To poslední, co Alan Poe zaslechl, byla klavírní sonáta é moll. I přes ten žal, jímž byla doslova přeplněna, mu tentokrát v uších zněla překrásně vábně. K tomuto došlo vůbec poprvé: Alan měl potřebu si sonátu vyslechnout ještě jednou, avšak tato benevolence mu již byla odepřena.
Po této počáteční zkušenosti se Alanovi umírání tedy začalo jevit jako příjemné. Odnikud se nelinulo žádné hlučné bubnování, na které upozorňovali jiní, sami na pokraji smrti, a ani onen průchod tunelem nepůsobil nijak zvlášť hrůzostrašně, jak se původně domníval Alanův nejlepší kamarád Bruno.
Rozhostila se tma, nastalo ticho – konec všem starostem.
Ale co to? Alan snad nespal ani pět minut či to v součtu dávalo rovných pět světelných let? A už znovu měl tu možnost pozorovat bělavé stěny, i když pod jiným jménem. A vlastně to malé miminko ani nemělo ponětí o tom, že kdysi bývalo Alanem a že jeho nejlepším kamarádem býval jakýsi Bruno. Ten ostatně přebýval na tisíce mil daleko a byl o dobrých dvacet let starší. A dál znal dobře most, o kterém nynější Alan, jmenující se Radim, neměl sebemenších potuch, stejně jako Bruno o svém znovuzrozeném příteli na těch tisíc mil daleko od něj. Ani jeden by toho druhého nyní nepoznal, bylo to přece tak dávno, co se oba naposledy spolu viděli. Navíc, každému čas přivodil své: Bruno byl již značně prošedivělý šedesátiletý pán, zatímco Alan, nyní tedy vlastně nově Radim, se z role dvacetiletého jinocha navrátil do role denního miminka, co nyní náleželo zcela jiné mamince.
Zatímco Bruno si stále ještě mnohé pamatoval ze svého dříve prožitého života, Alan převtělený v Radima o něčem takovém, jako je život, ještě nebyl schopen ani sám přemýšlet. Pokud ten mocný pán tam nahoře, o němž Radim rovněž zatím neměl potuchy, dá, možná že se podobných úvah o významu existence jeho čerstvý svěřenec zanedlouho dočká. Jistým se může státi pro něj jedno: určitě k tomu dojde mnohem dříve než za oněch dvacet let jeho současného života.
Ale i tak, jak zajímavé by pro oba dva, tedy Bruna a Radima, bylo po těch dvaceti letech nové setkání? A kdyby k němu přeci jen shodou šťastných náhod došlo, poznali by se ti dva vůbec? Okamžitě? Automaticky? Není výhradně vyloučeno, že by mezi nimi nějaká ta jiskra poznání sama od sebe nepřeskočila. Kde já jsem vás to jen viděl? Jste mi nějak velice povědomý, to by zajisté byla ta správná výstižná slova onu jiskru definující. Ó a kéž by se pak ta slova dala nějak věrohodně i prokázat!
Prozatím však o takových jiskrách zbývá bohužel pouze výhradně polemizovat. Avšak někdy je to velice krásné polemizování, to když pisatel ví, že ti dva se spolu mohou setkat za pár let znovu. Škoda jen, že ty dva cesty znovu-sebepoznání i tak s největší pravděpodobností budou míjet, neboť osud je velice velice převelice nevyzpytatelný.