Tygr nechce být agresivní (5)

Byla jedna zahrada a ta na daném konkrétním místě přebývala již přes neuvěřitelných sto let. Vskutku nevídaný jev.
„A také je ta zahrada zcela výjimečná tím, že v ní přebývá tygr,“ poznamenal Oleg.
„Dej s tím už konečně pokoj,“ napomínal ho tradičně Petr.
„A co s tím tygrem pořád máte?“ nepřestávalo to udivovat Evelínu. „Pokaždé vás o něm slyším mluvit, ale ještě nikdy jsem v ní žádného nespatřila.“
„Tak to buď ráda, vlastně my všichni, co tam chodíme, za to buďme rádi,“ vmísil se do hovoru  poslední z party a to Robert. „Tygři dokážou být totiž pěkně agresivní.“
Když všichni čtyři dospěli do zahrady, zamířili ihned na své tradiční místo pod jabloň, kde rovněž  tradičně zažehli oheň, aby si na něm tentokrát zcela netradičně opekli zakoupené brambory. Tato dnešní návštěva jako by se nesla v duchu nečekaných překvapení. Cosi na způsob tygra se totiž počalo linout z nedaleké kůlny.
Vskutku nevídaný jev, když uvážíme, že ten, co tygra jmenoval, si ho po celou dobu jen vysníval.
Vyjukaná čtveřice se ke kůlně od ohně opatrně vydala. Uvnitř se však opravdový tygr nenacházel, nýbrž tam přebýval čtveřici neznámý starý malíř, co dané zvíře pouze zvěčňoval na jednu ze stěn.
„Á, tak mládež přeci jen tradičně zavítala, přeji hezké odpoledne,“ pozdravil malíř.
„Jak víte, že sem chodíme?“ zeptala se Evelína. „My jsme vás tu totiž ještě nikdy neviděli.“
 „Prostě to vím,“ odvětil malíř. „I když tato zahrada a vše, co je v ní, náleží mně, nezlobím se. Tygr zkrátka nechce být vůči druhým agresivní,“ dodal záhadně. „A stejně tak ani já, za těch zhruba sto let svého života, který v těchto místech trávím,“ doplnil ještě záhadněji.
„Jak jste to nyní myslel, pane?“ zeptala se znovu Evelína.
„Tak jak jsem vám to nyní vypověděl, slečno, někdy člověk zkrátka zatouží po samotě a jindy mu přijde vhod společnost,“ zněla malířova snad ta nejzáhadnější odpověď. „Víte, být či dokonce stát se umělcem, to není jen tak. Člověk musí přistoupit na celou řadu kompromisů, které mu mnohdy nejsou příliš po chuti.“
„Co konkrétního nyní máte na mysli, pane?“ vyzvídala neúnavně Evelína, jako by v zahradě s malířem byla pouze ona sama, ovšem její tři kamarádi tam s ní nadále přebývali, leč mlčky.
„Třeba to, že malíř chce svým umem poukázat na věrohodnost významu zcela obyčejného neškodného tygra a kritici mu okamžitě vyčtou, že navenek působí dosti nudně, tedy ne jako ta pravá krvelačná šelma,“ posteskl si malíř. „Je smutné slyšet tu samou odpověď po celých sto let svého života.“
„Mně ten váš tygr ale nudný rozhodně nepřipadá, přijde mi naopak usměvavý a až sympaticky hravý,“ mínila Evelína.
„Protože nejste zaujatý kritik, slečno, a toho si já osobně nyní velice cením. Když dovolíte, za to, že mým uměním za těch sto let jako první nepohrdáte, se vám odměním svým pravým jménem, jenž zní: Josef.“
Snad toto památné shledání za jednoho krásného dne v jedné nejmenované zahradě pro Evelínu, její tři kamarády a jednoho malíře mělo jistý přínos. Napřesrok totiž přišli vojáci a zahradu srovnali doslova se zemí. Jen jedno v ní zůstalo netknuto: obrázek tygra, jenž se uměl smát a tak se pokusil nebýti agresivním.“