Je mnoho cest, avšak pouze jen jedna vede z tohoto bludiště ven a znamená jediné možné východisko pro partu lidí na případné osvobození. Ale je to skutečně tak, jak vám to právě teď líčím? Ano, jistá parta lidí v tomto bludišti opravdu přebývá, není tím však myšlena parta přátel, nýbrž několik jedinců, co se navzájem ani neznají. Ani ten, co je do onoho bludiště zavedl, není jejich přítelem. A vlastně je také nezná jmény. Spíše se z pohledu těch tam dole jedná o nepřítele, leč ono dotyčno, o tom takto doslovně nepřemýšlí, neboť není člověkem, tedy tvorem z masa a kostí samostatně a logicky uvažujícím, nýbrž někým, kdo nevlastní žádné tělo natož mysl překypující myslivostí. Ano, bohužel s politováním musím konstatovat ono nemilé, že počasí k této stránce lidské mysli ještě zdaleka nedospělo a tak ani neví, že pro dané bludiště existuje i vícero pojmenování jako je například labyrint, ovšem s tvrdým ý po bé a měkkým í po er. Ano, takto to jest psáno, avšak výhradně z vůle člověka. Kdyby počasí mělo právo zákonné volby nad volbou lidskou, mohlo by se klidně stát, že by se ona (ýí) ve slově labyrint pak psala v opačném pořadí. A ač by něco takového mnohé z nás znalce češtiny zajisté tlouklo do očí, nemuselo by tomu za stavu změněných okolností vůbec býti, neboť by lidstvu daná změna zkrátka přišla naprosto přirozená.
Ovšem ti lidé, co jsou momentálně vlivem počasí uvězněni v labyrintu či bludišti jménem les, z něhož bohužel do vesnice vede pouze jedna cesta, nemají čas o něčem takovém jako já přemýšlet, stejně tak jako počasí nemá čas přemýšlet o tom, že někoho vězní, neboť něco takového je pro něj jednou velkou neznámou. A co je rovněž na této aktuální problematice ještě zajímavé, je mnou uvedené oznámení, že z lesa vede pouze jedna cesta. Pokud bychom toto dali do spojitosti právě s labyrintem, asi by na té „jedné cestě“ nebylo nic prazvláštního, avšak o lesu je jinak známo, že z něj může vést i vícero osvobozujících cest. Leč těch zhruba patnáct uvězněných lidí má nyní tu smůlu, že se právě jedná o zcela opačný případ. A já s tím nemohu nic dělat!
V jistém směru těch šestnáct lidí, neboť ten jeden navíc se ještě objevil zcela nečekaně, když vylezl zpoza smrčku, má tak trochu štěstí v neštěstí. Bouře, co všechny souží, je to velice nepříjemná, leč je i velice pravděpodobné, že za dobrou hodinku či dvě ustane a změní se v příjemný deštík. Jsme totiž přítomni v Čechách, nikoliv v Japonsku, kde by se k oné bouři mohla přidat vlna tsunami či láva ze stále činných sopek. I zde, u nás v Čechách, se samozřejmě nějaké ty sopky stále vyskytují, avšak dřímají tu po nějaké to staletí v poklidu a navíc, v oblasti, kterou nyní mám na mysli, se žádná nevyskytuje.
To by se dalo považovat za určitou výhru, avšak ani tak není si radno zahrávat s počasím jako takovým, neboť i sebemenší pád stromu může, podobně jako sopečná láva, usmrtit. Avšak ani na toto nemá naše skupinka šestnácti lidí čas myslet, urputně se snaží najít cestu z lesa a ohřát se u kamen v domku, k němuž spěje ona jedna jediná výchozí cesta.
Tak bych zajisté logicky zauvažoval i já, kdybych se ocitl v takovéto prekérní situaci, neboť hledat místo na úkryt v takovéto průtrži mračen by nemělo pražádný význam – tak jako tak bych promokl na kost, což je zde samozřejmě míněno pouze jako pouhé přirovnání. Ovšem ani na toto jedno přirovnání bych dozajista nepřišel, neboť za takovéto nehostinné situace člověk přemítá o něčem zcela jiném. Třeba jak všemu zdárně uniknout. Ale kdybych, podobně jako ta šestnáctičlenná roztroušená skupinka lidiček, nebyl vystaven počasí na obtíž, klidně bych o podobných rčeních třeba i v klidu popřemýšlel a pak bych třeba došel k závěru, že ani sopečná láva nemusí pouze škodit nýbrž i zúrodnit půdu, obdobně jako na první pohled nehostinný déšť. To pak to, co se navenek jeví jako něco výhradně zlého, může být vnímáno i jako něco krásného.