Hovor znovu ustal a bylo opět slyšet jen cinkání lžiček a nožů, to Kristián každému na talíř nandaval další kousky rostolské rolády a všichni se do ní s chutí nanovo pustili.
„Asi bych se ti měla omluvit za to, že jsem tě podezírala kvůli tamtomu… no však víš, Martin ti o tom prý vyprávěl, když byl prvně u tebe,“ ozvala se Nola.
„Martinovi jsem už tehdy řekla, že se kvůli tomu nezlobím. A pak, byla by škoda přijít o tak fajn kamarádku,“ přičemž Alexandra znovu uvedla, proč je za současnou společnost a naslouchání tak moc vděčná. Kvůli své zálibě, jejíž náplní je pomáhat lidem, už stačila přijít o několik nadějných známostí, a to jen proto, že dotyční pro její Vantelbooklisty zkrátka neměli pochopení – ostatně jak to již vypověděla Martinovi – takže si po delší odmlce velice cení toho, že ji Nola a ostatní zde u stolu sedící berou jako normální kamarádku s něčím ojedinělým navíc.
„Jo, já vím,“ hlesla Nola chápavě, usmála se na Alexandru a dala jí k přečtení Rollův poslední dopis.
„To také vyjde, uvidíš. Stačí jen věřit.“
„No to jste mi teď obě dvě připomněly,“ a Martin se zaujatě podíval na Kristiána. „Jak je to vlastně s tím tvým domnělým dopisovatelem? Naposled jsi o něm mluvil, když jsme mířili na to Mochnické katalovění.“
„Vida,“ zpozorněla i Nola, načež s Alexandrou přestala probírat, jaký je Rollo urostlý fešák,“ o tom bych se také něco ráda dozvěděla.“
„No, ehm,“ odkašlal si Kristián, „nic z toho asi nebude. Z toho domnělýho věštce se fakt nakonec vyklubal podvodník. V dalších dopisech už totiž od nápaditejch talismanů upustil a rovnou přešel na jakýsi podivný telepatický vstupy a to za dost vysoký nehorázný poplatky, cirka v hodnotě dvou tisíc korun za jednu seanci. Celkem jich plánoval asi tak deset. No, a když jsem to ignoroval, tak si ten vykuk beztak nedal pokoj a v následujícím měsíci mi poslal hned dva dopisy naráz s tím, že má pro mě jinou, daleko lukrativnější nabídku, a to v podobě přenosovýho čipu, kterej mi prej umožní splnit veškerý mý přání… ale pozor… v čase přítomným, budoucím i minulým.“
„No tak to je vážně holomek. S tím bych se pěkně rychle rozloučila.“
„Přesně tak, Alexandro,“ souhlasila s ní okamžitě Nola. „A ty si z toho nic nedělej Kristiánku, nějaký skutečný mág si tě časem určitě taky najde,“ dodala, když se jí připomnělo odpoledne, kdy si svěřovali svá tajná přání.
„Jo, v poho, já to zas tak tragicky neprožívám,“ stavěl se k tomu jmenovaný statečně. „V podstatě mi už od začátku bylo jasný, že to takhle nakonec skončí, jenže jsem chtěl mít jistotu a řek si, že to aspoň vyzkouším, když ta nabídka v tom časopisu byla původně zdarma. A že jakmile to poleze do peněz, tak od toho dám ruce pryč, což se taky stalo. Já si počkám.“
„Třeba ani nebudeš muset čekat. Jukni tamhle,“ šťouchl do Kristiána loktem Martin. Kousek od nich se totiž zdržoval kdosi v masce klauna a jistému páru sedícímu na koberci tam předváděl karetní kouzla. Jelikož se to u něj setkalo s velkou odezvou, přidal klaun následně výstup s rozmanitými předměty, které z jeho rukou mizely a následně se v nich zase objevovaly.
Po zaslouženém potlesku se pak přemístil právě do postranního kouta místnosti a jako prvního adepta si pro své pokusy vybral Martina. Ten jen kulil oči, když z jeho ucha jakoby vyčaroval řetízek, který se Martinovi jinak vyjímal na krku. Klaun mu ho pak celému překvapenému předal, ovšem s károvou pětkou, z níž rázem učinil srdcovou devítku. Do té následně jemně foukl a tím docílil, že se vzduchem ladně donesla k Alexandře. Jakmile se karta – opět jemně – dotkla jejího nosu, zčistajasna se z ní stala růže.
„Mockrát děkuji, mohu si ji ponechat?“ zeptala se jmenovaná.
Klaun dal něco v tom smyslu najevo souhlasným kývnutím, pak ji ale pohybem ruky poprosil, aby se již na nic dalšího neptala, a zaměřil se na Nolu s Verou. Ty byly trochu nesvé, když na ně zcela nečekaně namířil ukazováčkem a urychleně se za ně přemístil. Obě napjatě očekávaly, co se bude dít, neboť klaun nad jejich hlavami jen naprázdno mával rukama, ovšem záhy z nich na stůl začala padat jedna karta za druhou a nejedna z nich dívky i přímo zasáhla.
Klaun s tím přestal a začal předstírat, že patrně učinil nemilý přehmat a že se to pokusí nějak šetrně napravit. Bohužel docílil jen nepatrné změny v tom smyslu, že se na stůl i děvčata začaly pro změnu snášet kostky od Člověče nezlob se. Klaun zanechal i toho, ačkoliv se Nola s Verou jeho kousky velmi dobře bavily a neměly mu je vůbec za zlé, a zvolil kompromis: zašátral v kapse vesty a před každou z dívek položil po jedné pětikoruně. Hbitou rukou pak začal mince postupně rozmnožovat. Když ale dodatečně zjistil, jaký na stole svými předchozími kouzly způsobil nepořádek, jal se to konečně napravit. Odkudsi vyčaroval výstřední barevný klobouk a opět mávl rukou. V ten okamžik jako by poručil větru, neboť jakási neviditelná síla karty, kostky a peníze do posledního kousku zachytila a odvála právě do něho.
„A to vážně nedostaneme ani halíř?“ škemrala Vera, když bylo po všem. „Prosím, alespoň jeden pro každou z nás.“
Klaun vyšel dívkám vstříc a každé věnoval po jedné pětikoruně.
Už se chystal odejít, když jej Nola upozornila na Kristiána, kterého nejspíš svou nedbalostí přehlédl, a tak se vrátil. Rukou pak naznačil cosi ve smyslu, že on nikdy nezapomíná. Kristián nadhodil něco o kartách a kostkách, jestli se to jako bude týkat zase jich, klaun mu rukou ale vzkázal, že nikoliv. Pak jej vyzval k ostražitosti. Začal si náruživě třít dlaně, přitiskl je k sobě, zahnul palce a ostatní prsty vypnul do špiček. Záhy došlo k velice zvláštnímu, nevysvětlitelnému jevu. Z klaunových dlaní počalo sálat světlo a jeho záře se postupně stupňovala. Kristián i ostatní na to nevěřícně zírali a nebyli schopni slova ani pohybu. Ten úkaz trval celou jednu minutu, a když klaun usoudil, že je načase s tím přestat, dal ruce zase od sebe (tentokrát poměrně dosti křečovitě) a protřepal si je. Pak Kristiána vyzval, aby se jeho dlaní dotkl, a tak se přesvědčil, že to celé nebylo nijak simulované. Kristián rukou okamžitě cukl, klaunovy dlaně pálily jako žhavé uhlíky.
Klaun se hned poté uklonil a zmizel za plentou.
„To teda bylo něco, co říkáte,“ odvážila se po kratší pauze do ticha promluvit Vera, načež si začala pohrávat se svojí pětikorunou.“ A zdá se, že to zřejmě má své pokračování, podívej se nad sebe, jak ti to tam problikává.“
Zadumaný Kristián prudce trhl hlavou a pohlédl na lampu tvaru krychle. Jedině ta střídavě probleskovala, kdežto ty ostatní byly zcela netknuty.
„Mohu něco odnést? Vidím, že většina z vás má už dopito. Nebo si ještě jednou budete přát to samé?“
„Ehm, Olafe, co to bylo za člověka v masce, co tu předváděl triky?“ začal vyzvídat Kristián.
„Tak to bohužel nemám zdání, před chviličkou ale odešel.“
Kristián hbitě vyskočil z lavičky. Až moc dobře si začal uvědomovat, co blikající světlo i ten výstup symbolizovaly. Než se ostatní nadáli, už byl taky za plentou. Pak rázně otevřel dveře Rajonády a horlivě klusal po schodech nahoru. Jeho oči posléze neomylně zamířily k obchodu s parfémy. Někdo uvnitř jako by to vytušil. Světlo z oken se okamžitě vytratilo a na celý obchod padlo šero.
Kristián pochopil a ono rozhodnutí respektoval. Nehnal se za svým průvodcem. Postačilo mu vědět, co měl onen předešlý výstup konkrétně pro něj symbolizovat. Viděl světlo v dlaních. Plně chápal jeho význam: až doteď byl z trojice přátel tím posledním, komu tajemná dívka s iniciálem L nesplnila jeho toužebné přání. Nyní však již i Kristián mohl s čistým svědomím odpřísáhnout, že dané neplatí. Podobně jako Nola s Martinem i on dosáhl čehosi, po čem nesmírně toužil. A věděl, že to něco mu po zbytek jeho bytí na této planetě již navždy ozvláštní jeho život – život, který se dozajista ponese v duchu fádnosti, v jistých okamžicích možná bude také dosti zběsilý a občas i poměrně složitý, krutý a nespravedlivý.