„No vida, poslední smíšená chlapcodívka dorazila, takže hodina může naplno vypuknout!“ zahalasil radostně profesor Humler a tleskl na rozchod. „Takže vážení, rozejděte se na ta místa, která uznáte, že jsou pro vás! Máte tu na výběr široký sortiment od girlboyové volejbalové zábavy přes čutací boygirlovou až po ping-pongovou chlapcodívkovskou , kterou si na mě vyprosil tamhle Lekrník. A pokud někoho uvidím, že se do některé z těchto aktivit aktivně nezapojil a pokusí se byť jen náznakem o cviky, které předepisuje školní osnova, má na vysvědčení automaticky o stupeň horší známku! Konec hlášení!
Studenti se tomu od srdce zasmáli a každý se okamžitě zapojil do některé z her, tedy až na dva jedince.
„Co se děje, chlapcodívko Vlámská? Jak to, že jste se na můj povel nezapárovala?“ Profesor Humler teď pomalu zvedal hlavu od třídnice, do které momentálně cosi zapisoval, a jakoby přísně zahlížel na onu černovlásku. Ta se hned začala culit. „Nekoledujte si, nebo vás stihne krutý trest: půjdete osobně přemluvit toho houslového vrzala odnaproti, aby s tím šolicháním skončil. A pokud se ukáže, že je to váš bratr, tak to si mě pak kór nepřejte.“
„Ale, pane profesore, vždyť vy moc dobře víte, že nemám bratra ale sestru,“ ohradila se jakoby Marta a dál pobaveně civěla do rohu, kde se Teodor neúspěšně pokoušel o driblování s míčem o stěnu.
„Jen jestli vy mi teď náhodou nelžete, chlapcodívko. Pojďte sem a dejchněte na mě svýho vizoura. Tak šup! Hopito presto!“
Marta učinila, oč ji Humler požádal.
„No jo, nelže, skutečně mi tahle chlapcodívka nelže!“ hulákal profesor na celé kolo a pak Martu plácl jemně přes zadek. V ten moment oba dva jen těsně minul míč, který se Teodorovi odrazil od stěny. To trochu vyvedlo z míry Lekenera. Prudce se za sebe otočil od ping-pongového stolu. Martin využil jeho nepozornosti a pálkou mu uštědřil parádní smeč.
„Vy ale máte fofrníky, chlapcodívko Vlámská, rok od roku stále větší a větší,“ nepřestával profesor Martu škádlit, načež si pomalu začal brát na paškál Lekenera, jehož Martin jednoznačně přehrával. „Jak to hrajete, Lekrníku? Na to musíte jít takhle!“ Doslova mu pálku vytrhl z ruky a názorně předvedl pět úspěšných smečí, na něž byl Martin absolutně krátký.
Humler Lekenerovi vrátil pálku, jeho výkon se však nijak výrazně nezlepšil. „Slabé, slabé, móóóc slabé, to bude na konci školního roku kulí, pětek, sardelí!“
Kolem profesora znovu prolétl Teodorův nešťastně odražený míč. Humler ale dál dělal, že o tom nic neví. Znovu zasedl k otevřenému oknu a nanovo začal psát do třídnice. Tentokrát si nasadil i brýle.
„To je ale fofrník! TO JE TADY ALE POŘÁDNEJ FOFRNÍK!“
Poslední větu zařval naplno, maličko si nadzvedl brýle, pak jakoby nenápadně pohlédl na Teodora, jak se žalostně potýká se svým míčovým výkonem, načež znovu zabředl do spisů.
„TÓÓÓ JÉÉÉ ÁLE VÉÉÉLIKANANÁÁÁNSKEJ FÓÓÓFRNÍÍÍK!“ řval z plných plic, aby přehlušil čím dál falešnější zvuk houslí z hudebky odnaproti.
Odpověď se dostavila téměř automaticky.
„Strč si ty svý fofrníky už jednou provždy konečně do automatického větráku a nech mě v klidu učit, nebo tam na tebe osobně vlítnu!“ zakřičel nazlobený hlas učitele houslí.
„Sám seš vrták!“ uzemnil ho obdobně rtuťovitě profesor Humler, ovšem s notnou dávkou ironie navíc. Pak vstal a zabouchl okno. „On mi tak něco bude radit! ON! PCHE! PAN DOKONALÝ! Nevím, čeho tím houslovým žalozpěvem jeho svěřenci chtěj dosáhnout, to vážně nevím! NEVÍÍÍM!“
Poslední slovo opět zahulákal. Uštědřil příslušné stránce v třídnici názornou tečku, zaklapl ji a odložil na parapet. Z něj pak obratně sejmul notýsek a zamířil kvapně k již značně upocenému Teodorovi.
„Tak tady máme tu naši sportovně založenou chlapcodívku. Tak co, bude to lítat, bude to svižně lítat, Tendrlíku? škádlil profesor Teodora tím, že ho jemně začal šimrat na zádech. Teodor se v té chvíli zmohl pouze na nedobrovolné ošívání.
Studenti propukli v hřmotný smích. Jediný, kdo neměl radost, byl opět učitel houslí.
„JASNĚ JSEM TI ŘEK, ABYS BYL ZTICHA! PRO MĚ ZA MĚ SI TOU SVOU CHLAPCODÍVKOU VYCEPUJ TO SVÝ KOLO, ALE PROBOHA UŽ ZMLKNI! NEMÍNÍM TO TVÝ HALEKÁNÍ POSLOUCHAT DONEKONEČNA!“
Profesor Humler tentokrát jen zakroutil nevěřícně hlavou a až pak pronesl: To jsou mi ale sousedské vztahy. No dobře, tak tomu chudákovi a jeho otrokům prokážeme radost.“ Otočil se k černovlásce a zabásnil: „Marto Vlámská se sporem v láskách, prosím, buďte tak poslušna a zaklikněte nám tam vzadu ono poslední rozvalné skelné okénko, ať si ten hoular může v klidu vychutnat trhy ve svých uších!“
Tělocvičnou se již poněkolikáté rozlehl smích a poté, co Marta okno po vzoru profesora rázně zabouchla, i potlesk. Humler se uklonil a dojemně vyřkl: „Děkuji vám.“ Pak však rázně tleskl a na Teodora vyrukoval s hláškou: „Táák jdééém na tóóó!“
Teodor celý zrudl, neboť si studenti profesorovo zvolání vyložili ve smyslu, že ho mají při jeho pokusech s míčem pozorovat. Humler to ale šibalsky vyřešil za něj.
„Vážení. Tak váááženííí,“ tleskl znovu. „Tak takhle by to nešlo! Pokud vám není známo,“ podíval se hbitě na hodinky, „tak jste tímhle pokukováním již promarnili drahocenných pět vteřinových ručiček! Pokud v tom hodláte pokračovat i nadále, upozorňuji vás dopředu na možné nebezpečí, jenž spočívá v totálním selhání šilhavky! Tak ve vlastním zájmu pozor na to! Nezapomínejte, že už jsme nějaký ten pátek v NATO!“
Studenti profesorovu přání tedy vyhověli.
„Tak a my jdem na to. Už se nemohu dočkat představení.“
Teodor si odkašlal a nanečisto si vyzkoušel pár míčů. Pak se do toho pustil naostro. Každá z pěti ran se však minula účinkem, dokonce dvě z nich se opět dostaly až k ping-pongovému stolu a zasáhly Lekenera do zad.
„Aúúú, co mi sakra boucháš do Chrise?“ zaklel a samozřejmě tím neměl na mysli nikoho jiného než drahou polovičku své nejoblíbenější skupiny.
Profesor Humler nyní výjimečně dlouze mlčel, jen zadumaně se syčícím „Chmmm“ sledoval další Teodorovy neslavné pokusy, a až při jeho neúspěšném patnáctém se rozhodl jednat. „Chmmm, tak takhle by to nešlo, osamocená chlapcodívko, takhle ne.“ A profesor se otočil do reje sličných studentek, jak je občas sám nazýval a zavelel: „Marto Vlámská, se sporem ve spoře oděných láskách, vy dneska máte svůj šťastný den! Pojďte tady s Tendrlíkem vytvořit chlapcodívku smíšenou!“
Marta tedy hodila míč Nole, která ji ochotně zastoupila na postu volejbalového podavače, a za halasného profesorova tleskotu přiklusala.
„No vida, a my se teď podíváme, jak naše smíšená boygirl bude atakovat horní příčky zdivé konstrukce. Tak jedem!“
Marta stačila udělat pouhých pět dobrých míčových odštěpů o stěnu, když Humler náhle tleskl a zakřičel: Výborně, to stačí! Tendrlík má za jedna!“ Pak vzal notýsek a onu známku do něj skutečně zapsal.
„No to snad ne,“ vyhrkl Lekener, „vždyť mi málem způsobil pracovní úraz, pane profesore!“
„No co se tomu najednou divíte, chlapcodívko Lekrníku? Tendrlík jako osamocená chlapcodívka neuspěl, avšak jako smíšená chlapcodívka přímo exceloval, tak není co řešit.“
Pak se zaměřil na Nolu, která právě proměnila podání.
„To tamhle věčná zebernice Klemontová,“ – Nola totiž svůj zebří klobouk prakticky vůbec nedávala z hlavy – „zase zaperlila o zeměpisu. Dostala za jedna, i když vůbec nic nevěděla o amazonských pralesích. Pak mi ale názorně popsala, jak si v nich představuje svůj život, no a já na to hned změnil názor.“
„Vy s námi na ty hory musíte prostě jet, pane profesore,“ neudržela to už v sobě Nola.
„Já,“ divil se jakoby Humler. „A vy myslíte, že mě žena pustí?“
„A proč by vás jako neměla pouštět?“ navázala na Nolinu otázku Marta, jež se s Teodorem vrátila do herních činností.
„Proč?“ hrál teď Humler naprosto zaskočeného. „No asi proto, že se o mě v jednom kuse bojí. Zkrátka nechce, abych se tam někde nezačal párovat s jinými chlapcodívkami, vždyť to znáte. V jejích sto padesáti letech co člověk může taky očekávat, že?“
„Sto padesát? Minule jste říkal sto třicet,“ ozval se znovu Lekener.
„No jo, já vím,“ mávl profesor lenivě rukou, „tak to jsem do toho asi omylem ještě započítal jejího bratra, sestru, psa, kočičáka, ducha svatého a kdoví kohopak to ještě, to víte, ta má paměť.“
Tělocvičnou se znovu rozlehl smích.
„No moment,“ nasadil teď Humler jakoby vážnější tón. „Není jednou z vašich třídních náhodou profesorka Moronová?“
„Bývala, teď za ni ale máme novou náhradu,“ informovala profesora věcně Nola.
„Vážně a koho pak?“
„No přece Laděnku,“ dořekla Marta.
„Jo, aha, já už vím,“ pleskl se profesor Humler do čela. „To je to mladé kůzlátko, co k nám nedávno nastoupilo, že?“ Pak spiklenecky pohlédl na Lekenera. „No jo, to má tamhle Lekrník určitě velkou radost, co? Určitě na ní může oči nechat, co, chlapcodívko?“
„Ále, pane profesore,“ nedal se Lekener, „to máte špatné toky informací.“
„Jo, jó, jen se nepovyšujte. A to samé platí i pro vás ostatní. Máte přede mnou tolik tajů jako celé naše město, to si také až po letech usmyslí nám konečně vydat bájný poklad v podobě historických známek a pohlednic.“
Smích bleskurychle vystřídal údiv na tvářích studentů. Někteří z nich se po sobě zvědavě podívali, jestli se náhodou nepřeslechli. Obdobně i Martin s Nolou, těm však stačilo pouze očima vyhledat Kristiána. Ten stál v jedné z branek a nenápadně jim rukou naznačil, že se nic neděje, že vše je v naprostém pořádku.
„Skutečně si nedělám srandu, psalo se o tom v dnešních novinách,“ pokoušel se Humler o naléhavější tón a dodal: „Doufám, že si nálezce ty svý zásluhy nenechá jen pro sebe a daruje z toho štědrodaru taky něco našemu ctěnému ústavu… no mně třeba jen na to nové kolo.“
Až do konce hodiny pak profesor Humler třídu bavil vlastními autorskými bloky, které se nesly v režii jeho životabudičství, pranostik, štamgastik, hoteliád, piantik, pořekadel a krátkodrobností.
„O tom jsi nám nic neřekl,“ šeptla Nola do ucha Kristiánovi, když Humler svým klasickým zvoláním končil hodinu.
„Tááák chlapcodííívky róóózchóóód!“
„Jo, ale neboj, o nás tam zatím nepadlo ani slovo, o to jsem se postaral,“ uklidňoval Nolu i Martina hned Kristián, neboť i ten se k oběma okamžitě nachomýtl. „Humler má ale pravdu – i škole bychom z toho náleznýho něco měli dát.“
Rozešli se do šaten.
„Jsem zvědavý, kdy nám Lana pošle svou další navštívenku,“ nadhodil Martin, když s Kristiánem v šatně osaměli. „Nebo myslíš, že tamta byla poslední?“
Kristián pro jistotu strčil ruku do kapsy svých kožených kalhot, kde měl papírek schovaný. Místo něj však vyndal úplně jiný, onen původní navíc kamsi zmizel. Na nynějším papírku stálo L Pas…er so 19.
„No tohle,“ žasl Martin, když to spatřil. „Jen jsem to nakousl a už je to tady.“
„Hmm, v sobotu v Pasangerovce v sedm večer,“ oznámil Kristián.
Martin si právě natahoval kalhoty a oblečení na tělocvik zandával do pytle, když tu náhle…
„Podívej,“ vykulil oči, „já ho od Lany dostal taky! To znamená…“
„Že se v tu sobotu společně do prostranství pasáží všichni vydáme, s Lanou se tam nadobro rozloučíme a ještě před tím si s ní o všem popovídáme,“ doplnila Martinova slova Nola. I ona obdržela tajemný vzkaz.