Petr Braun zasedl za stůl, plně odhodlán napsat dopis.
„Snad protentokrát budu ve svém snažení konečně úspěšný,“ namlouval si.
Petr otevřel první šuplík, vyndal z něj propisovací tužku a papír a chystal se psáti, když vtom jeho záměr zmařil hukot stíhačky.
„Cožpak toho krveprolití za ty tři roky trvání válečných nepokojů už nebylo dost?!“ rozhorlil se Petr.
Odpovědí se mu stal mohutný výbuch pumy.
Petr tedy své snažení opět vzdal. Ani dnes mu tedy nebude dopřáno sepsat těch pár řádků pro Ofélii Braunovou, sestru žijící ve tři sta kilometrů vzdáleném ruském Omsku. Jak rád by Petr doufal, že se Ofélii vede dobře, že nikterak nestrádá a že je i nadále šťastně provdána za Ilju Ivanoviče. Tak málo zpráv od Ofélie za poslední dobu Petr obdržel a právě to ho nesmírně rmoutilo.
A pak se oblohou prohnala další válečná stíhačka a hned nato se otevřely dveře a na prahu stanula sedmiletá holčička, v náručí svírající plyšového medvídka.
„Cožpak to že nespíš, Nataško?“ zbystřil Petr, když ji spatřil.
„Mám strach, tati,“ svěřila se Nataša svému otci, rozeběhla se k němu a spočinula v jeho náruči.
„Neboj, Nataško, vše to jednoho dne skončí a my opět budeme žíti v míru,“ konejšil dceru Petr.
Jenže tu se náhle ozvalo halasné bušení. „Otevřete, tady policie!“
Petr se zhrozil. Stále intenzivněji k sobě tiskl svoji dceru, která se ho nehodlala pustit.
„Otevřete, nebo násilím vnikneme dovnitř!“ naléhaly zlobné hlasy.
Petr si náhle nevěděl rady, jak pohotově zareagovat. Na jedné straně nechtěl riskovat postih, kdyby dané výzvy neuposlechl, na té druhé však zase nestál o to, aby mu po domě slídili nezvaní hosté.
„Tak otevřete, nebo ty dveře násilím vyrazíme z pantů!“ navyšovaly zlobné hlasy nátlak.
„Počkejte, hned to bude!“ zvolal nakonec bezradný Petr.
„Ne, tati, nedělej to!“ domlouvala mu Nataša.
„Jdi nazpět do svého pokoje a zamkni se tam,“ ponoukal Petr horlivě svoji dceru.
„Ale tati… já se bojím,“ strachovala se o sebe i o otce Nataša.
„Udělej co jsem ti nakázal.“
Petr se nedočkal žádného přívětivého přivítání. Jakmile zachrastil ve dveřích zámek a povolila petlice, vrazilo do bytu pět mužů v policejních uniformách a ti ho povalili na zem.
„Vy tři prohledejte ostatní místnosti a ty se postarej o tohohle!“ nařídil mužům v policejních uniformách jejich velitel.
„Tak vstávej, holobrádku, jdeme,“ naléhal na Petra nejmladší z mužů v policejní uniformě „Tak bude to?!“ Přičemž surově Petra kopl do břicha.
A pak…
„Pojďte rychle sem, tady je zřejmě někdo schovaný!“ zvolal k Petrově hrůze naopak nejstarší z mužů v policejní uniformě. Ten se začal obávati nejhoršího. Ti, co pronikli do jeho bytu, objevili schovanou Natašu! „Nechce otevřít, mizera.“
„Ustup stranou!“ rozkázal policejní velitel, chopil se židle a za její pomoci vysklil výplň. „Tak jen hezky polez ven!“ poručil, když prolezl vyskleným otvorem dovnitř, kde se zmocnil Nataši.
„Ne, nechte mě být!“ vzpouzela se Nataša. Marně.
„Je tu ještě někdo?!“ naléhal policejní velitel. „TAK ODPOVÍŠ MI SAKRA?!“ přidal na nátlaku, načež k temeni Petrovy hlavy přiložil pušku.
A vtom se zcela nečekaně ozvalo: „Ještě jsem tu já.“
Onen hlásek, co toto vyslovil, navenek vyzněl tak neskonale líbezně.
„Co jsi zač?“ osmělil se promluvit policejní velitel, zatímco zbylí čtyři muži v uniformách na příchozí osobu nevěřícně poulili oči. „Tak mi přece krucinál odpověz!“
Tajemná postava připomínající anděla však neuposlechla dané výzvy.
„Stůj!“ Policejní velitel se jal výstřelu z pušky, avšak kulka postavou pouze proletěla.
Petr s Natašou to s napětím v údivu pozorovali. Také muži v policejních uniformách z toho byli celí rozčarovaní, to když tajemná andělská postava bez újmy dospěla k onomu tázajícímu se a jemně se ho dotkla v oblasti srdce. Policejní velitel se náhle rozplakal, padl na kolena a prosil o odpuštění.
„Tak vidíte, že umíte navenek projevit nejen vztek, ale i dojemné emoce,“ vyřkla líbezně tajemná andělská postava. „Myslím že nastal čas, abyste opustili tento dům,“ doplnila neměněným milým hláskem.
K Petrovu i Natašinu úžasu se muži v policejních uniformách skutečně dali na ústup. A když se za nimi zavřely dveře bytu, bylo už jen slyšet, jak po schodech kráčejí chvatně pryč, celí pryč z toho, co právě zažili.
„Než odejdu i já,“ věnovala tajemná andělská postava tentokráte pozornost Petrovi a Nataše, když lomoz na chodbě ustal, „ráda bych vám oběma ještě vyřídila pozdravy od Ofélie Braunové. Ona i její manžel se těší dobrému zdraví, jen vám to nestačili zavčas sděliti a to v důsledku kontroly všeho zaslaného a následně zabaveného na hranicích.“
„Děkuji za zprávu,“ osmělil se konečně promluviti Petr.
„Jejich návratu se obávat již nemusíte. A kdyby se přeci jen rozhodli vás znovu poctíti návštěvou, nestrachujte se zbytečně, opět tu budu s vámi, připravena zasáhnout.“
S těmito slovy se tajemná andělská postava s Petrem a Natašou rozloučila a pak jako neviditelný duch prošla zdí a byla ta tam. Byl to snad pouhý přelud? přišlo ihned poté Petrovi na mysl. Avšak když se podobný scénář ještě opakoval po třikráte za sebou, uvěřil on i Nataša, že cosi nadpřirozeného nebeského stojí na jejich straně a chrání je v těchto těžkých válečných časech.
Třetí světová válka skončila po dlouhých vleklých bojích, Petr a jeho dcera však v ní od posledního incidentu neutrpěli žádný další větší šrám. To díky tajemnému andělu, co se je rozhodl chránit a po celou dobu válečných sporů tak stál na jejich straně coby ochranný štít. A tak alespoň dva lidské životy byly před zlobou války uchráněny.
Ano, vidím to jako dnes, když se k oné příhodě vracím, já Derek Holm, historik a archivář Národní knihovny v Kodani.