Tom Patrick

I.

JAK RÁD BYCH

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych mu podal pomocnou ruku

Leč něco takového nemožné je

když vězněn jsem v jedné z nejobávanějších věznic

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych mu předal svoji vizi o míru

Leč něco takového nemožné je

když války a násilí moji snahu přebíjejí

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych v něm svobodně žil a dýchal

Leč něco takového nemožné je

když opětovně pronásledován jsem a souzen

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych v něm šířil dobro a porozumění

Leč něco takového nemožné je

když faleš a zrada nabývají na síle

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych proměnil ho v jeden nádherný ráj

Leč něco takového nemožné je

když druzí o mé tužby zájem neprojevují

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych v něm šířil pozitiva

Leč něco takového nemožné je

když znovu ocitl jsem se na listině nežádoucích

 

Jak rád bych láskou objal celý tento svět

jak rád bych učinil tak

Leč něco takového zhola nemožné je

když smrt vyšla mi naproti

a já s ní teď tu zápolím

raněn osudem, nepochopen svými názory

 

II.

POEZIE NA VÝZVĚDÁCH

I vydala se poezie statečně do světa

hledat v něm lásku a solidaritu

však setkala se s neporozuměním

a to ji velice zarmoutilo

 

I prosila poezie o trochu té lásky

pro lidi, zvířata i květiny

se zlou se však odporoučela

vzpurné drama spoutalo ji pouty

 

I žádala poezie o propuštění z pout

do pozemských světadílů odhodlána zavítati

zlé drama ji však do nich vpustiti odmítlo

skutečné pravdy o světě obávalo se

 

I směla se poezie alespoň navrátiti domů

stran smutných dojmů naplněna byla

svět zklamal ji svojí odvrácenou tváří

a tak její nápravné snažení nadobro zmařil

 

III.

VLČÁK TOM

I utíkal vlčák Tom domů

přes hory a pustiny

kde osud nehostinný pokoušel ho

v údolích válkou přeměněných na ruiny a rokliny

 

I zalily se oči němé tváře slzami

pokaždé když na opatrovnici vzpomenula si

nohy necítíce

znavena dlouhým putováním krutě trpíce

 

Tu rána z válečné pušky náhle zazněla

načež vlčáka Toma málem zabila

on však v sobě vždy sílu našel

cestou k domovu statečně se trmácel

 

Tak kousek po kousku

srdnatě spěl přes celé Rusko k Polsku

k domovu svému ve Varšavě

jíž válka změnila vlivem své nenávistné kampaně

 

Pouhých pár kilometrů zbývá

aby cesta se završila

jež započala před dlouhým rokem a půl

cesta plná nástrah, nesnází a kňučivých výkřiků

 

Tak ještě v docích přenocovat

a především zlých lidských jazyků se vyvarovat

Pokud poštěstí se

již zítra strastiplná cesta zakončí se

 

Varšava své hrdiny vítá

čeká snad i na vlčáka Toma jeho milá?

Náhle spatřil ji psík v zástupu dam a hochů

jak má se na pozoru

sledujíce vojáky na tankovém povozu

 

I neváhal již více znavený vlčák Tom

z posledních sil do rukou vpadl své opatrovnici jako bloud

radost z opětovného shledání nezastírajíce

veselým štěkotem jí referujíce

jak víceroční odloučení bolelo ho tuze u srdce

 

Hedvika, ona dívka, v slzách k sobě psíka tiskne

nemaje slov, je to opravdu jisté?

Mýlka to však není

skutečně je to vlčák Tom, pes její

 

Tak končí se tato báseň

v níž tvář němá a dívka šťastně shledaly se

Kéž se jejich cesty již nikdy nerozejdou

a provází je jen to pěkné

než oba z tohoto světa odejdou

pokud možno smrtí přirozenou

a to ve stejný čas

až dolehne k nim láskyplný boží hlas

I.

JAK JEN DÁL?

Jak jen dál?

když mé ego na vavřínech usíná

Jak jen dál?

když zmeškám polední spoj

 

Hodím si mincí

a nic tím nezískám

Hodím si podruhé

a stejně ošidné je to zas

 

A tak až s večerním měsícem nasedám do kupé

modlíc se

aby vše hladce spělo do zdárného konce

Leč na podivnou skupinku narážím

kdy jeden přeběhlík nechtěně zub mi vyráží

 

Jak jen dál?

když toliko prahnu po domově

Jak jen dál?

když stále ho nenacházím

Chce plakat se mi a truchliti

 

Ne, takto nesmím již dále smýšleti!

hne se ve mně svědomí

Zahodím tedy minci

konečně řeknu si: dost!

 

Ano, dost bylo již nemilého frázování

dost již bylo smutnění

Rozhoduji se právě teď!

Pozitiva povolávám do účinnosti

 

Tak mé ego neusíná na vavřínech

zbytečně nemarním drahocenný pozemský čas

Osudovou lásku v kupé oslovuji

a kýžený nový domov s ní nacházím

 

Jak jen dál?

nyní již vím to

 

II.

DOBA NEKLIDU

Dětský pláč snažíš se utišiti

však nepočínáš si zrovna příliš šťastně

tolik jsi již projevil snahy

vše ale nazmar přišlo

 

Právě úkoluje devátá hodina večerní

město chystá se do peřin

ono děcko však nehodlá ještě spáti

s nepořízenou odcházíš od lůžka jeho

 

Tak neskutečně zlou jeví se tato noc

kdy válečné vřavy nehodlají utichati

ze všech koutů rozléhá se křik a pláč jen

není zde mnoho místa pro snění

 

Tak krutý, tak nehostinně krutý jeví se tento dnešní svět

kde ani místa pro lásku mnoho není

schází pochopení jednoho pro druhého

a přesto tak málo postačilo by

a sice otevřít svá srdce

 

Srdce plná hřejivé něhy

kdy svět spěl by do proměny

naplněn onou ozdravnou láskou

nikoliv ničivou válkou

 

Neboť válka plodí pouhé zlo

krví nasáklé smáčené jezero

do něho když jednou zapadneš

již se z něj nikdy nevyhrabeš

 

Proto čiň život ve znamení míru

zalátej láskou zlobnou trhlinu

naslouchej tlukotu srdce

a staň se průvodcem

co lidu zvěstoval onu novinku

že lépe se žije v míru

řečeno bez servítků a na rovinu

 

III.

VOJÁK A JEHO MILÁ

Voják postává na náměstí u kašny

v náručí objímajíc svoji milou

Nezbývá mnoho času pro loučení

povolávací rozkaz nepočká

 

Slzy smývají tváře

promočené kapesníky třímají ztrápené ruce

Tak zase po roce a možná ještě za delší čas

na tomto samém místě oba milenci stanou ve vzájemném obětí

 

Nastal čas odloučení

poslední slova vyřčena musí býti

Tak zase po roce a možná ještě za delší čas

dojde k opětovnému dojemnému shledání

 

Z věže kostela ozývají se hodiny

Jedenáctá večerní!

Ještě poslední polibek

a pak se cesty dvou zamilovaných duší nadobro rozcházejí

 

Tak zase po roce?

Kdo ví

Petr Braun zasedl za stůl, plně odhodlán napsat dopis.

„Snad protentokrát budu ve svém snažení konečně úspěšný,“ namlouval si.

Petr otevřel první šuplík, vyndal z něj propisovací tužku a papír a chystal se psáti, když vtom jeho záměr zmařil hukot stíhačky.

„Cožpak toho krveprolití za ty tři roky trvání válečných nepokojů už nebylo dost?!“ rozhorlil se Petr.

Odpovědí se mu stal mohutný výbuch pumy.

Petr tedy své snažení opět vzdal. Ani dnes mu tedy nebude dopřáno sepsat těch pár řádků pro Ofélii Braunovou, sestru žijící ve tři sta kilometrů vzdáleném ruském Omsku. Jak rád by Petr doufal, že se Ofélii vede dobře, že nikterak nestrádá a že je i nadále šťastně provdána za Ilju Ivanoviče. Tak málo zpráv od Ofélie za poslední dobu Petr obdržel a právě to ho nesmírně rmoutilo.

A pak se oblohou prohnala další válečná stíhačka a hned nato se otevřely dveře a na prahu stanula sedmiletá holčička, v náručí svírající plyšového medvídka.

„Cožpak to že nespíš, Nataško?“ zbystřil Petr, když ji spatřil.

„Mám strach, tati,“ svěřila se Nataša svému otci, rozeběhla se k němu a spočinula v jeho náruči.

„Neboj, Nataško, vše to jednoho dne skončí a my opět budeme žíti v míru,“ konejšil dceru Petr.

Jenže tu se náhle ozvalo halasné bušení. „Otevřete, tady policie!“

Petr se zhrozil. Stále intenzivněji k sobě tiskl svoji dceru, která se ho nehodlala pustit.

„Otevřete, nebo násilím vnikneme dovnitř!“ naléhaly zlobné hlasy.

Petr si náhle nevěděl rady, jak pohotově zareagovat. Na jedné straně nechtěl riskovat postih, kdyby dané výzvy neuposlechl, na té druhé však zase nestál o to, aby mu po domě slídili nezvaní hosté.

„Tak otevřete, nebo ty dveře násilím vyrazíme z pantů!“ navyšovaly zlobné hlasy nátlak.

„Počkejte, hned to bude!“ zvolal nakonec bezradný Petr.

„Ne, tati, nedělej to!“ domlouvala mu Nataša.

„Jdi nazpět do svého pokoje a zamkni se tam,“ ponoukal Petr horlivě svoji dceru.

„Ale tati… já se bojím,“ strachovala se o sebe i o otce Nataša.

„Udělej co jsem ti nakázal.“

Petr se nedočkal žádného přívětivého přivítání. Jakmile zachrastil ve dveřích zámek a povolila petlice, vrazilo do bytu pět mužů v policejních uniformách a ti ho povalili na zem.

„Vy tři prohledejte ostatní místnosti a ty se postarej o tohohle!“ nařídil mužům v policejních uniformách jejich velitel.

„Tak vstávej, holobrádku, jdeme,“ naléhal na Petra nejmladší z mužů v policejní uniformě „Tak bude to?!“ Přičemž surově Petra kopl do břicha.

A pak…

„Pojďte rychle sem, tady je zřejmě někdo schovaný!“ zvolal k Petrově hrůze naopak nejstarší z mužů v policejní uniformě. Ten se začal obávati nejhoršího. Ti, co pronikli do jeho bytu, objevili schovanou Natašu! „Nechce otevřít, mizera.“

„Ustup stranou!“ rozkázal policejní velitel, chopil se židle a za její pomoci vysklil výplň. „Tak jen hezky polez ven!“ poručil, když prolezl vyskleným otvorem dovnitř, kde se zmocnil Nataši.

„Ne, nechte mě být!“ vzpouzela se Nataša. Marně.

„Je tu ještě někdo?!“ naléhal policejní velitel. „TAK ODPOVÍŠ MI SAKRA?!“ přidal na nátlaku, načež k temeni Petrovy hlavy přiložil pušku.

A vtom se zcela nečekaně ozvalo: „Ještě jsem tu já.“

Onen hlásek, co toto vyslovil, navenek vyzněl tak neskonale líbezně.

„Co jsi zač?“ osmělil se promluvit policejní velitel, zatímco zbylí čtyři muži v uniformách na příchozí osobu nevěřícně poulili oči. „Tak mi přece krucinál odpověz!“

Tajemná postava připomínající anděla však neuposlechla dané výzvy.

„Stůj!“ Policejní velitel se jal výstřelu z pušky, avšak kulka postavou pouze proletěla.

Petr s Natašou to s napětím v údivu pozorovali. Také muži v policejních uniformách z toho byli celí rozčarovaní, to když tajemná andělská postava bez újmy dospěla k onomu tázajícímu se a jemně se ho dotkla v oblasti srdce. Policejní velitel se náhle rozplakal, padl na kolena a prosil o odpuštění.

„Tak vidíte, že umíte navenek projevit nejen vztek, ale i dojemné emoce,“ vyřkla líbezně tajemná andělská postava. „Myslím že nastal čas, abyste opustili tento dům,“ doplnila neměněným milým hláskem.

K Petrovu i Natašinu úžasu se muži v policejních uniformách skutečně dali na ústup. A když se za nimi zavřely dveře bytu, bylo už jen slyšet, jak po schodech kráčejí chvatně pryč, celí pryč z toho, co právě zažili.

„Než odejdu i já,“ věnovala tajemná andělská postava tentokráte pozornost Petrovi a Nataše, když lomoz na chodbě ustal, „ráda bych vám oběma ještě vyřídila pozdravy od Ofélie Braunové. Ona i její manžel se těší dobrému zdraví, jen vám to nestačili zavčas sděliti a to v důsledku kontroly všeho zaslaného a následně zabaveného na hranicích.“

„Děkuji za zprávu,“ osmělil se konečně promluviti Petr.

„Jejich návratu se obávat již nemusíte. A kdyby se přeci jen rozhodli vás znovu poctíti návštěvou, nestrachujte se zbytečně, opět tu budu s vámi, připravena zasáhnout.“

S těmito slovy se tajemná andělská postava s Petrem a Natašou rozloučila a pak jako neviditelný duch prošla zdí a byla ta tam. Byl to snad pouhý přelud? přišlo ihned poté Petrovi na mysl. Avšak když se podobný scénář ještě opakoval po třikráte za sebou, uvěřil on i Nataša, že cosi nadpřirozeného nebeského stojí na jejich straně a chrání je v těchto těžkých válečných časech.

Třetí světová válka skončila po dlouhých vleklých bojích, Petr a jeho dcera však v ní od posledního incidentu neutrpěli žádný další větší šrám. To díky tajemnému andělu, co se je rozhodl chránit a po celou dobu válečných sporů tak stál na jejich straně coby ochranný štít. A tak alespoň dva lidské životy byly před zlobou války uchráněny.

Ano, vidím to jako dnes, když se k oné příhodě vracím, já Derek Holm, historik a archivář Národní knihovny v Kodani.

I.

ŽIVOTNÍ

Ptal jsem se Osudu

jak státi se v životě úspěšným

a on ponoukal mne

abych vlastním instinktem řídil se pokaždé

že on nade mnou bdíti ochrannou rukou bude

 

Leč životem doposud marně protloukám se jen

přešlapy nepočítaje

prožil jsem již toliko zmarů

že na to pouhé počty nestačí

 

Proč jen proč pokoušíš mne tedy Osude?

Proč nedopřeješ mi pozitiv?

Proč ve všem lhal jsi mi?

Jen špetička vděku postačila by

abych života vážit si opětovně mohl

 

Tak kráčím světem statečně dál

po boku mém lůza jménem Smůla však

stává se společníkem stálým

na mé trnité cestě napříč světadíly

 

Jak rád bych někde Štěstí potkal

leč, je ho jak šafránu

a i ten pomalu dochází těm

co životem jakž takž spokojeně procházejí

 

Žít musí se dál

i když se strádajícímu mnohdy nechce

i když po boku ho hrdě paní Smůla doprovází

Zanedlouho však ty sám zaslouženého vykoupení dojdeš z nesnází

vymodleného vděku toužebného dočkáš se

Pravil ke mne náhle sám Osud

 

A jako by po jedenkráte dostál svého slibu

kdy pomyslné dveře pozemského Ráje náhle otevřely se

a kýžené Štěstí objalo mne coby příchozího

 

Avšak tato příhoda krátkého trvání pouze má

neboť paní Smůla o slovo neúnavně hlásí se zas

 

A tak se smiluj alespoň ty, anděli můj strážný

když Osud mne nadobro zradil a tak ponížil

a pokud možno do cesty přihraj již jen to pěkné

na co rád vzpomínati budu

než Smrtka pro mne přijde si

a odvede na nebeskou oblohu

s otázkou cos pozitivního na Zemi dokázal, ty můj švarný jinochu?

 

II.

ŠEL TOMÁŠ CHLADNOU ZEMÍ

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal štěstí ztracené

Hvězdy svítily mu na cestu

však mraky pozvolna halily je do tmy

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal lidi s dobrým srdcem

I poctili ho svou přízní i projevili nenávist

oním dobrem ale i zlem obdarovali jej

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal teplé přístřeší

I zvali ho dál i odmítali do svých příbytků vpustiti

ochoty i neochoty dočkal se pak

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal uznání potulného muzikanta

I přijali ho halasným jásotem i nevraživým bučením

a tak dostáli svým protichůdným povahám

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal lásku svou životní

Našel ji v objetí jiného muže

to už tak bývá když člověk zaváhá

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal Petra – dávného přítele z dětství

Nalezl ho již mrtvého a pohřbeného

proplakal nad jeho hrobem celou noc

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal porcelánovou misku z dávných dob

Objevil ji u starousedlíka až v daleké Ghaně

se zlou se od něj nakonec poroučel

 

Šel Tomáš chladnou zemí

hledal v ní sám sebe

Odhalil v nitru svém dobré i špatné já

a s obojím sžíti se snažil

rekapitulujíc co všechno již v životě zažil