„Ubíhají dny a týdny a já se snažím zabřednout do normálního životního cyklu. Nezapomínám ani na Adrianu a její osud. Již třetí týden ode dne setkání s Annou se mi naskýtá možnost zajít do ulice s příznačným názvem: Medová. Cesta ale končí nezdarem a stejně tak i ty následující.“
„Moc prosím, mohla bych s Adrianou mluvit? Alespoň… alespoň na moment,“ žadonila Lana zase takhle jednou u panelového domu v Medové.
„Ne, to by rozhodně možné nebylo. Navíc, dcera má ošklivé následky,“ odbyla ji takto stroze doposud vždy matka Adriany.
„Prosím, nezdržím ji dlouho, já…“
„Už jsem řekla, na shledanou!“ a žena rázně zabouchla domovní dveře.
„Vím, mám na jejím současném stavu podíl. A pak mi to náhle dojde! To takhle sedím ve svém kolejním pokoji a pozoruji Anniny růže ve váze. Jak je možné, že ještě nezačaly uvadat? U té příležitosti se mi vybavují Annina poslední slova. Nechtěla tím snad říct, že jsou to právě ony, co léčí? Růže navíc s tak nadpozemsky podmanivou vůní a blahodárnými účinky na lidskou psychiku? Že by právě to mi pomohlo překročit práh onoho nedostupného panelového domu?
Povzbuzena tímto objevem se ještě ten samý večer vydávám do Medové. Opět zvoním na ten samý zvonek a opět mi přichází otevřít ta samá žena. Já k ní obdobně začínám promlouvat a ona obvyklou větou dává najevo nesouhlas.“
„Už jsem vám nejmíň stokrát říkala, že o vaši přízeň ani jedna z nás nestojíme. Kolikrát to budu ještě opakovat, než to pochopíte?“
„Tak jí ode mě předejte alespoň tyto růže,“ vypravila Lana ze sebe takřka na poslední chvíli, kdy se jí je domovními dveřmi podařilo úspěšně přeci jen prostrčit.
„Za pár okamžiků dochází k nevídané věci: Adrianina matka ke mně nečekaně zaujímá zcela jiný postoj. Růže zjevně i v ní navozují ten zvláštní, na první pohled nevysvětlitelný pocit blaženosti, jež způsobuje jejich omamná vůně. Není vůbec schopná jít po schodech nazpět nahoru do bytu, zastavuje se hned na tom prvním, otáčí na patě a pak navrací k domovním dveřím. Ano, ona se skutečně navrací! Když domovní dveře otevírá – tentokrát z vlastního popudu – v očích se jí zračí výraz naprostého údivu.“
„Ty růže jsou opravdu zvláštní? Kde jste je zakoupila?“
„Ty mi darovala jedna kamarádka,“ odvětila Lana.
„Ach tak, ach tak… Já jen… pracuji v květinářství a tento druh -“ znovu k nim přivoněla, „mi je zcela úplně neznámý.“
„Rozumím vám.“
„Uvědomuji si, že naděje na setkání s Adrianou dostává mnohem reálnější podobu. Předem ale přiznávám: o tom, že její maminka pracuje v květinářství, jsem doteď neměla sebemenší ponětí. Jen ona nečekaná vzpomínka na Anninu záhadně formulovanou tezi mi vnukla ten nápad vzít ony karmínově rudé růže s sebou. Jak nyní vidno, jednalo se o šťastnou volbu. A tak znovu žádám o to samé, kdy opětovně napjatě očekávám odpověď. Vím, že právě ta rozhodne o všem. A pak přichází konečný verdikt.“
„Tak tedy pojďte dál.“
„Mé srdce plesá nevýslovným štěstím. Stoupáme společně po schodech do třetího patra a pak vcházíme dovnitř bytovky. V chodbičce si zouvám boty a následně se ocitám v obývacím pokoji, v němž snad nechybí nic z dnešních vymožeností – od všemožných přehrávačů přes moderní kuchyňskou linku až po nádherné různobarevné tapety kombinující prakticky cokoliv. Žena mě však ponouká, ať nyní věnuji pozornost dveřím napravo. Nevadí mi to, přepychové vybavení onoho obývacího pokoje ve mně beztak nevzbuzuje patřičné sympatie, jeho vymoženosti mi nic moc neříkají.
Pří vstupu do místnosti spatřuji pohlednou mladou dívku na vozíku. Sedí u stolu u okna a něco si tam kreslí. Když mě spatří, náhle zbystří a pomalu odvrací od stolu oči. Její matka nás nechává o samotě. Odchází a zavírá za sebou dveře. Teprve při druhém pečlivějším pohledu mám možnost si dívku před sebou důkladněji prohlédnout: dlouhými hnědými kudrnatými vlasy a očima stejné barvy doslovně – až na výšku – imituje právě odchozí osobu. O stejném vkusu oblékání pak vypovídá černé triko s růží uprostřed. Z toho ihned usuzuji, že mezi matkou a dcerou musí existovat velmi silné pouto.“
„Ahoj, Adriano, jak se ti daří?“ oslovila ji Lana, mírně nervózní.
Dívka neodpověděla hned, nejdříve se na příchozí upřeně zahleděla a až poté se osmělila říct: „Ty jsi ta, co u nás už několikrát zvonila, ale moje mamka tě pokaždé odmítla vpustit dovnitř, že je to tak?“
„Ano, nechci ale, aby sis myslela, že jsem se snad…“
„Nevypadáš na někoho, kdo by druhým chtěl ubližovat.“
„V úžasu na Adrianu hledím. Udivuje mě její přívětivý tón. Jak je něco takového možné, říkám si v duchu? Její matka si přece nepřála, aby se k ní kdokoli přiblížil, avšak Adrianin postoj nyní vypovídá spíše o pravém opaku. Je v něm patrný hlad po tom s někým prohodit vlídné slovíčko, touha znovu se vrátit plně do života.“
„Nesmíš se na moji mamku zlobit. Prostě se o mě bojí.“ Adriana záhy nasadila mnohem vážnější tón. „Víš… už před dvěma roky jsem prodělala vážný úraz, když do mě kamarádka v žertu nechtěně strčila a já přepadla přes balkón. I tehdy mě odvezli do nemocnice. A rodiče? Ti z toho měli šok, ale nakonec vše dobře dopadlo. A teď jako by se to všechno zase opakovalo.“
„Návrat k oné nehodě a nečekaná zmínka o jakési předchozí ve mně opětovně budí jistou sklíčenost. Proto se co nejrychleji skláním k jedné z růží a okamžitě pociťuji uvolnění. Zároveň mi na mysl přicházejí další otázky, jež bych Adrianě ráda položila: týkají se rodiny, když na to už z její strany přišla řeč.“
„Poslyš, otec s vámi zřejmě asi nežije, že je to tak? Pokaždé se mnou totiž hovořila jen tvá maminka. Promiň, jestli tě to teď nějak irituje, nemusíš odpovídat.“
„Ne, v pořádku. Jak se to vezme. Taťka je pořád mimo domov, hodně totiž cestuje. Obchodně. Zastupuje v zahraničí jednu významnou počítačovou firmu. V poslední době se k nám vrací už spíše jen na Vánoce a některé svátky. Moc nám s mamkou chybí… auuu.“
„Se zájmem Adrianě naslouchám a jen nerada pozoruji, jak se z výřečné dívčiny mění v onu posmutnělou, to když teď bolestně zaskučí při pokusu o trochu více pohnout nohami a ono to moc nejde. Chci to okamžitě změnit! Nechci, aby se takhle trápila! Zaslouží si být zase plně zdravá – už kvůli tomu, co všechno si byla nucena protrpět! Jak ale dané změny docílit? Již vím, že ony růže dokážou navodit příznivou atmosféru, ale byly by schopny jedince oprostit i od bolesti fyzické?“
Nola nebyla schopná pít z hrníčku čaj, zničehonic se jí začala třást ruka. Martin na tom nebyl o nic lépe, málem se zakuckal, když se k němu donesl Adrianin naříkavý hlásek. Také Kristián výjimečně projevil známky jistého neklidu.
„Adriana se sice snaží se svou bolestí vyrovnat a v očích se mi pokouší naznačit, že už je vše zase v pořádku, když přestane s nohou hýbat, já ale vím, že tomu tak není. Proto vybírám jednu z růží a vytrhávám z ní temně karmínový kvítek, načež jej opatrně přikládám tam, kde jí to nejvíc bolí.“
Kristián teď nasadil zadumaný výraz všímavého doktora. Pádný důvod k tomu dozajista měl, neboť…
„V úžasu pozoruji ten malý zázrak, jak Adriana najednou dokáže zlehka pohnouti nohou, aniž by při tom zasténala.“
„Ta bolest vážně trochu ustoupila!“ hlásila nadšeně. „Jak je něco takového vůbec možné?“ vyzvídala na Laně po opětovných přiložení květů karmínových růží.“
Bylo vidět, jak doposud víceméně sebejistá Lana náhle tápe. Pomoc však přišla dřív, než by doufala. To když se okno pokoje zčistajasna zamlžilo a v režii mrazu (i přesto, že venku panovalo letní počasí) se na něm objevil nápis: JIŽ BRZY NA VŠE DOSTANETE ODPOVĚĎ! VAŠE A.
