A zase tu byl jeden z těch nepříjemných dešťových dní, s nímž zkraje rána přišla i bouře. Anna Pálavská to celá nesvá pozorovala z okna rodinného domu. Právě tyto dva nekalé přírodní živly kdysi připravily o život jejího jediného syna. Avšak, bylo tomu skutečně tak? Kdo z místních toho Annina kloučka vlastně vůbec kdy spatřil na vlastní oči? Žil vůbec?
Leč pokaždé, to když domorodci či přespolní zvědavci opakovaně spěli do lesa na mýtinu, kde k oné údajné tragédii mělo dojít, káli se pak, že tam toho Ferdinanda skutečně zahlédli. Že by tím tak byl podán posmrtný důkaz i o existenci smyšlené osoby? Možná ano, možná že i jinak neexistující osoby, jimž skuteční lidští stvořitelé věnují přehnanou pozornost, dokáží z jejich myslí sejít na konkrétní reálné pozemské místo a na něm se pak druhým vystavují na obdiv. Pokud tedy Anna ustanovila, že její Ferdinand byl onoho osudného dne oděn do společenských šatů, bylo to tak viděno i navenek očima pozorovatelů. Ba co víc, Lesenskou mýtinou se i nadále táhne smích a naříkání náležící asi tak pětiletému modrookému blonďáčkovi, co znenadání sešel z maminčiných ruček na scestí, což se mu stalo osudným. Tak proč ten nemilý osud jednoduše nezměnit, když někteří stále soudí, že to vše je jen čirý výplod jedné ženské fantazie?
Něco takového Anna ovšem pokaždé odmítne. Mluví pravdu?