Tygr nechce být agresivní (13)

„Proč stále uvažujete tak negativně, Vladimíre?“ ptám se autora těchto povídek.
„Když člověk ve vlastním životě prožívá smutek, nedokáže uvažovat příliš pozitivně,“ odpovídá mi. „Ostatně, život na této planetě je vesměs smutný.“
To již oba brouzdáme po okolí Katalné Mochny, Vladimírova rodiště.
„Les je prý na pročištění mysli ten nejlepší lékař.“
Vstupuji tedy s Vladimírem do Oborověnky, jak se zdejšímu lesnímu prostranství říká.
„Máte nejspíš nějaké rodinné problémy, že ano? Já… stavoval jsem se u vás doma, ale nebyl jste tam.“
„A mluvil jste s mou ženou. Vím, zmiňovala se mi,“ odpovídá mi již nepřítomně Vladimír, neboť ho právě zaujala nedaleká borovice.
„Omlouvám se. Asi to nebyl dobrý nápad.“
„Pavlína zkrátka objevila něco, co jí spíše mělo zůstat utajeno,“ shrnuje to takto Vladimír a pak naznačuje, abychom pokračovali dál po lesní cestě. Při té příležitosti se více dozvídám o zdejším prostředí a mimo jiné i o tom, proč tu stromy vykvétají do krásy i na podzim. Je to prý dáno umem  a ochotou jisté skupinky lidí, co dokáže pracovat s taji přírody.
„Právě proto také rád filozofuji, tajemství, jenž v sobě nese tento les, k tomu přímo vybízí, ne každý si mé úvahy ovšem dokáže správně vyložit.“
„Možná že pro druhé stále zůstává otázkou, proč je vlastně pokládáte za tak důležité.“
A Vladimír se nad moji myšlenkou okamžitě zamýšlí: „Patrně proto, že témata typu láska, sport, ženy, muži, sex a jim další podobná se vedou neustále dokola, kdežto témata směřující k objasnění chodu světa málokde. Když o nich tak hloubám, namlouvám si, že se mi tím třeba něco objasní a  tak dospěji k poznání čehosi doposud nepoznaného – například že Bůh doopravdy existuje a není jen pouhou smyšlenkou. Anebo že tomu je přesně naopak.
Právě kolem otázky náboženství se toho hodně napovídá. Mrzí mě ty věčné spory, co zahrnuje.“
„Spory jako Křížové výpravy, odvádění desátků církvi a tak?“ napadá mě jen tak mimochodem.
„Spíše jsem měl nyní na mysli posvátné sošky, kolem nichž kolují legendy o jejich údajné magické moci. Jedna taková se nachází i u nás a to v Praze, v Karmelitánské ulici.“
„A vy jste se u ní byl přimlouvat?“
„Ano, je tomu již takových patnáct let, co jsem před ní poprvé stanul a vyslovil svá přání. Ale sám nevím, jestli si ty pozdější úspěchy a neúspěchy jen sám nenamlouvám. Rád bych to věděl najisto a tak přestal s těmi věčnými spekulacemi.“
„Chápu vás, o těchto věcech se před druhými zajisté dosti těžko mluví, můžete tak snadno nabýt dojmu, že váš jiní považují za blázna, neboť důkaz o pravosti daného zázraku zkrátka stále chybí.“
„Ano, přesně tak, Tome,“ potvrzuje Vladimír mou domněnku.
„I tak mi ale vaše role hledače pravdy v oblasti náboženství nejde příliš do spojitosti s onou palbou kulek, tedy s pojmem smrt, která se v poslední době čím dál více hlásí o slovo ve vašich povídkách.“
„Je to zvláštní, viďte? Člověk ve skutečném světě vlastně věčně hledá mír, lásku a pochopení, ale v povídkách je přeci jen veden k tomu, aby smrti dával konkrétní tvář, i když dobře ví, že si při tom zahrává s něčím, co se může obrátit proti němu samotnému,“ vysvětluje Vladimír, načež to zakončuje: „Tygr nechce být agresivní, ale někdy prostě nemá na výběr a agresi musí dát volný prostor, neboť se to od něj zjevně očekává.“