Trnité růží (14)

Selma Kocmanová, pohledná to plavovláska, se na letišti loučila se sympatickým párem důchodců. Bylo to velice dojemné loučení, plné emocí. Tak ještě poslední pusa a obejmutí a pak již nezbývá než spěchati do taxíku, který Selmu zaveze do jejího nového domova.

„Jeremenkova ulice, to je vážně vaše nová adresa?“ chtěl být ujištěn řidič taxíku.

„Ano,“ přitakala souhlasně Selma.

„Tak to vám závidím, slečinko, to budete žíti v noblesní luxusní čtvrti,“ přisvědčil řidič taxíku. „Není to tak dávno, co jsem tam vezl Matyase Petráška.“

„Kdo je to?“

„Tamní obyvatel, majitel prosperující lékařské kliniky,“ informoval Selmu již za jízdy řidič taxíku.

„Děkuji za informaci, alespoň tam budu někoho předem znát.“

„Od něj bych se na vašem místě radši držel dál, Matyas Petrášek nemá zrovna dvakrát dobrou pověst.“

„A pročpak?“

„Nu, povídá se, že Matyas Petrášek byl údajně nevěrný své manželce s nezletilými dívkami, jež zneužil,“ překvapil následnou výpovědí řidič taxíku Selmu. „Osobně bych vám tedy radil se mu vyhýbat,“ doporučoval jí.

Netrvalo to dlouho a dorazili na místo. Selma poděkovala taxikáři za odvoz, zaplatila požadovanou peněžitou taxu a vystoupila.

„Tak se tu opatrujte a hlavně, nezapomeňte na to, co jsem vám říkal ohledně majitele lékařské kliniky,“ nabádal řidič taxíku Selmu k ostražitosti. „Ostatně tamhleto, to je on.“

Selma pohlédla směrem ke krajní budově, před kterou postával pohuble vytáhlý muž okolo čtyřicítky. Když oba dva na sebe pohlédli, pokynul muž Šelmě letmo na pozdrav a poté zašel nazpět do svého domu.

„Mějte se.“

„Na shledanou,“ rozloučila se Selma s řidičem taxíku a pak se již vydala až na samotný konec Jeremenkovy ulice, kde se měla shledat se svojí bytnou. Tou byla robustní dáma v letech.

„Ó, zlatíčko, tak jste to přeci jen správně našla? Srdečně vás u nás vítám. Laura Grahamová.“

„Selma Kocmanová, také mě velice těší.“

Obě si potřásly rukama.

Už chtěly vejít do domu, když je náhle přepadla stará cikánka.

„Nechoďte dovnitř, ukrývá se tam sám ďábel.“

„Co prosím?“ otázala se překvapená Selma.

„To nic, Selmo, nevšímejte si jí,“ ponoukala ji Laura a nasměrovávala dovnitř. Jenže stará cikánka se nenechala tak snadno odbýt.

„Prosím, nečiňte tak, slečinko, ten ďábel vám ukradne duši a vy už tak nikdy nespatříte vycházeti slunce.“

„Tak to by už myslím stačilo.“ A Laura staré cikánce přibouchla dveře doslova před nosem. „Omlouvám se za ten výstup, už se to nebude opakovat,“ ujišťovala následně Selmu.

„Kdo to vlastně byl?“

„Ara Lapešová, místní podivínka,“ podotkla Laura, načež Selmu začala provázet po domě.

Laura jinak byla nesmírná pohodářka a Selma s ní strávila velmi příjemné odpoledne, kdy při vzájemných debatách probrali vše možné. I tak se ale Selma neubránila dojmu, že vedle bytné v domě přebývá ještě kdosi navíc! Že by Ara měla nakonec pravdu?

„To jste vy, Lauro?“ otázala se Selma, když se večer sprchovala ve vaně. Nikoho však nespatřila, když odhrnula závěs. Situace se opakovala znovu, to když Selma následně uléhala do postele. „Kdo je to?“ zpozorněla, když k ní dolehl jakýsi nezvyklý šelest.

A pak tu tajemnou postavu najednou spatřila v celé její kráse!

„Kdo… kdo jste?“

„Helga Kavanová,“ představila se žena. „Původní obyvatelka tohoto domu,“ dodala.

„Původní… původní obyvatelka?“ podivovala se Selma.
„Ano, tento dům se stavěl na můj výslovný požadavek roku devatenácet čtrnáct.“

„Jak je pak ale možné, že jste… že jste ještě stále naživu?“

„Nejsem oficiálně živá, ale popravdě řečeno… již několik let mrtvá.“

„Vy jste tedy… duch?“ vyslovila to Selma se zatajeným dechem.

„Ano, něco na ten způsob,“ potvrdila Helga její domněnku.

„Jak… jak je něco takového ale možné?“ neskrývala Selma údivy.

„To nyní ponechme stranou, Selmo.“

„Vy… vy znáte mé jméno?“

„Stěny mají uši.“

Selma stále byla v mírném šoku. „Mohu… mohu se přesvědčit?“

„Prosím.“

Selmina ruka prošla tělem Helgy jako nic. Nebyla to tedy mýlka.

„Nemusíte se mě bát, Selmo. Neublížím vám,“ promluvila do napjatého ticha po chvíli Helga. „Právě naopak, obávat byste se měla jiného člověka.“

„Teď vám nerozumím. O kom to nyní mluvíte?“

„O Samu Blackovi, taxikáři, který vás sem zavezl.“

„Je s ním snad něco v nepořádku? Na mě působil celkem mile,“ připustila Selma.

„Aha a nedovolil si nic nekalého k vám?“ zajímalo Helgu.

„Ne,“ odvětila popravdě Selma.

Helga si dávala s odpovědí tentokráte načas. „Jak to jen slušně říci? Sam vyhledává mladé ženy, zve je k sobě do bytu na návštěvu a pak je usmrtí.“

Selma se takové výpovědi okamžitě zalekla. S takovým člověkem že jela dnes taxíkem a ke všemu si s ním ještě normálně povídala? Tomu v této chvíli odmítala sotva uvěřit.

„Je tomu skutečně tak, Selmo. Sam Black nemá čisté svědomí,“ mínila zcela vážně Helga.

„Na mne ale nepůsobil zlým dojmem a navíc mne nijak neobtěžoval.“

„Tak to jste měla neskutečné štěstí.“

A pak si Selma vzpomněla na jedno podstatné: „Ale ten taxikář mě varoval před jistým Matyasem Petráškem.“

„A co vám o něm Sam navykládal?“ vyzvídala Helga.

„Že zneužil několik nezletilých dívek,“ odpověděla popravdě Selma.

„Tak to je prachsprostá lež, Matyas Petrášek je velice milý, slušný pán.“ oponovala Helga.

Selma se cítila býti zmatená. Vůbec nechápala, proč by onen taxikář tak ohavně smýšlel o jednom zdejším obyvateli.

„Nevyřešené spory ústí v pomstychtivé činy, Selmo,“ ujala se slova opět Helga. „Naopak, panu Petráškovi by velice prospělo, kdyby ho někdo poctil svojí návštěvou.“

„Cože, mám se toho ujmout já?“

„Bylo by to od vás velice šlechetné,“ usoudila Helga.

„No já nevím, jsem tu teprve první den a toho muže ani pořádně neznám,“ vymlouvala se Selma, Helga však nehodlala z naléhavé prosby ustoupit.

„Vím, že by to Matyasovi udělalo ohromnou radost. Souhlasíte tedy?“

„Nuže dobrá,“ nechala se obměkčit nakonec Selma.

„A co třeba již hned zítra?“ navrhla Helga. „A něco dobrého mu přineste na zub, to Matyas vždy rád ocení.

 

Pak Helga náhle říká „sbohem“

že musí již jíti, vyzpovídati se před Bohem

Selmě popřeje dobré pořízení

s Matyasem ať nalezne přátelské souznění

 

Velmi hodný člověk to totiž je

na světě bohužel nikoho jiného, krom klientely, nemaje

Za novou známost by tak byl velmi vděčen

modré z nebe by pak snesl jedné z osudových slečen

 

Selma Helze opětovně tedy na vědomí dává

že hned zítra za Matyasem se vydá

dobrou pochutinou ho pohostí

snad se jí s ním kontakt úspěšně navázati poštěstí

 

Poté se cesty obou žen najisto rozchází

kdy jedna stěnou nerušeně prochází

kdežto druhá do snů se pohrouží

kde sám Matyas jí v nich mysl poblouzní

 

Byla to snad všechno jen pouhá mýlka?

uvažuje Selma, když ráno v koupelně obličej si umývá

O všem ještě jednou přemítá

jak se večer s nocí vzájemně prolínal

 

Však náhle na zrcadle vzkaz nachází

kde ji Helga vlídně pobízí

aby za Matyasem Selma dnes spěla

jak jí to včera večer přislíbila

 

Tak koláč v troubě pomalu slavnostně kyne

snad bytná Laura protentokrát promine

že již takto časně po kuchyni Selma pobíhá

ve spěchu rohlík s máslem pojídá

 

Konečně vše uchystáno jest

tak hlavně žádný přehnaný stres

vždyť Matyas je člověk počestný

nikoliv lump a násilník protřelý

 

Jak to hlásal jistý Sam, řidič taxíku

co druhé pomlouval ze zvyku

a sám se k nim choval hrubě

když zval je k sobě do bytu svého

kde následně zamordoval je

 

Na to špatné však nyní není radno myslet

i když za dveřmi je slyšet podezřelý šelest

To Ara je odhodlána kolem sebe nanovo šířit negativní auru

kdy Selmě nezvěstuje o Bohu nýbrž o ďáblu

 

Selma ona slova plná zloby raději nevnímá

a za Matyasem proto rychle pospíchá

Od Ary se snaží býti co nejdále

odmítaje od ní si převzíti posvátné korále

 

Teprve až když u krajního pouličního domu spočine

a Matyas ven vyjíti si umane

poté pokřižuje se naposled Ara

jako by sama vzývala k životu onoho ďábla

a následně naštěstí vzdálí se

již pouze pro sebe si cosi nesrozumitelného mumlajíce

 

Jako nová obyvatelka Jeremenkovy ulice se Selma Matyasovi představí

a ten jako pravý gentleman se následně zachová a zdvořile ji pozdraví

K sobě do bytu Selmu ochotně pozve

koláč z jejích rukou s vděčností převezme

K němu červené víno coby vhodný aperitiv nabízí

když Selmu do pohodlného křesla usadí

 

Rozhovor v poklidné atmosféře se nese

leč je tu přítomna persona, jenž ho nesnese

Ta zcela vážně reálnou pomstu zvažuje

tak moc ji náklonnost onoho páru svazuje

 

Než však stačí cokoliv nekalého podniknouti

sama padá v nemilost, nemožna se jakkoliv pohnouti

To stará cikánka ji kolem krku chytá

smrtelné rány pak ona persona od ní schytá

 

Tak dokonává se nemilosrdný mord

jenž doprovázejí žalostné vzlyky a hlas plný ód

hlas náležící fanatické Aře

co Sama Blacka nedobrovolně doprovází k pekelné faře

kde muž bude zpovídati se ze svých činů ohavných

jenž za pozemského života vykonal coby vrah masový

 

Zatímco v domě slaví až do večera

onen sympatický pár Matyas a Selma

před ním mrtvý Sam se v kaluži krve zmítá

a Ara nad ním své satanské písně si zpívá

 

Zatímco v domě přátelství v lásku přechází

cesty Ary a Sama se pozvolna rozchází

kdy stará cikána odchází

kdežto duše Sama se do nebeské brány prosebně naváží

 

Marně, neboť výhradně peklu náleží

nikoliv nebeskému nábřeží

sestávajícího z usměvavých tváří

jenž do onoho Ráje po zásluze patří

 

Tak rok s rokem se sešel

avšak onen snový pár se nerozešel

naopak veselku s láskou chystal

za družku bytnou Lauru si vybral

 

Zatímco Matyas a Selma nanovo slaví

Ara o pozemský život přichází

Obdobně jako Sam na nebeskou bránu buší

však výhradně peklu její osobnost přísluší

 

Toliko zhřešila jako její oběť

má tedy nárok alespoň na onu zpověď?

Peklo nakonec vyhovuje jejímu přání

a tak koná se nové soudní stání

kdy stará cikánka obhajuje tezi

že jednala v afektu, pod tíhou své duševní nemoci

 

Tak končí se tento dramatický příběh

v němž jistý pár našel přízeň

v němž špatnost a závist svoji roli sehrály

a po zásluze jejich činitelé byli potrestáni

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (13)

I.

JAK RÁD BYCH

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych mu podal pomocnou ruku

Leč něco takového nemožné je

když vězněn jsem v jedné z nejobávanějších věznic

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych mu předal svoji vizi o míru

Leč něco takového nemožné je

když války a násilí moji snahu přebíjejí

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych v něm svobodně žil a dýchal

Leč něco takového nemožné je

když opětovně pronásledován jsem a souzen

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych v něm šířil dobro a porozumění

Leč něco takového nemožné je

když faleš a zrada nabývají na síle

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych proměnil ho v jeden nádherný ráj

Leč něco takového nemožné je

když druzí o mé tužby zájem neprojevují

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych v něm šířil pozitiva

Leč něco takového nemožné je

když znovu ocitl jsem se na listině nežádoucích

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych učinil tak

Leč něco takového zhola nemožné je

když smrt vyšla mi naproti

a já s ní teď tu zápolím

raněn osudem, nepochopen svými názory

 

II.

POEZIE NA VÝZVĚDÁCH

I vydala se poezie statečně do světa

hledat v něm lásku a solidaritu

však setkala se s neporozuměním

a to ji velice zarmoutilo

 

I prosila poezie o trochu té lásky

pro lidi, zvířata i květiny

se zlou se však odporoučela

vzpurné drama spoutalo ji pouty

 

I žádala poezie o propuštění z pout

do pozemských světadílů odhodlána zavítati

zlé drama ji však do nich vpustiti odmítlo

skutečné pravdy o světě obávalo se

 

I směla se poezie alespoň navrátiti domů

stran smutných dojmů naplněna byla

svět zklamal ji svojí odvrácenou tváří

a tak její nápravné snažení nadobro zmařil

 

III.

VLČÁK TOM

I utíkal vlčák Tom domů

přes hory a pustiny

kde osud nehostinný pokoušel ho

v údolích válkou přeměněných na ruiny a rokliny

 

I zalily se oči němé tváře slzami

pokaždé když na opatrovnici vzpomenula si

nohy necítíce

znavena dlouhým putováním krutě trpíce

 

Tu rána z válečné pušky náhle zazněla

načež vlčáka Toma málem zabila

on však v sobě vždy sílu našel

cestou k domovu statečně se trmácel

 

Tak kousek po kousku

srdnatě spěl přes celé Rusko k Polsku

k domovu svému ve Varšavě

jíž válka změnila vlivem své nenávistné kampaně

 

Pouhých pár kilometrů zbývá

aby cesta se završila

jež započala před dlouhým rokem a půl

cesta plná nástrah, nesnází a kňučivých výkřiků

 

Tak ještě v docích přenocovat

a především zlých lidských jazyků se vyvarovat

Pokud poštěstí se

již zítra strastiplná cesta zakončí se

 

Varšava své hrdiny vítá

čeká snad i na vlčáka Toma jeho milá?

Náhle spatřil ji psík v zástupu dam a hochů

jak má se na pozoru

sledujíce vojáky na tankovém povozu

 

I neváhal již více znavený vlčák Tom

z posledních sil do rukou vpadl své opatrovnici jako bloud

radost z opětovného shledání nezastírajíce

veselým štěkotem jí referujíce

jak víceroční odloučení bolelo ho tuze u srdce

 

Hedvika, ona dívka, v slzách k sobě psíka tiskne

nemaje slov, je to opravdu jisté?

Mýlka to však není

skutečně je to vlčák Tom, pes její

 

Tak končí se tato báseň

v níž tvář němá a dívka šťastně shledaly se

Kéž se jejich cesty již nikdy nerozejdou

a provází je jen to pěkné

než oba z tohoto světa odejdou

pokud možno smrtí přirozenou

a to ve stejný čas

až dolehne k nim láskyplný boží hlas

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (12)

I.

JAK JEN DÁL?

Jak jen dál?

když mé ego na vavřínech usíná

Jak jen dál?

když zmeškám polední spoj

 

Hodím si mincí

a nic tím nezískám

Hodím si podruhé

a stejně ošidné je to zas

 

A tak až s večerním měsícem nasedám do kupé

modlíc se

aby vše hladce spělo do zdárného konce

Leč na podivnou skupinku narážím

kdy jeden přeběhlík nechtěně zub mi vyráží

 

Jak jen dál?

když toliko prahnu po domově

Jak jen dál?

když stále ho nenacházím

Chce plakat se mi a truchliti

 

Ne, takto nesmím již dále smýšleti!

hne se ve mně svědomí

Zahodím tedy minci

konečně řeknu si: dost!

 

Ano, dost bylo již nemilého frázování

dost již bylo smutnění

Rozhoduji se právě teď!

Pozitiva povolávám do účinnosti

 

Tak mé ego neusíná na vavřínech

zbytečně nemarním drahocenný pozemský čas

Osudovou lásku v kupé oslovuji

a kýžený nový domov s ní nacházím

 

Jak jen dál?

nyní již vím to

 

II.

DOBA NEKLIDU

Dětský pláč snažíš se utišiti

však nepočínáš si zrovna příliš šťastně

tolik jsi již projevil snahy

vše ale nazmar přišlo

 

Právě úkoluje devátá hodina večerní

město chystá se do peřin

ono děcko však nehodlá ještě spáti

s nepořízenou odcházíš od lůžka jeho

 

Tak neskutečně zlou jeví se tato noc

kdy válečné vřavy nehodlají utichati

ze všech koutů rozléhá se křik a pláč jen

není zde mnoho místa pro snění

 

Tak krutý, tak nehostinně krutý jeví se tento dnešní svět

kde ani místa pro lásku mnoho není

schází pochopení jednoho pro druhého

a přesto tak málo postačilo by

a sice otevřít svá srdce

 

Srdce plná hřejivé něhy

kdy svět spěl by do proměny

naplněn onou ozdravnou láskou

nikoliv ničivou válkou

 

Neboť válka plodí pouhé zlo

krví nasáklé smáčené jezero

do něho když jednou zapadneš

již se z něj nikdy nevyhrabeš

 

Proto čiň život ve znamení míru

zalátej láskou zlobnou trhlinu

naslouchej tlukotu srdce

a staň se průvodcem

co lidu zvěstoval onu novinku

že lépe se žije v míru

řečeno bez servítků a na rovinu

 

III.

VOJÁK A JEHO MILÁ

Voják postává na náměstí u kašny

v náručí objímajíc svoji milou

Nezbývá mnoho času pro loučení

povolávací rozkaz nepočká

 

Slzy smývají tváře

promočené kapesníky třímají ztrápené ruce

Tak zase po roce a možná ještě za delší čas

na tomto samém místě oba milenci stanou ve vzájemném obětí

 

Nastal čas odloučení

poslední slova vyřčena musí býti

Tak zase po roce a možná ještě za delší čas

dojde k opětovnému dojemnému shledání

 

Z věže kostela ozývají se hodiny

Jedenáctá večerní!

Ještě poslední polibek

a pak se cesty dvou zamilovaných duší nadobro rozcházejí

 

Tak zase po roce?

Kdo ví

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (11)

Petr Braun zasedl za stůl, plně odhodlán napsat dopis.

„Snad protentokrát budu ve svém snažení konečně úspěšný,“ namlouval si.

Petr otevřel první šuplík, vyndal z něj propisovací tužku a papír a chystal se psáti, když vtom jeho záměr zmařil hukot stíhačky.

„Cožpak toho krveprolití za ty tři roky trvání válečných nepokojů už nebylo dost?!“ rozhorlil se Petr.

Odpovědí se mu stal mohutný výbuch pumy.

Petr tedy své snažení opět vzdal. Ani dnes mu tedy nebude dopřáno sepsat těch pár řádků pro Ofélii Braunovou, sestru žijící ve tři sta kilometrů vzdáleném ruském Omsku. Jak rád by Petr doufal, že se Ofélii vede dobře, že nikterak nestrádá a že je i nadále šťastně provdána za Ilju Ivanoviče. Tak málo zpráv od Ofélie za poslední dobu Petr obdržel a právě to ho nesmírně rmoutilo.

A pak se oblohou prohnala další válečná stíhačka a hned nato se otevřely dveře a na prahu stanula sedmiletá holčička, v náručí svírající plyšového medvídka.

„Cožpak to že nespíš, Nataško?“ zbystřil Petr, když ji spatřil.

„Mám strach, tati,“ svěřila se Nataša svému otci, rozeběhla se k němu a spočinula v jeho náruči.

„Neboj, Nataško, vše to jednoho dne skončí a my opět budeme žíti v míru,“ konejšil dceru Petr.

Jenže tu se náhle ozvalo halasné bušení. „Otevřete, tady policie!“

Petr se zhrozil. Stále intenzivněji k sobě tiskl svoji dceru, která se ho nehodlala pustit.

„Otevřete, nebo násilím vnikneme dovnitř!“ naléhaly zlobné hlasy.

Petr si náhle nevěděl rady, jak pohotově zareagovat. Na jedné straně nechtěl riskovat postih, kdyby dané výzvy neuposlechl, na té druhé však zase nestál o to, aby mu po domě slídili nezvaní hosté.

„Tak otevřete, nebo ty dveře násilím vyrazíme z pantů!“ navyšovaly zlobné hlasy nátlak.

„Počkejte, hned to bude!“ zvolal nakonec bezradný Petr.

„Ne, tati, nedělej to!“ domlouvala mu Nataša.

„Jdi nazpět do svého pokoje a zamkni se tam,“ ponoukal Petr horlivě svoji dceru.

„Ale tati… já se bojím,“ strachovala se o sebe i o otce Nataša.

„Udělej co jsem ti nakázal.“

Petr se nedočkal žádného přívětivého přivítání. Jakmile zachrastil ve dveřích zámek a povolila petlice, vrazilo do bytu pět mužů v policejních uniformách a ti ho povalili na zem.

„Vy tři prohledejte ostatní místnosti a ty se postarej o tohohle!“ nařídil mužům v policejních uniformách jejich velitel.

„Tak vstávej, holobrádku, jdeme,“ naléhal na Petra nejmladší z mužů v policejní uniformě „Tak bude to?!“ Přičemž surově Petra kopl do břicha.

A pak…

„Pojďte rychle sem, tady je zřejmě někdo schovaný!“ zvolal k Petrově hrůze naopak nejstarší z mužů v policejní uniformě. Ten se začal obávati nejhoršího. Ti, co pronikli do jeho bytu, objevili schovanou Natašu! „Nechce otevřít, mizera.“

„Ustup stranou!“ rozkázal policejní velitel, chopil se židle a za její pomoci vysklil výplň. „Tak jen hezky polez ven!“ poručil, když prolezl vyskleným otvorem dovnitř, kde se zmocnil Nataši.

„Ne, nechte mě být!“ vzpouzela se Nataša. Marně.

„Je tu ještě někdo?!“ naléhal policejní velitel. „TAK ODPOVÍŠ MI SAKRA?!“ přidal na nátlaku, načež k temeni Petrovy hlavy přiložil pušku.

A vtom se zcela nečekaně ozvalo: „Ještě jsem tu já.“

Onen hlásek, co toto vyslovil, navenek vyzněl tak neskonale líbezně.

„Co jsi zač?“ osmělil se promluvit policejní velitel, zatímco zbylí čtyři muži v uniformách na příchozí osobu nevěřícně poulili oči. „Tak mi přece krucinál odpověz!“

Tajemná postava připomínající anděla však neuposlechla dané výzvy.

„Stůj!“ Policejní velitel se jal výstřelu z pušky, avšak kulka postavou pouze proletěla.

Petr s Natašou to s napětím v údivu pozorovali. Také muži v policejních uniformách z toho byli celí rozčarovaní, to když tajemná andělská postava bez újmy dospěla k onomu tázajícímu se a jemně se ho dotkla v oblasti srdce. Policejní velitel se náhle rozplakal, padl na kolena a prosil o odpuštění.

„Tak vidíte, že umíte navenek projevit nejen vztek, ale i dojemné emoce,“ vyřkla líbezně tajemná andělská postava. „Myslím že nastal čas, abyste opustili tento dům,“ doplnila neměněným milým hláskem.

K Petrovu i Natašinu úžasu se muži v policejních uniformách skutečně dali na ústup. A když se za nimi zavřely dveře bytu, bylo už jen slyšet, jak po schodech kráčejí chvatně pryč, celí pryč z toho, co právě zažili.

„Než odejdu i já,“ věnovala tajemná andělská postava tentokráte pozornost Petrovi a Nataše, když lomoz na chodbě ustal, „ráda bych vám oběma ještě vyřídila pozdravy od Ofélie Braunové. Ona i její manžel se těší dobrému zdraví, jen vám to nestačili zavčas sděliti a to v důsledku kontroly všeho zaslaného a následně zabaveného na hranicích.“

„Děkuji za zprávu,“ osmělil se konečně promluviti Petr.

„Jejich návratu se obávat již nemusíte. A kdyby se přeci jen rozhodli vás znovu poctíti návštěvou, nestrachujte se zbytečně, opět tu budu s vámi, připravena zasáhnout.“

S těmito slovy se tajemná andělská postava s Petrem a Natašou rozloučila a pak jako neviditelný duch prošla zdí a byla ta tam. Byl to snad pouhý přelud? přišlo ihned poté Petrovi na mysl. Avšak když se podobný scénář ještě opakoval po třikráte za sebou, uvěřil on i Nataša, že cosi nadpřirozeného nebeského stojí na jejich straně a chrání je v těchto těžkých válečných časech.

Třetí světová válka skončila po dlouhých vleklých bojích, Petr a jeho dcera však v ní od posledního incidentu neutrpěli žádný další větší šrám. To díky tajemnému andělu, co se je rozhodl chránit a po celou dobu válečných sporů tak stál na jejich straně coby ochranný štít. A tak alespoň dva lidské životy byly před zlobou války uchráněny.

Ano, vidím to jako dnes, když se k oné příhodě vracím, já Derek Holm, historik a archivář Národní knihovny v Kodani.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář