Tobias Mauer se snažil udržet letadlo ve vzduchu, leč bylo to nad jeho síly. A tak mu nezbylo nic jiného nežli si nasadit padák a zavčas z letadla vyskočit. Jenže tím muž zdaleka neměl vyhráno, neboť se po dopadu ocitl osamocen v poušti. Nebo tomu snad tak nebylo?
Tobias právě studoval plánek, aby zjistil, kde že se to momentálně nachází, když vtom ho kdosi oslovil: „Jsem tu správně na planetě Zemi?“
Tobias zanechal studií plánku a ohlédl se ve směru toho jemu neznámému hlasu. A tam v písku pak spatřil malého mužíčka v úhledném oblečku.
„Jsem tu správně na planetě Zemi?“ zopakoval mužíček.
„Ano, to jste,“ odpověděl překvapený Tobias.
„Tak to jsem rád,“ oddychl si úlevně mužíček. „Dobrý den, mé jméno je Kryšpín Mrkvička,“ uvedl. „Řečeno vaší pozemskou terminologií,“ doplnil. „A jaké je vaše ctěné jméno?“
„Promiňte?“ byl stále z mužíčkovy nečekané přítomnosti Tobias tak trochu nesvůj.
„Jaké je vaše ctěné jméno?“ zopakoval laskavým tónem Kryšpín.
„Ach tak, promiňte, Tobias Mauer,“ představil se konečně Tobias.
„Těší mě, že vás poznávám,“ potřásl si s ním Kryšpín náruživě rukou. „Rád bych vaši Zemi poznal blíže. Byl byste prosím tak laskav a provedl mne po ní?“ vyjádřil následně své niterní přání.
„To bude problém, naše planeta je totiž dlouhá mnoho kilometrů,“ oponoval okamžitě Tobias.
„Vážně?“ udivilo toto Kryšpína.
„Ale mohu vám věnovat toto,“ dostal Tobias spásný nápad.
„Co je to?“ rozzářily se Kryšpínovi jeho modré oči.
„Atlas našeho světa, v něm najdete vše podstatné.“
„Jé, mockrát děkuji!“ a Kryšpín nadšeně začal atlasem světa listovat.
Tobiase toto náhodné setkání upřímně zaskočilo. Povídal si tu zřejmě s někým, kdo vypadal, jako by pocházel z úplně jiné planety, zatímco na této jeho jménem Zem právě zuřila Třetí světová válka. Na druhou stranu zase bylo milé poznat někoho, kdo se zajímá i o jiné věci, než jsou právě válečné konflikty.
„Vy zřejmě nejste odtud, že se nemýlím?“ odtušil.
„Ano, máte pravdu,“ přisvědčil souhlasně Kryšpín. „Mým domovem je planetka Solon, sídlící nedaleko planety Merkur.
„Ten my pozemšťané velmi dobře známe, již nesčetněkrát jsme na něj pořádali výpravy,“ odpověděl Tobias.
„Ale to je báječné!“ potěšilo to Kryšpína. „To musíte být na vaši Zemi a její obyvatele nesmírně pyšný.“
„Ano, kdysi jsem na ně opravdu pyšný býval, nyní je tomu ale přesně naopak,“ překvapil touto výpovědí Tobias Kryšpína.
„S vaší Zemí je snad cosi v nepořádku?“
„Zmítá jí celosvětový válečný konflikt,“ vyšel konečně s pravdou ven Tobias. „Již třetí v pořadí,“ připojil ke své původní výpovědi.
Kryšpína tato zpráva příliš nepotěšila. Konečně našel planetu, na níž byl přítomen život, a zrovna jí musely vládnout nepokoje.
„Z vašich očí se dá vyčíst smutek,“ konstatoval pak Tobias.
„Ani ty vaše nejsou čestnou výjimkou,“ navázal Kryšpín.
„Ale věřte mi, že tomu nejsem rád. Kdyby to jen trochu šlo, tak bych se na celý náš svět zase rád usmíval,“ svěřil se Tobias.
A tu Kryšpínovi cosi spásného přišlo na mysl. Když on byl Tobiasem již obdarován, slušelo se, aby mu také něco svého niterního věnoval. „Toto je dárek ode mne, prosím, račte si ho převzíti.“
Tobias s díky od Kryšpína přijal jedno menší vajíčko, popravdě však nevěděl, co si s ním má počít.
„Takto na mne nikdy nezapomenete.“ Kryšpín na vajíčko poklepal a to se následně rozevřelo a Tobiasovi se tak naskytl pohled na mužíčkův autoportrét.
„Děkuji,“ odvětil vděčně. „Budu váš dar opatrovat jako oko v hlavě, slibuji.“
Hovor na moment ustal. Tobias i Kryšpín hledali nová vhodná slova pro další konverzaci.
„Takže vaše Země se vážně halí do smutku?“ podotkl zhruba po minutě ticha Kryšpín.
„Ano,“ odvětil poklesle Tobias. „Za rozumné tedy pokládám návrat na vaši domovskou planetku.“
„To mi opravdu doporučujete? Vždyť jsem se tu nestačil ještě ani porozhlédnout,“ namítl Kryšpín.
„Věřte mi, že takto to bude lepší,“ usoudil Tobias. „Jako satisfakci pak berte okamžik našeho náhodného setkání, jenž se neslo v ryze přátelském duchu.“
„Co si ale počnete vy, tu sám v poušti?“ přišlo Kryšpínovi záhy na mysl jedno velice podstatné.
„Budu se muset dopátrati nějaké té civilizace,“ poznamenal zkroušeně Tobias.
Kryšpín z jeho mluvy rozpoznal, že to vyznělo dosti ztrápeně, a proto se zeptal: „A mohl bych onu civilizaci jít hledat společně s vámi?“
Tobias byl Kryšpínovým návrhem upřímně zaskočen. Nestál o to, aby se mu stalo něco zlého v těchto nelehkých, pro planetu Zemi doslova krutých časech. Tak moc si vážil onoho setkání s ním v tomto okamžiku.
„Moc prosím,“ doslova žadonil Kryšpín. „Když už je tento váš svět naplněn útrapami, o to více ať se upevní naše přátelství, po dobu, co onu civilizaci budeme společně hledat.“
„Nuže dobrá, co mám s vámi dělat,“ povzdechl si znovu Tobias a oba dva se pak vydali na nelehkou cestu pouští, vstříc neznámému. Ale to už je jiný příběh.