Hovor na moment ustal. Po kratší odmlce se o slovo sama od sebe přihlásila Nola, která si postěžovala: „Škoda, že to samé se nedá říct o zářijovém počasí. To je jedna katastrofa za druhou.”
„A dokáže něco takového člověk vůbec zastavit?“ zeptal se pak Martin a záhy přispěchal s historkou o tom, jak se Teodor na hřišti pokoušel o jakýsi rituál, kdy tím bohužel ale čině patrně ještě více napomohl, a tak všichni měli alespoň štěstí, že nedaleká hala byla v tu dobu ještě otevřená, takže se v ní dalo bezpečně přečkat.
„Na něco takového lidská domluva bohužel nestačí. Příroda se musí vybouřit sama a teprve až pak nastane záslužný mír.“
„Hmm, škoda, taky bych ji ráda uměla ovládat,“ připustila smutně Vera poté, co ji Alexandra uhranula nejen svým názorem, ale znovu i svojí precizně čistou mluvou. „Avšak,“ pokračovala, „proslýchá se, že právě ty dokážeš činit mocné zázraky, tedy alespoň v odvětví lidské duše.“
„Tak to máš zjevně na mysli můj Vantelbooklist, že je to tak?“
„Ano, právě ten. Nepověděla bys mi o něm trochu víc?“
A Alexandra se plynně rozhovořila o svém nápadu a o všem, co k němu náleží. Vera byla velmi dobrým naslouchatelem stejně jako Nola, když jí o tom samém vyprávěl Martin. I Vera to chtěla předvést v reálu. Knížečkový nápojníček tak vzal za své a na jeho volné dvojstranně se v Alexandřině režii začal odehrávat nový ojedinělý příběh.
„No páni, to teda žasnu, jak je to celé fikaně propracované.“ Vera právě končila s psaním a k danému textu přikreslovala poslední pokusný obrázek svého oblíbeného herce v odpovídající póze. „No, škoda jen, že ten můj vyvolený tady vypadá tak trochu jak vychrtlá hvězda po třech plastických operacích. Ať se snažím jak se snažím, nedokážu ho vystihnout naoko přesně – sorry Johny. Mandala je holt mandala.“
„A nemáš tady náhodou u sebe jeho fotografii? O to by to pak na představivosti bylo snadnější,“ navrhla Alexandra.
„Hmm, to asi ne… počkej, podívám se…“
Vera začala svérázně prohledávat brašnu, což vedlo k tomu, že se na stolku pozvolna začaly kupit všelijaké věci – od manikúry, přes kartáč na vlasy až po…
„Kdopak je tohle?“ zbystřila Alexandra, když mezi tím vším náhle zmerčila fotografii a na ni pro ni neznámého, avšak velmi pohledného mládence.
„Co? Aha, to nic, to je jen Menor. Máme spolu na starosti Mochnické katalovění,“ nebrala na to Vera příliš velký ohled, Alexandře ovšem muž nesmírně zaimponoval a začala ho na fotografii podrobněji studovat.
„Velice sympatický mladý muž,“ soudila hned na první dobrou, což Martina samozřejmě přimělo k ostražitosti. „Určitě by vám to spolu slušelo. Jsem si jistá, že oba dva si máte hodně co říci, takže vlastně ani můj Vantelbooklist potřebovat nebudeš.“
„My… myslíš?“ zírala na Alexandru Vera. „To… to tam vážně vidíš?“
„Jen si pro sebe odezírám z jeho tváře. Když se teď na Menora dívám, jasně z jeho očí a zářivého úsměvu dokáži vyčíst několik velmi podstatných údajů: sympatický mladík tak okolo dvaadvaceti let, nerad vyhledávající konflikty. Ba právě naopak, každému se snaží býti nápomocen, pokud je to v jeho silách. Určitě má i poměrně velikou zálibu v různých duchovních a esoterických knihách, nebo je alespoň minimálně na tuto oblast nějak zaměřený. Za daných okolností nepohrdne ani cestováním, třeba až do dalekých zemí, jako jsou Indie, Nepál či Rusko, západní turistika mu totiž přichází až příliš moc fádní. Proto není divu, že právě tento člověk se podílí na utváření Mochnického katalovění, na utváření něčeho ojedinělého, co lidi dokáže vyvést z každodenního stereotypu. Ani ty nejsi v tomto směru příliš odlišná. Jsem tedy přesvědčena, že by z vás dvou mohl býti ideální pár. Co ty na to?“
Všichni na Alexandru hleděli s pusou otevřenou dokořán. Obzvlášť Vera a Kristián teď z jejích slov byli v mírném šoku překvapenosti. Oba věděli, že mnohé z toho, co právě říkala, je pravda. Menor o cestování mluvil poměrně dost často a nejednou jmenoval i Asii (těžko jen říct, jestli konkrétně i ony tři země) a stejně tak vlastnil nemalou sbírku knih s duchovní či právě cestovní tematikou. A nevyhledával spory.
„Pravda, kamarádský, to on ke mně je, ale vztah…“
„Samozřejmě pokud on ani ty nikoho nemáte,“ upřesnila Alexandra.
„To nevím, asi ne… no, já tedy rozhodně s nikým nechodím.“
„No vidíš a rázem máš po problému,“ shrnul to stručně s typickým protáhlým úsměvem Kristián.
„No uvidíme.“