Na prahu „stála“ dívka, o jejímž jménu v tomto okamžiku nemohlo být žádných pochyb. Svým příchodem způsobila menší šok, neboť jí byla vidět pouze hlava. Až když si jakoby v místě hrudníku jemně přejela neviditelnou rukou, dala se spatřit v celé své kráse v kouzelnickém plášti modrorůžového zbarvení.
„Co kdybyste vyšli sem za mnou? Přeci jen je krásný, poměrně teplý večer,“ vybídla skupinku přátel vzápětí Lana a z prahu kavárny se vydala nazpět do prostranství pasáží. Martin, Nola, Kristián a Alexandra ji jako ve snu následovali. Martin dokonce za chůze Kristiána požádal, jestli by ho neštípl do zad – kvůli případným vidinám. Tak na něj ona nečekaně příchozí tajemně zapůsobila.
„Ne, jsem opravdu skutečná, nic se ti nezdá, Martine,“ vytušila jeho obavy Lana, načež k němu přistoupila a dotkla se ho. Martin na sobě okamžitě pocítil omamné uvolnění. „Vím, proč tak soudíš. Ze zde přítomných máš nejcitlivější duši a na vše se snažíš dívat s co možná největším nadhledem. Navíc, můj přítel nese tvé jméno, nelze se tedy divit, že právě ty vše nejintenzívněji prožíváš.“
„Takže… takže ten tvůj příběh, co jsme měli možnost shlédnout v Jebortovce… to vše se tehdy vážně stalo?“ zeptal se, když zase plně procitl; snažil se, aby to z jeho úst teď vyznělo co možná nejobyčejněji.
„Ano. Onen – dalo by se říci – hraný dokument vám přiblížil několik zásadních zlomových okamžiků z mého soukromého života,“ přiznala vlídně Lana. „Podobně jako vy, i já jsem rodnou obyvatelkou Katalné Mochny. V domě, kam jsem vás pozvala, jsem kdysi bydlela s rodiči, než jsme se načas přestěhovali do Německa. Za nějaký čas jsem se do rodného města vrátila a poznala i Martina, jenž v Praze studoval filmařinu, zatímco já zde v Katalné Mochně, obdobně jako vy, místní gymnázium. Jenže osud si se mnou rozhodl pohrát, jak jste měli možnost shlédnout. Naštěstí mne zavčas navštívila Anna a dala mi možnost vše špatné napravit. Svou přítomností mi však nabídla mnohem víc než jen pár cenných rad, jak usnadnit život jedné dívce, a jak získat zpět ztracenou lásku: naučila mne, jak danou pomoc předávat druhým, kteří ji potřebují stejně, jako jsem ji kdysi potřebovala já sama.“
„Proč ses o splnění našich přání pokoušela ale tak složitou cestou?“
„Tušila jsem, že mi třeba podobnou otázku položíš opět právě ty, Martine.“ Lana dala střídmou úklonou najevo, že ji velice těší, že je to zase on, kdo se vyptává jako první. „Nic nejde jen tak samo od sebe, to zajisté všichni uznáte. Mnohdy se přihodí, že třeba ani ten nejobyčejnější dar se neuskuteční za pomoci značného úsilí toho, kdo se má stát jeho strůjcem. Ani vaše přání – připusťme si to – nepatřila mezi ta, která by vyřešilo pomyslné mávnutí kouzelného proutku. Já však usilovně stála o to, abyste měli pocit, že něco takového možné je, že magická kouzla opravdu existují. Proto ta tajemnější atmosféra učiněná z mé strany vůči vám. Prostě jsem se co nejusilovněji snažila o to, abyste si připadali, jako by vás vedla síla z oněch pohádkových fantaskních světů, v nichž vše vždy působí tak neobyčejně, tak neskonale magicky, tak poutavě.
Mým záměrem vás však nebylo nějak strašit, děsit, stresovat. Jak jsem již předeslala, byl zde z mé strany pokus o zkoušku uvěřitelného tajemného nadpřirozena, jenž by obstálo ve víru každodenní současné reality, jíž řídí zaběhnuté přírodní zákony. Něco takového však nelze zařídit na jeden pokus. Ano, v oněch pohádkách je to něco jiného, tam ve svízelných situacích máte možnost použít právě kouzelnou hůlku či magický prstýnek, tím jen lehce mávnete či pootočíte a vše se vám naráz splní. Vytvořit však cosi tajemně nadpřirozeného v ryze reálném světě – připusťme si – to není jen tak: člověk se musí umět vcítit do pocitů druhých, musí umět číst v jejich myšlenkách, znát jejich silné či slabé stránky a zařídit vše tak, aby byl tam, kde dotyční potřebují. Kouzlit je proto pro obyčejného smrtelníka, jakým jsem já, poměrně dost náročné.“
„Když ale ty jsi – jak ty teď sama říkáš – jen obyčejným smrtelníkem, jak si pak mám vysvětlit znakovou řeč toho semaforu, omamná světla signalizující varovná znamení a v neposlední řadě pak i ptačí poselstvo, znenadání se zjevivší u nás ve třídě, které tak názorně potrápilo Danu Moronovou?“ vyzvídal Martin neúnavně dál, čímž své kamarády překvapoval. Dnes vyl výřečnější než vůbec kdy předtím, nikdo mu to ale nezazlíval, ani mu neskákal do řeči, jak se párkrát již přihodilo v minulosti. Že by to měl na svědomí právě ten Lanin nečekaný dotyk, při němž Martin pocítil příliv nadpozemské harmonie?
„Každý taj se dá svým způsobem vždy nějak věrohodně připodobnit, nejdůležitější ze všeho však je mu skutečně uvěřit, a u toho by také mělo v mysli jedince, jemuž je nabízen, zůstat.“
Nole stačil pouhý pohled na nenápadný semaforek, jenž jako zázrakem náhle svírala Lanina pravá dlaň, aby si domyslela celou pointu i význam oněch posledních slov – jejich prostřednictvím Lana sdělovala, že tajemství úspěchu účinnosti jakéhokoliv kouzla by se nemělo prozrazovat. Pochopil to i Martin, neboť ten jen souhlasně přikývl, že i jemu semaforek jako právě nečinný předmět coby „práce s tajemnem“ bohatě stačí. Obdobně to zřejmě bylo i s Laniným neviditelným pláštěm – pravděpodobně se jednalo o jeden z těch prototypů, o nichž se v poslední době hojně psalo ve vědecko-technických časopisech.
„O Danu Moronovou se bát nemusíte,“ pokračovala Lana. „V lázních se určitě bude cítit dobře. Mým záměrem ji nebylo nějak poškozovat, zesměšňovat nebo způsobovat újmu na zdraví. Chtěla jsem Daně jen důrazněji připomenout, že nemusí vždy patřit mezi ty nejdůležitější, kdo si ve třídě – a mimo ni – nutně musí sjednávat respekt – s někdy až přehnaným vlivem na ostatní.“
Martin ohledně fyzikální minulosti nemusel chodit příliš daleko, jenže Lana o dotyčné osobě zdaleka nevypověděla vše.
„Dana Moronová za život prožila nespočet smutných okamžiků: krátce po svatbě jí zemřel manžel a ona sama nikdy nemohla mít děti. Patrně právě tyto dvě události u ní vyvolaly přehnanou averzi vůči studentům i profesorskému sboru, což pak vedlo k přílišnému upnutí na předmět, jenž si za studií na střední škole zvolila za svou budoucí profesi.“
„Ale… o tom nám nikdy nic neřekla. Kdyby se nám třeba… třeba jen náznakem zmínila, tak… tak by to všechno mohlo být o něčem jiném.“ To se slova konečně ujala i Nola. Rozhodně nebyla sama, kdo na sobě teď dával znát pocity značné překvapenosti; Martin se tvářil, jako by ho právě kdosi uřkl, kdežto Kristián si hluboce soucitně povzdechl, čímž jakoby dával najevo: „No jo, je to zvláštní tendlecten život.“
„Dana Moronová,“ pokračovala Lana, „nepatří mezi lidi, kteří by se něčím takovým chlubili navenek. Po celý život to dusí v sobě, pronásleduje jí to na každém kroku. To Lada je oproti ní pravým opakem – plná života, porozumění. Jenže ona nic z toho, co Dana, neprožila – i to je důležité podotknout.“
„Lada je naprosto kouzelný člověk,“ zabásnila Nola.
„A nejen to, normálně si s ní tykáme,“ přihodil k dobru Martin, který rázem očividně přehodnotil svůj názor na vykání. Něco náhle měnit – to u něj přeci jen nebylo nic neobvyklého.
„Fakt, oproti Moronce je to velká změna k lepšímu,“ vyjádřil se k aktuálnímu tématu i Kristián.
„Těší mne, že se vám Lada zamlouvá,“ dala najevo Lana s pozitivním úsměvem. „Dlouho jsem ji přemlouvat nemusela. Lada si vždy přála učit studenty přibližně ve svém věku. Ředitele nakonec umluvila. Konečně…“
„Konečně měl záminku, jak Moronku dostat nadobro pryč ze školy. Všichni víme, jak se tomu zuby nehty bránila,“ přidal Martin v hlase nečekaně na důrazu a obdobně se to odrazilo i v jeho výbojné pravačce. Záhy ale rychle zase zčervenal hanbou, neboť si uvědomil, že to vyslovil až příliš tvrdě, což mu Nola také okamžitě dala najevo očním bleskem a Kristián táhlým „Nó, ehm“. I Alexandra nesouhlasně našpulila své smyslné rty.
„Promiňte, nechal jsem se zkrátka unést,“ omluvil se Martin.
Lana Martina jako jediná nepokárala. A pak se Nola v obavách zeptala: Jak to bude s Danou Moronovou dál? Vrátí se do školy?“
„To teprve ukáže čas,“ nadhodila Lana. „Třeba se nakonec přeci jen rozhodne nadobro odejít do důchodu a Ladu ředitel přijme do kolektivu nastálo. Pokud jste s ní jako s profesorkou spokojeni, nevidím sebemenší překážku, proč by se tak nemohlo stát. Samozřejmě nejdříve musí Lada dostudovat.“
Hovor přerušil třepot křídel. Náležel holubovi. Ten se z Lanina ramene náhle vznesl do výšin. „Nebojte se, on zase přiletí nazpět,“ promluvila, když se hlavy všech přítomných za ním otočily. „Zvíře a člověk jsou si vždy v něčem blízcí: když jeden druhému dokáže naslouchat, časem mezi nimi vznikne pouto, jenž přetrvá do doby, než se navzájem opustí. Každý z vás již jistě slyšel o výjimečnosti němých tváří. No tak, nestyďte se a pochlubte se nejen mně ale i sobě navzájem.“
Martin teď překvapivě tápal, ostatní si ale shodně vybavili po jednom příběhu: Nola připomněla příhodu, v níž kocour nemocničnímu personálu odtajňoval, kdo jako další z pacientů zemře, tím že se pokaždé zabydlel na posteli dotyčného. Alexandra přidala psí zážitky týkající se retrívrů, zatímco Kristián uvedl koně, jenž uměl nalézt ztracené osoby prostřednictvím sestavování vět z čísel. A jen Martin pořád stále nic a tak se netradičně zaměřil na lémanské růže.
„Tak vidíte,“ ujala se slova Lana poté, co všechny příběhy důkladně vstřebala. „Sami jste nyní uvedli svědectví, z nichž vyplývá, že zvířecí, lidské ale i ony rostlinné říše jsou spolu vzájemně propojeny. Bez tohoto poznatku bych se jen stěží dokázala obejít.“ A následně všechny pobídla: „Co kdybychom se prošli? Není dobré postávat na jednom místě. Tento večer přece náleží jen a jen vám a ještě zdaleka nenabídl vše.“