Tom Patrick

Byla jedna zahrada a ta na daném konkrétním místě přebývala již přes neuvěřitelných sto let. Vskutku nevídaný jev.
„A také je ta zahrada zcela výjimečná tím, že v ní přebývá tygr,“ poznamenal Oleg.
„Dej s tím už konečně pokoj,“ napomínal ho tradičně Petr.
„A co s tím tygrem pořád máte?“ nepřestávalo to udivovat Evelínu. „Pokaždé vás o něm slyším mluvit, ale ještě nikdy jsem v ní žádného nespatřila.“
„Tak to buď ráda, vlastně my všichni, co tam chodíme, za to buďme rádi,“ vmísil se do hovoru  poslední z party a to Robert. „Tygři dokážou být totiž pěkně agresivní.“
Když všichni čtyři dospěli do zahrady, zamířili ihned na své tradiční místo pod jabloň, kde rovněž  tradičně zažehli oheň, aby si na něm tentokrát zcela netradičně opekli zakoupené brambory. Tato dnešní návštěva jako by se nesla v duchu nečekaných překvapení. Cosi na způsob tygra se totiž počalo linout z nedaleké kůlny.
Vskutku nevídaný jev, když uvážíme, že ten, co tygra jmenoval, si ho po celou dobu jen vysníval.
Vyjukaná čtveřice se ke kůlně od ohně opatrně vydala. Uvnitř se však opravdový tygr nenacházel, nýbrž tam přebýval čtveřici neznámý starý malíř, co dané zvíře pouze zvěčňoval na jednu ze stěn.
„Á, tak mládež přeci jen tradičně zavítala, přeji hezké odpoledne,“ pozdravil malíř.
„Jak víte, že sem chodíme?“ zeptala se Evelína. „My jsme vás tu totiž ještě nikdy neviděli.“
 „Prostě to vím,“ odvětil malíř. „I když tato zahrada a vše, co je v ní, náleží mně, nezlobím se. Tygr zkrátka nechce být vůči druhým agresivní,“ dodal záhadně. „A stejně tak ani já, za těch zhruba sto let svého života, který v těchto místech trávím,“ doplnil ještě záhadněji.
„Jak jste to nyní myslel, pane?“ zeptala se znovu Evelína.
„Tak jak jsem vám to nyní vypověděl, slečno, někdy člověk zkrátka zatouží po samotě a jindy mu přijde vhod společnost,“ zněla malířova snad ta nejzáhadnější odpověď. „Víte, být či dokonce stát se umělcem, to není jen tak. Člověk musí přistoupit na celou řadu kompromisů, které mu mnohdy nejsou příliš po chuti.“
„Co konkrétního nyní máte na mysli, pane?“ vyzvídala neúnavně Evelína, jako by v zahradě s malířem byla pouze ona sama, ovšem její tři kamarádi tam s ní nadále přebývali, leč mlčky.
„Třeba to, že malíř chce svým umem poukázat na věrohodnost významu zcela obyčejného neškodného tygra a kritici mu okamžitě vyčtou, že navenek působí dosti nudně, tedy ne jako ta pravá krvelačná šelma,“ posteskl si malíř. „Je smutné slyšet tu samou odpověď po celých sto let svého života.“
„Mně ten váš tygr ale nudný rozhodně nepřipadá, přijde mi naopak usměvavý a až sympaticky hravý,“ mínila Evelína.
„Protože nejste zaujatý kritik, slečno, a toho si já osobně nyní velice cením. Když dovolíte, za to, že mým uměním za těch sto let jako první nepohrdáte, se vám odměním svým pravým jménem, jenž zní: Josef.“
Snad toto památné shledání za jednoho krásného dne v jedné nejmenované zahradě pro Evelínu, její tři kamarády a jednoho malíře mělo jistý přínos. Napřesrok totiž přišli vojáci a zahradu srovnali doslova se zemí. Jen jedno v ní zůstalo netknuto: obrázek tygra, jenž se uměl smát a tak se pokusil nebýti agresivním.“

Na planetě Zemi je mnoho smutku, a když chce člověk výjimečně mluvit o štěstí, věčně tím narazí. Protože koho zajímá štěstí druhých? Donekonečna psát ty šťastné, mnohdy až přešťastné příběhy, to jako by nikoho vážně neoslňovalo, neboť kdo mi zaručí, že zrovna já budu tím šťastným? Zvláštní, opravdu neskutečně zvláštní, vezmeme-li v potaz, že v běžném životě si lidé štěstí naopak snaží přáti vrchovatě, zvlášť o Vánocích, kdy se rok schází s rokem a bilancuje se.
„Ale no tak, Martičko, zanech přece těch věčných studií, jsou přece Vánoce. Přestaň se už učit a jdi se projít.“
Marta Chlumská zvedla hlavu od knihy a pohlédla na příchozí. Původně chtěla říct, že se neučí, což byla pravda, neboť v knize, kterou si pročítala, byly zaznamenány události, jenž s ekonomií jako takovou měly pramálo společného. 
A jakoby pak tam venku na každém tom svém kroku Marta toho Vladimíra, Helenu, Ferku,  Vojtěcha, Karla či Huberta s Gertou spatřovala v úlomcích lidských duší. Někdo se s někým pohádal, plaketa informující o pádu statečných železničářů za druhého válečného obležení pořád stála na tom samém místě, kdežto noviny neúnavně informovaly o možnosti krutosti oné války třetí, neboť hrozba jaderných zbraní byla, je a nadále tu bude.
Martě se náhle chtělo plakat, měla chuť zničit všechny ty své poeticky sepsané povídky zaplněné štěstím, kde nebylo po tragédiích, násilí, vraždách… prostě po smutku všeho druhu sebemenších památek.
„To, co sepisuješ, Martičko, nikoho nebude zajímat, lidé zkrátka mají jiné starosti, než si věčně číst o štěstí a debatovati o něm. Zažiješ tak jen jeden velký debakl.“
Marta všechny ty, co jí toto kdy říkali přímo do očí, teď hodlala proklít. A stejně tak i ekonomii. Vždyť koho může zajímat horda příkazů o ničem? Možná tak jen politické živly, jenže ty přece rovněž nezajímají nikoho, tedy pro upřesnění prosté občany. A pokud snad ano, tak pouze za přispění vydírání.
„Nevyhazujte to, slečno, když dovolíte, rád si ty vaše sebrané spisy a taktéž i spisy těch druhých nepochopených vezmu do úschovy.“
To Martu znenadání oslovil žebrák. Na ulici tam nepobýval sám, věrnou společnost mu dělal značně sešlý retrívr.
„Zkuste z nich lidem předčítat, snad na vás dají, když mnou opovrhovali.“ A Marta tedy žebrákovi vše předala do úschovy.
A žebrák si slova Marty plně vzal k srdci a začal překvapeným kolemjdoucím předčítat jednotlivé úryvky. A jako by se stal zázrak. Lidé se zastavovali a začali naslouchat. Cizí lidské osudy jim náhle již nebyly tak cizí.

Mám rád zvuky piána, to byla pozitivní věta, kterou si Karel Braun kdysi opakovat neustále dokola. Nyní však čelil dvěma negativní zprávám naráz. Ta první se týkala jeho tragicky zesnulé ženy Heleny, přičemž o nálezu jeho nejlepšího přítele Vojtěcha ho správce hotelu, v němž na piano hrával, informoval teprve předevčírem, i když o tom věděl zhruba již měsíc.
„Nenávidím to tady! Celý svůj život nenávidím, tady i všude jinde na světě!“
A Karlův oblíbený klavír tak vzal rovněž za své.
„Je třeba se z toho šoku co nejrychleji vzpamatovat, hosté si žádají novou vaši hru, příteli,“ snažil se Karla „chlácholit“ správce hotelu.
Karel po tomto výroku teprve pořádně celý vypěnil.
„Dobrá, beru to na vědomí, pane Braune,“ snažil se úlisně vtírat do přízně správce, „je to zajisté velice nemilé, tedy to, co se přihodilo, ale teď už prosím zase zasedněte nazpět na stoličku a dál vyhrávejte našim hostům.“
„Nemám náladu ani chuť teď tady někomu jen tak zbůhdarma vyhrávat!“ A Karel rázně vykročil ze sálu pryč.
Správce hotelu Karlovo počínání dle očekávání nepotěšilo. Jak jinak. „Moula jeden, dělá mi tu před hosty šašky,“ utrousil nepřítomně na jeho adresu.
„Tak se ho jednoduše zbavíme.“ To se ke svému choti zezadu nenápadně přikradla jeho o mnoho let mladší snoubenka a „láskyplně“ se mu ovinula kolem krku, jako by na její slova již došlo. „Dnes to rozhodně nebylo poprvé, co nám tu pan Braun takto divoce vyskakoval ze židle. Válka sice nadobro skončila, to ale neznamená, že by měla jejím spárům uniknout jedna z jejích posledních obětí.“
„Myslíš?“
„Nemyslím, vím to. U místní smetánky není místo jen tak pro někoho, obzvlášť pro takové ubohé kytaristy, mezi něž náš pan Braun patří.“
Význam slova válka pro jedny znamená utrpení, kdežto druhým přináší prospěch – tak už to prostě bývá. Nyní se tedy oním trpitelem měl stát pianista Karel a oněmi prospěcháři měli být uzákoněni správce hotelu Hubert a jeho snoubenka Gerta.

Karel dospěl na odpočívadlo ve druhém patře a vrávoravě vpadl do svého pronajatého pokoje. Z daného podlého hovoru nezaznamenal byť sebemenší zlomeček.
Karel se stále nedokázal uklidnit: plakal, ječel, nadával. A vše to vydatně podporovala otevřená flaška rumu, kterou hodlal po zbytek večera pojmouti za svou společnici. Jako by Karel snad zkoušel divadelní hru, jíž rozuměl jen on sám. Jenže on na divadelní hru v těchto okamžicích neměl sebemenší pomyšlení.
„Otrávíme ho stylově,“ dušovala se Gerta. Do skleničky s vodou právě přimíchávala jed a „pomyslně“ z ní ochutnávala.
„A co ho rovnou oběsit? Lanko si rozhodně dlouho poroučeti nedá,“ mínil po svém laškovně Hubert. A sám si to ihned „pomyslně“ vyzkoušel.
„Jedno hezky po druhém,“ rozhodla Gerta. „Nanečisto“ si se svým drahým přiťukla na zdraví, on si se svou milou „nanečisto“ zase otestoval oprátku na krku.
Leč pasti nečíhají pouze v lidských myslích, jsou ukryty i mimo ně.
A tak letmý podlý průvan předčasně dokonal své a nikoliv původní zájmy jednoho podlého páru. Jed i lanko si tak z jeho úhlu pohledu vybraly své „neprávoplatné“ oběti.
Co to ale Karlovi bylo platné, když vedle oprátek a jedů se i alkohol zjevil jako další podlý zlý démon.
A tak další tři oběti Paní Smrti byly vykoupeny ze Země a usměrněny do zcela jiných dimenzí. Do dimenzí, o nichž lidé, stále přetrvávající na této planetě Zemi, jen donekonečna spekulují a vedou nekonečné vyčerpávající, vleklé spory.

Vlak dospěl na konečnou. Tváře, co vezl, však nehýřily úsměvy. Po pěti letech vrcholící třetí světové války se tomu ostatně nešlo ani divit. Vojtěch Rupert, mladý muž okolo pětatřicítky, o bojích za tu dobu věděl své. Tvář měl pobledlou, plnou jizev.
„Všude byla samá krev a  někteří ubožáci jí byli nuceni slízávat přímo ze země,“ opakoval si neustále dokola. Právě tato slova mu v hlavě šrotovala stále dokola.
Jakmile Vojtěch opustil vlak, vydal se po cestě k domovu. Avšak měl on ještě vůbec nějaký domov? Zemí, jíž právě procházel, zmítala jen zkáza.
„Stůj!“ vykřikl Vojtěchovi kdosi za zády. „Stůj, nebo zemřeš!“ přidal ten neznámý na důrazu.
Vojtěch se otočil. V očích mu vzplál hněv, když dotyčného spatřil. „Válka již skončila, tak co ode mě ještě chceš?“ utrhl se na muže nevábného vzhledu.
„Co chci? Dokončit příkaz k popravě,“ uchechtl se infantilně muž a puškou dál mířil na mladíka.
„Válka už dávno skončila, kapitáne, je načase jít domů, dát si pivo, pomilovat se s milenkami a manželkami, pokud mu ještě nějaké zbyly, a na vše zapomenout.“
„Já ale musím dokončit příkaz k popravě!“ zavřeštěl muž a než Vojtěch stačil vznésti argument o absurdnosti daných slov, bylo jeho tělo nasyceno olovem.
„Válka je hnus… sprostý krutý hnus,“ chrčel namáhavě ze země, zatímco se mu z úst valila červená.
Kapitán, pravděpodobně šokován tím, čeho se právě dopustil, zahodil pušku. Pak poklekl před pomalu umírajícího a nad jeho hlavou dokola plačtivě opakoval: „Já musel dokončit příkaz k popravě… já… musel jsem dokončit ten příkaz… já….“
„Válka je hnus,“ chrčel Vojtěch do svých posledních sil umírajícího, v naději, že se v nebi co nevidět setká se svou milovanou rodinou a už mu nic nebude bránit ve štěstí.

(pokračování příští středu!!!)