Nola se na přání Petra Štrocha dostavila do učebny, v níž předtím vyučoval.
„Posaďte se, prosím,“ vyzval ji pak. Společně zasedli hned do první lavice u dveří.
„Prý vám nebylo dobře,“ začal hovor Štroch.
„Jo, tak nějak,“ zamumlala spíše Nola.
„No, pokud vám bylo opravdu tak zle, jak mi před začátkem hodiny tvrdil Kristián, tak mě váš nynější příchod poněkud překvapuje. Čtyřicetistupňové horečky podle mě jen tak samy od sebe naráz neodeznívají.“
Nola věděla, že Štroch prokoukl, že mu o ní Kristián lhal. Jak mu jen vše srozumitelně podat?
„Tak copak se stalo?“ zeptal se však vlídně, bez náznaku důraznějšího naléhání v hlase.
Nola se rozhodla, že už nebude zapírat, a vypověděla profesorovi vše o dnešním smolném dnu a nezdaru s kuchyňskou linkou, jen o dopisu pomlčela.
„Tak takhle se to událo.“ Štroch se začal přehrabovat v aktovce a vyndal z ní písemné testy. „Já se kvůli tomu na vás samozřejmě nezlobím, naopak, jsem rád, že jste mi pověděla pravdu, každý občas nemáme své dny. No, to ostatně hned sama uvidíte.“
„Na to, že píšem, jsem dočista zapomněla.“
„Nevadí, nic se neděje, doženete to příště. Beztak se jednalo jen o jedno takové menší opáčko: slovíčka, nějaký ten lehčí překlad a krátký tematický blok na konec.“
„Fajn, tak třeba ve středu?“ navrhla Nola.
„Třeba.“
„A jak to dopadlo?“
„Nemám zdání, ještě jsem se na to nestačil podívat, zato už jsem ale měl možnost nahlédnout do některých nepříliš slavných opusů ze sousedního béčka a musím přiznat, že někteří – a mezi nimi zejména Lekener – nezklamali ani tentokrát, bohužel výhradně v tom špatném slova smyslu. To se pobavíte.“ A Štroch začal nahlas předčítat některé Lekenerovy úryvky: „Diktatura má vliv na Afghánistán, revoluce v jižní Africe trvá na svém stanovisku, lidé v Eurasii přicházejí s útokem a já doufám, že to tak bude jen správně. Copak tohle je nějaká kloudná výpověď na téma oslava narozenin?“
„Ne, to rozhodně není,“ mínila Nola a v duchu přemítala, jak se tím asi dobře musel bavit Martin, a jak byl konečně jednou zase rád, že role třídního podivína na moment náleží někomu zcela jinému.
„Toho ta záliba v hudbě jednou úplně zničí,“ pokračoval profesor Štroch.
„Tohle že byl nějaký hudební úryvek?“ podivila se Nola.
„Ano, přisvědčil profesor Štroch. „Hned po přečtení těchto blafů jsem si dal tu práci a podařilo se mi zjistit, že o něčem podobném na počátku devadesátých let zpívala jedna přední britská popová skupina, kterou má ostatně Lekener velmi moc rád. Ale třeba tady Martin,“ vytáhl z hromádky jeho text, „se úkolu zhostil po svém a obstál.“
Nola se zájmem pohlédla na Martinovu práci. Dole v rohu se skvěla červená dvojka; tu si zřejmě vysloužil za drobné chybičky ve slovíčkách. Oslava narozenin v jeho režii se nesla ve znamení třikrát zopakovaného Happy birthday to you a celé to pak bylo zakončeno Thank you very much, Tom.
„Nicméně, jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, takže když jsem tu Lekenerovu práci pročítal, konkrétně tedy tu pasáž o jižní Africe, tak jsem si hned vzpomněl na vás a na dopisy, které vám posílám váš vzdálený kamarád z těchto končin.
Nola automaticky zrudla jak pivoňka. Toto téma pro ni bylo stále aktuální a dosti citlivé, v posledních měsících až nějak moc, to poté, co jí Rollo přestal odpovídat na odeslanou poštu, a lidé ve třídě zas kvůli tomu měli řeči. Profesor Štroch to musel vytušit, neboť se Noly zeptal: „Píše vám váš vzdálený přítel ještě? Já jen, že už jste mi od něj dlouho nepřinesla nic na přeložení? Nastaly snad nějaké nečekané problémy?“
„Ne, prostě si momentálně nepíšem,“ připustila Nola váhavě; z očí se jí dalo vyčíst, že se o tom už nehodlá s nikým znovu bavit. O Rollovi dopodrobna povyprávěla Martinovi a Kristiánovi u sebe doma, dalo se dokonce říct, že je tam za tím účelem i pozvala, a to pro dnešek bohatě stačilo. Jenže Štroch na to pořád narážel.
„Vážně? To mě poměrně překvapuje. Nebo bych spíše měl říci, že mrzí.“
„Rollo prostě má nějaké… nějaké osobní rodinné problémy, které si potřebuje vyřešit,“ odvětila znovu skromně Nola; beztak ji jiný pádnější argument nenapadl.
„Ano, to je zajisté možné,“ připustil profesor Štroch. „Vy byste se s ním ale přesto hrozně ráda setkala, že mám pravdu? Nebo se alespoň zajela podívat do jeho domoviny, jakmile by to bylo jen možné?“
„Ano, moc ráda,“ hlesla smutně Nola. Současně se v duchu sama sebe ale zeptala, o co Petru Štrochovi najednou jde, proč i on se vpíjí do jejích niterných citů; jako by to sám nevěděl.
„Třeba se vám jednoho dne vaše tajná přání splní,“ pokračoval Štroch, i když si musel Nolina podrážděného výrazu povšimnout.
„Tak to asi těžko. Ten ostrov přece podle mnohých neexistuje,“ zabrblala Nola, přičemž podrážděnost se u ní stupňovala čím dál tím víc.
„A co když se teď, stejně jako ti ostatní, mýlíte?“
„Podívejte,“ ozvala se Nola již dostatečně výbojně, „vždycky, když na to přišla řeč, tak mě všichni zkritizovali, že to jen já jsem ta nána pitomá, co někomu naletěla, a že za toho Rolla se jen někdo vydává, aby ze mě tahal osobní věci ohledně mé rodiny, přátel a tak podobně! Promiňte, ale já už se o tomhle nehodlám dál bavit, na to už vážně nemám sílu!“
Atmosféra ve třídě houstla. Nola se teď vztekala jako snad ještě nikdy dřív, takže došlo i na kopance jejích bot zpoza stolu, jak nedokázala udržet nohy v klidu. Petr Štroch dostál své dobrosrdečné povaze, počkal, až se Nola zklidní. Když se tak konečně stalo, rozhodl se v hovoru pokračovat: „Omlouvám se, nechtěl jsem vás nijak vytáčet. Předpokládám, že do takového atlasu jste se dívala nejméně tisíckrát, abyste si správnost vašich domnělých kritiků ověřila?“
„No to víte, že ano,“ připustila Nola naštěstí o dost ochotněji.
„A našla jste v něm to, co jste chtěla?“ zajímalo Štrocha. „Alespoň teď v posledních dnech?“ upřesnil raději, aby zase nenastaly nějaké neočekávané výbojné reakce.
„Ne, to místo v Atlantiku pokaždé zelo prázdnotou. Jamatanga jako by se propadla do moře a nechtěla z něj vystoupit. Možná až po mé smrti.“
„Zvláštní, opravdu zvláštní,“ mumlal si pro sebe teď Štroch.
„Co je zvláštní?“ Nola se na profesora znovu podezřívavě zadívala.
„Jen se znovu nerozčilujte, ano?“ Štroch znovu zakramařil v aktovce a na stůl vedle dvou písemných prací položil nejnovější atlas světa. Rozevřel jej na příslušné dvojstraně, kterou měl již předem založenou papírkem. „Tak co, už to vidíte také? Už chápete, proč jsem se vás rozhodl zpovídat, možná i proti vaší vůli?“
Nola se pozorně zahleděla na mapu Afriky a její oči se hned přenesly do míst k jejímu jižnímu cípu. A skutečně, tam v moři ho konečně spatřila. Ostrov měl zhruba velikost palce ruky a kromě odpovídajícího názvu na něm byly zobrazeny i některé další údaje, o nichž se Rollo zmiňoval ve svých dopisech.
„Jamatanga!“ vyslovila téměř zasněně Nola. „Tak… tak přece… ona skutečně existuje… já… já měla tedy pravdu.“ A celá se rozzářila.
„Už to tak vypadá,“ přitakal souhlasně Štroch. „O podvrh se určitě nejedná, když je zapsán i ve jmenném rejstříku. Jen je zvláštní, že ho tam dotiskli až nyní.“
Nola se o tom hned sama přesvědčila.
„Vše je tedy, jak má být?“ otázal se Štroch pro jistotu. Nola přikývla. „Tak to jsem rád. Klidně si ten atlas nechte.“
Zazvonilo na další hodinu.
„Co zbývá dodat závěrem? Snad jen: přeji vám šťastné shledání s vaším dopisovatelem.“ Štroch uložil testy nazpět do aktovky a vstal. Už chtěl vyjít ze třídy ven, když si vzpomněl: „A pokud by vám přece jen zase nějaký ten dopis poslal, tak mi dejte vědět, rád vám ho zase přeložím.“
„Nemějte obavy, budete první, komu o tom povím.“