Tom Patrick

Světem opět zmítal válečný neklid, jenž si své oběti vybíral každým dnem. Lidé se snažili přežívat pokud možno bez úhony, leč něco takového bylo zhola nemyslitelné. Obdobně se o to samé již pátým rokem pokoušeli i manželé Lautusovi, neboli Manfréd a jeho žena Anežka.

Manfréd jakožto doktor musel přijímat rozmanitou klientelu, mezi níž se řadily i persony z řad zrádců a nepřátel. A jedna taková Manfréda navštěvovala s téměř pravidelnou přesností. Ne že by ho to nějak obzvláště těšilo, ovšem musel tak činiti. Fatima, dcera daného válečného důstojníka, totiž byla vážně nemocná a popravdě, nikdo si s ní nevěděl rady. A tak volba nakonec padla právě na Manfréda. Ten tak neměl na výběr, neboť v případě odmítnutí léčby mu hrozila jistá smrt a postih pro celou jeho rodinu.

Onen neodbytný válečný důstojník se jmenoval Fakir Al Sandrí. Bohužel, ani v Manfrédových silách zjevně nebylo jeho Fatimu možno zachránit. A přitom by tak rád učinil opak – ne kvůli jejímu otci, nýbrž kvůli sobě a Anežce. Neboť v případě selhání jemu i jí viditelně hrozil krutý postih. Nešlo se tedy diviti tomu, že Manfréd býval často dosti náladový a to kolikráte vedlo i k tomu, že se s Anežkou pohádali, byť třeba šlo o pouhou malichernost.

Manfréd jinak poslední dobou veškerý svůj čas trávil převážně v nemocnici a nepřál si být nikým rušen. Domů se navracel kolikráte až hodně pozdě v noci. Anežka se o svého muže přirozeně strachovala. Jenže co naplat, nebyla s ním mnohdy kloudná řeč. Samozřejmě i Anežka si uvědomovala, že v případě manželova selhání v léčbě Fatimy by to pro ni i pro něj mělo fatální následky, na rozdíl od svého muže se však snažila i nadále plnohodnotně žít. Nešlo to sice snadno, ale snažila se.

Jenže i tak, ony osamocené procházky městem pro Anežku mnohdy nebývaly jednoduché. Musela překousnout nejednu nespravedlnost. Tu narazila na smutné obličeje rychle chvátajících lidiček, tu zase spatřila ohořelé tanky či poničené domy od náletů válečných letadel.

Ani návraty domů pro Anežku nebývaly kolikráte příjemné. Často nacházela Manfréda s lahví alkoholu v ruce, nebo jak se dezorientovaně malátně pohybuje po bytě a přitom nadává na celý svět. V záchvatu vzteku pak nešel daleko pro ránu, takže Anežka nejednou do práce přišla s podlitinami. To pak zase nastalo horlivé vyptávání se, co že se jí to nemilého přihodilo a ona se opětovně pohotově vymlouvala na nějaký ten nechtěný úraz. I tak Anežce došlo, že si její kolegyně a zákazníci o tom myslí své.

Anežka pracovala v kadeřnictví a právě tam se pravidelně probíralo aktuální dění ve světě. Dotyčná se mimo jiné dozvěděla, že Islámský stát, jenž celosvětový konflikt původně vyprovokoval, se nemíní jen tak snadno vzdát a ústup rozhodně neplánuje. Dále se k Anežce doneslo cosi o bombardování Říma, při němž přišlo o život na desítky obyvatel. Mezi posledními nehostinnými zprávami, které ještě Anežka zaznamenala, byla zmínka o jakési sošce v Damašku, co ustála nálet válečných letounů, zatímco chrám, v němž se původně nacházela, zcela lehl popelem.

Ani když Anežka toho dne přišla z práce domů, neprožívala příliš šťastné okamžiky. Svého muže tentokráte našla zhrouceného v křesle. Nebyl na něj moc hezký pohled. Anežka však zbytečně neotálela a alespoň poklidila prázdné lahve od alkoholu a přikryla Manfréda přikrývkou. Věděla, že nemá cenu ho budit a nanovo se s ním hádat. Nechala ho tedy v klidu spát a sama se vydala na kutě.

Druhý den ráno Anežka svého muže, schouleného v křesle, již nespatřila. Usoudila tak, že odešel do nemocnice. Vyspal se ze své kocoviny a prostě bez pozdravu dobrého rána zmizel. Anežka to nijak nedramatizovala, nehněvala se na svého muže, ona sama se pak vydala do kadeřnictví, kde klientela obdobně probírala obvyklé válečné dění.

Anežka se toho večera nenavracela domů obvyklou trasou. Její kroky směřovaly k místní kašně. Inspirována onou soškou v Damašku, jež ustála válečné příkoří, po vhození mince vyslovila své tajné přání.

A co se nestalo?

 

Tu se Anežce zjevila múza v podobě zbožné Jany

ochotna ještě jednou vyslechnouti ono přání teď a tady

To smutný žalozpěv ji z kašny přivolal

jemuž by stěží kterýkoliv jiný boží posel odolal

 

Anežka, vědoma si této posvátné chvíle

zbožné Janě vyjevila své svízele

Za svého Manfréda ještě jednou orodovala

za jeho osvobození z rukou pomyslného kata se přimlouvala

 

Zbožná Jana utvrdila se hnedle

že Anežka je tuze dobrotivé děvče

že nemyslí jen na sebe nýbrž i na druhé

svým srdcem rozdala by se jim

vždy když by to bylo nutné

 

Volba to tudíž pro zbožnou Janu je nyní zcela jasná

pomůže Anežce aby byla opět šťastná

Tak dá jí milostivého božího požehnaní

ať za Manfrédem navrátí se v toužebném očekávání

 

Jako by světu zase na chvíli vládlo kýžené dobro

přichází Anežce na mysl když znovuobjeví ono křehké pouto

kdy Manfréd ji po příchodu domů ve dveřích láskyplně obejme

a za vše se před ní kaje omluvně

že na ni křičel a zlý byl

její dobroty si nevážil

 

Nyní však již to ví

ona, Anežka, je jeho štěstím životním

pro žádnou jinou v jeho srdci místa není

on, Manfréd, ji to nyní polibkem opětovně láskyplně stvrdí

 

Anežka nečinná nezůstane

svému muži domlouvaje

ať zítřejší operace neobává se

oba že v božích rukách jsou

a proto vše zajisté dobře dopadne

 

Tak rozhodující den nastává

kdy Manfréd spěje nesměle na sál

kde Fatimu coby hlavní lékař operovati bude

kdy po jejím ukončení vyslechne si z úst jejího otce svůj ortel

 

Zpočátku operace nevyvíjí se zcela podle představ

Fatima ztrácí mnoho krve a její zdravotní stav?

Dal by se nazvat kritickým

kdy potřebného života nedostává se

kdy smrt hlásí se o slovo gestem symbolickým

 

Otec Fatimy, onen významný to vojenský důstojník

hrozí nestále Manfrédovi coby pomyslný krutý hrobník

že pokud svůj post zachránce neobhájí

a jeho dceru před smrtí neochrání

zhyne pod palbou kulek nepřátelských zbraní

 

Zoufalý Manfréd, nevědíc si již více rad

rozhodne se pro spásné řešení

pokusíc se vykoupit z nehostinných to pozemských zrad

Po vzoru své milované Anežky

vzývá onu zbožnou Janu z posvátné kašny

 

Co událo se zakrátko poté

tomu uvěřil by snad jen ten kdo uctívá ono zbožné

ten kdo nedá dopustit na sílu božích zázraků

uskutečněných v pravou chvíli a bez násilných nátlaků

 

Manfréd a ostatní náhle svědky byli toho

jak srdce Fatimy prostoupilo omamné světlo

světlo nikterak nepříjemné přihlížejícím očím

jenž zacelilo krvavé rány na těle děvčete

a ukončilo tak strachy z probdělých nocí

 

Fatima zakrátko poté z nicoty procitá

na svého otce se usmívá

referujíc mu že viděla Boží nebe

kde sdělili jí že jejím domovem se opět stane její rodná Země

 

Manfréd svému slibu tedy dostál

jak však vůči němu zachová se ten kdo ho nemohl vystát?

Popravou jemu i Anežce v jednom kuse hrozil

pokud by se Onen nejvyšší na smrt nemocné Fatimy nadobro zmocnil

 

A tu se onen boží zázrak počal opakovati podruhé v onom čase krátkém

kdy omamné světlo pro změnu vystoupilo ze srdce muže v mundúru válečném

kdy dotyčný Manfrédovi kolem ramen nečekaně přátelsky padl

vděčen mu za záchranu dcery, se slovy jaký je to machr

 

Hnedle slibuje mu hory doly

hýří svou přízní

že věnuje mu tučnou peněžitou odměnu

v Praze tři movité domy

s rozlehlou zahradou a čtyřmi vzrostlými ovocnými stromy

 

Manfréd však vše se zdvořilostí odmítá

jen jedno na srdci nyní má

aby konečně domů mohl jíti za svoji Anežkou

a potěšil ji i nadále svojí přítomností pozemskou

 

Jako by světu zase na chvíli vládlo ono kýžené dobro

smýšlí pro změnu takto Manfréd

když navrací se jako zcela svobodný člověk k Anežce

aby ji popřál dobré jitro:

 

,Operace na výbornou zdařila se

a to jen díky tobě lásko má

v mírumilovného Boha modlíce se´

 

Anežka neváhá, padne Manfrédovi kolem krku, plačíce:

,Ach, jsem tak ráda že jsi zase doma

se mnou se tu objímajíce´

 

Načež oba opakovaně děkují oné posvátné kašně a Janě

co ochránila jejich pozemské životy statně

a oni tak opět svoji bez strachů mohou býti

dál tento svět obývati, dál spolu žíti

 

Hned druhý den ke kašně spějí

dvě zamilované hrdličky s děkovnou řečí

a to se nesmírně cení

i v těchto časech nelehkých válečných

jenž se mohou státi i sváteční

to když se víra v boží vůlí neztrácí

a dobro zlo poníží a na kolena srazí

 

A tak poučme se z tohoto příběhu

a vzývejme a modleme se pouze k tomu Bohu

jenž láskou k bližnímu svému promlouvá ve vší počestné hojnosti

a neponouká věřící ke krveprolití a kruté zlosti

I.

BÁSEŇ O BEZOVÉ HŮLCE

Ach má hůlko bezová

kéž bys vyslyšela mé přání niterní

miluji jednoho chlapce

avšak on o mne nestojí

 

Jak ráda bych prolomila svoji nesmělost

jak ráda bych ho pozvala k sobě domů na čaj o páté

leč není mi souzeno

a tak tě, hůlko má bezová, o pomoc žádám

 

Celé noci jen proplakávám v peřinách

celé dny jen marním v zármutcích

avšak nepatrné kouzlo postačilo by

má milovaná hůlko bezová

 

Pokud bys vyhověla mému přání niternímu

byla bych nadosmrti tvoji dlužnicí

ty sama by ses pak ode mne poct dočkala

to ti na svoji čest slibuji

 

Vím – život vždy o tom hezkém není

celou řadu útrap a úskalí přináší

i přesto však věřit chci v tvou zázračnou moc

hůlko má bezová

 

Prosím tedy, vyslyš mé tajné modlitby

a dej, ať onen chlapec v mém náručí spočine

to si z celého srdce přeji já, Sára ze Stránské vesnice

tvá oddaná věčně lačná hříšnice

 

II.

SNOUBENKA

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně když nejhůře mi je

konejší hřejivým slovíčkem

jenž duši pohladí

 

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně když mi do zpěvu není

potěší poetickou písní

či básní veršovanou

 

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně když nedaří se mi

slzičku uroní

poklepe oddaně po rameni

 

Věrná múza ta má snoubenka

stojí při mně stále

v dobrém i v tom špatném

ve zdraví i v nemoci

kdy hodlá mi pomoci

mně, dívce narozené po půlnoci

v Moskvě, městě zmámeném iluzí

že pravda a dobro zvítězí nad zlovolnou vládou a její mocí

I.

JIŽ SE NEPTÁM

Již se neptám

kolik nastalo promarněných šancí

šancí na lepší život

které uzmula jsi mi, válko stoletá

 

Ruka pálí mě od kulek

nohy svírají se mi v křečích

toliko hořkosti již zažil jsem

že by to na jednu objemnou knihu smutku vydalo

 

Kde jen jsou moji přátelé

letité známosti mně milé

vše odvál válek čas a pušek ryk

jen vzpomínky v oblázcích pozbyly

 

A tak se soužím: válko ustaň!

A vy zbraně, prosím, utište se!

Již dosti bylo krveprolití

a lidských nářků k tomu

 

Světem náhle podivné ticho rozléhá se

že by má prosebná tužba přeci jen vyslyšena byla?

Avšak není tomu tak

to jen válečné peklo připravuje se na svůj nový mač!

 

Tak ruce pálí mě zas od kulek

a nohy svírají se mi opět v křečích

kratičkému míru konec je

mnozí vojáci zas v bojích padnouti musí

 

Kéž svět spěl by k míru, tajně doufaje

snad jednou ta vlajka solidarity zavlaje

snad za pět či za deset let

z různých koutů světa i z mé rodné Dubaje

 

II.

O SMRTI

Co bylo před životem?

Co po smrti nastane?

Toť otázky mé jsou věčné palčivé

jenž moje pozemské bytí toliko souží

 

Rád znal bych celou pravdu o sobě

nikoliv jen onu polopravdu

že žiji nyní

že nyní jsem

 

Kolikrát přemýšlel jsem o prožitku blízkosti smrti

již to nepočítám

sám rád bych žil navěky a bohabojně

avšak i tak, oné smrti nevyhnu se

 

Jaká bude?

Bolestivá či snad konejšivá přeci jen?

Rád oné pravdy za života dopátral bych se

nežil jen v ustavičném strachu ze skonu samotného

 

Tak prosím o smilovaní, pozemský anděli můj

ať ke mně ona smrt krutá není

vždyť snad toliko nezhřešil jsem za života svého

abych pykat za své hříchy musel pro ni

 

Tak vyvolávám statečně: smrti vstup do mého života!

A ukaž mi jen to dobré, laskavé a krásné

ať na tebe vzpomínati s láskou a pochopením mohu

já, Albert Moon, rodák ze vzdáleného Hongkongu

Amen

 

III.

KVĚTY MÉ

Ó květy mé

v který den jste vykvetly

že takovou rozkoší oplýváte?

Hrdě smekám před vámi svůj čepec vínový

 

Budu i nadále o vás s láskou pečovati

když můj milý nemůže

Prosím, dopřejte mu požehnání

ať z vojny navrátí se mi zdráv a živ

nikoliv jen jako kost a kůže

 

Ó květy mé

čím jen čím jste získaly si mě?

Tak neskonale omamnou vůní oplýváte

že hřích by byl opustiti vás a věnovati jiné

 

Zalévám vás každý den

v noci vstávám k vašemu provoněnému lůžku

kvítek po kvítečku opečovávám

to vše s pocitem rozkoše, s láskou k Bůžku

 

Ó květy mé

zasazeny s láskou

nechť dlouhým životem oplýváte

zmámené krásou

 

Ať sám život ve vás nikdy nepohasne

to z celého srdce přeji vám převelice

já, Máša Jesenská, dívka z Modré Skalice

vaše věrná družka, vaše opatrovnice

Tobias Mauer se snažil udržet letadlo ve vzduchu, leč bylo to nad jeho síly. A tak mu nezbylo nic jiného nežli si nasadit padák a zavčas z letadla vyskočit. Jenže tím muž zdaleka neměl vyhráno, neboť se po dopadu ocitl osamocen v poušti. Nebo tomu snad tak nebylo?

Tobias právě studoval plánek, aby zjistil, kde že se to momentálně nachází, když vtom ho kdosi oslovil: „Jsem tu správně na planetě Zemi?“

Tobias zanechal studií plánku a ohlédl se ve směru toho jemu neznámému hlasu. A tam v písku pak spatřil malého mužíčka v úhledném oblečku.

„Jsem tu správně na planetě Zemi?“ zopakoval mužíček.

„Ano, to jste,“ odpověděl překvapený Tobias.

„Tak to jsem rád,“ oddychl si úlevně mužíček. „Dobrý den, mé jméno je Kryšpín Mrkvička,“ uvedl. „Řečeno vaší pozemskou terminologií,“ doplnil. „A jaké je vaše ctěné jméno?“

„Promiňte?“ byl stále z mužíčkovy nečekané přítomnosti Tobias tak trochu nesvůj.

„Jaké je vaše ctěné jméno?“ zopakoval laskavým tónem Kryšpín.

„Ach tak, promiňte, Tobias Mauer,“ představil se konečně Tobias.

„Těší mě, že vás poznávám,“ potřásl si s ním Kryšpín náruživě rukou. „Rád bych vaši Zemi poznal blíže. Byl byste prosím tak laskav a provedl mne po ní?“ vyjádřil následně své niterní přání.

„To bude problém, naše planeta je totiž dlouhá mnoho kilometrů,“ oponoval okamžitě Tobias.

„Vážně?“ udivilo toto Kryšpína.

„Ale mohu vám věnovat toto,“ dostal Tobias spásný nápad.

„Co je to?“ rozzářily se Kryšpínovi jeho modré oči.

„Atlas našeho světa, v něm najdete vše podstatné.“

„Jé, mockrát děkuji!“ a Kryšpín nadšeně začal atlasem světa listovat.

Tobiase toto náhodné setkání upřímně zaskočilo. Povídal si tu zřejmě s někým, kdo vypadal, jako by pocházel z úplně jiné planety, zatímco na této jeho jménem Zem právě zuřila Třetí světová válka. Na druhou stranu zase bylo milé poznat někoho, kdo se zajímá i o jiné věci, než jsou právě válečné konflikty.

„Vy zřejmě nejste odtud, že se nemýlím?“ odtušil.

„Ano, máte pravdu,“ přisvědčil souhlasně Kryšpín. „Mým domovem je planetka Solon, sídlící nedaleko planety Merkur.

„Ten my pozemšťané velmi dobře známe, již nesčetněkrát jsme na něj pořádali výpravy,“ odpověděl Tobias.

„Ale to je báječné!“ potěšilo to Kryšpína. „To musíte být na vaši Zemi a její obyvatele nesmírně pyšný.“

„Ano, kdysi jsem na ně opravdu pyšný býval, nyní je tomu ale přesně naopak,“ překvapil touto výpovědí Tobias Kryšpína.

„S vaší Zemí je snad cosi v nepořádku?“

„Zmítá jí celosvětový válečný konflikt,“ vyšel konečně s pravdou ven Tobias. „Již třetí v pořadí,“ připojil ke své původní výpovědi.

Kryšpína tato zpráva příliš nepotěšila. Konečně našel planetu, na níž byl přítomen život, a zrovna jí musely vládnout nepokoje.

„Z vašich očí se dá vyčíst smutek,“ konstatoval pak Tobias.

„Ani ty vaše nejsou čestnou výjimkou,“ navázal Kryšpín.

„Ale věřte mi, že tomu nejsem rád. Kdyby to jen trochu šlo, tak bych se na celý náš svět zase rád usmíval,“ svěřil se Tobias.

A tu Kryšpínovi cosi spásného přišlo na mysl. Když on byl Tobiasem již obdarován, slušelo se, aby mu také něco svého niterního věnoval. „Toto je dárek ode mne, prosím, račte si ho převzíti.“

Tobias s díky od Kryšpína přijal jedno menší vajíčko, popravdě však nevěděl, co si s ním má počít.

„Takto na mne nikdy nezapomenete.“ Kryšpín na vajíčko poklepal a to se následně rozevřelo a Tobiasovi se tak naskytl pohled na mužíčkův autoportrét.

„Děkuji,“ odvětil vděčně. „Budu váš dar opatrovat jako oko v hlavě, slibuji.“

Hovor na moment ustal. Tobias i Kryšpín hledali nová vhodná slova pro další konverzaci.

„Takže vaše Země se vážně halí do smutku?“ podotkl zhruba po minutě ticha Kryšpín.

„Ano,“ odvětil poklesle Tobias. „Za rozumné tedy pokládám návrat na vaši domovskou planetku.“

„To mi opravdu doporučujete? Vždyť jsem se tu nestačil ještě ani porozhlédnout,“ namítl Kryšpín.

„Věřte mi, že takto to bude lepší,“ usoudil Tobias. „Jako satisfakci pak berte okamžik našeho náhodného setkání, jenž se neslo v ryze přátelském duchu.“

„Co si ale počnete vy, tu sám v poušti?“ přišlo Kryšpínovi záhy na mysl jedno velice podstatné.

„Budu se muset dopátrati nějaké té civilizace,“ poznamenal zkroušeně Tobias.

Kryšpín z jeho mluvy rozpoznal, že to vyznělo dosti ztrápeně, a proto se zeptal: „A mohl bych onu civilizaci jít hledat společně s vámi?“

Tobias byl Kryšpínovým návrhem upřímně zaskočen. Nestál o to, aby se mu stalo něco zlého v těchto nelehkých, pro planetu Zemi doslova krutých časech. Tak moc si vážil onoho setkání s ním v tomto okamžiku.

„Moc prosím,“ doslova žadonil Kryšpín. „Když už je tento váš svět naplněn útrapami, o to více ať se upevní naše přátelství, po dobu, co onu civilizaci budeme společně hledat.“

„Nuže dobrá, co mám s vámi dělat,“ povzdechl si znovu Tobias a oba dva se pak vydali na nelehkou cestu pouští, vstříc neznámému. Ale to už je jiný příběh.