Tom Patrick

Sobotní večer neobyčejným setkáním nesmírně přál: počasí se opět vyvedlo – žádný déšť natož krupobití či silný vítr. Martin, Nola a Kristián si dali dostaveníčko u zpívající fontány v prostranství kolonády a za poslechu příjemných melodií se připravovali na nadcházející závěrečné shledání s Lanou. Jaké asi bude? A spatří i Annu? Přijde Lana společně s Martinem? O tom teď každý z nich v duchu horlivě přemítal. Asi tak deset minut před sedmou Kristián kamarády pobídl, že je načase vyrazit.

Náměstí žilo obvyklým večerním ruchem, zato vstup do prostranství pasáží byl uzavřen. O druhé překvapení se postarala pohledná dívčina, jež postávala před uzamčenou brankou.

„Alexandro, ahoj, co ty tady děláš? Myslel jsem, že jsi v Praze s Jeremiášem…“

Alexandra se na Martina a zbylé dva příchozí pouze přívětivě usmála a ukázala jim papírek.

Vzápětí se branka sama od sebe dala do pohybu.

„Tak takhle to měla ta naše hostitelka promyšlený. Vážně mazaný,“ kývl uznale Kristián, když všichni čtyři vešli.

„Jak jsi to teď myslel?“ nechápal Martin a nebyl by to ani on, kdyby brance nevěnoval přehnanou pozornost a to jak se za nimi zase sama uzavírá a chrastí zámek.

„No, že sem Alexandru nevpustila samotnou. Lana prostě chtěla, abysme sem vstoupili všichni čtyři hezky najednou.“

„Nebo taky Anna,“ připomněl důležitě Martin. „Nezapomínej, že tu figurují dvě jména, bez ohledu na to, co stojí a vždy stálo v těch vzkazech…“

„Podívejte, někdo k nám přichází.“

Martin s Kristiánem zanechali sporů, kdo má pravdu, a společně s Nolou Alexandřiným slovům začali věnovat plnou pozornost. Skutečně se k nim kdosi z druhé strany blížil, nebyla to však Lana ani Anna, nýbrž pohublý, dosti vytáhlý postarší pán okolo padesátky, s brýlemi a mrožím knírem. Byl jím Rudolf Manten, majitel kavárny Sanmantena.

„Srdečně vás vítám u nás v Pasangerově ulici. Následujte mě, prosím.“

Ohromená skupinka zanedlouho vstoupila do jeho kavárny, kam je dovedl. A tam…“

„Pane Velmane!“

Nola nově nasadila udivený výraz v obličeji, když uvnitř kavárny spatřila sedět osamoceného hosta.

„Á, dobrý večer přeji, Nolo!“ pozdravil a obšťastnil příchozí úsměvem, který na něm tolik obdivovali jeho spokojení zákazníci.

„Proč vy tady tak sám?“ zarazilo to trochu i Kristiána, neboť mu něco takového připadalo naprosto nemyslitelné. Pan Velman byl při své profesi vždy obklopován lidmi, dokonce si, díky svému jemnému vystupování a ochotě pomoci všem bez výjimky, minulý rok od města vysloužil ocenění: NEJOBLÍBENĚJŠÍ DOBROMIL KATALNÉ MOCHNY.

„To víte,“ rozpovídal se knihkupec, „sice si každý myslí, kdovíjak nemám o společnost nouzi, pravdou ale je, že již několik dlouhých let tady ve městě žiji sám v jednom z paneláků. Po večerech jsem nikam nikdy moc nechodil, ale nedávno mi kdosi poradil, ať zkusím zajít sem, že tu jistý pan Manten vlastní útulnou pohostinnou kavárničku, no tak jsem nakonec zaskočil. A mám takový dojem, že tu budu svůj volný čas trávit mnohem častěji.“

„Budiž vám to z celého srdce přáno,“ ocenila mužova slova svým mile přívětivým hláskem Alexandra a navrch přidala úsměv. „A my? Neposadíme se konečně?“

„Prosím, jen račte.“ Pan Manten skupinku zavedl ke stolu, na němž stálo réservé. Byl to ten samý stůl, u něhož kdysi seděli Lana a její přítel.

„To je zvláštní, my ale…“

„Nic nemusíte říkat, stačí, když se usadíte a objednáte si, na co budete mít jen chuť. Vše jest dopředu zaplaceno,“ odvětil Martinovi vlídně pan Manten.

„Tak se k nám přece připoj, Martine,“ vyzvala ho i Alexandra, neboť ten pořád zaraženě stál na místě. Zjevně se podivoval, proč tu někdo má réservé, když ostatní stoly zejí prázdnotou.

Když Martin Alexandru konečně poslechl, pan Manten poté všem ochotně donesl, oč z nabídky požádali. Pak se s panem Velmanem odklidili do zadního rohu kavárny a dali se tam do řeči, ovšem tak, aby nerušili hosty, jimž v prostranství pasáží měl patřit celý tento večer.

Jakmile jako poslední dojedl a dopil Kristián a pan Manten ze stolu vše sklidil, počala se kavárnou a v podstatě i celou Pasangerovkou rozléhat příjemná podmanivá hudba, jíž doprovázel nádherný procítěný zpěv. Samy od sebe se otevřely dveře kavárny a dovnitř vlétl holub. Neomylně zasedl na stůl s cedulkou réservé. A v ten samý okamžik pan Manten panu Velmanovi špitl do ucha: „Pojďte, půjdeme dozadu a necháme je tady o samotě.“

Když tak oba učinili, holub vylétl z kavárny zase ven a zasedl na neviditelné rameno právě příchozí, jež pronesla: „Dobrý večer. Jsem ráda, že se s vámi konečně osobně setkávám.“

„No vida, poslední smíšená chlapcodívka dorazila, takže hodina může naplno vypuknout!“ zahalasil radostně profesor Humler a tleskl na rozchod. „Takže vážení, rozejděte se na ta místa, která uznáte, že jsou pro vás! Máte tu na výběr široký sortiment od girlboyové volejbalové zábavy přes čutací boygirlovou až po ping-pongovou chlapcodívkovskou , kterou si na mě vyprosil tamhle Lekrník. A pokud někoho uvidím, že se do některé z těchto aktivit aktivně nezapojil a pokusí se byť jen náznakem o cviky, které předepisuje školní osnova, má na vysvědčení automaticky o stupeň horší známku! Konec hlášení!

Studenti se tomu od srdce zasmáli a každý se okamžitě zapojil do některé z her, tedy až na dva jedince.

„Co se děje, chlapcodívko Vlámská? Jak to, že jste se na můj povel nezapárovala?“ Profesor Humler teď pomalu zvedal hlavu od třídnice, do které momentálně cosi zapisoval, a jakoby přísně zahlížel na onu černovlásku. Ta se hned začala culit. „Nekoledujte si, nebo vás stihne krutý trest: půjdete osobně přemluvit toho houslového vrzala odnaproti, aby s tím šolicháním skončil. A pokud se ukáže, že je to váš bratr, tak to si mě pak kór nepřejte.“

„Ale, pane profesore, vždyť vy moc dobře víte, že nemám bratra ale sestru,“ ohradila se jakoby Marta a dál pobaveně civěla do rohu, kde se Teodor neúspěšně pokoušel o driblování s míčem o stěnu.

„Jen jestli vy mi teď náhodou nelžete, chlapcodívko. Pojďte sem a dejchněte na mě svýho vizoura. Tak šup! Hopito presto!“

Marta učinila, oč ji Humler požádal.

„No jo, nelže, skutečně mi tahle chlapcodívka nelže!“ hulákal profesor na celé kolo a pak Martu plácl jemně přes zadek. V ten moment oba dva jen těsně minul míč, který se Teodorovi odrazil od stěny. To trochu vyvedlo z míry Lekenera. Prudce se za sebe otočil od ping-pongového stolu. Martin využil jeho nepozornosti a pálkou mu uštědřil parádní smeč.

„Vy ale máte fofrníky, chlapcodívko Vlámská, rok od roku stále větší a větší,“ nepřestával profesor Martu škádlit, načež si pomalu začal brát na paškál Lekenera, jehož Martin jednoznačně přehrával. „Jak to hrajete, Lekrníku? Na to musíte jít takhle!“ Doslova mu pálku vytrhl z ruky a názorně předvedl pět úspěšných smečí, na něž byl Martin absolutně krátký.

Humler Lekenerovi vrátil pálku, jeho výkon se však nijak výrazně nezlepšil. „Slabé, slabé, móóóc slabé, to bude na konci školního roku kulí, pětek, sardelí!“

Kolem profesora znovu prolétl Teodorův nešťastně odražený míč. Humler ale dál dělal, že o tom nic neví. Znovu zasedl k otevřenému oknu a nanovo začal psát do třídnice. Tentokrát si nasadil i brýle.

„To je ale fofrník! TO JE TADY ALE POŘÁDNEJ FOFRNÍK!“

Poslední větu zařval naplno, maličko si nadzvedl brýle, pak jakoby nenápadně pohlédl na Teodora, jak se žalostně potýká se svým míčovým výkonem, načež znovu zabředl do spisů.

„TÓÓÓ JÉÉÉ ÁLE VÉÉÉLIKANANÁÁÁNSKEJ FÓÓÓFRNÍÍÍK!“ řval z plných plic, aby přehlušil čím dál falešnější zvuk houslí z hudebky odnaproti.

Odpověď se dostavila téměř automaticky.

„Strč si ty svý fofrníky už jednou provždy konečně do automatického větráku a nech mě v klidu učit, nebo tam na tebe osobně vlítnu!“ zakřičel nazlobený hlas učitele houslí.

„Sám seš vrták!“ uzemnil ho obdobně rtuťovitě profesor Humler, ovšem s notnou dávkou ironie navíc. Pak vstal a zabouchl okno. „On mi tak něco bude radit! ON! PCHE! PAN DOKONALÝ! Nevím, čeho tím houslovým žalozpěvem jeho svěřenci chtěj dosáhnout, to vážně nevím! NEVÍÍÍM!“

Poslední slovo opět zahulákal. Uštědřil příslušné stránce v třídnici názornou tečku, zaklapl ji a odložil na parapet. Z něj pak obratně sejmul notýsek a zamířil kvapně k již značně upocenému Teodorovi.

„Tak tady máme tu naši sportovně založenou chlapcodívku. Tak co, bude to lítat, bude to svižně lítat, Tendrlíku? škádlil profesor Teodora tím, že ho jemně začal šimrat na zádech. Teodor se v té chvíli zmohl pouze na nedobrovolné ošívání.

Studenti propukli v hřmotný smích. Jediný, kdo neměl radost, byl opět učitel houslí.

„JASNĚ JSEM TI ŘEK, ABYS BYL ZTICHA! PRO MĚ ZA MĚ SI TOU SVOU CHLAPCODÍVKOU VYCEPUJ TO SVÝ KOLO, ALE PROBOHA UŽ ZMLKNI! NEMÍNÍM TO TVÝ HALEKÁNÍ POSLOUCHAT DONEKONEČNA!“

Profesor Humler tentokrát jen zakroutil nevěřícně hlavou a až pak pronesl: To jsou mi ale sousedské vztahy. No dobře, tak tomu chudákovi a jeho otrokům prokážeme radost.“ Otočil se k černovlásce a zabásnil: „Marto Vlámská se sporem v láskách, prosím, buďte tak poslušna a zaklikněte nám tam vzadu ono poslední rozvalné skelné okénko, ať si ten hoular může v klidu vychutnat trhy ve svých uších!“

Tělocvičnou se již poněkolikáté rozlehl smích a poté, co Marta okno po vzoru profesora rázně zabouchla, i potlesk. Humler se uklonil a dojemně vyřkl: „Děkuji vám.“ Pak však rázně tleskl a na Teodora vyrukoval s hláškou: „Táák jdééém na tóóó!“

Teodor celý zrudl, neboť si studenti profesorovo zvolání vyložili ve smyslu, že ho mají při jeho pokusech s míčem pozorovat. Humler to ale šibalsky vyřešil za něj.

„Vážení. Tak váááženííí,“ tleskl znovu. „Tak takhle by to nešlo! Pokud vám není známo,“ podíval se hbitě na hodinky, „tak jste tímhle pokukováním již promarnili drahocenných pět vteřinových ručiček! Pokud v tom hodláte pokračovat i nadále, upozorňuji vás dopředu na možné nebezpečí, jenž spočívá v totálním selhání šilhavky! Tak ve vlastním zájmu pozor na to! Nezapomínejte, že už jsme nějaký ten pátek v NATO!“

Studenti profesorovu přání tedy vyhověli.

„Tak a my jdem na to. Už se nemohu dočkat představení.“

Teodor si odkašlal a nanečisto si vyzkoušel pár míčů. Pak se do toho pustil naostro. Každá z pěti ran se však minula účinkem, dokonce dvě z nich se opět dostaly až k ping-pongovému stolu a zasáhly Lekenera do zad.

„Aúúú, co mi sakra boucháš do Chrise?“ zaklel a samozřejmě tím neměl na mysli nikoho jiného než drahou polovičku své nejoblíbenější skupiny.

Profesor Humler nyní výjimečně dlouze mlčel, jen zadumaně se syčícím „Chmmm“ sledoval další Teodorovy neslavné pokusy, a až při jeho neúspěšném patnáctém se rozhodl jednat. „Chmmm, tak takhle by to nešlo, osamocená chlapcodívko, takhle ne.“ A profesor se otočil do reje sličných studentek, jak je občas sám nazýval a zavelel: „Marto Vlámská, se sporem ve spoře oděných láskách, vy dneska máte svůj šťastný den! Pojďte tady s Tendrlíkem vytvořit chlapcodívku smíšenou!“

Marta tedy hodila míč Nole, která ji ochotně zastoupila na postu volejbalového podavače, a za halasného profesorova tleskotu přiklusala.

„No vida, a my se teď podíváme, jak naše smíšená boygirl bude atakovat horní příčky zdivé konstrukce. Tak jedem!“

Marta stačila udělat pouhých pět dobrých míčových odštěpů o stěnu, když Humler náhle tleskl a zakřičel: Výborně, to stačí! Tendrlík má za jedna!“ Pak vzal notýsek a onu známku do něj skutečně zapsal.

„No to snad ne,“ vyhrkl Lekener, „vždyť mi málem způsobil pracovní úraz, pane profesore!“

„No co se tomu najednou divíte, chlapcodívko Lekrníku? Tendrlík jako osamocená chlapcodívka neuspěl, avšak jako smíšená chlapcodívka přímo exceloval, tak není co řešit.“

Pak se zaměřil na Nolu, která právě proměnila podání.

„To tamhle věčná zebernice Klemontová,“ – Nola totiž svůj zebří klobouk prakticky vůbec nedávala z hlavy – „zase zaperlila o zeměpisu. Dostala za jedna, i když vůbec nic nevěděla o amazonských pralesích. Pak mi ale názorně popsala, jak si v nich představuje svůj život, no a já na to hned změnil názor.“

„Vy s námi na ty hory musíte prostě jet, pane profesore,“ neudržela to už v sobě Nola.

„Já,“ divil se jakoby Humler. „A vy myslíte, že mě žena pustí?“

„A proč by vás jako neměla pouštět?“ navázala na Nolinu otázku Marta, jež se s Teodorem vrátila do herních činností.

„Proč?“ hrál teď Humler naprosto zaskočeného. „No asi proto, že se o mě v jednom kuse bojí. Zkrátka nechce, abych se tam někde nezačal párovat s jinými chlapcodívkami, vždyť to znáte. V jejích sto padesáti letech co člověk může taky očekávat, že?“

„Sto padesát? Minule jste říkal sto třicet,“ ozval se znovu Lekener.

„No jo, já vím,“ mávl profesor lenivě rukou, „tak to jsem do toho asi omylem ještě započítal jejího bratra, sestru, psa, kočičáka, ducha svatého a kdoví kohopak to ještě, to víte, ta má paměť.“

Tělocvičnou se znovu rozlehl smích.

„No moment,“ nasadil teď Humler jakoby vážnější tón. „Není jednou z vašich třídních náhodou profesorka Moronová?“

„Bývala, teď za ni ale máme novou náhradu,“ informovala profesora věcně Nola.

„Vážně a koho pak?“

„No přece Laděnku,“ dořekla Marta.

„Jo, aha, já už vím,“ pleskl se profesor Humler do čela. „To je to mladé kůzlátko, co k nám nedávno nastoupilo, že?“ Pak spiklenecky pohlédl na Lekenera. „No jo, to má tamhle Lekrník určitě velkou radost, co? Určitě na ní může oči nechat, co, chlapcodívko?“

„Ále, pane profesore,“ nedal se Lekener, „to máte špatné toky informací.“

„Jo, jó, jen se nepovyšujte. A to samé platí i pro vás ostatní. Máte přede mnou tolik tajů jako celé naše město, to si také až po letech usmyslí nám konečně vydat bájný poklad v podobě historických známek a pohlednic.“

Smích bleskurychle vystřídal údiv na tvářích studentů. Někteří z nich se po sobě zvědavě podívali, jestli se náhodou nepřeslechli. Obdobně i Martin s Nolou, těm však stačilo pouze očima vyhledat Kristiána. Ten stál v jedné z branek a nenápadně jim rukou naznačil, že se nic neděje, že vše je v naprostém pořádku.

„Skutečně si nedělám srandu, psalo se o tom v dnešních novinách,“ pokoušel se Humler o naléhavější tón a dodal: „Doufám, že si nálezce ty svý zásluhy nenechá jen pro sebe a daruje z toho štědrodaru taky něco našemu ctěnému ústavu… no mně třeba jen na to nové kolo.“

Až do konce hodiny pak profesor Humler třídu bavil vlastními autorskými bloky, které se nesly v režii jeho životabudičství, pranostik, štamgastik, hoteliád, piantik, pořekadel a krátkodrobností.

„O tom jsi nám nic neřekl,“ šeptla Nola do ucha Kristiánovi, když Humler svým klasickým zvoláním končil hodinu.

„Tááák chlapcodííívky róóózchóóód!“

„Jo, ale neboj, o nás tam zatím nepadlo ani slovo, o to jsem se postaral,“ uklidňoval Nolu i Martina hned Kristián, neboť i ten se k oběma okamžitě nachomýtl. „Humler má ale pravdu – i škole bychom z toho náleznýho něco měli dát.“

Rozešli se do šaten.

„Jsem zvědavý, kdy nám Lana pošle svou další navštívenku,“ nadhodil Martin, když s Kristiánem v šatně osaměli. „Nebo myslíš, že tamta byla poslední?“

Kristián pro jistotu strčil ruku do kapsy svých kožených kalhot, kde měl papírek schovaný. Místo něj však vyndal úplně jiný, onen původní navíc kamsi zmizel. Na nynějším papírku stálo L Pas…er so 19.

„No tohle,“ žasl Martin, když to spatřil. „Jen jsem to nakousl a už je to tady.“

„Hmm, v sobotu v Pasangerovce v sedm večer,“ oznámil Kristián.

Martin si právě natahoval kalhoty a oblečení na tělocvik zandával do pytle, když tu náhle…

„Podívej,“ vykulil oči, „já ho od Lany dostal taky! To znamená…“

„Že se v tu sobotu společně do prostranství pasáží všichni vydáme, s Lanou se tam nadobro rozloučíme a ještě před tím si s ní o všem popovídáme,“ doplnila Martinova slova Nola. I ona obdržela tajemný vzkaz.

Září se přehouplo v říjen. S ním zkraje do Katalné Mochny zavítalo přeci jen mnohem příznivější počasí. Martin, který byl ve stále bližším kontaktu s Alexandřinými Vantelbooklisty, to už nevydržel: „Vždyť je v tom názvu obsaženo zářijový, jako jasná průzračná procítěná sluneční záře, tak proč nám místo toho pravidelně nabízelo jen bouřlivý opak?“

Alexandra se Martinovými výroky zpočátku dobře bavila, když už o tom ale v obměněných verzích (někdy si totiž září pletl s listopadem a ten zase s lednem) takto básnil nejméně podesáté, tak ho radši zcela vážně ujistila, jaké má výjimečné nadání pro veršování, a nakonec ho svým ojedinělým šarmem donutila, aby toho lamentování nadobro zanechal.

Podstatně hůře na tom byla Nola. Martin si nedal pokoj a pronásledoval ji takřka na každém kroku. Zastával totiž názor, že ony tři růže, co jim je Lana zanechala v Jebortovce, jsou určené výhradně jí a mají vyřešit problém s naprasklým dolním rtem. Když Martinovu nevyvratitelnou domněnku nepotvrdila první z růží, vyrukoval na Nolu okamžitě s tou další. Teprve ani když ani tato růže neměla pražádný účinek, usoudil, že se pravděpodobně zmýlil a onu třetí již automaticky vyhodil do koše. Nebyl by to ale Martin Ronský, aby nakonec opětovně nedal za pravdu sám sobě a přišel s opodstatněním, že „ony růže byly už zkrátka prošlé“.

„Díky tobě prožívám jedny z nejhorších dnů od odchodu Moronový, ani na toaletu mě nechceš pustit, to už je vrchol!“ setřela následujícího dne Nola Martina za přítomnosti dobře se bavících studentů.

Jenže jemu to stejně nedalo. V záloze měl ještě čokoládovou kolekci a k Nolině smůle bohužel došlo i na ni.

„Ne, tohle si tam patlat rozhodně nebudu!“ zaprotestovala, když na ni Martin nečekaně vyrukoval zpoza palmy na chodbě. To se zase spolužáci škarohlídsky domnívali, že Alexandra Martina pověřila na Nole otestovat nové druhy cukroví. Někteří rejpálci dokonce ve svých názorech zašli tak daleko, že svorně tvrdili, že Martin Nole vyznává lásku, nebo že se snaží o rozšíření dívčího harému, aby trumfl přeborníka Lekenera. Martin i Nola se to pokaždé vehementně snažili popřít, kdykoliv na to přišla řeč, zatímco Alexandra s Lekenerem nestačili vycházet z údivů.

„Už se s tím prostě konečně jednou smiř, Martine. Obojí – růže i ta kolekce – v sobě nic zázračného nemají!“ zdůraznila o velké přestávce po týdnu muk ztrápeně Nola, když ji jmenovaný už poněkolikáté nabádal, že když už ne ta vanilková tak určitě ta oříšková příchuť v sobě určitě ponese stopy po něčem lémanském, když tedy všechny ostatní varianty již beznadějně padly. (Patrně také díky tomu, že čokoládovou kolekci na přání Noly důkladně prověřili po sladkostech prahnoucí studenti i někteří kantoři.)

„Hele, kdybys třeba jen…“

„Ne!“ A pak Nolu konečně napadla spásná varianta: „Poslyš, co když se jedná jen o takový menší dárek – k narozeninám, svátku a tak?“

„A to proč jako?“ zeptal se téměř uraženě Martin.

„Nevíš náhodou o někom, kdo slaví?“ nebrala na Martinovo nesouhlasné zabručení Nola ohled a dál si jela svou. „Z říjnových jmen mě tak akorát napadá Teodor, ale ten to určitě nebude. Co třeba Alexandra, nemá teď někdy náhodou narozky?“

„Já… nevím,“ připustil kupodivu váhavě Martin.

„Tak o tom zkus popřemýšlet,“ doporučila mu Nola, a než se nadál, už byla ze třídy pryč.

Jak se ještě týž den, respektive večer, ukázalo, tak Nola měla pravdu. Tou vyvolenou však nebyla Alexandra, nýbrž Martinova maminka – desátého října slavila kulaté čtyřicetiny. Martin se po tomto zjištění málem sesypal: růže už neměl, načež čtvrtinu kolekce vyplácal na své „pokusy“ a dobrou polovinu na posezení za jeho zády vyjedli spolužáci za přispění kantorů. Dost mizerná bilance.

„Hmm, moc mi tam toho nezůstalo, v podstatě skoro nic,“ posteskl si devátého Kristiánovi. Tou dobou měli mít společnou hodinu tělocviku s profesorem Josefem Humlerem – sádelnatým šedesátiletým tlouštíkem s nesmírně baculatým obličejem.

„No, já bych to neviděl zas tak černě,“ oponoval Kristián a rozhlédl se po šatně, aby měl jistotu, že je nikdo neposlouchá. Jako poslední z ní právě odcházel Teodor. Podél těla vehementně máchal rukama, to se zřejmě tak usilovně připravoval na nadcházející přezkoušení.

„Zbylo mi zhruba kolem pěti čokoládek a růže žádná,“ lamentoval dál Martin, který si Teodora nevšímal. „A navíc, něco podobného se mi přihodilo už minule. Chtěl jsem mamce udělat radost dárkem a ze samého soustředění jsem na něj dočista zapomněl, zato odpadkový koš, popelnice a následně popeláři ne.“

„A jaks to tenkrát vyřešil?“ zajímalo Kristiána.

„No, ehm,“ zaváhal Martin s odpovědí, „nakreslil jsem mamce obrázek: plachetnici plující po vodě s pokusnými stromy v pozadí. Na to, že ani nevím, jak taková plachetnice vlastně pořádně vypadá, to ještě dopadlo celkem slušně.“

„Tak to nebude zas tak zlý,“ usoudil Kristián. „Dej si ty zbylý čokolády do něčeho, v čem do zejtřka bez porušení vydržej, navrch přidej normálně zakoupenou růži a máš vystaráno.“

„Jo, to asi bude nejlepší,“ zamumlal Martin, neznělo to ale nijak zvlášť vítězoslavně. „Jsem to já ale trouba,“ pleskl se náhle do čela, „až teď mi došlo, jak mamka čokoládu přímo zbožňuje, jak se po ní doslova může utlouct, jak neustále tvrdí, že se stále cítí na tři zářezy, tedy na třicítku – to ty tři růže – a mně to v mozku úplně zcela vynechá.“

„Hmmm, chmmm,“ zněla pouze Kristiánova reakce.

„No jo, tohle jsem zvoral, ale co pak na tom papírku měl znamenat ten podivný vzkaz?“ přišlo Martinovi záhy na mysl.

„Tak to bych možná věděl.“ Kristián vyndal onen papírek. „Vemu to postupně: to el je nám již dobře známý, víme, že náleží Laně, no a šipka pak zřejmě znázorňuje směr, respektive cestu, která nás dovede…“

„Na místo, kde se všechno uzavře a právě to symbolizuje ta tečka,“ dořekl za Kristiána Martin. „Myslíš, že se tam ta Lana objeví?“

„V to pevně doufám,“ odpověděl s jistotou Kristián.

Hovor byl přerušen. Z tělocvičny se totiž ozvalo: „Tááák chlapcodííívky nááástůůůp!“

„Hmm, Lana,“ dal se do řeči znovu Martin, když Humlerův hlas ustal, „to jméno si už budu nadosmrti pamatovat.“

„Hmm, tak to já taky,“ přidal se Kristián.

„Ta její precizní mluva, sametový hlas,“ pokračoval Martin, „a navíc to, jak umí obratně zacházet s přírodními úkazy…“

„Vrány – jsou to ptáci stálí, zůstávají u nás po celý rok. Živí se smíšenou potravou, občas ale dávají přednost i masitému soustu. Mohou se vyskytovat v okolí Vltavy, Labe i v Alpách. Takzvané vrány šedé pobývají i v oblasti Sibiře.“

Martin i Kristián se zájmem pohlédli na příchozí.

„Holub – hnízdí téměř v celé Evropě, u nás je rozšířen po celém území, hlavně v nížinách a pahorkatinách, kde obývá lesní porosty. Nejčastěji osidluje okraje lesů či polní lesíky. U nás se vyskytuje od března do října, zbytek roku tráví v jihozápadní Evropě.“

„No vida, leccos z toho odpovídá, co?“ mrkl Kristián na Martina a ten zas na Nolu. Ta mu to oplatila, což znamenalo jediné, tedy že vše zlé z předchozích dní jest odpuštěno.

„Humler se po vás dvou shání, tak pojďte. Dneska si to vážně užijeme: v tělocvičně jsou míče na fotbal a volejbal a Lekener si dokonce vyprosil ping-pongový stůl.“

Společně vyšli ze šaten.

„Hele, kdes tohle všechno vlastně vyčetla?“ zeptal se před vchodem do tělocvičny Noly Martin.

„No přece v atlasu zvířat,“ odvětila nevzrušeně.

„Ahá?“

„Nebo jsi snad čekal Démonovu příručku temných hlubin?“

Zasmáli se tomu.

Nastal střih. Na obrazovce se rozhostilo kratičké mlhavé šero. Jakmile začalo ustupovat, Lana se znovu ujala role průvodkyně a její slova tentokrát doprovodily vkusně sestříhané záběry v podobě spotů.

„Adrianin stav se týden od týdne zlepšuje. Obě nás to těší. Vlastně všechny tři, nesmím samozřejmě zapomenout na Adrianinu maminku; nakonec to byla přece jen její zásluha, že jsem se s její dcerou mohla setkat osobně.“

Martin, Nola a Kristián prostřednictvím záběrů v úžasu pozorovali, jak se Lana několikrát vrací do Medové, a jak je Adriana čím dál více čilejší a pomalu zkouší chodit.

„V Adrianě vidím nezkrotnou bojovnici. Dobrou zprávou pro mne je i skutečnost, že se ona a její matka staví na moji stranu ohledně daného sporu s řidičem. A jak se zdá, tak překvapením není zdaleka konec.“

„Jak vidno, tak sis mé rady vynaložila správně,“ ozvalo se Laně nečekaně za zády, když zase takhle jednou opouštěla Medovou. „Lémanské růže tedy splnily to, co se od nich očekávalo, to mne těší. A tebe zajisté taktéž.“

„Jakže? Lémanské?“

„Ano, tak zní jejich celý název,“ pokračovala Anna. „Kouzlo těchto růží nespočívá jen v jejich správném pěstění, ale i v samotném přístupu k nim samotným. A když víš, jak dané léčebné účinky následně plně využívat, odhalíš i smysl celého poslání tohoto přírodního skvostu.“

„Náhle se z nebes počínají snášet dešťové kapičky. To mne a Annu přinutí pohlédnout vzhůru k nebesům. Jako by jimi byl můj někdejší pláč. Na mysl mi přijde: kde asi právě teď je přítomen Martin?“

Pozvolné mrholení jakožto zjevivší se chlapcova tvář proti podmračené obloze Martinovi Ronskému znovu připomněly ono shledání s Julií na Mochnickém katalovění. Přirozeně jej tedy zajímalo, jestli se nakonec s jeho jmenovcem Lana přeci jen usmíří, když v Martinově případě vše nakonec mělo šťastnou dohru – pravda, s Julií to onehdy nevyšlo, ale osud mu do cesty přece jako náhradu přihrál Alexandru.

„Nevydáme se na cestu? Nedovolíme přeci dešti, aby nás zmáčel na kost,“ navrhla záhy Anna, když Lana konečně procitla z vnitřní letargie.

„Moje řeč!“ zvolal zničehonic Martin a dal to najevo výbojně pěstí, až byla Nola nucena uhnout. „No co, tak to prožívám s nimi, to už mi vyčítat nemůžeš, zebernice Klemontová,“ nadhodil povýšeně, když po něm Nola loupla varovně očima. Kristián se jen matně pousmál.

„Vycházíme s Annou z Medové a přes park volně míříme k náměstí. Když se pak následně ocitneme v prostranství pasáží, začíná mnou ošívat mírný neklid. Hlavou mi probleskuje ono jedno konkrétní místo. Anna jako by mi opět četla v myšlenkách.“

Nechceš se tam přeci jen zajít podívat?“

„Co by tady teď pohledával?“

„Ale přesto ti chybí, je to na tobě znát,“ odvětila nenásilně Anna. „Tak běž,“ ponoukala Lanu.

„Zatímco Anna zabředá do obchodu s parfémy, dám na její slova a dál procházím pasáží. A pak…“

Martin, Nola a Kristián v ten moment oněměli úžasem stejně jako jejich průvodkyně dokumentem.

„Martine?“

„Lano?“

„Jako ve snu k sobě běžíme a padáme jeden druhému do náruče. Pak v kavárně Sanmantena zasedneme za stůl, u kterého jsme se onehdy nepohodli. Já však stále nemohu uvěřit tomu, že tu Martin je, že se na mě usmívá.“

„Jak to, že jsi se nakonec vrátil?“ osmělila se jako první promluvit Lana.

„Nikam jsem nakonec neodcestoval,“ přiznal Martin zahanbeně, načež sklopil hlavu do talíře, tentokrát na srdcový perníček.

„Cože, tys… tys neodletěl? A kde… kde jsi pak celou tu dobu tedy byl?“

„Zůstal jsem v Praze… přesněji řečeno v Praze u jednoho kamaráda,“ pokračoval ve vysvětlování Martin. „Po tom našem neslavném posledním rozhovoru jsem se hned sebral a sedl na první vlak. Jenže jakmile vlak míjel první domky v Počernicích, došlo mi plno věcí. Co to vlastně dělám? Proč nejsem s tebou? Proč jsem se vůči tobě zachoval tak hloupě, neomaleně? Vyčítal jsem si to. Jako bych tě všude viděl před sebou, tak intenzivní to bylo…“

„To zase ta Anna a její…“

„Pšššt!“ zarazila Nola opět Martina Ronského.

„Na letiště nakonec vůbec nedošlo, vystoupil jsem na Hlaváku, sedl si tam před ním na lavičku a přemítal, co dál. Nakonec, asi tak po půlhodině, mě to sezení omrzelo. Následovalo vstávání a cesta do centra, kde bydlí ten můj kamarád.“

Následovala krátká odmlka, kterou Martin využil opět k tomu, aby se Laně omluvně podíval do očí. Ta to ihned shrnula ve svých aktuálních proslovech.

„Čím více nechává Martin průchod svému vyprávění, tím intenzivněji si uvědomuji, že podobně jako u Adriany i v něm zbrojí emoce a pocity viny. Někomu z vás možná přijde podivné, co nyní vyslovím, ale já se na Martina již nezlobím. Je přece zpátky, vrátil se a v porovnání s tím, co se přihodilo právě Adrianě, bylo naše odloučení jen nepatrnou dešťovou přeháňkou. Vím, že Martin mluví pravdu, že mi nelže. Prostě to teď již poznám. Jeho povídání tak nechávám úplnou volnost.“

„Kamil byl naštěstí doma, pořádal u sebe narozeninový večírek. Vlastně to byl on, kdo mi poradil, abych ti hned nevolal, že bych se prý unáhlil. Jenže já měl během pár dní jasno. A teď jsem rád, že jsem tak nakonec učinil.

Na Laně bylo znát, že Martinova slova pečlivě vstřebává.

„Pravda, původně jsem chtěl do té Indie letět, ale ty jsi pro mě teď přednější,“ pokračoval Martin. „Navíc, se školou jsem si to už vyříkal, ať si to ten student Filkus za mě užije.“

„A nemrzí tě to aspoň trošičku?“

„Ne, nemrzí, vážně ne. Hlavně že jsme zase spolu.“ Martin se na Lanu vlídně usmál a ladně ji vzal za ruku, čímž jí dával najevo, že to myslí naprosto upřímně. „Můžeme se tam příští rok jet ale podívat spolu, třeba o prázdninách, až budeš mít čas a pokoj od učení? Chtěla bys?“

„Musím se ti ale k něčemu přiznat,“ zapochybovala Lana. „Ještě nikdy jsem neletěla letadlem.“

„A víš že ani já ne? To je ale krásná souhra náhod.“

Kavárnou se rozezněl veselý smích, který Martin Ronský, Nola a Kristián z úst tohoto páru zaslechli vůbec poprvé. A Lana to hnedle vystihla ve svých tezích.

„Naše uvolněná atmosféra zajisté musí být navenek dosti citelně znát. Několik přísedících se na nás dívá a ve tvářích se jim zračí rovněž úsměv. Některé z těch lidí poznávám, neboť tu byli přítomni i minule. Jakožto pan Manten, jenž okamžitě přispěchá k našemu stolu.“

„Tak copak si dáte?“

„Prosila bych jednu kávu a ten sladký zákusek nechám klidně na vás.“

„Ještě jednou to samé,“ přidal se Martin.

„Pan Manten byl již na odchodu, když si povšiml čehosi, co mně do této chvíle zůstalo skryto.“

„Možná by bylo lepší ji uložit do vázy, aby neuvadla. Jednu klidně přinesu, když dovolíte.“ A pan Manten se shýbl pod stůl.

„To s tou kytkou ti poradila Anna, nemám pravdu?“ neodolala se svého přítele zeptat Lana, když viděla, jak pan Manten odbíhá a následně růže přináší ve váze.

„Anna? Kdo je to? S nikým takovým jsem v poslední době nemluvil.“

„Voda růžím očividně svědčí, zase začínají vykvétat do krásy A Martin se ke mně náhle nakloní přes stůl a políbí mě.“

„Tak to si zaslouží náležité uznání.“

„A pan Manten nám začíná tleskat a k němu se záhy přidávají i ostatní hosté jeho kavárny. A já tak znovu nacházím svou ztracenou lásku a zase si plně uvědomuji sílu a smysl života. A vy již nyní víte, že prostá náhoda nestačí, že jest třeba změnit osud v prospěch žadatele prostřednictvím někoho, komu na vás záleží. Nelze však daného mnohdy dosáhnouti naráz, je třeba stále věřit a mít v dotyčného důvěru. A to vše zajisté máte i vy.“

Kavárna a prostranství pasáží, to vše se začalo pozvolna ztrácet v mlze. Ozvalo se skoro slyšitelné prsk – to potemněla obrazovka. Obývací pokoj se znovu zaplnil světlem. Martin, Nola a Kristián v něm ještě pár minut mlčky seděli a každý z nich sám za sebe přemítal o tom, co právě shlédnul. A pak se Kristián jako první zvedl ze židle, položil dopitou skleničku na stůl a jen skromně poznamenal: „Tak asi půjdem, ne?“

Martin s Nolou jen souhlasně přikývli. Rovněž vstali.

Uklidili po sobě ze stolku a vydali se do předsíně. Jenže ani ji nešlo jen tak snadno opustit. Na prahu pootevřených dveřích tam ležela čokoládová kolekce a k ní byly přiloženy tři růže s dopisem: V něm stálo pouze: L (šipka) .