Říjnové počasí přálo procházkám. Obyvatelé Katalné Mochny rozhodně nelenili a plně si užívali možná poslední teplé dny svádějící k radovánkám v přírodě. Čtyři mladí lidé směřující po cestě k nedalekému mostu však měli důvod k radosti dvojnásobný, vždyť každému z nich se splnilo jeho nejtajnější přání. A to díky jedné obětavé dívce.
Nola se ladně nesla ruku v ruce s Rollem a naslouchala jeho vyprávění o Africe. Pochopila z něj, že to není jen kontinent sužovaný válkami, jak si mnozí možná myslí, ale že se na něm nachází i mnoho krásných a mnohdy zapomenutých míst, které stojí za to vidět. Martinovi zase po boku kráčela Alexandra. Oslovoval ji tak stále, i když se nedávno dozvěděl, že se ve skutečnosti jmenuje jinak. Dívce to nevadilo, považovala za důležité, že ji Martin bere takovou jaká je, že respektuje její vlastní život.
Když v dálce spatřili řeku, viděli u ní postávat dvě postavy. Ta vyšší odpovídala Kristiánovi, ona druhá zatím nikomu nic neříkala. Když však došli blíže, Nola s Martinem v ní okamžitě rozpoznali dívku, s níž se onehdy setkali na Mochnickém katalovění. Kristián se s dotyčnou držel za ruku a zářil štěstím.
„Ahoj, srdečně vás vítám,” pozdravil kamarády ve svém tradičním úklonovém stylu Kristián. „Tohle je Hela, má nová vysněná múza,” představil jim dívku po svém boku.
„Pamatuji si na tebe. Ty jsi přednášela ten svůj famózní filmový medailónek,” připomněla Nola. „Já se jmenuji Nola, ” představila se. „A tohle jsou Martin a Alexandra,” ukázala na dvojici po pravici.
„A ten šarmantní exoticky vyhlížející muž po tvém boku?” zajímalo dodatečně ještě Helu.
„Tak to je Rollo.“
Rollo, Alexandra i Martin si s Helou potřásli rukou. Už chtěli zamířit k mostu, když je nečekaně kdosi přepadl zezadu.
„No ne!” nevěřila Nola vlastním očím. „Vero, Menore, kde vy se tu berete?”
„To je překvapení, co? To nikdo z vás nečekal,” jukla na ni Vera a narovnala si na hlavě svůj nový módní doplněk, zatímco Menor se vítal s Rollem. „Tak tohle je ten tvůj přítel z daleka,” začala mu záhy rovněž věnovat zaslouženou pozornost.
„Rollo,” pozdravil se s ní chlapec. „Moc hezká čapča.”
„Co prosím?” nechápala hned Vera, ale pak jí to došlo. „Ach tak, tahle krokodýlí čapka, jo, je úplně nová, nedávno jsem si ji zakoupila ve výprodeji. Říkala jsem si: když Nola může pořád nosit tu svou zebří, tak co bych si já nepořídila také nějakou vlastní, originální. A vyhrál to krokodýl.”
„To je zvláštní, že jste se tady objevili zrovna teď, když máme namířeno na druhou stranu Labe, kde chceme učinit jeden zásadní pokus.”
„No to víš, šli jsme s Verou jen tak kolem a naprosto čirou náhodou potkali tady Kristiána s Helou,” nasadil teď co možná nejlhostejnější tón Menor.
„Jo jo, to vám tak věřím,” zaprotestoval Martin a na jednoho z jmenovaných podezřívavě pohlédl. Kristián začal hrát, že on s tím skutečně nemá vůbec nic společného, rozpaženýma rukama a vzhlížením k nebesům naznačoval, že tak zjevně učinil sám velký Bůh. Z jeho počínání a culení však bylo více než zřejmé, že v tom všem měl prsty.
„No jo, já vím, vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží,” zakončil to rozumně Martin. „Tak co, vyrazíme?”
Všichni pomalu po schodech kráčeli na most. Přibližně v jeho polovině se náhle zastavili a začali se dívat na zámek a menší přístav, na dva skvosty, které z těchto míst prezentovaly nedalekou Katalnou Mochnu, jíž jinak zakrýval les. Martin si však záhy povšiml ještě jednoho nečekaného úkazu, a to přímo vedle sebe. Vera s Menorem se právě nyní políbili.
„O tom jste nám nic neřekli.”
„A o čem?”
„No, že i vy dva spolu chodíte,” dodal Martin.
„To víš, dneska jsme oba samé překvapení,” zněla Menorova záhadná odpověď.
„Ano, opravdu jsme spolu začali nedávno chodit,” byla o něco sdílnější Vera. „Vlastně za ten nápad musím poděkovat tobě, Alexandro.” Otočila se k ní. „Pamatuješ? Tam v Rajonádě jsi mi to sama navrhovala. Měla jsi pravdu, asi s Menorem k sobě vážně patříme.” Oba se na důkaz lásky znovu políbili.
„Tak to mne jen těší,” odpověděla krátce Alexandra a pak dala pusu Martinovi. Následně tak učinili i Kristián s Helou a Nola s Rollem.
„No páni, takže teď už je zapotřebí jen určit den ženitby a naplánovat svatební cestu.”
Společně se tomu zasmáli a z mostu sešli na cestu, z níž ihned odbočili na pěšinku vedoucí na pole. Tam, u osamoceného stromu, pak pořídili několik společných fotografií (Martin se tentokrát Kristiánovu záměru nijak nebránil) a z pole následně přešli na ono menší, kde Martin, Nola a Kristián poprvé spatřili Alexandru. Obě klády tam stále lenivě polehávaly. Kristián je od sebe kousíček popondal, ze svého ruksaku vyndal puntíkatý ubrus a rozprostřel ho na zemi mezi kládami. Pak kamarády vyzval, aby každý z nich na ubrus dle vlastního uvážení vyložil potraviny, které byly rovněž ukryté u něj v ruksaku. Když se tak stalo, všichni se odebrali nazpět na sousední pole a sami si tam vystrojili bohatý piknik. Nezávazně si u něj povídali o životě a budoucích plánech. Asi po takové hodině Kristián pronesl: „Je načase podívat se na Vítání zítřků.”
Vstali a znovu zavítali na druhé pole. Opatrně přistupovali ke kládám, a když k nim dospěli, nestačili se divit. Ubrus teď lemoval nespočet drobných broučků a hmyzu rozmanitého druhu. Všichni si pochutnávali na tom, co jim přinesli jejich kolegové z lidské říše. I přesto tu někdo stále scházel.
„Můžu?” zeptala se Kristiána Nola.
„Můžeš,” odpověděl jí.
Kristián z ramene setřásl ruksak a Nola z něj vylovila objemný menší pytel, který jim na poslední schůzce předala Lana. Uvnitř, jak se záhy všichni mohli přesvědčit, se nacházeli jakési hnědé boby. Nola pytel s Kristiánovou pomocí položila na zem a přítomné vyzvala, aby si z něj dle libosti vzali, kolik jen uznají za vhodné. Pak již všichni s nataženýma rukama netrpělivě vyčkávali, co se bude dít.
Sotva tak učinili, začalo se z přilehlých křovisek ozývat nápadné praskání a následně z něj vykoukla čísi hlava. Patřila srnce. Nebyla rozhodně sama. Když celá zvědavá vystoupila z křovisek na pole, učinilo tak v závěsu hned několik jejích vrstevnic. Stejně rychle jako se po mastičce z výtažku lémanských růží Nole zahojil dolní naprasklý ret, srnky bez ostychu přispěchaly k osmičlenné skupince a začali jí boby zobat z rukou. I pohladit se nechaly. Kristiánovi nezbylo, než opět rozpažit ruce a děkovat tomu tam nahoře za učiněný zázrak. Nola sundala svůj zebří klobouk a začala si s ním pohrávat. Vera učinila totéž se svou krokodýlí čapkou a doplnila to o nezávazné poskakování. A Martin, Alexandra, Hela, Rollo a Menor? Ti tomu s radostí přihlíželi a užívali si tento báječný okamžik společně s nimi. Vždyť tu došlo k něčemu naprosto výjimečnému: k propojení lidské a zvířecí říše. A na takový okamžik se nezapomíná.