Sobotní večer neobyčejným setkáním nesmírně přál: počasí se opět vyvedlo – žádný déšť natož krupobití či silný vítr. Martin, Nola a Kristián si dali dostaveníčko u zpívající fontány v prostranství kolonády a za poslechu příjemných melodií se připravovali na nadcházející závěrečné shledání s Lanou. Jaké asi bude? A spatří i Annu? Přijde Lana společně s Martinem? O tom teď každý z nich v duchu horlivě přemítal. Asi tak deset minut před sedmou Kristián kamarády pobídl, že je načase vyrazit.
Náměstí žilo obvyklým večerním ruchem, zato vstup do prostranství pasáží byl uzavřen. O druhé překvapení se postarala pohledná dívčina, jež postávala před uzamčenou brankou.
„Alexandro, ahoj, co ty tady děláš? Myslel jsem, že jsi v Praze s Jeremiášem…“
Alexandra se na Martina a zbylé dva příchozí pouze přívětivě usmála a ukázala jim papírek.
Vzápětí se branka sama od sebe dala do pohybu.
„Tak takhle to měla ta naše hostitelka promyšlený. Vážně mazaný,“ kývl uznale Kristián, když všichni čtyři vešli.
„Jak jsi to teď myslel?“ nechápal Martin a nebyl by to ani on, kdyby brance nevěnoval přehnanou pozornost a to jak se za nimi zase sama uzavírá a chrastí zámek.
„No, že sem Alexandru nevpustila samotnou. Lana prostě chtěla, abysme sem vstoupili všichni čtyři hezky najednou.“
„Nebo taky Anna,“ připomněl důležitě Martin. „Nezapomínej, že tu figurují dvě jména, bez ohledu na to, co stojí a vždy stálo v těch vzkazech…“
„Podívejte, někdo k nám přichází.“
Martin s Kristiánem zanechali sporů, kdo má pravdu, a společně s Nolou Alexandřiným slovům začali věnovat plnou pozornost. Skutečně se k nim kdosi z druhé strany blížil, nebyla to však Lana ani Anna, nýbrž pohublý, dosti vytáhlý postarší pán okolo padesátky, s brýlemi a mrožím knírem. Byl jím Rudolf Manten, majitel kavárny Sanmantena.
„Srdečně vás vítám u nás v Pasangerově ulici. Následujte mě, prosím.“
Ohromená skupinka zanedlouho vstoupila do jeho kavárny, kam je dovedl. A tam…“
„Pane Velmane!“
Nola nově nasadila udivený výraz v obličeji, když uvnitř kavárny spatřila sedět osamoceného hosta.
„Á, dobrý večer přeji, Nolo!“ pozdravil a obšťastnil příchozí úsměvem, který na něm tolik obdivovali jeho spokojení zákazníci.
„Proč vy tady tak sám?“ zarazilo to trochu i Kristiána, neboť mu něco takového připadalo naprosto nemyslitelné. Pan Velman byl při své profesi vždy obklopován lidmi, dokonce si, díky svému jemnému vystupování a ochotě pomoci všem bez výjimky, minulý rok od města vysloužil ocenění: NEJOBLÍBENĚJŠÍ DOBROMIL KATALNÉ MOCHNY.
„To víte,“ rozpovídal se knihkupec, „sice si každý myslí, kdovíjak nemám o společnost nouzi, pravdou ale je, že již několik dlouhých let tady ve městě žiji sám v jednom z paneláků. Po večerech jsem nikam nikdy moc nechodil, ale nedávno mi kdosi poradil, ať zkusím zajít sem, že tu jistý pan Manten vlastní útulnou pohostinnou kavárničku, no tak jsem nakonec zaskočil. A mám takový dojem, že tu budu svůj volný čas trávit mnohem častěji.“
„Budiž vám to z celého srdce přáno,“ ocenila mužova slova svým mile přívětivým hláskem Alexandra a navrch přidala úsměv. „A my? Neposadíme se konečně?“
„Prosím, jen račte.“ Pan Manten skupinku zavedl ke stolu, na němž stálo réservé. Byl to ten samý stůl, u něhož kdysi seděli Lana a její přítel.
„To je zvláštní, my ale…“
„Nic nemusíte říkat, stačí, když se usadíte a objednáte si, na co budete mít jen chuť. Vše jest dopředu zaplaceno,“ odvětil Martinovi vlídně pan Manten.
„Tak se k nám přece připoj, Martine,“ vyzvala ho i Alexandra, neboť ten pořád zaraženě stál na místě. Zjevně se podivoval, proč tu někdo má réservé, když ostatní stoly zejí prázdnotou.
Když Martin Alexandru konečně poslechl, pan Manten poté všem ochotně donesl, oč z nabídky požádali. Pak se s panem Velmanem odklidili do zadního rohu kavárny a dali se tam do řeči, ovšem tak, aby nerušili hosty, jimž v prostranství pasáží měl patřit celý tento večer.
Jakmile jako poslední dojedl a dopil Kristián a pan Manten ze stolu vše sklidil, počala se kavárnou a v podstatě i celou Pasangerovkou rozléhat příjemná podmanivá hudba, jíž doprovázel nádherný procítěný zpěv. Samy od sebe se otevřely dveře kavárny a dovnitř vlétl holub. Neomylně zasedl na stůl s cedulkou réservé. A v ten samý okamžik pan Manten panu Velmanovi špitl do ucha: „Pojďte, půjdeme dozadu a necháme je tady o samotě.“
Když tak oba učinili, holub vylétl z kavárny zase ven a zasedl na neviditelné rameno právě příchozí, jež pronesla: „Dobrý večer. Jsem ráda, že se s vámi konečně osobně setkávám.“