Tygr nechce být agresivní (8)

Šli prérií otec a syn. Otec zahlédl lva a synovi poručil: „Zastřel ho!“
Syn však něco takového okamžitě odmítl s tím, že lev přece na ně nechce zaútočit, neboť v bezpečném ústraní spokojeně odpočívá se svou početnou rodinkou.
„Jsi zbabělec, udělám to tedy sám.“
Otec synovi vytrhl pušku z rukou, co mu za tím účelem zapůjčil, avšak výstřel nezazněl.
„Jak to?“ podivoval se otec. A pak to zjistil, v pušce chyběly náboje. „Tobě tak něco svěřit,“ zavrčel na syna.
„Ale alespoň jsme oba učinili dobrý skutek, tati,“ dušoval se syn.
„Jak to myslíš, kluku?“ nechápal to otec.
„Jednoduše, nikdo nepřišel o život a život je přeci ceněným darem,“ pravil syn.
„Kdes tohle proboha slyšel?“ zhrozil se otec.
„Neslyšel, ale vyčetl,“ oponoval syn.
„Copak ty umíš číst?“
„Ano, umím.“
„A jak to že to umíš, když já ne?“
„Protože jsem se tomu, na rozdíl od tebe, otče, naučil.“
Otec chvilku váhal, pak začal přemýšlet a nakonec vyslovil: „Jenže k čemu ti budou nějaká slova na papíře, těmi lva sotva ulovíš.“
„Jenže já ho nechci lovit.“
„A jak pak chceš žít, když nechceš lovit? Bez potravy člověk není živ.“
„To já přece vím, tati. Jenže když umím číst a psát, tak se dokáži nasytit i bez lovu. Už mě chápeš?“
„Jenže tady v Africe ti něco takového nebude nic platné. Afrika je velice chudý kontinent, nejsou tu žádné vysoké školy ani jiné školy jako takové, tudíž vzdělání ti tu příliš nepomůže, kdežto lov ano.“
„Ale já přeci netvrdím, že bych zůstal zde. Odešel bych tam, kde mé vzdělání ocení, třeba do Ameriky, tam mají vše.“
„Ne, to tedy nemají,“ namítal hned otec, „například tam nemají lvi, co volně pobíhají jen tak po přírodě a jejichž maso se dá pozřít a kůže zase použít na výstavbu obydlí. Navíc Amerika je od Afriky dosti daleko.“
„Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na tuto problematiku díváme. Například z takového Ruska je to do Ameriky nepatrný kousíček,“ mínil syn.
„No dobrá, ale tady přece nejsme v Rusku, ale v Africe. A i vzdálenost mezi Ruskem a Afrikou je dosti veliká. Musel bys ujít spoustu mil,“ dušoval se otec.
„Nemusel, kdybych si pro svou cestu zvolil leteckou dopravu,“ pravil syn.
„Kde by ses tady v prérii domohl nějakého letadla? Tady nikdo z místních nic takového nevlastní.“
„Tak bych jedno takové sám postavil.“
„A ty to umíš?“
„Umím přece číst.“
„Ale to ti stejně nebude příliš platné, když nevíš, jak se takové letadlo dává dohromady,“ dumal otec.
„V každé odborné knížce bývá návod a podle toho návodu bych si takové letadlo sestavil,“ uvažoval syn. „A až bych tak učinil, tak bych do něj zasedl a vznesl se s ním nad mraky.“
„No dobrá, jenže v takových mracích se snadno ztratíš, to sotva do nějaké Ameriky dolétneš,“ napadlo otce.
„Použil bych tedy znalostí kompasu a map a pak už bych se snadno zorientoval,“ uvedl syn.
„No vidíš, sám jsem již z toho tvého fantazírování dezorientován, dočista jsem zapomněl, co jsme to vlastně spolu měli v plánu.“
No přece podívat se na západ slunce.“
A tak se spolu otec a syn vydali směrem k jedné hoře, aby tento přírodní skvost z ní mohli nerušeně pozorovat. Dočkali se však mnohem větší pocty, než by jednoho z nich v této chvíli bývalo bylo napadlo. Tam odkudsi zezdola jim pak kdosi nevědomky a nepřítomně děkoval za několik uchráněných životů, což se považuje za ceněný dar.