Tom Patrick

Nola se pak ale náhle dostala do zcela nového zasněného rozpoložení.

„Na počátku se to vyvíjelo velice slibně. Už dlouho jsem si chtěla dopisovat s někým z ciziny. Pak jsem jednoho dne jen tak procházela kolem místní cestovní agentury, a protože se právě nově otevírala, tak jsem vešla ze zájmu dovnitř a začala se přehrabovat v prospektech. V každém z nich se nacházel nějaký atraktivní zájezd, ať už spjatý s relaxací, sportem nebo turistikou, jenže všechny ty známé země mi najednou přišly tak nějak strašně stejné, dalo by se říci až lhostejné. Asi jsem v té chvíli musela na lidi kolem sebe působit dost zvláštně, protože někteří z nich po mně začali okamžitě podezřívavě pokukovat. No a tak jsem si jeden prospekt ze slušnosti vytáhla – tuším, že to byla zrovna Francie – a odcupitala pěkně stranou do kouta na jednu ze sedaček.

Netrvalo dlouho a přikráčela ke mně jedna z těch mladých dívčin, co to tam měly na starosti. Zjevně to byla studentka, tedy soudě podle toho mladinkého atraktivního vzhledu. No a já jsem začala předstírat, že si vášnivě listuji tou Francií a zvažuji do ní případnou cestu, když tu mi náhle padl do očí ještě jeden prospekt, a to týkající se Afriky. Něco mi v tom okamžiku prostě říkalo, abych se do něj podívala, že tím třeba tu mladou slečnu odradím od případných otázek a najdu v něm cosi, co mě nadchne. Tento zvláštní jev si dodnes nedokážu vysvětlit, ale prostě k tomu zčistajasna skutečně došlo.

Dívčina pochopila, že ještě nejsem plně rozhodnutá, a odešla se věnovat dalším zákazníkům. Hned, jak jsem katalog otevřela, jsem tam spatřila to, co mi následně změnilo život. Byl tam vložen Rollův menší prospekt pojednávající o jeho zemi Jamatanga. Jeho fotografie mi ihned na ten první pohled byla nesmírně sympatická, navíc jsem o některých svých kamarádkách věděla, že se třeba scházejí se zahraničními studenty, kteří se učí u nás na jazykové škole, aby tu pak našli uplatnění.

Ten Rollův vložený prospekt jsem si pak odnesla domů a nechala si ho přeložit od profesora Štrocha do češtiny. Od prvních řádků na mě dýchla nesmírná touha ten ostrov nedaleko afrických břehů poznat a osobně navštívit. Rollo o něm tak překrásně básnil. Z jeho slov však jako by stále více vyplývalo, že by se i on chtěl s někým spíše blíže seznámit. Ten text k tomu zřetelně směřoval – od poetiky rodného ostrova až k Rollovu osobnímu životu. Upřímně tam psal o své rodině, bratrech a sestře, a také o tom, jak rád tráví volný čas a kam by se rád podíval. Nebylo tedy pochyb, že by rád s někým ze zahraničí navázal osobní kontakt, a když se úplně na konci objevila i jeho adresa, došlo mi, že něco takového myslí zcela vážně.

Rozhodla jsem se mu tedy na zmíněnou adresu odepsat a co se nestalo – skutečně mi obratem poslal odpověď. A pak se to náhle všechno rozběhlo tak nějak samo od sebe. Začali jsme si spolu vyměňovat balíčky, přání, psali si další dopisy a vše šlo tak, jak mělo. Pak ale se mnou Rollo kontakt z nepochopitelných důvodů přerušil a to zapříčinilo řadu spekulací z řad známých či kamarádů, jestli ten domnělý ve skutečnosti vlastně existuje, a jestli se třeba za něj po celou tu dobu někdo jen nevydával, aby si ukrátil dlouhou chvilku a tahal z toho druhého – tedy ze mě – soukromé informace, které by pak zneužíval pro svou vlastní potřebu. O slovo se dokonce přihlásili i mí rodiče, kteří pojali podobná podezření.

Mně to rozhodně ale jako podvod nepřipadalo. Na Rollovu zpáteční adresu má psaní musela pokaždé dojít. Ptala jsem se na to i na poště, odkud jsem vše Rollovi posílala. Tam si mě ostatně po několika pravidelných příchodech už dobře pamatovali. Jedna paní, která tam pracovala u přepážky číslo devět, mě pak pokaždé vábila, abych šla k ní, a ochotně si ode mě zásilku pro Rolla pokaždé převzala. Také doručovatelka, která mi přinášela jeho balíčky, mě dobře znala. Avšak i přesto se během toho nacházeli rejpálci, kteří přicházeli s atlasy a se všemožnými slovníky světových států a měst, čímž mi dávali čím dál jasněji najevo, že žádná Jamatanga neexistuje, a tím pádem že jsem se stala obětí něčího žertu. Ty jejich argumenty a donesené materiály to sice pokaždé nějakým způsobem prokázaly, i tak jsem v té chvíli ale věřila a stále také věřím, že Rollo je skutečný Afričan, a že se jeho rodný ostrov v Atlantském oceánu, nedaleko černého kontinentu, opravdu nachází.”

Martin s Kristiánem byli nesmírně unešeni Noliným vyprávěním a nenadálé zakončení je poměrně zaskočilo. Ani jeden z nich rozhodně nedoufal, že Nola ve svém povídání zajde tak daleko. To překvapilo obzvlášť Martina, ten už byl totiž něčeho podobného svědkem o víkendu, to když se Alexandra, po odchodu Helmuta, vrátila zpět do bytu a rozjímala před ním o svých seznamovacích pokusech a jejich následných kolapsech. Martin v tom nacházel jistou spojitost. Nola ani Alexandra ze stran svých vrstevníků nenacházely pochopení a to mnohdy třeba jen kvůli obyčejné maličkosti. Martin si všechny ty nevděčníky najednou představoval hezky pohromadě, jak před oběma dívkami klečí na kolenou a prosí je o odpuštění za to, že se k nim chovali tak netaktně, a aby to dovedl do zdárného konce, tak si tuto vizi obohatil o spokojeného a doslova nadšeného Helmuta a Rollovu přítomnost po Nolině boku.

„Jen se neboj, Nolo, ti tví takzvaní trýznitelé k tobě ještě rádi přilezou po kolenou a budou tě prosit o odpuštění za to, že si z tebe tropili blázny! To mi věř, k tomu rozhodně najisto dojde!” vysoukal ze sebe zapáleně a to s takovou vervou, že se rukama křečovitě zaryl do opěradel židle, na níž seděl.

Toto Martinovo nezvyklé chování nyní udivilo jak oslovenou Nolu, tak i Kristiána. Bylo znát, že na něj touha po poznání splněného přání, jež v sobě nese něco tajemného, ojedinělého, opět silně doléhá. To Kristiánovi znovu připomnělo, proč vlastně za Nolou přišli. Nejprve ale i on pokračoval v Martinových šlépějích.

„Jo, i já jsem pevně přesvědčenej, že ten Rollo někde žije, a že se s ním jednoho dne setkáš a o všem si popovídáte pěkně z očí do očí,“ pokračoval Kristián v Martinových šlépějích. „Teď ale už je nejvyšší čas se dohodnout, jak naložíme s naším zlatým kufrem a jeho památným odkazem.”

Martinovo výbojné rozpoložení se rázem přeměnilo na pohodové. Dráždivé záškuby na rukách ho rázem přešly, pohodlně se na židli usadil a nasadil spokojený kukuč.

„Tak o tohle si příliš velké starosti nedělám. Mám takový pocit, že už jsi o tom sám popřemýšlel, že je to tak? Už minule jsi cosi nadhodil ve smyslu, že si to necháš projít hlavou a přijdeš s nějakým konkrétním rozumným řešením.”

„Jo a dospěl jsem k následujícímu,” potvrdil Martinovu domněnku Kristián a poprosil Nolu, aby mu kufr podala. „To případný uznání si rozhodně nechci nechat pro sebe, ale věnovat ho i vám dvěma. Na tom místě jste přece byli společně se mnou. Taky jsem, myslím, přišel na to, jak ten nález vcelku věrohodně obhájit, aby to nevypadalo podezřele a nějak nahodile. Prostě všichni svorně potvrdíme, že jsme se o tu opuštěnou hasičárnu zajímali už dřív, a protože jsme potřebovali zjistit pár zajímavejch informací pro seminární práci, vypravili jsme se do opuštěnýho objektu na dobrodružnou obchůzku. Právě v jedné z místností se nacházel i tenhle kufr, kterej se tam zjevně povaloval několik let, my mu jen přisoudíme jiný místo: sklepení bude znít určitě mnohem výstižnějc. Beztak jsem o tom zamýšlel napsat reportáž, takže toho kufru a jeho obsahu klidně zrovinka využiju jako příhodnýho materiálu, a bude to.”

Kristián pak otevřel školní aktovku a vyndal z ní desky, v nichž měl již zpracované některé podklady.

„Tak co? Já si myslím, že je to pro začátek celkem dobrý, ne?”

„Jo, celkem to ujde,” usoudil Martin, když si ze zápisků kousíček přečetl.

„Tak co, nepůjdeme už?” vzala si pak po nepatrné chvilce slovo Nola.

„Uf, je to docela síla,” přiznala Nola nakonec nahlas. Zavřela sešit a odložila ho stranou.

„Jo, člověka to v klidu rozhodně nenechá, tedy zvlášť toho, jehož se to bezprostředně týká,” chytl se toho hned Martin. „Vždyť já jsem svědkem něčeho takového vlastně už potřetí.”

„Vážně?” protáhl Kristián, který tentokrát své emoce v sobě nedokázal plně potlačit. V jeho očích i na hlasu to bylo viditelně znát.

Následovalo krátké ticho.

„Abych nezapomněl, Alexandra se mimo to také sama vyjádřila k tomu, co se nám přihodilo v ten pátek,“ pokračoval Martin. „Řekla mi, abychom si z toho nedělali nějak těžkou hlavu, že ten, kdo nás do toho všeho zatáhl, to určitě nemyslel nijak zle a chtěl nám tím kufrem jen udělat radost. A to, že to tak pojal – tedy spíše pojala, vždyť to byl přece dívčí hlas, co se z té bedýnky linulo – bylo prý dáno výhradně tím, že zkrátka dotyčná nenašla jiný způsob, jak na sebe upozornit, a tak zvolila tuto delší, tajemnější, daleko působivější cestu. Alexandra by kolem toho prý velký rozruch rozhodně nedělala.”

Nolu s Kristiánem tato Martinova slova vrátila zpět do žhavé současnosti a jejich zájem o Vantelbooklist pozvolna ustupoval do pozadí.

„Alexandra s tím dle svých slov nemá vůbec nic společného, jen jsem vám teď sdělil její vlastní názor,” ubezpečoval kamarády Martin. „Já… musel jsem jí o tom říct, nedokázal jsem to před ní věčně tajit. Už tak mě podezírala, že se mnou v tom ostychu není něco v pořádku. Navíc se mi pak neskutečně ulevilo, vše to ze mě spadlo, když mě vyslechla a pak mi hned upřímně sdělila, že o něčem takovém slyší úplně poprvé. Ten víkend u ní jsem díky tomu strávil v dobré náladě a už jsem se jí nemusel z obav stranit. To, že jsem se ze všeho vymluvil, mi hrozně pomohlo.”

„Jen jsme si tady s Kristiánem říkali, než jsi sem dorazil, jestli to nebyla právě ona, kdo to všechno měl na svědomí. Že by se tím třeba vše objasnilo,” mínila Nola. „Ale když ne, tak tím pádem jedna starost ubývá.”

„A ty třeba náhodou netušíš, kdo by za tím mohl být?” zeptal se Noly opatrně Martin. Ta mu pokrčením ramen však dala najevo, že nemá zdání. „No já jen, že Alexandra nadhodila, že to můžeš být právě ty, kdo do toho vnese více světla.”

Nole rázem znovu poklesla nálada, nicméně se to obešlo bez dlouhých průtahů a ona kamarádům konečně ukázala hnědý kufr, do kterého si ukládala Rollovy dopisy a balíčky. A když z jednoho takového většího na stůl vyndala jeho obsah, nestačili se Martin s Kristiánem divit. Náhle se před nimi zjevila celá řada miniaturních semaforků a různých dalších blikátek včetně sklíček.

„Tak tohle je to, co mě tam u kina přimělo tak nečekaně jednat. Vidíte? Všechno je funkční,” řekla Nola, když jeden ze semaforků vyzkoušela a jeho prostřednictvím kamarádům předvedla šifrovanou zprávu, v níž stálo Ahoj, Nolo, zdraví tě tvůj Rollo z Afriky.

„No jo, tak proto ty záblesky,” vydechl s úlevou Martin, pak ale ze sebe ještě dodatečně vypravil: „A není tím dotyčným náhodou třeba přímo on… tedy ten Rollo? Co když se za tím vším skrývá právě on? Třeba je přímo tady v Katalné Mochně, ale bojí se s tebou osobně sejít, tak se tě snaží nejdříve poznat prostřednictvím své hry, aby se ujistil, zda-li má cenu tě vůbec na vlastní oči poznat, nebo spíš ne. Co my víme, třeba je to u nich v Africe, na tom jejich ostrově, takovým neobvyklým zvykem, ne-li přímo tradicí.”

„Tak to si rozhodně nemyslím,” zavrhla něco takového okamžitě Nola. „Tehdy k nám přece promlouval dívčí hlas, a taky je dost nepravděpodobné, že by kluk, který žije na dost vzdáleném kontinentu, věděl o místní věci historického rázu, znal přesně její původ a místo nálezu, a pak nám to jednoho dne jen tak podstrčil pod ruku. Já si prostě stojím za tím, že kdyby se Rollo chtěl se mnou osobně sejít, že by mi to prostě v dalším dopisu dal srozumitelně vědět – no a bylo by to.”

„No dobře, ale i tak,” nedal se jen tak odbýt Martin. „Tyhle semaforky přece v sobě nějakou symboliku nést musí, když ti je poslal v balíčku. Netvrď mi, že ti je věnoval jen tak, bez bližšího vysvětlení.”

„Ano, to je pravda,” přitakal souhlasně Kristián.

„Samozřejmě že to své opodstatnění má,” nedokázala to popřít Nola a z kufru dodatečně vyndala úhledný dopis, kde byl zaznamenán český překlad Rollovy angličtiny. „Tady mi píše, že v jeho rodné zemi tyto jeho věci mají za úkol odhánět z lidské mysli vše špatné, přivolat a navodit jen to dobré a usměrnit člověka na správnou cestu.”

„No, něco z toho by tomu klidně i odpovídalo, třeba světlo – jak známo – třeba plaší zvěř a zase naopak napomáhá ve tmě na cestách, a je fakt, že i nás na určitou cestu navedlo. A na jejím konci nás pak čekal ten nečekaný nález, i tak je to ale všechno stále zapeklitě zauzlené.”

„No a tahle sklíčka,” vzal si jedno z hnědého kufru Kristián a důkladně si ho prohlédl, „jsou zas neklamným důkazem toho, jak lze náhodně vybranýho člověka oslepit, když se správně nastaví a nasměruje tam, kam je potřeba.”

Martin teď musel přivřít oči, jak ho světlo náhle oslnilo, Kristián ho ale dál netrápil a záhy sklíčko vložil zpět do kufru.

„No, třeba když Rollovi zkusíš znovu napsat, tak ti přece jenom odepíše. Když někdo přestane reagovat na dopisy, tak to není jen tak samo sebou, onen dotyčný pro to musí mít nějakej konkrétní důvod,” mínil dál Kristián.

„To už jsem několikrát zkoušela a pokaždé to dopadlo stejně, prostě nic dalšího mi od něj nepřišlo, ani řádka. Dokonce i Štroch se začal zajímat, co se s Rollem stalo.”

Právě Nolina nanovo obnovená zmínka o cestování zapříčinila, že se hovor znovu stočil na Rolla a ostrov nedaleko břehů jižní Afriky, a na pořad dne se tak vrátil Alexandřin booklist a s ním spojený příběh o Helmutovi a Heleně.

„Jo, fajn, tak se do toho tedy dáme,” uvolila se nakonec Nola, když viděla, že beztak nemá příliš moc na výběr.

Martin se jejích slov okamžitě chytil, položil sešit na malý stolek, kolem kterého se všichni rázem shlukli, a připravil si modrý fix. „Půjčila bys mi nějakou Rollovu fotografii? požádal Nolu dodatečně. „Víš, chci, aby to vypadalo co nejvěrohodněji, tak v tom prosím nehledej něco jako narážku na tvůj současný stav.”

„Neboj, nebudu,” ubezpečila ho Nola a k jeho překvapení na stůl položila fotku asi tak sedmnáctiletého černošského chlapce. Martin pak sešit otevřel, vzal si ji a přiložil doprostřed první strany. Pak tak trochu zapochyboval, ale nakonec se k tomu přeci jen pokusil odhodlat.

„Mohl bych si ji alespoň pro teď na tuhle stranu nalepit? Jen tak nalehko,” dodal spěšně, když spatřil Nolin překvapený výraz v očích. „Stačil by mi k tomu jen jeden nepatrný proužek izolepy, pak fotku Rolla zase opatrně odejmu. Nepoškodím ji, neboj.”

„Tak dobře, udělám to ale sama, když dovolíš.”

Opatrně ji jedním proužkem izolepy nalepila do míst, kam ukazoval Martinův prst. „Tak a ještě pod ní tímhle fixem připiš jeho jméno, klidně, jak sama uznáš za vhodné. Je to přece tvůj vyvolený člověk, a jen ty máš právo rozhodnout, jaký druh písma si zvolíš.”

Nola pod fotku čitelným psacím písmem připsala Rollo. První strana v sešitu tak nyní již skutečně v nástinu vystihovala něco podobného, co Alexandřina složka, jen s tím nepatrným rozdílem, že Rollova fotografie byla v porovnání s tou Heleninou pouhou poštovní známkou. .

„Hmm, vypadá to opravdu vkusně a rozhodně to už o něčem výjimečným vypovídá,” podotkl Kristián, když si celou stranu poněkolikáté prohlédl. „Proč se tohle všechno ale nachází až tady, a ne přímo už na té hlavní červený sešitový desce?”

„No, to proto, že tak je tomu i v případě té Heleniny složky. Přední a zadní červená deska tohoto sešitu má představovat právě ony pevné šanony, do nichž jsou jednotlivé papíry vkládané, a teprve tam se to vše začíná odehrávat.”

„Jo, takže se v našem případě jedná jen o takový připodobnění.”

„Jo, o takový herbář s jinou výplní a v trochu jiném provedení,” pokusil se to Martin ještě jednou obdobně vystihnout.

„Jasný a co dál?”

„No pak už následuje onen rozhovor mezi dvěma osobami – námi a naším vysněným jedincem – v našem případě tedy mezi Nolou a Rollem,” ujal se slova opět Martin a od Kristiána přejel očima na jmenovanou. „Opravdu záleží jen na pisateli, jaké téma si k hovoru zvolí – na jeho fantazii, na jeho skrytých touhách, pocitech.”

„No dobře, tak já se o to pokusím.”

Nola tedy otočila list, na Martinovo přání si připravila modrou propisku, která měla v následném textu symbolizovat její osobu, načež modrý fix pak byl určen zase Rollovým případným slovům. Zapálila pár vonných svíček a dala se do psaní. Zpočátku ani pořádně nevěděla, o čem by si měla se svým vzdálených kamarádem povídat, a tak začala se zcela prostinkými větami. V sešitu se tedy následně objevilo:

Ahoj, tady Nola, jak se ti daří? Už dlouho jsme si spolu neměli možnost popovídat.

Promiň, je mi to, Nolo, strašně moc líto, ale bohužel jsem byl značně zaneprázdněný, neboť jsem hodně cestoval po světě, takže mi na to nezbyl vůbec čas.

Tak to mě moc mrzí. No tak se snad spolu setkáme někdy příště. Nikdy přece není pozdě.

Určitě. Jsem úplně stejného názoru. Zatím bohužel k tomu ale není vhodná příležitost. Tak snad možná někdy příště.

Jo, snad to vyjde. Budu se těšit.

Po několika větách tohoto typu ale Nola pochopila, že Rollo tu má být především proto, aby si s ní povídal jen o samých pěkných věcech, a tudíž že nemá cenu kvůli němu jen donekonečna truchlit, a tak negativního smutnění zanechala a vzájemným dialogům rázem přiřkla výhradně pozitivní nádech. V textu se tak zčistajasna objevilo:

Jak se ti tady u mě doma líbí? Jsi tady dnes přeci jen úplně poprvé. Doufám, že tu není příliš velký nepořádek. Nestačila jsem tu moc uklidit.

Je to tu prima. Vážně, jsem nesmírně nadšen. Tvůj pokoj je velmi vkusně zařízen. Jinak, Česká republika jako taková je v mnohém jiná než země, z níž pocházím.

A řekl bys mi o své zemi něco bližšího? Zatím jsem měla možnost o ní slýchávat pouze z tvých dopisů. Nestůj, klidně se posaď. Jsi přece mým hostem.

Děkuji, rád. Jak již dobře víš, Nolo, můj rodný domov, ze kterého pocházím, nese název Jamatanga. Je to takový menší nenápadný ostrůvek, který leží v u břehů Afriky. Lidé na něm jsou nesmírně přívětiví a k sobě velkoryse vstřícní. Pro válku či rozbroje tu není místo, moře je lidem rovnocenným partnerem a snaží se jim vždy vyjít vstříc. Prostě ráj na zemi.

To mě těší, že o své rodné zemi tak pěkně rozmlouváš. To o našem městě se to samé vždy tvrdit nedá, i když mu nelze upřít jisté zvláštnosti a magické kouty, to když člověk projde přes náměstí do prostranství pasáží.

To zní vcelku lákavě. Do těch míst bych se rád někdy zašel podívat.

Určitě bys nelitoval. Nachází se tam spousta rozmanitých obchůdků a je tam možné narazit na mnoho zajímavých lidiček. Klidně se tam můžeme dnes odpoledne vypravit, pokud budeš chtít.

Jo, to bych moc rád.

Při sepisování těchto vět už Nolou začaly hýbat značné emoce (i ony přidružené vůně u toho sehrály své). Dále to umocnila i skutečnost, že nyní už nad tím, co psala, více přemýšlela a zvažovala, jak věrohodně pokračovat dál, přičemž tomu podřídila i výměnu modré propisky za zelený fix, aby to lépe kontrastovalo s tím modrým, jenž pomyslně náležel Rollovi. Dívčiny emoce se bleskově navýšily v momentě, kdy se rozhodla do volných rohů jednotlivých stránek, jež text vlivem kratších vět nestačil zaplnit, nalepit další Rollovy fotky – na popud Martina pokud možno zejména ty, které s jejími proslovy v jistém náznaku šly alespoň částečně spojit.

Takto pracně Nola dokázala zaplnit celé dvě strany sešitu. Když s tím byla hotová, ještě jednou si vše po sobě přečetla a sama od sebe nakonec upřímně připustila, že to navenek něco „živého” skutečně vykazuje. Jako by Rollo byl tu v pokoji skutečně přítomen.

Nola teď na sobě dávala viditelně znát zdráhavý postoj. „No já nevím, nepůsobilo by to třeba nějak moc nahodile? A třeba by to ani nedosáhlo požadovaného účinku,” pokoušela se z toho nějak ohleduplně vykroutit, Kristián se však výjimečně a velmi rád k oné Martinově prosbě hned připojil.

„Já si to rozhodně nemyslím. Náhodou je to docela dobrej nápad,” dušoval se. „Možná je to v těchle chvíli skutečně jedna z mála možností, jak se setkat s někým, s nímž tě pojí přátelský pouto. Já na tvém místě, Nolo, bych od toho rozhodně ruce pryč nedával.”

„No když to říkáš… dobře, tak to vyzkoušíme,” ustoupila a ihned se začala shánět po nějakém nepopsaném sešitu. „Ajaj, žádný takový u sebe momentálně nemám,” zkonstatovala, když pečlivě prohledala všechny šuplíky svého pracovního stolu, tašku i přilehlé okolí. „Vážně musí být úplně čistý?”

„Měl by být, už třeba jen kvůli tomu, co nám ty zápisky mají samy o sobě sdělit. Přeci jen, kdyby na titulní stránce byla v příslušné kolonce vepsaná fyzika a na těch dalších pak rovnice a s nimi související teorie, už by to ten výsledný záměr značně narušilo,” zaprotestoval ohleduplně Martin.

„Moment, já možná jeden nepopsanej u sebe mít budu,” zajiskřilo v očích Kristiánovi a hned se vehementně pohroužil do své aktovky. „Jo, hele, je tady a ještě ho ani nemám nadepsanej. Původně jsem si ho koupil na matiku, ale pro tenhle okamžik ho klidně rád obětuju. Je to teda formát á čtyřky, jestli to jako nevadí, takže pokud, Martine, potřebuješ menší, nemohu ti bohužel už sloužit.”

„Jé, výborný, přesně ten se mi teď hodí!” vypískl radostně Martin, vzal si od Kristiána sešit a pak mrkl na Nolu, ať mu věnuje pozornost. „Tak jo, jdeme na to,” rozhodl najisto, předložil před Nolu sešit, poprosil ji dodatečně ještě o barevné fixy a doslova se třásl na to, co bude teď přítomným ukazovat za divy. „Takže…”

Martina bohužel záhy přerušilo náhlé otevření dveří a příchod Noliny maminky, což bylo ještě umocněno jeho znovu se opakujícím kručení v břiše.

„Ano, mami?” pohlédla na ni Nola.

„Ne, nic, drahoušku, jen jsem ti přišla oznámit, že už s tatínkem odcházíme, tak až půjdete i vy, tak nezapomeň pozavírat v jídelně okna a zamkni.”

„Jo, jasně, neboj.”

„Tak fajn.” Nolina matka už byla na odchodu, když se ještě jednou zastavila a otočila znovu k dceři s poslední prosbou. „A taky nezapomeň vyndat z trouby tu svoji delikatesu.”

Nola na to mamince už jen stačila říct táhlé hmm a všichni se s ní rozloučili.

„Máš opravdu velmi ohleduplné a dost starostlivé rodiče, to se musí nechat,” neodpustil si připomenout Martin, když Nolina matka za sebou najisto zavřela dveře a následně zavrzaly i ty vchodové, což byl signál, že oba její rodiče právě odešli z bytu. „Přesně jako u nás.”

„To víš, dostáváme se do věku, kdy s námi cloumají city a touha po svobodném životě, takže není divu, že si o nás v jednom kuse dělají starosti,” přidala Nola k dobru celkem zvesela. „Já jim to ani tak moc za zlé nemám, vím, že to myslí dobře.”

„Hmm, to u mě to občas platí dvojnásob,” přidal se do nečekaně vzešlé diskuse i Kristián, „to když se rozhodnu podniknout nějakou neplánovanou cestu do dalekejch krajin a řeknu jim o tom asi tak pouhou hodinu před tím.”

„A to tě vážně pokaždé pustí? To mně by něco takového nepovolili ani náhodou,” podotkl s údivem Martin.

„Jo, pustí,” dala mu na to odpověď nečekaně Nola. „Alespoň tedy, co mi Kristián říkal. Ty jeho zážitky z cest jsou opravdu famózní. Občas mu to také někdo nevěří a strašně se diví, že se dá stopem během pár dnů dojet třeba až do Portugalska, ale když mu pak dá Kristián nahlédnout do fotek, co tam pořídil, pochybnosti jdou rázem stranou a nahradí je patřičný údiv.”