Tom Patrick

Čtveřice vyčkávala. Mysl všech logicky zaměstnaly úvahy o tom, jak bude probíhat zpětná cesta do města (kostel byl od něj přeci jen dost z ruky) a jak to asi vypadá za dveřmi tam venku (po vstupu do kostela se za příchozími neslyšně zavřely a ztratil se tak o všem přehled).

Pavla si pak, jako jedna z prvních, povšimla čehosi právě na klice oněch vstupních kostelních dveří, to když dané místo zcela náhle pohltila pronikavá záře od oltáře.

„Je to dobré, můžeme odsud v klidu odejít, venku nám už nic hrozit nebude,“ informovala, když z kliky sejmula fotografii a důkladně ji porovnala s tou náležící usměvavé ženě.

„A jak si tím můžeš být zas tak absolutně jistá?“ vyrukoval na sestru slovně bratr, následně ale zvolnil: „No jo, já vím, to jsou holt ty tvoje slavné předtuchy.“

„Děkuji za výjimečné uznání,“ ocenila bratrův přívětivý úšklebek Pavla, která fotografii rovněž ukázala páru..

Pavla, k bratrově plné spokojenosti, zcela logicky ještě jmenovala ony tři dary, které jim tu kdosi zanechal na přilepšenou. Petra Pavlinu domněnku plně podpořila a onoho MALOVSKÉHO MOŘSKÉHO TVORA si vzala ihned do opatrovnictví, neboť se právě ona pokládala za daného povolaného člověka, jemuž pro tyto okamžiky měl náležet.

„Tak to zbytečně neprotahujme a pojďme,“ navrhl pak Petr.

 

Několik párů očí po delší době oslovila venkovní krajina: obloha se mnohem více rozjasnila, občas z ní i vysvitlo sluníčko, jenž ozářilo lesní všehochuťové stromové osazenstvo zdejší Oborověnky.

„Ach, to je báječný pocit zase se jednou pořádně nadechnout a kochat se tou naší ojedinělou krásou,“ vychutnávala si Pavla své druhé narození plnými doušky.

„Ale nezapomeň, že za to vděčíš někomu, koho neznáme,“ poznamenal významně Pavel.

„No vidíte, a my jsme mu – jí za to ani nepoděkovali.“

Petra vyndala notýsek, z něj ladně vytrhla list a krasopisně na něj napsala děkovný vzkaz. Už chtěla zajít nazpět do kostela, když si vzpomněla na holubici. Nyní tu poblíž nebyl přítomen Leopold Barnet, mohla si s ní tedy patřičně vyhrát.

„A kam jsi ten děkovný vzkaz a svůj vlastnoručně vytvořený dar uložila?“ vyzvídal Petr po návratu své milované.

„Na to samé místo, kde zachránce dary zanechal pro nás,“ odvětila.

 

Kudy se dát do města, to se rovněž neukazovalo jako velký problém. Jedna lesní pěšinka tu byla obstojně vyšlapána (právě po ní se možná táhla ona chodba plná výjevů), nyní tedy jen stačilo zas cupitat hezky z kopce dolů.

Cestou rozhodně bylo na co se dívat. Srnčí rodinka nerušeně vyjídala zásoby z krmítek a k Petře jedno z mláďat dokonce opatrně přistoupilo a letmo se od ní nechalo pohladit. A co jiného než přítomnost pravých živých, ve vzduchu poletujících MALOV mohlo ty tam dole učinit ještě šťastnějšími? Středočeší se tak pochlubilo ojedinělým skvostným unikátem v jeho skutečné živé podobě. Příroda tak lidským tvářím ukázala svou druhou tvář, tvář poetickou, jejímž prostřednictvím člověku nabídla nadpozemské krásno.

„Ovšem říká se nechval dne před večerem či neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A tyto dvě moudra se k smůle lidiček tam dole žel bohužel začaly podruhé naplňovat. Projevilo se to následovně: srny se od krmítek rozutekly do ústraní a MALOVY od kašen spěšně zamířily do domovských stromových hnízd. Zvedal se vítr, pod jeho vlivem se k životu probouzely větve lesních porostů a zem. Poetiku střídal chaos.“

„Tempo!“ vykřikla pouze Pavla po vzhlédnutí k obloze. Trojice ji bez reptání poslechla a v běhu napodobila.

Souboj lidských a přírodních sil tak započal druhé zahřívací kolo, a ačkoliv se soupeř „v bílém“ zpočátku zdráhal plně udeřit, nakonec se po delších úvahách k výpadku najisto odhodlal. To už čtveřice vybíhala z lesa na pole a po něm klusem rázovala k cestě. Po ní naštěstí kolem zrovna projížděla výletní zimní atrakce. Kočí byl duchapřítomný, koně vybídl k zastavení a sourozenci i pár se tak před hřmotným zimním náporem bezpečně odklidili do kočáru.

 

Kočí a posádka šťastně dorazili do rodného města. To už počasí v čině značně polevovalo a opět umožňovalo volně dýchat a vycházet do ulic. Lidé, co se na nich náhodně potkávali, si o tom hodně vykládali, téma o „hříšnících z vývěsek“ tak ustoupilo do pozadí.

„I tak je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni byli výhradně zaměstnáni podobnými hovory. Osazenstvo kočáru cosi v opačném znění zaregistrovalo při příjezdu na náměstí, kde pošťačka Maruška své svěřenkyně nabádala k nové aktivitě. A to přinášelo, jak by se v přeneseném slova smyslu správně řeklo, ovoce, neboť Marušku hned zkraje odchytil jeden postarší pán a začal kypré ženě děkovat za to, jak mu svým přístupem k druhým dodala na patřičném sebevědomí, až ho to vyburcovalo najisto zajít do seznamovací kavárny tady v parku a že tam skutečně jednu milou ženu následně našel, takže za čtvrt hodiny jejich rande bude pokračovat – dotyčná tu úžasnou zprávu totiž běžela zatelefonovat rodičům a známým. A skutečně, kdosi na ně pak nadšeně mával.

Načež Maruška se toho okamžitě chytla a začala referovat o tom, jak to oběma přeje, že i ona je se svým Pájou šťastně zapárovaná, a jakmile odeznělo toto téma, tak až pak na řadu přišlo ono ničemné počasí. A Maruška k tomu opět přistoupila s humorem, že ať si z toho pán prd dělá, že ona už to jedenkrát takhle naplno zažila a místo toho, aby někde v koutě truchlila, tak radši všechny na poště, kde zrovna měla službu, rozveselovala. A pán hned přitakal, že na tom vážně něco asi bude, prostě že to bez humoru zkrátka v životě nejde, načež Maruška mu do zálohy okamžitě doporučila Josefa Humlera. Alespoň takto se zmiňovaný hovor pozitivně nesl, když se stáhlo okénko.“

Jakmile však kočár dospěl do LETOMONSKÉHO PARKU, význam slova „druhá tvář“ nabyl na významu i tam – pro sourozence i pár zvlášť. I když Pavel s Pavlou bydleli s rodiči a babičkou až na jeho opačné straně téměř u nádraží, zatímco Petr s Petrou to v jedné z bytovek zkoušeli samostatně nějaký ten měsíc prakticky přímo u náměstí, podivovali se teď výhradně první jmenovaní, v místě jejich bydliště se totiž zmítalo policejní auto. Původně se sourozenci domnívali, že tam zavítalo jen kvůli poškozeným stromům a nalomeným větvím, kde se o škůdci dopředu vědělo, že nepochází z lidských řad ale oněch sfér nejvyšších.

„Jé, no sláva, už jsou tady! To mi spad kámen ze srdce!“ vyhrkla baculatá sedmdesátiletá paní v brýlích. „Jste celí? Jste naživu?“

„Jak vidíte, madam, tak jsou,“ odvětil otráveně muž v policejním ohozu. „No a já konečně můžu razit pryč,“ dodal.

Situace byla podstatně mnohem mnohem horší, došlo vzápětí sourozencům, Vincek Kazimír, jak se policista jmenoval, tu zjevně neokouněl kvůli parkovním porostům, ale na přání ženy se sem dostavil pouze výhradně jen a jen kvůli jejím dvěma vnoučatům.

A žena se činila dál.

„Moment, a to to necháte jen tak? To pro tuto mimořádnou událost neuděláte víc?“ naléhala jednou rukou na Vincka, přičemž si současně tou druhou k sobě až příliš láskyplně tiskla Pavlův a Pavliv obličej.

„A co jako?“ Vincek Kazimír se začal tvářit asi tak nadutě a pohoršeně zároveň, jako tehdy, když mu jeho vlastní syn Vincek Kazimír mladší oznámil, že si od něj už nikdy nenechá diktovat život.

„No co, no co? Přece s námi sepíšete protokol. Prostě podáte písemné prohlášení o nalezení zde pohřešovaných!“ Obzvlášť tu poslední větu žena vyslovila s parádně přehnanou vervou a hned policejnímu příslušníkovi nutila vlastní poznámkový blok, ten ho však odmítal přijmout. Sourozencům se tak alespoň babičce úspěšně podařilo vymanit se z područí, leč domů se nedrali, věděli, že tím by si stejně příliš nepomohli.

„Něco takového nebude třeba, paninko,“ reptal Vincek Kazimír a taky se mu úspěšně zadařilo odtáhnout dotěrné ruce, ovšem notýsek mu v nich nakonec zůstal.

„No jen si ho pěkně nechte a pište,“ odmítala si ho babička sourozenců vzít zpátky.

Pavel s Pavlou si byli vědomi neustále se zhoršující se situace kolem sebe. K několika dalším přihlížejícím se přidala početná skupinka z okolních domů a i kolemjdoucí se o něco navýšili. Někteří ze zvědavců se dokonce začali vyptávat, zda-li nová přítomnost policie nemá opět co dočinění s vandaly z vývěsek. Sourozenci si to v duchu vyčítali, stačilo se dostavit o pouhých pár desítek minut dřív a k tomuhle by nikdy nedošlo.

„Heleďte se, já už toho za tenhle mizernej den mám tak akorát dost, tak mi laskavě s tím svým zápisníčkem dejte svatej pokoj, ano? Ty rozpuky ohledně vývěsek a hotelových vloupaček mi za dnešek bohatě stačily,“ přešel Vincek Kazimír taktně do protiútoku, když obdobně zmerčil ten lidský mumraj. „Vaše ratolesti se vám přece v pořádku vrátily, takže jako by se vlastně vůbec nic nestalo a já tu teď vůbec nebyl,“ dodal.

„No ale…“ navýšila obdobně zlobně obočí i babička sourozenců, „takhle to přece nejde. Když jdete do obchodu, taky vám stůj co stůj musejí jako důkaz doličný předati stvrzenku. Nebo… nebo to studio těch dvou dívek, tam… tam vám tu textovinu automaticky rovnou nabídnou. To tady Pavluška s Pavlíčkem moc dobře vědí, zrovinka dneska se tam oba stavovali. A můj zesnulý muž…“

„Heleďte, tohle já vážně nemíním poslouchat,“ podařilo se Vinckovi Kazimírovi ženě znovu úspěšně skočit do řeči. „A o tom krámku splněných přání se opovažte už jen ceknout. Ta dánka Elke Jensenová, bývalá spolužačka té Emy Chardové, co tam tomu z poloviny šéfuje, totálně pobláznila hlavu mému synátorovi a on se od té doby chová jako vyměněnej. Hotovej blázinec u nás doma.“

To byla prakticky úplně poslední slova tohoto svérázného mochnického strážce pořádku, pak už Vincek Kazimír zabrebentil jen cosi o tom, že v parku nesmějí stát žádná cizí vozidla a tak že radši najisto pojede, aby sám sobě nebyl nucen dáti pokutu. A nakonec tak skutečně učinil.

 

„Dušinky moje, vy jste mi ale dali,“ začala babička sourozenců nanovo hudrovat, to už se všichni nacházeli uvnitř své bytovky, nutno však podotknout: předcházely tomu bujaré návštěvy dalších šesti nájemníků.

„Ježiš, babi, nezačínej s tím zas. Vždyť jsme celí, jak tvrdil ten polda tam venku, a návrat v sedm hodin, to ještě není tak pozdě. Zkrátka jsme byli v POLOMCE na odpoledním promítání.“

„Nevyvolávej Boží jméno nadarmo, Pavlíčku,“ pokárala vnuka babička, to ale nebylo vše. „A laskavě mi nelži, Haprovodová vás viděla jít někam za město. V tom nečase!“ Načež zalomila rukama a dál si mlela svou: „Copak vy mě nemáte rádi? Já a vaši rodiče se o vás tak pěkně staráme, děláme pro vás první poslední a vy se nám pak odvděčíte tím, že se…“

„Ale to víš, babi, že tě oba máme rádi,“ spěchala ji obejmout Pavla, aby tak zabránila případným dalším konfliktům.

„No dobrá, vždyť já to přece vím,“ přijala to nakonec po zhruba minutě váhání babička se slzami v očích. „Hlavně, že jste oba v pořádku. Tak se pojďme společně najíst. Udělala jsem rajskou a bramborák, to vy oba tak strašně rádi.“

Při konzumaci polévky ale Pavla náhle trklo: „A neřeklas, babi, o tom, žes nás postrádala, nic taťkovi a mamce, že ne?“

Tento dotaz samozřejmě neušel ani sestře. „Vážně jsi jim volala?“ přidala se k bratrovi opatrně.

„Ten Kazimír tu byl již předtím,“ spustila oklikou babička.

V sourozencích v ten moment shodně hrklo.

„Tady poblíž vyšetřoval to hotelové řádění neznámých vandalů,“ upřesňovala.

A pak si Pavel povšiml vzkazu vedle telefonu.

Nastal nový konflikt.

„No tak jsem to udělala,“ přiznala babička na rovinu. „Prostě jsem se o vás, vy mé dušinky, strachovala,“ načež se celá chvěla, když o tom mluvila. „A ty by ses ve svém chování měl krotit, Pavlíčku. Člověk má ve vaší nepřítomnosti nervy nadranc a ty na mě v jednom kuse jenom křičíš!“

To už babička znovu měla oči zalité slzami, jenže Pavel bohužel nešel ve šlépějích sestry, nepokusil se o chlácholení či o omluvu za svou hrubost. Právě naopak. Ujelo mu, že se k nim babička pořád chová, jako by oba byli pětiletá děcka, co si ani neumějí zavázat tkaničku u bot, načež to náležitě zakončil tím, že kdyby snad neměla je, tak by podobným způsobem nejspíš terorizovala svou zahrádku, kterou si kdysi dávno zakoupila za tratí v chatové kolonii.

Následovalo tedy to, co v jiných podobných případech. Babička práskla talířem o stůl a v plačkách se šourala do vedlejší místnosti. A Pavla spěchala s prosíkem, zase bylo na ní urovnávat zažehnuté spory.

„Sluší se připomenout, že daná místnost, do níž měly obě namířeno, navenek nepůsobila obyčejně. Skýtala mnohé z toho, o čem spolu daly řeč ony dvě dámy v autobuse. I zde měly své pevné místo KRESOJLKY, PODSJENKY, LIDVJENKY a zejména pak FIGIRONKY. Nemělo to ale poukazovat na nic pohoršujícího, že snad jisté paní… straší ve věži. V Katalné Mochně, a jak z onoho rozhovoru obou přespolních dam rovněž vyplynulo, tak i mimo ní se rozmáhalo takzvané zachovaní života někoho již zesnulého za přispění dostupné řady připodobňujících prvků. Pavla do takto upraveného pokoje nyní za babičkou vstupovala s mírnou nervozitou, věděla, že je pro ni takovou vlastní soukromou svatyní.“

 

To Pavel se nikam nedral. Dál seděl u stolu, a když dojedl, zalezl do sourozeneckého pokoje a pustil se do luštění Menorovy křížovky v domnění, že sestra za něj opětovně všechno takzvaně vyžehlí a on sám mezitím nalezne alespoň klid v tajence, která mu měla přinést to, po čem muž jeho kalibru toužil. Jenže křížovka Pavlovi ne a ne jít, a když se v ní asi po čtvrthodině dobral kloudného slova, tak mu ta piplačka dala ÚŠTĚPNÝ, a než přišel na slovo mnohem přijatelnější, už sestra stála ve dveřích.

„Tak co, urovnali jste to nějak?“ vzhlédl samolibě na zasmušile se tvářící osobu.

„Laskavě na mě nemluv, už mě z tebe začíná bolet hlava,“ vzkázala přiškrceným hlasem Pavla, v něm ale bratr rozpoznal, že k jistému uklidnění situace dojít muselo.

„Zatracená křížovka, proč ji ten kavárník udělal tak složitou? A proč proboha do nápovědy přidává tak krátká slova a navíc ještě ta, která luštitel bezpodmínečně zná?“

„Víš, co říkala babička? Abys nevyvolával nadarmo Boží slova, tak tu radost teď laskavě udělej i mně a zmlkni,“ poprosila Pavla bratra stejně zlomeně, že nebylo žádných pochyb o tom, že ji ta hlava vážně bolí. Načež se natáhla na postel, stáhla si vlasy do culíku, pustila si Chopina a začala listovat v knize, kterou jí předala Ema.

„Okamžitě to vypni!“ zaběsnil Pavel, jakmile zaslechl první tóny.

„Pardon, já zapomněla.“ Pavla si podrážděně na uši narazila sluchátka. Ovšem bratr místo toho, aby za to projevil vděčnost a dal sestře toužebný pokoj, se o ni o to víc začal zajímat; jeho oči právě znovu zaregistrovaly onen Emin dar, vůči němuž byla Pavla skoupá na slovo.

„Co to děláš? Dej to sem!“ vyštěkla, odhodila sluchátka a prudce se zvedla z postele. Bratr nevychovanec ovšem už knihu slavnostně třímal a nestačil se divit. Obsah knihy byl věnován jakési jemu neznámé dívce, a když její portréty i několik dalších obrázků přejel rukou, v úžasu zjistil, že tu platí úplně to samé, co u PODSJENEK.

„Ty bláho!“ neudržel v sobě emoce poté, co na dlaních po dotyku obdobně rozlišil dívčin obličej od jejího pruhovaného svetru, jako by dotyčnou měl přímo před očima.

„Už ti někdo někdy sdělil, že do cizích záležitostí se nestrká nos?“ Pavle se knihu bratrovi podařilo vyškubnout. „A když ti někdo něco věnuje,“ zamávala mu před očima Menorovou křížovkou, „sluší se za to výhradně děkovat a ne nadávat!“ Pak přeci jen dodala o něco mírněji: „Holt, jak vidno a slyšno, tak puberta s tebou mlátí o sto šest.“

„Zatímco s tebou zas psychohormony!“ přešel Pavel taktně do protiútoku.

Sestře nezbývalo než si hlavu skrýt do dlaní, začít jí kroutit a tím dávat najevo, proč zrovna ona musí mít toho nejpříšernějšího sourozence na světě.

„No jen se nemaskuj a hezky kápni božskou, sestřičko,“ vyložil si to Pavel úplně jinak, o tom, že opět vzal slovo Toho tam nahoře nadarmo, neměl sebemenší potuchy.

„No tak jo.“ Pavla té pózy zanechala, po vzoru babičky se došourala k nočnímu stolku a z brašny vyndala lahvičku. „Tohle Klára Menková pohodila u dveří učebny VZF. Uvnitř byla pouze voda, z toho plyne, že ta slova vůči Petře a Nývltové nemusela myslet zas tak úplně vážně.“

„Pche, znám několik takových, které by byly schopný svou podlou hru dohrát až do vítězného konce,“ vyjádřil se k tomu uštěpačně Pavel. „A se všemi podpůrnými prostředky,“ připomněl významně.

„Teď k dalším dvěma ženských záležitostem.“ Pavla dělala, jako že ji do toho bratr nevstoupil. „Samozřejmě mám na mysli POLOMKOVÝ film, na který jsem se tvou vinou vůbec nedostala, neboť pán se rozhodl promenádovat se kdesi za městem, a Moronovou…“

„No jo, jak jinak.“

„K obojímu jsem ti už v MALOVANCE řekla své,“ nesnažila se Pavla tu narážku vnímat. „A i když na mě Dana dneska vyjela, tak to neznamená, že ji hned budu považovat za nejnebezpečnějšího lidského predátora na světě.“

„Ještě lepší, sestřičko, ještě lepší,“ dalo to Pavlovi stejně další podnět k reptání. „Ta potvora s tebou pěkně přede všemi zamete, dá tě do spolčení s vrahem a ty se jí ještě zastaneš. Fakt skvělý,“ posmíval se sestře nyní doslova. „A vlastně proč se tomu v tvém případě divit? Na rozdíl od mého čtverce ti ta tvá dvojka přišla celkem vhod, co? Tak proč závažné věci nezveličovat?“

„Nic nezveličuju! Ty bys snad na Moronině místě takovou výhružku nechal bez povšimnutí? Asi dost těžko, když se na druhé v jednom kuse utrhuješ kvůli naprostým prkotinám!“

Pavel obličejovou grimasou naznačil dotčení, Pavle to ale bylo jedno.

„Dana na to křepčení prostě právo měla. Pravda, smůlou bylo, že si k němu vybrala zrovna mě…“

„Jen tebe?“

„Fajn, tak si jako obětní beránky vybrala přímo nás oba,“ pokusila se Pavla bratrovi udělat alespoň tuto „radost“, kterou navýšila o: „Byla jsem to ale výhradně já, koho Moronová totálně před celou třídou znemožnila hláškou o vrahovi.“

„Che, no právě.“

„I tak se z toho nesnažím dělat vědu a to psaní prostě pořád beru jako úlet neznámého vtipálka na mou osobu, přičemž jsem kdykoliv připravena sebe hájit, pokud k tomu samému v budoucnu dojde.“

„Tak to ti, sestřičko, přeji příjemnou zábavu, ten někdo si to po veleúspěšném debutu jistě milerád a určitě co možná nejdřív zopakuje, to ti garantuju,“ cítil se být Pavel na koni.

„Jinými slovy měl pocit, že má před sestrou navrch.“

„Co se Moronové týče,“ nesnažila se Pavla, jako již tolikrát předtím, brát na bratrovu nadutou pýchu zřetel, „tak nepopírám, že její dřívější chování vůči všem bylo vpravdě politováníhodné, ale ty důvody všichni známe. A Lojzík Danu změnil, kolikrát už jsem je zahlédla, jak se po kolonádě procházejí ruku v ruce a normálně se zdraví s kolemjdoucími. A oni zas s nimi. Žádná přetvářka. Takže pokud ten dnešní výlet za město v tvém područí opravdu přinesl něco pozitivního,“ ignorovala bratrovo ťukání si na čelo, „tak jedině Humlerovo tvrzení ohledně Hrdličkové coby současné studentské trýznitelce. Moronová prostě zvolnila, protože v životě vedle svého současného partnera nalezla klid.“

„Který jsi ji ty narušila,“ ušklíbl se posměšně Pavel. „Ještě mi teď namluv, že záměrnou změnu počasí jsem zařídil já, a aby to nebyla taková nuda, tak jsem za námi ještě jako takovou chuťovku dodatečně vyslal Barneta.“

„No prosím, jen se drž toho, co se ti víc hodí,“ rozpoznala neomylně bratrovo taktizování Pavla. „Já jsem tě, pokud si dobře vzpomínám, z ničeho takového neobviňovala.“

„Ještě abys mě…“

„Barnetovu historii u Alexandry a Emy zase vylíčil Petr,“ pokračovala Pavla, „takže si to čertění klidně odpusť a alespoň se jednou jedinkrát zamysli nad slovy někoho jiného, když nedokážeš vnímat přímo mě. Kdybys to totiž uměl, tak by ti třeba v té tvé makovičce dodatečně docvaklo, že tam, kde Tom Wong obsluhoval, jsme už párkrát byli, a to i s rodiči, a že to byl právě on, kdo se k nám vždy z personálu choval nejuctivěji.“

„No to se mu ani nedivím, touhle cestou si hledal nové oběti. A zrovna tys mu padla do oka. Zaučuje tě na dálku, co? Ani o tom nevíš, někde za městem má ukrytou svatyni a v ní provozuje černou magii, díky které s tebou manipuluje.“

„Hmm,“ protáhla Pavla, „a tebe nejspíš zaučuje taky, co? A to pro změnu prostřednictvím televizní obrazovky v režii japonských samurajů za asistence Johna Woo a Stevena Senegala, nebo jak se ten druhý vykuk správně jmenuje, jenže k onomu tajemnu jako bonus přidávají ještě kopance a kulky do zad.“

„Jen si, sestřičko, do mě rej, jen si posluž, mě tím stejně víc nerozhodíš,“ kasal se jako vítěz tohoto sporu Pavel, leč Pavla jeho slabinu přeci jen objevila.

„Že ne? A jak je to tedy s těmi tvými údajnými psychologickými hrami?“

Pavlova panovačnost rázem opadla a on se začal tvářit neprostupně.

„Já čekám,“ naléhala Pavla. „Nebo snad naopak ty hodláš vyčkávat až do chvíle, než dám echo někomu z žactva či přímo někomu v profesorském sboru, aby tě, pod nátlakem výhružek na toto téma, proklepli?“ připojila i vyhrožování.

„Tohle neuděláš.“ Pavel doslova přimáčkl svou hlavu na sestřinu, takže ta vnímala jeho zrychlený nepříjemný dech. Nezalekla se toho výpadku.

„Tak to mě, bratříčku, za těch šestnáct let špatně znáš.“

A nyní ona na rtech vyloudila věrohodný pomstychtivý úšklebek, který na bratrovi tolik nenáviděla.

Pavel neměl na výběr. Od sestry o něco poodstoupil a začal ze sebe soukat, jak ho již něco přes tři roky otravují jakési dvě složky, jak ho nutí vyžívat se v různých ponižujících pózách a že si i libují v bezvýchodných situacích, jakou třeba byla ta, co nastala dnes za městem a málem všechny stála život. Pavla pozorně bratrově lámavé mluvě naslouchala a pak konstatovala: „Ty jsi vážně cvok, měl bys urychleně vyhledat nějakého dobrého psychiatra.“

Tato nelichotivá poznámka rozpoutala nové řevnivé vášně a nebýt dosti nápadně podezřelého blikotu světla na lustru a ještě jedné doplňující zvláštnosti, asi by došlo nejen k oboustrannému vykřičení hlasivek, ale i škrcení.

„Dané události se seběhly následovně: jakmile v pokoji nápadně zajiskřil lustr, učinily tak obdobně i lampičky na nočních stolcích, ačkoliv ty jinak setrvávaly ve fázi klidu. Sourozenci na ně plně upnuli zraky poté, co lustr bez udání důvodů potemněl. Až pak, když se zhruba po další minutě opětovně znovu rozzářil, oba hašteřivci na nočních stolcích spatřili cosi, čeho si předtím nepovšimli: dvě fotografie a každá nesla po jednom portrétu usměvavého chlapce a dívky s přáním vzájemného smíru. Po tomto sourozeneckém objevu obě lampičky samy od sebe zase potemněly.“

K něčemu podobnému nakonec v reálu jen stěží mohlo dojít. Jakmile se vše vrátilo do původního normálu, Pavel nečekaně rychle vystřízlivěl a sestru obvinil z toho, že to je zas nějaká její pitomá hra, načež ta se nařčení úpěnlivě bránila a hned nato, zase k bratrově smůle, vybuchla zlostí ona, neboť na svém nočním stolku našla jeho mobil a v něm čtyřicet pět nepřijatých zpráv od rodičů plus ještě nějaké cizí uvedené pod neznámým číslem, takže si rovněž zavdala na pořádném vzteku. Pavla seřvala, že pokud už si ten „moderní krám na baterky“ pořídí, tak ať ho taky kouká využívat a ne ho mít jako další doprovodnou součást těch svých psychologických her. Pavel to nevydržel a na sestru se obořil tak jedovatě, že ta to už nevydržela, ze své postele násilně stáhla povlečení, popadla ho i s přehrávačem a s nefalšovaným brekem se s prásknutím dveří vyřítila do jídelny.

„Pokud se tedy kdosi na základě své hry vlastní snažil ty dva usmířit, tak tentokrát odešel s nepořízenou.“

 

To o pár bloků dál se situace zpočátku vyvíjela přeci jen o dost příznivěji. Pár se po rozlučce se sourozenci odebral do vlastní společné bytovky a zařizoval se v ní jako každý jiný večer: Petra v kuchyni připravovala večeři a Petr jí tam pomáhal. Avšak zatímco jindy tu panovalo všeobecné veselí, dnes ho suplovalo ticho, jen s nepatrnými slovními vstupy.

Nejinak tomu bylo i u jídelního stolu.

„Chutná ti polévka?“ otázala se Petra.

„Ano, je výtečná,“ odvětil Petr.

A zase dostal prostor k vyjadřování pouze cinkot lžiček.

„Ta MALOVA, co nám ji ten neznámý dobrodinec zanechal tam nahoře v kostelíku, je vážně nádherná. Radovan bude mít radost,“ ozvala se od stolu znovu Petra, to na řadu právě přišel hlavní chod.

„Takže je opravdu určena jemu?“

Petra mlčky přikývla.

Následoval zpětný přesun do kuchyně a mylo se nádobí.

„Pozvala jsem na dnešní večer Lídu s Lízou. Kvůli zítřku, tak jestli bys byl tak laskav…“

„V pořádku, zůstanu vedle a dál budu pracovat na svém programu,“ odpověděl Petr, než ale v sobě našel patřičné odhodlání zeptat se své milé na to, co ho již delší dobu uvnitř mysli trápilo, zařinčel zvonek.

Petra spěchala otevřít. Nelhala, opravdu ty dva hlasy ve dveřích náležely spolužačkám. Petr se podle toho, jak slíbil, zařídil.

„Tak jen račte dál,“ vítala se s kamarádkami Petra.

„Nerušíme tedy? No nejspíš asi ne, to bys nás jinak nezvala, že?“ Lída tedy vešla, zula si boty a odložila kabát.

Obdobně učinila i Líza. „Krásně jste si to své hnízdečko lásky zařídili, jen co je pravda,“ konstatovala po letmém nakouknutí z předsíně do jídelny.

„Bylo by teď jistě zajímavé pozorovat počínání dívek v přítomnosti Dany Moronové. Obě návštěvnice na sobě totiž měly oblečení nesoucí oblíbené motivy jejich vzorů.“

„A co Péťa?“ zajímala se dál Lída. „Ten je pryč? Já jen, nikde ho tu nevidím.“

„Je vedle, snaží se zdokonalovat čtecí obrázkový program,“ ukázala Petra na protější dveře.

„Ach tak, pilně bádá,“ zanotovala pochlebnicky Líza, to se již dívky v jídelně sesedaly k sobě. „No ale mi se do toho pustíme také, ať zítra Radovánkovi uděláme radost. Ten poznatek k MALOVÁM se mi podařilo získat přes Eminu kamarádku Justýnu. V Oborověnce provozuje útulek. Tady každá máte po jedné kostičce, ty jsou rovněž od ní.“

Popravdě nešlo ani tak o danou věc tvaru krychle, jíž chyběla horní stěna, takže se dal vidět vnitřek, ale spíš o to, co se ukrývalo právě tam. Trik spočíval v maximální soustředěnosti.

„A zase nic,“ povzdychla si Lída po třetím neúspěšném pokusu.

„Mně se rovněž nezadařilo,“ napodobila v lamentování kamarádku ještě podmanivěji Petra.

„To víte, není to jednoduché,“ poučovala obě Líza a i ona zkusila trojitým jemným prstovým šimráním otestovat jednu ze sedmi stěn, avšak ani v její režii se nic převratného neudálo. „Bez snahy to prostě nejde.“

„Jestli nás, děvčátka, Radovánek náhodou tentokrát úmyslně nenapálil,“ nadhodila vzápětí Lída. „Třeba si mi, študentíčci, ty zápisky o SVJESTUSJENKÁCH máme vyložit úplně jinak.“

„Podlý on vůbec nebývá, to mohu plně odpřísáhnout.“ A aby Petra svá slova najisto uhájila a nespoléhala se jen na poetickou hlasovou výřečnost, ukázala překvapeným kamarádkám modrý skvost, který stařičký profesor již řadu let tolik obdivoval a měl jím okrášleny snad všechny stěny kabinetu biologie.

„Jé, ta je překrásná!“ rozplývala se nad MALOVOU Líza. „Tu bych si okamžitě přidala do té své zvířecí sbírčičky. Radovánek bude štěstím celý bez sebe, Petruško.“

„No tak, šup, holčiny, dáme se zas do toho,“ ponoukala obě kamarádky honem Lída, „ať má zítra důvod k dvojnásobnému veselí.“

A přeci jen se povedlo, v co už žádná snad ani nedoufala.

„Jídelně pouze stačilo dodat mnohem temnější odstín a SVJESTUSJENKY po trojím bezchybném zašolichání a oslovení uvnitř krychličky skutečně ožily. Zázrak v Lízině područí trval jen pár vteřin, narušilo ho nepatrné zavrzání židle.“

„Škoda,“ hlesla Petra.

„Nevadí, beztak máme dostatek času na to, abychom ten poutavý pokus zopakovaly,“ mínila Lída. „A nejen na to.“

Hovor se od původních tajů přenesl k soukromým záležitostem.

„Takže Petr o tom stále ještě neví?“ začala Lída Petru zpovídat, mezitím co Líza zkoušela napodobit svůj předchozí triumf se světélkujícími tvorečky motýlího vzhledu.

„Občas se mu zmíním, že kvůli něčemu potřebuji zajít za Radovanem. Má pro to pochopení,“ odpovídala.

„No, ehm, víš, já teď měla na mysli to druhé – to s tou ženou, to s tím nepříjemným pádem,“ vyjádřila se napodruhé Lída o dost konkrétněji.

Petřin obličej rázem povadl.

„Ne, ani o jednom jsem Petrovi ještě nic nepověděla. Nechci mu přidělávat starosti.“

„A máš pocit, že on přesto něco tuší?“

Petra letmo ladně kývla hlavou, Lída z toho odtušila obavy.

„Měla bys to udělal, Petro, jsem si jistá, pochopí to. A tobě se tak konečně uleví a ta ženština ti pak třeba dá nadobro pokoj,“ dodávala jí Lída sebevědomí a zakončila to: „Vždyť ani lidé za první republiky neměli na růžích ustláno a to se museli vypořádat s mnohem zlobnějšími živly, jako byla později válka.“

A právě v ten moment do jídelny vešel ten, o němž tu byla řeč.

„Nenechte se rušit, dámy, jdu si jen do ledničky pro minerálku,“ vzkazoval Petr. V jeho přítomnosti Líza slavila se SVJESTUSJENKAMI druhý kýžený úspěch.

„Tichoulince, Petříku, ať mi je nevyplašíš,“ špitala sotva slyšitelně. Petr se na ni lišácky usmál, ledničku opatrně zavřel a jako myška vcupital nazpět vedle. Petře se ulevilo, nic z její a Lídiny mluvy se k němu tedy nedoneslo.

Ovšem poté, co Lída s Lízou odešly, věci nabraly nečekaný spád.

„Mohl bych se tě, Petro, konečně zeptat? Jak se to má s tím, o čem jste se s Lídou bavily?“

Petra znejistěla, tak přeci je její milý zaslechl.

„Se svou spolužačkou si o tom normálně povídáš a mně nic neřekneš? Proboha, Petro, jsem snad tvůj přítel,“ začal Petr více naléhat.

Situace se zhoršila poté, co se pokusil přítelkyni obejmout, ta se tomu však výjimečně bránila.

„No jak myslíš, když přede mnou i nadále chceš mít tajnosti, ať je tedy po tvém.“

Petr se od své milé sice zase rychle odvrátil, k odchodu se tentokrát ale neměl. Zůstal k ní jen otočený zády. Jakoby vyčkával. Dočkal se.

„Pro mne o tom zkrátka před tebou není lehké hovořit,“ oznámila Petra.

„Jenže i přesto se druhým svěřuješ s něčím, co mám právo vědět i já,“ věnoval přítelkyni novou pozornost.

„Za jistých okolností je dobré umět rozlišovat mezi mužskou a ženskou logikou.“

Tomu sametově znějícímu hlásku prostě nešlo odolat. Ale i tak – závažný obsah dané věty by Petra beztak přiměl své lásce dále naslouchat. Petr neomylně vytušil, z čích úst dané moudro jedině mohlo vzejít.

„To ti poradil Litevský, abys mi pokaždé takhle odpověděla?“

Petra se opět zdráhala mluvit, na nátlak Petrových očí se alespoň uvolila mu sdělit: „Za Radovanem již delší dobu chodím kvůli jisté soukromé záležitosti.“

„Tak soukromé záležitosti?“ zopakoval po přítelkyni Petr udiveně.

Petra na to tentokrát neřekla ani ň.

„Nadále budila dojem člověka z jiných světů – abych jí tolik neublížil – uvádím to nyní na pravou míru a upřesňuji, že z těch výhradně pohádkových. Jako by svým posmutněle-poetickým obličejem imitovala jednu z víl či v kontrastu s MALOVOU a onou tajemnou krychličkou jako by se přímo stávala Vítem z vlastní povídky.“

„Vážně tě neznám, Petro, jsi tak záhadná,“ pokoušel se Petr nějak solidně v hovoru pokračovat. „Tak co mi tajíš.“ Znovu před ní poklekl. „Co symbolizuje ta tajemná žena, souvisí snad nějak s tím záhadných pádem? Týkal se snad přímo tebe samotné?“

Petra nadále mlžila.

„No tak nic.“ Petr vyskočil na nohy a začal nervózně přecházet po jídelně. K tomu si sám notoval: „Sice spolu stále jsme, ale jako by tomu tak nikdy vůbec nebylo. Sice spíme ve společné posteli, ale ve skutečnosti jako by každý z nás vlastnil svou, neboť nás odděluje TAVARESKOVÁ překližka – sice jinak neviditelná, pro nás však ano. A důvod? Tvá údajná mluva ze spaní.“

„Petře…“

„A pak tu jsou tvé ojedinělé slohové práce přeplněné poetikou,“ nehodlal Petr býti přerušován. „Zatímco pro jedny se stávají inspirací, pro druhé zase kýčem. I přesto se k nim ale obě protichůdné skupinky stále v hovorech navracejí jako k něčemu aktuálnímu, co nelze jen tak vypustit z hlav. Jako by ta Jasmína měla pravdu, jako bys za tím vyprávěním opravdu skrývala vlastní zármutek, něco, o čem je ti zatěžko s druhými mluvit.“

„Petře, Petře, prosím…“

Ale Petr nepolevil. „Ale zřejmě takový člověk existuje, leč nejsem to já, nýbrž jeden přemoudřelý profesor biologie. A právě on je možná také opět tím jediným, kdo je kompletně obeznámen s jakousi pro mě neznámou ženou a pádem, to jest s něčím, z čehož neznalého přímo mrazí v zádech.“

„Tak dost, Petře, to už stačí.“ Petra to nevydržela a napomenula ho.

„Zcela správně vyjádřeno s tečkou na konci. Ať už Petra měla k nepříjemným výpadkům Kláry Menkové jakékoliv výhrady, v této fázi vývoje událostí by dozajista její nevybíravou řevnivost s vděky přijala za svou vlastní, vrozený hlásek pohádkové Nastěnky však tomu chtěl jinak.“

„Prosíš mě, abych s tím přestal? Tak ke mně nyní buď upřímná a řekni mi o sobě celou pravdu!“

„Už jsi jako ten Pavel, neúměrně zvyšuješ hlas a tím mne přivádíš do rozpaků,“ bránila se Petra.

„Jenže ten aspoň od patra řekne, co si myslí, ale ty…“

Stále více dramatizující se hovor přerušilo táhlé drnčení u dveří. Petra okamžitě přijala za svou povinnost jít otevřít. Zastávala názor, že to se zřejmě vrací jedna ze spolužaček, v domnění, že si tu něco zapomněla (to se Petře teď mohlo hodit, neboť pokud by spor nadále nabíral na intenzitě, výjimečné povahové vlastnosti Lídy a Lízy by se jako příhodný protiargument přímo nabízely), skutečnost však byla zcela jiná.

Jakmile Petra zachrastila zámkem a dveře otevřela, doslova jí kolem ramen padla Pavla. Plakala.

„To… to je takovej břídil, hulvát… já… já bych nejradši…“

„To nic, to se zase všechno urovná,“ chlácholila kamarádku Petra a při tom ji hladila po vlasech.

„Já… ho tak nenávidím… NENÁVIDÍM! Tak… takhle se ke mně chovat,“ vzlykala si Pavla na Petřině rameni dál a rozhodně jej nehodlala opustit, ačkoliv tu byl přítomen i Petr a ten se tvářil značně nervózně. „Klidně si znovu pustí tu svou pitomou Sally a… a dělá, jako by se nic nestalo. A… a když se chci vrátit nazpět… nazpět do své postele, protože na… na té palandě v obývacím pokoji se spát prostě nedá, tak… tak na mě hned vyjede, co… co že tam zas chci a… a zas mě svinským krokem žene pryč, svi… sviňák jeden. A… a to jen pro… proto, abych ho ne… nerušila při psaní mi… milostného psaníčka té jeho Švédce kamsi za polární kruh. A… a ještě si ho přede mnou kliďánko zmuchlá do roličky, hodí ho po… po mně a následně zas… zas sebere. Jak… jako bych toho už od něj za dnešek… za dnešek nezažila jako za celej svůj život.“

Teprve z této značně obsáhlé kostrbaté výpovědi, do níž se Petr ani Petra neodvažovali zasahovat, vyšlo najevo, jak se věci ve skutečnosti mají.

„Já… Petro, Petře… nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale… mohla bych tuhle noc přečkat u vás? Babička o tom ví, vymluvila jsem se, že se s vámi budu učit biologii. Ona… ona je dost všímavá, obzvlášť po dnešku, tak to alespoň nebude budit po… podezření, když si tu hodinu s Litevským dodatečně vyhledá na rozvrhu.“

„Ale jistě, samozřejmě,“ nenamítala proti tomu nic Petra. „No tak, Pavlínko, už neplakej, už prosím přestaň plakat, to přejde, už neplakej…“ zopakovala takto následně několikrát po sobě a letmým očním kontaktem pak Petra požádala, aby i on té prosbě vyhověl.

„No tak dobře,“ pokrčil Petr rameny.

Načež se odklidil nazpět k notebooku. Ale protože mu práce na něm příliš nešla, zalehl. Sám. Pavla prostě nehodlala býti opuštěná, prostě se někomu potřebovala vypovídat, a tak Petra oběma v jídelně rozložila palandu. Nakonec dívky ale usnuly ve společném křesle, kde se mimo jiné utěšovaly i pokusným oživováním SVJESTUSJENEK, ani jedné se je však nepodařilo vyvolat, zato se jim tak okolo třetí hodiny noční zadařilo usnout. To Petrovi něco takového činilo potíže až do mnohem pozdních ranních hodin, stále přemítal o své milé a na posteli se v jednom kuse převaloval ze strany na stranu.

„A tak se pro jednu čtveřici žijící ve STŘEDOČEŠÍ nadobro uzavřel jeden zimní pondělní den.“

Ačkoliv se to zdálo jakkoli podivné, tak Pavel Koloděj si klidně teď mohl vychutnávat další ze svých potenciálních vzácných triumfů, kdyby o to tedy stál. Jenže očividně opět nestál. Ne jeho, ale Pavlu po skončení hodiny totiž začali odchytávat studenti (a to nejen z její kmenové třídy) a vyptávat se na onoho muže z vývěsky. Hodně k tomu přispělo nečekané běsnění někdejší obávané profesorky. Pavla se proto co nejobratněji od hloučku takových zvědavců koukala klidit pryč a čím dál více pomýšlela na odpolední kino, o němž bratr předtím v jednom kuse ustavičně dokola mlel.

Petra na tom nebyla o moc lépe.

„Co se diví, děva jedna? Kdybych já byla tak ctnostného původu jako ona, co bych za tak velkou přízeň na jejím místě dala?“ dušovala se jedna z trojlístku žaček.

„A ten Petr je takový fešák, klidně si mohl vybrat jednu z nás – například mě. No řekněte samy. Ale ne, on si automaticky nabrnkne takovou krásku, jako by mu nestačil obyčejný kus pořádný ženský,“ přidala stížnost druhá.

Avšak nebyla by to ta pravá mochnická kontroverze, aby do vínku vlastním názorem nepřispěla i protistrana.

„A co když to tak ve skutečnosti, jak to vy dvě teď líčíte, vůbec není? Třeba Petra tím svým věčným mládím ustavičně trpí, když se jí v jednom kuse připomíná, a tudíž si právě proto naopak přeje být jednou z nás, tedy tou obyčejnou. Mně rozhodně nepřijde, že s ní Petr je jen kvůli tomu původu. Já jejich lásce naprosto věřím, nepovažuji ji vůči nám a ostatním za nějakou falešnou hru.“

„Na pořádek dne se ovšem nedostala pouze problematika ohledně Petry coby ojedinělé ženské osobnosti široko daleko, došlo i na její post originální vypravěčky.“

„Ta povídka o tom propojení lidí a zvířat, no co na to říct? To se zas Lavordová jednou přede všemi pěkně předvedla,“ okomentovala to s kyselým úšklebkem opět první z oněch tří dívek.

„No já ti najednou nevím, Gvendi, tady bych s tebou asi nesouhlasila, mně náhodou nepřišla zas tak špatná.“

„Tím snad, Lenti, chceš jako naznačit, že mé vyprávěnky pokaždé stojí za nepoživačného Humlera, nebo co?“ obořila se na ni Gvendolína.

„Tak to určitě míněno nebylo,“ klidnila kamarádku Jasmína, tedy ta dívka, co se Petry prve jako jediná plně zastala a nic na tom nehodlala měnit ani tentokrát. „Petra je zkrátka výjimečná především tím, jak se dokáže do svých příběhu vcítit.“ A pak ještě dodala: „Dle mého názoru v tom roli ale sehrává i něco jiného, něco mnohem závažnějšího.“

„A co?“ vyhrkly Gvendolína s Leontýnou současně.

„Mám dojem, že Petru něco osobního trápí a nechce o tom nahlas příliš mluvit,“ soudila Jasmína.

Nebylo tedy divu, že o kus dál postávající Pavla záhy navrhla: „Tak asi radši půjdeme, co myslíte?“

Ony tři mluvky totiž následně zamířily směrem ke čtveřici. Petře stačil pouhý jeden magický oční pohled beze slov, aby z něj Pavla vyčetla jasný souhlas; podruhé vyřčené slovo vrah z Leontýniných úst vzbuzovalo rozpaky.

 

„Ne všichni mochničtí studenti ovšem měli na programu dne řešení osobních problémů svých školních kolegů. Třeba taková místní hotelová škola si dávala za úkol po městě rozdávat radost – soudě dle usměvavých smajlíků, které svůdně oděné slečny měly přišpendleny na číšnických vestičkách. Na zlatých podnosech pak kolemjdoucím nabízely k ochutnání, nebo spíše k okoštování… ano, to je, myslím, mnohem vkusněji zvolené slovíčko… vlastní pekařské a likérnické výrobky. LETOMONSKÝ PARK tak nanovo pozitivně ožíval.“

„Mandy Marková, támhle vám zrovna šel do rány náhodný štamgast a vy si ho přímo před očima necháte, lidově mochnicky řečeno, spláchnout v davu. Jak jí to, Hedviko Medovníčková, proboha u všech svatých hlídáte? Buďte laskavě od té dobroty, projevte se sladce a svou orientální kolegyni v tom řádně zaúčtujte.“

Onen šéfující zpěvný hlásek nenáležel žádné člence profesorského hotelnického sboru, ani tamější kuchařce, nýbrž prachobyčejné pošťačce, známé to baculce Marušce.

„Jé, co vy tady? A navíc v tuhle dobu?“ zvolala potěšeně Pavla a okamžitě k ní vykročila.

Bratr a pár Pavlu následovali.

„No to víš, Pavlínečko,“ spustila Maruška, „Mochninu Katalovnici nám sužují mordovinky, lidičky se nám tu začínají vzájemně bouříčkovat, obávankovat a odláskovávat, no a Humlíček to všechno nedokáže stihnout napravit, neboť nemůže býti naráz přítomen na dvou místečkách najednou, tak to zkrátečka za něj do rukou musí vzíti někdo jiný – třeba já, náruživá hnětačka sýrů.“

Ono posledně Maruškou zmíněné se vztahovalo k nedávné roli, kterou se této kypré ženě podařilo ukořistit v jednom školním představení. Zatímco jedni jí to přáli a gratulovali ke splnění dávného snu někde naživo účinkovat, ti druzí naopak naráželi na to, že když už by měla Maruška konečně někde vystupovat, tak naplno a to přímo v nějakém ochotnickém spolku, když už ne na prknech skutečných, tedy těch, co znamenají svět, jako je pražské Národní divadlo.

„To jsou holt zase ony zavedené všehochuťové mochnické názory.“

„A kampak máte všichni namířeno?“ začala pro změnu zase rozpustile vyzvídat Maruška a očkem tentokrát šibalsky loupla po Pavlovi.

Jelikož si Maruška svých svěřenkyň z hotelovky přestala všímat, jedna z nich, jmenovitě Hedvika, toho obratně využila a v očním posuňku ji napodobila; cosi se dívce podařilo ukořistit z Mandiny kapsy a pak na celé kolo halasně zakřičela, aby to slyšela i ostatní děvčata z její školy: „Kouzelník! Kouzelník!“ KOUZELNÍK!“

Ono zvolání vzbudilo nejen zájem místních, ale přirozeně i celé řady kolemjdoucích, kteří nabídkám ze stran svůdných děv neodolali.

„Ale, no tak, holčiny, nehašteříčkujte se mi tam,“ zavrněla mile Maruška. „A kam že to máte vlastně namířeno?“

„Ach tak…“ Pavla právě pozorovala, jak přešťastně v obličeji zářící Hedvika od rozmrzelé Mandy přebírá jakousi kuličku i se zápisníčkem, cosi si do něj poznamenává a obojí si zandává do postraní kapsy sukně. „Jdeme se podívat do POLOMKY na nějaký ten nezávislý film…“

„Nikoliv! Vyrážíme… vyrážíme za Humlerem. Kde že to teď momentálně jez… teda je?“

Na Pavla se se zájmem upnulo hned několik párů očí.

„No já si to hned myslela, vy jedni tajnůstkaříčci,“ nedělala z toho Maruška, na rozdíl od totálně udivené Pavly, vědu a hned kápla božskou: „Tak toho najdete za městem na jednom z políček, zrovna tam má hodinu AKVARISTIKY.“

„Dík za informaci, okamžitě za ním razíme.“ Pavel, povzbuzen touto informací si od děvčat pořádně zavdal z táců na cestu a spěšně vyrazil směrem z náměstí.

„Počkej! Co tě to zas chytlo?“ volala za ním sestra. Pavel ale nereagoval, jen neohrabaně mávl rukou, aby ho následovali.

 

První, co čtveřici za městem padlo do očí, nebyl profesor tělocviku, ale dva originální prodavači ryb.

„Tak se nám to nějak mračí, co, vážený pane kolego?“ polemizoval jeden z nich při pohledu na oblohu.

„Jo jo, je to tam nějak více neobvykle našedlý,“ navázal druhý. „A jak vám jdou dneska kšefty, kupujou lidi rybičky, kupujou?“

„Ale jo, jde to, občas se najde nějaký ten zbloudilý pocestný.“

„Nuže, hleďme, na obzoru se nám vynořují hned čtyři potenciální zájemci. Našinci či přespolní?“

„Tak přece je ještě zájem o naše VEGANKY, to je tak milé,“ poznamenala něžně Petra, takže prodavačům rázem bylo jasno.

„Místňáčci, to nás těší, že, Helmute?“

„Ale zajisté, Olafe,“ oplatil kolega úsměv a pak jím nanovo obdařil Petru, která oba pány tak svůdně oslovila. „Tak kterého kapříka ráčíte poslat na živoucí smrt, slečno?“

Na Petře bylo znát předlouhé rozjímání, nakonec si vybrala tři menší a ti hned putovali do připravených kádí.

„Mockrát děkuji za přispění, slečno,“ přijímal Helmut od Petry s radostí peníze. „Až tady dneska skončíme, slibuji, že okamžitě poputují nazpět do kapřího domova,“ dodal. Olaf se toho chytl a i on začal ke svým kádím ostatní vábit.

„A vy, mladý pane, nepodpoříte s přítelkyní také mou bárku smutně to vyhlížejících němých tváří, z nichž se některé zakrátko vaší zásluhou rovněž mohou státi oněmi šťastnými vyvolenými, svobodně se nořícími v již zcela bezpečné to vodní lázni? Samozřejmě s odpovídající přijatelnou teplotou, jakou mají pro blaho své za tím účelem i zde, aby nám nevypustili duši.“

Pavel se nestačil divit, ta otázka skutečně směřovala přímo na něj, avšak její obsah ho ani trochu nepotěšil. Předně, ona dotyčná vedle něho nebyla žádná přítelkyně nýbrž sestra, a i kdyby se jednalo o to prvotní, tak by se Pavel zřejmě cítil stejně dotčen. Sice to byla Pavla, kdo to od Dany Moronové nejvíc schytal, nicméně jako první na paškál z její strany přišel právě on a nedostatečná známka z tématu napětí a odpor pak dokonala své.

„Nebo v tom údivu roli opět mohly sehrávat místní mochnické poměry. Přeci jen tu Pavel a jeho vrstevníci v krátkém časovém intervalu byli konfrontováni s něčím dalším, na co jinde v okolí nešlo jen tak natrefit, tedy na prodej ryb vegetariánům.

Rovněž záhadně navenek působili oba prodavači, navzájem se oslovující jinými jmény, ačkoliv vizitky u obou se shodně usnesly právě na onom Helmutovi, o čemž leccos vypovídaly i tváře obou pánů: oba od sebe s jistou přesností dokázali rozlišit jen oni dva sami. Prodejní tah či jen osobitý žert? To taktéž zůstávalo otázkou. I zde se však – jako v předchozím případě – klidně mohlo jednat o pokusné oživení dobré pověsti města v podobě svérázného veselí, na nějž padla mračna v podobě záškodníků.

Ona přítomnost KRESOJLEK A HÓLEJENEK u této zhruba padesátileté totožné dvojice? Inu, toť další nezvratný důkaz mochnického vlastenectví.“

„Ale to víte, že vám s bráškou rádi přispějeme na mírumilovný výlov,“ projevila Pavla vděčnost za oba. „A tohle rybičkám ještě přidáme na přilepšenou jako bonus.“

„Hej, to je moje,“ procitl konečně Pavel, to poté, co ucítil tlak v dlaních.

„Trocha uzmutého zobu ještě nikdy nikoho nezabila,“ ohradila se popuzeně Pavla a oba pánové – bratři – se pobaveně zazubili.

„No a když se teď složíme my dva sami sobě,“ začal se k celé záležitosti vyjadřovat jeden z Helmutů, zatímco Pavla kapry krmila chlebovými a bábovkovými drobky, „tak tím vykoupíme i zbylé smutné němé dušičky a společně s nimi dojdeme stavu nirvány.“

„Což pak přirozeně povede k mému nedobrovolnému hubnutí. Hezky jste to na mě ušili, ctěné chlapcodívky.“

Onen hlas nemohl náležet nikomu jinému než-li Josefu Humlerovi osobně. Sádelnatý muž se značně oválným tělem a zakulaceným obličejem se na všechny přítomné spiklenecky kabonil a poulil oči. Zdál se být naprosto v pohodě – jako ostatně vždy.

„No to se podívejme, známej chlapco-dívko čtverák na sebe nedá dopustit ani ve venkovním chumlu,“ vtipkoval si Humler nerušeně dál. „A co převeselého mi na oplátku povíte, co? Schválně, povolte uzdu představivosti a učiňte mě ještě šťastnějším, než v této fázi osobního rozpuku jsem.“

„A protože se nikdo ze čtveřice stále jaksi nechytal, tak Josef Humler nadále předváděl svou… prostě ONE MAN SHOW.“

„No to já se klidně budu vychvalovati třeba za vás všechny, když vám něco takového teď činí potíže. Kým bych měl začít? Třeba chlapcodívkou Kolodějnicí? No poraďte, slečno, starému kmeťákovi, jemuž stále odmítají dáti cenu pojmenovanou po Nobelovi a maskují jí tou od Boubela.“

„No pravděpodobně nejspíš mým bratrem, pane profesore, on totiž po vás nečekaně zatoužil a vzdal se kvůli tomu odpoledního kina v POLOMCE,“ rozpomněla se náhle Pavla.

„Vážně? Že by se duch Lekenera vedle toho legendárního Moronina taktéž začal úspěšně rozmáhati po mochnickém gymnaziálním ústavu, to jest po boku aktuálního Hrdliččina, co dokola štká a druhé tak štve tím, že jest lásky hudby čas?“

„No, nejspíš to tak už asi bude,“ potvrzovala profesorovu domněnku Pavla. Bratr se pohrdavě ušklíbl.

„Vážně?“ Humler hrál stále překvapeného a Pavel už pomalu ale jistě rudl ve tvářích.

A pak profesor tělocviku vše začal uvádět na pravou míru: „Lekenera, toho jsem kdysi zaučoval v ping-pongu, protože mu nešel, a já v jeho případě tak najisto uvažoval o dvojce. A tehdy zdomácněla tato fráze: Lekenere, Lekenere, jestli vám se podaří do třiceti se oženit, tak přísahám, že si nechám prodloužit život a půjdu vám na svatbu za svědka. Jestliže se ale do té doby vdáte, tak to radši co nejdřív sním své kolo a vystrojím si vlastní funus.“

Zase to ale byli spíše výhradně prodavači ryb, kdo se tomu zasmál.

„Jak zajisté, ctěné mužské a vášnivé dívčí chlapcodívky, víte,“ nevzdával Humler své snažení, „tak jinoši v jistém věku povětšinou začínají letět na mladé sličné laňky, tedy rozkošnické děvy. A to byl i Lekenerův případ. A tak se nelze divit, že i jemu do náruče jedna taková pohledná jednoho zářijového dne vběhla.“

„A jak se jmenovala?“ byla nakonec donucena zeptat se Pavla, neboť jí k tomu vybídl profesorův nucený úsměv.

„Hohohó!“ vypískl tělocvikář naplno, až Pavla a její bratr lekavě nadskočili. „No přece Lada Laděnka, učí vás snad, kterak správně a nenásilně zacházeti s fyzikálními pochody?“

„Ano, to ano,“ připustila Pavla celá nesvá.

„No bóže, tak se nám Moronice zas jednou utrhla ze řetězu,“ vytušil konečně Humler, proč jsou všichni nejspíš tak zatrpklí, načež mávl rukou, aby si z toho nedělali těžkou hlavu. „Kdybych já vám měl vyprávět, co všechno jsem s ní zažil… no nic.“ Znovu cosi naznačil tlustou pazourou. „Ale k věci: Lekrníka podezírám z toho, že právě on si dneska Laděnku ze školy odvolal, aby ji kdesi v parčíku nanovo mohl vyznávati lásku. Proslýchá se totiž, že to mezi nimi poslední dobou dosti skřípe. Leki se totiž zřejmě rozhodl vzít si má někdejší slova o kole k srdci, vedle hudby si do huby dodal něco potřebné odvahy a své sličné laňce neochvějně dal najevo, že i přehnaná motorková motorizace by v jeho případě vůbec nemusela býti na Škodu, s čímž se ale Lada Laděnka coby zapřísáhlá zastánkyně přirozených fyzikálních chodeckých zákonů rozhodně nemínila smířit.

A právě hudba je zřejmě důvodem, proč jste se mě, chlapcodívko Koloději, umínil vyhledat, že mám pravdu, že se nemýlím?“

Teď zase Pavel ze strany profesora Humlera podléhal škádlivým lechtačkám. „No jo, hudba… no vlastně ano! Hudba byla tím pravým důvodem, proč jsem se místo do kina rozhodl vydat právě za vámi, pane profesore,“ ožil náhle, když mu došla ona pointa slov.“

„Hned jsem si to myslel.“ Humler zanechal škádlivých dotyků a naopak se převtělil do role povznášeného snílka. „Ach, kdo by jen odolal spanilým kráskám ze severu? A jejich úchvatným nástrojům a hlasům? Když Káťa sedne za klavír a začne do toho pět, je to, jako by se v jejích autorských Omluvách a Nočním koupání blahem tetelil celý tento svět. A když Jan v Hobojovém tanci navíc přidá fagot, je to známka toho, že ne každý hnedle musí býti magor, ale má sklony státi tu přímo jako matador, co svým umem překoná na devět hor. Teď už si, doufám, plně rozumíme.“

„Ale my stále nevíme, o čem…“

„Cože? Jak to? No to snad ale nemyslíte vážně!“ zanechal Humler básnění a začal se po svém čertit. „Vždyť přece Hrdlice slíbila, že se projednou vzepře svým vážným zálibám a z beden každé třídě v tento den naplno pustí žilou pravý popový severský vodvaz! To je snad fór!“

Naštěstí pro Pavla, jehož vinou se stalo, že Jarmila Hrdličková náhle změnila bod hudebního programu, se z Humlerovy vysílačky, kterou měl zastrčenou v kapse objemného kabátu, ozvalo totožně se rýmující „góóól!“.

„Už se dívám, úúúž sééé dííívám!“ Profesor do ruky hbitě uchopil vysílačku, zahalasil do ní a hned nato své pravé oko zabořil do kukaně, která sloužila právě pro účely AKVARISTIKY. Kdesi v dálce, až na druhé straně pole, se skrz kukátko dalo spatřit, jak tam po něm poskakuje jistá partička studentů v červeném, dává hobla jednomu ze svých hráčů téže barvy, zatímco ti v modrém únavou padají na zem.

„Ááá, tak Simon Kostelecký dal vítěznou brančičku. Inu, nelze se divit, švarné dětství prožil – sice ne na Britaniku, zato ale přímo v Británii, kde hrál za juniory v míčestru Juventus. No já myslím, že po hodině řádné hry je ta branka docela úspěch, co říkáte, chlapcodívky sourozenecké? No jen se račte podívat.“

Oběma se naskytl pohled nejen na radující se a poražené hráče, ale i na rozmanitost pole zařízeného v duchu AKVARISTIKY. Simon musel vynaložit opravdu dostatek sil, aby se od jedné branky přemístil k druhé. Kromě dotěrných soupeřů se musel vypořádat s dalšími rozličnými překážkami, jako byl zablácený terén, přes který se nešlo jen tak brodit, takže bezprostřední nutností se ukázala jedna z možných funkčních lávek, či s nástrahami domu kupolovitého tvaru.

„Simon si s tím vším však hravě poradil a soupeře  levým hákem popravil,“ připomněl se znovu profesor tělocviku a duchovní otec vlastního nápadu.

„Zas rozdáváš rozumy, Humlere? To se to někomu chvástá, když mu ostatní ty jeho řečičky jako poslušná kuřata věčně zobou z ruky.“

Již podruhé se tento den sourozenci a pár měli tu čest setkat s Leopoldem Barnetem. Ten se dlouho nerozmýšlel a Petra se tak z jeho strany ihned dočkala nového pohrdavého úšklebku. Ona a její Petr doposud spíše než Humlerovo veselé rozjímání vnímali oba bratry prodavače, neboť i jim se velice zamlouval příběh, jenž vzbudil tolik rozruchu o VZF. A Barnetovi to samozřejmě neušlo.

„No ovšem, slečně již nestačí býti věčně mladou, ona spěje do mnohem vyšších sfér, hodlá se státi světicí.“

Zatímco oba Helmuti, kteří se ve skutečnosti prezentovali jako Helmut a Olaf, pomalu začali vyklízet pole, Josef Humler se naopak rozhodl setrvat a svěřence ze školy případně bránit. Momentálně vyčkával na vhodný okamžik.

„No jen se, Petro, nenech zahanbit a pověz mi, jak hodláš docílit onoho pověstného míru,“ pokračoval v narážkách Barnet a zjevně od ní i očekával praktický důkaz, neboť ze země nabral hlínu a poručil: „Prosím, ukaž mi, jak kousek zeminy proměníš v holubici.“

Petra na Barneta nejistě pohlédla.

„No prosím, já čekám.“

„Ale i tak Petře nešlo upřít snahu. Stačil ještě nenápadný záchvěv malíčku a pak druhým podmanivě namluvit, že ona křidélka jsou sice neviditelná, ale že i tak ona holubice právě postává z popela jako bájný pták Fenix. S jistou nadsázkou tomu opravdu šlo uvěřit jako něčemu naprosto skutečně reálnému – Petřin líbezný hlásek jako by precizně kopíroval onen podmanivě vábivý Nastěnčin z Mrazíka. To prostě nešlo jen tak ignorovat a okolí to tak bralo, bohužel tedy s výjimkou onoho jediného.“

„Pche, na tohle ti tak skočím, huso jedna vychloubačná,“ zahučel popuzeně Barnet a jako surovec Petře vyprázdnil obsah dlaní.

„Ale no ták, pane běsniteli, přece byste se hned neráčil zlobiti na tak roztomilé kůzlátko, jež nám tak překrásně vylíčilo jistý malebný zázrak přírody,“ rozhodl se za Petru konečně orodovat Humler, čímž zabránil případnému buřičství ze strany jejího milého.

„Nikdo se tě neprosil o názor, Humlere, tak zmlkni!“ obořil se na něj Barnet.

„Ale no ták, chlapcodívko, hlavu vzhůru, ty roupy vás zas přejdou,“ posílil profesor tělocviku svá slova o přátelskou herdu do zad, leč to Barneta vyprovokovalo ještě víc.

„Dej ode mně ty hnusný pracky pryč, chlípníku!“ vyštěkl, a co bylo horší, na pomoc si přivolal pušku a tou na Humlera k hrůze ostatních začal mířit.

Bratři to pochopili jako poslední výstrahu, aby urychleně vzali nohy na ramena, a taky tak učinili. Čtveřice studentů zalapala po dechu. I Humler se začal tvářit nezvykle vážně. A Barnet se tím bavil.

„Teď ti spadla čelist, co, profesůrku?“ kasal se posměšně, že konečně navrch má i nad ním.

„Hele, omlouvám se, jestli jsem vás nějak urazil, Leopolde,“ začal Humler před Barnetem zpytovat svědomí a to bez humorných příměsí. „Pokud byste chtěl, mám doma několik psychowalkmanů, které mi věnovala jedna…“

„Chceš ze mě udělat blázna, Humlere?“ V Barnetovi to rozproudilo takovou nevoli, že se hlaveň pušky nečekaně uvelebila na profesorových prsou.

„Pane Barnete, prosím.“ To se o slovo statečně znovu přihlásila Petra, načež ostatní slabě vyjekli. „Tohle vaše počínání vážně nikam nevede. Uznávám svou chybu, dávám vám plně za pravdu: opravdu nemám žádné nadpřirozené schopnosti a jen těžko je někdy také budu mít.“

„To ti to přiznání, holka, trvalo hezky dlouho,“ usoudil Barnet popudlivě svým chraplákem, načež pušku naštěstí stáhl do ústraní, leč hudrovat nepřestal. „Vím, o co se všichni úpěnlivě snažíte, chcete mi přišít pomlácené vývěsky, to se vám ale nepovede. Rozumíte? NEPOVEDE!“

„Nikdo vás přece z ničeho…“

„Že ne? ŽE NE?“ nenechal Barnet Humlera domluvit a puškou pro změnu začal máchat kolem sebe. „Já s tím nemám nic společnýho, to toho TOMA PATRICKA si hezky vemte na paškál, to ten dělá městu nežádoucí reklamu!“

„Při vyslovení onoho jména Petra Lavordová zpozorněla, tento den to rozhodně nebylo poprvé.“

„Anebo ten druhej kriminálník – Tom Wong! To jsou ti praví všiváci, oba navíc maj stejný křestní jméno! Není tedy divu, místní městskej puč určitě zosnovali a připravili společně!“

„Pro změnu zase Pavla Kolodějová nastražila se zájmem uši, rozpomněla se na křížovkářský rébus, jenž nesl mužovo jméno.“

„Na ně si jděte stěžovat, pouštět hrůzu, ne ale na mě! NE NA MĚ!“

Tímto zvoláním Leopold Barnet svou řevnivost pomalu zakončoval, leč po těchto výstřelcích jeden skutečný výstřel přece jen závěrem zazněl, naštěstí ale jen do vzduchu. Navíc vyšlo najevo, že onou zbraní je ve skutečnosti prachobyčejná napodobenina, i tak všechny ta rána vylekala.

„Abych usnul a už se nikdy více neprobudil, to by se vám líbilo, holoto mochnická i přespolní! Jen si nemyslete, taky na vás jednou dojde! Co jednou, možná už brzy! BRZY BRZIČKO!“

A s těmito slovy se Leopold Barnet začal kulhavě poroučet pryč.

„Ale no tak, chlapcodívky, hlavu vzhůru,“ pokusil se Josef Humler navrátit do své původní veselé nálady, když už od nich byl muž dosti daleko, „přece jsme to všichni ve zdraví nakonec přežili a to je to hlavní. Už od něj máme svatej pokoj.“

„Nevím, jestli se to tak dá s jistotou nazvat, pane profesore, dneska nás už Barnet takhle překvapil podruhé,“ projevil za všechny navenek obavy Petr.

„Nebojte. Ve škole se pod mým osobním dohledem ještě tento týden uskuteční jedna moc prima slavnost, tak třeba se mi na ni Barnetína podaří nějak zlákat,“ zauvažoval Humler. „Každopádně se toto, čeho jste tu právě byli svědky, pokuste nějak šetrně vypustit ze svých křehkých dušiček a plnými doušky si nadále užívejte života.“

A Humlera zase chytla veselá povídavá.

„Pokud se Barnetín skutečně na mé výsostné přání dostaví, pokusím se mu doporučit léčitele, k němuž docházím, anebo se optám Marušky, zda by mu nemohla darovati jednoho svého psychowalka, kterého třeba už nepoužívá. To víte, léčitele mi sice nikdo ukrást nemůže, ale těch vlastních kouzelných brejliček a sluchátek se jen tak vzdávati nehodlávám. Hodně mi dodávají na klidu, když se čas od času dostanu do nepohody, jako třeba onehdy, co mě málem kvůli Moronce vyhodili z mého – vašeho mochnického ústavu… jejda, to jsem asi už neměl říkat, tajemství mého úspěchu veselosti je rázem venku… no nic, mí svěřenci z hřiště mě volají, tak budu muset pelášit. Mějte se.“

Odešel.

„No a my vyrazíme též,“ oznámil krátce nato všem Pavel.

„Počkej! A kam zas?“ překvapilo toto tvrzení sestru, která byla nově pohroužena do spekulativních myšlenek ohledně všech jmenovaných, o nichž se Barnet zmínil či k nim promlouval, zatímco Petr svou milou horlivě ujišťoval, že není na místě, aby si něco vyčítala, neboť onen pokus s holubicí byl v její režii famózní a Barnet že je holt z toho někdejšího věznění zkrátka pomatený. „Ve městě ses nečekaně zmiňoval o Humlerovi a toho jsme právě potkali, tak co zas má znamenat tenhle tvůj nečekaný…?“

„Nestarej se, sestřičko,“ hrál si Pavel opět na důležitého. „No dobrá,“ slevil o něco ze svého nadutého přístupu, když jeho oči zaznamenaly ten známý pochybovačný výraz. „Tedy na rovinu, věci se mají tak. Poté, co na nás vybafla Moronová, mě chuť jít někam do kina nadobro přešla, prostě jsem potřeboval vypadnout někam ven na čerstvý vzduch a ne být celé odpoledne někde zavřený. A tak mi mysl logicky osvítil Humler.“

„A dál?“

„Co dál? No přece ta hudba, Humler se kromě své AKVARISTIKY aktivně účastní i různých hudebních akcí, jak vám sám od sebe teď potvrdil,“ přešel obratně Pavel na to, co on sám považoval za to své hlavní oblíbené. „No a protože je to sám velký vtipálek, což stejně dokazuje v jednom kuse, tak právě ohledně té hudby kdesi tu nedaleko uschoval jeden jistý bonmot.“

„Na tohle ti tak skočím,“ dala si na důkaz nesouhlasu Pavla už ruce v bok, zatímco Petra se právě v obavách rozhlížela po obloze, kam se prve upínaly i Barnetovy oči, když polemizoval o usnutí a neprobuzení se. Ani za mák se jí nezamlouvaly kupící se mraky.

Leč Pavel jako by nic z toho nevnímal, tvrdošíjně se před sestrou dál snažil obhajovat vlastní historku a počínání kamarádky mu bylo ukradené.

„Co se ti na tom nezdá, snad ti neušly ty dvě holky na náměstí? Hrály Kouzelníka.“

„Mě nemusíš poučovat, co…“

„No a co je to za hru?“ pokračoval Pavel neústupně, jako by ta nedokončená otázka vůbec nezazněla. „Student u sebe nosí nějaký předmět se zápisníčkem a kouzelníkem se pak stává ten, kdo mu onen předmět ukořistí. A právě to na žactvo zkouší Humler, jenže je to od přírody rozený vtipálek, tak na to prostě jde mazaně, tedy od lesa a to něco přirozeně ukryl právě tam.“

„Hele a dost!“ nenechala se Pavla najisto zlákat takovými povídačkami; přicházely jí nanejvýš nepravděpodobné, i přesto všechno, co o Humlerovi kdy zaslechla, sama věděla či se momentálně nového dovtípila. A i kdyby snad to, co bratr tvrdil, byla pravda všech pravd, zůstalo by stejně jen u řečnění, neboť to nebyl pouze Petřin hlas, co nově zapůsobilo jako dráždivý magnet. Dané mraky skutečně vše nepřirozeně zahalovaly doběla. Zvedal se vítr. Země pozvolna mizela v neprůhledné nicotě.

„Nikam nazpátek s vámi nejdu! Jsi zkrátka proti mně zaujatá!“ vyčetl Pavle rozhořčeně bratr. „VY VŠICHNI! Ty… ty slepice ze školních chodeb… ty… ty hoteliérský běhny z náměstí… profesoři… PROSTĚ VŠICHNI!“ přidal na akcentu. „A pokud si na mně osobně chce ještě smlsnout počasí, tak ať to zkusí. Mám na obranu přece tohle, ne?“

Pavel sestře před očima zlostně zamával HÓLEJENKOU. Pak jí vymrštil vzhůru k oblakům a následně k větvím jednoho z dubů, co se vedle sebe v řadě vyjímaly u cesty po obou jejích stranách. Jejich atypicky čistě letní vzhled byl již několik let opředen tajemstvím a to v Pavlovi vybudilo zášť vůči všemu zavedenému pozemskému, takže ještě více propadal kouzlu tajemna. Za své tedy vzal i JELEMANTEL, jenž Petra třímala v podpaží, a Pavel jí ho odtamtud doslova vyrval s tím, že ho při svém výjimečném původu stejně potřebovat nebude, načež ignoroval Petrův výbojný postoj. Pavel se následně otočil na patě a spěšně se vydal po cestě dál.

Jenže Pavla bratrovi za daných okolností nemohla jen tak říci sbohem, ahoj, měj se, ačkoliv by právě nyní k tomu měla ty nejpádnější důvody. Strachovala se o něj a to nikoli z důvodu, že by se v rámci nepochopení ze strany druhých, jak on to dost často vnímal, byl nyní schopen někde oběsit.

Na vině samozřejmě bylo ono rychle se měnící počasí. Prakticky nešlo jít už zpátky směrem k městu, ani stání na jednom místě nepřinášelo žádný valný účinek, tudíž trojici nezbývalo než Pavla přes jeho špatnou náladu následovat a v duchu se modlit, aby někde poblíž narazila na dobře krytý přístřešek.

„Nic takového se však nenaskytlo, a zakrátko už situace byla tak neutěšitelná, že nešlo jít ani v tom jednom možném směru. Vítr nekompromisně udeřil. V ten okamžik již Pavlovi TAVARESKOVÉ PŘEDNOSTI nebyly nic platné: HÓLEJENKA se mu v napřažené chvějivé ruce rozlomila vejpůl a jejím posledním kouzlem se málem stalo vypíchnutí sestřina oka, to když Pavla bratra s namáhavým oddechováním stačila dohnat. Pavel se v ten moment již netvářil nijak statečně, jeho pýcha byla tatam. Podobně jako sestra i on měl strach!“

„Konečně nějaká pořádná třináctka.“

„Dej mu s tím pokoj.“

„A co bych mu ho dávala? Jen ať si ji dosyta užije, holobrádek jeden.“

„Není to žádný holobrádek. Tak ho přece konečně už jednou přestaň mučit, copak to má, kluk, zapotřebí?“

Takto to v Pavlovi vřelo, z hádek dvou jeho vnitřních složek se mu ještě více přitížilo, najednou nevěděl, jak si počínat dál.

Petře nezvladatelné přírodní šílenství způsobilo ještě větší šok. Okolí se před ní zcela rozplynulo a ona se, nikým nechráněna, náhle ocitla v jakési skalní prohlubni.. V zádech Petra pociťovala palčivou bolest – nabírala na síle, čím blíže se k ní přibližovala ta, jíž již delší dobu neměla v oblibě. Ona žena se pro tento okamžik setkání stylově oděla celá do černého, vychloubačnou posměšnou oční grimasu si však zachovala.

„Konečně se setkáváme, aniž by nás kdokoli rušil.“

Petra se jen nerada podvolovala dotyku, bolest tak doznala mnohem větší intenzity.

„Nejde mít v jednom kuse pouze štěstí, je dobré, když se člověk naučí i trpět,“ dodala žena, svým prázdným obličejem připomínající dávnou zesnulou, načež Petřino rameno rozhodně nemínila pouštět. Poklekla k ní, to aby z prázdných očí zcela jasně vyplynula ona vážnost vyřčených slov.

„Přesně tak.“

Petra se o sebe začala přímo strachovat.

„Že by poetický patos legendárního mochnického tvůrce nadobro přestal zajímat a projevil sympatie o služby světa mého, jenž smrtelníci nazývají nespravedlivě krutým?“

Barnetova silueta vystoupila ze stínů skalisek, muž se teď šouravou chůzí k Petře blížil z protější strany.

„Pročpak ne? Vždyť kdo v dnešní době může říct: jsem naprosto šťastný? Kdo má vůbec to proslulé štěstí na dosah? Snad jen muž od narození nesoucí onen šťastný přídomek. Radovan Litevský například,“ utrousil posměšně Barnet.

Ženu to jméno zaujalo, pozvedla hlavu a příchozího si začala měřit od hlavy k patě. „O kohopak že se to jedná? Já jen… o nějakého toho nového smrtelníčka, respektive jeho duši, bych velice ráda projevila zájem.“

„Jde o místního starce. Nutno však podotknout jedno důležité: na odchod z pozemského světa se stále necítí, na svůj pokročilý věk je neskutečně vitální.“

To pronesl třetí hlas v pořadí. Exoticky vyhlížející Tom Wong na rozdíl od Leopolda Barneta kráčel ladnou chůzí a na sobě měl pohledný šat náležící samurajům. V levé ruce třímal vycházkovou hůl, s níž si pohrával, jako by byl na obyčejné procházce.

„Opravdu velice pohledné děvče,“ konstatoval Wong poté, co k Petře obdobně jako žena poklekl a prohrábl jí originální mix zlatavě-hnědých vlásků. „Nebudou jí však na onom pozemském světě postrádat, pokud z něj naší zásluhou nadobro odejde?“

Petra se celá začala chvět.

„Jak se takhle hloupě můžete ptát? Pro tenhle prototyp na Zemi rozhodně místo není, nikdy nebylo a ani tam být nesmí!“ vyšlo z Barnetových úst rozladěným chraplákem, jenž v sobě svou agresivitou rozhodně nezapřel Kláru Menkovovou. „Tak proč takové zbytečné hloupé řečičky?“

„Pravda, v mém případě mordy nejsou nic neobvyklého, důkazem budiž můj bratr.“ Wong povstal, napřímil hůl a z její špičky rázem vyrazil bodák.

Petra slabě vyjekla, bolest v zádech nedovolila více.

„O vás je mi známo převelice málo. Prý jste se donedávna vyžíval na zcela opačné straně, to jest rozdával lidem radost.“ Wong hůlkou přestal dráždit rozechvělý Petřin obličej, byl to Barnet, kdo před ní teď spěšně uhýbal. „Přesvědčte nás, zda-li vaše slova nebyla jen planým výkřikem do tmy.“

„Stačí tohle jako důkaz?“

Barnet všude možně kolem Petry rozházel ohořelé stránky, původně plné bezstarostných usměvavých obličejů a jiných přívětivých výjevů. „Teď snad už o mé přízni k vám a tady madam nemůže být žádných pochyb.“

„Není to ještě ono.“

Wong si znovu začal pohrávat s hůlkou. Ta zřejmě bodcem měla v plánu zasáhnout Barnetovo srdce, muž ji však takřka v poslední možné chvíli usměrnil do jedné z pomačkaných stránek a ta se začala syčivě rozpouštět. Bodec byl pravděpodobně napuštěn žíravinou.

„Teprve teď je to naprosto dokonalé,“ oznámil Wong ke své nesmírné plné radosti poté, co se po vzoru stránky obdobně na popel rozmělnily i ty ostatní.

„Přesto jsem ještě zvědavá na vyjádření onoho posledního – čtvrtého. Nechť tedy i on zavítá mezi nás,“ oznámila žena, také vyskočila na nohy a kohosi nejmenovaně vyzvala, aby sem přišel.

Petra si tu připadala jako střelka na kompasu, jejímž hlavním směrníkem jsou oči, vždy tepající na jednu ze tří světových stran, podle toho, která ze tří postav právě promluví.

„Jediná světová strana a to západní doposud nebyla obsazena, to se ale záhy rovněž mělo změnit. Čtvrtá z postav se zpočátku zdráhala dostavit – patrně z obav, že i ji Tom Wong bude chtít testovat, jak se to u ní má se ctí k druhým. Na opětovnou výzvu se však chtě nechtě zjevila ve stínu skal a následně se ukázala v plném světle, takže i ji Petra měla možnost identifikovat. Mladý muž navenek vykazoval značné známky rebelství: oči zkrášlovaly dvojité dětské plastikové brýle, výrazné vínové tričko doplňovala kožená bunda. Avšak nakrátko zastřižené hnědé vlasy bez výraznějšího zásahu holičského strojku a uši bez náušnic na stranu druhou přeci jen cosi dávaly tušit o jistém opaku – tedy, že s tím tak zvaným rebelstvím to možná nebude… jak by to jen dobře v kontextu vyznělo… ano, zas až tak horké. Dotyčný se dle Petry teprve zjevně hledal, sebepoznával, zejména ona váhavá chůze jako by k podobným spekulacím přímo dávala podnět. Pokud by tedy Petra dostala na výběr, kterého z vývěskových Tomů nyní žádat o milost, věděla, na jakého z nich by padla volba.“

Před Petrou se vše náhle rozplynulo. Matnou chviličku sama mínila: všemu je konec, už se nacházím v onom pověstném tunelu napůl cesty do Ráje a kdesi poblíž šumí rozbouřené moře, které se stane mou poslední zastávkou na planetě jménem Zem.

„Sbohem, Petře, má velká pozemská lásko.“

„K Petřině překvapení se jí však její milý zjevil po boku. V jeho očích se mísilo dvojí: naléhaní a strach. A Petra to najednou celé pochopila úplně obráceně: nenachází se před branami Ráje a to moře s příbojem jsou krůpěje sněhu s nepříjemným vichrem v zádech. O žádnou přímořskou oblast se tedy nejedná, Petra je zpět ve víru skutečných pozemských událostí.“

Plné procitnutí z nenadálého omdlení pro Petru tedy nebylo nijak zvlášť veselé, a kdyby znovu dostala na výběr, v jakém světě momentálně setrvat, jestli tedy v tom předchozím snivém, kde byl od přírodních živlů klid, nebo právě tu, kde tomu bylo přesně naopak, váhala by.

„Nakonec tato spanilá diva přeci jen ocenila jako přínosnější onu druhou variantu. A obdobně si cenila přítomnosti své nejlepší kamarádky i svého milého: jejich ruce zasáhly právě včas, do míst, kde se ještě před zlomkem vteřiny zmítaly Petřiny nohy, se právě snesl jeden z dubů. Bez ohledu na svou jinak zdravou a zachovalou kůru nápory větru neustál a skácel se na cestu.“

Petra nestačila za pohotovou reakci ani jednomu poděkovat, v očích se jí zračila stejně srovnatelná vyděšenost. Ta se u všech záhy navýšila. Ve změtích poletujícího sněhu a těžkotonážních polních odštěpků se zčistajasna zjevilo cosi na způsob přicházejícího ducha ze záhrobí. Že by opět ona tajemná žena? Pravda byla naštěstí úplně jiná.

„Panebože, jsi… jsi v pořádku?“ podařilo se Pavle namáhavě zachroptět a pak vztáhla ruku ke svému bratrovi, který se jí v Petřině duševní nepřítomnosti ztratil z dohledu. Pavel se nabízené ruce podruhé milerád podvolil. Dva přátelé a sestra – to v tento okamžik byla jeho jediná možná opora. TAVARESKOVÉ vymoženosti dávno podlehly nesmlouvavému zimnímu počasí. Zbývalo vpravdě doufat pouze v jediné: že se kruté běsnění nad všemi smiluje. Prostě nemělo cenu si už dál hrát na člověka s nadpozemskými schopnostmi, něco takového zkrátka již nebylo v lidské moci obyčejných smrtelníků…

„Leč náhle jako by prosby o vysvobození tam nahoře kdosi vyslyšel, alespoň tedy těm čtyřem obyčejným smrtelníkům tam dole to tak začalo připadat. Vichr zvolňoval své tempo, stejně jako sníh, a krajina kolem poměrně razantními krůčky uléhala do klidového spánku.“

„Je… je tohle vůbec možné?“ špitla po pěti minutách do již naprostého ticha Petra.

Okamžitě po odeznění této věty se neplánovaně událo následující: odkudsi se začala linout podmanivě snivá hudba. Aby to pro čtveřici nejspíš nebyl takový šok, hudba svou přítomnost dávala najevo šetrnými krůčky. Sourozenci a pár se se zájmem do sílící hudební ukázky postupně zaposlouchávali, a každý ze čtveřice v ní zanedlouho objevil něco svého, něco sobě niterního.

Pavel patřil k těm prvním šťastlivcům, klávesová kila jeho uši jen stěží mohla přeslechnout, právě ta hodně znamenala pro hudební osmdesátkový styl, jenž tolik obdivoval, a ani Pavla na vlastní oblíbenou pasáž nemusela čekat dlouho. To se s úvodním nástrojem nenásilně propojilo hned několik těch smyčcových, z nichž se sólově projevily pouze dva z nich: viola s violoncellem. Petra se ztotožnila s dívčím hlasem, zněl totiž obdobně podmanivě jako ten její, a na Petra pak zbyla úloha nejtěžší: zase se pokoušel proměnit v pokud možno toho nejlepšího překladatele na světě, svého úkolu se ale nezalekl ani tentokrát.

Překlad se v rámci připodobnění částečně ztotožňoval s tím, co si čtveřice již stačila na vlastní kůži prožít. První sloka vypovídala o dvou znepřátelených kamarádech. To, co je v názorech rozdělovalo, nebylo paradoxně nic menšího než barva růží, leč právě tento banální konflikt měl nedozírné následky a byl zakončen hádkou. Druhá sloka pak s onou první úzce souvisela, jeden z oné rozhádané dvojice zanedlouho odjížděl do mnohem vzdálenějšího města, proslulého bujarými večírky, kde přirozeně nebyla nouze o nové potenciální tváře, avšak dotyčný se v této společnosti lidí cítil značně sevřený a dělal jednu neopatrnost za druhou. Refrén tedy dle očekávání poukazoval na důležitost soudržnosti starých přátelských vazeb, na něž by se v žádném případě nemělo zapomínat, a navíc byl podobně jako obě sloky obohacen o jména obou hlavních aktérů.

„Nejen nápadnou autentičností a tematičností daná skladba navenek vynikala. Ačkoliv tu hlavní roli sehrávali dva muži, hlasově ji interpretovala žena. Její sametový hlas však spíše než k dramatizaci dál sloužil k příjemnému relaxu, zato se ale ve vypjatých emočních momentech, kdy text po obsahové stránce nabíral obrátky, činily ony dva nástroje z oblasti vážné hudby. A to zdaleka nebylo vše…“

„A už je to tu zas,“ zarazila Petra obdobně přítomnost jazyka, jemuž příliš neporozuměl.

Pomoc v podobě francouzského překladu se dostavila téměř na požádání. Opětovně to proběhlo dosti tajemně: francouzské slovíčko i jeho český překlad se zjevily přímo ve vzduchu, a jakmile čtveřice rozdýchala i tento úkaz, přidávaly se v závěsu již celá větná spojení.

„No páni!“ vyhrkl v úžasu Pavel.

Pavla se tomu rozhodla přijít na kloub. Přistoupila k prvotnímu zjevivšímu se francouzskému slovíčku, než se ale stačila dopídit případné neviditelné plochy, počaly se na protější straně cesty ve vzduchoprázdnu objevovat podpůrné videoklipové pasáže. Dané motivy, tedy obrazy a texty, vlivem přibývání začaly utvářet pomyslné stěny a strop, až z toho ve výsledku byla chodba. Pro sourozence a pár to byl neskutečný zážitek.

„Baladická skladba sice dozněla, hned se ale rozezněla nová. A samozřejmě i tentokrát došlo na podpůrné video a překlady. Příležitost ve skladbě z živých nástrojů pro změnu dostaly hoboj s fagotem, trochu se obměnilo schéma tématu. Dívka, svými dlouhými blond vlasy připomínající typický ruský temperament, začala pět o chlapci jménem André, který z malé vesnice přichází do velkoměsta, v němž se za každou cenu hodlá uplatnit coby umělec, leč situace mu není dvakrát příznivě nakloněna. I přesto jde vytrvale za svým snem, to jest, snaží se vytvářet autoportréty lidí kolem sebe. Jeho výtvory v závěru skutečně dojdou uznání a lidé se pak na jejich základě nad sebou více zamýšlejí.“

Ona pomyslná chodba se s touto ukázkou počala rozšiřovat a čtveřice to okamžitě pochopila: měla tuto změnu respektovat a také tak učinila. Nové nebezpečí patrně již nehrozilo.

Jak tak sourozenci a pár pod vlivem hudebních ukázek kráčeli dál a dál, nikoho živého cestou nepotkávali. Po pár ujitých krocích se už dalo s jistotou tvrdit, že to, co křupe pod nohama, není již asfalt, ale mnohem těžší zemina náležící polnímu prostranství, kterou zanedlouho vystřídala ta lesní – soudě dle kořenových výhonků.

Následoval prudký výstup, a když zanedlouho jako poslední odezněla balada The end, chodba se rozplynula a čtveřice po krátkém tápání zjistila, že se nachází uvnitř místního Lebonského kostela. Ten zel jinak prázdnotou, pod oltářem se ale vyjímaly tři věci: JELEMANTEL, HÓLEJENKA a věrohodná napodobenina překrásně zbarveného ledňáčka, leč tento byl více poset modří. Nebylo tedy pochyb o tom, že jde přímo o místní mochnickou raritu, tak zvanou MALOVU neboli MALOVSKÉHO MOŘSKÉHO TVORA.

„A to zdaleka nebylo vše. Tam, kde by za normálních okolností jinak visel Ježíš přibitý na kříži, se místo něj vyjímala usměvavá tvář neznámé ženy, nad jejíž hlavou se tyčil vzkaz.“

 

UŽÍVEJTE TĚCHTO TAVARESKOVÝCH VYMOŽENOSTÍ LÉPE A POKUD MOŽNO SE JE VŽDY SNAŽTE UCHRÁNIT PŘED VŠEMI NEŽÁDOUCÍMI PŘÍRODNÍMI ŽIVLY. BYLA BY PŘEVELIKÁ ŠKODA, KDYBY MAGIE, JÍŽ NĚKTEŘÍ JINÍ SMRTELNÍCI ZA MAGII NEPOVAŽUJÍ, V JEDNOM KUSE USTUPOVALA MNOHEM SILNĚJŠÍM NEKOMPROMISNÍM, SVĚTSKÝM ZÁKONůM.

 

„Pod tím stálo připsáno.“

 

SOŠKA MALOVY NECHŤ NÁLEŽÍ JEDNOMU MOUDRÉMU MUŽI V LETECH, JENŽ SE I PŘES SVůJ POKROČILÝ VĚK STÁLE CÍTÍ VELMI MLÁD A MÁ V OBLASTI ZDEJŠÍ OBOROVĚNKY DALEKOSÁHLÉ ZNALOSTI. VĚŘÍM, ŽE ALESPOŇ JEDEN Z VÁS TOMUTO MÉMU PŘÁNÍ VYHOVÍ.

 „A závěrem…“ 

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ