Tom Patrick

„Ahoj, Martine,” přivítala ho ve svém pokoji Nola, když se tam s Kristiánem náhle zjevili a bezpečně za nimi klaply dveře. „Tak co, jak na tebe zapůsobili mí ohleduplní rodiče?”

Martin se ještě jednou ujistil, že jsou dveře pokoje zavřené, a poté z něj v žertu vyšlo: „To máš na mysli toho pohledného pána s brýlemi, v úhledném oblečku úředníka a tu milou starostlivou paní, která jako by ti z oka vypadla, akorát je o nějakou tu třídu výš?”

„Ano, tak přesně o těch jsem právě teď mluvila,” nadhodila Nola.

„Jo, jsou fakt fajn. Dokonce mě chtěli láskyplně pohostit, ale odmítl jsem. Jedl jsem ve škole,” hlesl Martin, avšak znovu mu zakručelo v břiše.

„Hmm, ale jak se zdá, tak ta žemlovka ti zrovna moc nesedla, co?“

Zničehonic nastalo ticho a všichni tři ho vyplnili tak, že jeden po druhém metal očima, v nichž jako by se odrážela otázka, co se bude dít dál. Pozměněná nálada se koneckonců dala předem očekávat, každý z kamarádů v sobě stále musel potlačovat své vlastní nedořešené problémy. Nový hovor, dle Martinova očekávání, tak načal Kristián.

„Tak co, jak to uděláme s tím naším nálezem?” řekl a zahleděl se na Nolu. Ta však učinila zcela nečekaný krok, když zmíněnou otázku obratně nahradila svou vlastní.

„A co Alexandra, Martine, jaké to tam u ní o víkendu bylo?”

Martin nejprve ješitně zamrkal očima. Jednak mu opět nelítostně zakručelo v břiše, takže si ho začal jemně masírovat, a pak se i domníval, že si záležitost s tajemným kufrem vezme na starost výhradně Kristián a sám od sebe jim řekne vlastní rozhodné stanovisko. Mimo to Martin rovněž očekával, že Kristián Nole dá jasně a především důrazně najevo, že nemá cenu, aby věčně odbíhala od minulých událostí, a ať se tedy přestává z toho i tentokrát vykrucovat. Jeho nejlepší kamarád se však kupodivu po kratším zaváhání přiklonil znovu na její stranu a začal se dožadovat toho samého, čeho ona.

„Jo, ten víkend u Alexandry se opravdu vydařil,” spustil váhavě, když zjistil, že opět nemá příliš na vybranou. „Když mě přivítala v pruhovaném županu s tygří hlavou, najednou mi přišlo i dost zatěžko jí oplatit pozdrav a úsměv. Ani pohnout jsem se nedokázal. Zkrátka jsem na tom posledním schodu stál jako ledová socha, čekající na to, až si jí někdo všimne a odnese si ji k sobě domů jako suvenýr. Pak jsem se toho těžkého břemena přece jen dokázal zbavit a cítil se zas o něco volnější.”

Nola ani Kristián se nestačili divit, jak se Martin najednou dokázal proměnit v úplně jiného člověka, než jakým byl při příchodu do pokoje. Po nesmělém začátku se o všem nakonec rozpovídal s nesmírnou lehkostí a uvolněností.

„K další menší kuriozitě došlo vzápětí, když jsme se vítali. Já si s ní chtěl potřást normálně rukou a ona mě zase políbit na tvář. Nakonec docílila svého a tu pusu mi dala. Udělala to moc hezky.

Vyzvala mě, ať na moment zavřu oči. No, a když k onomu, co mělo následovat, došlo, tak to sice trvalo krátce, ale bylo to moc krásné. Poté, co jsem znovu procitl, zdála se mi být Alexandra snad ještě přitažlivější.

Dál vyprávěl o omamných vůních i Jeremiášovi.

„Alexandra na něj nedá dopustit. Dokonce se mi přiznala, že jí v jistém smyslu nahrazuje přítele. V minulosti si už prožila několik vztahů, ale žádný z nich nikdy nedopadl příliš dobře.”

„Toho retrívra jí moc závidím. Tihle psíci jsou neobyčejně inteligentní a také nápomocní. Když se správně vycvičí, tak se klidně sami dokážou postarat o postiženého člověka, který není soběstačný. Ten by bez jejich pomoci mnohdy vůbec nemohl ani existovat. V nejhorším je retrívr dokonce schopný přivolat i záchranku po telefonu. Hodně je o tom pořád slyšet v televizi, rozhlase a tak.”

Když Kristián vyslechl Noliny teze, vysoukal ze sebe své obvyklé: „Ahá!“ Martin předpokládal, že nezůstane jen u toho a že dívku požádá, aby konečně vyšla ven s pravdou ohledně nalezeného kufru. Leč kamarád ho vybídl, ať pokračuje nerušeně od místa, na němž své vyprávění přerušil.

Martin pozvolna přešel ke stěžejním okamžikům prvního dne stráveného u Alexandry. Nola s Kristiánem teď na něm doslova viseli očima. Nemohli vůbec věřit tomu, co se tu od něj dozvídají za neskutečné novinky. Oba však shodně chtěli vědět, co u Alexandry najednou pohledával jakýsi Helmut, a jak pro něj Alexandra dokázala na přání vytvořit spis jeho zesnulé manželky.

„Možná jsem to neuvedl přesně tak, jak by to udělala Alexandra,” přiznal omluvně Martin. „Ona ten svůj vlastní výtvor prezentuje jako Vantelbooklist.”

„Jak že?” podivovala se dál Nola. „Vatero…”

„No, Vantelbooklist,” zopakoval Martin. „V přeneseném slova smyslu se to dá přeložit jako putovní knižní zápisky. To na první pohled možná zvláštní slovo vantel je v podstatě náhražkou za wander, což skutečně v angličtině znamená putovat. Alexandře se to ale na výslovnost zdálo příliš tvrdé a cize znějící, a chtěla to více počeštit, avšak tak, aby to neztratilo onu mezinárodně znějící noblesu. A tak se rázem místo toho wander v popředí objevilo ono vantel, jež dle ní má stále vyjadřovat onen původní výraz. Podle mě má pravdu, ono jednoduché vé je pro nás Čechy přeci jen daleko přijatelnější než to dvojité.”

„Ahá,” protáhl se zájmem opět typicky Kristián.

„Alexandra pak vzápětí ještě laškovně prohodila,“ pokračoval Martin, „to když jsme ona, já a její retrívr šli na večerní procházku městem, že to vantel by se klidně dalo přirovnat k vatě – tedy spíše k té druhé, než té, co se jí – neboť je symbolem jemnosti, a taková má být i její vlastnoruční práce pro ostatní lidi, když pro ně na základě jejich přání a požadavků vytváří ony pomyslné rozhovory.“

Nola i Kristián znovu k Martinovi obdivně vzhlíželi a chtěli po něm, aby se jim pokusil to Alexandřino poslání pokud možno co nejvýstižněji objasnit. A Martin se do toho po řádném nádechu statečně pustil. I když jeho mluva nedosáhla té skvostné Alexandřiny precizní výřečnosti a místy se zadrhával, pokaždé se mu podařilo dostat se k jádru věci.

Martinovi se ještě nikdy nestalo, aby někdo jeho slova se zájmem hltal s takovým zaujetím jako právě teď Nola s Kristiánem. Oba obzvlášť nadchla pasáž o Holandsku, kam Helmut s Helenou zavítali, a ke které Alexandra záhy připojila ty skvostné pomocné doplňky. A když Martin pozvolna přešel k tomu, jak na vše obdobně reagoval Helmut, a jak ho dočista učarovalo, když mu Alexandra jako dárek na rozloučenou – obdobně jako jemu ve třídě na přivítanou – předala květiny a obratně k tomu ještě připojila, že se se svou zesnulou ženou co nevidět Helmut zase shledá, byli oba jeho kamarádi doslova v šoku.

„Vážně, na tohle všechno se ten její booklist zaměřoval?” žasla nadále nad Martinovými slovy Nola, načež si dokola namlouvala, že něco takového snad ani nemůže být pravda.

Kristián k tomu začal pozvolna zaujímat trochu odlišnější pózu. Přílišnou nadšenou horlivost ze sebe dokázal během minuty patřičně setřást, protáhl jedno přívětivé chmmm a pokýval si při tom hlavou. Martinovi hned došlo, že si v ní všechno rozumně třídí a vyvozuje z toho vlastní závěry.

„Promiň, Martine, já…,“ začala tak trochu chvějivě Nola, „stále do toho jaksi nedokážu správně proniknout, i když mi na druhou stranu něco našeptává, že ten, kdo onen Vantelbooklist záhy začne používat, se zčistajasna dostane do značně výjimečného stavu. Že mám tak trochu pravdu?”

„Ano, něco podobného při tom Alexandřině předčítání zažíval právě ten Helmut,” prohodil souhlasně Martin, jemuž ihned došlo, proč něco obdobného nyní probíhá i u Noly. Bylo jí líto Rolla, že tu teď není a ona si s ním tak nemá možnost povídat. A právě to mu vnuklo famózní nápad.

„Tak si to teď tady na místě nanečisto vyzkoušíš, co říkáš? Společnými silami ty i já způsobíme, že se teď tady s Rollem osobně setkáš, i když je od nás vzdálen na tisíc kilometrů Stačil by mi k tomu jen nějaký nepopsaný sešit.”

V pondělí se dle předešlé dohody Martin zastavil u Noly v její rodné Jalové. Když ulicí pozvolna procházel a pozoroval směsici na sebe navzájem navazujících panelových domů, začalo mu probíhat hlavou, jak asi přišla k tak výstižnému pojmenování. Martin očima sledoval dlouhou ulici a všiml si robustních sakur, které se vyjímaly u cest a v přilehlém okolí menšího parčíku a hřišť. Z vyprávění svých přátel věděl, že tu jinak žijí rádi, i když Kristián se nedávno nechal slyšet, že by se odtud chtěl odstěhovat a zabydlet se v nějakém vlastním domečku někde na samotě, v srdci přírody. Když se nad tím Martin zpětně zamyslel, tak se Kristiánovi začal tak trochu podivovat, a to poté, když Jalovou porovnal s Patalnou, kde přebývala Alexandra, a která ve výsledku působila značně posmutněle až chladně.

Ještě než Martin dospěl ke správnému paneláku a zmáčkl zvonek nesoucí jméno Klemontová, ještě jednou si ulici a její okolí v plné kráse zpětně prohlédl. Jeho zájmem se znovu soustředil na stromky, hřiště a park. Nebylo to jen tak od věci. Martin se od Kristiána nedávno dozvěděl, že toto vše klidně již mohla být dávná minulost. Prý byl podán návrh na vybudování zcela nových bytových domů, ten ale nakonec přišel vniveč, o což se zasloužili obyvatelé města, když podepsali protestní petice. Martin usoudil, že se jednalo o velice rozumné rozhodnutí.

„Á, tak tě u nás pěkně vítám. Fajn, žes dorazil.”

„Ahoj,” oplatil trochu překvapeně Kristiánovi pozdrav Martin, neboť najisto předpokládal, že mu otevře Nola. „Hele, dorazil jsem do správného domu, že jo?” pozměnil náhle uvítací řeč.

„Jo, neplaš se, jsi tu naprosto správně… Jo tak, proto ty vrtochy.” Kristiánovi konečně došlo, proč si ho Martin se zájmem tak přehnaně prohlíží. Svým oblečením totiž připomínal zbloudilého výletníka, pro nějž léto zdaleka neskončilo, i když venkovní počasí rozhodně vypovídalo o něčem úplně jiném. „Tohle volný oblečení je podle mě naprostá normálka. Pruhovaný tričko, po domácku zastřižený černý kalhotový kraťasy a bosý nohy po létě plném slunce a pohody zkrátka žalostně volají. Co tomu říkáš?”

„Jo, jasně, máš naprostou pravdu. Paráda,” zabrebentil Martin a otřel si upocené čelo. „To, co máš teď na sobě, mě fakt zmátlo. Na moment jsem skutečně zapochyboval, jestli jsem náhodou omylem nezazvonil u tebe doma. Ty i Nola přece bydlíte ve stejné ulici?”

„Jo, tak jest tomu,” odvětil ve stejně opojné náladě Kristián.

„No, prostě se mi teď při pohledu na tebe nějak zatemnilo před očima, promiň, to zas přejde. To jsou pravděpodobně dozvuky toho famózního víkendu stráveného u Alexandry, kde rozhodně nebylo o překvapení nouze. No, už to nebudu radši dál rozebírat.”

„Jo, v pohodě, nic se nestalo. Nola je u sebe v pokoji. Pojď klidně dál.”

Martin vešel dovnitř a ještě naposled rukou před očima naznačil mlžení. Kristián to přešel se svým typickým nadhledem a zavřel za ním dveře.

„I tak bys měl to svoje oblečení ještě přehodnotit,” neodpustil si Martin přece jen připomenout. „Moronová tě kvůli němu zase nepříjemně zpraží a půjde si stěžovat k řediteli.”

„Ehm, zapomínáš,” začal mu ihned Kristián oponovat, „že naše Danuška před nedávnem odjela do lázní a náš velectěný pan ředitel si mě k sobě na její přání vždy volal jen proto, že z jejích manýrů měl pokaždý pěkně nahnáno. To je však již minulost. Ředitel mě před nedávnem sám požádal o zprovoznění školních internetových stránek, který pořád padaj, takže mu zrovna přijde vhod, když se u něj na to slovíčko občas zastavím.”

„No co na to říct? Snad jen, že se ze všeho pokaždé dokážeš pěkně vylhat a mně zas nedojdou některá podstatná fakta, která mi znemožní tě nějak nachytat. No a pak – jsem to pokaždé právě já, kdo na svá vlastní slova vždycky dojede.”

„No, když to zas vezmeš z jinýho úhlu pohledu, tak se v podstatě vůbec nic nestalo. V porovnání s naším aktuálním problémem je to jedna malá kapička v rozlehlým oceánu.”

„No jo, já vím, jde o ten kufr a jeho obsah,” odtušil správně Martin, který se zároveň i mírně zakřenil, když uslyšel to Kristiánovo laškovné srovnání.

„Přesně tak a ne jinak,” dodal s protáhlým úsměvem, jemuž i tentokrát sekundoval mírný úklon.

„A Nola je vážně tady?”

„Jo, u sebe v pokoji.”

„Tak jdem hned za ní, ne?”

„Jo, proč ne?”

Oba zanechali rozmarných řečí a vyrazili z předsíně do jídelny, kde to překrásně vonělo, až se Martinovi sevřel blažeností žaludek. Na svátečně prostřeném stole byl postaven hrnec s česnekovou polévkou a vedle v košíku pak čerstvé rohlíky a housky. Naproti sobě tam seděli dva starší lidé okolo čtyřicítky a bavili se spolu o záležitosti týkající se právě zastavené výstavby nových bytů v jejich ulici. Muž ženě zrovna líčil, že nechápe, jak někdo může být tak netaktní k ulici s historickou tradicí a nařídit něco tak potupného zrovna u nich v Jalové, když za nádražím je na takové věci dostatečná volná plocha. Žena souhlasně přikývla a připojila k tomu, že je velice ráda, že z těch plánů nakonec sešlo, už třeba kvůli těm nádherným sakurám, které zdobí parčík, a hřišti, kde si mohou hrát děti. Martin neomylně vytušil, že oba rozmlouvající jsou Nolini rodiče.

„Dobrý den,” pozdravil.

Oba dva, jakmile ho spatřili, spolu okamžitě přestali debatovat a dokonce i jíst.

„Vy jste určitě Martin, že? Nola nám říkala, že k nám dnes odpoledne přijdete.”

Žena vstala od stolu a hned se šla s Martinem přivítat. A skutečně, na první pohled jako by Nole z oka vypadla – tedy až na ten dolní ret, který měla zcela v pořádku – a o nějaký ten centimetr na výšku. „Zrovna obědváme, nedáte si s námi?”

„Ne, děkuji. Jste moc hodná,” odmítl ve vší skromnosti Martin, i když popravdě na tu polévku měl strašnou chuť, o čemž i svědčilo jeho nenápadné popotahování nosem. Kristián to musel nějakým způsobem vytušit, protože si neodpustil rýpnout.

„Ta polévka je ale vážně moc dobrá, ani já jsem jí nedokázal odolat.”

„Ne, vážně, jsem už po obědě,” nenechal se Martin přemluvit ani od něj, i když na něm bylo stále víc znát, jak rád by učinil výjimku. Žemlovka ze školní jídelny mu rozhodně dvakrát nesedla, takže byl v podstatě hladový, a ani vločková polévka jakožto první chod mu rozhodně nespravila náladu – tahle česneková v porovnání s ní musela být učiněnou delikatesou. Co naplat, skromnost a ostýchavost opět úspěšně zvítězily.

„No, když nechcete, tak vás nebudu zbytečně přemlouvat,” vzdala to Nolina matka a zasedla zpět ke svému jídlu. „Jinak, Nola je u sebe v pokoji.”

„Fajn, tak mi půjdeme hned za ní, co ty na to?” začal Martin věnovat pozornost zase Kristiánovi.

„I tak ale pro vás Nola přichystala malé pohoštění,” promluvil teď nečekaně její otec, jenž právě dojedl a rozevřel si noviny, „tak doufám, že alespoň jí nedáte košem.”

Martinovi došlo, proč to teď asi říkal. Zrovna mu totiž zakručelo nemile v žaludku, což byl jasný signál hladu a nedostatečnosti vločkové polévky.

„Ano, to je pravda,” potvrdila šibalským úsměvem slova svého muže paní Klemontová, „ale budete si na to muset ještě chvilenku počkat. Teprve se to chystá.”

„Jo, to my si počkáme, že jo, Martine?” mrkl na něj obdobně spiklenecky Kristián. Martinovi nezbývalo, než mu to souhlasně s přemáháním oplatit.

Martin o těch vlídných slovech začal hned přemítat. Rázem mu došlo, že na něj Alexandra vlastně nijak netlačí, aby se z něj hned stal výřečný samomluvka. Byl rád, že tomu nechává volný průběh a že jí je sympatický takový, jakého ho na druhém břehu Labe poznala. Jelikož Martin sám tušil, že v odbourávání neprůbojnosti a mluvy bude mít v Alexandřině přítomnosti i nadále problémy, nyní již alespoň najisto věděl, že dívka si na to velmi ráda počká a už jen kvůli tomu se bude zasazovat o to, aby s ní začal trávit pokud možno co nejvíc času.

„Jo, ty i někteří ostatní v tomhle máte vlastně pravdu. Někdy to asi skutečně s tou vážností přeháním, a právě možná teď nastal už konečně ten správný čas, abych přiznal, že jsi velmi milé děvče, které by byl hřích jen tak pustit k vodě a tak nechat napospas samotě, třeba jen proto, že ti nedokážu vyznat své skryté city navenek v plné míře. A když tobě samotné má nynější přítomnost něco pozitivního přinese, tak tím líp pro nás oba.”

„Jsem ráda, že mi dokážeš naslouchat,” dala Alexandra Martinovi najevo výstižným úsměvem. „Ani ten pohled do mých očí ti už – jak se zdá – takové problémy nečiní. I to je velký pokrok.”

Martin se rovněž pousmál a dokonce i Jeremiáš teď cosi radostného povzbudivým štěknutím hlásal. Martinovu náladu však záhy nabouraly nové strachy, to když si opětovně vybavil onen neznámý dívčí hlas v bývalé hasičárně.

„Pořád tě ale něco trápí,” všímala si pozorná Alexandra.

Martin už to v sobě dusit nedokázal a tak jí teď dopodrobna povyprávěl o podivné příhodě se semaforem a jeho morseovkou. Navíc ho v mysli stále mučil ten dívčí hlas z bedýnky, jenž jí byl do jisté míry podobný.

Alexandra na Martina tentokrát hleděla s obzvlášť velkým zájmem.

„Já o tomhle nic nevím, Martine. Jak jsem ti již pověděla a tvrdit ti to budu i nadále, pokud o to budeš stát, rozhodla jsem se s tebou sejít, protože mě upoutal tvůj inzerát. Na tom, že jsem tě k sobě pozvala na víkend, také není nic neobvyklého. Je to doba volna, čas, který si chce každý mladý člověk náležitě užít po svém. A z žádné bedýnky jsem k tobě a k tvým kamarádům rovněž nepromlouvala.”

„Jo, jasně, promiň, nechtěl jsem se tě tím nějak dotknout. Už o tom nebudu mluvit,” omluvil se Martin.

„Je ale rovněž možné, že vás na ten kufr ten ženský hlas upozornil záměrně. Třeba tobě a tvým kamarádům chtěl jen dopřát kousek životního štěstí, když je uvnitř uložen tak vzácný legendární kousek. I tak se to dá prostě a jednoduše vysvětlit, co říkáš? A že to ta dotyčná vše zahalila do jemně poutavého dobrodružství a hned na počátku umocnila problikávajícím pouličním světlem, které na to mělo upozornit, to jen svědčí o tom, jak moc si přála, aby to nevyznělo příliš fádně a obyčejně. To je tedy můj osobní názor.”

„I tak mi to celé ale pořád vrtá hlavou. To Nolino náhle podivné chování, její následné bleskové zorientování, pak ten na první dobrou prázdný objekt, v něm zčistajasna rozsvícené světlo, ten procítěně promlouvající hlas… víš, pořád to na mě doléhá, a nejen to, předtím ještě ty úkazy ve škole…”

„Nejlepší rozhodně bude, když se na to s Kristiánem přeptáte přímo té Noly. Určitě do toho vnese více světla a ty se tak konečně zbavíš zbytečných spekulací,” usoudila rozhodně Alexandra a podrbala Jeremiáše tam, kde to měl nejradši. Ten jí záhy proklouzl mezi prsty, odběhl ke dveřím, zastavil se u nich a prosebně se od nich otočil zpět ke své majitelce.

„Jo, tohle s Kristiánem máme naplánované hnedka na pondělek. Jsme dohodnutí, že se oba u Noly stavíme, přeptáme se jí na to, a on nám pak řekne, jak se rozhodl dál ohledně toho kufru,” vzpomněl si teď v rychlosti Martin. „Nezahrajeme si nějakou hru, když už tu takhle posedáváme a bavíme se spolu? Uteče nám tak rychleji čas a donutí nás to zase přemýšlet o něčem jiném než jen o věčném tajemnu, z něhož až místy mrazí.”

Alexandra a její čtyřnohý přítel teď byli ale očividně trochu jiného mínění. Jeremiáš k ní totiž již několikrát ode dveří sám od sebe přicupital a vždy do ní lehounce ducnul. A když se k tomu napotřetí ještě přidalo vodítko, které k dívčiným nohám láskyplně položil, bylo to již na pováženou.

„Nenecháme to třeba až na později? Jeremiáš je v tuhle večerní hodinu totiž zvyklý se mnou chodit na procházku. Takže jestli proti tomu nic nenamítneš, tak bych s ním na ni hned teď vyrazila. No a také bych samozřejmě byla velice ráda, kdybys nám dělal doprovod.”

„Ale jo, proč ne? Je tam docela hezky. Hlavně že neprší,” připojil se bez zbytečných protestů Martin.

„Tak fajn, vyrážíme.” Alexandra spokojeně tleskla, vstala, pomohla Martinovi na nohy a v hravém žertu k tomu přihodila: „Neboj, já tě neukousnu a ani tě nepředhodím žádným lačným tajemným vizím.”

Ještě jednou se tomu společně zasmáli a pak už najisto s Jeremiášem vyšli před dům.

Martin v bytě podruhé osaměl. Tentokrát však nebyl schopen ze židle hned vstát. Na vině byl Alexandřin přístup k Helmutovi, který ho dokonale odzbrojil tou její dokonalou řečnickou načasovaností a bezchybným precizním výstupem, jemuž nedokázal odolat ani Helenin manžel. Martin nakonec ale tuto vnitřní zábranu srdnatě prolomil a odhodlal se k tomu, co si v průběhu Helmutovy návštěvy usmyslel: prohledat dívčiny šuplíky a zjistit o ní co možná nejvíc.

Martin tedy začal hned tím prvním. Jakmile ji otevřel, hned mu do oka padly známé místní Kataloročenky, které tam byly chronologicky uspořádané podle měsíců. Martin tedy vyndal hned tu na vrchu a nalistoval si stránku věnovanou seznamovací rubrice. A skutečně, hned v třetím příspěvku se našel. Alexandra si jeho inzerát červeně označila. Když ho Martin letmo pročítal, tak mu znovu začaly červenat tváře, a říkal si, jak něco takového vlastně byl o sobě schopen napsat, a který šotek si to s jeho slovíčky tak pohrál.

Nakonec Kataloročenku zandal na původní místo a vyndal si tu další. Znovu v ní vyhledal seznamovací rubriku a nestačil se divit podruhé. Ten, koho si v ní Alexandra červeně zakroužkovala tentokrát, byl o hodně starší než on a prezentoval se jako velký dobrodruh a cestovatel. Doma dle svých údajů dokonce choval cizokrajná zvířata, mezi nimiž nechyběly amazonské anakondy či afričtí jedovatí pavouci.

„Stále máš o mně jisté pochybnosti, pořád tě cosi nutí mi nedůvěřovat, že mám pravdu, Martine? Obáváš se naprosto zbytečně, já proti tobě rozhodně žádné zlé praktiky podnikat nehodlám, v tom si nijak obzvlášť nelibuju. A pokud, tak to jen tehdy, když mi k tomu někdo dá popud, například zrovna ten, o němž sis zajisté teď stačil něco výmluvného přečíst.”

Martin sebou poplašeně trhnul a Kataloročenka mu vypadla na zem. Tak náhlý Alexandřin příchod vůbec neočekával. Dívka si jeho zbrklosti všimla, v poklidu k němu došla, poklekla před něj a začala ze země Kataloročenku sbírat, přičemž se její průzračně pomněnkové modré oči opět vzájemně propojily s jeho. Jelikož se Martin při tom neměl příliš k obhajování svého záměru, vzala si Alexandra opět slovo.

„Podle mě je správné, že se o mně snažíš zjistit co nejvíc. I já jsem si vědoma toho, že to naše setkání proběhlo patřičně narychlo a za dost výjimečných okolností.”

„No právě,” vychrlil ze sebe horečnatě Martin.

„Kataloročenky jsem opravdu odebírala proto, že jsem se cítila sama a chtěla se s někým seznámit. Bohužel se to však pokaždé nějak zvrtlo a obrátilo v můj neprospěch. Tenhle první, kterého jsi objevil v té předešlé, byl jedním z nich. Po prvním přečtení mi ten inzerát vyzněl dost ojediněle, a tak jsem se na něj rozhodla odpovědět a sjednala si s dotyčným schůzku. Nakonec se z něj ale vyklubal dost arogantní neohrabanec, který místo cizokrajných zvířat doma choval jen prachobyčejné venkovské králíky. Což o to, to by mi vůbec nevadilo, jedno malé roztomilé zvířátko úplně stačí, jenže tenhle jinoch kromě toho, že měl prolhanou pusu, se ještě nepřiměřeně, dosti nevybíravě, a značně tvrdě navážel do svých údajných přátel, rodiny a známých. To už na mě bylo vážně moc, a proto jsem se s ním nadobro po týdnu rozešla.

Ten další byl o něco povolnější, i on ale měl své vrtošivé vroubky. Při našem prvním společném setkání jsme si hned padli do oka. Choval se ke mně velice mile, dokonce mě sám od sebe pozval na romantickou večeři. No, a pak jsme zašli k němu domů, tedy jestli se to tak dalo vůbec nazvat. Byla to vila, v níž nechyběly snad žádné nákladné vymoženosti dnešní doby: od nepřehlédnutelného krbu, přes domácí kino a vestavěnou místnost s bazénem až po venkovní menší golfové hřiště. Mně ale přesto největší radost udělal jeho kokršpaněl, ovšem záhy jsem ho začala přehořce litovat. Z jeho domnělého páníčkatého elegána a boháče se totiž nakonec vyklubal jen obyčejný donchuán, který ten svůj domnělý palác měl pouze pronajatý od rodičů a vodil si do něj zástupy svých přítelkyň, na něž se tak snažil udělat hluboký dojem, přičemž jednu před druhou hezky zapíral. Tentokrát nezůstalo jen u facky, vztah s ním jsem zakončila rázně po svém a to tak, že jsem ho shodila do toho jeho bazénu, naházela mu tam ty jeho golfové hole plus nějaký ten drahý porcelán navíc, a až potom definitivně od něj odešla a nadobro překročila práh toho jeho sídla neřesti.

Asi zatím vůbec nejnadějnější vztah jsem prožila s chlapcem, který byl povahově srovnatelný s tebou. Nebyl arogantní a ani se nepovyšoval nad ostatní. Vše se ale změnilo poté, co jsem mu pověděla o svých Vantelbooklistech neboli o těchto svých lidských spisech, pro jaký si dnes přišel i Helmut. Pro to už bohužel nenašel pochopení, dle mého názoru se toho dokonce zalekl a začal o mně pozvolna mít klamná mínění. Kdo ví, do očí se mi to nikdy neodvážil přímo říct, ale možná že mě v tu chvíli začal považovat za čarodějnici. Jeho obavy se rázem ještě navýšily poté, co si o tom popovídal se svými kamarády, a ti, mu samozřejmě okamžitě doporučili, ať se z mé společnosti co možná nejrychleji vytratí. A on na ně skutečně dal. Mě osobně to v tom okamžiku zamrzelo dvojnásobně: ten vztah se od počátku vyvíjel slibně a v podstatě ho ukončilo jen smutné nedorozumění. Budiž, osud tomu tak chtěl a prostě se to stalo.”

Martinovi teď přišlo, jako by v Alexandřiných očích na vteřinku zahlédl matnou slzičku, která se ovšem hned kamsi vytratila. A zároveň z dívčina milého hovoru hned vypozoroval, že se z její strany v žádném případě nejedná o předem připravené smyšlenosti, že o tom všem mluvila od srdce. I Jeremiáš, který teď přiběhl z druhé místnosti, o tom musel vědět své, neboť tentokrát po Alexandře nežádal míček ani pavouka, ale vklouzl jí hlavou do klína. Pak vzhlédl k dívčiným očím a cosi zakňučel.

„Víš, mně opravdu hodně dává, že jsi tu teď se mnou a že jsi našel pro mé záliby a poslání pochopení a nezaujal vůči nim zpátečnický odstup. Já moc dobře vím, že i ty v sobě máš mnoho pozitivního a ojedinělého, čeho si já na tobě budu moct vážit, a co se stane i předmětem mého obdivu vůči tvé osobě. I když si možná o sobě stále myslíš, že jsi něčím nezajímavý, tak já to tak rozhodně nevnímám. I vážnost v sobě nese něco krásného, poutavého, poetického. A když se jí nechá volný průběh, tak člověk navenek projeví a odhalí i své prozatím skryté vlohy, mezi něž patří průbojnost a chuť mluvit o všem, co dotyčný dle svého úsudku považuje za důležité druhému sdělit.”