Pasangerovka, jíž nyní procházeli, všem připadala jak z jiného světa: prostupoval jí nezvyklý klid a až na kavárnu Sanmantena a Podzemní rajonádu měly obchody na dveřích nápis ZAVŘENO.
„Tak copak máš, Nolo, na srdci?“ ozvala se zničehonic Lana, když míjeli antikvariát (s knihami převážně cestovními); jako by teď Lana Nole četla v myšlenkách. Jejich pohledy se vzájemně střetly.
„Neznáš náhodou chlapce jménem Rollo? Dle toho semaforku soudím, že ano. Podobné mi totiž zasílal poštou. Nedávno mi po delší odmlce opět napsal.“
Lana obratně využila zájmu o svou osobu, a když si nabízenou letenku i dopis důkladně prostudovala a obojí Nole nazpět vrátila, pouze vyhýbavě podotkla: „Také tu něco mám a doufám, že se to pro tebe stane stejně tak cenné, jako to, co jsi mi právě zapůjčila.“
Nola od Lany obdržela lahvičku s logem růže, nápadně připomínající onu vzácnou léčivou lémanskou, o Rollovi z jejích úst však nepadlo ani slovo. Nola pochopila: na Rolla přijde řeč později, ať tedy ještě vyčká. Lana jako by to opět vytušila, znovu se na Nolu mile usmála.
Když zanedlouho míjeli obchod s parfémy, chtěl promluvit Kristián, neboť to byl on, kdo viděl, jak celý potemněl, poté, co kvapem vyběhl z Podzemní rajonády.
„Ty jsi měl ze všech zde přítomných, Kristiáne, nejskromnější přání, o to to však pro mne bylo složitější. Bez patřičného soustředění a zapojení vnitřních smyslů by se mi ono kouzlo bývalo nepodařilo,“ četla i jemu Lana v myšlenkách dřív, než se na to samé stačil zeptat. „Ovšem ze všeho nejvíce si na tobě cením, že jsi nepodlehl onomu falešnému pisateli,“ dokončila s hlubokým porozuměním.
„No, to ani jinak moc nešlo.“ Kristián se při vzpomínce na dotyčného šarlatána trochu potměšile zašklebil, z jeho grimasy bylo patrné, že k němu od počátku moc velké sympatie rozhodně nepociťoval.
„Každý z nás něčemu věří. Někdy se důvěra vyplatí, jindy bohužel ne,“ jala se Lana nových výpovědí. „Pokud mám nyní hovořit sama za sebe, těší mne, kolik jsem za život poznala báječných přátel. Bez nich by onen působivý dokument, jenž jste mohli shlédnout, nikdy nevznikl. Jen tak namátkou: na tom, že to celé spatřilo světlo světa, měl například velký podíl sám pan Manten. Zahrál si v něm a dal k dispozici svoji kavárnu. Tím vším jsem sobě i vám však chtěla vzkázat jedno podstatné: važte si každého dobrého přítele. Přátelství je nejvěrnější družka, jež dělá život pestřejší, krásnější, kouzelnější, dává mu konkrétní smysl. I kdybyste neznali pravé jméno dotyčného, nevadí. Důležité jsou city, jež k vám chová, a činy, jimiž může váš život učinit zajímavějším, bohatším. Mnohým jiným se něco takového nikdy nepoštěstí.“
Na tohle slyšela zejména Alexandra. I ostatní zaznamenali jednotlivé zásadní postřehy: Martinovi se při vstupu do domu s číslem 65/2 vybavil Alexandřin příbytek ozdobený rozmanitými postavičkami s pozitivním laděním. Nola si v živé paměti stále uchovávala moment, kdy prostřednictvím dokumentu Laně její přítel ukazoval letenku. Kristián se zejména zaměřil na Lanu v područí lémanských růží. V myšlenkách zabrousil až k zářijové neděli, kdy se konalo Mochnické katalovění a na něm prezentace na téma: propojení člověka s přírodou. To natočila a následně precizně odříkala Hela. Kristián se mírně pousmál, když se před ním jakoby zjevila její silueta.
„Ano, snažila jsem se o co možná nejpoutavější věrohodnost a pokud možno i autentičnost, podobně jako ona milá dívčina,“ rozhovořila se opětovně Lana a zase se zdálo, že Kristiánovi čte myšlenky. „Každý z vás prožil něco, jenž obohatilo i můj život. Ten sám o sobě není lehký: přináší řadu útrap, úskalí, a proto jsem pokaždé, jak jsem již předeslala, vděčná za přívětivou tvář, za náhodná setkání, jež mají smysl. A když je po přátelství hlad, zpívám si.“
Když Lana do pohotovosti povolala svůj jemně procítěný andělský hlas, bylo již všem jasné, kdo to na Mochnickém katalovění tak nádherně pěl. Za jeho znění procházeli Pasangerovkou dále. Míjeli obchod se zámečnictvím, jenž patřil panu Krubenovi. Nola okamžitě zpozorněla, když nahlédla do výlohy a spatřila tam patery klíče. To Martinovi na protější straně padla do oka jedna z figurín, náležící do klenotnictví paní Pouzové.
„Důležité je vždy býti ve správnou chvíli na správném místě a pokusit se nějakým šetrným způsobem napravit, co druhý napravit nestihl.“ Lana pak překvapené Nole podala její kdysi ztracené klíče od její bytovky. „Jsem ráda, že tentokráte posloužily dobrému účelu. Můžeš si je vzít, už jejich služby potřebovat nebudu. Splnily, co splnit měly. Příště trochu více opatrnosti, méně zbrklosti a vše se v dobré obrátí.“
Hned nato se Lana začala věnovat Martinovi.
„Původně mne zamrzelo, že ti to s Julií nevyšlo. Někdy se zkrátka ten druhý – v tvém případě tedy ta druhá – najisto přesvědčit nenechá.“
„Cože? Přesvědčit? Já myslel, že…“
„Ano, já vím, že svými nadpřirozenými schopnostmi mám možnost vykonávat všemožné zázraky bez hranic,“ odtušila chápavě Lana. „Neřekla bych, že jsem o dost odlišnější než ty, Martine. Já sama se považuji za obyčejného smrtelníka, vlastně jím skutečně jsem, jen možná navíc umím vyčíst s předstihem, co chce dotyčný říci, snadněji rozeznávám jeho povahu a o něco důkladněji a šetrněji s ní následně nakládám, takže je mi pak o něco povolnější.“
„Takže ty jsi Julii normálně požádala, aby za mnou šla?“ žasl Martin.
„Ano, přesně tak to bylo a ona se nijak nebránila, i když jsme obě v ten moment tušily, jak to nakonec skončí.“
„Osud ale Martinovi naštěstí dal ještě jednu šanci, kterou již nepromarnil, a já jsem za to velmi vděčná,“ šeptla Martinovi do ucha Alexandra a krátce ho políbila na tvář. Martin v ten okamžik pocítil neskutečné blaho. Julie byla rázem zapomenuta.
„Chvíle překvapení prostě mohou nastat i tehdy, když to nikdo z přítomných účastníků neočekává. Můj hlas – musím se přiznat – stopy něčeho potažmo výjimečného v sobě zjevně obnáší,“ připustila následně Lana. „Na druhou stranu nelze popřít skutečnost, že lidí se zajímavým hlasovým potenciálem a talentem v oblasti hudby je na světě plno. Já sama jsem nedávno jednu takovou skvělou partu hudebníků měla možnost poznat. Dokonce přímo tady, nedaleko Katalné Mochny.“
„A kdo to byl?“ zajímalo Kristiána.
„No přece vy všichni, co jste se zúčastnili Mochnického katalovění!“
Martin, Nola a Kristián teď na Laně doslova viseli očima. Ani jeden z nich nepředpokládal, že by vynikal nějakým oslňujícím hudebním talentem. Martin už sám od sebe několikrát v minulosti předeslal, že svůj hlas dvakrát nemusí, a ani Kristián si z vlastní zásady moc nenotoval, pokud to tedy zrovna přímo nesouviselo s nějakým jeho oblíbeným filmem (obdobně tomu bylo nedávno při promítání oné čínské vzácnosti v mochnickém kině). Jediný, kdo se tak s jistou větší oblibou „intenzivněji“ hudbě věnoval, byla Nola. Ovšem v jejím případě se zase spíše jednalo o takové nezávazné „vanové výstupy při koupelíně za doprovodu sprchového koutu“, jak tomu s oblibou přezdívala.
„Ale no tak, povolte své skromnosti trochu uzdu a oceňte společně své skryté talenty,“ nabádala je Lana. „Vždyť už samo o sobě bylo obdivuhodné, jakou báječnou atmosféru jste vytvořili u onoho ohniště. Mnozí z vás se tam ten den viděli úplně poprvé a přesto jste všichni do jednoho nakonec byli perfektně sehraní. A že by to nevypovídalo o něčem fantastickém, výjimečném, kouzelném? To nikdo z vás dozajista jednoznačně popřít nedokáže, není-liž pravdou?“
Ojedinělou atmosféru u ohně a společné hraní na bubny nikdo z přítomných skutečně popřít zcela jednoznačně nedokázal. Vždyť se onehdy vlastně jednalo o jakýsi zlatý hřeb celého setkání. To sice úplně nemohl stvrdit Martin – který zrovna v tu chvíli neustále přebíhal od ohniště k chatce tam a zpátky – ani Alexandra – jež nebyla přítomna – i oni však následně dospěli k shodnému závěru, že kdyby se Martin nebyl býval zbytečně nestresoval a Alexandra na setkání dorazila jako další host, určitě by hraní u ohniště na ně mělo úplně stejný vliv jako na ostatní zbylé účastníky.
„Vidím vám na očích, jak jste každý sám o sobě něčím výjimečný,“ začala ke skupince kamarádů po kratičké pauze promlouvat zase Lana. „Ovšem ze všeho nejdůležitější je, že jeden druhému umíte naslouchat, že mezi sebou utváříte vzájemné pouto přátelství. Je mi proto nesmírně líto, že se s vámi všemi již budu muset brzy rozloučit. Život je neúprosný a proto i na mě čekají další povinnosti, jež nelze odložit. Jsem tedy ráda, že jsem vás – Martine, Nolo, Kristiáne a Alexandro – měla tu čest poznat.“
Oslovení dali na sobě okamžitě znát protesty. Přece není možné, aby je Lana po pouhých patnácti minutách opustila. Nestál tu před nimi přece člověk, před kterým by bylo radno prchat do bezpečného úkrytu, jako tomu například bylo u vyšinutých maniaků z hororů, jež se pasou na cizím neštěstí a utrpení. Právě naopak, vyjímala se tu před nimi milá víla s andělskou tváří, jíž šlo výhradně o štěstí druhých.
„Ctěné chlapcodívky, prosím, neobávejte se mého odchodu,“ snažila se Lana své svěřence závěrem povzbudit po humlerovsku. „Opravdu se již musíme loučit. Než se tak ale stane, ráda bych vás ještě upozornila na tři dary. První naleznete přímo tady v prostranství pasáží na schodech jednoho z obchodů. Pokud máte zrak hodný ostříže, už se zajisté v tento okamžik vaše pozornost do oněch míst upíná.“
Jako první si čehosi povšimla Nola. Do očí jí padlo lahůdkářství paní Lambertové, kde se právě na schodech vyjímal objemný pytel.
„Napovím pouze, že dané má co dočinění s propojením lidské a zvířecí říše. A víc ani muk.“
Martin, Nola a Kristián si mezi sebou vyměnili zadumané pohledy, bylo jasné, že intenzivně hledají na Lanina slova odpověď. Pak se Kristián pleskl do čela a zvolal: „No jo, vlastně, já už vim.“ A něco Martinovi a Nole pošeptal.
„Onen druhý dar -“ pokračovala Lana, jako by výměnu názorů vůbec nezaznamenala, i když opak byl pravdou, „je zde v prostranství pasáží pro vás připraven o pár metrů dále. A rovněž jsem si jistá, že i ono přání třetí na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Co symbolizuje? Však se to dozvíte.“
Lana se už chystala s ostatními podat si ruce na rozloučenou, když to Kristiánovi přece jen nedalo. Lana měla pravdu, pokud tvrdila, že byl ze všech nejskromnější, a právě proto se ji rozhodl ještě jednou o cosi požádat.
„Tak se nám pochlub, Kristiáne, copak máš ještě na srdci? Pokud to bude v mé moci, ráda ti vyjdu vstříc.“
„Mňo,“ začal, i když mu dopředu bylo jasné, že Lana moc dobře tuší, oč mu jde, „rád bych ještě jednou spatřil onen skvost, jímž jsi v Podzemní rajonádě pověřila svý ruce. A pokud bych měl popustit uzdu svý skromnosti, tak bych k tomu, co jsem právě řekl, ještě rád připojil, že o to moc stojim.“
„Ale samozřejmě, odvětila dobrosrdečně Lana. To naše společné myšlené fantastično pocházející z reálného světa přece musíme nějak originálně zakončit.“
„Nebo se tomu dá zkráceně říkat jen THINKFAN COMREAL WORLD,“ ozvala se náhle Alexandra, která po celou dobu spíše naslouchala svým přátelům. „Správně by to v originále sice znělo Thinking fantasy coming from real world, ale takto je to o dost snadnější na zapamatování.“
Nikoho neudivilo, že zrovna Alexandru napadl takovýto zlepšovák. Ona sama přece vymyslela pojem Vantelbooklist.
„Zlatý hřeb našeho setkání tedy začíná.“
Lana dala ruce do požadované polohy. A skutečně, po několika nekonečných vteřinách se zpoza jejích dlaní počalo linout omamné světlo.
„Smím se jich dotknout?“ poprosil Kristián, když bylo po všem.
„Prosím.“ Lana k němu natáhla ruce. „Tak co, naplnilo se tvé očekávání i tentokrát?“
„Na sto procent,“ ocenil Kristián Lanino snažení zářivým úsměvem a následnou hlubokou děkovnou úklonou.
Lana se poté ujala posledního závěrečného proslovu: „Ať vás tedy do budoucna provází jen a jen samé štěstí a v jednom kuse nesužuje nemilá realita. Ať se každé vaše další přání či jen pouhý nápad stane skutečným, nikoliv základem pro onu nechvalně proslulou třináctou komnatu. Snad jsem vám jako váš průvodce o tom dostatečně podala důkaz a svým umem prokázala, že existují i komnaty jiné, značně odlišné, v nichž jsou přítomni pomocníci, jež mají zájem pouze a jen na štěstí druhých. Proto pozor na ona další překvapení, jež z mé strany ještě nastanou – zejména Nolu prosím o ostražitost.“
Podali si ruce na rozloučenou.
A pak jako blesk z nebe se v prostranství pasáží zčistajasna zjevila projíždějící limuzína. Zcela netradičně byla vyzdobena rozmanitými pozitivně laděnými obrázky. Martin, Nola i Kristián v nich okamžitě rozpoznali jim již dobře známé chodební výjevy z domu 65/2. Když limuzína míjela Lanu, zpomalila, aby do ní dívka mohla nastoupit. Ta to udělala velice vkusně: opět se učinila neviditelnou (tedy až na hlavu) a přisedla si k chlapci v brýlích. Tím nebyl nikdo jiný než-li druhý Martin. Martin Ronský, Nola a Kristián by v tu chvíli ale také klidně odpřísáhli, že za volantem spatřili sedět Annu – na základě oné dlouhé blond hřívy. Dívku zahlédli jen díky tomu, že přední sklo nemělo žádné zdobení, do limuzíny pro její výzdobu totiž jinak nebylo vidět. Byl to důkaz, že i ona je skutečná, že není čirým výplodem Laniny fantazie. Lanin odchod vytušil i onen holub, jenž přilétl nazpět za ní.
Následně došlo k dalšímu zcela nevídanému úkazu. Branka se otevřela, limuzína však k ní ještě nestačila pomalu ani dojet, když se znenadání odklopilo víko zadního kufru a z něj se vyvalila hustá mlha. Když pominula, limuzína už byla pryč, branka se zase uzavřela a zachrastil v ní zámek, avšak před ní teď kdosi postával.