Vladimír posedával v jedné z kaváren v Karlových Varech. Očekával příchod tuze vzácného hosta a obával se, zda-li na smluvenou schůzku vůbec dorazí. Nebyl to totiž jen tak ledajaký host, měl svou vlastní specifičnost! Tento host pocházel z časů minulých, i když i ty pro četné historiky a badatele byly stále živoucí, stejně jako pro nejednoho soudobého filmaře. Ono by vlastně postačilo zmínit Lidice, Ležáky či všeobecné slovíčko transporty a mnohým by zajisté již došlo, o jakou dobu že se to vlastně jedná.
Olga Hessová nepocházela z Čech, nýbrž z Katyně. Byla to tedy Polka. Vladimíra zaujala hned na onen první pohled a proto s ní onehdy hodlal strávit i delší čas, na rozdíl od filmařů, kteří Olze věnovali pouhých pár pohledů, aby ji následně i s její rodinou vylákali z bunkru a pak všem uštědřili kulku do temene hlavy. Avšak nebyl by to ten pravý vzpomínkový film na válečná léta, aby neopominul vyzdvihnout i tehdejší agresi příznačnou pro sovětské vojáky. A tak než-li Olga byla sprovozena ze světa jako její otec, matka a bratr, neušla ponižujícímu znásilnění.
Vladimír měl možnost leccos z toho změnit, vždyť onehdy se přece jednalo o pouhý vzpomínkový film – pravda, inspirovaný skutečnými událostmi! Avšak svět textu a v něm vyobrazené výjevy v podobách představových obrazů, to zase byl Vladimírův čistě soukromý tvůrčí Vesmír, do něhož žádný z filmařů neměl právo zasahovat! A právě tento Vesmír na plátnech jinak reálných karlovarských reálií začínal slibně ožívat, když do jedné z jejích kaváren konečně zavítala osoba vpravdě v mnohém neobyčejná.
„Dobrý den, jsem rád, že jste našla odvahu a přišla.“ Vladimír vstal a jako pravý džentlmen Olze pomohl zasednout ke stolu. Zároveň s tím se nemohl nabažit té sympatické tváře, Olga totiž vypadala přesně tak jako na onom filmovém plátně, takže dle toho zákonitě i vzbuzovala patřičný zájem ostatních.
Zkrátka již nepanoval rok 1945, nýbrž ten s datem 2011!
„Původně jsem s touto schůzkou, přiznám se vám, váhala,“ bylo první, co Olga řekla, načež na ní i nadále byly znát jisté obavy. Ovšem podivujme se něčemu takovému, když někoho naráz pozoruje na dobrých třicet zvědavých očí.
Vladimír tedy vyhověl přání Olgy a oba se přesunuli do jednoho ze zadních koutů kavárny, kde jinak nikdo nepřebýval.
————————————————————————————————————————
————————————————————————————————————————
„Opravdu velice zajímavé vyprávění, i když dosti smutné,“ musel chtě nechtě konstatovat Vladimír. „Vím, nemuselo tomu tak vůbec být, kdyby jeden nejmenovaný muž…“
Na Olze bylo znát, že se již k jednomu z nejkrutějších období nedávné dekády nedokáže dále vyjadřovat. A Vladimír jako by si toho byl vědom: „Už se tam nemusíte vracet.“
Hovor na malou chviličku ustal. Jako by oba jeho aktéři hledali nová slova, slova, v nichž by bylo obsaženo více pozitivního dobra. A protože se Olga jaksi neměla k řečnění a onu mluvní pauzu využívala spíše k pozorování okolí, pokusil se o následnou novou konverzaci Vladimír.
„Dnes je opravdu překrásný den. Den jako stvořený pro nová setkání.“
„A jaké je vlastně tohle dvacáté první století?“
Vladimír danou otázku očekával. Respektoval ji, nezlobil se proto na Olgu, že svým novým výrokem tak trochu narušila poetiku jeho zamýšlených slov.
„Co vám budu nalhávat: svět se v něčem dokázal změnit k lepšímu, avšak v mnohém stále zbrojí za zlo.“
Nyní zase Olga dala najevo chápavý postoj. Její matný úsměv se však opět vytrácel. Vladimír ale rozhodně už neměl v plánu dál smutnit. Chtěl Olgu stůj co stůj učinit šťastnou.
„Rád bych vám někoho představil,“ oslovil ji znovu Vladimír a ponoukal, aby se pohled pohledné Polky, stejně jako ten jeho, ubíral směrem ke vstupním dveřím kavárny.
Olga ony dotyčné nejprve nepoznala, při druhém pozornějším pohledu však této velice pohledné Polce jako by se srdce naplno rozbušilo. Najednou toužila po jediném: rozeběhnout se a všechny do jednoho obejmout.
Olga tedy vstala ze židle!
A Vladimír pak již jen pozoroval, jak ladnými skočnými krůčky pospíchá za početnou skupinkou příbuzných a s každým z nich se zvlášť a v slzách vítá. Avšak Vladimír moc dobře tušil, že tentokrát to nejsou slzy smutku, nýbrž ty symbolizující štěstí za účelem nálezu kdysi velké ztráty.
A tak se jeden den v jedné nejmenované kavárně v Karlových Varech nesmazatelně do dějin zapsal další velkou událostí, i když místním návštěvníkům a zapisovatelům historických mezníků daná událost jednou provždy zůstala skryta.
Jen takové menší ohlédnutí za mými školními léty, kdy jsme té Druhé světové války měly opravdu plné uši a taky oči a to přímo na hodinách dějepisu, a jedna z učitelek, co ho tehdy vyučovala, nám zadala, abychom zpracovali nějaký vlastní příběh, co by se k ní mohl tématicky vztahovat, k čemuž danou paní učitelku vyburcovaly dvě věci: válečné dokumenty, které se díky existenci kamer zachovaly na plátnech, co znamenají (a poznamenaly svět), a tak právě o hodinách dějepisu běžely o sto šest, a následná osobní pocta jakési historičky, co sama na válečná téma zrovna zpracovala nějaký ten počin a jala se besed po různých sezeních, školy nevyjímaje.
Má postava Olgy Hessové pak byla inspirovaná jednou skutečnou Polkou, co s rodinou našla smrt poté, co se stala obětí ruských vojsk poté, co ta osvobodila Německo, jen ono jméno jsem si z dovolením upravil dle sebe.
A ještě závěrem čtyři věci stojí za zmínku: 1)Ano, opět je tu přítomen onen Vladimír coby potenciální průvodce daných zápisků o “Tygrovi”, které já od něj jakoby pomyslně pouze odebírám. Prostě už to tak bylo předem mnou dáno a nic jsem na tom proto nehodlal měnit. 2)Onen prázdný rámeček, to není překlep z mé strany. Ten slouží zase k tomu, abyste si vy, čtenáři, do něj potenciálně doplnili, co o té době víte a tak podobně. 3)Nerad bych, aby tato dvacátá povídka na vás snad působila jako nějaká recese, jen se prostě o těch historických válkách pořád dokola neustále mluví a člověk je k nim staršími ročníky veden a poučován, jak to tentkrát ty starší ročníky měly všechno těžší, a jak Rusové nevěděli, co je to budík, a proto do něj stříleli, neboť si mysleli, že jsou to nepřátelští Němci (slovy mé babičky řečeno!). O tom ale možná zas někdy jindy.
4) Zkrátka, nejen ty Dánky a Rusky mají něco do sebe, i tahleta Polka mě něčím uchválita, i když filmaře zas tak ne (jak mé vyprávění napovídá!), a tak jsem si ji po Rusce Anně dovolil pro sebe ještě jednou obživit a prostřednictvím průvodce Vladimíra po svém zpracoval její nový životní osud. Onehdy to o hodinách dějepisu způsobilo zančné údivy, tak snad se k nim tentokrát připojí i o něco radostnější výkřiky nadšení.