Když se Země zachvěje, její magnetické pole vždy postraší. A pak hodinové ručičky blázní a nejednoho člověka svou lotrovinou i potrápí, to když místo půl jedné oznámí něco málo po šesté. Čas, to je veřejný nepřítel člověka číslo jedna, ovšem i tehdy, když se zemská deska neposune. A co je to vlastně čas? Něco, co si vymyslel přímo člověk sám a onu myšlenku následně vnutil dalším jedincům svého druhu. Nebylo to přeci jen příliš unáhlené rozhodnutí?
Když se zeptáte zvířat, tak ti nemají tušení, co to označení čas v přesném slova smyslu znamená, zato však vycítí pohyb zemských desek mnohem dříve než lidské bytosti. A tím si mnohdy i zachrání holý život. A někteří jedinci ze zvířecí říše jsou natolik zběhlí, že než zemětřesení nastane, jsou již na tisíce mil daleko, neboť vlastní křídla, tedy něco, co si člověk musí sám pracně vyrobit, pokud je nutně potřebuje. Ovšem ani samotné křídlo člověku v záchraně či letu nepostačí, neboť mu váha těla nedovolí vznésti se do oblak.
Avšak Kato to dokázal. Takřka na poslední chvíli! A když se díval dolů, spatřil tam, co již nesčetněkrát před tím: to jak se zem pod tíhou sopečné lávy propadá. Ale kam se vydat? Kde začít nový život? V oblacích? To jde těžko, vždyť i ptáci, co se v nich odmalička pohybují, v nich netráví veškerý svůj život. Když se jejich křídla unaví, potřebují si odpočinout na některé z větví stromů. Avšak Kato takto nemůže uvažovat, neboť jemu coby pozemšťanovi oblaka nepatří, natož křídla, co ho v oblacích udržují.
A není to pouze o tomto strachu, také samota se Katovi jeví jako něco nepředstavitelně ubíjejícího. V jednom jediném okamžiku se tedy Kato rozhodne stát vesmírným Robinsonem: ze sádrové hlavy vyrábí hlavu panáka a tu pak nasadí na koště, z něhož již předtím byl nucen odendat násadu.
Kato si stvořil svého dočasného společníka, k němuž ihned promlouvá! Konverzace je velmi důležitá za takovýchto okolností, člověk tak nezapomene svůj rodný jazyk a stále se udržuje při smyslech. To má obrovskou výhodu: kdyby přišla nečekaná bouře, alespoň na její překonání budou dva. A když se společník rozhodne odporovat tím, že mu znenadání upadne sádrová hlava, není pro Kata nic snadnějšího než ji zpátky nasadit na původní místo a ještě ji jemně profackuje, to aby něco takového jeho společník již příště neudělal. A ten pak skutečně poslechne. A dokonce se odmítá hádat!
Jenže i tak nadále v kurzu setrvává ona nelichotivá otázka: kam dál? Kde nakonec zakotvit? Jistá Anna neustále snila o ztraceném synovi, jistý Alan se znovu našel ve svém příštím životě. A jistý Martin? Ten o tom měl možnost alespoň povyprávět ostatním.
Také Kato by si rád s někým skutečným ve svém životě ještě někdy popovídal, leč nyní je přinucen hledat cestu z bludiště labyrintu mraků jako někdejší skupinka šestnácti lidí z bludiště pozemského. Kato si dal navíc předsevzetí: pokud Raul a Soňa k sobě najdou cestu, ani on v tomto ohledu nebude výjimkou.
Země na obzoru. Země na obzoru! Ovšem stále není jisté, zda-li na ní čekají lidé s otevřenou náručí a hřejivým srdcem, nebo naopak jí bloudí jako labyrintem, věčně ztracení. Věčně zatracení!