Nastal střih. Na obrazovce se rozhostilo kratičké mlhavé šero. Jakmile začalo ustupovat, Lana se znovu ujala role průvodkyně a její slova tentokrát doprovodily vkusně sestříhané záběry v podobě spotů.
„Adrianin stav se týden od týdne zlepšuje. Obě nás to těší. Vlastně všechny tři, nesmím samozřejmě zapomenout na Adrianinu maminku; nakonec to byla přece jen její zásluha, že jsem se s její dcerou mohla setkat osobně.“
Martin, Nola a Kristián prostřednictvím záběrů v úžasu pozorovali, jak se Lana několikrát vrací do Medové, a jak je Adriana čím dál více čilejší a pomalu zkouší chodit.
„V Adrianě vidím nezkrotnou bojovnici. Dobrou zprávou pro mne je i skutečnost, že se ona a její matka staví na moji stranu ohledně daného sporu s řidičem. A jak se zdá, tak překvapením není zdaleka konec.“
„Jak vidno, tak sis mé rady vynaložila správně,“ ozvalo se Laně nečekaně za zády, když zase takhle jednou opouštěla Medovou. „Lémanské růže tedy splnily to, co se od nich očekávalo, to mne těší. A tebe zajisté taktéž.“
„Jakže? Lémanské?“
„Ano, tak zní jejich celý název,“ pokračovala Anna. „Kouzlo těchto růží nespočívá jen v jejich správném pěstění, ale i v samotném přístupu k nim samotným. A když víš, jak dané léčebné účinky následně plně využívat, odhalíš i smysl celého poslání tohoto přírodního skvostu.“
„Náhle se z nebes počínají snášet dešťové kapičky. To mne a Annu přinutí pohlédnout vzhůru k nebesům. Jako by jimi byl můj někdejší pláč. Na mysl mi přijde: kde asi právě teď je přítomen Martin?“
Pozvolné mrholení jakožto zjevivší se chlapcova tvář proti podmračené obloze Martinovi Ronskému znovu připomněly ono shledání s Julií na Mochnickém katalovění. Přirozeně jej tedy zajímalo, jestli se nakonec s jeho jmenovcem Lana přeci jen usmíří, když v Martinově případě vše nakonec mělo šťastnou dohru – pravda, s Julií to onehdy nevyšlo, ale osud mu do cesty přece jako náhradu přihrál Alexandru.
„Nevydáme se na cestu? Nedovolíme přeci dešti, aby nás zmáčel na kost,“ navrhla záhy Anna, když Lana konečně procitla z vnitřní letargie.
„Moje řeč!“ zvolal zničehonic Martin a dal to najevo výbojně pěstí, až byla Nola nucena uhnout. „No co, tak to prožívám s nimi, to už mi vyčítat nemůžeš, zebernice Klemontová,“ nadhodil povýšeně, když po něm Nola loupla varovně očima. Kristián se jen matně pousmál.
„Vycházíme s Annou z Medové a přes park volně míříme k náměstí. Když se pak následně ocitneme v prostranství pasáží, začíná mnou ošívat mírný neklid. Hlavou mi probleskuje ono jedno konkrétní místo. Anna jako by mi opět četla v myšlenkách.“
Nechceš se tam přeci jen zajít podívat?“
„Co by tady teď pohledával?“
„Ale přesto ti chybí, je to na tobě znát,“ odvětila nenásilně Anna. „Tak běž,“ ponoukala Lanu.
„Zatímco Anna zabředá do obchodu s parfémy, dám na její slova a dál procházím pasáží. A pak…“
Martin, Nola a Kristián v ten moment oněměli úžasem stejně jako jejich průvodkyně dokumentem.
„Martine?“
„Lano?“
„Jako ve snu k sobě běžíme a padáme jeden druhému do náruče. Pak v kavárně Sanmantena zasedneme za stůl, u kterého jsme se onehdy nepohodli. Já však stále nemohu uvěřit tomu, že tu Martin je, že se na mě usmívá.“
„Jak to, že jsi se nakonec vrátil?“ osmělila se jako první promluvit Lana.
„Nikam jsem nakonec neodcestoval,“ přiznal Martin zahanbeně, načež sklopil hlavu do talíře, tentokrát na srdcový perníček.
„Cože, tys… tys neodletěl? A kde… kde jsi pak celou tu dobu tedy byl?“
„Zůstal jsem v Praze… přesněji řečeno v Praze u jednoho kamaráda,“ pokračoval ve vysvětlování Martin. „Po tom našem neslavném posledním rozhovoru jsem se hned sebral a sedl na první vlak. Jenže jakmile vlak míjel první domky v Počernicích, došlo mi plno věcí. Co to vlastně dělám? Proč nejsem s tebou? Proč jsem se vůči tobě zachoval tak hloupě, neomaleně? Vyčítal jsem si to. Jako bych tě všude viděl před sebou, tak intenzivní to bylo…“
„To zase ta Anna a její…“
„Pšššt!“ zarazila Nola opět Martina Ronského.
„Na letiště nakonec vůbec nedošlo, vystoupil jsem na Hlaváku, sedl si tam před ním na lavičku a přemítal, co dál. Nakonec, asi tak po půlhodině, mě to sezení omrzelo. Následovalo vstávání a cesta do centra, kde bydlí ten můj kamarád.“
Následovala krátká odmlka, kterou Martin využil opět k tomu, aby se Laně omluvně podíval do očí. Ta to ihned shrnula ve svých aktuálních proslovech.
„Čím více nechává Martin průchod svému vyprávění, tím intenzivněji si uvědomuji, že podobně jako u Adriany i v něm zbrojí emoce a pocity viny. Někomu z vás možná přijde podivné, co nyní vyslovím, ale já se na Martina již nezlobím. Je přece zpátky, vrátil se a v porovnání s tím, co se přihodilo právě Adrianě, bylo naše odloučení jen nepatrnou dešťovou přeháňkou. Vím, že Martin mluví pravdu, že mi nelže. Prostě to teď již poznám. Jeho povídání tak nechávám úplnou volnost.“
„Kamil byl naštěstí doma, pořádal u sebe narozeninový večírek. Vlastně to byl on, kdo mi poradil, abych ti hned nevolal, že bych se prý unáhlil. Jenže já měl během pár dní jasno. A teď jsem rád, že jsem tak nakonec učinil.
Na Laně bylo znát, že Martinova slova pečlivě vstřebává.
„Pravda, původně jsem chtěl do té Indie letět, ale ty jsi pro mě teď přednější,“ pokračoval Martin. „Navíc, se školou jsem si to už vyříkal, ať si to ten student Filkus za mě užije.“
„A nemrzí tě to aspoň trošičku?“
„Ne, nemrzí, vážně ne. Hlavně že jsme zase spolu.“ Martin se na Lanu vlídně usmál a ladně ji vzal za ruku, čímž jí dával najevo, že to myslí naprosto upřímně. „Můžeme se tam příští rok jet ale podívat spolu, třeba o prázdninách, až budeš mít čas a pokoj od učení? Chtěla bys?“
„Musím se ti ale k něčemu přiznat,“ zapochybovala Lana. „Ještě nikdy jsem neletěla letadlem.“
„A víš že ani já ne? To je ale krásná souhra náhod.“
Kavárnou se rozezněl veselý smích, který Martin Ronský, Nola a Kristián z úst tohoto páru zaslechli vůbec poprvé. A Lana to hnedle vystihla ve svých tezích.
„Naše uvolněná atmosféra zajisté musí být navenek dosti citelně znát. Několik přísedících se na nás dívá a ve tvářích se jim zračí rovněž úsměv. Některé z těch lidí poznávám, neboť tu byli přítomni i minule. Jakožto pan Manten, jenž okamžitě přispěchá k našemu stolu.“
„Tak copak si dáte?“
„Prosila bych jednu kávu a ten sladký zákusek nechám klidně na vás.“
„Ještě jednou to samé,“ přidal se Martin.
„Pan Manten byl již na odchodu, když si povšiml čehosi, co mně do této chvíle zůstalo skryto.“
„Možná by bylo lepší ji uložit do vázy, aby neuvadla. Jednu klidně přinesu, když dovolíte.“ A pan Manten se shýbl pod stůl.
„To s tou kytkou ti poradila Anna, nemám pravdu?“ neodolala se svého přítele zeptat Lana, když viděla, jak pan Manten odbíhá a následně růže přináší ve váze.
„Anna? Kdo je to? S nikým takovým jsem v poslední době nemluvil.“
„Voda růžím očividně svědčí, zase začínají vykvétat do krásy A Martin se ke mně náhle nakloní přes stůl a políbí mě.“
„Tak to si zaslouží náležité uznání.“
„A pan Manten nám začíná tleskat a k němu se záhy přidávají i ostatní hosté jeho kavárny. A já tak znovu nacházím svou ztracenou lásku a zase si plně uvědomuji sílu a smysl života. A vy již nyní víte, že prostá náhoda nestačí, že jest třeba změnit osud v prospěch žadatele prostřednictvím někoho, komu na vás záleží. Nelze však daného mnohdy dosáhnouti naráz, je třeba stále věřit a mít v dotyčného důvěru. A to vše zajisté máte i vy.“
Kavárna a prostranství pasáží, to vše se začalo pozvolna ztrácet v mlze. Ozvalo se skoro slyšitelné prsk – to potemněla obrazovka. Obývací pokoj se znovu zaplnil světlem. Martin, Nola a Kristián v něm ještě pár minut mlčky seděli a každý z nich sám za sebe přemítal o tom, co právě shlédnul. A pak se Kristián jako první zvedl ze židle, položil dopitou skleničku na stůl a jen skromně poznamenal: „Tak asi půjdem, ne?“
Martin s Nolou jen souhlasně přikývli. Rovněž vstali.
Uklidili po sobě ze stolku a vydali se do předsíně. Jenže ani ji nešlo jen tak snadno opustit. Na prahu pootevřených dveřích tam ležela čokoládová kolekce a k ní byly přiloženy tři růže s dopisem: V něm stálo pouze: L (šipka) .
