Mé magnetické pole (6)

Nemám rád katastrofické filmy. Nahánějí mi hrůzu. Upřednostňuji význam lidských duší. Letadlo přeci nemusí nutně spadnout z nebes na Zem a roztříštit se o ni. Když o tomto fenoménu přemýšlím, kolikrát si říkám, zda-li mi život stojí za žití. Jenže scénáristé jsou nepoučitelní, oni prostě katastrofické vize vyhledávají, dokonce se domnívám, že je snad svým vlastním přičiněním i přivolávají v běžném životě!

A tak má oblíbená postava opět skonala a tak krásně znělo její plátnové jméno: Hannah. Znám jednu dívku takového jména. Kdybych jí položil otázku ohledně pádu letadla, nejspíš by mi řekla, že by ho nechtěla absolvovat. Ovšem takovému plyšovému medvídkovi by to bylo nejspíš jedno. A rovnostrannému trojúhelníku jakbysmet. Lidé, na rozdíl od neživých věcí, jsou zkrátka v kritických situacích mnohem hloubavější.

Ale magnetické pole umí i pozlobit, o čemž svědčí fakt, že někteří scénáristé se zasazují o to, aby si lidé na hlavu onen rovnostranný trojúhelník nasadili coby turban a nakonec znásilnili i onoho plyšového medvídka. Nečekaná letadlová turbulence zkrátka umí dělat divy. Já však věřím, že má skutečná Hannah se podobných excesů, jako ta na filmovém plátně, nikdy nedopustí. Nemusím mít telepatické schopnosti na to, abych si domyslel, že Hančin rovnostranný trojúhelník v poklidu dřímá v jejím šupleti a že s plyšovým medvídkem se nanejvýše tak akorát občas pomazlí – to když jí zrovna opustí přítel, nebo je jí zkrátka prostě jen smutno.

A tak jsem tento svůj názor zaslal i oněm domnělým scénáristům onoho katastrofického snímku s tím, že se domnívám, že tak jak činí má Hannah by dozajista činila i ta filmová, ale oni se mi vysmáli, že prý nerozumím jejich umění. Možná právě proto na mě z dalšího snímku o stavu beztíže kdesi v nebesích nečekaně vykoukl aligátor, co se rozhodl kromě ztráty kontroly nad letadlem požírati cestující. A jakou že mi to scénáristé zaslali odpověď tentokrát? Padouch ve vzduchu je filmovým přežitkem, ano přesně takto to znělo. Za týden budu sedět na lince Praha – New York, tak se nechám překvapit, zda-li tam na nějakého čirou náhodou nenarazím. Již jsem uzavřel sázku se svým plyšovým medvídkem a aby se neřeklo, tak dodatečně i s rovnostranným trojúhelníkem.

O týden později mě čekalo tuze milé překvapení: svou vlastní sázku jsem skutečně vyhrál. Ovšem scénáristé, ti se nade mnou neslitovali ani do třetice. Co závažnějšího než ukájení se na plyšových medvídcích či krvelačných aligátorech s rovnostranným trojúhelníkem v záloze, ještě může být? Ano, žaloba. Žaloba za údajně nemístné urážení amerického uměleckého průmyslu. A od koho že konkrétně? No přece od domnělých scénáristů katastrofických snímků. Avšak já pouze projevil něco, čemu se říká svoboda názorů. Že by má americká angličtina hýřící kritikou byla tak špatná?

A tak sám teď dumám nad jedním velkým scénářem a v skrytu duše doufám, že se uchytí a vydělá mi alespoň nějaký ten dolar, který by mi vystačil na dobrého právníka. Život je zkrátka… ani nechci říct co, ještě by se mi to více prodražilo.