Tom Patrick

Martina v ten okamžik znovu zasáhla jakási vnitřní sklíčenost a váhal, zda by skutečně neměl odejít. Měl totiž strach, aby Helmut zčistajasna nepodlehl náhlým tíživým emocím, jichž by se stal nedobrovolným svědkem. Tyto stavy Martin koneckonců nikdy příliš moc dobře nesnášel a to zejména v posledních letech, kdy je tak precizně dokázala navozovat Dana Moronová, i když tomu nyní byla – zdálo se – učiněna konečně přítrž. I tak si Martin profesorku záhy vybavil v plné kráse, a také v něm náležitě hned hrklo, když si její běsnění propojil s tím, jak se v Helmutovi probouzí skrytá lítost – jakmile Alexandra desky otevře a on v nich na prvním vloženém papíru spatří fotografii své zesnulé ženy s jejím rodným jménem psaným tučnou kurzívou. Martin se pomalu už měl ke stávání, když si toho obezřetná Alexandra opět neomylně povšimla, zavčas se k němu stačila otočit a obratnou rukou ho donutila, aby se posadil. To vše se jí podařilo za přispění již dobře známých vloh: hypnotizujícího pohledu, vyzývavého úsměvu a ladných doteků, které dokázal vždy vypozorovat pouze ten, jemuž byly určeny.

„Tady jí to opravdu moc sluší. Tu titulní fotografii jste vybrala vskutku trefně. Moc za ni děkuji,” pronesl k Alexandřině radosti a k Martinovu překvapení nadšeně Helmut, když odklopil vrchní desku a okamžitě mu do oka padla osoba, kterou tak dobře znal.

„Tak to jsem ráda, ani nevíte, jak mi dlouho trvalo, než jsem se konečně rozhodla, kterou z nich na ten první papír zařadit, jestli nějakou starší, nebo novější. Nakonec jsem tedy vybrala tuto. Z dnešního pohledu mi přišla nejaktuálnější, a také si z minula moc dobře pamatuji, že jste o nějaké podobné sám uvažoval, a tak jsem se vám na základě vaší připomínky rozhodla ve výsledné fázi vyjít vstříc.”

„To je milé, opravdu jste mi tím udělala nesmírnou radost,” rozplýval se Helmut blahem, doslova nadšen tím, co se před ním poodkrylo za milé překvapení.

„Dělám to přece pro vás. Od nynějška by se tento svazek měl stát vaším stálým průvodcem, po němž je třeba sáhnout, kdykoli to budete považovat za nutné. Pojďte, celý si ho společně projdeme, abyste byl v patřičném obraze a věděl, co vás v něm čeká.”

Alexandra se chopila role průvodkyně a s každou další stránkou její výklad nabýval na čím dál větším významu. Martin z jejích úst zaslechl vesměs vše, co mu o své práci a jejím poslání pověděla. Alexandra si opět dávala pečlivě záležet, aby každé její vyřčené slovo mělo jistou váhu a neslo v sobě výraznou jiskru. Helmut ji respektoval a na každý její výklad, připomínku či požadavek vždy přikývl, nebo se sám od sebe zeptal, když mu připadalo něco nejasné. Alexandra mimo jiné Helmuta upozorňovala, že až si bude ony hovory se svojí zesnulou ženou pročítat, aby si k tomu navodil příslušnou klidnou atmosféru, jíž by měla nejlépe doplňovat hudba, jíž oba měli rádi, nebo kladla důraz na odpovídající změnu prostředí a vhodně doplněné dekorace, aby se iluze a přítomnost propojily v jeden společný bod. Martin si toto připomněl, když se dostali na onu patnáctou stranu, kde se v pomyslném rozhovoru Helmuta a Heleny odvíjel pobyt v Holandku.

„Na závěr bych vás ještě ráda upozornila, že se čtením psaných hovorů nemusíte nijak pospíchat. Snažila jsem se vyjít vstříc i vašemu dalšímu toužebnému přání a hovory rovnoměrně rozdělila na každý měsíc. A nejen to, nakonec mi jako vhodné řešení přišlo vložit je do dvou svazků. V tomto prvním je vypointován život vaší ženy z pohledu pozemského života, zatímco v onom druhém zase v podobě fiktivního života posmrtného. Vše jsem se snažila zobrazit a podat tak, jak jste mi to při našem minulém setkání sám navrhl.”

Alexandra pak otevřela první šuplík stolu a z něj ony druhé modré desky – jež Helmutovi a Martinovi byly doposud neznámé – vyndala a položila vedle těch prvotních, stále rozevřených.

„Já… vůbec teď nevím, co na to mám říct. To vše… to vše mi připadá tak vkusně provedené, dovedené do sebemenší dokonalosti,” mrkal Helmut na obě složky překvapeně svýma nenápadnýma modrýma očima a začal při tom dychtivě popíjet lahodný ovocný čaj, který Alexandra mezitím přinesla na malebném tácku spolu s dalším cukrovím.

„Nyní zbývá dodat už jen jediné: užívejte si se svojí paní nadále ty nejkrásnější společné chvíle. Je vám to z celého srdce přáno.”

Tento Alexandřin poutavý komentář Helmutovi nepochybně učaroval ze všeho nejvíc. Cosi ho přimělo hrníček s nedopitým čajem odložit a vstát jako prve Martina.

„Ne, nevstávejte, v klidu si ten čaj dopijte a ještě si k tomu poslužte cukrovím,” usměrnila Helmuta – obdobně jako již několikrát Martina – svým šarmem Alexandra, a ten jejímu návrhu samozřejmě vyhověl. „Tak to má být, vše pěkně v klidu a s rozvážnou myslí.”

Martin to sice pozoroval s vnitřním obdivem, zároveň s tím mu však tělem již po několikáté začalo obdobně probíjet napětí. Bylo to dáno opět tím, že začal na Alexandru pohlížet jako na děvče s ojedinělými manipulačními schopnostmi. Helmut ji ve všem poslechl na slovo a dokonce si na její přání ještě přilil čaj a dodatečně ochutnal dva vanilkové rohlíčky, načež se – i když vlastně hodlal již odejít – na její příkaz znovu pohroužil do hovorů se svou Helenou. Nezůstalo jen u toho, krátce nato Helmut zavedl řeč na případná vylepšení, jež mu prve Alexandra doporučila, a ještě jednou začal básnit o jejich přednostech. Martin v ten okamžik měl pocit, jako by ho k tomu Alexandra přímo těma svýma uhrančivýma očima sama nutila a Helmut jen nahlas odříkával, co od něj chtěla slyšet. Martina tak zas plně pohltila myšlenka, že tuhle dívku zná zatím jen velice krátce, a odtud už pak byl zase ten jeden nepatrný vzpomínkový krůček k průběhu jejich náhodného setkání. Pak náhle znovu pohlédl na obrazy rozvěšené po stěnách a ty v něm – díky těm podivným obličejům v zajetí přírodních živlů – začaly okamžitě vyvolávat četné hororové výjevy. To naznačovalo jediné: Martin se Alexandry začal zase bát. Tentokrát to do značné míry ještě znásobila plně nastupující večerní tma za oknem.

„Nyní už ale opravdu budu muset jít.” Helmut rozhodně vstal, položil dopitý hrníček i prázdný talířek od cukroví suverénně na stůl a chystal se s Alexandrou najisto rozloučit. „Byly to opravdu moc příjemně strávené chvilky, ještě jednou vám za všechno děkuji. Nebojte, vaše rady jsem vzal plně na vědomí a budu se jimi řídit.”

„I mě velice těšilo, pane Florente,” povstala i Alexandra, k loučení se ale, jak bylo vidno, ještě stále neměla, prozatím jen velmi bedlivě sledovala, jak si Helmut pečlivě oboje desky s Helenou ukládá do aktovky.

„Nuže, děkuji vám za vše,” podal Helmut Alexandře ruku. Ta mu stisk oplatila, nicméně mu očima stále dávala najevo, že by mu ráda ještě cosi sdělila. Ta lačná horlivost v jejím obličeji se prostě nedala přehlédnout.

„Než se definitivně rozejdeme, chtěla bych vám dát ještě něco s sebou na cestu,” nastínila cosi v tomto smyslu.

„Ó, jestli mi chcete dát krabici s tím vaším výtečným cukrovím, tak to není třeba. Jsem ho přejedený až až,” odmítl smírně Helmut.

„Ne ne, toto jsem na mysli neměla,” oponovala okamžitě nesouhlasně Alexandra. „To, co vám nyní chci věnovat, se skrývá v této třetí nenápadné místnůstce. Prosím, můžete mě do ní následovat?”

Helmut, naprosto očarován Alexandřiným šarmem, za ní šel jako věrný pejsek. Dokonce neměl ani čas na pokorné přitakání ve smyslu ano, jistě, samozřejmě, velmi rád.

„Ta je pro vás na rozloučenou, za odměnu, že jste mi bedlivě naslouchal a vzal si k srdci veškerá má slova.”

Překvapený Helmut si od Alexandry převzal tulipány. „Voní překrásně,” zmohl se pouze říct, a Alexandra okamžitě neochvějně vytušila, co je k tomu potřeba přihodit, aby to nabylo té nejvýstižnější podstaty.

„Třeba to budou právě tyto tulipánové kvítky, co vám pomůže navodit co možná nejvěrnější atmosféru vzdáleného Nizozemí, kde jste se svou paní trávil šťastné společné chvilky a kde se s ní možná zase zítra či v nejbližších dnech opět ocitnete, až budete listovat a číst si o ní.”

Helmut se nad Alexandřinou hláškou okamžitě pozastavil. V jeho očích bylo patrné, že mu to nesmírně zaimponovalo.

„Pojďte, vyprovodím vás,” vyzvala ho Alexandra.

„Na shledanou,” otočil se ještě ode dveří k Martinovi.

„Nashle,” vyslal za Helmutem Martin v blouznivém rozpoložení, do kterého ho znovu samozřejmě neuvedl nikdo jiný než Alexandra.

Martin ve skromném Alexandřině příbytku osaměl. Dívka se totiž rozhodla Helmuta přivítat osobně přímo dole před domem a to i s Jeremiášem. Martin přece jen nevydržel sedět. Vstal ze židle, se zájmem si ještě jednou začal prohlížet ony rozvěšené obrázky na stěnách, a do toho ještě stačil přemítat o tom, co asi stálo na počátku jejich inspirace. Pak jeho pohled znovu spočinul na otevřených dveřích. Martin se tedy rozhodl nakouknout dovnitř. Nestačil se divit. To, co spatřil, mu málem vyrazilo dech. Všechny stěny v místnosti byly zmalované k nepoznání. Z jedné strany je lemovaly tříbarevné duhy a z opačné pak zase loďky plovoucí na vlnách. Na stěně nad dveřmi a na protější nad oknem se tyto dva výtvarné motivy spojovaly v jeden celek a navozovaly tak dojem oddechové letní atmosféry. V celé místnosti se pomalu nedalo hnout a to díky květinám, což Martinovi ihned připomnělo Alexandřino nečekané zjevení se v jeho kmenové třídě. V ten moment mu došlo, že směs různorodých květin v Helmutově případě zanedlouho rovněž sehraje podstatnou roli. A jako by ho Martin touto vnitřní myšlenkou znovu přivolal. Náhle totiž zaslechl skřípot dveří a mužský hlas, jehož přesvědčivě chlácholil ten druhý, patřící Alexandře.

„Doufám, že jsem vás tím svým příchodem nezaskočil, ale říkala jste v pět hodin.”

„Stihl jste to na minutku přesně. Prosím, nabídněte si. Je čerstvé. Před chviličkou jsem ho vyndala z trouby. Mimochodem, v těchto bábovičkách jsou zapečené výtečné mandle.”

„Děkuji… úúú, velmi chutné. Mohu ještě?”

„Ale jistě, kolik jen chcete.”

„Ehm… opravdu jsou na chuť vynikající.”

„Prosím, odložte si a pomalu pak přejdeme vedle, kde pro vás mám přichystané, oč jste mě tak zdvořile žádal.”

Jakmile Martin vytušil, kam se oba hodlají přesunout, vycouval taktně z provoněné květinové místnosti. Hned nato zasedl zpět na židli a začal se připravovat na Helmutův vstup. Tak trochu mu to usnadnil Jeremiáš, ten si na Helmuta neodpustil dorážet, takže mu Alexandra musela několikrát mile domluvit. Jeremiáš zřejmě po něm chtěl, aby mu házel jeho oblíbený míček, a potměšile se tomu uculil. To ho ale hned přešlo, jakmile Alexandra otevřela dveře a Helmuta vyzvala, aby jako první překročil práh. Ten stejně jako Martin nejdříve bloumal po stěnách, pak jeho pohled sjel do přihrádek a až napotřetí si konečně povšiml sedícího chlapce, který mu okamžitě začal věnovat přehnanou pozornost.

„Toto je, pane Florente, Martin, můj… kamarád,” představila Martina Alexandra, načež ono „kamarád” pak vyslovila poměrně dost tajemně; jako by původně chtěla použít úplně jiné slovíčko, například přítel, avšak nechtěla Martina nijak trápit a tak se nakonec rozhodla pro výraz, který pro oba považovala v tento okamžik za nejvhodnější.

„Helmut… Helmut Florent,” představil se muž.

„Martin Ronský,” odvětil Martin.

Oba si potřásli rukou.

Martinovi se výrazně ulevilo, Helmut mu rozhodně nepřipadal jako člověk, který by k němu měl mít dříve či později nějaké výhrady. I když sem přišel především kvůli své zesnulé ženě, bylo na něm znát, že ho cizí návštěva rovněž těší. I když on ani Helena nepatřili mezi slavné osobnosti, přesto Martinovi přišlo, jako by Helmuta znal již z dřívějška. Až příliš věrohodně se podobal jednomu zahraničnímu herci, který kdysi hrával otce rodiny v úspěšném rodinném seriálu. O tom leccos vypovídaly jeho štíhlá postava a téměř plešatá hlava jakožto téměř nenápadná modrá očka zvýrazněná brýlemi. Mužův podmanivý hlubší hlas pak Martinovu dokonalou představu seriálového otce dovedl do zdárného konce. Když pak následně očima spočinul na mužově oblečení, překvapilo ho, jak se na schůzku s Alexandrou precizně vyparádil: na sobě měl přiléhavé kalhoty se sakem a obojí do puntíku ladilo s jeho kostkovanou košilí, kravatou a pohodlnými botkami – vše pěkně v modrém ražení.

„Obdivuji vaši silnou vůli, pane Florente,” pochválila muže Alexandra.

„To víte,” pokusil se to Helmut hned nějak rozumně uvést na pravou míru, „snažím se, ale i přesto se dost často přistihnu – zejména takhle po večerech, když už ležím v posteli a nemohu usnout – že na ni zničehonic začnu intenzivně myslet a je mi najednou strašně smutno. Přes ten den to vždy nějak rozchodím venku, to často jen tak bloumám po okolní krajině, nebo se občas potkám s někým známým a zavedeme řeč na konkrétní témata – třeba co se děje nového ve světě, jak si vedli naši sportovci a tak. Někdy zase pro změnu zůstávám doma, nejdu nikam a sleduji jen televizi. Musím ale přiznat, že mě to příliš neuspokojuje. Bez Heleny to prostě není ono. Stačí, abych zasedl do křesla a očima spočinul na tom vedlejším prázdném, a rázem mě i to omrzí.”

„Ano, v tom vás plně chápu. Lidské hřejivé slovo a přítomnost někoho, koho máme rádi, je mnohdy lepší terapií než ona vlnivá obrazovka,“ prohodila souhlasně Alexandra a znovu to zakončila tím, že nenápadně pohlédla Martinovi uhrančivě do očí. Ten její záměr ihned pochopil. Týkalo se to rozhovoru, jenž oba před malou chvilkou sami vedli, když společně procházeli Heleninu složku.

„Víte,“ začal zase Helmut, „žena mi odešla sice již před pěti lety, ale stále se s tím jaksi nedokážu plně smířit. S Helenou jsem prožil téměř čtyřicet let společného života. V lednu jsme spolu měli toto výročí oslavit a byla by to radost dvojnásobná, neboť v tu dobu dovrším rovné šedesátky. A i když jí toto nebudu moct již nikdy plně vynahradit, rád bych se o to pokusil alespoň prostřednictvím rozhovorů, které jste mi slíbila vypracovat.”

„Ano, Heleniny desky mám pro vás již kompletně připravené zde na stole. Nemusíte se ničeho obávat, vaše žena se na vás již velmi moc těší,” zněla její pohotová reakce.

Helmut nejdřív trochu znejistěl a na Alexandru se zadíval, jako by to snad ani nemohla být pravda. Dívka mu ale dodala potřebné sebevědomí tím, že ho ladně vzala za ruku a tak vlastně i pobídla, aby ji následoval ke stolu. Poté mu nabídla třetí židli, vyzvala ho, aby se na ni v klidu posadil, a předložila před něj desky s Heleninou složkou.

„Ty jsou pro vás, prosím, račte do nich nahlédnout,” vyzvala pak Helmuta a posadila se vedle něj.

„Tak to… tak to mi vůbec nedošlo, to se… za to se hrozně moc omlouvám,” vyšlo najednou z Martina provinile, jako by za Heleninu smrt snad mohl právě on.

„Ale, Martine, no tak, netvař se přece tak ztrápeně,” začala ho chlácholit Alexandra. „Ty jsi přece nic z toho nezavinil. Helena prostě už byla starší paní v letech a zkrátka přišel její čas. Něco podobného ostatně čeká za nějakou tu dobu každého z nás. Vem to z té hezčí stránky. Oni dva se po celý život měli nesmírně rádi a prožili spolu plno šťastných momentů.”

„Jo, já vím. Já jen, že jsem zkrátka zapomněl vzít v potaz i tuto možnost.”

„To nic, to se přece stává, kvůli tomu se přece na tebe nebudu zlobit,” poznamenala mile Alexandra, pokusila se více pousmát a přejela po Heleniných šedivých vlasech, jako by jí je chtěla upravit. To Martina přimělo k novým úvahám.

„Když tedy Helmut souhlasil s tím, aby se se svojí zesnulou ženou po letech znovu ,setkal´´, to musí mít opravdu dost silnou vůli. Co když ho ty pomyslné hovory ale stejně začnou postupně skličovat a on se tak propadne do ještě mnohem většího vnitřního strádání? Ne že bych mu to teda nějak přál.”

„Samozřejmě, že nejprve případného zájemce seznámím s celou věcí do co nejpodrobnějších detailů. Společně si o tom popovídáme do větší hloubky, tak jak teď činíme my dva, přičemž mu rovněž dávám nahlížet do desek jiného žadatele, pro nějž mám již vše načisto připraveno. Když případný zájemce nakonec sám usoudí, že by mu to pomohlo, požádám ho, aby mi blíže pověděl o člověku, s nímž by se rád setkal, a o čem by si s ním rád povídal. Zájemce mi pak během dalšího týdne přinese potřebné podklady a návrhy na případné rozhovory se svou zamýšlenou postavou plus nějaké ty fotografie k dobru. Já to vše pak zpracuji na počítači a pečlivě roztřídím na jednotlivé papíry, které pak vsunu do takovýchto desek a ty pak uložím do příslušné hromádky mezi ostatní. Když pak za mnou za nějakou dobu zájemce přijde najisto a já mu vše předám ve výsledné formě, ještě o tom spolu diskutujeme a já se mu dodatečně zmiňuji o pár drobnostech, za to ale poměrně důležitých.“ „A čeho se to konkrétně týká?” zajímalo hned Martina, který svým dychtivým dotazem Alexandru opět potěšil. O slovo se přihlásil i Jeremiáš, který složil Alexandře hlavu do klína a nechal se od ní hladit.

„Jde o tak zvané nabuzení přidružené atmosféry. Člověk by se prostě měl co nejlépe vcítit a převtělit do textu. Sedět jen tak sám v nějaké místnosti a ,nalačno´ si číst mnohdy nestačí. Je třeba navodit příznačnou atmosféru, která co nejvěrohodněji napovídá tomu, o čem je v textu právě řeč. Své kouzlo v sobě mají hudba, vůně parfémů nebo dobře volené prostředí. Právě toto všechno v sobě nese něco navíc, jakýsi skrytý požitek, jenž četbu jednotlivých statí obohatí a vtáhne člověka daleko intenzivněji do oboustranné přítomnosti.”

Martin se opět zatvářil tak trochu nejistě. Bylo na něm znát, že si něco takového dokáže jen stěží představit.

„Nevadí. Ukážeme si to na konkrétním příkladu,” rozhodla bez zbytečných okolků sebejistě Alexandra. „Pokusím se ti to vysvětlit na této fotografii, kde je Helena zachycená v Holandsku, společně s větrnými mlýny a rozlehlými polními lány. V textu je to dáno do souvislosti s výletem, který ona a Helmut do oné země absolvovali. Obrázek a konkrétní postava tuto iluzi zajisté dokáží v jistém smyslu věrohodně navodit, i tak ale Helmut může snadno nabýt podezření, že tento okamžik prožívá v přítmí obyčejného pokojíku. Proto je třeba na tomto momentu zapracovat trošičku víc. Bylo by dobré, kdyby si Helmut, až toto bude číst, zašel do skutečné přírody. Pomyslnou holandskou krajinu dovede například věrohodně nahradit obyčejné české pole s malebnými domky v pozadí, pravé větrné mlýny pak zase jejich menší prototypy v podobě zakoupených suvenýrů – když se mu je nepoštěstí objevit přímo tady u nás v jejich skutečné životní velikosti. A pokud ani toto nenavodí tu pravou pozitivní atmosféru, vše může dodatečně vylepšit příhodná hudba či aromatická vůně, prostě nové vhodné doplňky, jež s příslušnou zemí či prožitky obsaženými v textu nějak přímo souvisejí.”

Martin se opět nechával unášet Alexandřinou křehkou mluvou a z každičkého jejího slova chápal čím dál víc. Alexandra svůj výklad nijak neodbývala, mluvila velmi rozvážně a se značným nadhledem kontrolovala každé své tvrzení. Z toho bylo navenek hned patrné, že takto o svých deskách nehovoří rozhodně poprvé. S každou větou tak Martina přepadávalo toužebné přání spatřit Helmuta na vlastní oči a se zájmem případně pozorovat, jak se bude tvářit, až mu Alexandra bude předávat spisy jeho zesnulé Heleny a doporučovat mu ještě doplňková řešení, o nichž se mu právě teď zmiňovala.

„Tak toto přání se ti může dnes vyplnit. Helmut se tu pro ně má stavit na pátou a to je přesně právě teď.”

„Vážně?” vyvalil v naprostém úžasu oči Martin.

Právě v ten okamžik se ozval venkovní zvonek. To v Martinovi nabudilo nové emoce, neboť rozhodně nepředpokládal, že se jeho přání a následná realita tak bleskově propojí v jeden celek. Alexandra si tím hlavu příliš nelámala a odskočila na moment do poslední třetí místnosti, do níž Martin doposud neměl možnost ještě nahlédnout.

„Je to on,” upozornila radostně Martina. „Půjdu ho přivítat.”

„A já… no, neměl bych radši na tu chvilku odejít pryč? Víš, abyste tady na to měli soukromí,” změnil náhle původní názor Martin. Najednou si nebyl vůbec jistý, zda to setkání, které tak náhodně přivolal, ustojí, a jestli o jeho přítomnost bude stát i Helmut.

„Já myslím, že tu klidně zůstat můžeš. Helmut je velmi hodný pán. Společnost navíc mu rozhodně vadit nebude,” uklidňovala Martina Alexandra. „Nakonec jsi to byl ty, kdo projevil zájem se s ním setkat a na tom já rozhodně nevidím nic špatného.”

Martin tedy nechal věcem volný průběh a usadil se zpět na židli. I tak ale v sobě nedokázal potřebně ukočírovat vzniklé napětí.

„To dopadne dobře, uvidíš.” Alexandra už málem opustila místnost, když se náhle na jejím prahu zastavila a Martina dodatečně požádala: „Tamty dveře nech, prosím, otevřené. Za momentek jsem zpátky.”

„Á, tak i ty jsi nakonec objevil mé malé tajemství, jež je ukryto v textu dvou navzájem rozmlouvajících lidiček,” začala Martinovi již plně věnovat pozornost Alexandra. „Musím přiznat, že mnohým z těch, co se s mým výtvorem měli možnost v minulosti rovněž seznámit, to připadalo dosti neobvyklé. Avšak já dané beru jako jedno z posledních možných východisek, jak někomu strádajícímu pomoci a vyvést ho z trápení – ať už se to týká osob skutečných, jež dotyčného nedobrovolně opustily, nebo naopak těch žijících až na úplném konci planety, s nimiž se nikdy nemůže potkat. Anebo pouze těch fiktivních, ukrývajících se v mysli dotyčného, které on nikdy nedokáže z vnitřního vědomí přenést na tento svět.”

Martin znovu nalistoval počáteční stranu rozhovorů Heleny a Helmuta a tentokrát si ji pořádně nastudoval. Při druhém čtení z výkladu obou rozmlouvajících již pochopil mnohem více a při tom třetím si již utvořil svůj vlastní názor.

„Tak co, přišel jsi již na to, v čem to celé spočívá?” zeptala se Alexandra, přičemž začala procházet další svazek svých spisů, kde byl na titulní straně pro změnu vyobrazen portrét asi tak patnáctiletého chlapce.

„Ano, myslím, že už jsem z těch zápisků leccos pochopil,” spustil Martin. „Vezmu to tedy postupně. V tomto celém jednom svazku je zaznamenán rozhovor mezi dvěma lidmi – Helenou a Helmutem – kteří se do sebe kdysi zamilovali, což nadále přetrvává. Skoro na každé stránce jsou vyobrazeny Heleniny fotografie, které ji zachycují na různých místech. Tady na té druhé stránce je zrovna vidět, jak sedí v křesle v jakémsi altánku, a hned na stránce další se zase houpe v křesle. Onou místností je nejspíš pokoj v jejím rodném domě. Z toho tedy pro mne vyplývá, že ji ten Helmut musí mít velmi moc rád, a proto také zastávám názor, že pro něj Helena hodně znamená. Jenom mě na tom všem zaráží, proč to je všechno vyjádřeno touto cestou. Já být na Helmutově místě, tak si to s tou Helenou vyříkám přímo z očí do očí, za slova se přece nemusí jeden před druhým stydět. Ale možná je to takhle pro oba lepší, třeba si ty věci do očí stydí říct přímo a proto volí tuto textovou podobu, která je pro ně přijatelnější.”

Alexandra přestala listovat svým svazkem. V obličeji poprvé nasadila mnohem vážnější výraz. „Překvapuje mě, jak jsi to dokázal dojemně vylíčit. To se snad ještě nikomu nepodařilo. Ti před tebou se tomu povětšinou jen posměšně ušklíbli.”

„Opravdu?” podivil se Martin a trochu se při té lichotce zastyděl. „Já si původně totiž myslel, že si to sem k tobě někdo jen ukládá. Tak trochu mi to tu totiž připomíná…”

„Ano, vím, co chceš říct, že to tady vypadá jako ve firemní kanceláři a tohle že jsou jen administrativní lejstra. Avšak ujišťuji tě, že tady rozhodně nikomu neposluhuji. Tohle vše dělám jen ze své vlastní vůle.”

„Jo, chápu.”

„Alexandra ke stolu přinesla ještě jednu židli a vyzvala Martina, aby se posadil. Když tak učinila i ona, vzala si od něj desky s Helenou, znovu je rozevřela a zopakovala předešlé body ohledně poslání své práce.

„Aha, tak proto ty dvě osoby. Z toho tedy ale vyplývá, že Helena musí být nějaká slavná osobnost a Helmut její beznadějný obdivovatel. Proto i ta spousta fotografií, to aby iluze skutečnosti pro něj byla co nejdokonalejší,” usoudil hned Martin a pokračoval: „Helmut zkrátka musí nabýt přesvědčení, že Helena není jen jeho pouhý výplod fantazie, že si s ní skutečně povídá a vidí ji sedět naproti v tom křesle, přesně jak je tady vyobrazena na té další fotce. Že mám pravdu?”

„Ano, přesně tak by to na něj mělo zapůsobit. Jsi opravdu velice všímavý, Martine,” pochválila ho Alexandra a odměnila novým úsměvem.

„Jenže teď mě při tom listování ještě tak napadá, že to pro toho žadatele musí být i docela dost velký nápor na psychiku,” zapochyboval hned nato Martin, když se mu Heleniným svazkem opětovně podařilo proklestit až na úplný konec (na poslední straně se pak vyjímala velká fotografie s jejím jménem, stejně jako tomu bylo na samém počátku).

„Ano, psychika člověka zde sehrává rovněž svou podstatnou roli, v mnohém záleží právě na ní,” nadhodila souhlasně Alexandra. „Proto jsou v deskách na jednotlivých stránkách přibližně takové otázky a odpovědi, které by žadatel od své vyvolené osoby rád osobně slyšel a jež by jí také rád osobně položil. V mém podání tak musí nabýt přesvědčení, že s ní právě v onom okamžiku skutečně rozmlouvá…”

„A to mu právě navíc usnadňují ty přidané fotografie!” skočil do toho Alexandře náhle Martin.”

„Ano. A pokud se to povede, sám člověk pak nabyde přesvědčení, že je to právě on, kdo s dotyčným či dotyčnou sedí v jedné místnosti a baví se s ní, o čem chce.”

„Aha, takže takhle je to tedy. Z toho vyplývá, že Helmut je tvým žadatelem a ty mu deskami o Heleně vycházíš laskavě vstříc,” neodolal pokušení říct nahlas Martin, jemuž to náhle celé přišlo rovněž jako něco naprosto samozřejmého a tím pádem se Alexandry přestal obávat. „Jak jsem říkal, Helmut k Heleně cítí více než jen přátelské pouto, je do ní zamilovaný, ale navenek se jí to nikdy neodváží přímo říct. A proto si zvolil tuto cestu. Než by riskoval, že ho Helena třeba v reálném světě odmítne, a než by se kvůli tomu do konce života věčně trápil, objednal si u tebe radši psanou formu. Jeho nenaplněný vztah se tak rázem stane naplněným a on tak porazí nepřízeň svého nepřejícího osudu.”

Alexandra odpoutala oči od patnácté strany a znovu se na Martina přívětivě usmála. Na fotografii tam byla zachycena usměvavá Helena s jakýmsi obrazem v náručí. Za ní se pak rozprostírala malebná venkovská krajina s větrnými mlýny v popředí. K tomu se patrně vztahoval i spodní text, neboť když se Martinovi opět podařilo z Alexandřiných očí šťastně vymanit a zabředl do něj, tak vyčetl, jak Helmut roztouženě rozmlouvá o Holandsku a pobytu v něm a Helena mu láskyplně odpovídá, jaká je tu překrásná krajina a jak moc se jí líbí ten obraz, jenž před chviličkou zakoupila v jednom nenápadném obchůdku na Kampenském nábřeží.

„Zase jsi mě dojal, jak jsi to dokázal uváženě, bez přetvářky vyslovit.” Alexandra hned nato smetla z fotografie smítko a Helenin úsměv se náhle vyjasnil v plné své kráse. „V Helmutově případě je tomu však trošičku jinak. Helena není jeho tajnou láskou, již nemá dostatečnou odvahu oslovit, je jeho zesnulou ženou.”