Kapitola 51 – Boubelka a strašák

To odpoledne byla na poště doslova hlava na hlavě. Nola z toho tentokrát nedělala zbytečnou vědu a ihned pohlédla k přepážce s číslem devět. Ta byla uzavřena, ale Maruška, jak se jmenovala žena, co k ní Nola chodívala, za ní přesto seděla a se soustředěným vyplazeným jazykem tam právě cosi horlivě sepisovala. Patrně se zabývala vyřizováním nějaké té poštovní administrativy. A pak náhle zvedla oči a její pronikavé zelené se střetly s těma Nolinýma.

Chce, abychom šli za ní,“ pobídla Nola Kristiána, když zmerčila Maruščin přehnaně zářivý úsměv a její okázalé mávání na pozdrav.

Nolinko, to je mi ale milé překvapení!“ vypískla přešťastně Maruška, když k ní oba dorazili. Až teď, když stála jako generál v pozoru, aby se s Nolou a Kristiánem o to vášnivěji přivítala, si Kristián povšiml, jaká je to pěkná baculka. Marušce mohlo být takových čtyřicet, blond odbarvené vlasy měla natočené do kudrlinek a make-up jí rovněž nebyl cizí.

Dobrý den, tohle je Kristián.“

Tomu to přeci jen nedalo: „Promiňte, ale nehrála jste náhodou jednu z těch potrhlic v reklamě na pojišťovnu Kreatura, co lidi nabádala, aby za služby státu platili takový úroky, který nikdy nebudou moct splatit?“

Bohužel, mládenečku, bohuželík, ale děkuji ti za tu milou lichotku,“ zakabonila se Maruška, načež se jí v očích náhle toužebně zablesklo.

Mohla byste tam hrát třeba smyslnou Marušku, co parazituje na párku se slaninou, hází do sebe pivko za pivkem a při tom vyhání jednoho náruživýho zákazníka za druhým.“ Kristián byl samozřejmě o Marii předem dopodrobna spraven Nolou, takže věděl, že coby komediantka k jeho humornému přístupu nebude nijak netečná.

Jo, to bych klidně být mohla.“ A Maruška se hned do oné pomyslné role vžila natolik, že málem nechtěně uhodila kolegyni, co zrovna kolem ní směřovala k vedlejší přepážce.

Hned z té role však zase procitla, neboť se zničehonic ozvala strašlivá rána. Cosi narazilo do okna. Venku jako by se náhle čerti ženili. Nebylo tam vidět ani na ten pomyslný krůček. Do oken pošty začal nemilosrdně řezat silný krupovitý déšť. Dost obstojně teď napodoboval na pět tuctů nespokojených korespondentů úporně se snažících stůj co stůj protlačit do útrob pošty, zatímco vítr si hrál na vodní tornádo a do vzduchu zvedal vše, co mu přišlo do cesty. V jednom okamžiku podél oken prolétávaly nejméně tři deštníky a sem tam i to jízdní kolo. Komu to či ono náleželo, se bohužel nedalo zjistit, neboť všude kolem bylo bílo jak při pravé sněhové vánici.

Tam to ale vře,“ pípla sotva slyšitelně Nola, jak ji to šokovalo. Stejně na tom byli ostatní v areálu pošty, s výjimkou jediného člověka.

Marušku venkovní čina nechávala v relativním klidu a pouhým lusknutím prstů na sebe okamžitě dokázala strhnout většinovou pozornost. Jen klid, vážení,“ začala volat, „prostě to berte jako takovou… no o něco větší přeháňku na způsob rozběsněného davu a je to! Co nevidět se to určitě přežene, tím jsem si naprosto jistá!“

Ti, co Marušku vnímali, na ni začali nevěřícně třeštit oči. Mnozí z nich ji museli považovat za blázna, jen Kristián patřil k těm nemálo lidem, co byl úplně jiného názoru. Měl pocit, jako by se právě natáčela reklama na odbourávání stresu. Maruška totiž všechny bez výjimky začala obdařovat povzbudivými kukuči, jako na povel pak vběhla mezi vystrašené lidi a pak si to šinula ke spadlému květináči. (Byl to právě on, kdo neustál nápor venkovní činy a otestoval sklo vstupních dveří.)

Lidé náhle k Marušce začali obdivně vzhlížet.

Jak to děláte, že na druhé tak působíte?“ byl z toho Kristián celý paf.

No to víš, Kristiánku, mě jen tak něco nerozhodí,“ odvětila Marie velice skromně, načež se znovu za přepážkou pustila do administrativy. A pak…

No tak, neboj se Lucinko, tamhleta paní si z toho taky nic nedělá,“ utěšovala maminka právě svoji malou dcerku.

Ale já se toho strašáka tam venku stále bojím,“ oponovala holčička.

Marušce ten hovor samozřejmě neušel. „Lucinko, viděla jsi už někdy totálně nalokaného zajíce?“ a předvedla holčičce obzvlášť povedenou obličejovou grimasu šilhajícího ušatce. I přes další ohlušující venkovní běs to Lucinka dokázala ocenit matným úsměvem a zažádala si o dva přídavky navíc, takže vzápětí v Maruščině podání došlo na brouka, co o svého pytlíka přišel, a na zapomnětlivého kouzelného dědečka, který chudým bral a bohatým dával.

Poštu vzápětí zasáhl dosud největší přívalový nápor, na který krátce doplatilo i osvětlení. Maruška opětovně pohotově zasáhla, případným zájemcům rozdala psychowalkmany, které údajně koupila – ani sama nevěděla proč, patrně kvůli barvě – a když zas naskočily pojistky, došlo z její strany i na knihy. A zase bylo na nějakou tu dobu po starostech.

No a je to, Marioneto,“ zabrumlala si pak pro sebe, když opětovně zasedla za přepážku.

To není možný,“ nevydržel to zase Kristián, „to jste nikdy v ničem nehrála?“

Ale to víš, Kristiánku, že ano.“ A Maruška začala vypočítávat na tlustých prstech: „Jednu boubelku v jesličkovém představení, zlého dědka na dětském bále na prvním stupni základky a ještě… a ještě… jo, ochutnávačku koprovky – poprvé a naposled na maturiťáku. Co z toho, respektive ze mě, pak vyšlo, na to se mě, hochu, ale už radši neptej.“

No a něco víc?“

Ne,“ přiznala Maruška a bylo na ní znát, jak by to jednou ráda změnila. „Strana patnáct je mnohem zajímavější, tam vítr jen tak lehce poletuje po sluncem provoněné pláži,“ vzkázala následně přes Kristiánovo rameno muži, který sebou poplašeně škubl, když v jeho blízkosti do okna udeřil už bůhvíkolikátý zatoulaný deštník. A zase to zabralo.

Tak zkuste vzít aspoň jednu malou roli tady v místním divadle.“

I ty kujóne,“ zaculila se na něj Maruška. „Na tebe to nebylo, ty koukej radši pěkně rychle zmklnout! Jé, promiňte pane, tím jsem nemyslela vás, ale toho fičáka tam venku… ehm, jak jsem to říkala… ano, strana patnáct. Nebo byste rovnou bral toho psychovoluma? Ještě tu jednoho mám v záloze.“

Od Rolla vám sem náhodou nic nepřišlo?“ zeptala se Nola váhavě, když Maruška zájemce obsloužila a vrátila se zpět na pokec.

A víš ty má posmutněnko, že ano? Ještě, žes mi to teď připomněla, Nolinko.“ Maruška se při té příležitosti okázale pleskla přes čelo. „Celou dobu se tu s vámi bavím o svých hereckých antikvalitách a na to nejpodstatnější bych dočista málem zapomněla.

Nola nestačila žasnout. Než se nadála, už balíček třímala v ruce a začala ho rozbalovat. Uvnitř se nacházely nejnovější Rollovy rodinné fotografie a…

Ty jsi v angličtině zběhlejší, nepřeložil bys mi z toho dopisu alespoň kousíček?“ požádala Nola Kristiána, načež se jí ruka třásla, jak mu ho v obavách předávala.

Problems with my family… mother in hospital… now it´s better….“ předčítal si Kristián některé slovní pasáže nahlas.

Je to vážné?“ vyzvídala napjatě Nola.

Zdá se, že už se to urovnalo. Rollova matka na tom údajně nebyla nejlíp, dlouhou dobu prodělávala cosi… co tohle… jo, něco na způsob chřipky, ale po africku. Dokonce si s tím poležela delší dobu v nemocnici, ale před pár dny ji propustili do domácího léčení. Její stav se jeví jako uspokojivej. Prý už má nejhorší za sebou.“

Tak to jsem ráda,“ poznamenala s úlevou Nola.

Zato my teprve před sebou, co?“ utrousila šeptavě Maruška.

No páni, my se snad dneska vážně nedostaneme domů,“ zahořekovala Nola, a to poté, co se jeden manželský pár pokusil o útěk a během vteřiny se navrátil nazpět s naprosto poničeným deštníkem.

Bez obav, už se na tom pracuje. Vydržte!“

Na čem že se…“

Ale to už Maruška popadla telefon, vytočila příslušné číslo a jakmile v sluchátku naposled zapraskalo, hned do něj spustila: „Ahoj, Pájo, taky vidíš ty podivný mžitky před očima? Jo, to počasí zas blázní, to už je tenhle měsíc podruhý, ale že by se z toho příroda nějak poučila, to se říct tedy nedá. Hele, já a tucet dalších lidí jsme tady na poště doslova odříznutí od světa a nemáme šanci se odsud dostat. Nebyl bys tak hodnej a nevysvobodil pár zajatců z nedobrovolného vězení? Fakt? Vážně? Za patnáct minut? No to je báječný! Mockrát dík, seš fakt zlatíčko. Budu se těšit. Pa.“

Nola s Kristiánem a několik dalších lidí, ke kterým se onen hovor donesl, měli za to, že snad špatně slyšeli. Jenže Maruška hned nato na celé kolo zahalasila: „Tak, vážení, zachovejte všichni prosím klid! Nikam nespěchejte a zase se v klidu usaďte! A pokud si o vás vaši blízcí zrovna teď dělají starosti, tak buďte ubezpečeni, že k nim dorazíte v pořádku a nepoškození! Asi tak za patnáct minut sem před poštu přirazí jeden můj známý, který vás dle přání – pokud to bude v jeho moci – osobně rozveze tam, kam právě potřebujete. V šest tady na poště beztak všichni budeme mít padla, takže děkuji za pozornost, to je ode mě prozatím vše!“

A skutečně. Přesně za čtvrt hodiny před poštou cosi neviditelného zatroubilo a dovnitř se vřítil jakýsi urostlý statný muž s mrožím knírem. Ve svém obleku dost obstojně připomínal letce dohromady s parašutistou. Nebylo pochyb o tom, že je to onen Pája, neboť se k němu Maruška začala ihned bujaře hlásit a on jí to stejnou měrou začal oplácet. Evakuace veškerého personálu tak mohla naplno vypuknout.

Tom Patrick se představuje:

Vlastním jménem Václav Hrdý. Celý život žije v Poděbradech, které jen nerad opouští. Zprvu se věnoval hudbě, uhranul mu syntetizátorový pop 80. let, zvláště žánr Italo Disco, jehož je zapáleným znalcem.
Příspěvek byl publikován v rubrice City Means I - Město plné návratů. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.