Tom Patrick

Úterkem pro studenty započal další školní den, zatímco pro obchodníky a majitele domů masový úklid po včerejší přírodní čině a s tím spojené sčítání škod. Zpívající fontána v mnohém vzhledově rovněž vzala za své, avšak neutichla, hudební motivy se jí s námahou úspěšně dařilo vydávat i přes krutý přírodní nápor. Pravda – ony variace v dur jako by ústily spíše v moll, i tak místním – a vlastně nejen jim, i četným turistům – jakoby dodávaly na potřebném klidu a v podstatě pro ně symbolizovaly ono zavedené moudro, tedy že naděje umírá jako poslední.

„V durových a mollových sekvencích se nesla i nálada naší ústřední čtveřice, jen dvojice se v ní jaksi promíchaly a každá z nich k fontáně měla namířeno z jiné strany. Ony důvody všem byly dobře známy.“

„Takže jste se včera vážně chytli?“ dorážel Pavel s tím samým neustále na Petra, jako by to v něm vyvolávalo šok, i když mu jeden z jeho vnitřních šotků nutil vzít v potaz pravý opak a dobře se jím bavil.

„Jo, chytli,“ poznamenal Petr skromně a také už značně otráveně; z toho, jak to teď vyslovil, dal Pavlovi dostatečně zřetelně najevo, že se k tomu odmítá více vyjadřovat.

„Tak to je vážně síla,“ řekl to teď Pavel spíše tak, jako by byl ohledně hádky na kamaráda náležitě pyšný.

„U vás to prý neprobíhalo jinak,“ opáčil Petr a pozorně sledoval Pavlovu reakci.

„Mrcha jedna sesterská, pod výhružkami ze mně vymámila přiznání o mém druhém já, to jí přijde draho!“ zahartusil náhle Pavel naštvaně, načež se opět neovládl a pravá ruka mu po vzoru generála vystřelila do pozoru. „To bys, kamaráde, koukal, co tomu předcházelo. Naše ctěná babička se rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou a vystartovala na nás s policajtama. Takový mumraj zvědavců jsi v životě určitě ještě nezažil. Mnozí z nich se k nám ještě snažili nakvartýrovat do bytu a mámit z nás podrobnosti. Hotový peklo, kámo, to ti řeknu, i když… co se těch šizuňků týče, tak si sestřičku za to následné křepčení kliďánko mohli v klepetech odvést a rázem by bylo po starostech.“

Petra zpráva o policajtech, šizuňcích a klepetech nechala chladným, zaměřil se výhradně na první část Pavlova proslovu. „Hele a nepřehnal jsi to s tou sourozeneckou hádkou náhodou zrovna ty? Pavla k nám přiběhla v plačkách a nevypadala vůbec dobře. Málem že se nesesypala, Petra ji celou noc musela utěšovat.“

Pavel se dle Petrova očekávání hluboce urazil, čímž zcela jasně poukázal na svou absolutní nevinu a pak k tomu ještě přidal, co že se ho Petr tak hloupě má co ptát. Ten se klidně mohl zachovat jako včera Pavla a odbýt si hádavou premiéru se vším všudy, leč neučinil tak nakonec. Nabízelo se hned několik důvodů: Petr celou noc nespal, takže se po ránu cítil značně přepadle, na rozdíl od Pavla disponoval i všímavostí; v jejich blízkosti se pohybovalo několik dalších chodců, šarvátkou by tedy logicky riskoval jejich nechtěný zájem o svou osobu.

Jenže i tak to pro Petra teprve znamenalo první zdárně překonaný problém, Pavel ho poté, co své výbušné hormony zkrotil, nutil hrát jednu ze svých zavedených her – spočívala v záměrném svádění dívek a to tím způsobem, že dva lidé spolu rozmlouvali o tom, jak je v dnešní době těžké najít sympatické něžné pohlaví na vztah, když se jistí nesmělí mládenci necítí být dostatečně vzhledově krásní a navíc sebevědomí. Pavlovi se už touto cestou skutečně podařilo docílit, že za ním nějaká ta diva sama od sebe přišla, jenže jakmile k tomu došlo, tak Pavel pokaždé zničehonic znejistěl a nebyl ze sebe schopen nic kloudného vypravit. A když se to za Pavla Petr pokoušel nějak rozumně řešit, tak jeho společník zase najednou začal dávat najevo, že to vlastně vše byla jenom taková hra, což logicky vedlo k tomu, že potenciální zájemkyně pokaždé odešla s nepořízenou a dosti uražená k tomu.

„Prostě s ní v přeneseném slova smyslu bylo vyběhnuto, neboť obdržela takzvané kopačky.“

Petr se přeci jen dočkal osvobození. Na pomoc mu přispěchala ta samá dvojice jako o přestávce, kdy se potýkal s bandou vlezlých počítačových nadšenců.

„Ahoj. Tak se nám zas den se dnem sešel a my dvě s vámi dvěma taktéž,“ oslovila chlapce mile Lída Dobová.

„Včera nám ta sněhová pumelenice pěkně zanotovala na nervy. Putsíka jsem horko těžko dolovala zpoza skříně,“ přidávala se s osobními zážitky Líza Kormanová, „krásně to tam vymet, šmudlík jeden šmudlíkovatý, takže sám pak vypadal jako ten nejčernější mrak.“

Nebylo pochyb o tom, že Putsíkem Líza mínila jednoho ze svých čtyřnohých miláčků, stejně jako Lída svým přístupem rozhodně nezakrývala obdiv k časům dávno minulým, neboť v ruce třímala vějíř a mávala jím, jako by posedávala v prvorepublikové kavárně. To u ní navíc podporoval kabát starého data výroby, stejně jako druhé dívce nešel upřít vztah k němým tvářím ohledně kočičkovsky laděné zimní bundy. Obě dívky tak zcela zaslouženě budily zájem několika poblíž procházejících, avšak Lídu a Lízu to nijak zvlášť nevzrušovalo, žily přece v Katalné Mochně, dle svého mínění v městě plném originality. A rovněž znaly recept, jak se zabavit, aby případné zvědavce nemusely vnímat, prostě přišly s nějakou tou novinkou, tím si získaly pozornost toho, koho chtěly, a bylo to.

„Víte to nové o Barnetovi?“ spustila Líza jako první. „Jeho dávným příbuzným prý býval Vincent Řevnivý, později znám jako Vincent Krutý.“

„To pozměněné příjmení začal používat později,“ pokračovala Lída, „to když vstoupil na literární dráhu. Předtím pracoval na jatkách, tam na ty své nechutné statě bral potřebnou inspiraci. Jeho romány byly proslulé přehnanou morbiditou a údajně tu nebohou zvířenu týral i v soukromí.“

„Prostě děs běs, hrůza hrůzoucí,“ ošila se s odporem Líza, o níž bylo známo, že ona ve skutečnosti uznává pravý opak, tedy výhradně ochranu zvířat.

„No ty obrázky ostatně vypadaly vážně dost hrůzně, takže jakmile jsme je tady s Lízinkou prostudovaly, použily jsme obrácenou P. V. Chejovskou metodu po přečtení ihned spalte,“ dodala zapáleně Lída, neboť ona zase byla výhradní zastánkyní klidu zbraní.

Zatímco Petr s děvčaty soucítil, Pavel si vše, jak již bylo jeho zvykem, vykládal úplně jinak: „Tak tohle sestřičku, až jí to povím, teprve pěkně srazí na kolena a konečně si na mě přestane vyskakovat ohledně znalostí povah týkajících se druhých. Škoda, holky, že jste se těch knih zbavily, někdy mi vážně přijde, jako byste to s tím pacifismem neúměrně přeháněly.“

Lída s Lízou na Pavla vytřeštily oči, čímž mu daly jasně najevo, jak je tento argument dostatečně vyvedl z míry. Ani jim nezbyl čas na hádku, někteří lidé, co zrovna procházeli kolem a zaslechli, o čem se debatuje, nezakrývali zvědavost, takže Lída spolužáky namísto peskování vybídla, aby se radši dali do chůze a o něco šeptavěji pokračovala v líčení novinek.

„A to zdaleka není vše, i o Tomovi Wongovi bylo zjištěno pár zajímavostí, žel bohužel ani ty nejsou nikterak povzbuzující.“

„No ještě aby tomu tak bylo!“ nadhodil podle Pavel, což Lídě vzalo chuť v mluvě pokračovat a tak se slova místo ní ochotně ujala Líza.

„U něj doma, kde se už nezdržuje, neboť po něm jdou, se při první prohlídce nic podezřelého nenašlo. Ale…“ Líza to teď doslova špitala jako myška. „Ale při té další se již podařilo objevit jakousi tajnou zadní místnost a v ní cosi fakt zvláštního.“

„A k čemu ta místnost sloužila, respektive co to zvláštní bylo zač?“ předběhl Pavla v otázce radši Petr. Sám k tomu měl dobrý důvod, kromě Radovana Litevského pravděpodobně Lída s Lízou jako poslední dvě vyvolené znaly tajemství jeho milované Petry, na rozdíl od výbojného Pavla s dívkami potřeboval zůstat zadobře.

„No to se právě neví,“ referovala dál Líza, neboť Lída se po Pavlově narážce stále cítila dotčeně, i tak ale natahovala uši, aby jí nic neušlo. „V té místnosti byl objeven jakýsi trezor, do něhož se prozatím nikomu nepodařilo dostat. A tak pořád jen zůstává u spekulací…“

„Ha, jenže já stejně moc dobře vím, co v něm je!“ vykřikl Pavel neohlášeně nahlas, až dívky i Petr nadskočili leknutím. „Je tam ta svatyně a v ní mrtvoly, které má tenhle Japončík na svědomí vedle svého bratra. Che, che, tohle si, sestřičko, za rámeček teda nedáš!“

Pokud nastal důvod k definitivní odplatě, tak jednoznačně po tomto Pavlově výroku, leč i tentokrát nejlepší kamarádky a Petra kdosi stačil předběhnout.

„Ty jsi Pavel Koloděj?“

To Pavla oslovila pohledná dívka přibližně v jeho letech, kterou jmenovaný již včera stačil pro sebe překřtít na Taru Reid na procházce, když se sestrou a párem postávali před MALOVANKOU, kolem níž zrovna procházela s jednou svojí kamarádkou, neboť mu dlouhou blond hřívou a pronikavýma očima okamžitě připomněla jednu americkou herečku.

„Jo, to jsem,“ dodával si Pavel na sebevědomí, načež rázem zrudl jak pivoňka, když ho dívka uhranula svým výmluvným pronikavým pohledem.

„Tak fajn, to jsem ráda.“

A než se Pavel nadál, už měl pravou tvář v jednom ohni, což zapříčinila bolestivá zvonivá facka. „Za co to bylo?“ zapředl jako naprosté neviňátko, načež si tvář začal masírovat.

„Tak ty to nevíš?“

„Ne, to teda nev…“

A než Pavel vůbec stačil větu dokončit, už měl napilno i na té levé. „Ne, prosím, jen tam ne,“ nechal toho a urychleně se jal bránit svou mezinožní chloubu, když viděl, jak dívka nebezpečně pozvedá do těch míst pravé koleno.

„No jo, my víme, bobři jsou ti daleko milejší, co?“ Nožní výkop hbitě vystřídala práce rukou a ty Pavla odhodily do sněhem zavátého smrčku, až to zakřupalo. „Bambulo,“ bylo vůbec to poslední, co dívka Pavlovi vzkázala na rozloučenou, načež se k němu ještě sklonila, jeho vlastní čepici mu přetáhla přes obličej, takže rázem vypadal jako obživlý sněhulák, když sebou začal třepotat, a za bouřlivého potlesku a uznání svých spolužaček se s nima vydala po cestičce pryč. Pavel z toho ještě dobrou minutku byl celý paf, jedna z jeho vnitřních složek mu právě promlouvala do duše, že to bylo něco naprosto famózního, jak se tu parádně ztrapnil, zatímco ta druhá ji za to napomínala.

„Měj se, Pavlíčku,“ rozloučila se s ním sladce po ondrákovsku Lída a rovněž společně s Lízou a Petrem Pavla opouštěli. Ani jeden z nich ho nepolitoval, nepomohl mu vstát. Nebyl k tomu důvod.

 

I o něco dále se mezitím vedly debaty. Petra s Pavlou se k fontáně rozhodly vydat od osamělé kupolky. Odcházet Petra toto ráno ani jedna z nich nezahlédla. A možná že to tak pro obě bylo lepší.

„No já bych se přeci jen ještě vrátil k oné kupolce neboli parkovní stavbě, jinak kdysi určené k odpočinku. Ta nyní nebyla vůbec vidět, celou ji halila plenta, což by navenek nemuselo působit nijak zvláštně: již několik měsíců tomu tak bylo a po včerejší čině by se člověk jen těžko divil. Jistou změnu tak spíše zaznamenávali místní všímavci. Zatímco ještě včera kupolku halila nepohledná šedá plenta, tak nyní to byla plenta obzvlášť krásná. Skvěly se na ní nejrozmanitější mochnické motivy – TAVARESKOVÉ, MALOVÍ, SVJESTUSJENKOVSKÉ. Dále na ní byly ještě přítomny jakési zlatavé rybičky a samozřejmě se nezapomnělo ani na místní labužnické chuťovky. A Petra s Pavlou si jako správné rodačky samozřejmě všímaly a dobrou minutku o té proměně spolu i debatovaly.“

„Já vážně nechci Petra ztratit, jen pro mě před ním zkrátka není lehké o některých věcech nahlas hovořit,“ otevřela dané téma Petra.

„Chápu, o některých soukromých záležitostech prostě není lehké mluvit na rovinu,“ přitakávala souhlasně Pavla. „Jenže i tak, Petro,“ měnila pozvolna názor, „on Petr vlastně měl tak trošičku pravdu.“

Petra Pavle s uhrančivým zájmem pohlédla do očí.

„Mám na mysli to, na co Petr tolik narážel, tedy pojem nejlepší kamarádka,“ upřesnila, když se jí úspěšně podařilo vymanit z očního spojení. „A já přece již nějakou tu dobu jsem tvou nejlepší kamarádkou, tak proč jsi se s tím nesvěřila i mně?“

„Chtěla jsem,“ přiznávala Petra, „ale Radovan mi poradil, abych si nejprve našla někoho k sobě rovného, někoho, s kým mám mnohé společného. A Líza Kormanová patří mezi ony vyvolené. Podobně jako Radovan se i ona hojně věnuje objevování místních tajů, a díky oživování SVJESTUSJENEK jako by se měnil i můj pohled na ten strašlivý pád ze skály, jako by něco pěkného přírodního posouvalo do pozadí to zlobné z ní pocházející, v mém případě tedy ony skály a vítr, co měly na svědomí ten můj nemilý úraz.“

Pavla Petře pozorně naslouchala, její mluva zase navenek vyznívala tak podmanivě, že najednou měla pocit, jako by slova typu trauma, zlobné, nemilé patřila mezi ta vůbec nejkrásnější na světě.

„A že Líze společnost dělá vždy Lída?“ navazovala Petra. „I ona v sobě nese cosi zvláštního, navenek projevuje vztah k dávno skončené době, ale dokáže o ní hodiny podmanivě básnit – jak se v ní žilo, čím se lidé bavili. Ta doba působí tak nějak skromněji, než ta dnešní, v níž se vyskytuje přehršel všemožných vymožeností – od počítačů přes různé IPODY až já nevím po co – no zkrátka mám dojem, že nám to všem tak nějak nedobrovolně motá hlavy. My tři, tedy Lída, Líza a já, v sobě prostě máme něco, co nás spojuje.“

„Já už tomu pomalu začínám rozumět,“ pokusila se na to teď Pavla podívat ze svého oblíbeného úhlu nezaujatého psychologa. „S Lídou tě prostě pojí vztah k něčemu výjimečnému, jen je dosti patrný rozdíl v tom, že zatímco ona si dané výjimečno na sobě musí pracně udržovat, aby dostála Anniny věrohodné kopie, ty nemusíš, neboť ses s věčným mládím již narodila. A význam oné skromnosti? Lídina doba, jak ty jsi správně řekla, vážně takovou byla. I ty bys ráda navenek onu skromnost projevovala, ale to se nedaří, neboť ti v tom brání právě ono tvé věčné mladí, které některé slečny považují za nadutou vychloubačnost.“

Petra dala úsměvem najevo souhlas.

„A význam Lízy v tvém životě? Jasně, pomocí SVJESTUSJENEK se snažíš uskutečnit to, co jsi taky již sama nadnesla, tedy že se něco zlého z přírody pokoušíš nahradit něčím pěkným, co rovněž pochází z ní. A právě to něco je krásné svou ojedinělostí, na níž nemá vliv žádný moderní vývoj. Teď už se Radovanovi nedivím, proč takto smýšlel.“

„Ano. A ještě k tomuto: to že Lída s Lízou třeba některé informace vědí předem a někomu je sdělí, ještě neznamená, že to jsou drbny,“ vzala si slovo Petra. „Prostě obě jen mají rády přehled o všem, co se kde šustne. Kdyby byly obě podlé, tak by se s Klárou již dávno spolčily proti mně, jenže ani je ona nemá příliš v lásce a oni zase ji.“

„Stejně jako já svého brášku,“ ucedila nerudně Pavla.

„To se nějak urovná, uvidíš,“ usměrňovala ji Petra, načež rázem na pár vteřin úplně oslepla, neboť jí oči osvítil záblesk fotoaparátu.

„Tak přece se mi vás podařilo najít? To mě velice těší, ještě takhle chvilenku postůjte a… teď je to vynikající!“ A muž znovu zacvakal spouští. „Tuhle sadu nazvu podle jedné mé oblíbené fotografie pocházející z nejmenovaného legendárního francouzského kalendáře, stanete se dívkou ze třicáté deváté Avenue.“

„Hej, nepřeskočilo vám tak nějak trochu?“ utrhla se na muže Pavla, načež mu fotoaparát zaclonila rukou, neboť se před ním Petra všemožně snažila uhýbat.

„Jak bych jen mohl, když jsem právě narazil na jeden z místních unikátů, takže mohla by prosím tady slečna…“

„Ne, to by teda nemohla!“ vyštěkla Pavla na muže ještě hubovatěji, neboť ten si Petru pokoušel rovnat tak, jak mu to z jeho pohledu nejlépe vyhovovalo pro dokonalý záběr. „A kdo vůbec jste?“

„Zde, prosím, má vizitka,“ vnucoval se horlivě muž, ovšem opět výhradně Petře, která se tvářila dosti ztrápeně.

„Heleďte, vy lovče místních senzací,“ bránila Pavla Petru neúnavně dál, nyní dokonce vlastním tělem, když to jinak nešlo, „pokud toužíte po skutečném tajemnu“ (Pavla na to slovo položila záměrně důraz) „tak vám je támhle plně k dispozici zdejší TAVARESKA, tak hezky rychle hajdy do ní a nám dvěma dejte už konečně svatej pokoj, vy jeden vtíravče!“

„Tse!“ vyšlo uraženě z mužových úst hned poté, co mu Pavla do těch míst rázně ukázala. „Mě nezajímaj nějaký pochybovačný krámy, co jakoby druhejm“ (tentokrát muž zdůraznil, co uznal za vhodné) „plněj přání, ale skutečné skvosty, tedy ty lidské.“

„Někdo se rád spokojí i s tím, co vy považujete za ony pochybovačné krámy, neboť k danému skvostu lidskému mu je navždy uzavřena cesta.“

Ten podmanivý sametový hlásek muži musel nesmírně učarovat, neboť Petru právě nazval něžnou laňkou, zato Pavlou, která kamarádce stále dělala zeď, nevýslovně pohrdal, neboť tu pro změnu zase označil za krávu dotěrnou, načež se ji dosti nevybíravým způsobem snažil odstrčit, aby se znovu mohl sápat po Petře.

„NECH MOU PŘÍTELKYNI NA POKOJI, TY JEDEN VLEZLEJ GRÁZLE!“

To se právě přihnal Petr, muže surově skolil na zem a začal mu sázet pohlavky.

„TAK UŽ SI PŘIPADÁŠ VÝJIMEČNĚ, CO, TY NAFRNĚNEJ HULVÁTE? JAK SE TI TOHLE LÍBÍ, CO? TAK DĚLEJ, ODPOVĚZ, JÁ ČEKÁM!“

„Petře… Petře, no tak, nech ho už být, on za to vážně nestojí,“ tahala ho jeho milá za rukáv, zatímco Pavla to již pozorovala z bezpečného ústraní a masírovala si namožené rameno.

Petr, i přes svou vypjatou řevnivost, znovu neodolal, otočil se a pohlédl Petře do očí. Muž na zemi toho obratně využil, Petra ze sebe shodil, malátně se vyškrábal na nohy a pak už parkem metelil kamsi k nádraží.

 

Ovšem ani nadcházející události, tedy ty školní, nepřinesly žádnou pozitivní změnu k lepšímu. Na chodbách to vřelo vzrušením, obzvlášť pak na té, kde se nacházel ředitelský kabinet.

„A sám velký mocný guru tohoto mochnického ústavu, jak by ředitele zajisté pojmenoval Josef Humler, si pozornost davu užíval – i když tentokrát více či méně nedobrovolně.“

Stěny z obou stran zdobily ojedinělé malůvky ve stylu graffit a ty svými motivy rozhodně nesymbolizovaly nic přívětivého, zejména pro pana ředitele Antonína Hausera coby jednoho z hlavních protagonistů.

„Že… že by to… todleto blila… ehm, byla práce podpantofel… chci teda říct podplaceného po… politika? Vždyť je dávno… to… no… po volbách?“ brebentil si typicky koktavě po svém, načež při tom očima šokovaně střídavě přejížděl z profesorských řad do oněch studentských.

„Jakýpak bojkot protipolitických stran, pane řediteli?“ jala se jako první slova Dana Moronová. „Tohle nám tu přes noc proved jeden ze študáků!“

„Ale no tak, Danuško, to přece nejde takhle naráz tvrdě formulovat,“ chytl jí hned za slovo vytáhlý pohublý muž v brýlích téměř bez vlasů.

Dana však zarputile trvala na svém: „Ne, Lojzíčku, tohle se prošetřit prostě musí, vždyť jeden z těch syčáků tento týden už stačil poškodit i mě!“

A oči profesorky neomylně spočinuly na potenciálním hříšníkovi.

„Cože, Pavla Kolodějová?“ vyjádřila navenek Radana Nývltová podivy dřív, než se jich sám dokázal zhostit Antonín Hauser. „To přece nemyslíte, paní kolegyně, vážně? Jak by tohle všechno za pouhou jednu jedinou noc zvládlo nasprejovat jedno šestnáctileté děvče?“

„Dost snadno,“ vyšťekla popuzeně Moronová, „kor když si na to ještě pozve celý svůj regiment!“

Chudák Pavla, už podruhé na ni naráz civělo několik desítek párů očí. A to mohlo být daleko hůře, o slovo se totiž začala hlásit Jarmila Hrdličková.

„Já s vámi, Danuško, taktéž nemohu souhlasit a tudíž dávám za pravdu tady Radance,“ překvapila zejména druhou jmenovanou hned zkraje. „Přeci není možné, aby se děvče, co má tak vlídný vztah k tak vábné hudbě, jakou je ta klasická vážná, něčeho takového dopustilo. Vždyť je prokázáno, že právě klasika v člověku odpradávna formuluje pravého vlastence, o čemž svědčí nejen výčet známých opusů, jakými byly, jsou a nadále budou Prodaná nevěsta či Braniboři v Čechách, ale i česká státní hymna, jedna z nejpozoruhodnějších a nejoslavovanějších melodií světa, před níž se i hokejové mužstvo Kanady musí poklonit, když zazní na počest našich zlatých českých hochů.“

Bylo více než zřejmé, že po tomto dodatečném výroku Radana Nývltová původní postoj k profesorce hudební výchovy kompletně přehodnotí, a také se tak rovněž stalo, leč ředitel Hauser, jak mu jeho politická aura našeptávala, bohužel se zapálenou vlastenkou a bohužel i Danou Moronovou soucítil.

„No… mňo, výborně. Te… tedy dvě hřiště… vlastně dva hříšníky bychom to… ehm… měli,“ drmolil. „Teď ještě… to… no přijít na to, jak… jak postupovat dál… ser… ehm… res… respektive, jaký trest oběma na… na to… no prostě nafasovat.“

Teď se nejvíc šokovaně zatvářil Pavel Koloděj.“

„Právě on byl z úst Jarmily Hrdličkové brán v potaz jako druhá jasná osoba, co se vůči škole a řediteli provinila. I on si tak mohl – samozřejmě v přeneseném slova smyslu – dostatečně užívat nový okolní zájem, což mu nebylo příliš po chuti. Pravděpodobně mu přitížilo to nepěkné pitvoření se za sestřinými zády, když ji Dana Moronová označila za prvního adepta a to po zkušenostech ze suplované hodiny fyziky. Jarmilka, zdálo se, kráčela v jejích stopách a zavzpomínala, kdo naopak jí za tento týden nejvíc stačil pocuchat nervy.“

„Ale… pane řediteli… to… tohle přece… tohle přece nemyslíte vážně, že my… tedy alespoň já bych byl… schopen… učinit… udělat… to… nějak se vám mstít… no… malůvkami,“ napodoboval teď Pavel obstojně Antonína Hausera, který k jeho smůle bohužel nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Plně s vaším verdiktem souhlasím, pane řediteli. Dokonce jsem přesvědčen, že bych mohl vypomoci s daným trestem, jehož se dovolávala tady ctěná paní kolegyně Danuška Moronová. Jestli tedy dovolíte, vzal bych si vše osobně na starost.“

To řekl Radovan Litevský, onen studenty tolik milovaný profesor biologie, o němž se vědělo, že stejně jako oni nemá ředitele školy v lásce. Pro Pavla Litevského doznání znamenalo totální šok, hojný počet studentů si ten výrok zkoušelo v rychlosti nahrávat, neboť se jednalo o naprostou mochnickou raritu.

„No, ehm… to je do… dobrý nápad. Já… já sám mám ještě… tó… ehm… řadu důležitých věcí… tó… ehm… jo… k tomu… ehm… vyřizování,“ přistoupil ředitel velice rád na to, že mu jeden z profesorů podává konkrétní návrh a nehýří jen rozumy, i tak ale z čehosi obavy stále pociťoval a Radovan Litevský si to uvědomoval.

„Samozřejmě osobně zajistím i odstranění těch ohavností ze zdí, přeci jen jsem vám to dlužen jako protislužbu za to, že mě tu i přes můj vysoký důchodový věk necháváte učit, což je pro mě velkou poctou.“

Teď zablikalo i několik studentských fotoaparátů – jak těch zabudovaných v mobilních telefonech, tak i oněch klasických, Radovan k údivu všech řediteli právě vysekl náležitou úklonu.

„No… no tak výboj… vlastně výborně,“ pochvaloval si Antonín Hauser a ještě se k profesoru biologie naklonil, aby mu připomněl: „Mňo a při tom odstraňování… ehm, ať se ještě ti, co to budou… to… dělat… ehm… staví u mne… teda v kabinetu… tam… tam já toho mám taky dost… teda toho barevného posetí všude, ehm… mňó.“

„Spolehněte se, máte mé čestné slovo.“

Radovan Litevský a Antonín Hauser si na to podali ruce, načež padly poslední oslnivé záblesky, posléze následoval rozchod a se zpožděním začala normálně výuka.

I tak ale sourozenci nenalezli klid ani ve školních lavicích, neustálé studentské pohledy je dosti skličovaly. Pavla i Pavel zasedli každý zvlášť, po včerejší ostré hádce se tomu vlastně nedalo divit.

Mračna se ovšem nově stahovala i nad Petrou a Petrem. Zvěsti o potyčce v parku pronikly i do prostor gymnázia a i ta se dostala na aktuální studentský přetřes. Vztah Petra a Petry tudíž procházel krizí, navenek se to projevovalo tak, že když byl jeden z nich tázán, ten druhý o to neprojevoval zájem.

„A aby toho opravdu nebylo málo, tak tu zdomácněla ona fotografem vyřčená teze – bohužel ale i v obměněné formě.“

„Pche, dívka ze třicáté deváté Avenue, devětatřicetiletá děvka je to! SLYŠÍŠ, LAVORDOVÁ, SLYŠÍŠ, CO SEŠ ZAČ? DĚVKA!“ hysterčila Klára Menková.

Čtveřice se tedy o velké přestávce raději klidila do tělocvičny, kde měl Josef Humler pořádat svůj soukromý „hudební raut“, o němž se zmiňoval.

„Ta Menková se zas rozjela, co, sestřičko?“ snažil se Pavel sestře znovu nějak vlichotit do přízně, když se proti němu zase všichni ostatní spolčili.

„Co na mě mluvíš? Dej mi pokoj, ty zakomplexovanej vztekloune!“ setřela bratra Pavla tak, že to muselo být slyšet až nahoře v ředitelně.

„Na rozdíl od bratra Pavla jen tak nezapomínala na stará příkoří a neměnila přístup k druhým dle nálady. Pavel ji včera svým hrubým přístupem neskutečně vytočil a to prostě nešlo jen tak vymazat z paměti.“

Petra s Petrem se k hádce sice neuchýlili, leč i z jejich pobledlých tváří se dalo vypozorovat, že vztah momentálně vázne na bodu mrazu. To se projevilo i v okamžiku, kdy každý zvlášť (a to platilo i o sourozencích!) dospěl na požadované místo.

„Ještě jednou to zkuste, chlapcodívko Gvendolice, vy hromko do police, a předvedu vám, jak tornáduje pravá dračice!“ oslovil Josef Humler po svém přísně Gvendolínu, která cosi naléhavého špitala Leontýnce, jakmile se Petra a s opožděním i Petr objevili. To Jasmína se od tlachajících dívek okamžitě odpojila, když Petru zmerčila, a normálně kolem ní prošla a povzbudivým mrknutím a širokým úsměvem jí popřála hodně štěstí.

„Tak se mi to líbinká, chlapcodívenko Jasmínečko, děvečko líbezná. Vždy je krásňoučké, pokud cestou vysvitne slunéčko heboučké,“ zanotoval dívce Humler, ladně ji pak vzal za ruku a z tělocvičny osobně vyprovodil, načež její dvě kamarádky bujarým pokřikem podrážděného medvěda z ní přímo vyhnal, takže v rozlehlé přízemní místnosti zbyli už jen pozvaní hosté a mezi nimi…

„Jé, Alexandro, Emo!“ Pavla, jako třetí příchozí, se k dívkám okamžitě začala hlásit a nakrátko tak smutek vytěsnila z hlavy. To Pavel, ze čtveřice jako úplně poslední opozdilec, se tvářil stále nabručeně, výraz ve tváři trochu pozměnil až poté, co mu do oka padlo několik mladých slečen, které tu vedle Emy a Alexandry Humlerovi dělaly společnost.

„V tomto případě by nebylo na místě Pavla nanovo obviňovat z jeho divotvorných kukučů, jež u něj přítomnost něžného pohlaví pokaždé vzbuzovala. Dívky se navenek vyznačovaly oslňující, do očí bijící krásou. To ale zdaleka nebylo vše, dívky na sobě měly pohledná trička hýřící barvami. Skvěly se na nich rozmanité motivy, například větrné mlýny poukazující na Holandsko či žena s kotětem. A kdesi v zadním rohu právě dozníval hudební motiv, sourozencům a páru nápadně cosi připomínající.“

„To koukáte, chlapcodívko Kolodějská, co? To nás svou návštěvou poctil sám velký severský temperament,“ vychvaloval navrátivší se Josef Humler celkem patnáct děvčat. „Bohužel, naše ctěné zahraniční hostochlapcodívky již odcházejí, neboť se jako pilné včelky musí připraviti na své blížící se rejdaření,“ odůvodňoval jejich aktuální balení, následné loučení a přesun z prostor tělocvičny.

Opakovala se ta samá situace, co nastala za městem. Petře, Petrovi ani Pavlovi nebylo příliš do řeči, jen Pavla nerušeně pokračovala v řečnění s Alexandrou a Emou.

„No jo, tak se nám tentokrát ve velkém rozjeli říďa a věčná Smetanovic snoubenka Jarmilka, to je toho,“ přistupoval k tomu Josef Humler opět s nadhledem. Mezitím se Pavla od Alexandry dozvěděla, co je vedlo k návštěvě školy. Odpověď byla prostá: na výslovné přání učitele tělocviku se sem obě dostavily kvůli Barnetovi, ten ale nepřišel.

„Jak se máme tvářit vesele, pane profesore, když se proti nám všichni spolčili?“ zahudroval Pavel, jakmile se z tělocvičny vytratila poslední z řad zahraničních návštěvnic. „A navíc nás zradil i Litevský,“ podotkl ještě významněji a čekal, jak na to zareaguje sestra, Pavla ale s Emou a Alexandrou v klidu pokračovala v rozpravě o Barnetovi.

Také Petr Pavlovo mrzoutství příliš nevnímal, byl stále zahloubán do dozvuků textu oné podmanivé melodie. Petra si to vyložila tak, že s ní nadále odmítá komunikovat a z tělocvičny ze čtveřice proto hodlala odejít jako první. Humlerovi to neušlo a dost výrazně zahalasil, aby to i ona zaslechla: „No pokud nám Radovánek začal sympatizovati s trýznitelskými gymnaziálními živly, tak pro to zajisté měl konkrétní důvod. Já na vašich ctěných místech bych tomu nechal volnost a počkal si na biologii.“

 

To pro čtveřici ovšem znamenalo přečkat školní muka až do úplně poslední vyučovací hodiny. Jenže ani ta se, i když ji normálně vedl Radovan Litevský jako obvykle, neodehrávala nijak zvlášť příznivě. Bohunka Klepačová celý den chyběla, zato Klára Menková tu byla přítomna už od rána a ani teď nešetřila kritikou, když se jí něco nezamlouvalo.

Radovan Litevský se celou hodinu zabýval místními taji. Začal MALOVAMI, rozpovídal se o jejich původu, jak se ocitly ve STŘEDOČEŠÍ a proč nesou tak překrásně modrou barvu čistých moří, že je to dáno nejen vrozenými geny, ale že i hodně záleží na tom, jak moc je voda v kašnách čistá. Klára Menková si vždy našla prostor k tomu, aby do toho něco neslušného zanadávala. Asi nejvýbojnější ohledně MALOVÍHO výkladu byla na jeho samotném konci, to když se Radovan třídy otázal, co se z lidského pohledu považuje za takový MALOVÍ zlatý hřeb a Líza Kormanová odvětila, že bezpochyby slzy mořské pany, což že je jejich projev velké vděčnosti, obzvlášť v případech takové záchrany.

„A pak následoval malý střih, Radovan na chvilenku odběhl od hlavního tématu a ukázal třídě obyčejného modrého broučka, jehož zachránil jednoho letního dne tohoto roku, aby toho nyní využil a poukázal na důležitost harmonické sounáležitosti lidské a zvířecí říše, kde se bolest měří stejným stupněm úměrnosti, načež přitom neopomněl zmínit Emu Chardovou.“

Ohledně toho se už ozvaly jisté kritické narážky také z řad jiných studentů, i když pozitivní reakce jasně převládaly, ovšem v tom negativním na Kláru Menkovou zase nikdo neměl.

Největší konflikt se ale udál až v druhé části hodiny, to už na řadu konečně přišly SVJESTUSJENKY. Praktické části předcházela ta teoretická. Radovan Litevský se znovu ujal slova hlavního řečníka a jak jinak než poutavě začal básnit o zeleno-žlutých průsvitných motýlcích a jejich jeskyním životě, kde po trojitém zašolichání o stěnu a po správném trojitém vyslovení jména se jedinci mohou zjevit a pomoci mu v hledání cesty. Zdůraznil, že podobně jako MALOVY tedy i SVJESTUSJENKY navenek umějí projevit vděčnost a v hojných případech i číst v mysli jejich vyvolávače a věnovat mu tak mnohem větší obětavost, to když je s nimi v kontaktu delší dobu a jeho nitro nefalšovaně nedobrovolně strádá.

„Jak velkou moc slova měla, se ukázalo velice záhy, když Radovan třídě předal ony krychličky a ponoukal ji k vyvolávání motýlků. Jenže nebyla to Líza Kormanová, komu se SVJESTUSJENKY jako první osobě podařilo oživit. A bohužel ono poprvé bylo poprvé zcela posledním, neboť dusná atmosféra ve třídě překročila míru své možné únosnosti.“

„Laskavě zanechte těch nemístných urážlivých sloganů, slečno Menková, nebo vás vykáži ze třídy,“ oslovil Kláru zcela vážným tónem Radovan poté, co si znovu pustila pusu na špacír a začala Petru osočovat obměněnou hanlivou frází, s níž v parku přišel domnělý fotograf.

„Co bych přestávala?!“ soptila si Klára Menková hubovatě dál. „Děvka je to! DĚVKA! Protekční spratek, kterému jeden stařec zobe z ruky!“ Nedokázala prostě ustát, že se onen památný úkaz podařilo vyvolat právě Petře.

„Uklidněte se, Kláro,“ vyzval Radovan dívku o něco přísněji. Studenti samozřejmě byli v pozoru, napjatě vše sledovali. Petra provinile očima zabředla do krychličky, kde rej motýlků vlivem hluku velmi rychle pohasínal. V Petrovi to opět neskutečně vřelo, zatínal ruce v pěsti, neodvážil se ale k výbojnému výpadku, nechtěl riskovat to, co v parku, nestál o nové klepy.

U sourozenců se mezitím slovně činil Pavel, nanovo se pokusil navázat hovor se sestrou, to když se k ní tiše zezadu přikradl a pošeptal jí do ucha: „To zase na vé cé bloku bude vzlykavě pěkně rušno, co?“

Pavla, jakmile zjistila, kdo ji to štká do ouška, se od dotyčného nejdříve odvrátila a posléze přemístila na opačnou stranu třídy.

„Nedáváte mi, Kláro, na vybranou.“ Radovan Litevský ze stolu pozvedl jakési desky a před ohromenou třídou je zapálil. Desky okamžitě vzplály.

Kláře na moment zatrnulo, dívala se na to s pusou otevřenou dokořán, a když se z toho šoku vzpamatovala, spustila na Petru, Radovana a všechny okolo poslední zlobnou plejádu těch nejohavnějších možných sprostých urážek, až to pocítily i okenní výplně, a pak s rázným dveřním lomozem vyběhla na chodbu.

I hodina biologie zásluhou Kláry Menkové předčasně skončila, všichni, až na jediného studenta, mohli odejít.

„Stejně jako vám to sdělila Radana, učiním nyní po jejím vzoru obdobně i já: nemáte se mi zač omlouvat,“ promluvil k Petře přívětivě Radovan, když spolu ve třídě osaměli, a pokračoval: „Tyto vleklé spory musejí co nejdříve ustat, je smutné, když se jimi kazí tak překrásný věk, jakým je ten váš aktuální teenagerský. Co by jiní v letech za to dali, aby ho mohli ještě jednou s plnou parádou prožít?“

„Jenže ani ohledně těch sporů to bohužel není…“

„…jednoduché, ano, já vím,“ přitakal Radovan, stále k Petře otočený zády a z okna vzhlížející ven ke dvěma rozdílným billboardům. „Váš teenagerský věk ale stále, Petro, běží, kdežto ten mé drahé sestřičky jakožto mé drahé chotě se…“

„…před mnoha dlouhými lety nedobrovolně zastavil. A já…“

„…vím, že nahrazování jejich přítomnosti po mém boku vámi není jednoduchou záležitostí, avšak znovu připomínám, že mi tím, Petro, hodně dáváte. A rovněž velmi důležité je k tomu ještě připojit i ono druhé velice podstatné…“

„…že v tom nesehrává roli můj ojedinělý původ věčné krásky, nýbrž úsudky a názory na chod tohoto prazvláštního světa, kterými vás kdysi naplňovala zejména vaše sestra Eliška…“

„…když jsme společně kráčeli zdejší Oborověnkou. Ano, ano, přesně tak,“ zakončil první část předávky Radovan.

„Petr se mě na to včera ptal a já mu nedokázala odpovědět. Pohádali jsme se spolu,“ hlesla posmutněle Petra.

„To je mi nesmírně líto, hned bych to chtěl nějak odčinit,“ nezůstával Radovan k této problematice netečný. „Nerad bych to byl já, čí vinou by se váš vztah s Petrem rozpadl,“ započal druhou předávkovou část, „leč onehdy jsem si zkrátka nedokázal pomoci. Jakmile se mi do rukou dostala jedna z těch poetických povídek…“

„…prostě jste nedokázal odolat bližšímu seznámení se mnou a to přesto…“

„…že na odbourávání dávných stresů a zhmotňování zesnulých a kdysi mně tuze blízkých lidiček jsem si ve zdejší Oborověnce pro sebe vyhradil vlastní stromový porost, kde se mi to s pomocí osobitého rituálu úspěšně dařilo a stále daří…“

„…leč živý lidský tvor je zkrátka mocnou čarodějkou, velice, velice mocnou,“ zakončila to tentokrát Petra.

Radovan naznačil pravačkou matný pohyb, Petra tedy šla za ním k oknu.

„Lidský tvor,“ navázal Radovan ihned, co Petra stanula po jeho boku a obdobně se zadívala na venkovní billboardy, „se bohužel mnohdy projevuje také jako pěkně vlezlý potvor.“

Nebylo těžké uhodnout, komu profesor biologie nyní přisuzuje onen protipól. Na pravém billboardu se vyjímala hlava Antonína Hausera s pusou plnou slibů, které on coby člen politické strany „Čistých“ jednoznačně dodrží. Navenek z toho však čišela značná předpojatost až nadutost.

„Onen levý se nesl ve znamení studia P. V. CHEJA a z předpojatosti natož nadutosti v sobě neměl ani špetičku. Předně ho nezdobila hlava usměvavého pokrytce, nýbrž na něm byla zachycena bezejmenná nevinná ženská tvář, tvář navíc něžná a braná ze strany, tedy tvář leccos vypovídající o skromnosti. Slogan pod ní vyznačený neměl v prologu nic z toho sousedního, namísto JEDINĚ MY JSME TO NEJLEPŠÍ PRO VAŠE BLAHO tam stálo POKUSÍME SE O SPLNĚNÍ VAŠICH TOUŽEBNÝCH PŘÁNÍ, POKUD TO BUDE V NAŠÍ MOCI.“

„Pokaždé, když se odsud na obě ty reklamní vývěsky dívám, nemohu se ubránit dojmům, že ta strana pravá je ve skutečnosti vlastně levou, o prohození však z bezpečnostních školních důvodů neuvažuji,“ poznamenal vzápětí Radovan. „Pokaždé tedy studentům alespoň v pomyslném žertu doporučuji dodržovat Humlerovu radu nejen po stránce teoretické, ale i po té praktické. Tedy, pokud už dojde na házení vajíček kolem třetí hodiny noční, ať si dotyční političtí idealisti neopomenou dát budíčka na tu šestou ranní a zase je z té obří hlavy chirurgicky odstraní, to aby si obě dušinky, tedy ta studentská i ředitelská, zachovaly potřebný klid a vyhnuly se vzájemné řevnivosti.“

Petra se nad tímto Radovanovým výrokem maličko pousmála a pak přešla ke stolu, na který předtím položil ohořelé desky. Jenže jaké to pro ni náhle bylo překvapení, když zjistila, že na něm teď setrvávají jako naprosto netknuté.

„Toť taková jedna menší LATERNA MAGICA TAVARESKA. Klidně do nich nahlédněte.“

Petra desky otevřela a nestačila se divit podruhé: „Ale vždyť tohle jsou přesně ty samé malůvky, kterými tu kdosi přes noc ozvláštnil chodební zdi?“

„Ano, máte velmi dobrý postřeh,“ pochválil ji od okna nepřítomně Radovan. „Avšak je dobré v této záležitosti postupovat jako při pití čaje, tedy umět si daný požitek z ojedinělých aromatických vůní vychutnat až do samotného konce.“

Petra pochopila a obrázky ve stylu graffit si postupně prohlédla všechny. Zjistila, že z buřičských motivů postupně přecházejí v jedny na pohled přívětivě poetické, co nikoho v žádném případě nemohou urážet.

„Je zajisté uvolňující Kláru Menkovou poznat i z oné druhé stránky, není-liž pravda?“ okomentoval to nevzrušeně Radovan, to už od okna pozvolna spěl k Petře. Mile se při tom usmíval.

„A vážně je toto dílem Kláry Menkové?“ ptala se v úžasu Petra.

„Klidně si ty malby – hezky jednu po druhé – pomalu projděte znovu a nezapomeňte pokaždé pečlivě prostudovat dolní pravý růžek,“ poradil jí profesor.

„I tak tomu nerozumím,“ poznamenala posléze Petra.

„Kladete si otázku, proč se jedno děvče k druhým chová tak nevybíravě hrubě, když dle četných uměleckých výtvorů navenek umí projevovat více než dostačující špetku pravého přátelství, že?“ vytušil Radovan, co Petře momentálně vrtá hlavou. „Na to možná sama přijdete, až se s přítelem a kamarády vypravíte do POLOMENIE. Ještě předtím, než tak všichni učiníte, bych byl ale převelice rád, kdybyste mi s ještě několika dalšími lidskými dušinkami dělali společnost na zítřejší odpolední procházce. Toť můj dluh vůči vám, Petro a rovněž vůči Emě Chardové, zítra jej hodlám splácet.“

Petra na profesora hleděla s ještě větším zájmem.

„Ema mi hodně pomohla, když mi pan ředitel hrozil odchodem do penze. Podpořila mě svou tajemnou silou, kterou čerpala ze svých živých snů,“ rozpovídal se o dávné příhodě Radovan. „Onehdy mi v mém kabinetu položila otázku, jak bych se zachoval, kdyby v mém případě dokázala konat zázraky.“

„A co jste jí na to řekl?“

„Že kdyby to svedla, tak bych se jí okamžitě celý a milerád obětoval. A zázrak, jak vidíte, skutečně nastal. Nyní mě tedy, Petro, již zajisté plně chápete.“

Petra mlčky přikývla.

„Už chtěla opustit učebnu, když jí ještě cosi přišlo na mysl.“

„Neříká vám něco jméno Tom Patrick? To je ten chlapec z vývěsky, co o Katalné Mochně údajně píše rubriky.“

„Petra profesoru biologie vylíčila výjev, který nastal po jejím krátkém úpadku do bezvědomí vlivem nečekané přívalové sněhové činy za městem.“

„S tímto vámi jmenovaným jsem prozatím neměl čest se osobně setkat, takže vám o něm nic bližšího nepovím. Co ale s jistotou vím je všeobecně platná věc, že v každém z nás se mísí dobro a zlo a že své při tom hodně sehrává zejména psychika. Každý v sobě zkrátka máme onu temnou a světlou stránku. Hodně pak záleží na přístupu jedince k druhým, načež mnohdy vše prověří až sám čas.“

„Petra se s touto odpovědí spokojila, s Radovanem se rozloučila a odešla. Profesor znovu dospěl k oknu, neodolal a ještě jednou se zahleděl na oba billboardy, načež stáhl pravou žaluzii.“

Čtveřice vyčkávala. Mysl všech logicky zaměstnaly úvahy o tom, jak bude probíhat zpětná cesta do města (kostel byl od něj přeci jen dost z ruky) a jak to asi vypadá za dveřmi tam venku (po vstupu do kostela se za příchozími neslyšně zavřely a ztratil se tak o všem přehled).

Pavla si pak, jako jedna z prvních, povšimla čehosi právě na klice oněch vstupních kostelních dveří, to když dané místo zcela náhle pohltila pronikavá záře od oltáře.

„Je to dobré, můžeme odsud v klidu odejít, venku nám už nic hrozit nebude,“ informovala, když z kliky sejmula fotografii a důkladně ji porovnala s tou náležící usměvavé ženě.

„A jak si tím můžeš být zas tak absolutně jistá?“ vyrukoval na sestru slovně bratr, následně ale zvolnil: „No jo, já vím, to jsou holt ty tvoje slavné předtuchy.“

„Děkuji za výjimečné uznání,“ ocenila bratrův přívětivý úšklebek Pavla, která fotografii rovněž ukázala páru..

Pavla, k bratrově plné spokojenosti, zcela logicky ještě jmenovala ony tři dary, které jim tu kdosi zanechal na přilepšenou. Petra Pavlinu domněnku plně podpořila a onoho MALOVSKÉHO MOŘSKÉHO TVORA si vzala ihned do opatrovnictví, neboť se právě ona pokládala za daného povolaného člověka, jemuž pro tyto okamžiky měl náležet.

„Tak to zbytečně neprotahujme a pojďme,“ navrhl pak Petr.

 

Několik párů očí po delší době oslovila venkovní krajina: obloha se mnohem více rozjasnila, občas z ní i vysvitlo sluníčko, jenž ozářilo lesní všehochuťové stromové osazenstvo zdejší Oborověnky.

„Ach, to je báječný pocit zase se jednou pořádně nadechnout a kochat se tou naší ojedinělou krásou,“ vychutnávala si Pavla své druhé narození plnými doušky.

„Ale nezapomeň, že za to vděčíš někomu, koho neznáme,“ poznamenal významně Pavel.

„No vidíte, a my jsme mu – jí za to ani nepoděkovali.“

Petra vyndala notýsek, z něj ladně vytrhla list a krasopisně na něj napsala děkovný vzkaz. Už chtěla zajít nazpět do kostela, když si vzpomněla na holubici. Nyní tu poblíž nebyl přítomen Leopold Barnet, mohla si s ní tedy patřičně vyhrát.

„A kam jsi ten děkovný vzkaz a svůj vlastnoručně vytvořený dar uložila?“ vyzvídal Petr po návratu své milované.

„Na to samé místo, kde zachránce dary zanechal pro nás,“ odvětila.

 

Kudy se dát do města, to se rovněž neukazovalo jako velký problém. Jedna lesní pěšinka tu byla obstojně vyšlapána (právě po ní se možná táhla ona chodba plná výjevů), nyní tedy jen stačilo zas cupitat hezky z kopce dolů.

Cestou rozhodně bylo na co se dívat. Srnčí rodinka nerušeně vyjídala zásoby z krmítek a k Petře jedno z mláďat dokonce opatrně přistoupilo a letmo se od ní nechalo pohladit. A co jiného než přítomnost pravých živých, ve vzduchu poletujících MALOV mohlo ty tam dole učinit ještě šťastnějšími? Středočeší se tak pochlubilo ojedinělým skvostným unikátem v jeho skutečné živé podobě. Příroda tak lidským tvářím ukázala svou druhou tvář, tvář poetickou, jejímž prostřednictvím člověku nabídla nadpozemské krásno.

„Ovšem říká se nechval dne před večerem či neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A tyto dvě moudra se k smůle lidiček tam dole žel bohužel začaly podruhé naplňovat. Projevilo se to následovně: srny se od krmítek rozutekly do ústraní a MALOVY od kašen spěšně zamířily do domovských stromových hnízd. Zvedal se vítr, pod jeho vlivem se k životu probouzely větve lesních porostů a zem. Poetiku střídal chaos.“

„Tempo!“ vykřikla pouze Pavla po vzhlédnutí k obloze. Trojice ji bez reptání poslechla a v běhu napodobila.

Souboj lidských a přírodních sil tak započal druhé zahřívací kolo, a ačkoliv se soupeř „v bílém“ zpočátku zdráhal plně udeřit, nakonec se po delších úvahách k výpadku najisto odhodlal. To už čtveřice vybíhala z lesa na pole a po něm klusem rázovala k cestě. Po ní naštěstí kolem zrovna projížděla výletní zimní atrakce. Kočí byl duchapřítomný, koně vybídl k zastavení a sourozenci i pár se tak před hřmotným zimním náporem bezpečně odklidili do kočáru.

 

Kočí a posádka šťastně dorazili do rodného města. To už počasí v čině značně polevovalo a opět umožňovalo volně dýchat a vycházet do ulic. Lidé, co se na nich náhodně potkávali, si o tom hodně vykládali, téma o „hříšnících z vývěsek“ tak ustoupilo do pozadí.

„I tak je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni byli výhradně zaměstnáni podobnými hovory. Osazenstvo kočáru cosi v opačném znění zaregistrovalo při příjezdu na náměstí, kde pošťačka Maruška své svěřenkyně nabádala k nové aktivitě. A to přinášelo, jak by se v přeneseném slova smyslu správně řeklo, ovoce, neboť Marušku hned zkraje odchytil jeden postarší pán a začal kypré ženě děkovat za to, jak mu svým přístupem k druhým dodala na patřičném sebevědomí, až ho to vyburcovalo najisto zajít do seznamovací kavárny tady v parku a že tam skutečně jednu milou ženu následně našel, takže za čtvrt hodiny jejich rande bude pokračovat – dotyčná tu úžasnou zprávu totiž běžela zatelefonovat rodičům a známým. A skutečně, kdosi na ně pak nadšeně mával.

Načež Maruška se toho okamžitě chytla a začala referovat o tom, jak to oběma přeje, že i ona je se svým Pájou šťastně zapárovaná, a jakmile odeznělo toto téma, tak až pak na řadu přišlo ono ničemné počasí. A Maruška k tomu opět přistoupila s humorem, že ať si z toho pán prd dělá, že ona už to jedenkrát takhle naplno zažila a místo toho, aby někde v koutě truchlila, tak radši všechny na poště, kde zrovna měla službu, rozveselovala. A pán hned přitakal, že na tom vážně něco asi bude, prostě že to bez humoru zkrátka v životě nejde, načež Maruška mu do zálohy okamžitě doporučila Josefa Humlera. Alespoň takto se zmiňovaný hovor pozitivně nesl, když se stáhlo okénko.“

Jakmile však kočár dospěl do LETOMONSKÉHO PARKU, význam slova „druhá tvář“ nabyl na významu i tam – pro sourozence i pár zvlášť. I když Pavel s Pavlou bydleli s rodiči a babičkou až na jeho opačné straně téměř u nádraží, zatímco Petr s Petrou to v jedné z bytovek zkoušeli samostatně nějaký ten měsíc prakticky přímo u náměstí, podivovali se teď výhradně první jmenovaní, v místě jejich bydliště se totiž zmítalo policejní auto. Původně se sourozenci domnívali, že tam zavítalo jen kvůli poškozeným stromům a nalomeným větvím, kde se o škůdci dopředu vědělo, že nepochází z lidských řad ale oněch sfér nejvyšších.

„Jé, no sláva, už jsou tady! To mi spad kámen ze srdce!“ vyhrkla baculatá sedmdesátiletá paní v brýlích. „Jste celí? Jste naživu?“

„Jak vidíte, madam, tak jsou,“ odvětil otráveně muž v policejním ohozu. „No a já konečně můžu razit pryč,“ dodal.

Situace byla podstatně mnohem mnohem horší, došlo vzápětí sourozencům, Vincek Kazimír, jak se policista jmenoval, tu zjevně neokouněl kvůli parkovním porostům, ale na přání ženy se sem dostavil pouze výhradně jen a jen kvůli jejím dvěma vnoučatům.

A žena se činila dál.

„Moment, a to to necháte jen tak? To pro tuto mimořádnou událost neuděláte víc?“ naléhala jednou rukou na Vincka, přičemž si současně tou druhou k sobě až příliš láskyplně tiskla Pavlův a Pavliv obličej.

„A co jako?“ Vincek Kazimír se začal tvářit asi tak nadutě a pohoršeně zároveň, jako tehdy, když mu jeho vlastní syn Vincek Kazimír mladší oznámil, že si od něj už nikdy nenechá diktovat život.

„No co, no co? Přece s námi sepíšete protokol. Prostě podáte písemné prohlášení o nalezení zde pohřešovaných!“ Obzvlášť tu poslední větu žena vyslovila s parádně přehnanou vervou a hned policejnímu příslušníkovi nutila vlastní poznámkový blok, ten ho však odmítal přijmout. Sourozencům se tak alespoň babičce úspěšně podařilo vymanit se z područí, leč domů se nedrali, věděli, že tím by si stejně příliš nepomohli.

„Něco takového nebude třeba, paninko,“ reptal Vincek Kazimír a taky se mu úspěšně zadařilo odtáhnout dotěrné ruce, ovšem notýsek mu v nich nakonec zůstal.

„No jen si ho pěkně nechte a pište,“ odmítala si ho babička sourozenců vzít zpátky.

Pavel s Pavlou si byli vědomi neustále se zhoršující se situace kolem sebe. K několika dalším přihlížejícím se přidala početná skupinka z okolních domů a i kolemjdoucí se o něco navýšili. Někteří ze zvědavců se dokonce začali vyptávat, zda-li nová přítomnost policie nemá opět co dočinění s vandaly z vývěsek. Sourozenci si to v duchu vyčítali, stačilo se dostavit o pouhých pár desítek minut dřív a k tomuhle by nikdy nedošlo.

„Heleďte se, já už toho za tenhle mizernej den mám tak akorát dost, tak mi laskavě s tím svým zápisníčkem dejte svatej pokoj, ano? Ty rozpuky ohledně vývěsek a hotelových vloupaček mi za dnešek bohatě stačily,“ přešel Vincek Kazimír taktně do protiútoku, když obdobně zmerčil ten lidský mumraj. „Vaše ratolesti se vám přece v pořádku vrátily, takže jako by se vlastně vůbec nic nestalo a já tu teď vůbec nebyl,“ dodal.

„No ale…“ navýšila obdobně zlobně obočí i babička sourozenců, „takhle to přece nejde. Když jdete do obchodu, taky vám stůj co stůj musejí jako důkaz doličný předati stvrzenku. Nebo… nebo to studio těch dvou dívek, tam… tam vám tu textovinu automaticky rovnou nabídnou. To tady Pavluška s Pavlíčkem moc dobře vědí, zrovinka dneska se tam oba stavovali. A můj zesnulý muž…“

„Heleďte, tohle já vážně nemíním poslouchat,“ podařilo se Vinckovi Kazimírovi ženě znovu úspěšně skočit do řeči. „A o tom krámku splněných přání se opovažte už jen ceknout. Ta dánka Elke Jensenová, bývalá spolužačka té Emy Chardové, co tam tomu z poloviny šéfuje, totálně pobláznila hlavu mému synátorovi a on se od té doby chová jako vyměněnej. Hotovej blázinec u nás doma.“

To byla prakticky úplně poslední slova tohoto svérázného mochnického strážce pořádku, pak už Vincek Kazimír zabrebentil jen cosi o tom, že v parku nesmějí stát žádná cizí vozidla a tak že radši najisto pojede, aby sám sobě nebyl nucen dáti pokutu. A nakonec tak skutečně učinil.

 

„Dušinky moje, vy jste mi ale dali,“ začala babička sourozenců nanovo hudrovat, to už se všichni nacházeli uvnitř své bytovky, nutno však podotknout: předcházely tomu bujaré návštěvy dalších šesti nájemníků.

„Ježiš, babi, nezačínej s tím zas. Vždyť jsme celí, jak tvrdil ten polda tam venku, a návrat v sedm hodin, to ještě není tak pozdě. Zkrátka jsme byli v POLOMCE na odpoledním promítání.“

„Nevyvolávej Boží jméno nadarmo, Pavlíčku,“ pokárala vnuka babička, to ale nebylo vše. „A laskavě mi nelži, Haprovodová vás viděla jít někam za město. V tom nečase!“ Načež zalomila rukama a dál si mlela svou: „Copak vy mě nemáte rádi? Já a vaši rodiče se o vás tak pěkně staráme, děláme pro vás první poslední a vy se nám pak odvděčíte tím, že se…“

„Ale to víš, babi, že tě oba máme rádi,“ spěchala ji obejmout Pavla, aby tak zabránila případným dalším konfliktům.

„No dobrá, vždyť já to přece vím,“ přijala to nakonec po zhruba minutě váhání babička se slzami v očích. „Hlavně, že jste oba v pořádku. Tak se pojďme společně najíst. Udělala jsem rajskou a bramborák, to vy oba tak strašně rádi.“

Při konzumaci polévky ale Pavla náhle trklo: „A neřeklas, babi, o tom, žes nás postrádala, nic taťkovi a mamce, že ne?“

Tento dotaz samozřejmě neušel ani sestře. „Vážně jsi jim volala?“ přidala se k bratrovi opatrně.

„Ten Kazimír tu byl již předtím,“ spustila oklikou babička.

V sourozencích v ten moment shodně hrklo.

„Tady poblíž vyšetřoval to hotelové řádění neznámých vandalů,“ upřesňovala.

A pak si Pavel povšiml vzkazu vedle telefonu.

Nastal nový konflikt.

„No tak jsem to udělala,“ přiznala babička na rovinu. „Prostě jsem se o vás, vy mé dušinky, strachovala,“ načež se celá chvěla, když o tom mluvila. „A ty by ses ve svém chování měl krotit, Pavlíčku. Člověk má ve vaší nepřítomnosti nervy nadranc a ty na mě v jednom kuse jenom křičíš!“

To už babička znovu měla oči zalité slzami, jenže Pavel bohužel nešel ve šlépějích sestry, nepokusil se o chlácholení či o omluvu za svou hrubost. Právě naopak. Ujelo mu, že se k nim babička pořád chová, jako by oba byli pětiletá děcka, co si ani neumějí zavázat tkaničku u bot, načež to náležitě zakončil tím, že kdyby snad neměla je, tak by podobným způsobem nejspíš terorizovala svou zahrádku, kterou si kdysi dávno zakoupila za tratí v chatové kolonii.

Následovalo tedy to, co v jiných podobných případech. Babička práskla talířem o stůl a v plačkách se šourala do vedlejší místnosti. A Pavla spěchala s prosíkem, zase bylo na ní urovnávat zažehnuté spory.

„Sluší se připomenout, že daná místnost, do níž měly obě namířeno, navenek nepůsobila obyčejně. Skýtala mnohé z toho, o čem spolu daly řeč ony dvě dámy v autobuse. I zde měly své pevné místo KRESOJLKY, PODSJENKY, LIDVJENKY a zejména pak FIGIRONKY. Nemělo to ale poukazovat na nic pohoršujícího, že snad jisté paní… straší ve věži. V Katalné Mochně, a jak z onoho rozhovoru obou přespolních dam rovněž vyplynulo, tak i mimo ní se rozmáhalo takzvané zachovaní života někoho již zesnulého za přispění dostupné řady připodobňujících prvků. Pavla do takto upraveného pokoje nyní za babičkou vstupovala s mírnou nervozitou, věděla, že je pro ni takovou vlastní soukromou svatyní.“

 

To Pavel se nikam nedral. Dál seděl u stolu, a když dojedl, zalezl do sourozeneckého pokoje a pustil se do luštění Menorovy křížovky v domnění, že sestra za něj opětovně všechno takzvaně vyžehlí a on sám mezitím nalezne alespoň klid v tajence, která mu měla přinést to, po čem muž jeho kalibru toužil. Jenže křížovka Pavlovi ne a ne jít, a když se v ní asi po čtvrthodině dobral kloudného slova, tak mu ta piplačka dala ÚŠTĚPNÝ, a než přišel na slovo mnohem přijatelnější, už sestra stála ve dveřích.

„Tak co, urovnali jste to nějak?“ vzhlédl samolibě na zasmušile se tvářící osobu.

„Laskavě na mě nemluv, už mě z tebe začíná bolet hlava,“ vzkázala přiškrceným hlasem Pavla, v něm ale bratr rozpoznal, že k jistému uklidnění situace dojít muselo.

„Zatracená křížovka, proč ji ten kavárník udělal tak složitou? A proč proboha do nápovědy přidává tak krátká slova a navíc ještě ta, která luštitel bezpodmínečně zná?“

„Víš, co říkala babička? Abys nevyvolával nadarmo Boží slova, tak tu radost teď laskavě udělej i mně a zmlkni,“ poprosila Pavla bratra stejně zlomeně, že nebylo žádných pochyb o tom, že ji ta hlava vážně bolí. Načež se natáhla na postel, stáhla si vlasy do culíku, pustila si Chopina a začala listovat v knize, kterou jí předala Ema.

„Okamžitě to vypni!“ zaběsnil Pavel, jakmile zaslechl první tóny.

„Pardon, já zapomněla.“ Pavla si podrážděně na uši narazila sluchátka. Ovšem bratr místo toho, aby za to projevil vděčnost a dal sestře toužebný pokoj, se o ni o to víc začal zajímat; jeho oči právě znovu zaregistrovaly onen Emin dar, vůči němuž byla Pavla skoupá na slovo.

„Co to děláš? Dej to sem!“ vyštěkla, odhodila sluchátka a prudce se zvedla z postele. Bratr nevychovanec ovšem už knihu slavnostně třímal a nestačil se divit. Obsah knihy byl věnován jakési jemu neznámé dívce, a když její portréty i několik dalších obrázků přejel rukou, v úžasu zjistil, že tu platí úplně to samé, co u PODSJENEK.

„Ty bláho!“ neudržel v sobě emoce poté, co na dlaních po dotyku obdobně rozlišil dívčin obličej od jejího pruhovaného svetru, jako by dotyčnou měl přímo před očima.

„Už ti někdo někdy sdělil, že do cizích záležitostí se nestrká nos?“ Pavle se knihu bratrovi podařilo vyškubnout. „A když ti někdo něco věnuje,“ zamávala mu před očima Menorovou křížovkou, „sluší se za to výhradně děkovat a ne nadávat!“ Pak přeci jen dodala o něco mírněji: „Holt, jak vidno a slyšno, tak puberta s tebou mlátí o sto šest.“

„Zatímco s tebou zas psychohormony!“ přešel Pavel taktně do protiútoku.

Sestře nezbývalo než si hlavu skrýt do dlaní, začít jí kroutit a tím dávat najevo, proč zrovna ona musí mít toho nejpříšernějšího sourozence na světě.

„No jen se nemaskuj a hezky kápni božskou, sestřičko,“ vyložil si to Pavel úplně jinak, o tom, že opět vzal slovo Toho tam nahoře nadarmo, neměl sebemenší potuchy.

„No tak jo.“ Pavla té pózy zanechala, po vzoru babičky se došourala k nočnímu stolku a z brašny vyndala lahvičku. „Tohle Klára Menková pohodila u dveří učebny VZF. Uvnitř byla pouze voda, z toho plyne, že ta slova vůči Petře a Nývltové nemusela myslet zas tak úplně vážně.“

„Pche, znám několik takových, které by byly schopný svou podlou hru dohrát až do vítězného konce,“ vyjádřil se k tomu uštěpačně Pavel. „A se všemi podpůrnými prostředky,“ připomněl významně.

„Teď k dalším dvěma ženských záležitostem.“ Pavla dělala, jako že ji do toho bratr nevstoupil. „Samozřejmě mám na mysli POLOMKOVÝ film, na který jsem se tvou vinou vůbec nedostala, neboť pán se rozhodl promenádovat se kdesi za městem, a Moronovou…“

„No jo, jak jinak.“

„K obojímu jsem ti už v MALOVANCE řekla své,“ nesnažila se Pavla tu narážku vnímat. „A i když na mě Dana dneska vyjela, tak to neznamená, že ji hned budu považovat za nejnebezpečnějšího lidského predátora na světě.“

„Ještě lepší, sestřičko, ještě lepší,“ dalo to Pavlovi stejně další podnět k reptání. „Ta potvora s tebou pěkně přede všemi zamete, dá tě do spolčení s vrahem a ty se jí ještě zastaneš. Fakt skvělý,“ posmíval se sestře nyní doslova. „A vlastně proč se tomu v tvém případě divit? Na rozdíl od mého čtverce ti ta tvá dvojka přišla celkem vhod, co? Tak proč závažné věci nezveličovat?“

„Nic nezveličuju! Ty bys snad na Moronině místě takovou výhružku nechal bez povšimnutí? Asi dost těžko, když se na druhé v jednom kuse utrhuješ kvůli naprostým prkotinám!“

Pavel obličejovou grimasou naznačil dotčení, Pavle to ale bylo jedno.

„Dana na to křepčení prostě právo měla. Pravda, smůlou bylo, že si k němu vybrala zrovna mě…“

„Jen tebe?“

„Fajn, tak si jako obětní beránky vybrala přímo nás oba,“ pokusila se Pavla bratrovi udělat alespoň tuto „radost“, kterou navýšila o: „Byla jsem to ale výhradně já, koho Moronová totálně před celou třídou znemožnila hláškou o vrahovi.“

„Che, no právě.“

„I tak se z toho nesnažím dělat vědu a to psaní prostě pořád beru jako úlet neznámého vtipálka na mou osobu, přičemž jsem kdykoliv připravena sebe hájit, pokud k tomu samému v budoucnu dojde.“

„Tak to ti, sestřičko, přeji příjemnou zábavu, ten někdo si to po veleúspěšném debutu jistě milerád a určitě co možná nejdřív zopakuje, to ti garantuju,“ cítil se být Pavel na koni.

„Jinými slovy měl pocit, že má před sestrou navrch.“

„Co se Moronové týče,“ nesnažila se Pavla, jako již tolikrát předtím, brát na bratrovu nadutou pýchu zřetel, „tak nepopírám, že její dřívější chování vůči všem bylo vpravdě politováníhodné, ale ty důvody všichni známe. A Lojzík Danu změnil, kolikrát už jsem je zahlédla, jak se po kolonádě procházejí ruku v ruce a normálně se zdraví s kolemjdoucími. A oni zas s nimi. Žádná přetvářka. Takže pokud ten dnešní výlet za město v tvém područí opravdu přinesl něco pozitivního,“ ignorovala bratrovo ťukání si na čelo, „tak jedině Humlerovo tvrzení ohledně Hrdličkové coby současné studentské trýznitelce. Moronová prostě zvolnila, protože v životě vedle svého současného partnera nalezla klid.“

„Který jsi ji ty narušila,“ ušklíbl se posměšně Pavel. „Ještě mi teď namluv, že záměrnou změnu počasí jsem zařídil já, a aby to nebyla taková nuda, tak jsem za námi ještě jako takovou chuťovku dodatečně vyslal Barneta.“

„No prosím, jen se drž toho, co se ti víc hodí,“ rozpoznala neomylně bratrovo taktizování Pavla. „Já jsem tě, pokud si dobře vzpomínám, z ničeho takového neobviňovala.“

„Ještě abys mě…“

„Barnetovu historii u Alexandry a Emy zase vylíčil Petr,“ pokračovala Pavla, „takže si to čertění klidně odpusť a alespoň se jednou jedinkrát zamysli nad slovy někoho jiného, když nedokážeš vnímat přímo mě. Kdybys to totiž uměl, tak by ti třeba v té tvé makovičce dodatečně docvaklo, že tam, kde Tom Wong obsluhoval, jsme už párkrát byli, a to i s rodiči, a že to byl právě on, kdo se k nám vždy z personálu choval nejuctivěji.“

„No to se mu ani nedivím, touhle cestou si hledal nové oběti. A zrovna tys mu padla do oka. Zaučuje tě na dálku, co? Ani o tom nevíš, někde za městem má ukrytou svatyni a v ní provozuje černou magii, díky které s tebou manipuluje.“

„Hmm,“ protáhla Pavla, „a tebe nejspíš zaučuje taky, co? A to pro změnu prostřednictvím televizní obrazovky v režii japonských samurajů za asistence Johna Woo a Stevena Senegala, nebo jak se ten druhý vykuk správně jmenuje, jenže k onomu tajemnu jako bonus přidávají ještě kopance a kulky do zad.“

„Jen si, sestřičko, do mě rej, jen si posluž, mě tím stejně víc nerozhodíš,“ kasal se jako vítěz tohoto sporu Pavel, leč Pavla jeho slabinu přeci jen objevila.

„Že ne? A jak je to tedy s těmi tvými údajnými psychologickými hrami?“

Pavlova panovačnost rázem opadla a on se začal tvářit neprostupně.

„Já čekám,“ naléhala Pavla. „Nebo snad naopak ty hodláš vyčkávat až do chvíle, než dám echo někomu z žactva či přímo někomu v profesorském sboru, aby tě, pod nátlakem výhružek na toto téma, proklepli?“ připojila i vyhrožování.

„Tohle neuděláš.“ Pavel doslova přimáčkl svou hlavu na sestřinu, takže ta vnímala jeho zrychlený nepříjemný dech. Nezalekla se toho výpadku.

„Tak to mě, bratříčku, za těch šestnáct let špatně znáš.“

A nyní ona na rtech vyloudila věrohodný pomstychtivý úšklebek, který na bratrovi tolik nenáviděla.

Pavel neměl na výběr. Od sestry o něco poodstoupil a začal ze sebe soukat, jak ho již něco přes tři roky otravují jakési dvě složky, jak ho nutí vyžívat se v různých ponižujících pózách a že si i libují v bezvýchodných situacích, jakou třeba byla ta, co nastala dnes za městem a málem všechny stála život. Pavla pozorně bratrově lámavé mluvě naslouchala a pak konstatovala: „Ty jsi vážně cvok, měl bys urychleně vyhledat nějakého dobrého psychiatra.“

Tato nelichotivá poznámka rozpoutala nové řevnivé vášně a nebýt dosti nápadně podezřelého blikotu světla na lustru a ještě jedné doplňující zvláštnosti, asi by došlo nejen k oboustrannému vykřičení hlasivek, ale i škrcení.

„Dané události se seběhly následovně: jakmile v pokoji nápadně zajiskřil lustr, učinily tak obdobně i lampičky na nočních stolcích, ačkoliv ty jinak setrvávaly ve fázi klidu. Sourozenci na ně plně upnuli zraky poté, co lustr bez udání důvodů potemněl. Až pak, když se zhruba po další minutě opětovně znovu rozzářil, oba hašteřivci na nočních stolcích spatřili cosi, čeho si předtím nepovšimli: dvě fotografie a každá nesla po jednom portrétu usměvavého chlapce a dívky s přáním vzájemného smíru. Po tomto sourozeneckém objevu obě lampičky samy od sebe zase potemněly.“

K něčemu podobnému nakonec v reálu jen stěží mohlo dojít. Jakmile se vše vrátilo do původního normálu, Pavel nečekaně rychle vystřízlivěl a sestru obvinil z toho, že to je zas nějaká její pitomá hra, načež ta se nařčení úpěnlivě bránila a hned nato, zase k bratrově smůle, vybuchla zlostí ona, neboť na svém nočním stolku našla jeho mobil a v něm čtyřicet pět nepřijatých zpráv od rodičů plus ještě nějaké cizí uvedené pod neznámým číslem, takže si rovněž zavdala na pořádném vzteku. Pavla seřvala, že pokud už si ten „moderní krám na baterky“ pořídí, tak ať ho taky kouká využívat a ne ho mít jako další doprovodnou součást těch svých psychologických her. Pavel to nevydržel a na sestru se obořil tak jedovatě, že ta to už nevydržela, ze své postele násilně stáhla povlečení, popadla ho i s přehrávačem a s nefalšovaným brekem se s prásknutím dveří vyřítila do jídelny.

„Pokud se tedy kdosi na základě své hry vlastní snažil ty dva usmířit, tak tentokrát odešel s nepořízenou.“

 

To o pár bloků dál se situace zpočátku vyvíjela přeci jen o dost příznivěji. Pár se po rozlučce se sourozenci odebral do vlastní společné bytovky a zařizoval se v ní jako každý jiný večer: Petra v kuchyni připravovala večeři a Petr jí tam pomáhal. Avšak zatímco jindy tu panovalo všeobecné veselí, dnes ho suplovalo ticho, jen s nepatrnými slovními vstupy.

Nejinak tomu bylo i u jídelního stolu.

„Chutná ti polévka?“ otázala se Petra.

„Ano, je výtečná,“ odvětil Petr.

A zase dostal prostor k vyjadřování pouze cinkot lžiček.

„Ta MALOVA, co nám ji ten neznámý dobrodinec zanechal tam nahoře v kostelíku, je vážně nádherná. Radovan bude mít radost,“ ozvala se od stolu znovu Petra, to na řadu právě přišel hlavní chod.

„Takže je opravdu určena jemu?“

Petra mlčky přikývla.

Následoval zpětný přesun do kuchyně a mylo se nádobí.

„Pozvala jsem na dnešní večer Lídu s Lízou. Kvůli zítřku, tak jestli bys byl tak laskav…“

„V pořádku, zůstanu vedle a dál budu pracovat na svém programu,“ odpověděl Petr, než ale v sobě našel patřičné odhodlání zeptat se své milé na to, co ho již delší dobu uvnitř mysli trápilo, zařinčel zvonek.

Petra spěchala otevřít. Nelhala, opravdu ty dva hlasy ve dveřích náležely spolužačkám. Petr se podle toho, jak slíbil, zařídil.

„Tak jen račte dál,“ vítala se s kamarádkami Petra.

„Nerušíme tedy? No nejspíš asi ne, to bys nás jinak nezvala, že?“ Lída tedy vešla, zula si boty a odložila kabát.

Obdobně učinila i Líza. „Krásně jste si to své hnízdečko lásky zařídili, jen co je pravda,“ konstatovala po letmém nakouknutí z předsíně do jídelny.

„Bylo by teď jistě zajímavé pozorovat počínání dívek v přítomnosti Dany Moronové. Obě návštěvnice na sobě totiž měly oblečení nesoucí oblíbené motivy jejich vzorů.“

„A co Péťa?“ zajímala se dál Lída. „Ten je pryč? Já jen, nikde ho tu nevidím.“

„Je vedle, snaží se zdokonalovat čtecí obrázkový program,“ ukázala Petra na protější dveře.

„Ach tak, pilně bádá,“ zanotovala pochlebnicky Líza, to se již dívky v jídelně sesedaly k sobě. „No ale mi se do toho pustíme také, ať zítra Radovánkovi uděláme radost. Ten poznatek k MALOVÁM se mi podařilo získat přes Eminu kamarádku Justýnu. V Oborověnce provozuje útulek. Tady každá máte po jedné kostičce, ty jsou rovněž od ní.“

Popravdě nešlo ani tak o danou věc tvaru krychle, jíž chyběla horní stěna, takže se dal vidět vnitřek, ale spíš o to, co se ukrývalo právě tam. Trik spočíval v maximální soustředěnosti.

„A zase nic,“ povzdychla si Lída po třetím neúspěšném pokusu.

„Mně se rovněž nezadařilo,“ napodobila v lamentování kamarádku ještě podmanivěji Petra.

„To víte, není to jednoduché,“ poučovala obě Líza a i ona zkusila trojitým jemným prstovým šimráním otestovat jednu ze sedmi stěn, avšak ani v její režii se nic převratného neudálo. „Bez snahy to prostě nejde.“

„Jestli nás, děvčátka, Radovánek náhodou tentokrát úmyslně nenapálil,“ nadhodila vzápětí Lída. „Třeba si mi, študentíčci, ty zápisky o SVJESTUSJENKÁCH máme vyložit úplně jinak.“

„Podlý on vůbec nebývá, to mohu plně odpřísáhnout.“ A aby Petra svá slova najisto uhájila a nespoléhala se jen na poetickou hlasovou výřečnost, ukázala překvapeným kamarádkám modrý skvost, který stařičký profesor již řadu let tolik obdivoval a měl jím okrášleny snad všechny stěny kabinetu biologie.

„Jé, ta je překrásná!“ rozplývala se nad MALOVOU Líza. „Tu bych si okamžitě přidala do té své zvířecí sbírčičky. Radovánek bude štěstím celý bez sebe, Petruško.“

„No tak, šup, holčiny, dáme se zas do toho,“ ponoukala obě kamarádky honem Lída, „ať má zítra důvod k dvojnásobnému veselí.“

A přeci jen se povedlo, v co už žádná snad ani nedoufala.

„Jídelně pouze stačilo dodat mnohem temnější odstín a SVJESTUSJENKY po trojím bezchybném zašolichání a oslovení uvnitř krychličky skutečně ožily. Zázrak v Lízině područí trval jen pár vteřin, narušilo ho nepatrné zavrzání židle.“

„Škoda,“ hlesla Petra.

„Nevadí, beztak máme dostatek času na to, abychom ten poutavý pokus zopakovaly,“ mínila Lída. „A nejen na to.“

Hovor se od původních tajů přenesl k soukromým záležitostem.

„Takže Petr o tom stále ještě neví?“ začala Lída Petru zpovídat, mezitím co Líza zkoušela napodobit svůj předchozí triumf se světélkujícími tvorečky motýlího vzhledu.

„Občas se mu zmíním, že kvůli něčemu potřebuji zajít za Radovanem. Má pro to pochopení,“ odpovídala.

„No, ehm, víš, já teď měla na mysli to druhé – to s tou ženou, to s tím nepříjemným pádem,“ vyjádřila se napodruhé Lída o dost konkrétněji.

Petřin obličej rázem povadl.

„Ne, ani o jednom jsem Petrovi ještě nic nepověděla. Nechci mu přidělávat starosti.“

„A máš pocit, že on přesto něco tuší?“

Petra letmo ladně kývla hlavou, Lída z toho odtušila obavy.

„Měla bys to udělal, Petro, jsem si jistá, pochopí to. A tobě se tak konečně uleví a ta ženština ti pak třeba dá nadobro pokoj,“ dodávala jí Lída sebevědomí a zakončila to: „Vždyť ani lidé za první republiky neměli na růžích ustláno a to se museli vypořádat s mnohem zlobnějšími živly, jako byla později válka.“

A právě v ten moment do jídelny vešel ten, o němž tu byla řeč.

„Nenechte se rušit, dámy, jdu si jen do ledničky pro minerálku,“ vzkazoval Petr. V jeho přítomnosti Líza slavila se SVJESTUSJENKAMI druhý kýžený úspěch.

„Tichoulince, Petříku, ať mi je nevyplašíš,“ špitala sotva slyšitelně. Petr se na ni lišácky usmál, ledničku opatrně zavřel a jako myška vcupital nazpět vedle. Petře se ulevilo, nic z její a Lídiny mluvy se k němu tedy nedoneslo.

Ovšem poté, co Lída s Lízou odešly, věci nabraly nečekaný spád.

„Mohl bych se tě, Petro, konečně zeptat? Jak se to má s tím, o čem jste se s Lídou bavily?“

Petra znejistěla, tak přeci je její milý zaslechl.

„Se svou spolužačkou si o tom normálně povídáš a mně nic neřekneš? Proboha, Petro, jsem snad tvůj přítel,“ začal Petr více naléhat.

Situace se zhoršila poté, co se pokusil přítelkyni obejmout, ta se tomu však výjimečně bránila.

„No jak myslíš, když přede mnou i nadále chceš mít tajnosti, ať je tedy po tvém.“

Petr se od své milé sice zase rychle odvrátil, k odchodu se tentokrát ale neměl. Zůstal k ní jen otočený zády. Jakoby vyčkával. Dočkal se.

„Pro mne o tom zkrátka před tebou není lehké hovořit,“ oznámila Petra.

„Jenže i přesto se druhým svěřuješ s něčím, co mám právo vědět i já,“ věnoval přítelkyni novou pozornost.

„Za jistých okolností je dobré umět rozlišovat mezi mužskou a ženskou logikou.“

Tomu sametově znějícímu hlásku prostě nešlo odolat. Ale i tak – závažný obsah dané věty by Petra beztak přiměl své lásce dále naslouchat. Petr neomylně vytušil, z čích úst dané moudro jedině mohlo vzejít.

„To ti poradil Litevský, abys mi pokaždé takhle odpověděla?“

Petra se opět zdráhala mluvit, na nátlak Petrových očí se alespoň uvolila mu sdělit: „Za Radovanem již delší dobu chodím kvůli jisté soukromé záležitosti.“

„Tak soukromé záležitosti?“ zopakoval po přítelkyni Petr udiveně.

Petra na to tentokrát neřekla ani ň.

„Nadále budila dojem člověka z jiných světů – abych jí tolik neublížil – uvádím to nyní na pravou míru a upřesňuji, že z těch výhradně pohádkových. Jako by svým posmutněle-poetickým obličejem imitovala jednu z víl či v kontrastu s MALOVOU a onou tajemnou krychličkou jako by se přímo stávala Vítem z vlastní povídky.“

„Vážně tě neznám, Petro, jsi tak záhadná,“ pokoušel se Petr nějak solidně v hovoru pokračovat. „Tak co mi tajíš.“ Znovu před ní poklekl. „Co symbolizuje ta tajemná žena, souvisí snad nějak s tím záhadných pádem? Týkal se snad přímo tebe samotné?“

Petra nadále mlžila.

„No tak nic.“ Petr vyskočil na nohy a začal nervózně přecházet po jídelně. K tomu si sám notoval: „Sice spolu stále jsme, ale jako by tomu tak nikdy vůbec nebylo. Sice spíme ve společné posteli, ale ve skutečnosti jako by každý z nás vlastnil svou, neboť nás odděluje TAVARESKOVÁ překližka – sice jinak neviditelná, pro nás však ano. A důvod? Tvá údajná mluva ze spaní.“

„Petře…“

„A pak tu jsou tvé ojedinělé slohové práce přeplněné poetikou,“ nehodlal Petr býti přerušován. „Zatímco pro jedny se stávají inspirací, pro druhé zase kýčem. I přesto se k nim ale obě protichůdné skupinky stále v hovorech navracejí jako k něčemu aktuálnímu, co nelze jen tak vypustit z hlav. Jako by ta Jasmína měla pravdu, jako bys za tím vyprávěním opravdu skrývala vlastní zármutek, něco, o čem je ti zatěžko s druhými mluvit.“

„Petře, Petře, prosím…“

Ale Petr nepolevil. „Ale zřejmě takový člověk existuje, leč nejsem to já, nýbrž jeden přemoudřelý profesor biologie. A právě on je možná také opět tím jediným, kdo je kompletně obeznámen s jakousi pro mě neznámou ženou a pádem, to jest s něčím, z čehož neznalého přímo mrazí v zádech.“

„Tak dost, Petře, to už stačí.“ Petra to nevydržela a napomenula ho.

„Zcela správně vyjádřeno s tečkou na konci. Ať už Petra měla k nepříjemným výpadkům Kláry Menkové jakékoliv výhrady, v této fázi vývoje událostí by dozajista její nevybíravou řevnivost s vděky přijala za svou vlastní, vrozený hlásek pohádkové Nastěnky však tomu chtěl jinak.“

„Prosíš mě, abych s tím přestal? Tak ke mně nyní buď upřímná a řekni mi o sobě celou pravdu!“

„Už jsi jako ten Pavel, neúměrně zvyšuješ hlas a tím mne přivádíš do rozpaků,“ bránila se Petra.

„Jenže ten aspoň od patra řekne, co si myslí, ale ty…“

Stále více dramatizující se hovor přerušilo táhlé drnčení u dveří. Petra okamžitě přijala za svou povinnost jít otevřít. Zastávala názor, že to se zřejmě vrací jedna ze spolužaček, v domnění, že si tu něco zapomněla (to se Petře teď mohlo hodit, neboť pokud by spor nadále nabíral na intenzitě, výjimečné povahové vlastnosti Lídy a Lízy by se jako příhodný protiargument přímo nabízely), skutečnost však byla zcela jiná.

Jakmile Petra zachrastila zámkem a dveře otevřela, doslova jí kolem ramen padla Pavla. Plakala.

„To… to je takovej břídil, hulvát… já… já bych nejradši…“

„To nic, to se zase všechno urovná,“ chlácholila kamarádku Petra a při tom ji hladila po vlasech.

„Já… ho tak nenávidím… NENÁVIDÍM! Tak… takhle se ke mně chovat,“ vzlykala si Pavla na Petřině rameni dál a rozhodně jej nehodlala opustit, ačkoliv tu byl přítomen i Petr a ten se tvářil značně nervózně. „Klidně si znovu pustí tu svou pitomou Sally a… a dělá, jako by se nic nestalo. A… a když se chci vrátit nazpět… nazpět do své postele, protože na… na té palandě v obývacím pokoji se spát prostě nedá, tak… tak na mě hned vyjede, co… co že tam zas chci a… a zas mě svinským krokem žene pryč, svi… sviňák jeden. A… a to jen pro… proto, abych ho ne… nerušila při psaní mi… milostného psaníčka té jeho Švédce kamsi za polární kruh. A… a ještě si ho přede mnou kliďánko zmuchlá do roličky, hodí ho po… po mně a následně zas… zas sebere. Jak… jako bych toho už od něj za dnešek… za dnešek nezažila jako za celej svůj život.“

Teprve z této značně obsáhlé kostrbaté výpovědi, do níž se Petr ani Petra neodvažovali zasahovat, vyšlo najevo, jak se věci ve skutečnosti mají.

„Já… Petro, Petře… nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale… mohla bych tuhle noc přečkat u vás? Babička o tom ví, vymluvila jsem se, že se s vámi budu učit biologii. Ona… ona je dost všímavá, obzvlášť po dnešku, tak to alespoň nebude budit po… podezření, když si tu hodinu s Litevským dodatečně vyhledá na rozvrhu.“

„Ale jistě, samozřejmě,“ nenamítala proti tomu nic Petra. „No tak, Pavlínko, už neplakej, už prosím přestaň plakat, to přejde, už neplakej…“ zopakovala takto následně několikrát po sobě a letmým očním kontaktem pak Petra požádala, aby i on té prosbě vyhověl.

„No tak dobře,“ pokrčil Petr rameny.

Načež se odklidil nazpět k notebooku. Ale protože mu práce na něm příliš nešla, zalehl. Sám. Pavla prostě nehodlala býti opuštěná, prostě se někomu potřebovala vypovídat, a tak Petra oběma v jídelně rozložila palandu. Nakonec dívky ale usnuly ve společném křesle, kde se mimo jiné utěšovaly i pokusným oživováním SVJESTUSJENEK, ani jedné se je však nepodařilo vyvolat, zato se jim tak okolo třetí hodiny noční zadařilo usnout. To Petrovi něco takového činilo potíže až do mnohem pozdních ranních hodin, stále přemítal o své milé a na posteli se v jednom kuse převaloval ze strany na stranu.

„A tak se pro jednu čtveřici žijící ve STŘEDOČEŠÍ nadobro uzavřel jeden zimní pondělní den.“