Tom Patrick

Středeční dopoledne se pro čtveřici studentů prakticky nelišilo od toho úterního, až na několik nepatrných rozdílů. Petra s Petrem si dávali pozor, aby za žádných okolností nepodlehli emočním svodům. To v praxi znamenalo nějak obratně se vyhnout případným sporům, které bezprostředně hrozily. Petr se tedy snažil nevnímat narážky ze stran odvěkých počítačových rivalů a Romanovu tlupu obcházel, jak jen to bylo možné, a Petra se vždy držela v ústraní a nedávala o sobě vědět, pokud Radana Nývltová o hodině ZSV z třídy mámila vhodné argumenty ohledně tezí jednotlivých světových buditelů. Radana Petře naštěstí vyšla vstříc a dělala, jako by ve třídě vůbec nebyla.

„Sluší se ale připomenout, že Petra s Petrem mezi sebou nekomunikovali na principu tak zvané tiché pošty. Normálně spolu rozmlouvali o běžných věcech jako kterýkoli jiný jim podobný pár, jen prostě onu zamilovanost nedávali okatě najevo (onen Petřin obehraný původ výjimečnosti nyní ponechávám stranou). Hodně tomu napomohlo i Petřino doznání ohledně Radovanovy odpolední schůzky.“

To sourozenci u uzamčených pus na několikero zámků rozhodně setrvávali nadále. Pavel v hodině biologie totiž konečně pochopil, že se s ním sestra prostě bavit odmítá najisto a tak přestal tlačit na řečnickou pilu. A Pavla? Ta se všemožně snažila předstírat totální nezájem o Toma Wonga, pokud na to z řad studentů přišla řeč, pravdou ovšem zůstával pravý opak.

„A ještě jedno podstatné se tento den událo: Klára Menková celé odpoledne absentovala, zato Bohunka Klepačová se ve škole ukázala, tedy alespoň, jak se říká, na skok, neboť i ona byla ze stran zájemců hojně dotazována, pro změnu zas na onen hotelový incident. Alespoň jedna pozitivní zpráva hlásající neměnu mohla činit poškozeným radost: Líza Kormanová s Lídou Dobovou dostály Petřiny právoplatné obhajoby coby dívek se srdíčkem na správném místě a vedle Jasmíny se jako jedny z mála páru a sourozenců zastávaly, jak jen to bylo možné. Dokonce se jim podařil tak zvaný husarský kousek a to zavřít několik členů sekty – tak dívky překřtily ony počítačové nadšence – do kotelny.“

Pro sourozence a pár nakonec bylo tedy více než příjemné vyměnit školní prostory za ty venkovní.

„Srdečně vás vítám na tomto překrásném parkovním prostranství.“ Radovan Litevský hýřil pozitivní náladou, když se kolem jedné odpolední pár a sourozenci dostavili na smluvené místo před onu plentou zahrazenou kupolovitou stavbu. Plenta od včerejška nedoznala pražádných změn, nadále ji zdobily mochnické symboliky.

„I osazenstvo po boku stařičkého vitálního učitele biologie se pyšnilo pestrostí. Pár a sourozenci se nestačili divit, kdo všechno přijal Radovanovo pozvání.“

„Nuže, začněme s představováním,“ vyslovil pochvalně Radovan, „i když u tohoto pohledného párečku to snad ani nebude potřeba, mám takový dojem.“

Potřeba to opravdu nebylo, vždyť čtveřice studentů se s Radanou Nývltovou na místním gymnáziu pravidelně setkávala již od prvního ročníku, načež onen menší vousatý muž při těle s brýlemi stojící po jejím boku, to nemohl být nikdo jiný než její manžel.

„Metoděj Nývlt,“ nepotvrdila se dle očekávání mýlka poté, co uvedl své jméno.

„Zajímavé ovšem při onom seznamování bylo, jak pan Nývlt na onen první pohled na sourozence zapůsobil. Zatímco Pavlovi připomínal novozélandského režiséra Petera Jacksona, Pavla se spokojila s profilem obyčejného česače ovoce, na nějž narazila při listování zahradnického katalogu zapůjčeného babičkou.“

„Tady pan Nývlt se rekreačně věnuje parašutismu,“ poznamenal za něj významně Radovan. „No a jaké povznášející povolání mají na svědomí tyto dvě půvabné dívenky, o tom vám snad ani nemusím básnit, však je obě velmi dobře znáte.“

Alexandra Janová, vlastním jménem Petra Hadrousková, a Ema Chardová se – jako jedno tělo, jako jedna duše – ve velmi krátké době opět rozhodly dělat společnost lidem z řad profesorstva. Tentokráte jejich volba padla na druhého nejoblíbenějšího člena z pohledu žactva.

„O to větším překvapením se pro čtveřici studentů stala přítomnost nesmělého blonďáčka, jehož výhradně znala jako samotáře zahleděného do svého vlastního světa. Vzhledem trochu připomínal stálého přítele Alexandry. I o něm se tradovalo, že jistou dobu, co na mochnickém gymnáziu kdysi studoval, navenek prokazoval jistou dávku empatií, na rozdíl od Kamila však Martin Ronský uměl navenek projevit vlastní názor, to jest nevymlouval se věčně v jedné obehrané větě na jakéhosi perského kocoura.“

„Kamil Faukenknecht, velký revolucionář v oblasti věd a v budoucnu možná i sám velký vědec,“ prohlásil uznale Radovan Litevský a jemně chlapce popleskal po zádech.

Kamil se při tom nesměle zaculil.

„A nyní mi dovolte, abych vás všechny pozval k naší nádherné zpěvandulce.“

Tím měl profesor biologie samozřejmě na mysli nedalekou fontánu. Ta se stále marně z mollových sekvencí pokoušela vyčarovat ty na poslech daleko příjemnější durové, leč nebylo to v jejích plných silách, což zapříčinilo, že se Petr ve vzpomínkách znovu navracel k nedalekému konfliktu s fotografem. Radovan to vytušil a nabídl mu z jeho vnitřních chmur možné východisko: „I na mollových variacích je vždy něco krásného k zamyšlení, bez jejich zakomponování by totiž skladatel jen těžko mohl dosáhnout oněch veselých – čili durovým a hudba by tak v jeho područí ztratila na noblese, že se nemýlím, slečno Kolodějová?“

„Radovan Litevský zkrátka věděl, na koho se pohotově obrátit. Pavla přece vážnou hudbu dobře znala, ba co víc – milovala ji – a tak bez příměsí falší potvrdila profesorovu domněnku po svém, tedy že i smutné tóny jsou v mnohém krásné a hudbě že opravdu dodávají na řádu, pestrosti a vyrovnanosti. A obdobně to vylíčila i Petrovi.“

Leč byla to právě Pavla Kolodějová, kdo záhy čelil další zkoušce, když u fontány spatřila ony dvě povědomé tváře neboli matku s dcerou, které způsobily rušno u poničené vývěsky. A právě tyto dvě osoby zřejmě měly představovat poslední článek do Radovanovy lidské skládanky, neboť profesor biologie se k něžnému pohlaví sám od sebe začal hlásit a vábil ho k početné skupince.

„Tak jak se vám poslouchalo? Bylo to na uši alespoň trochu příjemné?“ vyzvídal okamžitě Radovan. Žena cosi naznačila pouze kývnutím, dívka v tomto ohledu byla o něco sdílnější a jedné z fontánových pasáží přisoudila příběh posmutněle se tvářícího slona, který je ale zároveň vlastně veselý, neboť mu daná hudba v osamění nahrazuje tolik nedostupné přátele.

„To je další velice působivě znějící myšlenka,“ řekl to Radovan více než potěšeně. „Tato slečna před chvilenkou přišla s něčím podobným,“ obrátil na nepatrný moment pozornost na sourozence. „Nuže, než se vydáme po dalších poutních místech, bylo by ještě hezké, kdybyste se nám, vážené dámy, představily.“

„Já se jmenuji Maruška,“ oznámila dívka.

„Já taktéž,“ přidala se žena.

„Jaká to magická shoda dvou tak krásných jmen,“ poznamenal s noblesou Radovan, a poté, co se k Mariím donesla i jména ostatních, všechny vyzval, aby společně zamířili do nedaleké TAVARESKY coby druhého putovního magického místa.

 

„Ačkoliv by se mohlo zdát, že takto početná návštěva majitele zmíněného obchodu zaskočí a vlivem nutného odklízení škod dokonce vyvede z míry, nestalo se tak nakonec. Naopak, Herbert Herden již všem z dálky mával na pozdrav.“

„Tak jen račte dále a toho popadaného harampádí kolem si, prosím, vůbec nevšímejte,“ zněla uvítací reakce majitele TAVARESKY. „Až po vás,“ zachoval se jako správný džentlmen, když obě Marušky vyzval, aby do obchůdku vešly jako první. Z toho bylo patrné, že danou návštěvu předem očekával.

TAVARESKA vnitřním interiérem připomínala menší galerii a to hlavně díky velkému počtu rozmanitých obrazů, obrazů však ne tak úplně obyčejných, jak se záhy obě Marušky na vlastní oči znovu přesvědčily.

„Pan Herden výškou, štíhlostí a rovněž čapkou v plné kráse připomínající mírumilovnou obnovu Dlouhého Bidla pro matku s dcerou samozřejmě v záloze nějaké to zásadní inovativní překvapení měl a jak jinak, i ono se týkalo zarámovaných obrazů neboli místních tak zvaných SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK.“

„Toto jsou dary ode mne pro vás, užívejte jich dobře.“

Marušky v úžasu hleděly na obrazovou výplň, na níž se samy vyjímaly, ovšem to zřejmě zdaleka nesehrávalo ten hlavní prim. Jak záhy majitel TAVARESKY předvedl, ony portréty se daly rozmanitě kombinovat a různě nastavovat, stejně jako zaběhnutá hlasová formulka, která se z rámů linula a dala se nahradit jinou.

Výčet překvapení tímto stále nekončil. Marušky se ještě plně nestačily vynadívat na první dárkovou nadílku a pan Herden už nejmladší z nich ponoukal k výběru jedné z HÓLEJENEK.

„Tak kterápak to bude, slečno? Je libo tuto s motivy zvířátek či snad úplně jinou? Prosím, račte si vybrat a vaše maminka taktéž,“ nabádal obě. „Výborně, tak to máme jednu s veselým oslíkem a jednu s logem moře. A nyní každá z vás tu svou uchopte a pokuste se jí soustředit…“

„Na tyto dva stromové lístky,“ podal pomocnou ruku Radovan Litevský a na pracovní stůl položil po jednom javorovém a lipovém.

„Nuže, dobrá,“ přistoupil ochotně na ten návrh pan Herden a poté znovu Marušky vyzval: „A nyní, prosím, svými hůlčičkami každá na svůj lísteček namiřte, vybuďte v sobě patřičné emoční vypětí a pokuste se je přimět k pohybu.“

Jako první se to povedlo nejmladší Marušce s javorovým listem, skutečně s ním teď ve vzduchu čarovala jako ostřílená kouzelnice.

„Ano, ono uvedené – skutečné čarování – tu nyní nabývalo na významu více než kdy předtím, neboť předpokládaná levitace překročila své zavedené maximum. Jak se javorový list tak pohyboval, formuloval ve vzduchu všemožné obrazce. Toť další LATERNA MAGICA TAVARESKA, tentokrát za přispění speciální parfémové vůně, jak všem majitel obchůdku záhy sdělil.“

„Jak povznášející, když všechny problémy mizí ve vzduchoprázdnu a tam přecházejí v tak poutavé domény, které dotyčné činí šťastnými,“ vyjádřil se k tomu, čeho tu všichni právě byli svědky, Radovan.

„Profesorův vstup znamenal jisté osvěžení, neboť kromě něj, hostitele, HÓLEJENKOVÝCH aktérek a majitelek studia P. V. CHEJA se ostatní tvářili dosti zaraženě, což nepramenilo jen z důvodů nového nepoznaného úkazu. Sourozenci, pár, Kamil a Nývltovi si v TAVARESCE po celou dobu pouze jako přihlížející museli připadat jak pára nad hrncem, když se vše točilo jen a jen kolem Marií. Radovan však poté, co se obě s Herbertem Herdenem v ústraní loučily, využil tohoto vzácného momentu, zbylé účastníky si vzal stranu a rozumně jim vysvětlil, že je tím s majitelem TAVARESKY neměli v úmyslu nějak vytočit, že se jen dvěma osudem zkoušeným ženám snažili dopřát kousíček toho soukromého štěstíčka, načež vše hned napravil, když každého zvlášť podaroval tím samým. Všichni tomu nakonec porozuměli a dané rozhodnutí respektovali.“

„Ale to jste si, pane profesore, nemusel dělat tak drahou škodu, vždyť vás to muselo stát peněz,“ ozvala se Radana Nýltová, právě když obdarovával ji a manžela.

„I musel, Radanko, i musel,“ odpovídal pobaveně profesor biologie. „Peníze budou a my nebudem,“ doplnil to o jednu ze zavedených moudrostí, „a mám já je snad investovati na cestu k moři? Vždyť v tomto městě se zažije mnohem více zábavy než kdesi na francouzské promenádě.“

 

Další kroky vedly do AQUARINUSU neboli sportovního centra AKVARISTICKÝCH her, jejichž iniciátorem byl Josef Humler. Jmenovaný na daném místě momentálně setrvával a to i s pošťačkou Maruškou, takže se vše především neslo ve znamení zábavy, obzvlášť když se všichni – tedy i Kamil – následně zapojili do živého hraní jedné z verzí, v níž byly jako překážky vedle zavedených objektů navíc použity FIGIRONKY, LEVITONKY, PODSJENKY, KRESOJLKY či JELEMANTEL.

Bujaré dovádění s nejzábavnější mochnickou dvojkou neslo kýžené ovoce i na poli společenském: Maruška starší se více soukromě otevřela ostatním a Kamil se za podpory svérázného humlerovského humoru blýskl jednou ze svých pro změnu vlastních učebních svérázných metod, což dle jeho dalších slov bylo právě to, co si vždy tak houževnatě značil do zápisníčků.

„Metoda, jak si svérázným způsobem zapamatovat některá důležitá díla od Puškina, není vůbec složitá. Stačí na to mít jen vhodně zvolený fígl.“ A Kamil začal rokovat: „Puškin, jakož to mnoho jiných Rusů, neměl lehký život a tak se z něj stal Kavkazský zajatec. Jelikož v Rusku v tehdejší době sílil hlad a o chléb tu byla nouze, stala se jediným možným prostředkem pro přežití voda, kterou vězňům dávala Bachčisarajská fontána. Jinak na tom byly bohaté vrstvy, mezi něž se řadil i Eugen Oněgin. Ten se každý pátek scházel na partičku karet s Borisem Godunovem. Oněginovou nejoblíbenější kartou vždy byla Piková dáma, ovšem ze všeho nejvíc se mu líbila Godunova Kapitánská dcerka, jíž se tak říkávalo proto, neboť její otec byl vášnivým loďařem.“

Josef Humler Kamilovi s velkým zájmem naslouchal a když s líčením skončil, povzneseně zvolal: „No né, chlapcodívko Fauknerovská, to jsem netušil, že mám ve školním ústavu již řadu let tak zručného nástupce!“

Na Kamilovi bylo znát, že si té pochvaly nesmírně cení. Ještě nikdy v životě se jí nedočkal. Až nyní.

 

Následovala útulná MALOVANKA. Tam už profesor tělocviku a pošťačka ostatní nenásledovali, zato hostům při rozlučce darovali celou řadu verzí AKVARISTICKÝCH her na zabavení ve chvílích volna a k tomu ještě přidali dva nepotřebné psychowalkmany.

Poklidná atmosféra, která z MALOVANKY navenek čišela, dala průchod mnohem závažnějším hovorům.

„Tak jak se vám u nás líbí, Maruško? Soudím správně, že v Katalné Mochně jste s vaší dcerou vůbec poprvé v životě?“ započal rozhovor Radovan. To už všichni, až na nejmladší z Marií, která neodolala mandalám, posedávali u předem rezervovaného stolku a Menor je obsluhoval.

„Ano,“ opáčila Marie. „Je to velice zajímavé město a jak jsem se již několikrát za dnešek měla možnost na vlastní oči díky vám, Radovane, přesvědčit, tak také dosti tajemné.“

„Stejně jako ten váš Máchův kraj,“ podotkl s protáhlým úsměvem profesor biologie. „Už sám ten poetický název o tom leccos navenek vypovídá, není-liž pravda?“ obdařil vyzývavým kukučem i ostatní přísedící a pokračoval: „Tam to velmi dobře znám, v minulosti jsem tam již několikráte měl tu čest zavítat – jak se svou, bohužel již zesnulou sestřičkou, tak i nebohou chotí.“

Profesor biologie nasadil ještě zasněnější výraz.

„Máchův kraj: Máchovo jezero, Chráněná krajiná oblast Kokořínsko, Polomené hory. A jaká to další pozoruhodná shoda náhod, my tu zase máme naši POLOMENII, i když se přímo nejedná o zalesněnou krajinu ale o umělecký komplex. Avšak i v nepatrném tom kousíčku přírody je vždy obsažen kousíček nějakého toho uměníčka.“

Ostatní přísedící ihned pochopili, jaká jednotlivá poselství ona Radovanova slova pro ně ukrývají. Sourozenci a pár v nich odhalili připomínku ohledně místa, do kterého je již předtím ponoukal osobně zajít, zatímco Marie a Nývltovi, jakmile ze strany profesora přišla řeč na onu zesnulou, si připomněli ztrátu někoho blízkého či naopak nemožnost vlastnit cosi sobě niterního, načež Ema s Alexandrou se ve svých pohledech vzájemně utvrzovaly v tom, že z MALOVANKY jejich další cesta povede do Oborověnky, kde možná dojde na odhalení těch nejojedinělejších místních tajů, jen Kamil jako jediný popřemýšlel o nějakém tom novém „svérázném příspěvku“ do zápisníčku.

„Život je holt o dvou kůrkách – té sladké a bohužel i oné hořké,“ začal se ke své tezi konkrétněji vyjadřovat Radovan. „Každý z nás něco či přímo někoho v životě postrádáme a naopak zase hledáme, tak už to prostě bývá.“

Radovan následně prstem poukázal na Radanu s manželem, pak na Marušky, jako třetí přišla na řadu Petra a on sám jako poslední.

„Myslel jsem, že když se v poklidu sejdeme, blíže spolu navážeme kontakt a nenásilnou formou se jeden druhému vyzpovídáme ze svých strastí, tak třeba každý z nás právě v onom druhém pak nalezneme možnou náhradu oné ztráty, kterou jsme nedobrovolně utrpěli, nebo dokonce docílíme jejího plného zacelení.“

Radovan se jemně dotkl Radaniny ruky a od mandal ke stolu přizval nejmladší Marušku.

„Vím, co vás, paní kolegyně, již delší dobu tíží. Přiznávám, já rovněž, podobně jako tady Ema s Alexandrou, dokáži být pouze pokusným kouzelníkem, co se nyní druhým navenek snaží předat pouhé pomyslné fantastično na základě připodobnění, avšak pokud byste vy a váš manžel, Radano, projevili zájem a toto děvče přijali jako takovou drobnou náhradu za to, co není ve vašich silách možné vlastnit, třeba jen v rámci občasných schůzek, jako je tato – samozřejmě za předpokladu, že by proti tomu zde přítomné Marušky nic nenamítaly – jsem si jist, že by se tím váš život o něco lidského obohatil.“

Následně Radovan provedl dotyk u Marií.

„To samé vzkazuji i vám. Jsem si jist, že i tento sympatický manželský pár na oplátku rovněž dokáže darovat kousíček ze své lidské duše tomu, kdo strádá, tedy dvěma pohledným a velmi sympatickým ženám. Vím, co si nyní říkáte a já vás v tom plně chápu – že ztráta něčeho tak osobního, jako je dítě, není prostě ničím nahraditelná – avšak i zde doufám, že se nemýlím, pokud řeknu, že i náhodné známosti v lecčems mohou býti nápomocné, tudíž že je není radno pokaždé automaticky vymazávat z lidských pamětí a následně pak i lidských životů. Vždyť já sám jsem se o něčem takovém na vlastní oči i srdce stačil přesvědčit.

Hlavní rozhodnutí však výhradně ponechávám plně na vás čtyřech, avšak byl bych rád, kdyby má slova nezanikla v úplné nicotě. No, každopádně dnes máme ještě mnohé před sebou.“

„První dojmy u obou jmenovaných dvojic se daly výmluvně nazvat překvapením či naprostým údivem, avšak nenápadné LIDVJENKY svou roli opět sehrály naprosto dokonale a lidskému podvědomí vnukly představu, že na daném návrhu přemoudřelého starce skutečně něco být může. Radovan Litevský navíc věděl, jak si ho pojistit.“

„Já již zmíněný účinek vzájemného propojení prověřil a jsem za něj velmi vděčný.“ Radovan dlaněmi jemně sevřel ty Petřiny. „Ještě jednou vám, Petro, děkuji za přízeň, jíž jste mi připomněla mé někdejší, avšak v mysli stále mému srdci blízké. Nyní vás tedy – nikoliv s lítostí nýbrž s nesmírnou radostí – navracím již natrvalo do rukou vašeho vyvoleného. Nechť vás na dalších společných cestách životem provází jen samé štěstí a ať vaše láska překoná všechna nastalá úskalí a zůstane stálou.“

Petra Radovanovi za ta krásná slova poděkovala a ani Petr vůči nim nezůstal lhostejným. Nic profesorovi nevyčítal, jak by mohl po tak poutavé mluvě náležící strádání a vykoupení z něj, naopak z ní plně pochopil, proč mu profesor byl z náruče občas nucen loudit jeho přítelkyni.

 

Pátou zastávkou se stala kavárna SANMANTENA ležící v prostranství mochnických pasáží. Zůstalo jen u kratičkého postávání před ní. Ostatně, majitel kavárny Rudolf Manten a knihovník Evžen Velman, onen muž, co zažil tolik perné chvilky u pomlácené vývěsky, příchozí již nedočkavě vyhlíželi, a když k nim skupinka dorazila, stačili jí na nové výletní cestě popřát jen hodně štěstí a k tomu v rychlosti předat něco málo z místních DIÉTEK a také volňásky na blížící se koncert v parku, neboť kočár právě dorazil na smluvené místo.

„A pak už do něj stačilo jen nastoupit a už se razilo za město. Započal nový hovor. Řeč zkraje přišla právě na pana knihovníka, konkrétně se rozebíralo, proč žije již několik let sám. Právě k tomu vybízely ony darované lístky na koncert jistých EC popíkářů – kdysi v sedmdesátých letech se totiž tomuto hudebnímu stylu v zahraničí věnovala jistá Vilemína Velmanová, používající pseudonym Vel Valaston.“

Alexandra s Emou se pak na přání všech podrobněji rozpovídaly o tom, jaké okolnosti první jmenovanou vedly k vytvoření VANTELBOOKLISTů a druhou zase k PĚNKALINKÁM, když se Maruška starší pochlubila s tím, že se povoláním věnuje podvojnému účetnictví.

Jako první o svém prvku začala hovořit Alexandra. Údajně ji napadl při stání ve dlouhé frontě na jedné z chodeb finančního úřadu, kde kolem sebe viděla jen samé formuláře k vyplnění, z nichž čišelo neměnné, pro nosní čich dosti nemilé chuťové aroma, z toho že se tak akorát mohl zvednout žaludek, stejně jako z oněch administrativních obsahů s příkazy. Ono otevřené okno na konci chodby, neboť vrcholilo parné léto, pak pro Alexandru v přeneseném slova smyslu symbolizovalo onen pomyslný seskok do tmavého prázdna ne-li přímo pekla, určené těm, kteří odmítají přijmout světské zákony tohoto nelehkého světa. Po této zkušenosti se však Alexandra pro vytváření vlastních „lidských šanonů“ ještě nerozhodla, přeci jen má ve zvyku ihned přímo nepodléhat náhodným inspiračním zábleskům…

„Na rozdíl od jednoho poděbradského tvůrce a navrhovatele, který naopak takové tiky má a okamžitě se hněvá, když mu je znemožněno vytvářet to, co on, ze svého pohledu, považuje za životně důležité, nebo když hned ten první náhodný posluchač proti němu vyrukuje s negativní reakcí, zněla Alexandřina doplňující informace k dané problematice, po níž zejména zbystřila Petra.“

Alexandra svým inspiračním svodům podléhala postupně. Napodruhé se jí onen symbolizující seskok do tmavého prázdna zjevil v podobě výlohy jednoho knihkupectví. To takhle před Vánoci s kamarádkou brouzdaly městem a jí ve výloze zaujala jedna z knih. Jaké to pak ale pro Alexandru bylo překvapení, když kamarádka z knihkupectví vyšla s tou pojednávající o daních. Údajně ji nutně potřebovala coby podnikatelka, i když se věnovala hudbě. A samozřejmě kamarádce ihned úsměv ve tvářích rovněž pohasl.

Ono definitivní rozhodnutí věnovat se VANTELBOOKLISTůM najisto u Alexandry přišlo ještě o něco později, to pro změnu sama procházela knihovnou a v regálech natrefila zase na ony brožurky plné zákonných předpisů. A zatímco ony knížky si lidé na základě nostalgického vzpomínání se zájmem brali domů, tak ty předpisové v regálech nejenže nadále zůstávaly, ony do nich naopak ještě značně přibývaly. Jeden ze zaměstnanců knihovny, co je tam rovnal, si pak rovněž patřičně zanadával, že to už lidem stejně bude kničemu, neboť se jedná o staré neplatné ročníky a teď že je zas všechno stejně úplně jinak. Pozadu nezůstala ani parta studentů z nedaleké obchodní školy, stěžující si zas, jak je to právo strašně těžké a že si ohledně něj půlka třídy již musela zažádat o náhradní ředitelský termín.

„Ani Ema ohledně nápadu se svými PĚNKALINKAMI nezůstala troškařkou. Začala tím, jak jí bylo někdy tuze smutno, jak měla neustále pocit, že jí nikdo pro její názory na svět nerozumí, a tak si vztek vybíjela do papírů v podobě krátkých hubovatých formulek. Nakonec to v této podobě ale nestačilo, Ema v tom prostě nenacházela to pravé uspokojení a tak vše začala inovovat o konkrétní rébusové tvary v podobě věcí či tváří, jež pro ni v životě znamenaly to potažmo nejcennější.

Ona nosnější PĚNKALINKOVÁ část u Emy ale nabývala na významu až poté, co si více všímala jednotlivých billboardů na vývěskách či telefonních budkách, načež jeden z větších popudů k jejich intenzivní výrobě se dostavil v momentě, kdy se třídou vyráželi do Prahy na povinné koncerty vážné hudby do Rudolfina a v metru sjížděli eskalátory. Zatímco tam dané zarámované reklamy zvoucí do kina, na výstavy či věnující se politikům nechávali ostatní její vrstevníky povětšinou chladnými, jen někdo občas utrousil poznámku, že ten film by nemusel být špatný a to bylo vše, tak v Emě pozvolna probouzely tvůrčího ducha, který se ještě značně navýšil poté, co se otec vrátil ze své pracovní cesty z Japonska, kde nějaký čas pobýval. A když pak Ema viděla četné fotky z Kjóta, kde se to billboardy jen hemžilo, a jako dar od otce navíc obdržela černé tričko s červeným drakem, které se pro ni navždy stalo symbolem čehosi velmi niterního, dala se najisto do tvůrčího budování.

Vlastně k tomu stačilo celkem málo: dodatečně objevit kouzlo TAVARESKOVÝCH SMOLNICKÝCH RÁMOVANEK a mít vždy po ruce nějaký ten posmutnělý lidský osud, s nímž se dalo pracovat. A pak ještě být ve správnou chvíli na správném místě, tudíž potkat se tady s Alexandrou a zkusit podnikatelské štěstí v oblasti připodobňujících zázraků.

Ovšem ani Ema nezapomněla uvést dané konkrétní jméno jisté přespolní osoby a zavzpomínat na to, jaké s ní mnohdy bylo těžké pořízení, jak v jednom kuse daná osoba na PĚNKALINKY narážela, jak se bála, že jejich význam čtenáři špatně pochopí a budou oba osočovat z vizionářského blouznění. Záhy však Ema poznamenala a Alexandra s ní v tom plně souhlasila, že to byl právě onen Tom, kdo je v podstatě dal dohromady, to když s Alexandrou rozmlouval prostřednictvím závěrečného epilogu a zmínil se jí o šest let starých událostech, na nichž – opět s notnou dávkou pedantství – pracoval. Alexandra Emu na základě daných informací následně vyhledala, padly si do oka, daly spolu řeč a studio P. V. CHEJA tak dostávalo jasnější a především mnohem konkrétnější reálnou podobu, jíž již delší dobu mohou zdejší lidé i turisté na vlastní oči obdivovat. Petra Lavordová po vyslovení jména onoho tajemného z vývěsky tak zase měla nad čím dumat.“

Dané rozprávění více se otevřít ostatním přimělo i Kamila. Spolužáci a profesoři se konečně dovtípili, proč se ve škole pokaždé chová tak odtažitě a neustále jen civí do svých zápisků. Kamil se rozhovořil o tom, jak se život tam za tratí dost liší od toho, co probíhá v hlavní části města, tedy v té, kde žijí sourozenci a pár, a jak tam je ze strany početným rodin na jejich ratolesti vyvíjen neskutečný tlak rovněž být v něčem nejlepší. A tak se Kamil při jednom učení biologie, což je obor, který mu na zapamatování vždy činí neskutečné obtíže, i když samozřejmě nepředpokládal, že by ho všemi oblíbený učitel, zde přítomný Radovan Litevský, nechal snad propadnout, rozhodl, že si ho pokusí nějak usnadnit, a tak i on dal popud fantazii a ejhle, svérázné učební metody tak rázem byly na světě.

„Oním perským kocourkem Mikešem pak byl z Kamilovy strany míněn jeden skutečný pocházející z Bubovic. Kamil si totiž vždy přál vlastnit nějakou němou tvář, která by mu nic nediktovala a naopak mu byla oporou a zároveň i útěchou, když se k tomu jeho rodiče kvůli častému pedantství, aby jejich synáček dosáhl statusu génia, nemají.“

„Toť tedy můj osobní příběh, který jsem ještě nikdy nikomu nevyprávěl,“ zakončil to Kamil a pak svraštil hlavu do klína.

Ostatní ho okamžitě začali litovat a také vzájemně utěšovat, dokonce i Pavel Koloděj se o něco podobného pokusil. Alexandra, jíž Kamil něčím stále připomínal jejího Martina, chlapce ihned začala konejšit slovy, že se vše určitě za nějaký čas v dobré obrátí, že takto teď míní na základě osobních zkušeností se svým milým, s nímž i přes četné údivy některých lidí i nadále setrvává. Tajemství jejich vztahu pak Alexandra formulovala onou známou moudrou tezí, že s přibývajícím věkem se nesmělost vytrácí stejně jako onen přitažlivý vzhled dříve svůdnických tváří a že tedy pak výhradně záleží na tom, jaké má kdo srdíčko. A Alexandra záhy usoudila, že Kamil, stejně jako její Martin, ho mají na správném místě.

„Kamilovi se po této Alexandřině upřímné zpovědi zase o něco více ulevilo a trochu mu to zvedlo i sebevědomí, leč oběma Maruškám naskakovala husí kůže, když jim profesor biologie ono o dusnější atmosféře tam kdesi za tratí potvrdil souhlasným kývnutím. Ovšem hned nato Radovan rovněž významně poznamenal, že tam, kde on od svého útlého mladí bydlí, tedy pro změnu v té části za mostem, se naopak k sobě lidé výhradně chovají uctivě a s daným vývojem hlavní části města, tedy té, pod níž v tomto směru zejména spadá LETOMONSKÝ PARK a prostranství pasáží neboli PASANGEROVA ULICE, lidově řečená PASANGEROVKA, se snaží držet krok a navzájem si vycházet vstříc.“

„A stejně tak by tomu mělo býti i tam, kam pozvolna směřuje dusot kopýtek našich švarných běloušků,“ zakončil hovor na téma lidské strasti a štěstí Radovan.

 

Netrvalo dlouho a kočár zastavil před Lebonským kostelíkem. Při vstupu do něj čekalo čtveřici studentů jedno menší překvapení: usměvavá žena zůstala zachována, místo dlouhého frázování o opatrovnictví zdejších tajů tu ale bylo pouze stručně zastoupené: DĚKUJI.

„Toť zřejmě poděkování za tu překrásnou holubici, jíž jako projev vděků za záchranu lidských životů neznámému – neznámé za všechny věnovala Petra Lavordová.“

Radovan Litevský pak ostatní vyzval, aby i oni dotyčnému – dotyčné něco vzkázali, třeba prostřednictvím nějaké modlitby. Po nevěřícném očním vypoulení Pavla Koloděje, jemuž jeden z jeho vnitřních šotků okamžitě vyčetl, že pokud to udělá, tak je blázen, profesor biologie radši upřesnil, že nechává na každém, jak se k dané problematice postaví. Pavel tedy, aby se zavděčil jak Radovanovi tak ostatním a zároveň i svému vnitřnímu šotkovi, zůstal o onoho „děkuji“ a měl klid.

 

Až po výstupu z kostela se všichni, zejména tedy obě Marušky, dostatečně mohli pokochat oním ojedinělým úkazem zasněžené lesní krajiny. Následovala cesta do nitra Oborověnky, po té samé pěšince, jíž předtím podvakráte kráčeli sourozenci a pár, nynější výlet lesním prostranstvím však oproti minulým zvyklostem čtveřici studentů přinášel jen samá pozitiva. Jako by si je Radovan dopředu objednal. Především počasí se od parku činilo a ani nyní nenabízelo nic ze svých běsnících vášní. Taktéž nezůstalo pouze u návštěv zvědavých srnek, Radovan k sobě dokázal přivábit celé jedno stádo. Ba co víc, ani MALOVY vůči němu nezůstaly netečné, jakmile se profesor objevil u první z kašen, na níž cestou lesem skupinka zimních výletníků záhy narazila, okamžitě se k němu sami od sebe někteří z průzračně modrých ptáčků jako ochočená a poslušná koťata začali hlásit, všemožně mu usedali na ramena a v krajních případech mu od nich v dlaních i přistály studenty tolik diskutované „slzy mořské pany“. Toť onen MALOVÍ projev vděčnosti za záchranu.

„K té údajně v minulosti skutečně došlo, jak se z úst profesora biologie ostatní doslechli, kdysi tady totiž řádili ziskuchtiví pytláci, kteří podlehli místním zvěstem o tajemnu a jedno takové se rozhodli ulovit za tučně nabízený obnos. Leč tvrdě narazili, neboť Radovan s laskavým přispěním TAVARESKOVÝCH vymožeností škodnou vyhnal hlasem rozzuřeného medvěda a tak zabránil ztrátě ojedinělého ptačího druhu.“

U kašny se ovšem setrvávalo nadále, právě v ní Radovan spatřoval druhý jiným jinak skrytý unikát. Stačilo však nad vodní hladinu položit ruku, přihlížející vyzvat k naprostému klidu a pak už o vodní hladinu jen prsty třikrát jemně zašolichat a bez přeřeknutí správně, rovněž třikrát, vyslovit ono na první poslech tolik krkolomně znějící jméno. VJEDJOSTENSJENKY neboli jinak zlatavé rybičky daly najevo svou přítomnost, vodu doslova ozářily a v ní okamžitě začaly pročišťovat sebemenší nápadné smítko či dokonce jinak neodstranitelný kal.

Zlatým hřebem celého odpoledne pod Radovanovou taktovkou se ale jednoznačně stal průchod jednou z dosti jinak temných jeskyní. Profesor biologie své pověsti znalce místních ojedinělých tvorů dostál, když opětovně prokázal, že je mužem činu. SVJESTUSJENKY se mu sice podařilo vyvolat až na druhý pokus, ne však vlastní vinou, Pavlovi se za jeho prvotního řečnění jaksi nedopatřením podařilo špatně našlápnout a tak se vše muselo opakovat ještě jednou. Radovan dostál i své neotřesitelné pozice dobrotivce a na Pavla se nezlobil.

„A tak započala jedna z nejobdivuhodnějších a zároveň nejdobrodružnějších cest, pokud to tak lze alespoň v nástinu nazvat. Jeskyně totiž skýtala nejedno úskalí a nebýt pohotových dvoubarevných motýlků, byli by všichni nenávratně ztraceni. Chodba se navíc různorodě vlnila a v některých případech i dvojila, SVJESTUSJENKY si však vždy věděly rady a i nadále se pro lidskou říši stávaly dobrými a především nepostradatelnými průvodci.“

Čtveřice studentů si tímto tak znovu v jisté obměně připomněla dřívější průchod něčím podobně ojedinělým, jen namísto lesních větviček tu spatřili několik jezírek či naopak prohlubní, do nichž nebylo radno padnout. Z toho jasně vyplývalo, že do těchto míst by se po tmě vydal snad jen sebevrah, v Radovanově početné skupince se však nenacházel nikdo takový. Po zhruba takové té hodince se s pomocí SVJESTUSJENEK zase všichni ve zdraví dostali ven na čerstvý vzduch.

 

„Bylo to všechno neskutečně moc zajímavé, chvílemi i dost napínavé, ale především… nesmírně uvolňující. Ani nevíte, kolik jste tím mně a mé Marušce dal,“ děkovala Radovanovi z celého srdce Maruška starší, načež dcera matčina slova láskyplně opětovala. To už vše pozvolna spělo do závěrečného finiše, koníci již dávno odcválali do stájí a účastníci výletu postávali před onou plentou halící kupolku.

„Inu,“ chopil se slova i Radovan, „jsem rád, že jsem ony padlé růže zase mohl učiniti růžemi nově rozkvetlými. Jinými slovy: těší mne, že vaše tváře opět hýří úsměvy.“

Načež v tom Radovan Marušky napodobil a ještě jednou jim a Nývltům připomněl onu svou radu ohledně vzájemného sblížení. A pak pozornost přenesl na Kamila, kterému navrhl, jestli by i on někdy neměl chuť zde přítomné Marie na Kokořínsku poctít návštěvou, pokud by mu to doma nadále neklapalo, že po dnešku soudí, že takový další menší výlet by mu rozhodně neuškodil, obzvlášť poté, co se více začal otevírat druhým. A pokud by se na to Kamil nakonec přeci jen zdráhal přistoupit, tak že to prý nevadí, že i tak už má jeden dárek za dnešní úspěšné absolvování předem jistý a bezpečně schovaný u Justýny v Oborověnce. Kamil profesorovi vzkázal, že si to nechá projít hlavou.

„Již o minutku později se ale událo cosi nepředvídatelného. Jakmile Marušky odkráčely do hotelu, Nývltovi zase domů a Alexandra s Emou do svého studia, ona plenta šla zničehonic dolů a kupolovitý objekt se předvedl v celé své plné kráse.“

S tím souviselo i ono RESERVÉ znázorněné na tabulce, kterou sem kdosi za odpoledne musel dát, neboť předtím tu nic takového rozhodně nebylo.

„Tak v tomto já již prstíky nemám, i tak ale toto studio a kavárničku užívejte, jak nejlépe dokážete.“

Bylo to skutečně tak, jak to teď Radovan šokované pětici líčil. Poté, co si i Kamil, sourozenci a pár tabulku pozorněji přečetli, rozblikaly se zničehonic postraní lampy, které osvětlovaly cestičku, na níž postávali, a pětici udivených studentů znovu padlo do očí to, o čem se zmínil jejich učitel biologie.

 

Ještě toho dne ve večerních hodinách započalo z kupolky první živé vysílání. Rádio P. KEY kolem sedmé hodiny oficiálně spustilo do všech mochnických koutů svérázné učební metody, které se vždy proložily nějakou tou písničkou. Pětice studentů se prostě rozhodla nabídku plně využít. Ani zde význam zvoleného názvu nebylo těžké odhalit: ono P, jež se četlo jako matematické pí, symbolizovalo shodné počáteční písmeno jmen páru a sourozenců, ono K pak logicky to Kamilovo a ona dvě písmena navíc přidaná, která v české terminologii vykouzlila slůvko klíč, pak jasně poukazovala na to, kdo bude mít hlavní slovo řečníka. Pár ani sourozenci proti tomu nic nenamítali, na názvu i obsahu vysílání se ostatně dohodli společně.

„Načež nutno přičíst k dobru Pavlovi, že ono hanlivé slůvko, k němuž název hudebního studia vybízel, a jež mu ujelo v onom specializujícím se na splněná přáníčka, z jeho úst tentokrát k plné spokojenosti jeho vrstevníků nezaznělo nahlas.“

Pavel k tomu vlastně ani neměl důvod, podobně jako jeho sestra i on ihned v kupolce našel uplatnění, v přestávkách mezi Kamilovým řečněním pouštěl svou oblíbenou oldiesovou taneční hudbu, zatímco Pavla zase tu svoji niterní vážnou.

„To svědčilo o tom, že Petr se s ovládacími panely naučil zacházet poměrně dost rychle, neboť mu jinak práce s počítači nečinila žádné obtíže, což záhy prokázal i v praxi. A Petra? Ta se mezitím plně ponořila do role hostitelky a začala se pídit po tom, jaké laskominy případným zájemcům nabízí zdejší box. Na výběr tam bylo vše možné, samozřejmě tu nechyběly místní mochnické specialitky. Petra na obsluhu rozhodně nezůstala sama, Maruška, jakmile se k ní vzdušnou čarou doneslo, co se to po celém městě line, okamžitě nechala Páju Pájou, bleskurychle před hotelovou školu sezvala případné zájemkyně a zájemce o servis a v parku tak bylo nečekaně ještě více živo, obzvlášť když do kupolky přijal pozvání ještě jeden speciální host.“

„No ty jsi ale tajnůstkář, no ty jsi ale tajnůstkář!“ halasil si do mikrofonu natěšeně Kamil Faukenknecht, když skončil s díly Puškina. „Tys mi tvrdil, že máš na zahradě jeden velký dub a přitom já tam vidím jen jeden objemný pivní sud. No ty jsi ale tajnůstkář!“

„Jakejpak pivní sud, vždyť já tam místo něj vidím tvoji starou, ale malou! No ty jsi fakt ale tajnůstkář!“ To otěže od vedlejší KRESOJLKY okamžitě přebíral Josef Humler. „Toliko, ctěné mochnické chlapcodívky, svéráznou učebnicí k německému slovesu DU BIST – ty jsi, které je náchylné ke slovu DUBY. A komu to nestačí, ať rovnou zamíří do DUBÍ a při vzájemném párování mužských a dívčích chlapcodívek si tam několikrát za sebou zakřičí ono povzbudivé JUPÍÍÍ!“

„A od češtiny a němčiny zase honem rychle na další předmět!“ naznačil po odeznění Sally Shapiro natěšeně Kamil. „Co třeba taková fyzika a pojmy proud, odpor a napětí? Jinak ú rovná se í kráte á! No jak dělá osel, ctěné chlapcodívky, no jak? No přece íá a to úporně několikanásobně za sebou, takže vzoreček máme! Nezbývá nám tedy než se za naším oslem vydat na pole!“

„A u té příležitosti na něj dostat i pořádnou dávku napětí, aby to mělo teprve ty správný grády!“ navázal pohotově dle Kamilových instrukcí profesor tělocviku. „No to takový problém ani vlastně nebude, bohatě si tu vystačíme s náhodným jelimanem tatrmanem, co se i přes varování mermomocí snaží dostat přes drátnice pod proudem, takže nám tak leze, leze a najednou zjišťuje, že se mu to tam dole na těch jeho kouličkách a broskvičkách tak nějak začíná vařit, škvařit a tak nějak dosti nepříjemně také svědit až pálit!“

„Ovšem předpokládejme, že se na pole přes všechny nástrahy nakonec zdárně přece jen dostane, i tak je to ale pořádný vůl!“ jal se slova opět Kamil. „A ejhle, jednotky vé jsou rázem na světě! Anebo ještě jinak, máme na poli přímo jednoho takového vola avšak přítomného ve zvířecí podobě a ten našeho oslíka obtěžuje, neboť ten se na něm potřebuje v klidu otřásat, takže ten na svého zvířecího kolegu volá uhni vole! A ejhle, i značka napětí ú je na světě!“

„A pokud ani to někomu nebude při učení jako mimotechnická metoda stačit, tak ať zkusí tuhle mou! Ono počáteční ú a jeho jednotky jsou zhlediska dějepisu náchylné k ú vé neboli celým svým názvem přímo k UV KSČM!“ informoval záhy posluchače Josef Humler. „Nutno však připomenouti ono důležité, že tato mimotechnická pomůcečka byla koncem čtyřicátých let minulého století z buřičských důvodů zrušena a mohla se začít používat až s příchodem minulých let devadesátých. Výjimku tvořilo jen několikero málo jedinců, mezi něž jsem se řadil i já, neboť jsem ve své školičkovské butničce měl logo třešinky!“

Hudební posty za mixážním pultem se po této formulce prohodily, zase Pavla pustila něco svého. A aby bratra výběrem příliš nevytočila, tak radši zvolila krátký úryvek z místní Korumpijské symfonie.“

„Hostů stále přibývalo a Petra, Maruška a její svěřenkyně a svěřenci se tak měli co ohánět, ale vůbec jim to nevadilo. Obzvlášť Petře ne, ta se v roli zcela obyčejné servírky ztracené v mumraji nadšených posluchačů najednou cítila naprosto uvolněně, načež byla ráda, že ji tak vnímá i okolí. Hlavní roli tu přece nyní sehrával jiný student, někdo, kdo se ještě před pár hodinami cítil jako naprostý outsider.“

„Tak Korumpirajda je za námi a mi z oblasti odborných věd fachčíme do věd tvůrčích!“ oznámil Kamil po odeznění hudební ukázky. „Co myslíte, chlapcodívky, jak asi vznikla taková pohádka? Že ani toto nevíte? Vy to vážně, ale opravdu vážně nevíte? No nebojte, hned vám to tady s kolegou Humlíčkem objasníme!“ nesnažil se ztratit nic z noblesy svého o dost staršího zavedeného mochnického humoristického buditele. „V tomto případě musíme zavítat až do pravěku, tam to totiž celé vypuklo! Právě tam se totiž formulovaly první lidské civilizace a nastávaly první HÁDKY! A co že to nutně po nich muselo přijít? Jasně, no přece POHÁDKY!“

„To bylo, ctěné chlapcodívky, tak!“ začal do mikrofonu bujaře trylkovat Humler. „Dost občas se stávalo, že pravěký muž domů přišel s nepořízenou, prostě se mu v té jámě mamut neurodil, nespadl do ní a tak náš hrdina odcházel domů s nepořízenou…“

„A to byste měli vidět tu hubovatou řežbu, co pak nastala!“ dychtil nedočkavě Kamil. „Pravěká žena svého muže okamžitě začala plísnit, že je naprosto nemožnej, a že to určitě udělal schválně, neboť místo toho, aby lovil, tak si šel potají užít se sousedovic pravěkou manželkou…“

„Načež nastala hádka, při které se jejich pravěké děcko rozplakalo a tak ho bylo potřeba nějak zakonejšit!“ přebral zas štafetu Humler. „A tak se toho pravěký muž hned chytil a začal vyprávět fiktivní příběh o tom, jak mu do té vykopané jámy napadalo hned třicet mamutů naráz a k tomu ještě dvacet dinosaurů a padesát ptakoještěrů navíc, a jak pak celá rodina z toho měla hody hody doprovody, no a dítě se uklidnilo. Načež se pak pravěká manželka se svým mužíkem nakonec usmířila, neboť usoudila, že to na tváři jejího milého nebyla žádná rtěnka ale krev, a že se vlastně nic nestalo proto, neboť půlka mamuta nakonec byla dodatečně objevena v pravěkém mrazáku!“

„A tak zazvonil zvonec a pohádky byl jednoduše… co? No přece konec!“ dodal energicky Kamil.

„Ovšem vy nikam rozhodně nechoďte, neboť mi jedeme dál!“ pospíšil si stejně výbojně Humler, když zmerčil, jak se u jednoho venkovního stolku ze židlí zvedli tři lidé, kteří tu předešlou výzvu zřejmě vzali vážně.

„Ano, dovnitř kupolky bylo zvenčí opravdu vidět, takže nikdo nemohl tvrdit, že odtamtud za Kamila a profesora tělocviku snad promlouvají jen nějaké jejich napodobeniny. Lidé se už pod křídla kupolky jen těžko dostávali na volná místa, židle tam byly plně obsazeny, a tak se jimi záhy doslova zaplnil celý park a zájemci o večerní vysílání se holt museli spokojit s okolními lavičkami – zima nezima, sníh nesníh.“

Vyplatilo se to, studio P. KEY svůj program oficiálně ukončilo až o jedenácté, když ze strany několika zaujatců přišly první stížnosti ohledně rušení nočního klidu (mezi nimi nevyjímaje jednoho nejmenovaného učitele houslí neboli houlara odnaproti, jak mu Josef Humler s oblibou říkal), avšak ti, co se o středeční rozruch postarali, s tím tak nějak dopředu počítali a nedělali z toho vědu.

„Ale stálo to za to, řekli si, když bylo po všem, kupolka se rozloučila s posledním hostem a vše se v ní zase připravovalo na zítřek.“

Kamil rozlučku nepodcenil, věnoval ji dvěma lidem, kteří mu dali novou chuť do života. Závěrečné svérázné učební stopáže tedy směřovaly k Radaně a Radovanovi. První jmenované nečekaně Kamil daroval mimotechnickou pomůcku z oblasti teorie výživy, konkrétně se to týkalo MAJORÁNKY a jejího výskytu a použití, což uvedl na příkladu MAJORA operujícího ve Středomoří, kde se při své tajné misi musí spokojit pouze s chlebem, když je o jiné poživatiny nouze, stejně jako s úkrytem v keřících, jelikož po ruce nemá mnohem přijatelnější skálu, načež z hláskování slova MA-JOR se jasně poznalo, že daná operace potrvá dva – tři roky, což je právě doba sklízení oné majoránky.

Na učitele biologie v Kamilově režii pak zbyl dravý říční tok se spoustou překážek v podobě peřejí, skalisek a nepříjemného větru, což mělo představovat jednotlivé lidské tělní orgány, načež onen zdatný plavec v přeneseném slova smyslu zase symbolizoval procházející tělní potravu. To, že písčitý břeh, k němuž pak plavec zdárně dospěl, poukazoval na onu místnost, na níž každý alespoň jednou za den musí zajít, již nikoho z posluchačů, po tom všem, co tu dnes z úst dvou šprýmařů zaznělo, nemohlo zaskočit.

„A zatímco Kamil od natěšených fandů dostával hobla, Petr si svou Petru z davu jako zcela zapomenuté a naprosto obyčejné děvče v náručí odnášel do jejich soukromého hnízdečka, kde pak společně zalehli a dali vale i oné nenápadné překližce. A rovněž sourozenci jako by k sobě zase měli o něco blíž (samozřejmě jak jinak, jen jako přátelé, takže Pavla domů logicky odkráčela po svých). Ale i tak noc přečkali v jednom pokoji (samozřejmě každý ve své vlastní posteli). A také si po delší době zcela normálně a bez nevraživosti popřáli dobrou noc.“

 

Čtvrteční ráno ovšem jako by přesně kopírovalo ono středeční. Opět se neslo na vlně rozruchů. K sourozencům do pokoje kolem páté ranní nečekaně vtrhli rodiče, kteří se jinak měli vrátit až koncem týdne. Aniž by se se svými ratolestmi stačili normálně pozdravit, hned jim místo toho začali vytýkat, proč nezvedají mobil, případně proč neodepsali, když oni rodiče jim naposílali tolik textových zpráv, v nichž se strachovali, co s nimi je, načež se hovor záhy stočil k tomu, jak že to bylo s tou policií, a co Pavel s Pavlou mají co hučet do babičky, když se v nepřítomnosti matky a otce o ně tak láskyplně stará.

„Nepříjemnostem neušel ani pár. I přes večerní vzájemné sblížení Petr prostě nemohl přeslechnout, jak jeho milá ze spaní cosi naléhavého křičí. Všemu učinily přítrž Lída s Lízou, když se s Petrem přišly najisto usmířit a u té příležitosti s sebou vzaly čerstvě obdržené fotky z vánočního plesu, mezi nimiž se bohužel nacházely i takové, které si dávaly za cíl Petru pohoršovat.“

Ovšem ten největší šok teprve následoval. Objekt, jenž ještě včera večer bavil celé město, přes noc doslova lehl popelem. Bylo na výsost jasné, že Katalná Mochna se nového živého vysílání hned tak nedočká.

„A tak pro jednu čtveřici onen pojem padlých růží znovu nabyl na významu.“

Úterkem pro studenty započal další školní den, zatímco pro obchodníky a majitele domů masový úklid po včerejší přírodní čině a s tím spojené sčítání škod. Zpívající fontána v mnohém vzhledově rovněž vzala za své, avšak neutichla, hudební motivy se jí s námahou úspěšně dařilo vydávat i přes krutý přírodní nápor. Pravda – ony variace v dur jako by ústily spíše v moll, i tak místním – a vlastně nejen jim, i četným turistům – jakoby dodávaly na potřebném klidu a v podstatě pro ně symbolizovaly ono zavedené moudro, tedy že naděje umírá jako poslední.

„V durových a mollových sekvencích se nesla i nálada naší ústřední čtveřice, jen dvojice se v ní jaksi promíchaly a každá z nich k fontáně měla namířeno z jiné strany. Ony důvody všem byly dobře známy.“

„Takže jste se včera vážně chytli?“ dorážel Pavel s tím samým neustále na Petra, jako by to v něm vyvolávalo šok, i když mu jeden z jeho vnitřních šotků nutil vzít v potaz pravý opak a dobře se jím bavil.

„Jo, chytli,“ poznamenal Petr skromně a také už značně otráveně; z toho, jak to teď vyslovil, dal Pavlovi dostatečně zřetelně najevo, že se k tomu odmítá více vyjadřovat.

„Tak to je vážně síla,“ řekl to teď Pavel spíše tak, jako by byl ohledně hádky na kamaráda náležitě pyšný.

„U vás to prý neprobíhalo jinak,“ opáčil Petr a pozorně sledoval Pavlovu reakci.

„Mrcha jedna sesterská, pod výhružkami ze mně vymámila přiznání o mém druhém já, to jí přijde draho!“ zahartusil náhle Pavel naštvaně, načež se opět neovládl a pravá ruka mu po vzoru generála vystřelila do pozoru. „To bys, kamaráde, koukal, co tomu předcházelo. Naše ctěná babička se rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou a vystartovala na nás s policajtama. Takový mumraj zvědavců jsi v životě určitě ještě nezažil. Mnozí z nich se k nám ještě snažili nakvartýrovat do bytu a mámit z nás podrobnosti. Hotový peklo, kámo, to ti řeknu, i když… co se těch šizuňků týče, tak si sestřičku za to následné křepčení kliďánko mohli v klepetech odvést a rázem by bylo po starostech.“

Petra zpráva o policajtech, šizuňcích a klepetech nechala chladným, zaměřil se výhradně na první část Pavlova proslovu. „Hele a nepřehnal jsi to s tou sourozeneckou hádkou náhodou zrovna ty? Pavla k nám přiběhla v plačkách a nevypadala vůbec dobře. Málem že se nesesypala, Petra ji celou noc musela utěšovat.“

Pavel se dle Petrova očekávání hluboce urazil, čímž zcela jasně poukázal na svou absolutní nevinu a pak k tomu ještě přidal, co že se ho Petr tak hloupě má co ptát. Ten se klidně mohl zachovat jako včera Pavla a odbýt si hádavou premiéru se vším všudy, leč neučinil tak nakonec. Nabízelo se hned několik důvodů: Petr celou noc nespal, takže se po ránu cítil značně přepadle, na rozdíl od Pavla disponoval i všímavostí; v jejich blízkosti se pohybovalo několik dalších chodců, šarvátkou by tedy logicky riskoval jejich nechtěný zájem o svou osobu.

Jenže i tak to pro Petra teprve znamenalo první zdárně překonaný problém, Pavel ho poté, co své výbušné hormony zkrotil, nutil hrát jednu ze svých zavedených her – spočívala v záměrném svádění dívek a to tím způsobem, že dva lidé spolu rozmlouvali o tom, jak je v dnešní době těžké najít sympatické něžné pohlaví na vztah, když se jistí nesmělí mládenci necítí být dostatečně vzhledově krásní a navíc sebevědomí. Pavlovi se už touto cestou skutečně podařilo docílit, že za ním nějaká ta diva sama od sebe přišla, jenže jakmile k tomu došlo, tak Pavel pokaždé zničehonic znejistěl a nebyl ze sebe schopen nic kloudného vypravit. A když se to za Pavla Petr pokoušel nějak rozumně řešit, tak jeho společník zase najednou začal dávat najevo, že to vlastně vše byla jenom taková hra, což logicky vedlo k tomu, že potenciální zájemkyně pokaždé odešla s nepořízenou a dosti uražená k tomu.

„Prostě s ní v přeneseném slova smyslu bylo vyběhnuto, neboť obdržela takzvané kopačky.“

Petr se přeci jen dočkal osvobození. Na pomoc mu přispěchala ta samá dvojice jako o přestávce, kdy se potýkal s bandou vlezlých počítačových nadšenců.

„Ahoj. Tak se nám zas den se dnem sešel a my dvě s vámi dvěma taktéž,“ oslovila chlapce mile Lída Dobová.

„Včera nám ta sněhová pumelenice pěkně zanotovala na nervy. Putsíka jsem horko těžko dolovala zpoza skříně,“ přidávala se s osobními zážitky Líza Kormanová, „krásně to tam vymet, šmudlík jeden šmudlíkovatý, takže sám pak vypadal jako ten nejčernější mrak.“

Nebylo pochyb o tom, že Putsíkem Líza mínila jednoho ze svých čtyřnohých miláčků, stejně jako Lída svým přístupem rozhodně nezakrývala obdiv k časům dávno minulým, neboť v ruce třímala vějíř a mávala jím, jako by posedávala v prvorepublikové kavárně. To u ní navíc podporoval kabát starého data výroby, stejně jako druhé dívce nešel upřít vztah k němým tvářím ohledně kočičkovsky laděné zimní bundy. Obě dívky tak zcela zaslouženě budily zájem několika poblíž procházejících, avšak Lídu a Lízu to nijak zvlášť nevzrušovalo, žily přece v Katalné Mochně, dle svého mínění v městě plném originality. A rovněž znaly recept, jak se zabavit, aby případné zvědavce nemusely vnímat, prostě přišly s nějakou tou novinkou, tím si získaly pozornost toho, koho chtěly, a bylo to.

„Víte to nové o Barnetovi?“ spustila Líza jako první. „Jeho dávným příbuzným prý býval Vincent Řevnivý, později znám jako Vincent Krutý.“

„To pozměněné příjmení začal používat později,“ pokračovala Lída, „to když vstoupil na literární dráhu. Předtím pracoval na jatkách, tam na ty své nechutné statě bral potřebnou inspiraci. Jeho romány byly proslulé přehnanou morbiditou a údajně tu nebohou zvířenu týral i v soukromí.“

„Prostě děs běs, hrůza hrůzoucí,“ ošila se s odporem Líza, o níž bylo známo, že ona ve skutečnosti uznává pravý opak, tedy výhradně ochranu zvířat.

„No ty obrázky ostatně vypadaly vážně dost hrůzně, takže jakmile jsme je tady s Lízinkou prostudovaly, použily jsme obrácenou P. V. Chejovskou metodu po přečtení ihned spalte,“ dodala zapáleně Lída, neboť ona zase byla výhradní zastánkyní klidu zbraní.

Zatímco Petr s děvčaty soucítil, Pavel si vše, jak již bylo jeho zvykem, vykládal úplně jinak: „Tak tohle sestřičku, až jí to povím, teprve pěkně srazí na kolena a konečně si na mě přestane vyskakovat ohledně znalostí povah týkajících se druhých. Škoda, holky, že jste se těch knih zbavily, někdy mi vážně přijde, jako byste to s tím pacifismem neúměrně přeháněly.“

Lída s Lízou na Pavla vytřeštily oči, čímž mu daly jasně najevo, jak je tento argument dostatečně vyvedl z míry. Ani jim nezbyl čas na hádku, někteří lidé, co zrovna procházeli kolem a zaslechli, o čem se debatuje, nezakrývali zvědavost, takže Lída spolužáky namísto peskování vybídla, aby se radši dali do chůze a o něco šeptavěji pokračovala v líčení novinek.

„A to zdaleka není vše, i o Tomovi Wongovi bylo zjištěno pár zajímavostí, žel bohužel ani ty nejsou nikterak povzbuzující.“

„No ještě aby tomu tak bylo!“ nadhodil podle Pavel, což Lídě vzalo chuť v mluvě pokračovat a tak se slova místo ní ochotně ujala Líza.

„U něj doma, kde se už nezdržuje, neboť po něm jdou, se při první prohlídce nic podezřelého nenašlo. Ale…“ Líza to teď doslova špitala jako myška. „Ale při té další se již podařilo objevit jakousi tajnou zadní místnost a v ní cosi fakt zvláštního.“

„A k čemu ta místnost sloužila, respektive co to zvláštní bylo zač?“ předběhl Pavla v otázce radši Petr. Sám k tomu měl dobrý důvod, kromě Radovana Litevského pravděpodobně Lída s Lízou jako poslední dvě vyvolené znaly tajemství jeho milované Petry, na rozdíl od výbojného Pavla s dívkami potřeboval zůstat zadobře.

„No to se právě neví,“ referovala dál Líza, neboť Lída se po Pavlově narážce stále cítila dotčeně, i tak ale natahovala uši, aby jí nic neušlo. „V té místnosti byl objeven jakýsi trezor, do něhož se prozatím nikomu nepodařilo dostat. A tak pořád jen zůstává u spekulací…“

„Ha, jenže já stejně moc dobře vím, co v něm je!“ vykřikl Pavel neohlášeně nahlas, až dívky i Petr nadskočili leknutím. „Je tam ta svatyně a v ní mrtvoly, které má tenhle Japončík na svědomí vedle svého bratra. Che, che, tohle si, sestřičko, za rámeček teda nedáš!“

Pokud nastal důvod k definitivní odplatě, tak jednoznačně po tomto Pavlově výroku, leč i tentokrát nejlepší kamarádky a Petra kdosi stačil předběhnout.

„Ty jsi Pavel Koloděj?“

To Pavla oslovila pohledná dívka přibližně v jeho letech, kterou jmenovaný již včera stačil pro sebe překřtít na Taru Reid na procházce, když se sestrou a párem postávali před MALOVANKOU, kolem níž zrovna procházela s jednou svojí kamarádkou, neboť mu dlouhou blond hřívou a pronikavýma očima okamžitě připomněla jednu americkou herečku.

„Jo, to jsem,“ dodával si Pavel na sebevědomí, načež rázem zrudl jak pivoňka, když ho dívka uhranula svým výmluvným pronikavým pohledem.

„Tak fajn, to jsem ráda.“

A než se Pavel nadál, už měl pravou tvář v jednom ohni, což zapříčinila bolestivá zvonivá facka. „Za co to bylo?“ zapředl jako naprosté neviňátko, načež si tvář začal masírovat.

„Tak ty to nevíš?“

„Ne, to teda nev…“

A než Pavel vůbec stačil větu dokončit, už měl napilno i na té levé. „Ne, prosím, jen tam ne,“ nechal toho a urychleně se jal bránit svou mezinožní chloubu, když viděl, jak dívka nebezpečně pozvedá do těch míst pravé koleno.

„No jo, my víme, bobři jsou ti daleko milejší, co?“ Nožní výkop hbitě vystřídala práce rukou a ty Pavla odhodily do sněhem zavátého smrčku, až to zakřupalo. „Bambulo,“ bylo vůbec to poslední, co dívka Pavlovi vzkázala na rozloučenou, načež se k němu ještě sklonila, jeho vlastní čepici mu přetáhla přes obličej, takže rázem vypadal jako obživlý sněhulák, když sebou začal třepotat, a za bouřlivého potlesku a uznání svých spolužaček se s nima vydala po cestičce pryč. Pavel z toho ještě dobrou minutku byl celý paf, jedna z jeho vnitřních složek mu právě promlouvala do duše, že to bylo něco naprosto famózního, jak se tu parádně ztrapnil, zatímco ta druhá ji za to napomínala.

„Měj se, Pavlíčku,“ rozloučila se s ním sladce po ondrákovsku Lída a rovněž společně s Lízou a Petrem Pavla opouštěli. Ani jeden z nich ho nepolitoval, nepomohl mu vstát. Nebyl k tomu důvod.

 

I o něco dále se mezitím vedly debaty. Petra s Pavlou se k fontáně rozhodly vydat od osamělé kupolky. Odcházet Petra toto ráno ani jedna z nich nezahlédla. A možná že to tak pro obě bylo lepší.

„No já bych se přeci jen ještě vrátil k oné kupolce neboli parkovní stavbě, jinak kdysi určené k odpočinku. Ta nyní nebyla vůbec vidět, celou ji halila plenta, což by navenek nemuselo působit nijak zvláštně: již několik měsíců tomu tak bylo a po včerejší čině by se člověk jen těžko divil. Jistou změnu tak spíše zaznamenávali místní všímavci. Zatímco ještě včera kupolku halila nepohledná šedá plenta, tak nyní to byla plenta obzvlášť krásná. Skvěly se na ní nejrozmanitější mochnické motivy – TAVARESKOVÉ, MALOVÍ, SVJESTUSJENKOVSKÉ. Dále na ní byly ještě přítomny jakési zlatavé rybičky a samozřejmě se nezapomnělo ani na místní labužnické chuťovky. A Petra s Pavlou si jako správné rodačky samozřejmě všímaly a dobrou minutku o té proměně spolu i debatovaly.“

„Já vážně nechci Petra ztratit, jen pro mě před ním zkrátka není lehké o některých věcech nahlas hovořit,“ otevřela dané téma Petra.

„Chápu, o některých soukromých záležitostech prostě není lehké mluvit na rovinu,“ přitakávala souhlasně Pavla. „Jenže i tak, Petro,“ měnila pozvolna názor, „on Petr vlastně měl tak trošičku pravdu.“

Petra Pavle s uhrančivým zájmem pohlédla do očí.

„Mám na mysli to, na co Petr tolik narážel, tedy pojem nejlepší kamarádka,“ upřesnila, když se jí úspěšně podařilo vymanit z očního spojení. „A já přece již nějakou tu dobu jsem tvou nejlepší kamarádkou, tak proč jsi se s tím nesvěřila i mně?“

„Chtěla jsem,“ přiznávala Petra, „ale Radovan mi poradil, abych si nejprve našla někoho k sobě rovného, někoho, s kým mám mnohé společného. A Líza Kormanová patří mezi ony vyvolené. Podobně jako Radovan se i ona hojně věnuje objevování místních tajů, a díky oživování SVJESTUSJENEK jako by se měnil i můj pohled na ten strašlivý pád ze skály, jako by něco pěkného přírodního posouvalo do pozadí to zlobné z ní pocházející, v mém případě tedy ony skály a vítr, co měly na svědomí ten můj nemilý úraz.“

Pavla Petře pozorně naslouchala, její mluva zase navenek vyznívala tak podmanivě, že najednou měla pocit, jako by slova typu trauma, zlobné, nemilé patřila mezi ta vůbec nejkrásnější na světě.

„A že Líze společnost dělá vždy Lída?“ navazovala Petra. „I ona v sobě nese cosi zvláštního, navenek projevuje vztah k dávno skončené době, ale dokáže o ní hodiny podmanivě básnit – jak se v ní žilo, čím se lidé bavili. Ta doba působí tak nějak skromněji, než ta dnešní, v níž se vyskytuje přehršel všemožných vymožeností – od počítačů přes různé IPODY až já nevím po co – no zkrátka mám dojem, že nám to všem tak nějak nedobrovolně motá hlavy. My tři, tedy Lída, Líza a já, v sobě prostě máme něco, co nás spojuje.“

„Já už tomu pomalu začínám rozumět,“ pokusila se na to teď Pavla podívat ze svého oblíbeného úhlu nezaujatého psychologa. „S Lídou tě prostě pojí vztah k něčemu výjimečnému, jen je dosti patrný rozdíl v tom, že zatímco ona si dané výjimečno na sobě musí pracně udržovat, aby dostála Anniny věrohodné kopie, ty nemusíš, neboť ses s věčným mládím již narodila. A význam oné skromnosti? Lídina doba, jak ty jsi správně řekla, vážně takovou byla. I ty bys ráda navenek onu skromnost projevovala, ale to se nedaří, neboť ti v tom brání právě ono tvé věčné mladí, které některé slečny považují za nadutou vychloubačnost.“

Petra dala úsměvem najevo souhlas.

„A význam Lízy v tvém životě? Jasně, pomocí SVJESTUSJENEK se snažíš uskutečnit to, co jsi taky již sama nadnesla, tedy že se něco zlého z přírody pokoušíš nahradit něčím pěkným, co rovněž pochází z ní. A právě to něco je krásné svou ojedinělostí, na níž nemá vliv žádný moderní vývoj. Teď už se Radovanovi nedivím, proč takto smýšlel.“

„Ano. A ještě k tomuto: to že Lída s Lízou třeba některé informace vědí předem a někomu je sdělí, ještě neznamená, že to jsou drbny,“ vzala si slovo Petra. „Prostě obě jen mají rády přehled o všem, co se kde šustne. Kdyby byly obě podlé, tak by se s Klárou již dávno spolčily proti mně, jenže ani je ona nemá příliš v lásce a oni zase ji.“

„Stejně jako já svého brášku,“ ucedila nerudně Pavla.

„To se nějak urovná, uvidíš,“ usměrňovala ji Petra, načež rázem na pár vteřin úplně oslepla, neboť jí oči osvítil záblesk fotoaparátu.

„Tak přece se mi vás podařilo najít? To mě velice těší, ještě takhle chvilenku postůjte a… teď je to vynikající!“ A muž znovu zacvakal spouští. „Tuhle sadu nazvu podle jedné mé oblíbené fotografie pocházející z nejmenovaného legendárního francouzského kalendáře, stanete se dívkou ze třicáté deváté Avenue.“

„Hej, nepřeskočilo vám tak nějak trochu?“ utrhla se na muže Pavla, načež mu fotoaparát zaclonila rukou, neboť se před ním Petra všemožně snažila uhýbat.

„Jak bych jen mohl, když jsem právě narazil na jeden z místních unikátů, takže mohla by prosím tady slečna…“

„Ne, to by teda nemohla!“ vyštěkla Pavla na muže ještě hubovatěji, neboť ten si Petru pokoušel rovnat tak, jak mu to z jeho pohledu nejlépe vyhovovalo pro dokonalý záběr. „A kdo vůbec jste?“

„Zde, prosím, má vizitka,“ vnucoval se horlivě muž, ovšem opět výhradně Petře, která se tvářila dosti ztrápeně.

„Heleďte, vy lovče místních senzací,“ bránila Pavla Petru neúnavně dál, nyní dokonce vlastním tělem, když to jinak nešlo, „pokud toužíte po skutečném tajemnu“ (Pavla na to slovo položila záměrně důraz) „tak vám je támhle plně k dispozici zdejší TAVARESKA, tak hezky rychle hajdy do ní a nám dvěma dejte už konečně svatej pokoj, vy jeden vtíravče!“

„Tse!“ vyšlo uraženě z mužových úst hned poté, co mu Pavla do těch míst rázně ukázala. „Mě nezajímaj nějaký pochybovačný krámy, co jakoby druhejm“ (tentokrát muž zdůraznil, co uznal za vhodné) „plněj přání, ale skutečné skvosty, tedy ty lidské.“

„Někdo se rád spokojí i s tím, co vy považujete za ony pochybovačné krámy, neboť k danému skvostu lidskému mu je navždy uzavřena cesta.“

Ten podmanivý sametový hlásek muži musel nesmírně učarovat, neboť Petru právě nazval něžnou laňkou, zato Pavlou, která kamarádce stále dělala zeď, nevýslovně pohrdal, neboť tu pro změnu zase označil za krávu dotěrnou, načež se ji dosti nevybíravým způsobem snažil odstrčit, aby se znovu mohl sápat po Petře.

„NECH MOU PŘÍTELKYNI NA POKOJI, TY JEDEN VLEZLEJ GRÁZLE!“

To se právě přihnal Petr, muže surově skolil na zem a začal mu sázet pohlavky.

„TAK UŽ SI PŘIPADÁŠ VÝJIMEČNĚ, CO, TY NAFRNĚNEJ HULVÁTE? JAK SE TI TOHLE LÍBÍ, CO? TAK DĚLEJ, ODPOVĚZ, JÁ ČEKÁM!“

„Petře… Petře, no tak, nech ho už být, on za to vážně nestojí,“ tahala ho jeho milá za rukáv, zatímco Pavla to již pozorovala z bezpečného ústraní a masírovala si namožené rameno.

Petr, i přes svou vypjatou řevnivost, znovu neodolal, otočil se a pohlédl Petře do očí. Muž na zemi toho obratně využil, Petra ze sebe shodil, malátně se vyškrábal na nohy a pak už parkem metelil kamsi k nádraží.

 

Ovšem ani nadcházející události, tedy ty školní, nepřinesly žádnou pozitivní změnu k lepšímu. Na chodbách to vřelo vzrušením, obzvlášť pak na té, kde se nacházel ředitelský kabinet.

„A sám velký mocný guru tohoto mochnického ústavu, jak by ředitele zajisté pojmenoval Josef Humler, si pozornost davu užíval – i když tentokrát více či méně nedobrovolně.“

Stěny z obou stran zdobily ojedinělé malůvky ve stylu graffit a ty svými motivy rozhodně nesymbolizovaly nic přívětivého, zejména pro pana ředitele Antonína Hausera coby jednoho z hlavních protagonistů.

„Že… že by to… todleto blila… ehm, byla práce podpantofel… chci teda říct podplaceného po… politika? Vždyť je dávno… to… no… po volbách?“ brebentil si typicky koktavě po svém, načež při tom očima šokovaně střídavě přejížděl z profesorských řad do oněch studentských.

„Jakýpak bojkot protipolitických stran, pane řediteli?“ jala se jako první slova Dana Moronová. „Tohle nám tu přes noc proved jeden ze študáků!“

„Ale no tak, Danuško, to přece nejde takhle naráz tvrdě formulovat,“ chytl jí hned za slovo vytáhlý pohublý muž v brýlích téměř bez vlasů.

Dana však zarputile trvala na svém: „Ne, Lojzíčku, tohle se prošetřit prostě musí, vždyť jeden z těch syčáků tento týden už stačil poškodit i mě!“

A oči profesorky neomylně spočinuly na potenciálním hříšníkovi.

„Cože, Pavla Kolodějová?“ vyjádřila navenek Radana Nývltová podivy dřív, než se jich sám dokázal zhostit Antonín Hauser. „To přece nemyslíte, paní kolegyně, vážně? Jak by tohle všechno za pouhou jednu jedinou noc zvládlo nasprejovat jedno šestnáctileté děvče?“

„Dost snadno,“ vyšťekla popuzeně Moronová, „kor když si na to ještě pozve celý svůj regiment!“

Chudák Pavla, už podruhé na ni naráz civělo několik desítek párů očí. A to mohlo být daleko hůře, o slovo se totiž začala hlásit Jarmila Hrdličková.

„Já s vámi, Danuško, taktéž nemohu souhlasit a tudíž dávám za pravdu tady Radance,“ překvapila zejména druhou jmenovanou hned zkraje. „Přeci není možné, aby se děvče, co má tak vlídný vztah k tak vábné hudbě, jakou je ta klasická vážná, něčeho takového dopustilo. Vždyť je prokázáno, že právě klasika v člověku odpradávna formuluje pravého vlastence, o čemž svědčí nejen výčet známých opusů, jakými byly, jsou a nadále budou Prodaná nevěsta či Braniboři v Čechách, ale i česká státní hymna, jedna z nejpozoruhodnějších a nejoslavovanějších melodií světa, před níž se i hokejové mužstvo Kanady musí poklonit, když zazní na počest našich zlatých českých hochů.“

Bylo více než zřejmé, že po tomto dodatečném výroku Radana Nývltová původní postoj k profesorce hudební výchovy kompletně přehodnotí, a také se tak rovněž stalo, leč ředitel Hauser, jak mu jeho politická aura našeptávala, bohužel se zapálenou vlastenkou a bohužel i Danou Moronovou soucítil.

„No… mňo, výborně. Te… tedy dvě hřiště… vlastně dva hříšníky bychom to… ehm… měli,“ drmolil. „Teď ještě… to… no přijít na to, jak… jak postupovat dál… ser… ehm… res… respektive, jaký trest oběma na… na to… no prostě nafasovat.“

Teď se nejvíc šokovaně zatvářil Pavel Koloděj.“

„Právě on byl z úst Jarmily Hrdličkové brán v potaz jako druhá jasná osoba, co se vůči škole a řediteli provinila. I on si tak mohl – samozřejmě v přeneseném slova smyslu – dostatečně užívat nový okolní zájem, což mu nebylo příliš po chuti. Pravděpodobně mu přitížilo to nepěkné pitvoření se za sestřinými zády, když ji Dana Moronová označila za prvního adepta a to po zkušenostech ze suplované hodiny fyziky. Jarmilka, zdálo se, kráčela v jejích stopách a zavzpomínala, kdo naopak jí za tento týden nejvíc stačil pocuchat nervy.“

„Ale… pane řediteli… to… tohle přece… tohle přece nemyslíte vážně, že my… tedy alespoň já bych byl… schopen… učinit… udělat… to… nějak se vám mstít… no… malůvkami,“ napodoboval teď Pavel obstojně Antonína Hausera, který k jeho smůle bohužel nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Plně s vaším verdiktem souhlasím, pane řediteli. Dokonce jsem přesvědčen, že bych mohl vypomoci s daným trestem, jehož se dovolávala tady ctěná paní kolegyně Danuška Moronová. Jestli tedy dovolíte, vzal bych si vše osobně na starost.“

To řekl Radovan Litevský, onen studenty tolik milovaný profesor biologie, o němž se vědělo, že stejně jako oni nemá ředitele školy v lásce. Pro Pavla Litevského doznání znamenalo totální šok, hojný počet studentů si ten výrok zkoušelo v rychlosti nahrávat, neboť se jednalo o naprostou mochnickou raritu.

„No, ehm… to je do… dobrý nápad. Já… já sám mám ještě… tó… ehm… řadu důležitých věcí… tó… ehm… jo… k tomu… ehm… vyřizování,“ přistoupil ředitel velice rád na to, že mu jeden z profesorů podává konkrétní návrh a nehýří jen rozumy, i tak ale z čehosi obavy stále pociťoval a Radovan Litevský si to uvědomoval.

„Samozřejmě osobně zajistím i odstranění těch ohavností ze zdí, přeci jen jsem vám to dlužen jako protislužbu za to, že mě tu i přes můj vysoký důchodový věk necháváte učit, což je pro mě velkou poctou.“

Teď zablikalo i několik studentských fotoaparátů – jak těch zabudovaných v mobilních telefonech, tak i oněch klasických, Radovan k údivu všech řediteli právě vysekl náležitou úklonu.

„No… no tak výboj… vlastně výborně,“ pochvaloval si Antonín Hauser a ještě se k profesoru biologie naklonil, aby mu připomněl: „Mňo a při tom odstraňování… ehm, ať se ještě ti, co to budou… to… dělat… ehm… staví u mne… teda v kabinetu… tam… tam já toho mám taky dost… teda toho barevného posetí všude, ehm… mňó.“

„Spolehněte se, máte mé čestné slovo.“

Radovan Litevský a Antonín Hauser si na to podali ruce, načež padly poslední oslnivé záblesky, posléze následoval rozchod a se zpožděním začala normálně výuka.

I tak ale sourozenci nenalezli klid ani ve školních lavicích, neustálé studentské pohledy je dosti skličovaly. Pavla i Pavel zasedli každý zvlášť, po včerejší ostré hádce se tomu vlastně nedalo divit.

Mračna se ovšem nově stahovala i nad Petrou a Petrem. Zvěsti o potyčce v parku pronikly i do prostor gymnázia a i ta se dostala na aktuální studentský přetřes. Vztah Petra a Petry tudíž procházel krizí, navenek se to projevovalo tak, že když byl jeden z nich tázán, ten druhý o to neprojevoval zájem.

„A aby toho opravdu nebylo málo, tak tu zdomácněla ona fotografem vyřčená teze – bohužel ale i v obměněné formě.“

„Pche, dívka ze třicáté deváté Avenue, devětatřicetiletá děvka je to! SLYŠÍŠ, LAVORDOVÁ, SLYŠÍŠ, CO SEŠ ZAČ? DĚVKA!“ hysterčila Klára Menková.

Čtveřice se tedy o velké přestávce raději klidila do tělocvičny, kde měl Josef Humler pořádat svůj soukromý „hudební raut“, o němž se zmiňoval.

„Ta Menková se zas rozjela, co, sestřičko?“ snažil se Pavel sestře znovu nějak vlichotit do přízně, když se proti němu zase všichni ostatní spolčili.

„Co na mě mluvíš? Dej mi pokoj, ty zakomplexovanej vztekloune!“ setřela bratra Pavla tak, že to muselo být slyšet až nahoře v ředitelně.

„Na rozdíl od bratra Pavla jen tak nezapomínala na stará příkoří a neměnila přístup k druhým dle nálady. Pavel ji včera svým hrubým přístupem neskutečně vytočil a to prostě nešlo jen tak vymazat z paměti.“

Petra s Petrem se k hádce sice neuchýlili, leč i z jejich pobledlých tváří se dalo vypozorovat, že vztah momentálně vázne na bodu mrazu. To se projevilo i v okamžiku, kdy každý zvlášť (a to platilo i o sourozencích!) dospěl na požadované místo.

„Ještě jednou to zkuste, chlapcodívko Gvendolice, vy hromko do police, a předvedu vám, jak tornáduje pravá dračice!“ oslovil Josef Humler po svém přísně Gvendolínu, která cosi naléhavého špitala Leontýnce, jakmile se Petra a s opožděním i Petr objevili. To Jasmína se od tlachajících dívek okamžitě odpojila, když Petru zmerčila, a normálně kolem ní prošla a povzbudivým mrknutím a širokým úsměvem jí popřála hodně štěstí.

„Tak se mi to líbinká, chlapcodívenko Jasmínečko, děvečko líbezná. Vždy je krásňoučké, pokud cestou vysvitne slunéčko heboučké,“ zanotoval dívce Humler, ladně ji pak vzal za ruku a z tělocvičny osobně vyprovodil, načež její dvě kamarádky bujarým pokřikem podrážděného medvěda z ní přímo vyhnal, takže v rozlehlé přízemní místnosti zbyli už jen pozvaní hosté a mezi nimi…

„Jé, Alexandro, Emo!“ Pavla, jako třetí příchozí, se k dívkám okamžitě začala hlásit a nakrátko tak smutek vytěsnila z hlavy. To Pavel, ze čtveřice jako úplně poslední opozdilec, se tvářil stále nabručeně, výraz ve tváři trochu pozměnil až poté, co mu do oka padlo několik mladých slečen, které tu vedle Emy a Alexandry Humlerovi dělaly společnost.

„V tomto případě by nebylo na místě Pavla nanovo obviňovat z jeho divotvorných kukučů, jež u něj přítomnost něžného pohlaví pokaždé vzbuzovala. Dívky se navenek vyznačovaly oslňující, do očí bijící krásou. To ale zdaleka nebylo vše, dívky na sobě měly pohledná trička hýřící barvami. Skvěly se na nich rozmanité motivy, například větrné mlýny poukazující na Holandsko či žena s kotětem. A kdesi v zadním rohu právě dozníval hudební motiv, sourozencům a páru nápadně cosi připomínající.“

„To koukáte, chlapcodívko Kolodějská, co? To nás svou návštěvou poctil sám velký severský temperament,“ vychvaloval navrátivší se Josef Humler celkem patnáct děvčat. „Bohužel, naše ctěné zahraniční hostochlapcodívky již odcházejí, neboť se jako pilné včelky musí připraviti na své blížící se rejdaření,“ odůvodňoval jejich aktuální balení, následné loučení a přesun z prostor tělocvičny.

Opakovala se ta samá situace, co nastala za městem. Petře, Petrovi ani Pavlovi nebylo příliš do řeči, jen Pavla nerušeně pokračovala v řečnění s Alexandrou a Emou.

„No jo, tak se nám tentokrát ve velkém rozjeli říďa a věčná Smetanovic snoubenka Jarmilka, to je toho,“ přistupoval k tomu Josef Humler opět s nadhledem. Mezitím se Pavla od Alexandry dozvěděla, co je vedlo k návštěvě školy. Odpověď byla prostá: na výslovné přání učitele tělocviku se sem obě dostavily kvůli Barnetovi, ten ale nepřišel.

„Jak se máme tvářit vesele, pane profesore, když se proti nám všichni spolčili?“ zahudroval Pavel, jakmile se z tělocvičny vytratila poslední z řad zahraničních návštěvnic. „A navíc nás zradil i Litevský,“ podotkl ještě významněji a čekal, jak na to zareaguje sestra, Pavla ale s Emou a Alexandrou v klidu pokračovala v rozpravě o Barnetovi.

Také Petr Pavlovo mrzoutství příliš nevnímal, byl stále zahloubán do dozvuků textu oné podmanivé melodie. Petra si to vyložila tak, že s ní nadále odmítá komunikovat a z tělocvičny ze čtveřice proto hodlala odejít jako první. Humlerovi to neušlo a dost výrazně zahalasil, aby to i ona zaslechla: „No pokud nám Radovánek začal sympatizovati s trýznitelskými gymnaziálními živly, tak pro to zajisté měl konkrétní důvod. Já na vašich ctěných místech bych tomu nechal volnost a počkal si na biologii.“

 

To pro čtveřici ovšem znamenalo přečkat školní muka až do úplně poslední vyučovací hodiny. Jenže ani ta se, i když ji normálně vedl Radovan Litevský jako obvykle, neodehrávala nijak zvlášť příznivě. Bohunka Klepačová celý den chyběla, zato Klára Menková tu byla přítomna už od rána a ani teď nešetřila kritikou, když se jí něco nezamlouvalo.

Radovan Litevský se celou hodinu zabýval místními taji. Začal MALOVAMI, rozpovídal se o jejich původu, jak se ocitly ve STŘEDOČEŠÍ a proč nesou tak překrásně modrou barvu čistých moří, že je to dáno nejen vrozenými geny, ale že i hodně záleží na tom, jak moc je voda v kašnách čistá. Klára Menková si vždy našla prostor k tomu, aby do toho něco neslušného zanadávala. Asi nejvýbojnější ohledně MALOVÍHO výkladu byla na jeho samotném konci, to když se Radovan třídy otázal, co se z lidského pohledu považuje za takový MALOVÍ zlatý hřeb a Líza Kormanová odvětila, že bezpochyby slzy mořské pany, což že je jejich projev velké vděčnosti, obzvlášť v případech takové záchrany.

„A pak následoval malý střih, Radovan na chvilenku odběhl od hlavního tématu a ukázal třídě obyčejného modrého broučka, jehož zachránil jednoho letního dne tohoto roku, aby toho nyní využil a poukázal na důležitost harmonické sounáležitosti lidské a zvířecí říše, kde se bolest měří stejným stupněm úměrnosti, načež přitom neopomněl zmínit Emu Chardovou.“

Ohledně toho se už ozvaly jisté kritické narážky také z řad jiných studentů, i když pozitivní reakce jasně převládaly, ovšem v tom negativním na Kláru Menkovou zase nikdo neměl.

Největší konflikt se ale udál až v druhé části hodiny, to už na řadu konečně přišly SVJESTUSJENKY. Praktické části předcházela ta teoretická. Radovan Litevský se znovu ujal slova hlavního řečníka a jak jinak než poutavě začal básnit o zeleno-žlutých průsvitných motýlcích a jejich jeskyním životě, kde po trojitém zašolichání o stěnu a po správném trojitém vyslovení jména se jedinci mohou zjevit a pomoci mu v hledání cesty. Zdůraznil, že podobně jako MALOVY tedy i SVJESTUSJENKY navenek umějí projevit vděčnost a v hojných případech i číst v mysli jejich vyvolávače a věnovat mu tak mnohem větší obětavost, to když je s nimi v kontaktu delší dobu a jeho nitro nefalšovaně nedobrovolně strádá.

„Jak velkou moc slova měla, se ukázalo velice záhy, když Radovan třídě předal ony krychličky a ponoukal ji k vyvolávání motýlků. Jenže nebyla to Líza Kormanová, komu se SVJESTUSJENKY jako první osobě podařilo oživit. A bohužel ono poprvé bylo poprvé zcela posledním, neboť dusná atmosféra ve třídě překročila míru své možné únosnosti.“

„Laskavě zanechte těch nemístných urážlivých sloganů, slečno Menková, nebo vás vykáži ze třídy,“ oslovil Kláru zcela vážným tónem Radovan poté, co si znovu pustila pusu na špacír a začala Petru osočovat obměněnou hanlivou frází, s níž v parku přišel domnělý fotograf.

„Co bych přestávala?!“ soptila si Klára Menková hubovatě dál. „Děvka je to! DĚVKA! Protekční spratek, kterému jeden stařec zobe z ruky!“ Nedokázala prostě ustát, že se onen památný úkaz podařilo vyvolat právě Petře.

„Uklidněte se, Kláro,“ vyzval Radovan dívku o něco přísněji. Studenti samozřejmě byli v pozoru, napjatě vše sledovali. Petra provinile očima zabředla do krychličky, kde rej motýlků vlivem hluku velmi rychle pohasínal. V Petrovi to opět neskutečně vřelo, zatínal ruce v pěsti, neodvážil se ale k výbojnému výpadku, nechtěl riskovat to, co v parku, nestál o nové klepy.

U sourozenců se mezitím slovně činil Pavel, nanovo se pokusil navázat hovor se sestrou, to když se k ní tiše zezadu přikradl a pošeptal jí do ucha: „To zase na vé cé bloku bude vzlykavě pěkně rušno, co?“

Pavla, jakmile zjistila, kdo ji to štká do ouška, se od dotyčného nejdříve odvrátila a posléze přemístila na opačnou stranu třídy.

„Nedáváte mi, Kláro, na vybranou.“ Radovan Litevský ze stolu pozvedl jakési desky a před ohromenou třídou je zapálil. Desky okamžitě vzplály.

Kláře na moment zatrnulo, dívala se na to s pusou otevřenou dokořán, a když se z toho šoku vzpamatovala, spustila na Petru, Radovana a všechny okolo poslední zlobnou plejádu těch nejohavnějších možných sprostých urážek, až to pocítily i okenní výplně, a pak s rázným dveřním lomozem vyběhla na chodbu.

I hodina biologie zásluhou Kláry Menkové předčasně skončila, všichni, až na jediného studenta, mohli odejít.

„Stejně jako vám to sdělila Radana, učiním nyní po jejím vzoru obdobně i já: nemáte se mi zač omlouvat,“ promluvil k Petře přívětivě Radovan, když spolu ve třídě osaměli, a pokračoval: „Tyto vleklé spory musejí co nejdříve ustat, je smutné, když se jimi kazí tak překrásný věk, jakým je ten váš aktuální teenagerský. Co by jiní v letech za to dali, aby ho mohli ještě jednou s plnou parádou prožít?“

„Jenže ani ohledně těch sporů to bohužel není…“

„…jednoduché, ano, já vím,“ přitakal Radovan, stále k Petře otočený zády a z okna vzhlížející ven ke dvěma rozdílným billboardům. „Váš teenagerský věk ale stále, Petro, běží, kdežto ten mé drahé sestřičky jakožto mé drahé chotě se…“

„…před mnoha dlouhými lety nedobrovolně zastavil. A já…“

„…vím, že nahrazování jejich přítomnosti po mém boku vámi není jednoduchou záležitostí, avšak znovu připomínám, že mi tím, Petro, hodně dáváte. A rovněž velmi důležité je k tomu ještě připojit i ono druhé velice podstatné…“

„…že v tom nesehrává roli můj ojedinělý původ věčné krásky, nýbrž úsudky a názory na chod tohoto prazvláštního světa, kterými vás kdysi naplňovala zejména vaše sestra Eliška…“

„…když jsme společně kráčeli zdejší Oborověnkou. Ano, ano, přesně tak,“ zakončil první část předávky Radovan.

„Petr se mě na to včera ptal a já mu nedokázala odpovědět. Pohádali jsme se spolu,“ hlesla posmutněle Petra.

„To je mi nesmírně líto, hned bych to chtěl nějak odčinit,“ nezůstával Radovan k této problematice netečný. „Nerad bych to byl já, čí vinou by se váš vztah s Petrem rozpadl,“ započal druhou předávkovou část, „leč onehdy jsem si zkrátka nedokázal pomoci. Jakmile se mi do rukou dostala jedna z těch poetických povídek…“

„…prostě jste nedokázal odolat bližšímu seznámení se mnou a to přesto…“

„…že na odbourávání dávných stresů a zhmotňování zesnulých a kdysi mně tuze blízkých lidiček jsem si ve zdejší Oborověnce pro sebe vyhradil vlastní stromový porost, kde se mi to s pomocí osobitého rituálu úspěšně dařilo a stále daří…“

„…leč živý lidský tvor je zkrátka mocnou čarodějkou, velice, velice mocnou,“ zakončila to tentokrát Petra.

Radovan naznačil pravačkou matný pohyb, Petra tedy šla za ním k oknu.

„Lidský tvor,“ navázal Radovan ihned, co Petra stanula po jeho boku a obdobně se zadívala na venkovní billboardy, „se bohužel mnohdy projevuje také jako pěkně vlezlý potvor.“

Nebylo těžké uhodnout, komu profesor biologie nyní přisuzuje onen protipól. Na pravém billboardu se vyjímala hlava Antonína Hausera s pusou plnou slibů, které on coby člen politické strany „Čistých“ jednoznačně dodrží. Navenek z toho však čišela značná předpojatost až nadutost.

„Onen levý se nesl ve znamení studia P. V. CHEJA a z předpojatosti natož nadutosti v sobě neměl ani špetičku. Předně ho nezdobila hlava usměvavého pokrytce, nýbrž na něm byla zachycena bezejmenná nevinná ženská tvář, tvář navíc něžná a braná ze strany, tedy tvář leccos vypovídající o skromnosti. Slogan pod ní vyznačený neměl v prologu nic z toho sousedního, namísto JEDINĚ MY JSME TO NEJLEPŠÍ PRO VAŠE BLAHO tam stálo POKUSÍME SE O SPLNĚNÍ VAŠICH TOUŽEBNÝCH PŘÁNÍ, POKUD TO BUDE V NAŠÍ MOCI.“

„Pokaždé, když se odsud na obě ty reklamní vývěsky dívám, nemohu se ubránit dojmům, že ta strana pravá je ve skutečnosti vlastně levou, o prohození však z bezpečnostních školních důvodů neuvažuji,“ poznamenal vzápětí Radovan. „Pokaždé tedy studentům alespoň v pomyslném žertu doporučuji dodržovat Humlerovu radu nejen po stránce teoretické, ale i po té praktické. Tedy, pokud už dojde na házení vajíček kolem třetí hodiny noční, ať si dotyční političtí idealisti neopomenou dát budíčka na tu šestou ranní a zase je z té obří hlavy chirurgicky odstraní, to aby si obě dušinky, tedy ta studentská i ředitelská, zachovaly potřebný klid a vyhnuly se vzájemné řevnivosti.“

Petra se nad tímto Radovanovým výrokem maličko pousmála a pak přešla ke stolu, na který předtím položil ohořelé desky. Jenže jaké to pro ni náhle bylo překvapení, když zjistila, že na něm teď setrvávají jako naprosto netknuté.

„Toť taková jedna menší LATERNA MAGICA TAVARESKA. Klidně do nich nahlédněte.“

Petra desky otevřela a nestačila se divit podruhé: „Ale vždyť tohle jsou přesně ty samé malůvky, kterými tu kdosi přes noc ozvláštnil chodební zdi?“

„Ano, máte velmi dobrý postřeh,“ pochválil ji od okna nepřítomně Radovan. „Avšak je dobré v této záležitosti postupovat jako při pití čaje, tedy umět si daný požitek z ojedinělých aromatických vůní vychutnat až do samotného konce.“

Petra pochopila a obrázky ve stylu graffit si postupně prohlédla všechny. Zjistila, že z buřičských motivů postupně přecházejí v jedny na pohled přívětivě poetické, co nikoho v žádném případě nemohou urážet.

„Je zajisté uvolňující Kláru Menkovou poznat i z oné druhé stránky, není-liž pravda?“ okomentoval to nevzrušeně Radovan, to už od okna pozvolna spěl k Petře. Mile se při tom usmíval.

„A vážně je toto dílem Kláry Menkové?“ ptala se v úžasu Petra.

„Klidně si ty malby – hezky jednu po druhé – pomalu projděte znovu a nezapomeňte pokaždé pečlivě prostudovat dolní pravý růžek,“ poradil jí profesor.

„I tak tomu nerozumím,“ poznamenala posléze Petra.

„Kladete si otázku, proč se jedno děvče k druhým chová tak nevybíravě hrubě, když dle četných uměleckých výtvorů navenek umí projevovat více než dostačující špetku pravého přátelství, že?“ vytušil Radovan, co Petře momentálně vrtá hlavou. „Na to možná sama přijdete, až se s přítelem a kamarády vypravíte do POLOMENIE. Ještě předtím, než tak všichni učiníte, bych byl ale převelice rád, kdybyste mi s ještě několika dalšími lidskými dušinkami dělali společnost na zítřejší odpolední procházce. Toť můj dluh vůči vám, Petro a rovněž vůči Emě Chardové, zítra jej hodlám splácet.“

Petra na profesora hleděla s ještě větším zájmem.

„Ema mi hodně pomohla, když mi pan ředitel hrozil odchodem do penze. Podpořila mě svou tajemnou silou, kterou čerpala ze svých živých snů,“ rozpovídal se o dávné příhodě Radovan. „Onehdy mi v mém kabinetu položila otázku, jak bych se zachoval, kdyby v mém případě dokázala konat zázraky.“

„A co jste jí na to řekl?“

„Že kdyby to svedla, tak bych se jí okamžitě celý a milerád obětoval. A zázrak, jak vidíte, skutečně nastal. Nyní mě tedy, Petro, již zajisté plně chápete.“

Petra mlčky přikývla.

„Už chtěla opustit učebnu, když jí ještě cosi přišlo na mysl.“

„Neříká vám něco jméno Tom Patrick? To je ten chlapec z vývěsky, co o Katalné Mochně údajně píše rubriky.“

„Petra profesoru biologie vylíčila výjev, který nastal po jejím krátkém úpadku do bezvědomí vlivem nečekané přívalové sněhové činy za městem.“

„S tímto vámi jmenovaným jsem prozatím neměl čest se osobně setkat, takže vám o něm nic bližšího nepovím. Co ale s jistotou vím je všeobecně platná věc, že v každém z nás se mísí dobro a zlo a že své při tom hodně sehrává zejména psychika. Každý v sobě zkrátka máme onu temnou a světlou stránku. Hodně pak záleží na přístupu jedince k druhým, načež mnohdy vše prověří až sám čas.“

„Petra se s touto odpovědí spokojila, s Radovanem se rozloučila a odešla. Profesor znovu dospěl k oknu, neodolal a ještě jednou se zahleděl na oba billboardy, načež stáhl pravou žaluzii.“