„To je Rollo! ROLLO!“
Nola se dlouho nerozmýšlela a ihned se za ním rozeběhla. Chlapec tmavé pleti taktéž zbystřil, než ale stačil Nolu pořádně zaregistrovat, už mu padala kolem krku.
„No né, Nolo, jsi to vázna ty? Já sa tolik tesil na teba,“ promlouval k ní překvapený Rollo lámavou češtinou.
„No ano, jsem to já… to… to je vážně paráda, ty… ty jsi vážně… vážně mě nešálí zrak? Ne, jsi opravdu skutečný!“
Nola nyní po Rollovi div neskákala samou radostí a chovala se tak trošku jako utržená ze řetězu. Její vítání s ním v tuto chvíli nápadně připomínalo dovádění s Verou na Mochnickém katalovění. Chlapec se tomu víceméně nebránil. „Tady más na prevítanou kytču. Máš doufám rada ťulpánky?“
Nolu Rollova originální čeština odzbrojovala a uchvacovala zároveň. O ťulpánkách rozhodně ještě nikdy neslyšela. Přestala tedy chlapce svými dotyky zatěžovat a začala se víc zajímat o překvapení, jenž třímal ve své pravé ruce.
„Neurázíš sa, dyž ty de tedko prepodám?“
„Ano, ťulpánky mám ráda, tedy tulipány… ehm, vždyť to je vlastně úplně jedno. Obojí zní naprosto úchvatně.“
„Jo, da vim, má výkonnost je jestě dost snachá…“
„Nikoliv, já myslím, že nemáš výslovnost slabou, zní fakt velmi mile,“ ubezpečila okamžitě Rolla Nola, když se jí v duchu bleskurychle podařilo přeložit pravý význam daných slov. „Pojď, představím tě svým přátelům.“
Seznamování s Martinem, Kristiánem a Alexandrou už mělo mnohem decentnější průběh: Martin si s Rollem normálně potřásl rukou stejně jako Alexandra – ta však u sebe měla krabici se svým cukrovím. Rollo ani na moment nezaváhal a nabídl si. „Ehm, vážná dosná chochoutka,“ ocenil její um.
A Kristián? Ten samozřejmě nemohl opominout svoji typickou úklonu, kterou se Rollo záhy pokusil napodobit.
„Nejuknem se nedam podsadit? Prý tu je nekle podliž jakása úhulná kafčárna,“ poznamenal následně Rollo, přičemž se začal rozhlížet po okolí.
„Jo, to je,“ zabásnila Nola „Zrovna tamhle,“ a ukázala na druhý konec ulice.
Všichni zamířili nazpět do kavárny Sanmantena. Majitel i knihkupec se už vrátili na původní místa k jednomu ze zadních stolů. Když zaregistrovali, jakého hosta si večerní oslavenci vedou s sebou, pan Manten ihned vstal a začal se příchozím nanovo věnovat.
„Dobrej chrčír,“ pozdravil Rollo.
„Dobrý, dobrý,“ vyjádřil se majitel kavárny zase po svém.
Pětice příchozích zasedla ke stolku s réservé a nanovo si objednala. Nola byla z Rollovy přítomnosti tak nadšená, že okamžitě spustila na téma: má rodina a život v Katalné Mochně. Velmi otevřeně se taktéž rozpovídala i o Rollových dopisech, jejich obsahu, a dokonce v té euforii nadhodila cosi ve smyslu, že by se na ostrov Jamatanga mohli všichni vypravit společně.
Rollo na první pohled působil jako veliký sympaťák. Jenže čím víc Nola mířila do svého soukromí, tím smutnější se najednou jeho výraz v obličeji zdál být. Nyní si toho již najisto všimli i ostatní.
„Ehm… Nolo… vis… to co sem ty psal ve svýk dopiscích, nedyla vždy prauda. Vis, ma mautka…“
„Ach ne, snad tvá maminka nakonec neumřela!“
„Ne, má mautka je již dobra,“ ujišťoval kvapně Rollo Nolu. „Chcej sem jen šíct… to s tou Jamatangou sem si pouze vymysleul. Zuji sic v Aufrice, ale v státu Gabon v Nyange. Na jihů som estě nikdá nebul. Je to od mlaudí takovoj muoj sen se tam nekdy doustat, navstívat Johanse a Kapcov měusta. Prouto ty semaforky, tam, kde ja byudlim, nejsů, ale dyž já pročetám různá encykloprdie, ták je tam v tom Johansu pokaždo vidiem, vždy ma fascinuja. Prouto ten fikivní pribeh i Jamatange, prouto ta blikatka.
A to s tom pobytom. Vis, už ces dva rouky zuju a studuju v nedaleky Podebrody vauš ceskyj jazuk. Jak vidno, zatím mi to moc neklapkaje. Ale chom sa v ňom zlopsit. Nezlób sa kvůli tomu na mňa, Nolo, prousím. Já ti nechcel nijaku ubložiti.“
„Rollo… ale… já… já se na tebe přece vůbec nezlobím. Naopak, to co jsi mi psal v těch dopisech, a ty semaforky, co jsi mi k nim vždy připojil, to vše… to vše bylo moc krásné. Takhle mile mě ještě nikdy žádný pisatel nepotěšit.“
„Opravdúúú?“
Rollo to teď řekl tónem, který se provinilci již vůbec nepodobal.
„No ovšem, kdo by se zlobil na tak šarmantního muže, jakým jsi ty?“ stála si za názorem Nola.
„To všetko byl vlaustně nápad Launy,“ pokračoval Rollo. „To ouna to zaridila s tou Katerinou v cestovne kancelárii, a také na pouště s Maruškou. A ta zasejc dala tip na Alenka, co do domovů roznáša poctu. A ták sec to něujak rozebehlo. Ja psal, tys odepísovala. Jenze pak ja teba hodlal na valní oko pouznat. Bohuzel to neslo ták ryuchle. Mautka onemocnila a já musel odjet zpet do Gabon. Ale pokud ty i tví kamaráti budete chtít, móžeme tak jec spolu. Snad nevadi, že Jamatanga neexistýruje. Tou zpráva v atlas jsme pro čtenára i zeměpisáry udali jakési fopá či fopí… proustě nepravijů infarmácií jsme jim vnutkali chybnou vizuli. Snad to zas pochrpí, až v příští vydáňa atlas najdú velká oprava.“
„Ale to přece vůbec nevadí,“ mávla Nola rukou.
„To mě móc řeší, pro tebe, Nolo, Rollem klidně zůstanu uz napořad,“ usmál se Rollo.
Nola se zakabonila a objednala pro sebe a Rolla zákusek. Když jim ho pak pan Manten přinesl, začali z něj společně uždibovat a to tak, že jeden druhého navzájem krmil svou vlastní lžičkou. Samozřejmě se to neobešlo bez vzájemného popichování.
„Mohla bych si s tebou promluvit, Martine? Prosím o samotě.“ Alexandra využila nastalé situace a naklonila se k oslovenému. Udělala to tak šikovně, že si toho nevšiml ani Kristián; ten se teď výtečně bavil Nolinými a Rollovými výstupy. Dobrá nálada se u Kristiána ještě navýšila a to ve chvíli, kdy Rollo všem pověděl o posledním překvapení. Týkalo se promítání filmů v Podzemní rajonádě.
„No né, tak to je super!“ rozplýval se blahem Kristián. „Co ty na to, Martine?“
Co by na to řekl jmenovaný, už Kristián nezjistil, neboť se Martin s Alexandrou potichu vytratili ven z kavárny.
„Co se děje, Alexandro? Proč mi o tom chceš povědět tady?“ podivoval se Martin.
„Nejmenuji se Alexandra Janová, ale Petra Hadrousková.“
„Cože?“
Martin teď vůbec nemohl uvěřit tomu, co mu dívka povídá.
„Ano, to je mé pravé jméno,“ ujistila Alexandra Martina, načež mu ukázala úplně jinou občanku.
„Ale… ale jak to? Vždyť přece…“
„Ano, já vím,“ přiznala Petra, „tam na druhé straně Labe jsem ti o sobě v tomto směru neřekla pravdu. Lana byla toho názoru, že to tak bude nejlepší.“
„Takže… takže jsi se s ní přece jen setkala,“ vyslovil zdráhavě Martin. Zároveň s tím si ještě jednou připomněl okamžik, kdy v šuplíku objevil Kataloročenku se svým inzerátem, jenž si Alexandra – nyní vlastně tedy už Petra – označila.
„Lana mě navštívila pouze jednou,“ začala se hájit Petra. „Tehdy mi na tebe dala echo, že by nebylo marné sjednat si s tebou schůzku, osobně tě poznat. Usoudila však, že bude lepší, když se tvým požadavkům plně podřídím, kdybys náhodou měl nějaké výhrady. Proto ona změna občanky se jménem Alexandry Janové, jež korespondovala s tvojí zahraniční oblíbenkyní.“
Martin na Petru pořád nevěřícně zíral. Pak se konečně odvážil ze sebe něco kloudného vypravit: „Ale… ale kvůli mně sis přece nemusela měnit jméno. Ano, v jistém slova smyslu jsem puntičkářem, ale již vím, že ze všeho nejdůležitější jsou city, které jeden k druhému chováme.“
A aniž by Martin čekal na další Petřinu reakci, sám od sebe a bez ostychu ji vyzval: Zavři oči.“ Políbil ji – nikoli na tvář nýbrž na rty.
„To bylo moc hezké,“ vyjádřila se k tomu Petra, když oči zase otevřela. Následně z brašny vyndala nápadně červený, na první pohled kancelářský šanon a předala jej Martinovi. Ten v něm okamžitě rozpoznal Vantelbooklist, ne však ledajaký. Když nahlédl na první stranu, spatřil tam svou fotografii a pod ní i své jméno. Na stránkách dalších se pak odehrával fiktivní rozhovor s jeho vysněnou dívkou. Samozřejmě tam nechyběly další případné vlastnoruční obrázky, které věrohodně kontrastovaly s textovou náplní. To však nebylo všechno, Petra Martinovi Vantelbooklist předala společně s menší krabičkou, v níž byly uloženy parfémy a jahodový šampon – pro dodatečné navození atmosféry, kdyby text s obrázky na to nestačily.
„Tento Vantelbooklist s tvojí oblíbenou postavou jsem pro tebe vytvořila jako jakousi rezervu pro případ, kdyby nám to spolu přeci jen nevyšlo,“ řekla Petra na rovinu. „Jak se ale zdá, asi jej nakonec potřebovat nebudeš.“
„Ne, nebudu,“ odvětil odhodlaně Martin a vrátil ho Petře společně s občankou.
Opět nastalo kratší ticho, vyplňovaly jej pouze vzájemné oční pohledy.
„To, s čím Lana přišla, skutečně pro mě byla novinka,“ přiznala znovu Petra.
„Ale ten pán, co si k tobě přišel pro svůj Vantelbooklist, když jsem tam byl… ten určitě o změně tvého jména vědět musel,“ napadlo záhy Martina.
„Ano, na toto jsem Helmuta dodatečně upozornila. A stejně tak i ostatní své zákazníky, kteří po něm přišli na řadu,“ přiznala bez ostychu Petra. „Všichni na to ochotně přistoupili. Ostatně již dopředu tušili, že až se u mne zastaví, budou musel čelit mnohem tajemnějším výzvám, než je dočasná změna jména jejich hostitelky.“
Petra se odmlčela a Martin toho obratně využil po svém. Znovu ji políbil.
„Ou, tak to je vážně něco úchvatnýho!“
Martin i Alexandra s polibky okamžitě přestali a ohlédli se ke dveřím kavárny, kde na jejím prahu stáli jejich kamarádi a nadšeně jim tleskali a aplaudovali.
„Tak co, vážený a ctěný chlapcodívky, nevyrazíme na to promítání?“ zvolal natěšeně znovu Kristián.
„Proč ne? My už jsme si spolu vyříkali, co jsme potřebovali, takže nevidíme sebemenší důvod, proč neříci ano,“ odvětila Petra.
Ve víru radovánek se všichni vydali do Podzemní rajonády. Tam čekalo ještě jedno překvapení navíc a to desky s portréty, jenž „maloval mráz“. Martinovi, Nole, Kristiánovi, Alexandře (tak se nakonec přece jen Martin rozhodl dívku nadále oslovovat, aby jeho „myšlené fantastično“ jen tak nezaniklo) a Rollovi tak nezbývalo než Laně na dálku ještě jednou poděkovat.
A Lana to opětovala – blikající krychlové lampičky a semaforky jako by signalizovaly její stálou přítomnost v prostranství pasáží.