„Ke konci této páté povídky jsem již očekával, že si autor nechá místo pro happyend, ale v tom jsem se patrně spletl, že?“
„Ale kdepak, nespletl jste se, Tome, ten pomyslný šťastný konec v ní obsažen přeci byl. Cožpak jste přehlédl onen dovětek o tygrovi?“ oponuje Vladimír.
„I přesto se mi zdají všechny tyto vaše současné povídky příliš smutné, v jistých bodech až kruté,“ namítám. „Co to, že si najednou libujete ve válkách a sršících kulkách?“
„Zkrátka jsem se snažil vžít s lidským utrpením,“ zní Vladimírova odpověď.
„Nerozumím vám, copak v dnešní době každý první člověk končí s kulkou v hlavě?“
Prostě mi to najednou nedává jaksi smysl, neboť toho starého Vladimíra si výhradně pamatuji jako citlivého jedince, libujícího si v poetických příbězích plných něhy a porozumění.
„Bývávalo, Tome, dnešní doba si však bohužel žádá něco dosti odlišnějšího,“ mám najednou pocit, jako by mi v hlavě zazněla tato Vladimírem předem vyřčená formule.
A než si to stačím ověřit, otevírají se dveře a z nich na chodbu vychází zavalitý muž kolem šedesátky. A hned spustí: „Musíme jít, Vladimíre, lidé v redakci čekají.“
„Ach ano… ehm, promiňte, pane Horváte, toto je můj kamarád Tom.“
„Ach tak.“
Muž zbystří a hned si mě začíná pozorně prohlížet.
„Tom se taky pokouší tvořit, dokonce byl tak ochotný a nějaké mé starší povídky si ode mě vzal na pročtení,“ pokračoval Vladimír v představování mé maličkosti.
„Vážně? Opravdu?“
Zavalitý muž náhle nevypadal, že by měl zas tak moc naspěch, dokonce mi věnoval zadumaný pohled.
„To jsem tenkrát zrovna psal o Kryštofu Rodlovi, Magdaleně Šárklové a Amandě Rymesové,“ začal vzpomínat Vladimír.
„Ano, to byly velice zajímavé, poeticky laděné povídky,“ přitakávám souhlasně.
„Popravdě řečeno, za moc nestály.“
Překvapuje mě ten Horvátův povýšeně strojený tón. A také mě udivuje, že proti tomuto výroku Vladimír odmítá protestovat.
„No ale ani ty nejnovější,“ pokračuje dál nerušeně zavalitý muž, „ještě nejsou úplně hotové, že? Je třeba vypilovat děj, napětí a celkový spád. Tak pojďte, chlapče, čeká nás ještě spousta práce.“
A k mému dalšímu údivu Horvát Vladimíra jakoby přátelsky rukou obejme kolem krku, načež ten se i tomu odmítá bránit, a pak již oba kráčejí na opačný konec chodby, jako by léta letoucí byli těmi nejlepšími kamarády.
„Sbohem, Tome.“
„Sbohem,“ oplácím Vladimírovi a v duchu ho lituji, jak se teď ve svém chování asi přemáhá. Co k tomu ještě dodat: snad jen, že tygr by někdy chtěl být navenek agresivním, ale když odvaha chybí…
Ano, správně tušíte, že jako v případě Emy Chardové u “Dialogů” se i tady u “Tygra” zjevil takzvaný průvodce – tedy Vladimír. Rozhodně se ale nejedná o toho s přídomkem Iljič Lenin či Remek. Tenhleten jinoch svou podobou spíše odpovídá Donu Armadinovi, co tu podával hlášku o řádících spamech, pročež mu za tento přínos děkujeme, neboť spamy jsou zrádné mršky. A pokud by vás tedy náhodou čistě zajímalo příjmení, pak věřte, že mi doposud není známo – Vladimír je zkrátka tajnůstkář, ale alespoň tady v šestce poodhalil story o tom, kterak je těžké zachovat si svoji důstojnou autoritu, když jdete s kůží na literární trh, a jak je pak někdy složité obhájit svůj konkrétní záměr vlastní tvůrčí činnosti. Možná škoda, že Tygr tentokrát nechtěl být agresivní, možná bychom se dočkali i překvapivého zvratu. Ale jedno je jisté, Horvát je fakt jedno velký mešuge… no snad mu tohle nikdo z mochňanů nevyžvaní, tak pokud na něj náhodou narazíte i vy, prosím vás o to samé. Děkuji.