Trnité růží (17)

I.

BÁSEŇ O BEZOVÉ HŮLCE

Ach má hůlko bezová

kéž bys vyslyšela mé přání niterní

miluji jednoho chlapce

avšak on o mne nestojí

 

Jak ráda bych prolomila svoji nesmělost

jak ráda bych ho pozvala k sobě domů na čaj o páté

leč není mi souzeno

a tak tě, hůlko má bezová, o pomoc žádám

 

Celé noci jen proplakávám v peřinách

celé dny jen marním v zármutcích

avšak nepatrné kouzlo postačilo by

má milovaná hůlko bezová

 

Pokud bys vyhověla mému přání niternímu

byla bych nadosmrti tvoji dlužnicí

ty sama by ses pak ode mne poct dočkala

to ti na svoji čest slibuji

 

Vím – život vždy o tom hezkém není

celou řadu útrap a úskalí přináší

i přesto však věřit chci v tvou zázračnou moc

hůlko má bezová

 

Prosím tedy, vyslyš mé tajné modlitby

a dej, ať onen chlapec v mém náručí spočine

to si z celého srdce přeji já, Sára ze Stránské vesnice

tvá oddaná věčně lačná hříšnice

 

II.

SNOUBENKA

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně když nejhůře mi je

konejší hřejivým slovíčkem

jenž duši pohladí

 

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně když mi do zpěvu není

potěší poetickou písní

či básní veršovanou

 

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně když nedaří se mi

slzičku uroní

poklepe oddaně po rameni

 

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně stále

v dobrém i v tom špatném

ve zdraví i v nemoci

kdy hodlá mi pomoci

mně, dívce narozené po půlnoci

v Moskvě, městě zmámeném iluzí

že pravda a dobro zvítězí nad zlovolnou vládou a její mocí

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (16)

I.

JIŽ SE NEPTÁM

Již se neptám

kolik nastalo promarněných šancí

šancí na lepší život

které uzmula jsi mi, válko stoletá

 

Ruka pálí mě od kulek

nohy svírají se mi v křečích

toliko hořkosti již zažil jsem

že by to na jednu objemnou knihu smutku vydalo

 

Kde jen jsou moji přátelé

letité známosti mně milé

vše odvál válek čas a pušek ryk

jen vzpomínky v oblázcích pozbyly

 

A tak se soužím: válko ustaň!

A vy zbraně, prosím, utište se!

Již dosti bylo krveprolití

a lidských nářků k tomu

 

Světem náhle podivné ticho rozléhá se

že by má prosebná tužba přeci jen vyslyšena byla?

Avšak není tomu tak

to jen válečné peklo připravuje se na svůj nový mač!

 

Tak ruce pálí mě zas od kulek

a nohy svírají se mi opět v křečích

kratičkému míru konec je

mnozí vojáci zas v bojích padnouti musí

 

Kéž svět spěl by k míru, tajně doufaje

snad jednou ta vlajka solidarity zavlaje

snad za pět či za deset let

z různých koutů světa i z mé rodné Dubaje

 

II.

O SMRTI

Co bylo před životem?

Co po smrti nastane?

Toť otázky mé jsou věčné palčivé

jenž moje pozemské bytí toliko souží

 

Rád znal bych celou pravdu o sobě

nikoliv jen onu polopravdu

že žiji nyní

že nyní jsem

 

Kolikrát přemýšlel jsem o prožitku blízkosti smrti

již to nepočítám

sám rád bych žil navěky a bohabojně

avšak i tak, oné smrti nevyhnu se

 

Jaká bude?

Bolestivá či snad konejšivá přeci jen?

Rád oné pravdy za života dopátral bych se

nežil jen v ustavičném strachu ze skonu samotného

 

Tak prosím o smilovaní, pozemský anděli můj

ať ke mně ona smrt krutá není

vždyť snad toliko nezhřešil jsem za života svého

abych pykat za své hříchy musel pro ni

 

Tak vyvolávám statečně: smrti vstup do mého života!

A ukaž mi jen to dobré, laskavé a krásné

ať na tebe vzpomínati s láskou a pochopením mohu

já, Albert Moon, rodák ze vzdáleného Hongkongu

Amen

 

III.

KVĚTY MÉ

Ó květy mé

v který den jste vykvetly

že takovou rozkoší oplýváte?

Hrdě smekám před vámi svůj čepec vínový

 

Budu i nadále o vás s láskou pečovati

když můj milý nemůže

Prosím, dopřejte mu požehnání

ať z vojny navrátí se mi zdráv a živ

nikoliv jen jako kost a kůže

 

Ó květy mé

čím jen čím jste získaly si mě?

Tak neskonale omamnou vůní oplýváte

že hřích by byl opustiti vás a věnovati jiné

 

Zalévám vás každý den

v noci vstávám k vašemu provoněnému lůžku

kvítek po kvítečku opečovávám

to vše s pocitem rozkoše, s láskou k Bůžku

 

Ó květy mé

zasazeny s láskou

nechť dlouhým životem oplýváte

zmámené krásou

 

Ať sám život ve vás nikdy nepohasne

to z celého srdce přeji vám převelice

já, Máša Jesenská, dívka z Modré Skalice

vaše věrná družka, vaše opatrovnice

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (15)

Tobias Mauer se snažil udržet letadlo ve vzduchu, leč bylo to nad jeho síly. A tak mu nezbylo nic jiného nežli si nasadit padák a zavčas z letadla vyskočit. Jenže tím muž zdaleka neměl vyhráno, neboť se po dopadu ocitl osamocen v poušti. Nebo tomu snad tak nebylo?

Tobias právě studoval plánek, aby zjistil, kde že se to momentálně nachází, když vtom ho kdosi oslovil: „Jsem tu správně na planetě Zemi?“

Tobias zanechal studií plánku a ohlédl se ve směru toho jemu neznámému hlasu. A tam v písku pak spatřil malého mužíčka v úhledném oblečku.

„Jsem tu správně na planetě Zemi?“ zopakoval mužíček.

„Ano, to jste,“ odpověděl překvapený Tobias.

„Tak to jsem rád,“ oddychl si úlevně mužíček. „Dobrý den, mé jméno je Kryšpín Mrkvička,“ uvedl. „Řečeno vaší pozemskou terminologií,“ doplnil. „A jaké je vaše ctěné jméno?“

„Promiňte?“ byl stále z mužíčkovy nečekané přítomnosti Tobias tak trochu nesvůj.

„Jaké je vaše ctěné jméno?“ zopakoval laskavým tónem Kryšpín.

„Ach tak, promiňte, Tobias Mauer,“ představil se konečně Tobias.

„Těší mě, že vás poznávám,“ potřásl si s ním Kryšpín náruživě rukou. „Rád bych vaši Zemi poznal blíže. Byl byste prosím tak laskav a provedl mne po ní?“ vyjádřil následně své niterní přání.

„To bude problém, naše planeta je totiž dlouhá mnoho kilometrů,“ oponoval okamžitě Tobias.

„Vážně?“ udivilo toto Kryšpína.

„Ale mohu vám věnovat toto,“ dostal Tobias spásný nápad.

„Co je to?“ rozzářily se Kryšpínovi jeho modré oči.

„Atlas našeho světa, v něm najdete vše podstatné.“

„Jé, mockrát děkuji!“ a Kryšpín nadšeně začal atlasem světa listovat.

Tobiase toto náhodné setkání upřímně zaskočilo. Povídal si tu zřejmě s někým, kdo vypadal, jako by pocházel z úplně jiné planety, zatímco na této jeho jménem Zem právě zuřila Třetí světová válka. Na druhou stranu zase bylo milé poznat někoho, kdo se zajímá i o jiné věci, než jsou právě válečné konflikty.

„Vy zřejmě nejste odtud, že se nemýlím?“ odtušil.

„Ano, máte pravdu,“ přisvědčil souhlasně Kryšpín. „Mým domovem je planetka Solon, sídlící nedaleko planety Merkur.

„Ten my pozemšťané velmi dobře známe, již nesčetněkrát jsme na něj pořádali výpravy,“ odpověděl Tobias.

„Ale to je báječné!“ potěšilo to Kryšpína. „To musíte být na vaši Zemi a její obyvatele nesmírně pyšný.“

„Ano, kdysi jsem na ně opravdu pyšný býval, nyní je tomu ale přesně naopak,“ překvapil touto výpovědí Tobias Kryšpína.

„S vaší Zemí je snad cosi v nepořádku?“

„Zmítá jí celosvětový válečný konflikt,“ vyšel konečně s pravdou ven Tobias. „Již třetí v pořadí,“ připojil ke své původní výpovědi.

Kryšpína tato zpráva příliš nepotěšila. Konečně našel planetu, na níž byl přítomen život, a zrovna jí musely vládnout nepokoje.

„Z vašich očí se dá vyčíst smutek,“ konstatoval pak Tobias.

„Ani ty vaše nejsou čestnou výjimkou,“ navázal Kryšpín.

„Ale věřte mi, že tomu nejsem rád. Kdyby to jen trochu šlo, tak bych se na celý náš svět zase rád usmíval,“ svěřil se Tobias.

A tu Kryšpínovi cosi spásného přišlo na mysl. Když on byl Tobiasem již obdarován, slušelo se, aby mu také něco svého niterního věnoval. „Toto je dárek ode mne, prosím, račte si ho převzíti.“

Tobias s díky od Kryšpína přijal jedno menší vajíčko, popravdě však nevěděl, co si s ním má počít.

„Takto na mne nikdy nezapomenete.“ Kryšpín na vajíčko poklepal a to se následně rozevřelo a Tobiasovi se tak naskytl pohled na mužíčkův autoportrét.

„Děkuji,“ odvětil vděčně. „Budu váš dar opatrovat jako oko v hlavě, slibuji.“

Hovor na moment ustal. Tobias i Kryšpín hledali nová vhodná slova pro další konverzaci.

„Takže vaše Země se vážně halí do smutku?“ podotkl zhruba po minutě ticha Kryšpín.

„Ano,“ odvětil poklesle Tobias. „Za rozumné tedy pokládám návrat na vaši domovskou planetku.“

„To mi opravdu doporučujete? Vždyť jsem se tu nestačil ještě ani porozhlédnout,“ namítl Kryšpín.

„Věřte mi, že takto to bude lepší,“ usoudil Tobias. „Jako satisfakci pak berte okamžik našeho náhodného setkání, jenž se neslo v ryze přátelském duchu.“

„Co si ale počnete vy, tu sám v poušti?“ přišlo Kryšpínovi záhy na mysl jedno velice podstatné.

„Budu se muset dopátrati nějaké té civilizace,“ poznamenal zkroušeně Tobias.

Kryšpín z jeho mluvy rozpoznal, že to vyznělo dosti ztrápeně, a proto se zeptal: „A mohl bych onu civilizaci jít hledat společně s vámi?“

Tobias byl Kryšpínovým návrhem upřímně zaskočen. Nestál o to, aby se mu stalo něco zlého v těchto nelehkých, pro planetu Zemi doslova krutých časech. Tak moc si vážil onoho setkání s ním v tomto okamžiku.

„Moc prosím,“ doslova žadonil Kryšpín. „Když už je tento váš svět naplněn útrapami, o to více ať se upevní naše přátelství, po dobu, co onu civilizaci budeme společně hledat.“

„Nuže dobrá, co mám s vámi dělat,“ povzdechl si znovu Tobias a oba dva se pak vydali na nelehkou cestu pouští, vstříc neznámému. Ale to už je jiný příběh.

 

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (14)

Selma Kocmanová, pohledná to plavovláska, se na letišti loučila se sympatickým párem důchodců. Bylo to velice dojemné loučení, plné emocí. Tak ještě poslední pusa a obejmutí a pak již nezbývá než spěchati do taxíku, který Selmu zaveze do jejího nového domova.

„Jeremenkova ulice, to je vážně vaše nová adresa?“ chtěl být ujištěn řidič taxíku.

„Ano,“ přitakala souhlasně Selma.

„Tak to vám závidím, slečinko, to budete žíti v noblesní luxusní čtvrti,“ přisvědčil řidič taxíku. „Není to tak dávno, co jsem tam vezl Matyase Petráška.“

„Kdo je to?“

„Tamní obyvatel, majitel prosperující lékařské kliniky,“ informoval Selmu již za jízdy řidič taxíku.

„Děkuji za informaci, alespoň tam budu někoho předem znát.“

„Od něj bych se na vašem místě radši držel dál, Matyas Petrášek nemá zrovna dvakrát dobrou pověst.“

„A pročpak?“

„Nu, povídá se, že Matyas Petrášek byl údajně nevěrný své manželce s nezletilými dívkami, jež zneužil,“ překvapil následnou výpovědí řidič taxíku Selmu. „Osobně bych vám tedy radil se mu vyhýbat,“ doporučoval jí.

Netrvalo to dlouho a dorazili na místo. Selma poděkovala taxikáři za odvoz, zaplatila požadovanou peněžitou taxu a vystoupila.

„Tak se tu opatrujte a hlavně, nezapomeňte na to, co jsem vám říkal ohledně majitele lékařské kliniky,“ nabádal řidič taxíku Selmu k ostražitosti. „Ostatně tamhleto, to je on.“

Selma pohlédla směrem ke krajní budově, před kterou postával pohuble vytáhlý muž okolo čtyřicítky. Když oba dva na sebe pohlédli, pokynul muž Šelmě letmo na pozdrav a poté zašel nazpět do svého domu.

„Mějte se.“

„Na shledanou,“ rozloučila se Selma s řidičem taxíku a pak se již vydala až na samotný konec Jeremenkovy ulice, kde se měla shledat se svojí bytnou. Tou byla robustní dáma v letech.

„Ó, zlatíčko, tak jste to přeci jen správně našla? Srdečně vás u nás vítám. Laura Grahamová.“

„Selma Kocmanová, také mě velice těší.“

Obě si potřásly rukama.

Už chtěly vejít do domu, když je náhle přepadla stará cikánka.

„Nechoďte dovnitř, ukrývá se tam sám ďábel.“

„Co prosím?“ otázala se překvapená Selma.

„To nic, Selmo, nevšímejte si jí,“ ponoukala ji Laura a nasměrovávala dovnitř. Jenže stará cikánka se nenechala tak snadno odbýt.

„Prosím, nečiňte tak, slečinko, ten ďábel vám ukradne duši a vy už tak nikdy nespatříte vycházeti slunce.“

„Tak to by už myslím stačilo.“ A Laura staré cikánce přibouchla dveře doslova před nosem. „Omlouvám se za ten výstup, už se to nebude opakovat,“ ujišťovala následně Selmu.

„Kdo to vlastně byl?“

„Ara Lapešová, místní podivínka,“ podotkla Laura, načež Selmu začala provázet po domě.

Laura jinak byla nesmírná pohodářka a Selma s ní strávila velmi příjemné odpoledne, kdy při vzájemných debatách probrali vše možné. I tak se ale Selma neubránila dojmu, že vedle bytné v domě přebývá ještě kdosi navíc! Že by Ara měla nakonec pravdu?

„To jste vy, Lauro?“ otázala se Selma, když se večer sprchovala ve vaně. Nikoho však nespatřila, když odhrnula závěs. Situace se opakovala znovu, to když Selma následně uléhala do postele. „Kdo je to?“ zpozorněla, když k ní dolehl jakýsi nezvyklý šelest.

A pak tu tajemnou postavu najednou spatřila v celé její kráse!

„Kdo… kdo jste?“

„Helga Kavanová,“ představila se žena. „Původní obyvatelka tohoto domu,“ dodala.

„Původní… původní obyvatelka?“ podivovala se Selma.
„Ano, tento dům se stavěl na můj výslovný požadavek roku devatenácet čtrnáct.“

„Jak je pak ale možné, že jste… že jste ještě stále naživu?“

„Nejsem oficiálně živá, ale popravdě řečeno… již několik let mrtvá.“

„Vy jste tedy… duch?“ vyslovila to Selma se zatajeným dechem.

„Ano, něco na ten způsob,“ potvrdila Helga její domněnku.

„Jak… jak je něco takového ale možné?“ neskrývala Selma údivy.

„To nyní ponechme stranou, Selmo.“

„Vy… vy znáte mé jméno?“

„Stěny mají uši.“

Selma stále byla v mírném šoku. „Mohu… mohu se přesvědčit?“

„Prosím.“

Selmina ruka prošla tělem Helgy jako nic. Nebyla to tedy mýlka.

„Nemusíte se mě bát, Selmo. Neublížím vám,“ promluvila do napjatého ticha po chvíli Helga. „Právě naopak, obávat byste se měla jiného člověka.“

„Teď vám nerozumím. O kom to nyní mluvíte?“

„O Samu Blackovi, taxikáři, který vás sem zavezl.“

„Je s ním snad něco v nepořádku? Na mě působil celkem mile,“ připustila Selma.

„Aha a nedovolil si nic nekalého k vám?“ zajímalo Helgu.

„Ne,“ odvětila popravdě Selma.

Helga si dávala s odpovědí tentokráte načas. „Jak to jen slušně říci? Sam vyhledává mladé ženy, zve je k sobě do bytu na návštěvu a pak je usmrtí.“

Selma se takové výpovědi okamžitě zalekla. S takovým člověkem že jela dnes taxíkem a ke všemu si s ním ještě normálně povídala? Tomu v této chvíli odmítala sotva uvěřit.

„Je tomu skutečně tak, Selmo. Sam Black nemá čisté svědomí,“ mínila zcela vážně Helga.

„Na mne ale nepůsobil zlým dojmem a navíc mne nijak neobtěžoval.“

„Tak to jste měla neskutečné štěstí.“

A pak si Selma vzpomněla na jedno podstatné: „Ale ten taxikář mě varoval před jistým Matyasem Petráškem.“

„A co vám o něm Sam navykládal?“ vyzvídala Helga.

„Že zneužil několik nezletilých dívek,“ odpověděla popravdě Selma.

„Tak to je prachsprostá lež, Matyas Petrášek je velice milý, slušný pán.“ oponovala Helga.

Selma se cítila býti zmatená. Vůbec nechápala, proč by onen taxikář tak ohavně smýšlel o jednom zdejším obyvateli.

„Nevyřešené spory ústí v pomstychtivé činy, Selmo,“ ujala se slova opět Helga. „Naopak, panu Petráškovi by velice prospělo, kdyby ho někdo poctil svojí návštěvou.“

„Cože, mám se toho ujmout já?“

„Bylo by to od vás velice šlechetné,“ usoudila Helga.

„No já nevím, jsem tu teprve první den a toho muže ani pořádně neznám,“ vymlouvala se Selma, Helga však nehodlala z naléhavé prosby ustoupit.

„Vím, že by to Matyasovi udělalo ohromnou radost. Souhlasíte tedy?“

„Nuže dobrá,“ nechala se obměkčit nakonec Selma.

„A co třeba již hned zítra?“ navrhla Helga. „A něco dobrého mu přineste na zub, to Matyas vždy rád ocení.

 

Pak Helga náhle říká „sbohem“

že musí již jíti, vyzpovídati se před Bohem

Selmě popřeje dobré pořízení

s Matyasem ať nalezne přátelské souznění

 

Velmi hodný člověk to totiž je

na světě bohužel nikoho jiného, krom klientely, nemaje

Za novou známost by tak byl velmi vděčen

modré z nebe by pak snesl jedné z osudových slečen

 

Selma Helze opětovně tedy na vědomí dává

že hned zítra za Matyasem se vydá

dobrou pochutinou ho pohostí

snad se jí s ním kontakt úspěšně navázati poštěstí

 

Poté se cesty obou žen najisto rozchází

kdy jedna stěnou nerušeně prochází

kdežto druhá do snů se pohrouží

kde sám Matyas jí v nich mysl poblouzní

 

Byla to snad všechno jen pouhá mýlka?

uvažuje Selma, když ráno v koupelně obličej si umývá

O všem ještě jednou přemítá

jak se večer s nocí vzájemně prolínal

 

Však náhle na zrcadle vzkaz nachází

kde ji Helga vlídně pobízí

aby za Matyasem Selma dnes spěla

jak jí to včera večer přislíbila

 

Tak koláč v troubě pomalu slavnostně kyne

snad bytná Laura protentokrát promine

že již takto časně po kuchyni Selma pobíhá

ve spěchu rohlík s máslem pojídá

 

Konečně vše uchystáno jest

tak hlavně žádný přehnaný stres

vždyť Matyas je člověk počestný

nikoliv lump a násilník protřelý

 

Jak to hlásal jistý Sam, řidič taxíku

co druhé pomlouval ze zvyku

a sám se k nim choval hrubě

když zval je k sobě do bytu svého

kde následně zamordoval je

 

Na to špatné však nyní není radno myslet

i když za dveřmi je slyšet podezřelý šelest

To Ara je odhodlána kolem sebe nanovo šířit negativní auru

kdy Selmě nezvěstuje o Bohu nýbrž o ďáblu

 

Selma ona slova plná zloby raději nevnímá

a za Matyasem proto rychle pospíchá

Od Ary se snaží býti co nejdále

odmítaje od ní si převzíti posvátné korále

 

Teprve až když u krajního pouličního domu spočine

a Matyas ven vyjíti si umane

poté pokřižuje se naposled Ara

jako by sama vzývala k životu onoho ďábla

a následně naštěstí vzdálí se

již pouze pro sebe si cosi nesrozumitelného mumlajíce

 

Jako nová obyvatelka Jeremenkovy ulice se Selma Matyasovi představí

a ten jako pravý gentleman se následně zachová a zdvořile ji pozdraví

K sobě do bytu Selmu ochotně pozve

koláč z jejích rukou s vděčností převezme

K němu červené víno coby vhodný aperitiv nabízí

když Selmu do pohodlného křesla usadí

 

Rozhovor v poklidné atmosféře se nese

leč je tu přítomna persona, jenž ho nesnese

Ta zcela vážně reálnou pomstu zvažuje

tak moc ji náklonnost onoho páru svazuje

 

Než však stačí cokoliv nekalého podniknouti

sama padá v nemilost, nemožna se jakkoliv pohnouti

To stará cikánka ji kolem krku chytá

smrtelné rány pak ona persona od ní schytá

 

Tak dokonává se nemilosrdný mord

jenž doprovázejí žalostné vzlyky a hlas plný ód

hlas náležící fanatické Aře

co Sama Blacka nedobrovolně doprovází k pekelné faře

kde muž bude zpovídati se ze svých činů ohavných

jenž za pozemského života vykonal coby vrah masový

 

Zatímco v domě slaví až do večera

onen sympatický pár Matyas a Selma

před ním mrtvý Sam se v kaluži krve zmítá

a Ara nad ním své satanské písně si zpívá

 

Zatímco v domě přátelství v lásku přechází

cesty Ary a Sama se pozvolna rozchází

kdy stará cikána odchází

kdežto duše Sama se do nebeské brány prosebně naváží

 

Marně, neboť výhradně peklu náleží

nikoliv nebeskému nábřeží

sestávajícího z usměvavých tváří

jenž do onoho Ráje po zásluze patří

 

Tak rok s rokem se sešel

avšak onen snový pár se nerozešel

naopak veselku s láskou chystal

za družku bytnou Lauru si vybral

 

Zatímco Matyas a Selma nanovo slaví

Ara o pozemský život přichází

Obdobně jako Sam na nebeskou bránu buší

však výhradně peklu její osobnost přísluší

 

Toliko zhřešila jako její oběť

má tedy nárok alespoň na onu zpověď?

Peklo nakonec vyhovuje jejímu přání

a tak koná se nové soudní stání

kdy stará cikánka obhajuje tezi

že jednala v afektu, pod tíhou své duševní nemoci

 

Tak končí se tento dramatický příběh

v němž jistý pár našel přízeň

v němž špatnost a závist svoji roli sehrály

a po zásluze jejich činitelé byli potrestáni

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář