Září se přehouplo v říjen. S ním zkraje do Katalné Mochny zavítalo přeci jen mnohem příznivější počasí. Martin, který byl ve stále bližším kontaktu s Alexandřinými Vantelbooklisty, to už nevydržel: „Vždyť je v tom názvu obsaženo zářijový, jako jasná průzračná procítěná sluneční záře, tak proč nám místo toho pravidelně nabízelo jen bouřlivý opak?“
Alexandra se Martinovými výroky zpočátku dobře bavila, když už o tom ale v obměněných verzích (někdy si totiž září pletl s listopadem a ten zase s lednem) takto básnil nejméně podesáté, tak ho radši zcela vážně ujistila, jaké má výjimečné nadání pro veršování, a nakonec ho svým ojedinělým šarmem donutila, aby toho lamentování nadobro zanechal.
Podstatně hůře na tom byla Nola. Martin si nedal pokoj a pronásledoval ji takřka na každém kroku. Zastával totiž názor, že ony tři růže, co jim je Lana zanechala v Jebortovce, jsou určené výhradně jí a mají vyřešit problém s naprasklým dolním rtem. Když Martinovu nevyvratitelnou domněnku nepotvrdila první z růží, vyrukoval na Nolu okamžitě s tou další. Teprve ani když ani tato růže neměla pražádný účinek, usoudil, že se pravděpodobně zmýlil a onu třetí již automaticky vyhodil do koše. Nebyl by to ale Martin Ronský, aby nakonec opětovně nedal za pravdu sám sobě a přišel s opodstatněním, že „ony růže byly už zkrátka prošlé“.
„Díky tobě prožívám jedny z nejhorších dnů od odchodu Moronový, ani na toaletu mě nechceš pustit, to už je vrchol!“ setřela následujícího dne Nola Martina za přítomnosti dobře se bavících studentů.
Jenže jemu to stejně nedalo. V záloze měl ještě čokoládovou kolekci a k Nolině smůle bohužel došlo i na ni.
„Ne, tohle si tam patlat rozhodně nebudu!“ zaprotestovala, když na ni Martin nečekaně vyrukoval zpoza palmy na chodbě. To se zase spolužáci škarohlídsky domnívali, že Alexandra Martina pověřila na Nole otestovat nové druhy cukroví. Někteří rejpálci dokonce ve svých názorech zašli tak daleko, že svorně tvrdili, že Martin Nole vyznává lásku, nebo že se snaží o rozšíření dívčího harému, aby trumfl přeborníka Lekenera. Martin i Nola se to pokaždé vehementně snažili popřít, kdykoliv na to přišla řeč, zatímco Alexandra s Lekenerem nestačili vycházet z údivů.
„Už se s tím prostě konečně jednou smiř, Martine. Obojí – růže i ta kolekce – v sobě nic zázračného nemají!“ zdůraznila o velké přestávce po týdnu muk ztrápeně Nola, když ji jmenovaný už poněkolikáté nabádal, že když už ne ta vanilková tak určitě ta oříšková příchuť v sobě určitě ponese stopy po něčem lémanském, když tedy všechny ostatní varianty již beznadějně padly. (Patrně také díky tomu, že čokoládovou kolekci na přání Noly důkladně prověřili po sladkostech prahnoucí studenti i někteří kantoři.)
„Hele, kdybys třeba jen…“
„Ne!“ A pak Nolu konečně napadla spásná varianta: „Poslyš, co když se jedná jen o takový menší dárek – k narozeninám, svátku a tak?“
„A to proč jako?“ zeptal se téměř uraženě Martin.
„Nevíš náhodou o někom, kdo slaví?“ nebrala na Martinovo nesouhlasné zabručení Nola ohled a dál si jela svou. „Z říjnových jmen mě tak akorát napadá Teodor, ale ten to určitě nebude. Co třeba Alexandra, nemá teď někdy náhodou narozky?“
„Já… nevím,“ připustil kupodivu váhavě Martin.
„Tak o tom zkus popřemýšlet,“ doporučila mu Nola, a než se nadál, už byla ze třídy pryč.
Jak se ještě týž den, respektive večer, ukázalo, tak Nola měla pravdu. Tou vyvolenou však nebyla Alexandra, nýbrž Martinova maminka – desátého října slavila kulaté čtyřicetiny. Martin se po tomto zjištění málem sesypal: růže už neměl, načež čtvrtinu kolekce vyplácal na své „pokusy“ a dobrou polovinu na posezení za jeho zády vyjedli spolužáci za přispění kantorů. Dost mizerná bilance.
„Hmm, moc mi tam toho nezůstalo, v podstatě skoro nic,“ posteskl si devátého Kristiánovi. Tou dobou měli mít společnou hodinu tělocviku s profesorem Josefem Humlerem – sádelnatým šedesátiletým tlouštíkem s nesmírně baculatým obličejem.
„No, já bych to neviděl zas tak černě,“ oponoval Kristián a rozhlédl se po šatně, aby měl jistotu, že je nikdo neposlouchá. Jako poslední z ní právě odcházel Teodor. Podél těla vehementně máchal rukama, to se zřejmě tak usilovně připravoval na nadcházející přezkoušení.
„Zbylo mi zhruba kolem pěti čokoládek a růže žádná,“ lamentoval dál Martin, který si Teodora nevšímal. „A navíc, něco podobného se mi přihodilo už minule. Chtěl jsem mamce udělat radost dárkem a ze samého soustředění jsem na něj dočista zapomněl, zato odpadkový koš, popelnice a následně popeláři ne.“
„A jaks to tenkrát vyřešil?“ zajímalo Kristiána.
„No, ehm,“ zaváhal Martin s odpovědí, „nakreslil jsem mamce obrázek: plachetnici plující po vodě s pokusnými stromy v pozadí. Na to, že ani nevím, jak taková plachetnice vlastně pořádně vypadá, to ještě dopadlo celkem slušně.“
„Tak to nebude zas tak zlý,“ usoudil Kristián. „Dej si ty zbylý čokolády do něčeho, v čem do zejtřka bez porušení vydržej, navrch přidej normálně zakoupenou růži a máš vystaráno.“
„Jo, to asi bude nejlepší,“ zamumlal Martin, neznělo to ale nijak zvlášť vítězoslavně. „Jsem to já ale trouba,“ pleskl se náhle do čela, „až teď mi došlo, jak mamka čokoládu přímo zbožňuje, jak se po ní doslova může utlouct, jak neustále tvrdí, že se stále cítí na tři zářezy, tedy na třicítku – to ty tři růže – a mně to v mozku úplně zcela vynechá.“
„Hmmm, chmmm,“ zněla pouze Kristiánova reakce.
„No jo, tohle jsem zvoral, ale co pak na tom papírku měl znamenat ten podivný vzkaz?“ přišlo Martinovi záhy na mysl.
„Tak to bych možná věděl.“ Kristián vyndal onen papírek. „Vemu to postupně: to el je nám již dobře známý, víme, že náleží Laně, no a šipka pak zřejmě znázorňuje směr, respektive cestu, která nás dovede…“
„Na místo, kde se všechno uzavře a právě to symbolizuje ta tečka,“ dořekl za Kristiána Martin. „Myslíš, že se tam ta Lana objeví?“
„V to pevně doufám,“ odpověděl s jistotou Kristián.
Hovor byl přerušen. Z tělocvičny se totiž ozvalo: „Tááák chlapcodííívky nááástůůůp!“
„Hmm, Lana,“ dal se do řeči znovu Martin, když Humlerův hlas ustal, „to jméno si už budu nadosmrti pamatovat.“
„Hmm, tak to já taky,“ přidal se Kristián.
„Ta její precizní mluva, sametový hlas,“ pokračoval Martin, „a navíc to, jak umí obratně zacházet s přírodními úkazy…“
„Vrány – jsou to ptáci stálí, zůstávají u nás po celý rok. Živí se smíšenou potravou, občas ale dávají přednost i masitému soustu. Mohou se vyskytovat v okolí Vltavy, Labe i v Alpách. Takzvané vrány šedé pobývají i v oblasti Sibiře.“
Martin i Kristián se zájmem pohlédli na příchozí.
„Holub – hnízdí téměř v celé Evropě, u nás je rozšířen po celém území, hlavně v nížinách a pahorkatinách, kde obývá lesní porosty. Nejčastěji osidluje okraje lesů či polní lesíky. U nás se vyskytuje od března do října, zbytek roku tráví v jihozápadní Evropě.“
„No vida, leccos z toho odpovídá, co?“ mrkl Kristián na Martina a ten zas na Nolu. Ta mu to oplatila, což znamenalo jediné, tedy že vše zlé z předchozích dní jest odpuštěno.
„Humler se po vás dvou shání, tak pojďte. Dneska si to vážně užijeme: v tělocvičně jsou míče na fotbal a volejbal a Lekener si dokonce vyprosil ping-pongový stůl.“
Společně vyšli ze šaten.
„Hele, kdes tohle všechno vlastně vyčetla?“ zeptal se před vchodem do tělocvičny Noly Martin.
„No přece v atlasu zvířat,“ odvětila nevzrušeně.
„Ahá?“
„Nebo jsi snad čekal Démonovu příručku temných hlubin?“
Zasmáli se tomu.