Tom Patrick

Tuze se ti omlouvám, můj vzdálený africký příteli, za všechny své nemístné urážky, i když ty nejspíš netušíš, na co konkrétního narážím. Jak bych je jen odčinil? Mohl bych ti nabídnout na seznámení jednu dívku? Je vážně velice překrásná. Stál bys však o ni, Raule? Předpokládejme že ano.

Co již bylo napsáno statí na téma Války a nepokoje? Nespočetné množství. Můžeš klidně počítat se mnou.

Ani Soňa doposud neprožívala šťastný život. Tys, milý Raule, strádal ve válkách, jak se jen dalo, a ani ona nebyla výjimkou.

Vážně jsou toto jen prázdná slova? Ne, nemyslím si, sice zní jako jedno velké obehrané klišé, avšak jak je navenek jinak správně interpretovat?

Ty, Raule, již nemáš svou milovanou matku a Soňa zase ve sporech přišla o otce. Ani jeden z těchto dvou lidí zajisté nebyl zlým člověkem, jen osud jim prostě nepřál. A Nebe možná přáti bude.

Promiň, Raule, ale ani já to prostřednictvím textu nedokáži změnit, i když má kamarádka Iko tvrdí, že právě text tuto možnost pokaždé má. Jenže to bych světu lhal jak o tobě, tak i o Soně. A stejně tak by světu lhal Martin, že nikdy nečetl byť jen kratičký úryvek z knihy Mé magnetické pole.

Ano, magnetické pole, to je vlastně svět sám o sobě, nemyslíš?

A tak, potkejte se vy dva, tedy ty a Soňa, a začněte spolu nový život – nechám výhradně na vás, zda-li se jím stane tvá domovská zem či ta druhá, na hony vzdálená, tobě doposud neznámá.

Ty, Raule, ač jsi na černém kontinentu až doposud prožíval jen samá trápení z nevole jiných, mi v dalším dopise zajisté sdělíš, že v tvé Africe je jinak i plno krásných míst, které stojí za to vidět – co já vím, třeba takové vodopády do této kategorie, přeplněné poetikou, spadají. A možná že i Soňa ti jednou bude básnit o své rodné Moskvě.

Ale asi bych ti tato slova neměl sdělovat já osobně, neboť jak již víš, i já jsem ve svém životě chyboval. Ale pokud mě i přesto, Raule, vyslyšíš, udělej to alespoň kvůli mně a otevři své srdce Soně. Neboť lidé, co v životě zakusili trauma, k sobě vždy budou mít blíže a o to více se pak navzájem i podpoří. Do budoucna pak už jen myslí na to společné hezké a to zlé z minula se snaží zapomenout. A ve dvou se to životem přeci jen lépe kráčí, jak praví zavedené moudro léta prověřené.

Magnetické pole je velmi ošidné. Anna nadále jen sní o ztraceném synovi, ty ale, Raule, nemusíš snít, stejně jako Soňa. Co říci závěrem? Snad jen: Ave Vitae.

Je mnoho cest, avšak pouze jen jedna vede z tohoto bludiště ven a znamená jediné možné východisko pro partu lidí na případné osvobození. Ale je to skutečně tak, jak vám to právě teď líčím? Ano, jistá parta lidí v tomto bludišti opravdu přebývá, není tím však myšlena parta přátel, nýbrž několik jedinců, co se navzájem ani neznají. Ani ten, co je do onoho bludiště zavedl, není jejich přítelem. A vlastně je také nezná jmény. Spíše se z pohledu těch tam dole jedná o nepřítele, leč ono dotyčno, o tom takto doslovně nepřemýšlí, neboť není člověkem, tedy tvorem z masa a kostí samostatně a logicky uvažujícím, nýbrž někým, kdo nevlastní žádné tělo natož mysl překypující myslivostí. Ano, bohužel s politováním musím konstatovat ono nemilé, že počasí k této stránce lidské mysli ještě zdaleka nedospělo a tak ani neví, že pro dané bludiště existuje i vícero pojmenování jako je například labyrint, ovšem s tvrdým ý po bé a měkkým í po er. Ano, takto to jest psáno, avšak výhradně z vůle člověka. Kdyby počasí mělo právo zákonné volby nad volbou lidskou, mohlo by se klidně stát, že by se ona (ýí) ve slově labyrint pak psala v opačném pořadí. A ač by něco takového mnohé z nás znalce češtiny zajisté tlouklo do očí, nemuselo by tomu za stavu změněných okolností vůbec býti, neboť by lidstvu daná změna zkrátka přišla naprosto přirozená.

Ovšem ti lidé, co jsou momentálně vlivem počasí uvězněni v labyrintu či bludišti jménem les, z něhož bohužel do vesnice vede pouze jedna cesta, nemají čas o něčem takovém jako já přemýšlet, stejně tak jako počasí nemá čas přemýšlet o tom, že někoho vězní, neboť něco takového je pro něj jednou velkou neznámou. A co je rovněž na této aktuální problematice ještě zajímavé, je mnou uvedené oznámení, že z lesa vede pouze jedna cesta. Pokud bychom toto dali do spojitosti právě s labyrintem, asi by na té „jedné cestě“ nebylo nic prazvláštního, avšak o lesu je jinak známo, že z něj může vést i vícero osvobozujících cest. Leč těch zhruba patnáct uvězněných lidí má nyní tu smůlu, že se právě jedná o zcela opačný případ. A já s tím nemohu nic dělat!

V jistém směru těch šestnáct lidí, neboť ten jeden navíc se ještě objevil zcela nečekaně, když vylezl zpoza smrčku, má tak trochu štěstí v neštěstí. Bouře, co všechny souží, je to velice nepříjemná, leč je i velice pravděpodobné, že za dobrou hodinku či dvě ustane a změní se v příjemný deštík. Jsme totiž přítomni v Čechách, nikoliv v Japonsku, kde by se k oné bouři mohla přidat vlna tsunami či láva ze stále činných sopek. I zde, u nás v Čechách, se samozřejmě nějaké ty sopky stále vyskytují, avšak dřímají tu po nějaké to staletí v poklidu a navíc, v oblasti, kterou nyní mám na mysli, se žádná nevyskytuje.

To by se dalo považovat za určitou výhru, avšak ani tak není si radno zahrávat s počasím jako takovým, neboť i sebemenší pád stromu může, podobně jako sopečná láva, usmrtit. Avšak ani na toto nemá naše skupinka šestnácti lidí čas myslet, urputně se snaží najít cestu z lesa a ohřát se u kamen v domku, k němuž spěje ona jedna jediná výchozí cesta.

Tak bych zajisté logicky zauvažoval i já, kdybych se ocitl v takovéto prekérní situaci, neboť hledat místo na úkryt v takovéto průtrži mračen by nemělo pražádný význam – tak jako tak bych promokl na kost, což je zde samozřejmě míněno pouze jako pouhé přirovnání. Ovšem ani na toto jedno přirovnání bych dozajista nepřišel, neboť za takovéto nehostinné situace člověk přemítá o něčem zcela jiném. Třeba jak všemu zdárně uniknout. Ale kdybych, podobně jako ta šestnáctičlenná roztroušená skupinka lidiček, nebyl vystaven počasí na obtíž, klidně bych o podobných rčeních třeba i v klidu popřemýšlel a pak bych třeba došel k závěru, že ani sopečná láva nemusí pouze škodit nýbrž i zúrodnit půdu, obdobně jako na první pohled nehostinný déšť. To pak to, co se navenek jeví jako něco výhradně zlého, může být vnímáno i jako něco krásného.

To poslední, co Alan Poe zaslechl, byla klavírní sonáta é moll. I přes ten žal, jímž byla doslova přeplněna, mu tentokrát v uších zněla překrásně vábně. K tomuto došlo vůbec poprvé: Alan měl potřebu si sonátu vyslechnout ještě jednou, avšak tato benevolence mu již byla odepřena.

Po této počáteční zkušenosti se Alanovi umírání tedy začalo jevit jako příjemné. Odnikud se nelinulo žádné hlučné bubnování, na které upozorňovali jiní, sami na pokraji smrti, a ani onen průchod tunelem nepůsobil nijak zvlášť hrůzostrašně, jak se původně domníval Alanův nejlepší kamarád Bruno.

Rozhostila se tma, nastalo ticho – konec všem starostem.

Ale co to? Alan snad nespal ani pět minut či to v součtu dávalo rovných pět světelných let? A už znovu měl tu možnost pozorovat bělavé stěny, i když pod jiným jménem. A vlastně to malé miminko ani nemělo ponětí o tom, že kdysi bývalo Alanem a že jeho nejlepším kamarádem býval jakýsi Bruno. Ten ostatně přebýval na tisíce mil daleko a byl o dobrých dvacet let starší. A dál znal dobře most, o kterém nynější Alan, jmenující se Radim, neměl sebemenších potuch, stejně jako Bruno o svém znovuzrozeném příteli na těch tisíc mil daleko od něj. Ani jeden by toho druhého nyní nepoznal, bylo to přece tak dávno, co se oba naposledy spolu viděli. Navíc, každému čas přivodil své: Bruno byl již značně prošedivělý šedesátiletý pán, zatímco Alan, nyní tedy vlastně nově Radim, se z role dvacetiletého jinocha navrátil do role denního miminka, co nyní náleželo zcela jiné mamince.

Zatímco Bruno si stále ještě mnohé pamatoval ze svého dříve prožitého života, Alan převtělený v Radima o něčem takovém, jako je život, ještě nebyl schopen ani sám přemýšlet. Pokud ten mocný pán tam nahoře, o němž Radim rovněž zatím neměl potuchy, dá, možná že se podobných úvah o významu existence jeho čerstvý svěřenec zanedlouho dočká. Jistým se může státi pro něj jedno: určitě k tomu dojde mnohem dříve než za oněch dvacet let jeho současného života.

Ale i tak, jak zajímavé by pro oba dva, tedy Bruna a Radima, bylo po těch dvaceti letech nové setkání? A kdyby k němu přeci jen shodou šťastných náhod došlo, poznali by se ti dva vůbec? Okamžitě? Automaticky? Není výhradně vyloučeno, že by mezi nimi nějaká ta jiskra poznání sama od sebe nepřeskočila. Kde já jsem vás to jen viděl? Jste mi nějak velice povědomý, to by zajisté byla ta správná výstižná slova onu jiskru definující. Ó a kéž by se pak ta slova dala nějak věrohodně i prokázat!

Prozatím však o takových jiskrách zbývá bohužel pouze výhradně polemizovat. Avšak někdy je to velice krásné polemizování, to když pisatel ví, že ti dva se spolu mohou setkat za pár let znovu. Škoda jen, že ty dva cesty znovu-sebepoznání i tak s největší pravděpodobností budou míjet, neboť osud je velice velice převelice nevyzpytatelný.

A zase tu byl jeden z těch nepříjemných dešťových dní, s nímž zkraje rána přišla i bouře. Anna Pálavská to celá nesvá pozorovala z okna rodinného domu. Právě tyto dva nekalé přírodní živly kdysi připravily o život jejího jediného syna. Avšak, bylo tomu skutečně tak? Kdo z místních toho Annina kloučka vlastně vůbec kdy spatřil na vlastní oči? Žil vůbec?

Leč pokaždé, to když domorodci či přespolní zvědavci opakovaně spěli do lesa na mýtinu, kde k oné údajné tragédii mělo dojít, káli se pak, že tam toho Ferdinanda skutečně zahlédli. Že by tím tak byl podán posmrtný důkaz i o existenci smyšlené osoby? Možná ano, možná že i jinak neexistující osoby, jimž skuteční lidští stvořitelé věnují přehnanou pozornost, dokáží z jejich myslí sejít na konkrétní reálné pozemské místo a na něm se pak druhým vystavují na obdiv. Pokud tedy Anna ustanovila, že její Ferdinand byl onoho osudného dne oděn do společenských šatů, bylo to tak viděno i navenek očima pozorovatelů. Ba co víc, Lesenskou mýtinou se i nadále táhne smích a naříkání náležící asi tak pětiletému modrookému blonďáčkovi, co znenadání sešel z maminčiných ruček na scestí, což se mu stalo osudným. Tak proč ten nemilý osud jednoduše nezměnit, když někteří stále soudí, že to vše je jen čirý výplod jedné ženské fantazie?

Něco takového Anna ovšem pokaždé odmítne. Mluví pravdu?