Trnité růží (22)

Vím o tobě vše, převelice přenádherná Káťo Cabanová. Již od útlého mládí podléhám tvým smyslným očím a rtům, smekám před tvojí uhrančivou krásou, klaním se tvé dobrosrdečné povaze. Vždy mě dokážeš mile potěšit, byť třebas obyčejným hřejivým slovíčkem, a za to vše jsem ti nesmírně vděčen, Káťo Cabanová. Celá ulice jen vzkvétá, když jí prochází tvá maličkost. Lampy se samy od sebe zažehnou a celou ji ozáří. A lidé, co v ní přebývají, onen ojedinělý okamžik naplní úsměvy, láskou a porozuměním pro vše dobré na tomto světě. Není proto větší radosti, než s tebou sdílet pouliční lože, překrásná Káťo Cabanová.

Ne, to není žádné obehrané klišé, Káťo Cabanová, ty svojí náklonností jsi druhým velice prospěšná, neboť máš tak hřejivou zázračnou léčivou moc. Avšak já v tebe i v ní věřím tuze rád. A stejně tak veškerý lid, s nímž udržuješ posvátná pouta míru. Ano, kdysi světu vládly jen samé nepokoje a války, ale ty jsi tomuto bezpráví učinila přítrž a za to ti nezbývá být navěky věků vděčný. Vždyť právě války jsou tím nejhorším zvěrstvem a tvá maličkost je jednou provždy vymazala z povrchu zemského.

Ano, vidím to jako dnes, Káťo Cabanová, v jisté nejmenované zemi v oblasti Blízkého východu docházelo opakovaně k nepokojům a vládlo jí bezpráví, leč náhle jako by do ní zavítalo prozření. Prozření toho nejjemnějšího provedení. Diktátor, jenž utlačoval svůj lid, si do té doby vůči němu kladl jen samé nemístné požadavky, avšak jakmile jsi ho ladně uchopila za ruku, změnil náhle svá rozhodnutí a s tvým požehnáním začal kázat o sounáležitosti. Ano, vidím to stále živě, Káťo Cabanová. Tys do oné země zavítala na přání všech trpících a odcházela z ní jako světice a patronka onoho míru. Onen diktátor předtím jen rozkazoval, běsnil a doslova plival jed na své utlačované poddané, a pak ses na scéně objevila ty, ve své plné kráse světice, rozdala své srdce a náhle se počaly díti divy. Za to tě obdivuji a i nadále uctívám, Káťo Cabanová. Miluji tě a milovat nepřestanu, jak lidem v nouzi prospěšně sloužíš. Za to ti skláním hlubokou poklonu.

Svět je rázem hezčí, když mu vládne dobro. A touto lidskou vlastností oplýváš právě ty, Káťo Cabanová. A proto dovol, abych se i já stal tvým následovníkem. Vždyť pozemský život je jinak příliš krátký. A tak přijď, Káťo Cabanová, dnes o půlnoci k mému lůžku a zasvěť svému řemeslu. Já vím, že po tobě možná žádám nejspíše příliš, spanilá krásko všech krás světa. Prosím, neopouštěj mě, zůstaň věrně po mém boku a veď mě i nadále správnou cestou, cestou naplněnou právě onou láskou a toliko potřebným porozuměním.

Dnešním dnem slavím kulaté výročí. Děkuji, že jsi nezapomněla, Káťo Cabanová. Kéž by takových dívek, slečen či žen bylo na světě vícero. Ano, vím, nelze donekonečna setrvávat na jednom místě, je třeba vyjíti z příbytku do ulic a právě v nich hledati onu životní lásku a také tolik potřebné štěstí. A až se pak ona láska a ono štěstí promítnou do našich životů, budeme, mi lidé, vděčni za to, že existujeme, že jsme. A na oné cestě za šťastným životem a láskami budeš putovati společně s námi, ojedinělá Káťo Cabanová.

Uvědomuji si, jakou vládneš spanilou kouzelnou mocí, ctěná a všemi milovaná dívko, jak pečuješ o nemocné či životem zklamané. Připouštím, nemáš na tomto světě vždy jednoduchou úlohu, mírumilovná Káťo Cabanová. A přece, když slepí tápou v temnotách, neváháš k nim ochotně přispěchati a nabídnouti onu nápomocnou ruku. A pokud to jen trochu možné je, dokážeš vzkřísit i nemohoucí, takovou velkou mocí oplýváš, dívko spanilá. Jen málo jedinců ti nepodlehne, tam kde se objevíš, vše vykvétá do krásy krás tak, až z toho zrak přechází. Kam zavítáš, tam jako by do života vstoupilo slunce a prozářilo temnotu a šeď všedních fádních dní. Tam, kde se zjevíš, dostaví se nečekané radosti. Taková ve skutečnosti jsi, Káťo Cabanová a já tě za to rád mám.

Právě dnes se dožívám dalšího požehnaného kulatého výročí a na tom máš nesmírnou zásluhu opět ty, Káťo Cabanová. Bez tebe bych nebyl schopen dýchat, plnit si svá niterní přání, bez tebe bych byl naprostá nicka, člověk snadno zranitelný a polapitelný. Ale nejsem jím, neboť ty, patronko všech svatých a svatořečených, bdíš nade mnou.

Co samotným závěrem dodati? Snad jen, že jsi obdivuhodná persona, Káťo Cabanová. Vedle tvé maličkosti je mi ctí vždy být.

Prosím dej, ať se dožijeme, já i moje rodina, požehnaného věku a veď nás všechny ve správná životní rozhodnutí. Popřej nám do života jen to pěkné a ať je nám hezky na tomto světě. To si z celého srdce přeji já, Robert Pilný, tvůj věrný služebník, tvůj oddaný důvěrník.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (21)

Vladimír dočetl jednu ze svých posledních básní a pak sklopil oči k zemi. Tvářil se značně provinile, jako kdyby se styděl za těch dvacet úryvků, co právě zazněly z jeho úst.

„Je vám dobře, Vladimíre?“ táži se opatrně dotyčného, neboť mě jeho pobledlá tvář mírně znervózňuje.

„V pořádku, Tome, jen jsem se prostě nechal unést svými emocemi,“ odpovídá takto na moji otázku Vladimír.

Opět se oba nacházíme v Katalné Mochně, v onom proslulém městě ležícím ve Středních Čechách. Momentálně se zdržujeme ve zdejší lesní Oborověnce.

„Proč se ve vaší nynější tvorbě objevuje toliko smutku? Dříve jste uvažoval daleko pozitivněji?“

„Na to mají značný vliv nehostinné události dějící se ve světě,“ svěřuje se mi Vladimír. „Ač se jim snažím vyhýbat či je přímo nevnímat, pokaždé si mě najdou a přinutí smýšlet o onom negativním.“

„Co konkrétního nyní máte na mysli?“

„Momentálně na mě negativně doléhá válečné dění na Ukrajině, důlní neštěstí v Turecku, nelidské poměry v KLDR, záplavy v Srbsku, Bosně a Hercegovině a hrozba ze strany takzvaného Islámského státu.“

„Utvrzuje vás to tedy přímo ve vizi možné hrozby v podobě Třetí světové války, tedy co se týče zejména onoho Islámského státu?“

„Dá se to tak říci.“

„Víte ale,“ neodpustím si hnedle připomenouti, „co se říká? Že by se člověk měl zaměřovat jen na ono pěkné a ne být neustále utlačován tím smutným. Alespoň tak mi to dokola tvrdí jedna nymburská terapeutka jménem Helena.“

„Já toto přece dobře vím, Tome,“ pokyvuje souhlasně hlavou Vladimír, „jenže je to velice složité namlouvání si.“

Zvedáme se z lavičky a vydáváme do ještě větší hloubi Oborověnkového lesa. Netrvá to dlouho a já a Vladimír jsme svědky pravého mochnického zázraku a to v podobě zdejších magických hůlčiček HÓLEJENEK, kdy za jejich pomoci a speciální tinktury se ve vzduchu tvarují podmanivě krásné obrazce. Těm, co se jimi právě zabavují, může být tak kolem třiceti a s Vladimírem je tipujeme na zamilovaný manželský pár. Jak se záhy oba utvrzujeme, tak nejsme daleko od pravdy, skutečně se jedná o manžele, jen o něco mladší. Do Katalné Mochny zavítali již podruhé, poprvé tu byli zhruba před rokem a to na léčení a právě v rámci jedné terapie se seznámili.

Čekám kdy Vladimír přijde s jistou konkrétní otázkou a než se naději, už ji pokládá: „A s čím jste se u našeho Winsternského rodu řádu lebonských lidí léčili?“

„Měl jsem zhoubný nádor na plicích,“ říká nám muž.

„Já trpěla roztroušenou sklerózou,“ přidává se žena. „Díky zdejším lidičkám okolo Sylvie ale nemoc ustoupila a já se tak znovu mohu plně radovati ze života.“

„A já též,“ uvádí muž, načež se oba na důkaz lásky políbí.

„Tak jste to sám slyšel, oba dva se ze svých nemocí ve zdraví nakonec dostali a nyní si již zase plně užívají života,“ nedá mi to takto poinformovat Vladimíra, když onen sympatický mladý pár záhy opouštíme a jsme zase sami. „Tak proč i Alfréd, z první vámi citované povídky, nedošel kýženého štěstí a naplnění v podobě oboustranné lásky s onou Annou Neznalovou?“

„To víte že jsem jim tu lásku z celého srdce přál. Ostatně ta poslední zastávka se přeci jmenovala Ráj a já chci věřit tomu, že se tam Alfréd s onou Annou sešli a zůstali spolu již navěky, jak si to první jmenovaný přál.“
„Proč jste v dané povídce tedy dále nepokračoval a nedospěl až k tomuto šťastnému vyvrcholení?“ napadá mě příhodná otázka.

„Neboť jsem chtěl nechat čistě na čtenářích, aby si onu povídku sami domysleli, dle libosti a nálady,“ reaguje pohotově Vladimír, přičemž pokračuje: „Opravdu Tome, každému přeji pokud možno to nejlepší, jen to s obtížemi zapracováván do textu. A onen smutek, obsažený v mých povídkách a básních, jen pramení z oněch nehostinných událostí, jež vládnou světu, jak jsem vám již prve sdělil.“ Na moment se odmlčí a pak dodává: „Samozřejmě že i já jsem zastáncem celosvětového míru a i svým postávám, kterým je v mých povídkách či básních nějakým způsobem ubližováno, rovněž přeji, aby nalezli tolik potřebný klid na duši, i když o tom v mých textech třeba není ani zmínka.“

„Rozumím, stále máte ten neblahý pocit z toho, že čtenáře daleko více přitahuje neštěstí druhých a pro poetiku jako takovou nemají přílišného pochopení,“ vyjadřuji se k problematice Vladimírovy tvorby.

„Ano, tak nějak by se to dalo pojmenovat,“ přisvědčuje.

„A nepokusil byste se na moment ono smutné tolik nevnímat a přijít nyní s povídkou či básní, jimž by dominovalo pouze něco výhradně krásného, co by čtenáře do života naopak povzbudilo?“ přemlouvám ho.

„To bych klidně mohl, avšak za výsledek předem neručím,“ upozorňuje mě Vladimír. Následně vyhledá volnou lavičku, na níž posléze usedáme, do ruky si bere blok a propiskou do něj začíná zapisovat zcela nový úryvek.

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (20)

I.

LEPŠÍ ZÍTŘKY

Již odezněly nelibé tóny zlé poémy

lidé odevzdali stesky

do budoucnosti dívajíc se

smýšlí o svých zítřcích

 

Tu Jana nad malbou krajin přemítá

tu Jan dějiny umění oslavuje

kéž by Onen nejvyšší tam nahoře dal

abychom my všichni na tomto světě zase šťastní byli

 

Zažili jsme příliš mnoho smutku

prožili příliš mnoho nepěkných chvil

A tak společně sborově prosme –

ďáble zalez nazpět do své díry

a zůstaň v ní pokud možno již napořád

 

Objevujme kouzla zítřků

modleme se za nové životy

vysvlečme ze sebe obavy

oblečme se do vest míru

 

Přejme si nemožné

nevzdávejme svá úsilí

 

Vždyť stačí tak málo

abychom opětovně šťastní byli

v onom vzájemném harmonickém souznění a míru

navěky po zásluze konečně tu žili

 

II.

ETAPA

Právě zakončila se jedna etapa života

protiúder mocných sil utichl

a my odcházíme do svých domovů

špinaví, upocení, se šrámy na duši

 

Toliko toužíme po přátelské rouše

po obejmutí svých bližních

Snažíc se zapomenouti na nehostinnou minulost

doufajíc jen v dobrotivou budoucnost

 

Nezbývá nežli po letech konečně si říci ono magické:

vítejte má lásko, rodino, můj příteli

V jejich objetí spočinouti

rozdat se jim hřejivým srdcem

 

Vezmeme tedy loutnu a flétnu

usedneme za klavír

konečně společně nově nabytou svobodu oslavíme

vzájemnou přízní se započneme obdarovávat

 

Tak stiskni mou dlaň

věnuj polibek

ulož onu nechvalně proslulou zlobnou zbraň

do temných hlubin minulosti

 

Místo ní tu máš mne

svůj klidný přístav, stále zázemí

na tom se nic nezmění

pokud slíbíš mi

že po zbytek života budeš uznávati lásku

nikoliv onu zlem a krví nasáklou válku

 

Tak by tomu navěky mělo být

jen v pokojném míru tu žít

 

III.

BYL BY HŘÍCH

Byl by hřích neobejmout tě, lásko má

byl by hřích odloučit se od tebe, krásko má

svůj mundúr vojáka jsem již odevzdal

bolestivou vojnu prodělal

A nyní si přeji býti jen tvůj

a aby nad námi ochranou ruku držel sám velký mocný Bůh

 

Toliko bolesti prožívala má duše

když brala životy druhým z nehostinné buše

Já však více nehodlám teskniti

to ti chci nyní důvěrně sděliti

 

Chci jen tebe na rty líbat, lásko má

pro tebe tu navěky být, krásko má

 

Byl by hřích nemít hřích

prahnout po tvé lásce

vděčný za to být, kát se

na rty tě líbat

tvé srdce láskyplně vzývat

 

Tisíckrát ti štkát do vlasů

slůvka naplněna vášní z milostných dopisů

 

Byl by hřích nebýt tvým Romeem

a ty mojí Julií

noci plné vášní prožívat v tvém obětí

 

Neboť pouze když dvě zamilované duše splynou v jednu

je to navěky věků

je to na věčnost

srdcem láskou stvrzenou věrnost

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář

Trnité růží (19)

I.

NADĚJE

Již z dálky slyšet je

jak odbíjejí zvony

vše do zdárného konce dospělo

hra na kočku a myš kýženě ukončena byla

 

Nezbývá nežli slzu zakápnouti

a konečně domů vydati se

na vše zlé rychle zapomenouti

 

Toliko bylo promarněno lidských životů

že jejich počty na prstech rukou spočítati nelze

 

Je třeba do pozitivní budoucnosti hleděti

jen ono pěkné v ní sdíleti

 

Uložme proto pušky, samopaly a vojenské mundúry

vše ze sebe rychle shoďme

jen láskou a vším světským nádherným kochejme se

 

Potřesme si přátelsky rukami

padněme na kolena před Bohem

pomodlíce se za lepší zítřky

na padlé v bojích nezapomínajíce

 

Svět se toliko změnit potřebuje

očistit od všeho špatného

Pouhé hřejivé slovíčko postačilo by

abychom míru nabrali do dlaní vrchovatě

 

Všichni v těchto chvílích za lepší svět zodpovědní jsme

učiňme tedy první krůčky

směle svá něžná srdce naplněná láskou nabídněme

a potřebným se vrchovatě rozdejme

 

Jak krásně je zas na světě

slovy to vyjádřiti nelze

to když lidé po dlouhých letech vleklých bojů padají si opět do náručí

dojmy z nově nabyté svobody navzájem sdělujíce si

 

Nezbývá než-li poprositi:

vydrž nám vymodlený míre těch několik dalších tisíc let

Ať je nám dále hezky na tomto světě

bez válek a zbytečných lidských utrpení

 

II.

PRAMÍNKY VLASŮ

Ach pramínky vlasů

jak jen rád pročesávám vás

kousíček po kousíčku

centimetr po centimetru

 

Nemine dne kdybych opomenul

nemine noci kdybych zanevřel na onu ladnou hebkost

Tak tomu jest za mého života

a tak jest tomu bude i po mé smrti

 

Lidské bytí je příliš krátké na rozkoše

já sám dopřál bych si jich vrchovatě

Proto tě živote prosím

abys ke mně shovívavý byl

 

Připouštím – nežil jsem vždy důstojně

Uznávám – nežiji tak ani nyní

 

Tak alespoň prosím za ony pramínky vlasů

pramínky plné něhy a pochopení

z nichž hřejivé dobro a láska pramení

ona pozitivní znamení

 

III.

POTOKY VÁŠNĚ

Modlím se za potoky vášně

jsou překrásné až zrak přechází

to když padneš mi do náruče dívko má překrásná

dívko tak milá mému srdci

 

Rozdal bych se ti na tisíce

možná až na miliony drobných srdcí

tak moc toužím po vášni

vášni dvou spřízněných duší

 

Ohně duní v ozvěnách tuh

voda obrací se v korytech pocitů

pocitů tak vášnivých až zrak přechází

 

Když dva milují se

není zapotřebí slov

vzájemné dotyky postačí

a pak kouzlo lásky dostaví se vzápětí

 

Miluj mne napořád

lásko má kouzelná

nikdy neopusť mne

 

Navěky věků zůstaň v mém srdci

srdci tak souznícím s tím tvým

má lásko – má kouzelná krásko

zpevněná milostnou páskou

Rubriky: Trnité růží | Napsat komentář