se mi splnilo i toto přání, zavřela jsem pro jistotu oči, a když jsem je znovu rozevřela, spatřila jsem ve svých dlaních nádhernou mušli. Přitiskla jsem si ji k uchu a v tu chvíli jsem zatoužila být někde hrozně daleko.

Znovu jsem zavřela oči, a když se mi opět rozevřela víčka, stanula jsem sama na písečné pláži před třpytivým mořem. Svetr, kabát, teplé kalhoty a pohodlné boty opustily mou maličkost. Pocítila jsem neskonalou volnost a bosa tančila po oné prázdné písečné pláži. Jak by také ne, byl překrásný tropický večer, moře šumělo příjemně do uší, zářivé slunce pronikalo do očí…

A pak… ulehla jsem do písku, a když jsem znovu procitla, byl to opět můj rodný dům, kdo mě vítal svým přístřeším. Venku pršelo, avšak mně to nevadilo. Prožila jsem přece jeden rok působivého života – života plného harmonického souznění člověka s přírodou.”

„Á, Martin je tady! To je dobře, přidáš se k nám?” vzhlédla k němu ihned Vera a poklepala štětcem na paletu s barvami. Nola byla tak houževnatě zabraná do malovaní, že se ani nepokusila pohnout rukou na pozdrav, jen nepřítomným úsměvem dala najevo, že o jeho příchodu ví.

Kristián ani Martin jí to neměli nijak za zlé.

„Každý z nás má pro sebe zabranou čtvrtinu plochy. Tobě jsme nechali tuhle.“

Martin na mandalu hned se zájmem pohlédl, skládala se z různých obrazců a znaků.

„Tady je ještě k dispozici jeden nepoužitý štětec a barvy si můžeš brát dle libosti odtud, ty jsou společné pro všechny,” ukázala Vera na tempery a kelímek. „Samozřejmě záleží jen na tobě, jestli chceš. Každopádně jsme na tebe pamatovali, a když jsi sem nakonec přece jen dorazil, tak nám můžeš pomáhat naše veledílo dál postupně zvelebovat.”

„Jo, proč ne? Venku stejně prší, takže tady s vámi nejspíš teď zůstanu,” usoudil Martin a přisedl k ostatním na zem. Pro začátek si zvolil červenou barvu, namočil štětec do vody a začal pracně obtahovat jeden z načrtnutých znaků. Hned při prvním opatrném obtahování však štětcem nechtěně vyjel z předkreslené linie. „Ale to snad ne, ach jo,” postěžoval si okamžitě.

„To vůbec nevadí,” chlácholil ho Kristián, „nikde není psaným pravidlem, že se musíš držet jen přesnýho obtahování. Jukni ke mně.”

Martin zvedl hlavu a nahlédl ke svému sousedovi. Kristián tam právě dokončoval jakési okno ve šnečí ulitě.

„Hmm, to opravdu není vůbec špatné,” usoudila Nola asi po deseti minutách, kdy Martin pracně vybarvil jeden z příslušných obrazců originálním lidským obličejem.

„Jé, díky, to tvé dílko je taky famózní!” oplatil jí to ve stejném duchu, když si prohlédl její čistě obtáhlý znak, který jak vzhledem, tak i vnitřním zbarvením připomínal kapku deště.

Martina však záhy jeho vlastní vykreslené obličeje přestaly jaksi uspokojovat. Navíc pohled na Nolu ho znovu přinutil přemítat o dívčí krásce z čajového stánku. Právě to mu vnuklo novou myšlenku, takže se zničehonic pokusil přenést dívčin skutečný obličej do dalšího z předznačených políček. Ani jednou se mu to však nezdařilo, svou urputnou zaníceností pouze docílil, že se obrysy tváří začaly nápadně podobat panákům.

„Á, tak koukám, že sázíš na změnu, ale tamty předchozí obličejíky taky nebyly špatný,” všiml si Martinovy nové inspirace neomylně Kristián. Právě vylepšoval své podivně se vrtící tvory, připomínající další šneky, tentokrát ovšem bez ulit.

„Tím jsi chtěl snad říct, že tyhle nové jsou špatné?” začal Martin myslet hned na tu nejhorší variantu.

„Ne, tak jsem to proboha vůbec nemyslel! Je nepochybně dobře, že ses začal pokoušet o něco nového,” namítl hned Kristián a znovu se pohroužil do vlastních krkolomných vizáží, jejichž zábavnost si bezpochyby v duchu náramně užíval.

Martin si ke své smůle Kristiánovo uznání vyložil úplně jinak. Na lepší náladě mu nepřidal ani nápis, který kdosi zavěsil na jednu ze stanových stěn. Stálo tam, že mandala svým společným úsilím propojuje lidské duše, což následně vede k jejich očištění od všech negativních neduhů, a právě to Martin v tomto okamžiku rozhodně nepociťoval. Najednou ho přepadl nechvalně známý pocit, že se mu všichni spokojení účastníci, kteří si teď klidně vystačí jen s malováním, nevědomky vysmívají do obličeje. Nepovedené tvary na mandale u něj navíc opět silně vyvolaly snové představy o oné překrásné dívce. Pak k tomu došlo. Martin si prostě umanul, že se za ní hned teď vydá, aby alespoň trochu ulevil strádajícím citům. Ať se už děje cokoliv.

„Za moment budu zpátky,” vzkázal nepřítomně Kristiánovi.

„Jo, jasně, v pohodě.”

Martin opatrně překročil několik sedících a pomalu se vykradl ze stanu. Venku na něj ale čekalo nepříjemné překvapení. Mezitím se spustil silný liják, přičemž nebylo pořádně vidět ani na chatky, natož pak čajový stan. Martin usoudil, že ho kvůli dešti celý určitě zakryli. Jeho výbojnost o to víc pohasla a původní odhodlání se vytratilo tak rychle, jak přišlo.

„Promiň, Martine.” Vedle něj se náhle zjevil Menor. „Jen jsem vám přišel říct, že v druhém stanu je vše už připravené na večerní promítání, takže se tam můžete začít pomalu přemisťovat.”

„Fajn, já jim to řeknu.”

„Jo, to bys byl moc hodnej, já zatím doběhnu támhle k čajovníkům a ještě se mrknu do chatek, jestli je tam všechno pozavíraný. Tak zatím.”

Martin okamžitě zalitoval, že si ty úkoly neprohodili. Na to ale bylo už pozdě. Menor se hned nato zase ztratil v dešti a Martinovi tak nezbylo, než se opět vrátit tam, odkud předtím vyšel.

„Ve vedlejším stanu je už prý všechno hotový, takže pokud chcete, můžete tam jít,” informoval všechny, jakmile vstoupil dovnitř, a zároveň s tím si rukou oprašoval mokrou bundu.

„Hmm, tak to je fajn,” Kristián vyskočil radostně ze země a s ním obdobně skoro všichni ostatní. Jen asi dvě dívky a jeden chlapec neprojevili zájem někam jít a dál se zmítali nad mandalou. Jelikož se už stmívalo, nechala jim Vera ve stanu rozsvícenou lampu a s ostatními se pak vydala do vedlejšího stanu. Tam o něco později dorazil i dočista promočený Menor a několik dalších lidí z čajového stánku. Martinova naděje pohasla potřetí, ona vyvolená se mezi nimi neobjevila. Pravděpodobně zůstala na svém původním místě nebo už odjela domů, pomyslel si.

Onen Kristiánův moment se však začal značně protahovat, a když hovor s neznámým chlapcem přece jen nakonec po dobré čtvrthodině skončil, dal Kristián Martinovi jen jakési znamení, že teď nemá čas. Martin tak mohl jen zkroušeně pozorovat, jak jeho kamarád míří
k jedné z chatek ke svému kolu pro ruksak, cosi si z něj vyndává a vydává se ke stanu. Martin najednou nevěděl, co si počít. Nola s Verou se vytratily neznámo kam už dávno předtím, Kristián ze stanu stále nevycházel a podle Martinovy úvahy se v něm zase s někým zapovídal, takže bylo zbytečné se po něm shánět a nakukovat do stanů či chatek.

Martin si najednou připadal strašně opuštěně.

Nakonec se vzchopil. Okolo jsou přece další lidé, kteří tu všude kolem hrají různé hry! Pro začátek se tedy přidal k hráčům pétanque. Hráli ho v podstatě lidé v jeho věku, až na dva zhruba třicetileté rodiče se sedmiletým dítětem. Byli rozděleni do dvou družstev. Ti všichni mezi sebe Martina rádi přijali jako čerstvou posilu.

Začalo se hrát. Martin dvěma prvními úspěšnými zásahy svému týmu výrazně dopomohl k cenným bodům, záhy na to ale nervózně pokazil každý z následujících hodů. Jeho družstvo se tak především jeho vinou pozvolna dostávalo zase do minusu. Zajímavé bylo, že druhé mužstvo k vítězství výhradně táhlo ono sedmileté děvče, jež zpočátku vlastně ani nechtělo hrát, rodiče ho k tomu ale nakonec přemluvili. To, co se po jeho vstupu do hry začalo dít, všechny kolem fascinovalo. Děvče se na radu rodičů vždy pořádně rozmáchlo a do hodu dalo veškerou možnou sílu. To způsobilo, že vyhozená koule pokaždé dosáhla nejslibnějšího výsledku. Martin to tajemství odhalil až po třetím hodu.: vše měla na svědomí ta malá ručka, v níž vlivem dětského věku chyběla pověstná přehnaná dospělácká síla, avšak když se do ní dívčina pořádně opřela – což také vždy názorným máchnutím okázale předvedla – bylo to tak akorát na správný zásah. Martin se záhy o něco podobného pokusil také, ale aby se přiblížil výkonu dívčiny, musel značně povolit tlak v zápěstí. Moc si tím však nepomohl, jím odpálená koule zapadla pouhých pár centimetrů před něj. Martin tedy nakonec poděkoval lidem z družstva za to, že mu nabídli, aby si s nimi zahrál, a vydal se za dalšími sportovními aktivitami.

Po delším zvažování se zapojil mezi skupinku, která házela barevné kruhy na příslušný kůl. I její osazenstvo mezi sebe Martina rádo přibralo, jenže se opakoval stejný scénář. Martinovi se na začátku zase jako prvnímu podařilo kroužkem líznout kůl zaražený v zemi, pak ale opět začal neskutečně chybovat a ani jeden z následujících hodů mu už nevyšel. Navíc ho v jednom kuse zrazoval vítr, a tak nejeden jeho vyhozený kroužek otestoval větve nedalekého stromu. Největší překvapení ho však čekalo v samotném závěru, kdy se dobrovolně rozhodl odejít. Dozvěděl se, že všech pět členů družstva v tomto „sportu” kdysi neskutečně vynikalo závodně a tady na Mochnickém katalovění si jen patřičně „vylepšovalo svůj um”.

Martin tedy přesídlil k šipkám. Tady byl jeho začátek ještě smolnější. Jeho první šipka totálně minula terč a zapíchla se do dřevěné chatky, na níž byl zavěšen. Až asi na čtvrtý pokus Martin nečekaně zasáhl nejnižší terčovou hodnotu, za což si od ostatních hráčů vysloužil potlesk. To ho samozřejmě povzbudilo a v toužebném rozmachu se pokusil o ještě lepší hod, ovšem vlivem nečekané euforie to značně přepískl a jeho další šipka málem skončila v zadnici habána stojícího o kus dál. Ten to naštěstí přijal s nadhledem, prohlásil, že se nic nestalo, a zakončil to úsměvem a ledabylým mávnutím ruky.

A tak se to s Martinem vlastně táhlo dál, až se nakonec rozhodl se sportovními aktivitami definitivně skoncovat, a zamířil k místu, kde jakási dívka zájemcům předváděla, jak se z hlíny dají vyrábět působivé výtvory všemožného druhu; zrovna nyní dokončovala vyvedenou kočičku a hned nato ostatní přihlížející nabádala, aby si zkusili vytvořit něco vlastního. „Proč ne?“ namluvil sám sobě Martin a chopil se vlastní inspirace, která vyvstala z Noliny povídačky o krokodýlech. Želvě, kterou ve vlastním zápalu a nadšení vymodeloval, však záhy upadla noha, a i když ji všichni přihlížející ocenili vesměs kladně, s dodatkem, že to na začátečníka není vůbec špatné, Martin okamžitě zčervenal hanbou a raději se i se svým výtvorem koukal někam rychle ztratit.

Zase nevěděl, co si počít, zda se zajít podívat do jednoho ze stanů, nebo radši nasednout na kolo, nadobro opustit Nolu s Kristiánem – kteří se dle jeho úvah zajisté již stačili náležitě zabavit, zatímco on tu jen bezcílně bloumá s třínohou želvou kymácející se mu na podnose, s vážným nebezpečím úrazu v podobě rozpadu, neboť nebyla vypálená – a uhánět domů.

A pak jeden nečekaný pohled rozhodl o tom, že tu Martin přeci jen snad nakonec zůstane, to když jeho oči náhle zamířily k čajovému stánku. Spatřil tam velice pohlednou dlouhovlasou brunetku s modrýma očima, jak sedí na zemi v kolektivu semknuté pětičlenné skupinky,
o něčem se baví a při tom poklidně popíjí ze šálku. Martin náhle ožil. Pohlcovaly jej rozvášněné emoce. Představoval si, jak s onou dívkou rozmlouvá, drží ji za ruku a předává svoji želvu.

Po pár vteřinách však ale usoudil, že takové snění nemá cenu, protože živá Realita na něj stejně neslyší a vlastně že je to právě ona spanilá krása dívky, co jemu, Martinovi, brání zajít do čajového stánku – třeba se jen tak naoko podívat, dát si tam něco k pití, koupit nějaký ten suvenýr – a tak vlastně vůbec ani nepřicházelo v úvahu, aby se s dívkou dal do řeči a nabídl jí ten svůj výtvor. Obával se i toho, že by při případném kontaktu zase začal nezvladatelně pomrkávat a nepřiměřeně koktat, což by tu dívku zajisté přivedlo do značných nesnází. Něco takového rozhodně nechtěl. Navíc, když se Martin již poněkolikáté na svou třínohou želvu pozorně zadíval, usoudil, že by jako případný dárek zapůsobila spíš hloupě, v lepším případě komicky.

Netrvalo dlouho a Martin byl nucen čelit novým nástrahám. Počasí se nakonec přeci jen rozhodlo dál provokovat. Nejdříve poprchávalo, pak se spustil pravý slejvák a v minutě tomu bylo zase přesně opačně. To Martina v jednom kuse nutilo přemísťovat kolo – tu pod stříšku, pak zase k chatce… Želva mu v tom zápalu z podnosu nejednou málem vypadla, a aby toho nebylo málo, tak až teď zjistil, že si doma zapomněl zámek na kolo. Posedl ho strach, aby mu ho někdo neukradl, i když to hned vyloučil tím, že ti, co tu kolem jsou, nejsou přece žádní podlí zlejškové – už jen kvůli poslání této sešlosti. I tak se s kolem poměrně dost naběhal, než dospěl k definitivnímu závěru, že bude asi nejlepší ho nechat tam, kde stálo původně, tedy pod střechou dřevěné chatky, kde se ostatně nacházel tucet těch dalších.

„Co to tady provádíš, to už se chystáš pryč? Nebyla by to přece jen škoda? Je tady přece tolik zajímavých lidiček, s nimiž by sis mohl povídat.”

Martin se otočil a spatřil Kristiána, ovšem v úplně jiné podobě. Tričko a černé kalhoty kamsi odložil a namísto nich měl na sobě červené kimono a na hlavě se mu skvěl podivně výstřední slamák.

„To už vážně chceš jet? Zrovna jsem tě chtěl pozvat do toho stanu nalevo, kde se všichni zrovna vášnivě věnujeme mandale.”

„Ne, to jsem v plánu neměl,” zalhal tak trochu Martin. „Jen jsem chtěl přemístit své kolo na vhodnější místo, protože to počasí si dělá, co chce.”

„Jo, to jo,” utrousil podezřívavě Kristián. „To kolo nech klidně tady, neboj, nikdo ti ho nevezme.”

„Jo, asi to tak bude nejlepší… co je to vlastně ta mandala?”

„Nech se překvapit.”

Martin se už na nic dalšího tedy neptal, nechal kolo na původním místě a společně s Kristiánem zamířili k nedalekému stanu. Po cestě si však ale ještě jednou neodpustil pohlédnout směrem k čajovně, kde ona sympatická brunetka nadále rozmlouvala s ostatními na rozloženém koberci a podle rostoucího počtu lidí v jejím kruhu usoudil, že si získává stále větší množství příznivců.

Nebo se snad jednalo o pouhou rodinnou sešlost? O tom se zatím dalo jen spekulovat. Martin tyto starosti z hlavy vypustil až v okamžiku, kdy Kristián rozhrnul plentu stanu. Nechal ho projít dovnitř jako prvního. Uvnitř nebylo pomalu k hnutí. Vyskytovalo se tu poměrně dost lidí. Všichni se skláněli nad velkými papíry, na nichž pracně obtahovali rozmanité znaky, umístěné v jednom obrovitém kruhu. Tenkými štětečky opatrně nanášeli barvy na předem předkreslené obrazce. V levém zadním koutě stanu se pak u jednoho takového papíru skláněly i Nola s Verou.

„Půjdeme za nimi, co říkáš?” mrkl na Martina povzbudivě Kristián. Začali opatrně překračovat několik lidiček sklánějících se nad svými výtvory, kteří jim stáli tak trošičku nešikovně v cestě.

Vyšli z lesa a vstoupili na luční prostranství, v jehož přední části se nacházely velké stany a pár dřevěných chatek. Poblíž nich se rozprostíralo menší jezírko, které již na první pohled navozovalo ojedinělou atmosféru. Vedla sem i cesta z hlavní silnice, z níž Martin, Nola a Kristián předtím sešli, aby měli klid. Příchodem na luka se však situace výrazně změnila. Soukromí už neexistovalo.

Každý z účastníků se už stačil nějak zabavit. Někteří z nich se mezi sebou ještě stále nadšeně vítali (bylo tedy jasné, že se vidí úplně poprvé). Jiní se už mezitím zapojili do četných her a aktivit, jež Mochnické katalovění nabízelo v rámci volného programu: jednalo se o hry a zájmové kroužky – jak o ty stále populární (pétanque, šipky, míčové hry všeho druhu, práce s hlínou a keramikou), tak i o takové, které již značně vyšly z módy a zůstaly jinak zapomenuty v časovém propadlišti (házení céček či strefování se kroužky na příslušný kůl).

Jak se vzápětí Martin od Kristiána dozvěděl, tak každý ze stanů zde měl svou právoplatnou úlohu. V tom úplně nejzadnějším byla provizorně zbudovaná čajovna, v níž zájemce mohl kromě čajů zakoupit i celou řadu suvenýrů z různých koutů světa – přes talismany a přívěšky až po nástroje a předměty jako bubny nebo vonné svíčky. Na Martinovu další otázku, co pak skýtají ty zbylé dva, Kristián záhadně odpověděl, ať se nechá překvapit.

„Srdečně vás zdravím,” přivítal všechny tři přátelsky vysoký muž. Vzrůstem a téměř vyholenou hlavou byl dost podobný Kristiánovi – tedy až na oči – v nich se mu zračila zelená. Po boku mu věrně asistovala o něco menší dívka s delšími hnědými vlasy.

„Ahoj, Menore, ahoj, Vero. Jsem rád, že se tady po roce zase shledáváme. Jak se máte?” pozdravil oba kamarády s vděčnou tváří Kristián.

„Ale jo, nestěžujeme si, díky za optání,” odvětila dívčina a podala si s Kristiánem ruku.

„Ehm, tohle jsou Nola a Martin. Na Nolu si určitě pamatujete z minula.”

„No ovšem, jak bych si na tebe nepamatovala! Posledně jsme se spolu přece tak náruživě bavily o tom fiktivním vodoparku a možnosti výskytu krokodýlů v městských zahradách,” zasvítily Vere oči, jakmile se s Nolou a záhy i s Martinem pozdravila.

„Ty jsi na to ještě pamatuješ? No, to je skvělé!” chytla se toho okamžitě Nola a její pozitivní nálada se pozvedla na nejvyšší možné maximum.

„Na něco takového se zkrátka zapomenout jen tak nedá. Navíc nás to skvěle odpoutalo od veškerých pozemských neduhů, vzpomínáš? Ještě dneska mi nad tím cukají koutky.”

„No a tohle je tedy Martin, náš skorospolužák ze školy. Tady u vás je úplně poprvé, tak snad se mu tu bude líbit jako minule Nole,” představil Kristián svého kamaráda ještě Menorovi.

„Martin Ronský,” vysoukal ze sebe Martin a podali si s Menorem ruku. „Kristián mi říkal, že cílem tohohle setkání je prý údajně vysmát se živé Realitě a jejím principům přímo do očí, je to skutečně tak?”

„Ano, tímto směrem se Mochnické katalovění snaží značit cestu,” potvrdil Menor. „Lidé, kteří sem zavítají, by se měli pokud možno plně odreagovat od každodenních shonů a stresů, a alespoň po dobu, kterou tu stráví, se pokusit o to, aby v jejich mysli jinak ona živá Realita ustoupila do co možná nejuzavřenějšího ústraní. K tomu, jak sám na vlastní oči můžeš vidět, tu slouží řada her, případně stany, kde můžeš posedět, dát si na zahřátí a povzbuzení čaj, případně si popovídat s někým, s kým bys třeba ani neměl možnost se jindy setkat. Jinak jsi to vystihl velmi věrohodně. Takže pokud se například rozhodneš zavítat do jednoho z tamtěch dvou stanů,“ ukázal daným směrem, „budeš si tam moct za pár hodin vyslechnout celou řadu příjemných příběhů – to vše za doprovodu vlastní autorské produkce.

„Aha, tak takhle to teda je, Kristián mi totiž o tom nechtěl nic říct,“ ohromila Martina ta novinka natolik, že se ještě jednou pečlivě zahleděl na oba stany. Do jednoho z nich právě několik lidí neslo těžkou aparaturu a z protější chatky dovnitř natahovalo podlouhlý kabel.

„No jo, Kristián si občas hraje na převelikého tajnůstkáře, to u něj není vůbec nic neobvyklého,” připustil svérázným kývnutím Menor. Kristián se jen potutelně zaculil a začal předstírat, že to snad ani nemůže být pravda.

„Jo, občas takový bývá,” chytl se těch slov Martin a začal Menorovi zevrubně líčit, co si
s ním musel vytrpět během jedné zimní cesty, kdy se oba prodírali zmrzlou lesní krajinou,
v níž čelili nejedné nástraze.

Menora to očividně pobavilo, ovšem ze skupinky byl teď skutečně jediný, kdo Martina poslouchal. Nola se totiž mezitím opět stačila zapovídat s Verou a Kristián upřeně pozoroval jednu z chatek; zjevně ho tam kdosi zaujal. To Martina celkem zamrzelo. Mohl alespoň jednou svou vlastní historkou pobavit víc lidí než jen sám sebe. Menor ho naštěstí ještě stále vnímal.

„To víš, takový už Kristián zkrátka je. O tom bych já ostatně taky mohl vyprávět svý, co, Kristiáne? Kristiáne… No tak vidíš, už zase létá myšlenkami úplně někde jinde,” pokrčil Menor rameny a otočil se nazpět k Martinovi. „No, tak si to tady plnými doušky užívej a postupně se odpoutávej od každodenní tíživé reality. A pokud budeš chtít, tak zajdi tamhle,” ukázal směrem k levému stanu, „můžeš se tam zúčastnit malování a popovídat si při tom se zajímavými lidmi. Jak koukám, tak už tam míří dostatečný počet duší. No a já už půjdu nejspíš taky, pomůžu jim do toho druhého stanu s tou aparaturou a dohlídnu na přípravu. Takže zatím.”

Když Menor náhle odešel a obě dívky se kamsi nadobro vzdálily, naskytla se Martinovi příležitost povídat si zase s Kristiánem.

„To jméno Menor, to zřejmě bude jeho chytře zvolená přezdívka, že mám pravdu?” spustil pro začátek trochu rozpačitě. Zkrátka ho nic lepšího nenapadlo.

„Jo, to jo… Pro zajímavost: Menor a Vera jsou vlastně takovými hlavními tahouny Mochnického katalovění. Pořádají ho už pátým rokem a stále se jim sem daří přilákat celou řadu zajímavých lidiček… ehm, promiň, tamhle je jeden člověk, s kterým bych si potřeboval nutně promluvit. Za malý moment budu zpátky.”