Tom Patrick

Jaké je to milé, přemilé, když se Jana Marková na mě zase usmívá a nesoptí výbuchy hněvu. Jak toto však podat, aby to nevyznělo jako jedno velké klišé? Neboť hněv, to je něco, co je lidem napříč generacemi dobře známé, a o Janě či nějaké té marce taktéž v minulosti museli slyšet. A úsměv? O tom jakbysmet.

Avšak poslední dobou se dost často uvádí, že právě úsměvu je jako šafránu, že ho prý není nazbyt, tedy na rozdávání. On se vlastně ten úsměv rozdat dá, třeba prostřednictvím obrázků na pohlednicích, když toho lidské rty nejsou samy od sebe schopny, když na to nemají sílu. A tak i ona Jana Marková může být komukoliv dostupná, pokud je po její přítomnosti hlad.

Pohlednice měla Jana Marková vždycky velice ráda. Zaváněly jí příjemnou nostalgií. Mohla na nich oči nechat. Dokázala u nich vysedávat celé hodiny a hodiny. A také se při tom obešla bez přísunů energie. Na pročtení pohlednic vždy postačila svíčka a ta se zažehla sirkou. Dnes však jako by toto jíž neplatilo. Dnes jako by jakýsi šotek té krásné nostalgii učinil přítrž. Tomu fenoménu se prý říká elektřina. A onu pohlednici prý údajně imituje jakási obrazovka. A v té obrazovce je prý uložen jakýsi integrál. Ten název údajně zní ale trošičku jinak, míní Jana.

A ta obrazovka prý pohltí každé moderní oči, všechny oči, co k ní byť jen jednou přilnou.

Avšak Jana by vám stejně řekla, že u ní toto rozhodně neplatí. Jana totiž úsměv a postavy zvěčňuje ručně, na stále ještě v trafikách dostupné pohlednice. Dle Janiných slov to jde přímo od srdce, neboť dle Jany žádná moderní obrazovka a její naprogramované vymoženosti nedokáží nahradit lidský vrozený um. A pokud se Jana ještě jednou vrátí k očím, tak ty jí ta obrazovka spaluje. A tak ta nostalgická svíčka je dle jedné ženy stále něčím, co se nedá vyčíslit penězi, je tedy čímsi k nezaplacení. A také ta svíčka nic moc nestojí a i něco stále ještě vydrží. I v dnešní moderní a přetechnizované společnosti! A na rozdíl od takové obrazovky i taková svíčka vícero pamatuje.

Takže když si Jana prohlíží dávné pohlednice, je to jako by se vracela v čase.

A na pohlednicích takový klaun zůstává pořád klaunem, kdežto ten integrál ho mnohdy znehodnotí k nepoznání. To už pak není ono! To se pak i pravý lidský úsměv nenávratně vytrácí.

Když sestupujeme po zámeckých schodech, obvykle vždy nenarazíme na někoho známého, pokud se tedy přímo nejedná o člena turistické skupinky, jíž náleží i naše maličkost. Já ale takové štěstí měl. A ihned také z mé strany došlo na sejmutí klobouku na důkaz zdvořilosti a ta dáma k mému nesmírnému úžasu učinila totéž. Jak krásné to bylo shledání a ještě dojemnější přivítání. Dva lidé, co se naposledy viděli před sedmi lety, jako by se viděli včera. A rovněž si ti dva měli co říci – nuže, po tolika letech nevidění se tomu vidno ani nedalo divit. A počasí jim přálo: slunko svítilo a zdálo se, že svět našel zalíbení v pokoji, klidu a míru. A tak tomu dříve nebývalo, což si ti dva rovněž neopominuli připomenouti. Že by zemský magnetismus navenek uměl projevit i soucit? Možná že ano. A v té chvíli se smrt zdála být něčím, co nikdy nespatřilo světlo světa, a život zase nabyl na významu. A kdo ví, třeba se časem ti dva dají dohromady a na světě se tak radost zdvojnásobí. A jak praví zákon magnetu: dva naprosto odlišné póly se přece… přitahují.

Nemám rád katastrofické filmy. Nahánějí mi hrůzu. Upřednostňuji význam lidských duší. Letadlo přeci nemusí nutně spadnout z nebes na Zem a roztříštit se o ni. Když o tomto fenoménu přemýšlím, kolikrát si říkám, zda-li mi život stojí za žití. Jenže scénáristé jsou nepoučitelní, oni prostě katastrofické vize vyhledávají, dokonce se domnívám, že je snad svým vlastním přičiněním i přivolávají v běžném životě!

A tak má oblíbená postava opět skonala a tak krásně znělo její plátnové jméno: Hannah. Znám jednu dívku takového jména. Kdybych jí položil otázku ohledně pádu letadla, nejspíš by mi řekla, že by ho nechtěla absolvovat. Ovšem takovému plyšovému medvídkovi by to bylo nejspíš jedno. A rovnostrannému trojúhelníku jakbysmet. Lidé, na rozdíl od neživých věcí, jsou zkrátka v kritických situacích mnohem hloubavější.

Ale magnetické pole umí i pozlobit, o čemž svědčí fakt, že někteří scénáristé se zasazují o to, aby si lidé na hlavu onen rovnostranný trojúhelník nasadili coby turban a nakonec znásilnili i onoho plyšového medvídka. Nečekaná letadlová turbulence zkrátka umí dělat divy. Já však věřím, že má skutečná Hannah se podobných excesů, jako ta na filmovém plátně, nikdy nedopustí. Nemusím mít telepatické schopnosti na to, abych si domyslel, že Hančin rovnostranný trojúhelník v poklidu dřímá v jejím šupleti a že s plyšovým medvídkem se nanejvýše tak akorát občas pomazlí – to když jí zrovna opustí přítel, nebo je jí zkrátka prostě jen smutno.

A tak jsem tento svůj názor zaslal i oněm domnělým scénáristům onoho katastrofického snímku s tím, že se domnívám, že tak jak činí má Hannah by dozajista činila i ta filmová, ale oni se mi vysmáli, že prý nerozumím jejich umění. Možná právě proto na mě z dalšího snímku o stavu beztíže kdesi v nebesích nečekaně vykoukl aligátor, co se rozhodl kromě ztráty kontroly nad letadlem požírati cestující. A jakou že mi to scénáristé zaslali odpověď tentokrát? Padouch ve vzduchu je filmovým přežitkem, ano přesně takto to znělo. Za týden budu sedět na lince Praha – New York, tak se nechám překvapit, zda-li tam na nějakého čirou náhodou nenarazím. Již jsem uzavřel sázku se svým plyšovým medvídkem a aby se neřeklo, tak dodatečně i s rovnostranným trojúhelníkem.

O týden později mě čekalo tuze milé překvapení: svou vlastní sázku jsem skutečně vyhrál. Ovšem scénáristé, ti se nade mnou neslitovali ani do třetice. Co závažnějšího než ukájení se na plyšových medvídcích či krvelačných aligátorech s rovnostranným trojúhelníkem v záloze, ještě může být? Ano, žaloba. Žaloba za údajně nemístné urážení amerického uměleckého průmyslu. A od koho že konkrétně? No přece od domnělých scénáristů katastrofických snímků. Avšak já pouze projevil něco, čemu se říká svoboda názorů. Že by má americká angličtina hýřící kritikou byla tak špatná?

A tak sám teď dumám nad jedním velkým scénářem a v skrytu duše doufám, že se uchytí a vydělá mi alespoň nějaký ten dolar, který by mi vystačil na dobrého právníka. Život je zkrátka… ani nechci říct co, ještě by se mi to více prodražilo.

Když se Země zachvěje, její magnetické pole vždy postraší. A pak hodinové ručičky blázní a nejednoho člověka svou lotrovinou i potrápí, to když místo půl jedné oznámí něco málo po šesté. Čas, to je veřejný nepřítel člověka číslo jedna, ovšem i tehdy, když se zemská deska neposune. A co je to vlastně čas? Něco, co si vymyslel přímo člověk sám a onu myšlenku následně vnutil dalším jedincům svého druhu. Nebylo to přeci jen příliš unáhlené rozhodnutí?

Když se zeptáte zvířat, tak ti nemají tušení, co to označení čas v přesném slova smyslu znamená, zato však vycítí pohyb zemských desek mnohem dříve než lidské bytosti. A tím si mnohdy i zachrání holý život. A někteří jedinci ze zvířecí říše jsou natolik zběhlí, že než zemětřesení nastane, jsou již na tisíce mil daleko, neboť vlastní křídla, tedy něco, co si člověk musí sám pracně vyrobit, pokud je nutně potřebuje. Ovšem ani samotné křídlo člověku v záchraně či letu nepostačí, neboť mu váha těla nedovolí vznésti se do oblak.

Avšak Kato to dokázal. Takřka na poslední chvíli! A když se díval dolů, spatřil tam, co již nesčetněkrát před tím: to jak se zem pod tíhou sopečné lávy propadá. Ale kam se vydat? Kde začít nový život? V oblacích? To jde těžko, vždyť i ptáci, co se v nich odmalička pohybují, v nich netráví veškerý svůj život. Když se jejich křídla unaví, potřebují si odpočinout na některé z větví stromů. Avšak Kato takto nemůže uvažovat, neboť jemu coby pozemšťanovi oblaka nepatří, natož křídla, co ho v oblacích udržují.

A není to pouze o tomto strachu, také samota se Katovi jeví jako něco nepředstavitelně ubíjejícího. V jednom jediném okamžiku se tedy Kato rozhodne stát vesmírným Robinsonem: ze sádrové hlavy vyrábí hlavu panáka a tu pak nasadí na koště, z něhož již předtím byl nucen odendat násadu.

Kato si stvořil svého dočasného společníka, k němuž ihned promlouvá! Konverzace je velmi důležitá za takovýchto okolností, člověk tak nezapomene svůj rodný jazyk a stále se udržuje při smyslech. To má obrovskou výhodu: kdyby přišla nečekaná bouře, alespoň na její překonání budou dva. A když se společník rozhodne odporovat tím, že mu znenadání upadne sádrová hlava, není pro Kata nic snadnějšího než ji zpátky nasadit na původní místo a ještě ji jemně profackuje, to aby něco takového jeho společník již příště neudělal. A ten pak skutečně poslechne. A dokonce se odmítá hádat!

Jenže i tak nadále v kurzu setrvává ona nelichotivá otázka: kam dál? Kde nakonec zakotvit? Jistá Anna neustále snila o ztraceném synovi, jistý Alan se znovu našel ve svém příštím životě. A jistý Martin? Ten o tom měl možnost alespoň povyprávět ostatním.

Také Kato by si rád s někým skutečným ve svém životě ještě někdy popovídal, leč nyní je přinucen hledat cestu z bludiště labyrintu mraků jako někdejší skupinka šestnácti lidí z bludiště pozemského. Kato si dal navíc předsevzetí: pokud Raul a Soňa k sobě najdou cestu, ani on v tomto ohledu nebude výjimkou.

Země na obzoru. Země na obzoru! Ovšem stále není jisté, zda-li na ní čekají lidé s otevřenou náručí a hřejivým srdcem, nebo naopak jí bloudí jako labyrintem, věčně ztracení. Věčně zatracení!