Tom Patrick

Říjnové počasí přálo procházkám. Obyvatelé Katalné Mochny rozhodně nelenili a plně si užívali možná poslední teplé dny svádějící k radovánkám v přírodě. Čtyři mladí lidé směřující po cestě k nedalekému mostu však měli důvod k radosti dvojnásobný, vždyť každému z nich se splnilo jeho nejtajnější přání. A to díky jedné obětavé dívce.

Nola se ladně nesla ruku v ruce s Rollem a naslouchala jeho vyprávění o Africe. Pochopila z něj, že to není jen kontinent sužovaný válkami, jak si mnozí možná myslí, ale že se na něm nachází i mnoho krásných a mnohdy zapomenutých míst, které stojí za to vidět. Martinovi zase po boku kráčela Alexandra. Oslovoval ji tak stále, i když se nedávno dozvěděl, že se ve skutečnosti jmenuje jinak. Dívce to nevadilo, považovala za důležité, že ji Martin bere takovou jaká je, že respektuje její vlastní život.

Když v dálce spatřili řeku, viděli u ní postávat dvě postavy. Ta vyšší odpovídala Kristiánovi, ona druhá zatím nikomu nic neříkala. Když však došli blíže, Nola s Martinem v ní okamžitě rozpoznali dívku, s níž se onehdy setkali na Mochnickém katalovění. Kristián se s dotyčnou držel za ruku a zářil štěstím.

„Ahoj, srdečně vás vítám,” pozdravil kamarády ve svém tradičním úklonovém stylu Kristián. „Tohle je Hela, má nová vysněná múza,” představil jim dívku po svém boku.

„Pamatuji si na tebe. Ty jsi přednášela ten svůj famózní filmový medailónek,” připomněla Nola. „Já se jmenuji Nola, ” představila se. „A tohle jsou Martin a Alexandra,” ukázala na dvojici po pravici.

„A ten šarmantní exoticky vyhlížející muž po tvém boku?” zajímalo dodatečně ještě Helu.

„Tak to je Rollo.“

Rollo, Alexandra i Martin si s Helou potřásli rukou. Už chtěli zamířit k mostu, když je nečekaně kdosi přepadl zezadu.

„No ne!” nevěřila Nola vlastním očím. „Vero, Menore, kde vy se tu berete?”

„To je překvapení, co? To nikdo z vás nečekal,” jukla na ni Vera a narovnala si na hlavě svůj nový módní doplněk, zatímco Menor se vítal s Rollem. „Tak tohle je ten tvůj přítel z daleka,” začala mu záhy rovněž věnovat zaslouženou pozornost.

„Rollo,” pozdravil se s ní chlapec. „Moc hezká čapča.”

„Co prosím?” nechápala hned Vera, ale pak jí to došlo. „Ach tak, tahle krokodýlí čapka, jo, je úplně nová, nedávno jsem si ji zakoupila ve výprodeji. Říkala jsem si: když Nola může pořád nosit tu svou zebří, tak co bych si já nepořídila také nějakou vlastní, originální. A vyhrál to krokodýl.”

„To je zvláštní, že jste se tady objevili zrovna teď, když máme namířeno na druhou stranu Labe, kde chceme učinit jeden zásadní pokus.”

„No to víš, šli jsme s Verou jen tak kolem a naprosto čirou náhodou potkali tady Kristiána s Helou,” nasadil teď co možná nejlhostejnější tón Menor.

„Jo jo, to vám tak věřím,” zaprotestoval Martin a na jednoho z jmenovaných podezřívavě pohlédl. Kristián začal hrát, že on s tím skutečně nemá vůbec nic společného, rozpaženýma rukama a vzhlížením k nebesům naznačoval, že tak zjevně učinil sám velký Bůh. Z jeho počínání a culení však bylo více než zřejmé, že v tom všem měl prsty.

„No jo, já vím, vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží,” zakončil to rozumně Martin. „Tak co, vyrazíme?”

Všichni pomalu po schodech kráčeli na most. Přibližně v jeho polovině se náhle zastavili a začali se dívat na zámek a menší přístav, na dva skvosty, které z těchto míst prezentovaly nedalekou Katalnou Mochnu, jíž jinak zakrýval les. Martin si však záhy povšiml ještě jednoho nečekaného úkazu, a to přímo vedle sebe. Vera s Menorem se právě nyní políbili.

„O tom jste nám nic neřekli.”

„A o čem?”

„No, že i vy dva spolu chodíte,” dodal Martin.

„To víš, dneska jsme oba samé překvapení,” zněla Menorova záhadná odpověď.

„Ano, opravdu jsme spolu začali nedávno chodit,” byla o něco sdílnější Vera. „Vlastně za ten nápad musím poděkovat tobě, Alexandro.” Otočila se k ní. „Pamatuješ? Tam v Rajonádě jsi mi to sama navrhovala. Měla jsi pravdu, asi s Menorem k sobě vážně patříme.” Oba se na důkaz lásky znovu políbili.

„Tak to mne jen těší,” odpověděla krátce Alexandra a pak dala pusu Martinovi. Následně tak učinili i Kristián s Helou a Nola s Rollem.

„No páni, takže teď už je zapotřebí jen určit den ženitby a naplánovat svatební cestu.”

Společně se tomu zasmáli a z mostu sešli na cestu, z níž ihned odbočili na pěšinku vedoucí na pole. Tam, u osamoceného stromu, pak pořídili několik společných fotografií (Martin se tentokrát Kristiánovu záměru nijak nebránil) a z pole následně přešli na ono menší, kde Martin, Nola a Kristián poprvé spatřili Alexandru. Obě klády tam stále lenivě polehávaly. Kristián je od sebe kousíček popondal, ze svého ruksaku vyndal puntíkatý ubrus a rozprostřel ho na zemi mezi kládami. Pak kamarády vyzval, aby každý z nich na ubrus dle vlastního uvážení vyložil potraviny, které byly rovněž ukryté u něj v ruksaku. Když se tak stalo, všichni se odebrali nazpět na sousední pole a sami si tam vystrojili bohatý piknik. Nezávazně si u něj povídali o životě a budoucích plánech. Asi po takové hodině Kristián pronesl: „Je načase podívat se na Vítání zítřků.”

Vstali a znovu zavítali na druhé pole. Opatrně přistupovali ke kládám, a když k nim dospěli, nestačili se divit. Ubrus teď lemoval nespočet drobných broučků a hmyzu rozmanitého druhu. Všichni si pochutnávali na tom, co jim přinesli jejich kolegové z lidské říše. I přesto tu někdo stále scházel.

„Můžu?” zeptala se Kristiána Nola.

„Můžeš,” odpověděl jí.

Kristián z ramene setřásl ruksak a Nola z něj vylovila objemný menší pytel, který jim na poslední schůzce předala Lana. Uvnitř, jak se záhy všichni mohli přesvědčit, se nacházeli jakési hnědé boby. Nola pytel s Kristiánovou pomocí položila na zem a přítomné vyzvala, aby si z něj dle libosti vzali, kolik jen uznají za vhodné. Pak již všichni s nataženýma rukama netrpělivě vyčkávali, co se bude dít.

Sotva tak učinili, začalo se z přilehlých křovisek ozývat nápadné praskání a následně z něj vykoukla čísi hlava. Patřila srnce. Nebyla rozhodně sama. Když celá zvědavá vystoupila z křovisek na pole, učinilo tak v závěsu hned několik jejích vrstevnic. Stejně rychle jako se po mastičce z výtažku lémanských růží Nole zahojil dolní naprasklý ret, srnky bez ostychu přispěchaly k osmičlenné skupince a začali jí boby zobat z rukou. I pohladit se nechaly. Kristiánovi nezbylo, než opět rozpažit ruce a děkovat tomu tam nahoře za učiněný zázrak. Nola sundala svůj zebří klobouk a začala si s ním pohrávat. Vera učinila totéž se svou krokodýlí čapkou a doplnila to o nezávazné poskakování. A Martin, Alexandra, Hela, Rollo a Menor? Ti tomu s radostí přihlíželi a užívali si tento báječný okamžik společně s nimi. Vždyť tu došlo k něčemu naprosto výjimečnému: k propojení lidské a zvířecí říše. A na takový okamžik se nezapomíná.

„To je Rollo! ROLLO!“

Nola se dlouho nerozmýšlela a ihned se za ním rozeběhla. Chlapec tmavé pleti taktéž zbystřil, než ale stačil Nolu pořádně zaregistrovat, už mu padala kolem krku.

„No né, Nolo, jsi to vázna ty? Já sa tolik tesil na teba,“ promlouval k ní překvapený Rollo lámavou češtinou.

„No ano, jsem to já… to… to je vážně paráda, ty… ty jsi vážně… vážně mě nešálí zrak? Ne, jsi opravdu skutečný!“

Nola nyní po Rollovi div neskákala samou radostí a chovala se tak trošku jako utržená ze řetězu. Její vítání s ním v tuto chvíli nápadně připomínalo dovádění s Verou na Mochnickém katalovění. Chlapec se tomu víceméně nebránil. „Tady más na prevítanou kytču. Máš doufám rada ťulpánky?“

Nolu Rollova originální čeština odzbrojovala a uchvacovala zároveň. O ťulpánkách rozhodně ještě nikdy neslyšela. Přestala tedy chlapce svými dotyky zatěžovat a začala se víc zajímat o překvapení, jenž třímal ve své pravé ruce.

„Neurázíš sa, dyž ty de tedko prepodám?“

„Ano, ťulpánky mám ráda, tedy tulipány… ehm, vždyť to je vlastně úplně jedno. Obojí zní naprosto úchvatně.“

„Jo, da vim, má výkonnost je jestě dost snachá…“

„Nikoliv, já myslím, že nemáš výslovnost slabou, zní fakt velmi mile,“ ubezpečila okamžitě Rolla Nola, když se jí v duchu bleskurychle podařilo přeložit pravý význam daných slov. „Pojď, představím tě svým přátelům.“

Seznamování s Martinem, Kristiánem a Alexandrou už mělo mnohem decentnější průběh: Martin si s Rollem normálně potřásl rukou stejně jako Alexandra – ta však u sebe měla krabici se svým cukrovím. Rollo ani na moment nezaváhal a nabídl si. „Ehm, vážná dosná chochoutka,“ ocenil její um.

A Kristián? Ten samozřejmě nemohl opominout svoji typickou úklonu, kterou se Rollo záhy pokusil napodobit.

„Nejuknem se nedam podsadit? Prý tu je nekle podliž jakása úhulná kafčárna,“ poznamenal následně Rollo, přičemž se začal rozhlížet po okolí.

„Jo, to je,“ zabásnila Nola „Zrovna tamhle,“ a ukázala na druhý konec ulice.

Všichni zamířili nazpět do kavárny Sanmantena. Majitel i knihkupec se už vrátili na původní místa k jednomu ze zadních stolů. Když zaregistrovali, jakého hosta si večerní oslavenci vedou s sebou, pan Manten ihned vstal a začal se příchozím nanovo věnovat.

„Dobrej chrčír,“ pozdravil Rollo.

„Dobrý, dobrý,“ vyjádřil se majitel kavárny zase po svém.

Pětice příchozích zasedla ke stolku s réservé a nanovo si objednala. Nola byla z Rollovy přítomnosti tak nadšená, že okamžitě spustila na téma: má rodina a život v Katalné Mochně. Velmi otevřeně se taktéž rozpovídala i o Rollových dopisech, jejich obsahu, a dokonce v té euforii nadhodila cosi ve smyslu, že by se na ostrov Jamatanga mohli všichni vypravit společně.

Rollo na první pohled působil jako veliký sympaťák. Jenže čím víc Nola mířila do svého soukromí, tím smutnější se najednou jeho výraz v obličeji zdál být. Nyní si toho již najisto všimli i ostatní.

„Ehm… Nolo… vis… to co sem ty psal ve svýk dopiscích, nedyla vždy prauda. Vis, ma mautka…“

„Ach ne, snad tvá maminka nakonec neumřela!“

„Ne, má mautka je již dobra,“ ujišťoval kvapně Rollo Nolu. „Chcej sem jen šíct… to s tou Jamatangou sem si pouze vymysleul. Zuji sic v Aufrice, ale v státu Gabon v Nyange. Na jihů som estě nikdá nebul. Je to od mlaudí takovoj muoj sen se tam nekdy doustat, navstívat Johanse a Kapcov měusta. Prouto ty semaforky, tam, kde ja byudlim, nejsů, ale dyž já pročetám různá encykloprdie, ták je tam v tom Johansu pokaždo vidiem, vždy ma fascinuja. Prouto ten fikivní pribeh i Jamatange, prouto ta blikatka.

A to s tom pobytom. Vis, už ces dva rouky zuju a studuju v nedaleky Podebrody vauš ceskyj jazuk. Jak vidno, zatím mi to moc neklapkaje. Ale chom sa v ňom zlopsit. Nezlób sa kvůli tomu na mňa, Nolo, prousím. Já ti nechcel nijaku ubložiti.“

„Rollo… ale… já… já se na tebe přece vůbec nezlobím. Naopak, to co jsi mi psal v těch dopisech, a ty semaforky, co jsi mi k nim vždy připojil, to vše… to vše bylo moc krásné. Takhle mile mě ještě nikdy žádný pisatel nepotěšit.“

„Opravdúúú?“

Rollo to teď řekl tónem, který se provinilci již vůbec nepodobal.

„No ovšem, kdo by se zlobil na tak šarmantního muže, jakým jsi ty?“ stála si za názorem Nola.

„To všetko byl vlaustně nápad Launy,“ pokračoval Rollo. „To ouna to zaridila s tou Katerinou v cestovne kancelárii, a také na pouště s Maruškou. A ta zasejc dala tip na Alenka, co do domovů roznáša poctu. A ták sec to něujak rozebehlo. Ja psal, tys odepísovala. Jenze pak ja teba hodlal na valní oko pouznat. Bohuzel to neslo ták ryuchle. Mautka onemocnila a já musel odjet zpet do Gabon. Ale pokud ty i tví kamaráti budete chtít, móžeme tak jec spolu. Snad nevadi, že Jamatanga neexistýruje. Tou zpráva v atlas jsme pro čtenára i zeměpisáry udali jakési fopá či fopí… proustě nepravijů infarmácií jsme jim vnutkali chybnou vizuli. Snad to zas pochrpí, až v příští vydáňa atlas najdú velká oprava.“

„Ale to přece vůbec nevadí,“ mávla Nola rukou.

„To mě móc řeší, pro tebe, Nolo, Rollem klidně zůstanu uz napořad,“ usmál se Rollo.

Nola se zakabonila a objednala pro sebe a Rolla zákusek. Když jim ho pak pan Manten přinesl, začali z něj společně uždibovat a to tak, že jeden druhého navzájem krmil svou vlastní lžičkou. Samozřejmě se to neobešlo bez vzájemného popichování.

„Mohla bych si s tebou promluvit, Martine? Prosím o samotě.“ Alexandra využila nastalé situace a naklonila se k oslovenému. Udělala to tak šikovně, že si toho nevšiml ani Kristián; ten se teď výtečně bavil Nolinými a Rollovými výstupy. Dobrá nálada se u Kristiána ještě navýšila a to ve chvíli, kdy Rollo všem pověděl o posledním překvapení. Týkalo se promítání filmů v Podzemní rajonádě.

„No né, tak to je super!“ rozplýval se blahem Kristián. „Co ty na to, Martine?“

Co by na to řekl jmenovaný, už Kristián nezjistil, neboť se Martin s Alexandrou potichu vytratili ven z kavárny.

„Co se děje, Alexandro? Proč mi o tom chceš povědět tady?“ podivoval se Martin.

„Nejmenuji se Alexandra Janová, ale Petra Hadrousková.“

„Cože?“

Martin teď vůbec nemohl uvěřit tomu, co mu dívka povídá.

„Ano, to je mé pravé jméno,“ ujistila Alexandra Martina, načež mu ukázala úplně jinou občanku.

„Ale… ale jak to? Vždyť přece…“

„Ano, já vím,“ přiznala Petra, „tam na druhé straně Labe jsem ti o sobě v tomto směru neřekla pravdu. Lana byla toho názoru, že to tak bude nejlepší.“

„Takže… takže jsi se s ní přece jen setkala,“ vyslovil zdráhavě Martin. Zároveň s tím si ještě jednou připomněl okamžik, kdy v šuplíku objevil Kataloročenku se svým inzerátem, jenž si Alexandra – nyní vlastně tedy už Petra – označila.

„Lana mě navštívila pouze jednou,“ začala se hájit Petra. „Tehdy mi na tebe dala echo, že by nebylo marné sjednat si s tebou schůzku, osobně tě poznat. Usoudila však, že bude lepší, když se tvým požadavkům plně podřídím, kdybys náhodou měl nějaké výhrady. Proto ona změna občanky se jménem Alexandry Janové, jež korespondovala s tvojí zahraniční oblíbenkyní.“

Martin na Petru pořád nevěřícně zíral. Pak se konečně odvážil ze sebe něco kloudného vypravit: „Ale… ale kvůli mně sis přece nemusela měnit jméno. Ano, v jistém slova smyslu jsem puntičkářem, ale již vím, že ze všeho nejdůležitější jsou city, které jeden k druhému chováme.“

A aniž by Martin čekal na další Petřinu reakci, sám od sebe a bez ostychu ji vyzval: Zavři oči.“ Políbil ji – nikoli na tvář nýbrž na rty.

„To bylo moc hezké,“ vyjádřila se k tomu Petra, když oči zase otevřela. Následně z brašny vyndala nápadně červený, na první pohled kancelářský šanon a předala jej Martinovi. Ten v něm okamžitě rozpoznal Vantelbooklist, ne však ledajaký. Když nahlédl na první stranu, spatřil tam svou fotografii a pod ní i své jméno. Na stránkách dalších se pak odehrával fiktivní rozhovor s jeho vysněnou dívkou. Samozřejmě tam nechyběly další případné vlastnoruční obrázky, které věrohodně kontrastovaly s textovou náplní. To však nebylo všechno, Petra Martinovi Vantelbooklist předala společně s menší krabičkou, v níž byly uloženy parfémy a jahodový šampon – pro dodatečné navození atmosféry, kdyby text s obrázky na to nestačily.

„Tento Vantelbooklist s tvojí oblíbenou postavou jsem pro tebe vytvořila jako jakousi rezervu pro případ, kdyby nám to spolu přeci jen nevyšlo,“ řekla Petra na rovinu. „Jak se ale zdá, asi jej nakonec potřebovat nebudeš.“

„Ne, nebudu,“ odvětil odhodlaně Martin a vrátil ho Petře společně s občankou.

Opět nastalo kratší ticho, vyplňovaly jej pouze vzájemné oční pohledy.

„To, s čím Lana přišla, skutečně pro mě byla novinka,“ přiznala znovu Petra.

„Ale ten pán, co si k tobě přišel pro svůj Vantelbooklist, když jsem tam byl… ten určitě o změně tvého jména vědět musel,“ napadlo záhy Martina.

„Ano, na toto jsem Helmuta dodatečně upozornila. A stejně tak i ostatní své zákazníky, kteří po něm přišli na řadu,“ přiznala bez ostychu Petra. „Všichni na to ochotně přistoupili. Ostatně již dopředu tušili, že až se u mne zastaví, budou musel čelit mnohem tajemnějším výzvám, než je dočasná změna jména jejich hostitelky.“

Petra se odmlčela a Martin toho obratně využil po svém. Znovu ji políbil.

„Ou, tak to je vážně něco úchvatnýho!“

Martin i Alexandra s polibky okamžitě přestali a ohlédli se ke dveřím kavárny, kde na jejím prahu stáli jejich kamarádi a nadšeně jim tleskali a aplaudovali.

„Tak co, vážený a ctěný chlapcodívky, nevyrazíme na to promítání?“ zvolal natěšeně znovu Kristián.

„Proč ne? My už jsme si spolu vyříkali, co jsme potřebovali, takže nevidíme sebemenší důvod, proč neříci ano,“ odvětila Petra.

Ve víru radovánek se všichni vydali do Podzemní rajonády. Tam čekalo ještě jedno překvapení navíc a to desky s portréty, jenž „maloval mráz“. Martinovi, Nole, Kristiánovi, Alexandře (tak se nakonec přece jen Martin rozhodl dívku nadále oslovovat, aby jeho „myšlené fantastično“ jen tak nezaniklo) a Rollovi tak nezbývalo než Laně na dálku ještě jednou poděkovat.

A Lana to opětovala – blikající krychlové lampičky a semaforky jako by signalizovaly její stálou přítomnost v prostranství pasáží.

Pasangerovka, jíž nyní procházeli, všem připadala jak z jiného světa: prostupoval jí nezvyklý klid a až na kavárnu Sanmantena a Podzemní rajonádu měly obchody na dveřích nápis ZAVŘENO.

„Tak copak máš, Nolo, na srdci?“ ozvala se zničehonic Lana, když míjeli antikvariát (s knihami převážně cestovními); jako by teď Lana Nole četla v myšlenkách. Jejich pohledy se vzájemně střetly.

„Neznáš náhodou chlapce jménem Rollo? Dle toho semaforku soudím, že ano. Podobné mi totiž zasílal poštou. Nedávno mi po delší odmlce opět napsal.“

Lana obratně využila zájmu o svou osobu, a když si nabízenou letenku i dopis důkladně prostudovala a obojí Nole nazpět vrátila, pouze vyhýbavě podotkla: „Také tu něco mám a doufám, že se to pro tebe stane stejně tak cenné, jako to, co jsi mi právě zapůjčila.“

Nola od Lany obdržela lahvičku s logem růže, nápadně připomínající onu vzácnou léčivou lémanskou, o Rollovi z jejích úst však nepadlo ani slovo. Nola pochopila: na Rolla přijde řeč později, ať tedy ještě vyčká. Lana jako by to opět vytušila, znovu se na Nolu mile usmála.

Když zanedlouho míjeli obchod s parfémy, chtěl promluvit Kristián, neboť to byl on, kdo viděl, jak celý potemněl, poté, co kvapem vyběhl z Podzemní rajonády.

„Ty jsi měl ze všech zde přítomných, Kristiáne, nejskromnější přání, o to to však pro mne bylo složitější. Bez patřičného soustředění a zapojení vnitřních smyslů by se mi ono kouzlo bývalo nepodařilo,“ četla i jemu Lana v myšlenkách dřív, než se na to samé stačil zeptat. „Ovšem ze všeho nejvíce si na tobě cením, že jsi nepodlehl onomu falešnému pisateli,“ dokončila s hlubokým porozuměním.

„No, to ani jinak moc nešlo.“ Kristián se při vzpomínce na dotyčného šarlatána trochu potměšile zašklebil, z jeho grimasy bylo patrné, že k němu od počátku moc velké sympatie rozhodně nepociťoval.

„Každý z nás něčemu věří. Někdy se důvěra vyplatí, jindy bohužel ne,“ jala se Lana nových výpovědí. „Pokud mám nyní hovořit sama za sebe, těší mne, kolik jsem za život poznala báječných přátel. Bez nich by onen působivý dokument, jenž jste mohli shlédnout, nikdy nevznikl. Jen tak namátkou: na tom, že to celé spatřilo světlo světa, měl například velký podíl sám pan Manten. Zahrál si v něm a dal k dispozici svoji kavárnu. Tím vším jsem sobě i vám však chtěla vzkázat jedno podstatné: važte si každého dobrého přítele. Přátelství je nejvěrnější družka, jež dělá život pestřejší, krásnější, kouzelnější, dává mu konkrétní smysl. I kdybyste neznali pravé jméno dotyčného, nevadí. Důležité jsou city, jež k vám chová, a činy, jimiž může váš život učinit zajímavějším, bohatším. Mnohým jiným se něco takového nikdy nepoštěstí.“

Na tohle slyšela zejména Alexandra. I ostatní zaznamenali jednotlivé zásadní postřehy: Martinovi se při vstupu do domu s číslem 65/2 vybavil Alexandřin příbytek ozdobený rozmanitými postavičkami s pozitivním laděním. Nola si v živé paměti stále uchovávala moment, kdy prostřednictvím dokumentu Laně její přítel ukazoval letenku. Kristián se zejména zaměřil na Lanu v područí lémanských růží. V myšlenkách zabrousil až k zářijové neděli, kdy se konalo Mochnické katalovění a na něm prezentace na téma: propojení člověka s přírodou. To natočila a následně precizně odříkala Hela. Kristián se mírně pousmál, když se před ním jakoby zjevila její silueta.

„Ano, snažila jsem se o co možná nejpoutavější věrohodnost a pokud možno i autentičnost, podobně jako ona milá dívčina,“ rozhovořila se opětovně Lana a zase se zdálo, že Kristiánovi čte myšlenky. „Každý z vás prožil něco, jenž obohatilo i můj život. Ten sám o sobě není lehký: přináší řadu útrap, úskalí, a proto jsem pokaždé, jak jsem již předeslala, vděčná za přívětivou tvář, za náhodná setkání, jež mají smysl. A když je po přátelství hlad, zpívám si.“

Když Lana do pohotovosti povolala svůj jemně procítěný andělský hlas, bylo již všem jasné, kdo to na Mochnickém katalovění tak nádherně pěl. Za jeho znění procházeli Pasangerovkou dále. Míjeli obchod se zámečnictvím, jenž patřil panu Krubenovi. Nola okamžitě zpozorněla, když nahlédla do výlohy a spatřila tam patery klíče. To Martinovi na protější straně padla do oka jedna z figurín, náležící do klenotnictví paní Pouzové.

„Důležité je vždy býti ve správnou chvíli na správném místě a pokusit se nějakým šetrným způsobem napravit, co druhý napravit nestihl.“ Lana pak překvapené Nole podala její kdysi ztracené klíče od její bytovky. „Jsem ráda, že tentokráte posloužily dobrému účelu. Můžeš si je vzít, už jejich služby potřebovat nebudu. Splnily, co splnit měly. Příště trochu více opatrnosti, méně zbrklosti a vše se v dobré obrátí.“

Hned nato se Lana začala věnovat Martinovi.

„Původně mne zamrzelo, že ti to s Julií nevyšlo. Někdy se zkrátka ten druhý – v tvém případě tedy ta druhá – najisto přesvědčit nenechá.“

„Cože? Přesvědčit? Já myslel, že…“

„Ano, já vím, že svými nadpřirozenými schopnostmi mám možnost vykonávat všemožné zázraky bez hranic,“ odtušila chápavě Lana. „Neřekla bych, že jsem o dost odlišnější než ty, Martine. Já sama se považuji za obyčejného smrtelníka, vlastně jím skutečně jsem, jen možná navíc umím vyčíst s předstihem, co chce dotyčný říci, snadněji rozeznávám jeho povahu a o něco důkladněji a šetrněji s ní následně nakládám, takže je mi pak o něco povolnější.“

„Takže ty jsi Julii normálně požádala, aby za mnou šla?“ žasl Martin.

„Ano, přesně tak to bylo a ona se nijak nebránila, i když jsme obě v ten moment tušily, jak to nakonec skončí.“

„Osud ale Martinovi naštěstí dal ještě jednu šanci, kterou již nepromarnil, a já jsem za to velmi vděčná,“ šeptla Martinovi do ucha Alexandra a krátce ho políbila na tvář. Martin v ten okamžik pocítil neskutečné blaho. Julie byla rázem zapomenuta.

„Chvíle překvapení prostě mohou nastat i tehdy, když to nikdo z přítomných účastníků neočekává. Můj hlas – musím se přiznat – stopy něčeho potažmo výjimečného v sobě zjevně obnáší,“ připustila následně Lana. „Na druhou stranu nelze popřít skutečnost, že lidí se zajímavým hlasovým potenciálem a talentem v oblasti hudby je na světě plno. Já sama jsem nedávno jednu takovou skvělou partu hudebníků měla možnost poznat. Dokonce přímo tady, nedaleko Katalné Mochny.“

„A kdo to byl?“ zajímalo Kristiána.

„No přece vy všichni, co jste se zúčastnili Mochnického katalovění!“

Martin, Nola a Kristián teď na Laně doslova viseli očima. Ani jeden z nich nepředpokládal, že by vynikal nějakým oslňujícím hudebním talentem. Martin už sám od sebe několikrát v minulosti předeslal, že svůj hlas dvakrát nemusí, a ani Kristián si z vlastní zásady moc nenotoval, pokud to tedy zrovna přímo nesouviselo s nějakým jeho oblíbeným filmem (obdobně tomu bylo nedávno při promítání oné čínské vzácnosti v mochnickém kině). Jediný, kdo se tak s jistou větší oblibou „intenzivněji“ hudbě věnoval, byla Nola. Ovšem v jejím případě se zase spíše jednalo o takové nezávazné „vanové výstupy při koupelíně za doprovodu sprchového koutu“, jak tomu s oblibou přezdívala.

„Ale no tak, povolte své skromnosti trochu uzdu a oceňte společně své skryté talenty,“ nabádala je Lana. „Vždyť už samo o sobě bylo obdivuhodné, jakou báječnou atmosféru jste vytvořili u onoho ohniště. Mnozí z vás se tam ten den viděli úplně poprvé a přesto jste všichni do jednoho nakonec byli perfektně sehraní. A že by to nevypovídalo o něčem fantastickém, výjimečném, kouzelném? To nikdo z vás dozajista jednoznačně popřít nedokáže, není-liž pravdou?“

Ojedinělou atmosféru u ohně a společné hraní na bubny nikdo z přítomných skutečně popřít zcela jednoznačně nedokázal. Vždyť se onehdy vlastně jednalo o jakýsi zlatý hřeb celého setkání. To sice úplně nemohl stvrdit Martin – který zrovna v tu chvíli neustále přebíhal od ohniště k chatce tam a zpátky – ani Alexandra – jež nebyla přítomna – i oni však následně dospěli k shodnému závěru, že kdyby se Martin nebyl býval zbytečně nestresoval a Alexandra na setkání dorazila jako další host, určitě by hraní u ohniště na ně mělo úplně stejný vliv jako na ostatní zbylé účastníky.

„Vidím vám na očích, jak jste každý sám o sobě něčím výjimečný,“ začala ke skupince kamarádů po kratičké pauze promlouvat zase Lana. „Ovšem ze všeho nejdůležitější je, že jeden druhému umíte naslouchat, že mezi sebou utváříte vzájemné pouto přátelství. Je mi proto nesmírně líto, že se s vámi všemi již budu muset brzy rozloučit. Život je neúprosný a proto i na mě čekají další povinnosti, jež nelze odložit. Jsem tedy ráda, že jsem vás – Martine, Nolo, Kristiáne a Alexandro – měla tu čest poznat.“

Oslovení dali na sobě okamžitě znát protesty. Přece není možné, aby je Lana po pouhých patnácti minutách opustila. Nestál tu před nimi přece člověk, před kterým by bylo radno prchat do bezpečného úkrytu, jako tomu například bylo u vyšinutých maniaků z hororů, jež se pasou na cizím neštěstí a utrpení. Právě naopak, vyjímala se tu před nimi milá víla s andělskou tváří, jíž šlo výhradně o štěstí druhých.

„Ctěné chlapcodívky, prosím, neobávejte se mého odchodu,“ snažila se Lana své svěřence závěrem povzbudit po humlerovsku. „Opravdu se již musíme loučit. Než se tak ale stane, ráda bych vás ještě upozornila na tři dary. První naleznete přímo tady v prostranství pasáží na schodech jednoho z obchodů. Pokud máte zrak hodný ostříže, už se zajisté v tento okamžik vaše pozornost do oněch míst upíná.“

Jako první si čehosi povšimla Nola. Do očí jí padlo lahůdkářství paní Lambertové, kde se právě na schodech vyjímal objemný pytel.

„Napovím pouze, že dané má co dočinění s propojením lidské a zvířecí říše. A víc ani muk.“

Martin, Nola a Kristián si mezi sebou vyměnili zadumané pohledy, bylo jasné, že intenzivně hledají na Lanina slova odpověď. Pak se Kristián pleskl do čela a zvolal: „No jo, vlastně, já už vim.“ A něco Martinovi a Nole pošeptal.

„Onen druhý dar -“ pokračovala Lana, jako by výměnu názorů vůbec nezaznamenala, i když opak byl pravdou, „je zde v prostranství pasáží pro vás připraven o pár metrů dále. A rovněž jsem si jistá, že i ono přání třetí na sebe nenechá příliš dlouho čekat. Co symbolizuje? Však se to dozvíte.“

Lana se už chystala s ostatními podat si ruce na rozloučenou, když to Kristiánovi přece jen nedalo. Lana měla pravdu, pokud tvrdila, že byl ze všech nejskromnější, a právě proto se ji rozhodl ještě jednou o cosi požádat.

„Tak se nám pochlub, Kristiáne, copak máš ještě na srdci? Pokud to bude v mé moci, ráda ti vyjdu vstříc.“

„Mňo,“ začal, i když mu dopředu bylo jasné, že Lana moc dobře tuší, oč mu jde, „rád bych ještě jednou spatřil onen skvost, jímž jsi v Podzemní rajonádě pověřila svý ruce. A pokud bych měl popustit uzdu svý skromnosti, tak bych k tomu, co jsem právě řekl, ještě rád připojil, že o to moc stojim.“

„Ale samozřejmě, odvětila dobrosrdečně Lana. To naše společné myšlené fantastično pocházející z reálného světa přece musíme nějak originálně zakončit.“

„Nebo se tomu dá zkráceně říkat jen THINKFAN COMREAL WORLD,“ ozvala se náhle Alexandra, která po celou dobu spíše naslouchala svým přátelům. „Správně by to v originále sice znělo Thinking fantasy coming from real world, ale takto je to o dost snadnější na zapamatování.“

Nikoho neudivilo, že zrovna Alexandru napadl takovýto zlepšovák. Ona sama přece vymyslela pojem Vantelbooklist.

„Zlatý hřeb našeho setkání tedy začíná.“

Lana dala ruce do požadované polohy. A skutečně, po několika nekonečných vteřinách se zpoza jejích dlaní počalo linout omamné světlo.

„Smím se jich dotknout?“ poprosil Kristián, když bylo po všem.

„Prosím.“ Lana k němu natáhla ruce. „Tak co, naplnilo se tvé očekávání i tentokrát?“

„Na sto procent,“ ocenil Kristián Lanino snažení zářivým úsměvem a následnou hlubokou děkovnou úklonou.

Lana se poté ujala posledního závěrečného proslovu: „Ať vás tedy do budoucna provází jen a jen samé štěstí a v jednom kuse nesužuje nemilá realita. Ať se každé vaše další přání či jen pouhý nápad stane skutečným, nikoliv základem pro onu nechvalně proslulou třináctou komnatu. Snad jsem vám jako váš průvodce o tom dostatečně podala důkaz a svým umem prokázala, že existují i komnaty jiné, značně odlišné, v nichž jsou přítomni pomocníci, jež mají zájem pouze a jen na štěstí druhých. Proto pozor na ona další překvapení, jež z mé strany ještě nastanou – zejména Nolu prosím o ostražitost.“

Podali si ruce na rozloučenou.

A pak jako blesk z nebe se v prostranství pasáží zčistajasna zjevila projíždějící limuzína. Zcela netradičně byla vyzdobena rozmanitými pozitivně laděnými obrázky. Martin, Nola i Kristián v nich okamžitě rozpoznali jim již dobře známé chodební výjevy z domu 65/2. Když limuzína míjela Lanu, zpomalila, aby do ní dívka mohla nastoupit. Ta to udělala velice vkusně: opět se učinila neviditelnou (tedy až na hlavu) a přisedla si k chlapci v brýlích. Tím nebyl nikdo jiný než-li druhý Martin. Martin Ronský, Nola a Kristián by v tu chvíli ale také klidně odpřísáhli, že za volantem spatřili sedět Annu – na základě oné dlouhé blond hřívy. Dívku zahlédli jen díky tomu, že přední sklo nemělo žádné zdobení, do limuzíny pro její výzdobu totiž jinak nebylo vidět. Byl to důkaz, že i ona je skutečná, že není čirým výplodem Laniny fantazie. Lanin odchod vytušil i onen holub, jenž přilétl nazpět za ní.

Následně došlo k dalšímu zcela nevídanému úkazu. Branka se otevřela, limuzína však k ní ještě nestačila pomalu ani dojet, když se znenadání odklopilo víko zadního kufru a z něj se vyvalila hustá mlha. Když pominula, limuzína už byla pryč, branka se zase uzavřela a zachrastil v ní zámek, avšak před ní teď kdosi postával.

Na prahu „stála“ dívka, o jejímž jménu v tomto okamžiku nemohlo být žádných pochyb. Svým příchodem způsobila menší šok, neboť jí byla vidět pouze hlava. Až když si jakoby v místě hrudníku jemně přejela neviditelnou rukou, dala se spatřit v celé své kráse v kouzelnickém plášti modrorůžového zbarvení.

„Co kdybyste vyšli sem za mnou? Přeci jen je krásný, poměrně teplý večer,“ vybídla skupinku přátel vzápětí Lana a z prahu kavárny se vydala nazpět do prostranství pasáží. Martin, Nola, Kristián a Alexandra ji jako ve snu následovali. Martin dokonce za chůze Kristiána požádal, jestli by ho neštípl do zad – kvůli případným vidinám. Tak na něj ona nečekaně příchozí tajemně zapůsobila.

„Ne, jsem opravdu skutečná, nic se ti nezdá, Martine,“ vytušila jeho obavy Lana, načež k němu přistoupila a dotkla se ho. Martin na sobě okamžitě pocítil omamné uvolnění. „Vím, proč tak soudíš. Ze zde přítomných máš nejcitlivější duši a na vše se snažíš dívat s co možná největším nadhledem. Navíc, můj přítel nese tvé jméno, nelze se tedy divit, že právě ty vše nejintenzívněji prožíváš.“

„Takže… takže ten tvůj příběh, co jsme měli možnost shlédnout v Jebortovce… to vše se tehdy vážně stalo?“ zeptal se, když zase plně procitl; snažil se, aby to z jeho úst teď vyznělo co možná nejobyčejněji.

„Ano. Onen – dalo by se říci – hraný dokument vám přiblížil několik zásadních zlomových okamžiků z mého soukromého života,“ přiznala vlídně Lana. „Podobně jako vy, i já jsem rodnou obyvatelkou Katalné Mochny. V domě, kam jsem vás pozvala, jsem kdysi bydlela s rodiči, než jsme se načas přestěhovali do Německa. Za nějaký čas jsem se do rodného města vrátila a poznala i Martina, jenž v Praze studoval filmařinu, zatímco já zde v Katalné Mochně, obdobně jako vy, místní gymnázium. Jenže osud si se mnou rozhodl pohrát, jak jste měli možnost shlédnout. Naštěstí mne zavčas navštívila Anna a dala mi možnost vše špatné napravit. Svou přítomností mi však nabídla mnohem víc než jen pár cenných rad, jak usnadnit život jedné dívce, a jak získat zpět ztracenou lásku: naučila mne, jak danou pomoc předávat druhým, kteří ji potřebují stejně, jako jsem ji kdysi potřebovala já sama.“

„Proč ses o splnění našich přání pokoušela ale tak složitou cestou?“

„Tušila jsem, že mi třeba podobnou otázku položíš opět právě ty, Martine.“ Lana dala střídmou úklonou najevo, že ji velice těší, že je to zase on, kdo se vyptává jako první. „Nic nejde jen tak samo od sebe, to zajisté všichni uznáte. Mnohdy se přihodí, že třeba ani ten nejobyčejnější dar se neuskuteční za pomoci značného úsilí toho, kdo se má stát jeho strůjcem. Ani vaše přání – připusťme si to – nepatřila mezi ta, která by vyřešilo pomyslné mávnutí kouzelného proutku. Já však usilovně stála o to, abyste měli pocit, že něco takového možné je, že magická kouzla opravdu existují. Proto ta tajemnější atmosféra učiněná z mé strany vůči vám. Prostě jsem se co nejusilovněji snažila o to, abyste si připadali, jako by vás vedla síla z oněch pohádkových fantaskních světů, v nichž vše vždy působí tak neobyčejně, tak neskonale magicky, tak poutavě.

Mým záměrem vás však nebylo nějak strašit, děsit, stresovat. Jak jsem již předeslala, byl zde z mé strany pokus o zkoušku uvěřitelného tajemného nadpřirozena, jenž by obstálo ve víru každodenní současné reality, jíž řídí zaběhnuté přírodní zákony. Něco takového však nelze zařídit na jeden pokus. Ano, v oněch pohádkách je to něco jiného, tam ve svízelných situacích máte možnost použít právě kouzelnou hůlku či magický prstýnek, tím jen lehce mávnete či pootočíte a vše se vám naráz splní. Vytvořit však cosi tajemně nadpřirozeného v ryze reálném světě – připusťme si – to není jen tak: člověk se musí umět vcítit do pocitů druhých, musí umět číst v jejich myšlenkách, znát jejich silné či slabé stránky a zařídit vše tak, aby byl tam, kde dotyční potřebují. Kouzlit je proto pro obyčejného smrtelníka, jakým jsem já, poměrně dost náročné.“

„Když ale ty jsi – jak ty teď sama říkáš – jen obyčejným smrtelníkem, jak si pak mám vysvětlit znakovou řeč toho semaforu, omamná světla signalizující varovná znamení a v neposlední řadě pak i ptačí poselstvo, znenadání se zjevivší u nás ve třídě, které tak názorně potrápilo Danu Moronovou?“ vyzvídal Martin neúnavně dál, čímž své kamarády překvapoval. Dnes vyl výřečnější než vůbec kdy předtím, nikdo mu to ale nezazlíval, ani mu neskákal do řeči, jak se párkrát již přihodilo v minulosti. Že by to měl na svědomí právě ten Lanin nečekaný dotyk, při němž Martin pocítil příliv nadpozemské harmonie?

„Každý taj se dá svým způsobem vždy nějak věrohodně připodobnit, nejdůležitější ze všeho však je mu skutečně uvěřit, a u toho by také mělo v mysli jedince, jemuž je nabízen, zůstat.“

Nole stačil pouhý pohled na nenápadný semaforek, jenž jako zázrakem náhle svírala Lanina pravá dlaň, aby si domyslela celou pointu i význam oněch posledních slov – jejich prostřednictvím Lana sdělovala, že tajemství úspěchu účinnosti jakéhokoliv kouzla by se nemělo prozrazovat. Pochopil to i Martin, neboť ten jen souhlasně přikývl, že i jemu semaforek jako právě nečinný předmět coby „práce s tajemnem“ bohatě stačí. Obdobně to zřejmě bylo i s Laniným neviditelným pláštěm – pravděpodobně se jednalo o jeden z těch prototypů, o nichž se v poslední době hojně psalo ve vědecko-technických časopisech.

„O Danu Moronovou se bát nemusíte,“ pokračovala Lana. „V lázních se určitě bude cítit dobře. Mým záměrem ji nebylo nějak poškozovat, zesměšňovat nebo způsobovat újmu na zdraví. Chtěla jsem Daně jen důrazněji připomenout, že nemusí vždy patřit mezi ty nejdůležitější, kdo si ve třídě – a mimo ni – nutně musí sjednávat respekt – s někdy až přehnaným vlivem na ostatní.“

Martin ohledně fyzikální minulosti nemusel chodit příliš daleko, jenže Lana o dotyčné osobě zdaleka nevypověděla vše.

„Dana Moronová za život prožila nespočet smutných okamžiků: krátce po svatbě jí zemřel manžel a ona sama nikdy nemohla mít děti. Patrně právě tyto dvě události u ní vyvolaly přehnanou averzi vůči studentům i profesorskému sboru, což pak vedlo k přílišnému upnutí na předmět, jenž si za studií na střední škole zvolila za svou budoucí profesi.“

„Ale… o tom nám nikdy nic neřekla. Kdyby se nám třeba… třeba jen náznakem zmínila, tak… tak by to všechno mohlo být o něčem jiném.“ To se slova konečně ujala i Nola. Rozhodně nebyla sama, kdo na sobě teď dával znát pocity značné překvapenosti; Martin se tvářil, jako by ho právě kdosi uřkl, kdežto Kristián si hluboce soucitně povzdechl, čímž jakoby dával najevo: „No jo, je to zvláštní tendlecten život.“

„Dana Moronová,“ pokračovala Lana, „nepatří mezi lidi, kteří by se něčím takovým chlubili navenek. Po celý život to dusí v sobě, pronásleduje jí to na každém kroku. To Lada je oproti ní pravým opakem – plná života, porozumění. Jenže ona nic z toho, co Dana, neprožila – i to je důležité podotknout.“

„Lada je naprosto kouzelný člověk,“ zabásnila Nola.

„A nejen to, normálně si s ní tykáme,“ přihodil k dobru Martin, který rázem očividně přehodnotil svůj názor na vykání. Něco náhle měnit – to u něj přeci jen nebylo nic neobvyklého.

„Fakt, oproti Moronce je to velká změna k lepšímu,“ vyjádřil se k aktuálnímu tématu i Kristián.

„Těší mne, že se vám Lada zamlouvá,“ dala najevo Lana s pozitivním úsměvem. „Dlouho jsem ji přemlouvat nemusela. Lada si vždy přála učit studenty přibližně ve svém věku. Ředitele nakonec umluvila. Konečně…“

„Konečně měl záminku, jak Moronku dostat nadobro pryč ze školy. Všichni víme, jak se tomu zuby nehty bránila,“ přidal Martin v hlase nečekaně na důrazu a obdobně se to odrazilo i v jeho výbojné pravačce. Záhy ale rychle zase zčervenal hanbou, neboť si uvědomil, že to vyslovil až příliš tvrdě, což mu Nola také okamžitě dala najevo očním bleskem a Kristián táhlým „Nó, ehm“. I Alexandra nesouhlasně našpulila své smyslné rty.

„Promiňte, nechal jsem se zkrátka unést,“ omluvil se Martin.

Lana Martina jako jediná nepokárala. A pak se Nola v obavách zeptala: Jak to bude s Danou Moronovou dál? Vrátí se do školy?“

„To teprve ukáže čas,“ nadhodila Lana. „Třeba se nakonec přeci jen rozhodne nadobro odejít do důchodu a Ladu ředitel přijme do kolektivu nastálo. Pokud jste s ní jako s profesorkou spokojeni, nevidím sebemenší překážku, proč by se tak nemohlo stát. Samozřejmě nejdříve musí Lada dostudovat.“

Hovor přerušil třepot křídel. Náležel holubovi. Ten se z Lanina ramene náhle vznesl do výšin. „Nebojte se, on zase přiletí nazpět,“ promluvila, když se hlavy všech přítomných za ním otočily. „Zvíře a člověk jsou si vždy v něčem blízcí: když jeden druhému dokáže naslouchat, časem mezi nimi vznikne pouto, jenž přetrvá do doby, než se navzájem opustí. Každý z vás již jistě slyšel o výjimečnosti němých tváří. No tak, nestyďte se a pochlubte se nejen mně ale i sobě navzájem.“

Martin teď překvapivě tápal, ostatní si ale shodně vybavili po jednom příběhu: Nola připomněla příhodu, v níž kocour nemocničnímu personálu odtajňoval, kdo jako další z pacientů zemře, tím že se pokaždé zabydlel na posteli dotyčného. Alexandra přidala psí zážitky týkající se retrívrů, zatímco Kristián uvedl koně, jenž uměl nalézt ztracené osoby prostřednictvím sestavování vět z čísel. A jen Martin pořád stále nic a tak se netradičně zaměřil na lémanské růže.

„Tak vidíte,“ ujala se slova Lana poté, co všechny příběhy důkladně vstřebala. „Sami jste nyní uvedli svědectví, z nichž vyplývá, že zvířecí, lidské ale i ony rostlinné říše jsou spolu vzájemně propojeny. Bez tohoto poznatku bych se jen stěží dokázala obejít.“ A následně všechny pobídla: „Co kdybychom se prošli? Není dobré postávat na jednom místě. Tento večer přece náleží jen a jen vám a ještě zdaleka nenabídl vše.“