Čtvrteční ráno tedy pro sourozence a pár nezačalo nijak oslnivě. Přeci jen však všichni měli štěstí v neštěstí. A opět se o to přičinil neznámý dobroděj, který jedné personě z dané čtveřice ukázal tu správnou cestu za čímsi velice životně důležitým, to poté, co ji ještě předtím, coby vyvolenou, o daném spravil v soukromém dopise, jenž ukryl tak, aby jej dotyčná objevila v ten pravý čas. Pak nezbývalo než-li spěšně jednat.
Petr, dle Pavliných instrukcí, v jednom z křovisek v parku pak skutečně objevil jinak dobře zamaskovanou krabici a v ní následně sadu ohořelých videoher, s naopak zcela jasně čitelným vzkazem. Na krabici se navíc vyjímal dosti nápadný znak lebky, jímž se jinak vyznačovaly etikety na lahvičkách s jedy. Daná krabice se původně však měla nacházet někde úplně jinde. Kde, to bylo nad slunce jasné.
„Tentokrát už překročili všechny meze, to jim přijde pěkně draho, sviním programátorským,“ hartusil za Petrovými zády Pavel Koloděj, to poté, co celá pravda vyšla najevo, přičemž ho při tom neopouštěly jeho zavedené ruční výbojné tahy.
Dav zvědavců se kolem vyhořelé kupolky mezitím o něco více rozrostl.
„A opět jako by svým aktuálním přístupem dotyční zvědavci dávali najevo protiklady: jedni toho, co se tu stalo, litovali, zatímco jiní soudili, zda-li to s tou sežehnutou kupolkou není nějaký místní trik, kterých je Katalná Mochna v posledních letech plná. Z toho vyplývá, že i mezi těmito protichůdnými skupinkami docházelo k výměně názorů a dokonce i k četným potyčkám.“
„Tak to by stačilo, vážení, ihned těch šarvátek zanechte a rozejděte se!“
To se na místo činu právě dostavili ochránci zákona v čele s Vinckem Kazimírem a začali s vyšetřováním (nutno poznamenat, že poměrně dosti pozdě, neboť hasiči se svojí prací byli už dávno hotoví).
Sourozenci a pár v té chvíli zalitovali, že i oni se nechali davem následně zlákat. Přeci jen by bylo pro ně teď lepší, kdyby krabici nechali tam, kde na ni natrefili. Zloba a zároveň zármutek z toho, co se v parku přes noc událo, však i je přiměly zblízka podívat se na danou spoušť.
„Zvláštní, kde se objevíte vy čtyři, vždycky se něco semele. Asi vážně začnu věřit na pověry a sám sobě si namluvím, že duch Vincenta Krutého Řevnivého odpradávna bloudí mochnickými zákoutími, kde si ke svému řádění vždycky vybírá nic netušící oběti, jejichž prostřednictvím následně jedná.“
Sourozence ani pár nepřekvapilo, proč to tak pan Kazimír nevraživě vyslovil. Z té jeho mluvy se dalo mnohé odtušit. Třeba i to, jak ho v této chvíli štve, že nese podobné jméno jako tento legendární mučitel.
„Máte štěstí, vy čtyři, že mě tlačí čas a musím… no mám teď něco mnohem důležitějšího na práci.“ Následně pohrozil: „Avšak nemyslete si, že vás snad pustím z hledáčků, to teda ne!“
K částečné úlevě sourozenců a páru se Vincek Kazimír s hláškou „Tak hoši, jděte na to, mě teď čeká Wongova pevnost“, s hrstkou svých vyvolených hned zase odporoučel pryč. Čtveřice moc dobře tušila, co měl nyní tak důležitého na práci, a Pavel Koloděj to za všechny vystihl více než trefně, když poznamenal, „zda-li si na to otevírání trezorů vzal alespoň to správné nádobíčko.“
„Jenže to neznamenalo, že když jedna parta vyslýchatelů odjela, že by ji okamžitě nemohla zastoupit právě ta, co momentálně začala vyšetřovat žhářství. A nedlouho poté…“
„Pěkně vám to tady přes tu noc ti vandalové zřídili, jen co je pravda,“ konstatoval Robert. (On a ostatní z jeho programátorské party trpělivě vyčkávali, až i tito strážci pořádku dají čtveřici pokoj se všetečnými dotazy, „aby právě Robert a spol. – praví iniciátoři onoho žhářství, měli dost času na to po sobě zamést stopy,“ smýšlel takto nahlas jeden ze sourozenecké dvojice.)
„Co to plácáš, Koloději? Radši si zameť před svým vlastním paměťovým prahem, než do někoho začneš zbůhdarma rejt!“ vyjel na něj bez váhání Radim. Petr byl pohotovější, Pavlovi znemožnil protiútok a raději všechny ponoukal, aby se vzdálili do bezpečného ústraní.
Pavlovi se však přeci jen zakrátko navrátil vítězoslavný kukuč, to když Petr ze své bezpečné úschovy opětovně vyndal ono ukořistěné a programátorské skupince poodhalil jistou část ohořelin.
„A tohle má být jako co? Hodláš se snad s tímhle nádobíčkem přihlásit do našeho vývojářského počítačového klubu, nebo co?“ utrousil další uštěpačnou poznámku Radim.
„Ha!“ špitl Pavel alespoň, když nesměl povykovat. „Ha, přiznal se, on se k tomu za všechny přiznal.“
„A k čemu jako?“ dělal teď Radim překvapeného. „Počkej, snad nám nechceš přišít ten požár?“ vyjádřil se šokovaně, když následně přelouskal i onen vzkaz, jenž jasně hovořil v neprospěch celé počítačové skupinky.
„Chytrý, došlo mu to,“ pitvořil se za Petrovými zády mezitím Pavel.
„Hele, Koloději, laskavě nech ty svý posměšný grimasy ležet u ledu. Všichni, jak tu teď jsme, moc dobře víme, jak tě Šárka pěkně přehnula přes stromovou větévku, tak si nekoleduj ještě od nás,“ zpražil ho očním bleskem Radim. Pavel ho tentokrát výjimečně poslechl, dotyčná totiž setrvávala opodál.
„I tak to Pavlovi, když na dívku znovu pohlédl, nedalo a zamyslel se. Až nyní mu došlo, že by právě zrovna o někoho takového, jako je Šárka, po svém boku moc stál. Už to jméno přece znělo tak nějak poeticky.“
„Tak jak to teda bylo? Tak ven s tím,“ vyzval o něco rázněji Radima Petr.
„Blázníš? Ty snad na ty Kolodějovy kecy hodláš dát, nebo co?“ začal se za něj vyjadřovat Robert. Pavel, jakmile zaznamenal zmínku o své osobě, okamžitě procitl z vnitřního rozjímání o Šárce. Dotyčná se mu právě ztratila z dohledu.
„Máš pravdu, možná že na Pavla teď výjimečně dám.“
„Nejsme trhlí cvoci, tohle vážně nemáme zapotřebí,“ ujal se obhajoby Robert. „A kdybychom se pro něco takového už snad rozhodli, tak jen těžko by někoho z nás napadlo na sebe upozorňovat s Tavareskovou magií v popředí.“
„No dobrá,“ ujal se slova znovu Petr, „i tak bych já a Petra ocenili, kdybyste ty a Albína přestali do detailu kopírovat náš život a žili si ho po svém.“
„Kopírovat váš život? Co… co to teď plácáš zas ty?“
„Ale nehraj překvapeného, Roberte,“ nedal se Petr obalamutit. „Na co potřebuje zdatný programátor jako ty vypracované tělo z posilovny? Snad na to, aby ti vědomosti naskákaly i do svalstva? Na to snad stačí mozek a ten ty, Roberte, máš plně funkční, protože ti v něm hýří plno skvělých nápadů, to bys jinak asi těžko dokázal vyhrát několik mezinárodních kol o nejzdařilejší počin v oblasti navrhování her.
Já ti to, Roberte, ale nezávidím, naopak, přeju ti to. Pravda, i já se o cosi pokouším v oblasti počítačů, ale ne proto, že bych tě chtěl nějak kopírovat, vlastně mi ani nejde o hry, jen se snažím nainstalovat jeden svůj vlastní program. A proč ty tajnosti okolo něj? Zkrátka se jen držím někdejší osvědčené rady Emy Chardové: že něco jiného je o něčem navenek mluvit jen tak v rámci teorie a něco jiného o tom samém zas v rámci praxe, když to něco je již na světě a dotyční se o tom na vlastní oči mohou přesvědčit. Tak buď, Roberte, prosím tak laskav a už ze mě netahej rozumy, já to tobě taky nedělám, a přestaň mě kopírovat v roli přehnaného krasavce, aby tvá přítelkyně měla pocit, že i ona se pak po tvém boku bude cítit výjimečně, když ona sama toho dle vlastních slov není hodna.“
Protože se Robert najednou neměl k odpovědi, Petr si následně vzal na paškál jeho přítelkyni.
„Ano, na to slovo o výjimečnosti jsem teď záměrně položil důraz. Moc dobře vím, Albíno, kvůli čemu jsi na chodbě tak hysterčila. Nebylo to kvůli tomu, že Robert tráví hodně času se svou programátorskou partou.“ Petr Albíně pohlédl do zelených očí. „Proč se stydíš za své vlasy? Jsou snad zrzky považovány za méněcenný druh? Řekla ti to snad má Petra takhle někdy přímo do očí? Vytočila tě snad podobnou nebo daleko horší hláškou? Prosím, odpověz, ať to tady tvůj přítel, já i ostatní slyšíme.“
Albína se styděla odpovědět, z letmého provinilého kývnutí však Petr jasně vyčetl, že se jeho Petra k ničemu takovému nikdy neodhodlala.
„Tak to sama vidíš,“ pokračoval. „Žijte si s Robertem normální život, nebo ještě lépe… začněte spolu konečně normálně žít, to jest podle vlastních představ a přestaňte se upínat na jakýsi jiný pár, který je ve skutečnosti také naprosto obyčejný. Prostě navždy z hlav vymažte zvěsti o výjimečných původech a konečně si přiznejte, že i vy dva v sobě onu výjimečnost vlastníte, ovšem jen a jen vám vlastní niternou. Pokud tak neučiníte, zase a zase se budete v jednom kuse jen a jen trápit a uškodíte tím jak mně a Petře, tak i sami sobě.“
Petr s vlastním moudrem skončil a od naprosto zaskočeného páru se vrátil nazpět k Petře.
Už se zdálo, že stejně jako Josef Humler bude mít zástupce v Kamilu Faukenknechtovi, se ho po tomto Petrově prohlášení dočká i Radovan Litevský , když ihned na to zazněly četné protesty.
„To snad po mně chcete, abych vám to odfrázoval ještě jednou?“ začal se nanovo čertit Petr, i když tušil, co to způsobilo: opět se s Petrou drželi za ruce a ta se při tom na svého milého culila a k tomu něžně klopila oči.
Vzápětí se i Petra rozpovídala:
„Výjimečný původ, co to vlastně je? Každý by si pod tím měl představit něco jiného, sobě niterního, jak správně řekl Petr. Kdybyste mne osobně neznali a nevěděli nic o mém severském původu, také byste se na mne dívali jako na povýšence, poměřovali klopení očí s těma z katalogů a můj hlas a obličej s jinými v proměnách časů, či se mne v jednom kuse ptali na věk? Myslím, že nikoliv. Já sama se považuji za normální dívku. Stejně jako ostatní jednoho dne zemřu, stejně jako mnoho jiných dívek se i já občas poraním, a stejně jako snad všechny zde přítomné dámy, i já toužím po lásce. A tu jsem našla tady v Petrovi. Našla jsem si ho však sama, na základě své vnitřní intuice, té samé intuice,“ zopakovala Petra, „která náleží ostatním dívkám, tedy na základě něčeho, co má člověk v sobě vrozené, bez ohledu na svůj původ. Prosím, moc vás všechny nyní proto prosím, snažte se mne v mých slovech respektovat, neboť já, stejně jako tady můj Petr, již nemáme dostatek sil pro odolávání tlaků ze stran jiných, který je na nás neustále vyvíjen. Budování respektu k druhým je výchozím základem vzájemného smíru. A pokud ani toto vás snad nepřesvědčí, tak alespoň zkuste má nynější slova brát z pohledu těch náležících Radovanu Litevskému. Děkuji.“
Tentokrát zazněl potlesk, k němuž dala podnět Jasmína. K ní se záhy přidali Lída s Lízou, následně Pavla a pak i někteří další lidé, co daný proslov coby kolemjdoucí zaregistrovali (krabice s usvědčující písemností naštěstí zavčas opět zabředla do bezpečné úschovy). A jelikož obě nerozlučné kamarádky postávaly právě nedaleko Pavly, tak ta je okamžitě vyhledala pohledem a pak všechny tři v rámci psychologie daly hlavy dohromady a začaly se předhánět v tom, jak by proslovy Petra a Petry asi potěšily takového Mirka Dušína z Rychlých Šípů, když Lída tolik tíhne k prvorepublikovým radovánkám, načež Líza Pavlu obdařila čerstvým zaručeným drbem, že jistý Ferdinand Kupola uvede brzo do chodu nový druh čokolády, kde mu bude asistovat jakási šťastně o něco lehčí baculka Františka Kernesová, tak že se těší, až se na ní všechny tři dívky někdy společně třeba sejdou. Pavla se tak na vlastní pěst přesvědčila o Petřiných pravdivých slovech ohledně dvou atypických avšak nerozlučných kamarádek.
Jenže ani poutavý proslov dvou zamilovaných hrdliček nedokázal usměrnit vývoj dalších událostí. Petr a Petra možná vleklý spor o svou lásku před všemi momentálně uhájili, i tak ale stále v jejich neprospěch hrály nové nepříjemnosti, jimž se oni dva – a samozřejmě ani sourozenci – vyhnout nedokázali. Náhle zmizení kupolky ve změtích popela ze dne na den, to prostě z hlav studentstva vypustit jen tak nešlo a tak ve školních řadách zas bylo o čem mluvit, o čem spekulovat, načež nakonec došlo i na zpopularizování historky ducha Vincenta Krutého Řevnivého.
I profesoři si našli vždy chvilku, aby mezi sebou podrbali. Zatímco Radana Nývltová toho, k čemu v parku přes noc došlo, hluboce litovala, Jarmilu Hrdličkovou výhradně zajímaly jen momentky, kdy Pavla o pauzách mezi hovory pustila nějakou tu hudební ukázku z oblasti klasiky. Obzvlášť Dana Moronová se zase činila, tu rozhodně dvakrát nepotěšilo, na čem všem se dá fyzika svérázně prezentovat. Humlerovy „koule a broskvičky“ už byly nad její síly poslouchatelné únosnosti. A co teprve „zábavnému představení“ mohl říkat samotný ředitel Antonín Hauser? I jeho se leccos z výkladu osobně hluboce dotklo, takže si v tomto s Danou notovali.
„Ano, ono pověstné UHNI VOLE smíšené s UV KSČM ctěnému panu řediteli vůbec nesedlo, aniž by mu došlo, že právě proti této straně ta, jejímž je členem, zbrojí. Chudák Kamil Faukenknecht, ten to ze všech aktérů nesl nejvíce těžce, málem že se nesesypal, když se mu to o kupolce doneslo, pozvání na kobereček k panu řediteli pak už opravdu bylo nad jeho síly únosnosti. Kamil se přirozeně i strachoval, co na to řeknou jeho přísní rodiče.“
Opětovně tedy zbývalo jediné: navštívit dvě nejpřijatelnější osoby na slovo vzaté, co si ví rady za každé situace.
„No jó, tak se nám napotřetí rozjely neznámé vandalské živly,“ vyjádřil se k tomu překvapivě povzbudivě Josef Humler, i když sourozencům a páru bylo jasné, že někde uvnitř duše ho to, k čemu došlo, neskutečně musí vytáčet.
Načež profesor tělocviku začal vyprávět historku o jistém Tondovi Palivci, který se byl nucen vystěhovat ze svého bytu, neboť mu výhra rovný jeden milion korun v něm neumožňovala nadále setrvávat. Po rozpočítání na čtyřicet let dopředu to totiž hodilo kolem tří tisíc měsíčně, což jen taktak vystačilo na jídlo, zato na nájem ne. A tak se Tonda se svým měním zašil do nevyužívané cihlárny, kde zadarmo nadále žil svůj život starého mládence z ruky do huby.
„Čímž jsem vám, ctěné a milé chlapcodívky, ráčil sdělit, ať se nebojíte vystrčit ty svý nohajdy na ulici, že už se o podplacení obávaného policejního sboru nějak šetrně postarám,“ uvedl vše na pravou míru profesor tělocviku, načež čtveřici znovu dodatečně pro kontrolu vyslal za profesorem biologie. Ten se zase držel svého vlastního moudra.
„Jen blázen bez řádného rozmýšlení leze na strom pro višně i za cenu pádu, kdežto vychytralec si vždy rád počká, až ty nejzralejší z něj samy od sebe spadnou na zem a on je pak jednoduše jen posbírá,“ zazněla teze Radovana Litevského s konkrétním srozumitelným opodstatněním: „Vše má svůj čas a je neuvážené jednat zbrkle. Zůstaňme tedy u naší původní dohody.“ „Otočil se od okna na čtveřici. „Dnes odpoledne zajděte do POLOMENIE a já s Josífkem a Radankou se mezitím zase postaráme o vás.“
Sourozenci a pár si mezi sebou vyměnili souhlasné pohledy. Radovana to potěšilo. Znovu se tedy ujal slova: „Když Josef něco slíbí, tak to také pokaždé dodrží. On nehází jen tak zbůhdarma flintu do žita, umí s ní zaměřit požadovaný správný cíl. Radanka by zase mohla zaskočit za Kamilovými rodiči a mateřsky jim dát najevo, aby si konečně uvědomili, že jejich syn je inteligentní tvor z masa a kostí, nikoli ohebné pravítko, s nímž lze manipulovat dle libosti. Radanka si tak alespoň nanečisto osvojí mateřskou citovost, a to bych se pak divil, kdyby se Kamil zase neusmíval od ucha k uchu.“
„Na něco takového jmenovaný nyní skutečně nedokázal ani náznakem pomyslet. Výslech v ředitelně nesl dosti těžce, obzvlášť když ho Antonín Hauser vedl svou zavedenou trhovačnou mluvou, něco takového by dozajista odrovnalo i vystudovaného redaktora. Situace o to byla horší, že do ředitelny měl nakráčet i Josef Humler.“
„Orodování za Josífka tedy zbude zase na mně, avšak rád se toho ujmu stejně jako v případě Kamila. Lízinka Kormanová mne poctila zcela novým zaručeným drbíkem, tak se u Ferdinanda pro Antonína pokusím vymodlit alespoň padesátiprocentní slevu na nový druh jeho hubnoucí čokolády, kterou paní ředitelová tolik zbožňuje, a její manžel na to jistě milerád přistoupí a od trestů naopak ustoupí, i když to pro mne a majitele obchůdku, předem podotýkám, bude na přelousknutí dost tvrdý oříšek.“
Takto se Radovan Litevský se čtveřicí rozloučil a když odešla, ještě chvilenku posečkal u okna, kde pravá žaluzie byla po celou dobu stažena. Pak s povzdychem jen nerad stáhl i tu levou, takže i billboard Alexandřina a Emina studia již nešlo spatřit, a vydal se do ředitelny.
POLOMKA byla jakousi pomyslnou vstupní branou do LETOMONSKÉHO PARKU. Zděný komplex zdobený pestrobarevným květním oplocením a s celou řadou graffit prostě nešlo přehlédnout.
„Avšak pozor. Po obsahové stránce se graffitové malůvky od jiných nijak zvlášť výrazně možná nelišily, i přesto měly jednu pozoruhodnou vlastnost – dokázaly se pohybovat. Jestli to bylo dáno jistou neznámou speciální sprejovou směsí či skrytými možnostmi zdí, to věděli jen ti, jimž daná priorita náležela. Důvod byl prostý: jinak by ono pomyslné fantastično vyobrazené v tomto reálném světě ztratilo své kouzlo, svůj ojedinělý půvab.“
Jiná zvláštnost se dala odpozorovat i z U ramp. Lidé, co se na nich právě předváděli, na sobě neměli nic z oblečení příznačného pro hip-hoperskou komunitu, nýbrž to se neslo v duchu něčeho podobného jako u oněch zahraničních děvčat přítomných v gymnaziální tělocvičně.
„Stejné to bylo s doprovodnou hudbou, té nevévodily rap ani již zmíněný hip-hop, sjížditelé ramp se pod vlivem táhlého violoncellového sóla dostávali na její vršek a za přítomnosti klávesových kil a do nich zakomponovaného zvuku větru z ní jakoby líně sjížděli dolů, načež se to pak pokoušeli zakončit svižnou piruetou na místě, pokud možno přesně v momentě, kdy poutavý dívčí hlas skladbu decentně zakončil. Byl zde pokus o synchronizaci, ta by bývala byla sedmi nadšencům málem vyšla, leč jeden z nich závěrečnou piruetu na hlas nakonec neustál a upadl při ní.“
Ale i tak se na sebe těch sedm mladých lidiček nehněvalo, stylově se spolu všichni rozloučili, i když ani to gesto nemělo nic společného s tím hip-hoperským. Místo pěstního dotyku se zde odehrál dotyk dlaní, jenž byl zakončen stočením palce poté, co se dlaně aktérů od sebe vzdálily.
„To víte, koncert EC POPíkářů se nám kvapem blíží, tak trénujeme,“ přivítal čtveřici asi tak dvacetiletý chlapec v brýlích s vlasy ostříhanými na ježka, jehož oblečení rovněž symbolizovalo módu oněch seveřanů, neboť se na chlapcově tričku vyjímala ručně vyportrétovaná žena s kočkou. „Račte dál, Radovan mi na vás dal echo, takže jsem pro vás již s předstihem všechno přichystal.
Vnitřní interiér POLOMKY se od toho „venkovního“ příliš nelišil, i zde stěny lemovaly pohyblivé graffitové malůvky, takže pouze zbývalo vyřešit, co s časem. Petru ten nezvyklý jev opět velice upoutal a tak poprosila, jestli by nešel provést i s její holubicí. Když se dozvěděla, že to možné je, celá se rozzářila a za asistence několika místních sprejerů se pustila do díla. Petr proti tomu nic nenamítal, sám byl nesmírně zvědavý, neboť to dost souviselo s tím, čím se on usilovně zabýval ve svém počítačovém programu.
Sourozenci taktéž neměli dlouhou chvíli, v nedalekých sálech pro ně byla připravena soukromá filmová videoprojekce, takže Pavel měl možnost konečně shlédnout své vysněné Erotomany a Pavla zas film o ženě, co svádí nezletilého chlapce.
„Vůbec nechápu, co na tom bratra pobuřovalo, vždyť spíš než o kontroverzi tu jde o zcela nefalšovanou přirozenou mateřskou lásku opuštěné a okolním světem nepochopené ženy vůči dítěti, které ji zase nenašlo u svých právoplatných rodičů, neboť ti ho po narození dali do sirotčince,“ jala se Pavla řečnění, když film pozvolna spěl do své poslední čtvrthodinky. Na plátně se právě odvíjela scéna v koupelně. Chlapec jménem Damian seděl ve vaně, Dana naproti němu. Oba byli nazí. Žena právě ponoukala chlapce, aby ji celou umyl houbou a vzal to hezky po pořádku – od palců na nohou až po čelo. Přitom se na něj mile křenila, přesně tak, jak to jinak měla ve zvyku Petra Lavordová.
„Ale mně na tom vážně nic kontroverzního nepřijde,“ zopakovala zapáleně Pavla.
To právě kamera, která pozorně snímala každý chlapcův pohyb po ženském objektu, společně s jeho rukou dospěla na velice choulostivé místo, na němž pár vteřin i posečkala, což byl záběr, nad kterým by se většina konzervativních recenzorů vůbec nepozastavovala a rovnou by ho z filmu nařídila pro nemravnost vystřihnout.
„No co,“ pokračovala Pavla po svém, „i my jsme byli nazí, když jsme přišli na tento svět, a také jsme se nechali rodiči hýčkat a byli závislí na jejich lásce a péči. Kdyby se ti pisálci radši zabývali vraždami a násilím v akčních počinech a to si cenzurovali. Jak říká profesor Humler, trocha té poluce neuškodí, neboť je silou přírodní, co člověku prospívá, tudíž neškodí.“
„Já tě v tom samozřejmě chápu, Pavlo,“ oslovil ji přísedící, který se rozhodl film sledovat společně s ní. Byl jím onen dvacetiletý chlapec.
„Mimochodem, jeho křestní jméno znělo Patrik!“
„Mnozí zkrátka nevidí ono důležité poslání tam, co tvůrci filmů,“ navázal chlapec, kterému stále více imponovaly Pavliny postřehy. „Vem si třeba takové Poslední tango v Paříži, Snílky nebo Milence. Co kolem nich bylo povyku kvůli jistému sexuálnímu pohoršení a jak si to tam ti režiséři vůbec můžou dovolit nechat. A máš pravdu, i zde se mnozí z kritiků upnuli – z našeho pohledu – na úplnou maličkost, místo toho…“
„Místo toho, aby se zabývali myšlenkou, že filmaři jim vlastně oněmi pro ně nechutnými scénami jen dávali najevo jistý strop v oblasti sexu, a že je pak tudíž už jen na divákovi, jak se k dané problematice postaví a jakou vlastní laťku si pro své vlastní sexuální radovánky stanoví. A co já vím,“ napadlo ještě Pavlu, „tak u těch filmů, co jsi zmínil, přece nešlo jen o tu spekulativní romantickou rovinu, také doba, v níž se odehrávaly, přece tvořila významnou dějovou linku.“
„Ano, i u tohoto filmu, který spolu sledujeme, nejde jen o onu vzájemnou rozkoš atypického páru,“ souhlasil chlapec. „Máme tu, jak jsi správně naznačila, osudem zmítanou ženu, která nenašla lásku u svých potenciálních milenců, což ji přirozeně psychicky vydíralo…“
„A tak se pokaždé rozhodla… no prostě k mordu,“ rozhodla se Pavla nakonec použít, ze svého pohledu, toto méně tvrdší označení. „Ale nelze to té Daně v jednom kuse vyčítat,“ rozjímala tentokrát nad jednotlivými uběhnutými dějovými linkami, „neboť většina milenců Danu stejně jen ponižovala, navíc jí hned v úvodu proradná sestra obrala o všechen majetek a sprovodila ze světa jejího milovaného psa. Není tedy divu, že se z Dany stala vražedkyně a zároveň žena toužící po sebemenším kousíčku lásky.“
„Tak, tak,“ přitakal chlapec.
„A že pak likvidovala jednoho policajta za druhým, nevím… mně to v této fázi zase nepřišlo tak nějak přehnaně násilné, nepřekročilo to hranu nevkusu.“
„Naprosto s tebou souhlasím,“ dal najevo opětovně chlapec, „leč někteří lidé, jak jsem již předeslal, reagují jinak. Jsem rád, že ty se k nim neřadíš, že vše dokážeš vnímat s nadhledem.“
„Hmm,“ zapřemítala teď zase zcela vážně Pavla, „vlastně by mi ani nevadilo, kdyby se ta Dana upnula třeba na dívku.“
„Taková DanaDamiána? Hmm, zkusím o tom do budoucna popřemýšlet, třeba se takový film jednou natočí.“
Na moment se odmlčeli.
„A co v dohledné době připravujete nového?“ zeptala se pak Pavla.
„Mňo, nejspíš půjdem v duchu Erotomanů a zůstaneme u situačního humoru. V přípravě je jeden seriál, kde všechny vedlejší postavy budou mluvit v češtině, jen té hlavní bude náležet maďarština a k ní přidané titulky.
„Hmm, tak to bude jistě zajímavé.“
„Snad ano.“
A chlapec a Pavla se znovu odmlčeli.
„Co by na to asi říkal ten můj jmenovec?“ ozval se pak chlapec.
„Kdo?“
„No ten Tom… Tom Patrick,“ upřesnil.
„Aha, ten,“ došla Pavle konečně ta spojitost. „O toho se hodně zajímá Petra.“
„Každopádně, ať už je tenhle člověk bůhví co zač, tak je tu kolem něj taky dost živo, prý o naší Katalné Mochně světu podává dost zkreslené informace a také se nemístně naváží do řad našeho počestného obyvatelstva,“ konstatoval chlapec. „Jenže i tak, ať už je na tom byť jen třeba zlomek pravdy, tak se přece všeobecně ví, že o naší rodné hroudě není jednoduché jen tak básnit. O tom ostatně už své ví i Barnet.“
„Ano, tak nějak se k tomu u Alexandry a Emy vyjadřoval i Petr,“ vzpomněla si Pavla. Právě v ten okamžik film skončil. Dana a Damian nakonec po řadě peripetií došli vytouženému klidu a štěstí, kdy je závěrečné záběry ukazovaly o dvacet let starší na opuštěném ostrově kdesi v Tichomoří. Obličeje obou hlavních protagonistů patřičně zestárly a jejich vzájemná láska tak už nebyla tolik do očí bijící.
„…proti němu nic nemám, je to hodný člověk, ale tomu druhýmu… tomu bych s veškerou vervou jednu natáhla, blbounovi jednomu! Zasloužil by si pořádnou ránu do obličeje, za to, jak s námi vyběhl a co si k nám dovolil!“
„Tak aspoň nekřič.“
„Copak křičím?! Já jsem náhodou až moc klidná! A navíc… vždyť ten poseroutka ani neumí pořádně mluvit! A to tomu celýmu ústavu ještě šéfuje, to jsou teda pěkný mochnický poměry!“
„Radovan věděl, co dělá, nechtěl nás tím nějak pobouřit a štvát proti sobě. Dělal to pro Kláru… a taky tím vlastně chránil nás, co my víme, kde ten ředitelskej slída má všude kontakty, co všechno je na té jeho politické angažovanosti pravdivého? U těchhle lidí jeden nikdy neví.“
„Dobrá, dobrá… hele, takhle! Ať už se Klára chovala a chová jakkoli nepříčetně, víme, odkud vane vítr. Rodinná tragédie, neshody, deprese, z toho plynoucí nekontrolovatelné šílenství, které dokáže vyvolat byť jen náhodná vznětlivost někoho jiného… s tím už jsem se dávno smířila. Ale Hausera prostě vystát nemůžu! A za to, co si k nám dovolil, mu do smrti neodpustím, s tím počítej ty i ostatní tady!“
„Fajn, v rámci kampaně nás odtud chtěl vystrnadit, protože mu holt politika a její rozpočty zatemnily mozek, ale nakonec se tak nestalo.“
„Prozatím, Viktore, prozatím! Jsem ale zvědavá, jak ho Litevský, Humler a několik dalších statečných jedinců dokáže věčně držet na uzdě. Vždyť je to maniak, navíc ještě koktavej a to je na uši o to děsivější. Ne Klára ale on by si měl zajít k psychiatrovi! Ale ne, on jen kouká, jak by kde a co zpeněžil pro tu svou politickou bandu, aniž by mu v té makovici došlo, co v té chvíli vlastě dělá!“
„Jasně, chápu, Hauser a politika jsou pěkný svinstvo…“
„No konečně jsi řekl něco k věci a zcela správ…“
„Dobře, v tom s tebou souhlasím, Vando, ale fungujem, vnímáš mě? Pořád tu jako POLOMKA pro sebe i ostatní fungujem, tak tě teď hrozně moc prosím, abys ještě ty dodatečně nepanikařila a nešla mu do toho jeho ústavu nanovo sólo dělat nevkusný návrhy pomocí našich malůvek. Protože jestli bys to…“
„Jo jo, já vím, protože jestli to udělám, tak nás z toho už napodruhý Radovan nevyseká a…“
Až teď si rozhádaná dvojice povšimla, že v sále není sama.
„Jé, pardon, já netušila, že tu ještě někdo je,“ zbystřila dívčina a zčistajasna nasadila omluvný nevinný tón. „Tak my… my zas půjdeme a nebudeme vás tu rušit.“
Dívka a chlapec opustili tedy sál a nechali tam Pavlu s Patrikem zase o samotě.
„No vida, tak přece jen tu zaznělo jeho jméno a já už v to pomalu ani nedoufal.“
„Omlouvám se, s tímhle jsem vážně nepočítal.“
„To nic, možná to tak bylo lepší.“
Patrik na Pavlu významně pohlédl.
„No… ohledně těch malůvek jsme si já a bráška užili už dosyta, dvě profesorky nás obvinily přímo z jejich nanesení na chodební zdivo. No a co se týče Kláry Menkové, tak s ní mají pokaždé co dočinění zase Petra s Petrem, takže si asi dokážeš představit, jak my čtyři tenhle týden prožíváme.“
„Hmm a do toho vám ještě někdo poničil to vaše zábavní studio…“ hloubal Patrik. „K té Kláře.“ Vyzval Pavlu, aby se na to posadili. „Kdysi to bývala fajn holka a chovala se naprosto normálně. Zkrátka byla jednou z nás, nadanou mladou umělkyní. Pak ale u nich v rodině došlo k oné tragické události, no a Klára to prostě neunesla a sesypala se. Byla hodně fixovaná na svého dědu, a když po něm zdědila pokoj, odmítala v něm přebývat, prý že se v něm dusí, a to ji možná dohnalo až k tomu šílenství.“
„Podobné jako u Barneta, toho ovšem nevěznili v pokoji, ale rovnou v cele,“ srovnávala Pavla.
„To, k čemu u vás ve škole došlo, ale s Klárou nemělo nic společného,“ objasňoval Patrik dál. „Jak jsi sama slyšela, přičinil se o to přímo Antonín Hauser osobně, tedy váš ředitel. Jistá skupinka od nás se prostě dohodla, že mu ty jeho kejkle oplatí, protože se do nekonečna nehodlala spokojit jen s házením vajíček na jeho obří billboard a jala se jednat konkrétně. A jak to dopadlo, sama již víš. Prostě nešťastná souhra okolností.“
Již mlčky vyšli na chodbu. Tam natrefili na Pavla, z jeho tváře se dalo jasně vyčíst, že si promítání vůbec neužil, tvářil se dosti popudlivě. Zato pár o kus dál zářil štěstím, Petřina nasprejovaná holubice na stěně úspěšně otáčela hlavou a třepetala křídly.
„Nepůjčil bys mi na moment ten svůj mobil? Rádi bychom si to na památku natočili,“ poprosil Pavla Petr.
„Nač ti bude, copak ti na to nestačí ten tvůj notebook?“ odsekl Pavel.
„Ale no tak, přece moc dobře víš, že s ním pracuji jen u sebe doma a ven ho s sebou netahám,“ oponoval Petr. „Tak půjčíš mi ten mobil? Hned ti ho zase vrátím. Slibuji.“
„No jo, tady ho máš.“
„Dík.“
„Šárka, Šárčička, Šárečka…“ lezlo náhle sykavě z Pavla.
„Co?“ zeptala se sestra.
„Nic!“ utrhl se Pavel i na ni.
Nedlouho nato se do POLOMKY dostavila další nečekaná návštěva. A to stylově, Radovan Litevský dorazil v kočáru a sourozence a pár ponoukal, aby nastoupili k němu do kupé.
„Tak, užili jste si část tohoto odpoledne dle svých tužeb?“ začal vyzvídat, jakmile se běloušové dali do poklusu. „A podařilo se vám rovněž získat cenné odpovědi na problematiku, jež vám nedala spát? Tak to jsem rád,“ konstatoval protáhlým úsměvem, když Pavla za všechny souhlasně přikývla. „Nuže, výborně. Jsem si jist, že po tom všem jedna menší projížďka rozhodně neuškodí.
Tentokrát koně měli z náměstí namířeno na opačnou stranu města, tedy do jedné z jejích přilehlých částí, kde jinak Radovan bydlel, což znamenalo překročit most přes Labe. Hovor v kočáru po Radovanových slovech ustal, prostor tak dostala okolní krajina. Všude kolem, kam jen lidské oko dohlédlo, sice ležela sněhová pokrývka, i tak venku bylo co pozorovat. MALOVY se vznášely nad stromovými porosty, kroužily nad nimi v hejnech, a sem tam se místní okolní Oborověnkou prohnala i nějaká ta srnka. Dokonce, jakkoli se to mohlo zdát podivné, se cestou dalo spatřit několik nezamrzlých jezírek, které jakoby se zčistajasna samy od sebe rozzářily. Pouhý optický klam nebo naopak kdosi dobře ukrytý na Radovanovo přání povolával do pohotovosti ony zlatavé rybičky, co něco takového vždy měly na svědomí?
„Zbytečně se tím, moji milí svěřenci a svěřenkyně, nestresujte, prostě nadále jen tak nerušeně tiše rozjímejte a relaxujte jako já.“
Radovanovy proslovy o klidu a míru na duši v následujících okamžicích byly právem na místě. Profesor si čtveřici po projížďce dovolil pozvat k sobě domů, doslovně na tom přímo trval, leč ten nezel tak úplně prázdnotou. Navíc, postava v něm přítomná se netěšila té nejlepší pověsti, v posledních dnech kolem ní v Katalné Mochně bylo obzvlášť velmi rušno.
„Ano, již správně tušíte, že dotyčným nebyl nikdo jiný než všemi obávaný Tom Wong. A mně v této chvíli tak nezbývá než vystoupit z role jednoho z průvodců a konečně se navenek projevit jako regulérní postava vedle oněch již v našem vyprávění zavedených.“
„Dobré pozdní odpoledne vám všem přeji,“ pozdravil příchozí zhruba šedesátiletý muž.
„Dobré, Tome, tak jsem vám je přivedl, jak jste požadoval,“ oznámil mu zcela klidným vyrovnaným tónem Radovan, úsměv z jeho tváře se nevytratil, na rozdíl od šokovaných hostů. Na Petru, jakmile jí muž padl do očí, okamžitě přišly mdloby a propadla se do onoho nepříjemného snění, v němž se jí Tom Wong poprvé sám od sebe zjevil.
„Po… pozor na něj… je… je to vrah! Pane profe… sore, on nás… jistě teď všechny tady zabije!“ hysterčil pro změnu Pavel Koloděj, mezitím co se Petrovi svou milou podařilo ladně zachytit.
„Nejsem žádným vrahem, nikdy jsem jím nebyl a do budoucna rozhodně býti také nehodlám,“ snažil se muž ve svém jednání napodobit hostitele. A když u Pavla nenašel potřebnou oporu, ihned se o to samé pokoušel u jeho sestry. „Vy o mně, hluboce v to nyní doufám, slečno, zajisté budete mít zcela jiné mínění než váš zbrkle jednající bratr. Radovan mi sdělil, jak jste se na mě od počátku snažila změnit názor a nedávala na řeči jiných, kteří ve mně po celou dobu viděli a stále vidí někoho, kdo komusi uštědřil smrtelnou ránu.“
Tomovi rovněž neušlo, co dotyčná právě svírá v pravé ruce. Neomylně v onom kousku papíru rozpoznal svůj KROSOVKÁŘSKÝ rébus. Vzájemné pohledy obou rušily jen ruční manévry s klikou. Pavel se snažil dostat z místnosti ven, leč marně. Radovan zřejmě jako poslední příchozí místnost uzamknul a klíč si ponechal u sebe.
„Nejspíš bude ještě dobré, když někam uklidíte ten deštník, Tome, tady Petruška ho ve vaší blízkosti vidí tuze nerada,“ poprosil muže Radovan poté, co Petra znovu procitla a zase se zatvářila tak nějak vyjukaně.
„Hned ho uložím do šatníku, kam patří,“ a Tom Wong tak skutečně učinil. Žádný nečekaný výpad se tedy nekonal, ovšem to neznamenalo, že by snad Pavla Koloděje lomcování s klikou nadobro přešlo.
„Můžeš toho už laskavě nechat?“ napomenula ho sestra, které to už začalo lézt na nervy, avšak zároveň s tím nespouštěla oči z muže asijského původu. Tom Wong, jakmile deštník uschoval do skříně, se hned nato činil, narychlo připravoval pohoštění.
„Opravdu by bylo tuze nemilé, kdybychom se vlivem vašich dveřních kejklířků museli ven dobývati oknem, proto, Pavle, buďte tak laskav a opět si slova své sestry vezměte výjimečně k srdci,“ vyjádřil se k jeho počínání i Radovan Litevský, to už Tom Wong pětici vyzýval, ať k němu zasedne ke stolu.
„Určitě nás chce otrávit,“ neodpustil si Pavel cestou ke stolu přeci jen varovně syknout.
„Místo tohoto nepříjemného slovíčka bych spíše uvítal ono mnohem povzbudivěji laděné: seznámit,“ opravil vlídně Pavlovu tezi Tom.
„Hmm, masalka,“ nasál Radovan omamnou vůni sálající ze šálku. „Opět chutná královsky božsky,“ dodal, když po Wongově vzoru okoštoval, a hned nato přítomné hosty dost překvapil, Pavla tedy přímo šokoval, hláškou: „Nechám vás tu teď na chvilenku o samotě. Venku je přívětivě a tak si zaskočím za Justýnkou.“
Myslel to zřejmě vážně, neboť jakmile čaj dopil, zamířil nazpět k domovním dveřím, odemkl je, z věšáku sejmul kabát, přičemž se skutečně chystal odejít. Na prahu se přeci jen ještě otočil a pravil: „Mějte se tu zatím pěkně, hezky si spolu popovídejte a pamatujte, že lidská mysl je sice vrtkavá mrška, ale když se jí dá prostor k otevření, jdou do jejího pomyslného zámku vložit i ty klíče, které by jím jinak opovrhovaly.“
Pak najisto vyšel a zavřel za sebou. Klíče v zámku chrastit slyšet nebylo.
„Asi bude pro začátek nejvhodnější, když se slova ujmu já a uvedu na rovinu několik důležitých věcí,“ pokusil se jako první o nové navázání kontaktu Tom Wong, neboť nikdo ze čtveřice se k tomu příliš neměl, snad možná jen Pavla, jenže i ta vyčkávala, co se bude dít, a tak i ona mlčela. „Hned na úvod bych vám chtěl po pravdě sdělit, že rozhodně nejsem žádných sériovým vrahem, jak se to po vašem a možná už i některých okolních městech šíří. To, k čemu došlo, čemu byl můj bratr přímo vystaven, se dá považovat za nešťastnou souhru okolností, s níž nemá fyzická lidská zloba pranic společného.“
„On trpěl nějakou nemocí, že je to tak? Měl nějaké zdravotní nebo psychické potíže?“
Tom Wong k Pavle soucitně vzhlédl, nezklamal se v ní. Byla přesně taková, jak mu Radovan tvrdil: rozvážná, neukvapující se ve svých názorech, vždy ochotná podívat se na druhé i z druhé stránky, tedy té lepší, i když okolí tvrdošíjně trvá na jiném stanovisku.
Pavla rovněž jako první a již bez ostychu ze čtveřice ochutnala čaj. Proč by ne, řekla si, vždyť Wong tak předtím učinil taktéž, nikomu se tedy nemůže nic stát. Pár se k tomu taktéž uvolil, jen Pavel do svého šálku stále nahlížel, jako by ona pěna v něm symbolizovala jed té nejzaručenější kvality. Pavla bratra v jeho soukromé letargii nechala, chystala se Wongovi položit další otázku.
„Jak to tedy bylo s vaším bratrem?“ zeptala se, hned nato ale rukou naznačila, že otázku bere zpět, neboť jí přišlo, že to vyslovila příliš ostře. Poopravila to tedy na: „Pardon, klidně nám povězte, co uznáte za vhodné, přeci jen je na vás znát, že to, k čemu ve vašem životě došlo, vás stále kdesi uvnitř duše zžírá a ani po letech pro vás není lehké o tom s někým hovořit, navíc s někým, koho znáte sotva pár minut.“
„Přeci jen vás znám delší dobu,“ pravil s potěšujícím úsměvem Tom Wong. „Z Radovanova vyprávění,“ upřesnil raději, aby zase nedošlo k nechtěným nesrovnalostem, ma které neustále poukazoval jeden z obličejů.
Pavel jako jediný doposud neochutnal čaj, Tom Wong se toho na začátku svého prologu netradičně chytl.
„Vím, japonská filmová tvorba u vás nemá tak silně zakořeněné tradice jako třeba u nás v Asii, a tak ji početná skupinka lidí zde v Čechách z obrazovky spíše vnímá v podobě mordů, jimž sekunduje všemi obávaná jakuza, proto nejspíš ty obavy z mé náhle přítomnosti. Pravdou ale i nadále zůstává, že japonská kultura má rozhodně co nabídnout v mnohem větší míře a to i v rámci mnohem příjemnějších aktivit, třeba těch z oblasti pohostinství, jimiž si naše povídání právě zpestřujeme.“
Tom Wong se odmlčel a dolil sobě a ostatním (s výjimkou Pavla) čaj, aby dodal svým slovům na věrohodnosti. „S bratrem Udem,“ ujal se pak zase vyprávění: „jsem vyrůstal v Kjótu a oba se tam snažili prožívat normální dětství. Už ve svých třinácti jsme se zabývali jednou společnou teoretickou myšlenkou, kterou jsme rovněž chtěli uskutečnit i v praxi, což se nám, s odstupem času, zdařilo. Leč bratr si náš společný objev plně nestačil užít, neboť před více jak devíti lety zemřel… zemřel na zhoubný rakovinový nádor, nádor…“
„Nemusíte nám říkat podrobnosti, pokud nechcete,“ ozvala se nečekaně Petra; patrně nyní doufala, že její výjimečně laděný hlásek bude alespoň jednou k užitku. Pavle se mezitím v souvislosti s Udem vybavil podobně tragický osud, souvisel se ztrátou u obou Marií, i tady se proti člověku obrátilo něco z jeho vlastního já.
„Ano, je to zvláštní,“ začal se k tomu vyjadřovat Tom a zároveň s tím Petře poděkoval, že i ona se nezdráhala vstoupit do debaty, „člověku je od mládí vštěpováno, aby se pokud možno vyhnul zlým lidem, a on tak po celou dobu činí, jenže nakonec ho zrada beztak čeká uvnitř něho samotného, což je to nejsmutnější.“
Tom Wong se znovu nakrátko odmlčel, neuronil však slzu jako Petra, ustál to.
„Jenže já se nechtěl vzdát, nestál jsem o to padnout. Bratr vlastně přece pořád stál po mém boku, v našich společných ALMANÁCH, už to byl velký impuls k tomu, abych nezavrhnul vlastní život. Jen jsem ho o něco později podrobil změnové zkoušce: odstěhoval se z Japonska a začal hledat nové místo. A vaše Katalná Mochna mi ho poskytla, neboť se čím dál více otevírala i národnostním menšinám, o čemž mě tady u vás například přesvědčil jistý muž rómského původu jménem Fero Joska.
A tak jsem se pro myšlenku zakotvit zde nadchl i já. Krásná krajina, poutavá pasážová prostranství, parkovní kolonáda s originální fontánkou… tak nějak to na mě dolehlo. Příjemně, podotýkám. A tak plynul čas, já se zde natrvalo usadil, našel si přijatelné povolání a v něm si později mimo jiné vyzkoušel i post zcela netradiční, tedy roli KROSOVKÁŘE. Jenže toho, k čemu před lety došlo v Japonsku, někdo neznámý zneužil, onu pointu o mém bratru výrazně přiživil a ze mně se tak nechtěně stal nepohodlný člověk. A proto jsem v rámci bezpečí nečekaně musel opustit restauraci i svůj byt a nakonec našel spásné útočiště tady u Radovana.“
„Skrývat se však nejde věčně,“ napadlo hned nato logicky Pavlu.
„Hned zítra mám v plánu očistit své jméno od všech příkoří,“ překvapil ji i ostatní touto nečekanou odpovědí Wong.
„Ale jak něčeho takového chcete dosáhnout, vždyť jsou všichni proti vám?“ nedalo to Pavle.
„Jak jsem již předeslal, mám jistý plán,“ zopakoval vyrovnaně Tom Wong. „Ostatně, vlastně dobře, že na to, Pavlo, narážíte, daná záležitost v podstatě souvisí s vámi a vaším bratrem a odpověď na ni skýtá tato druhá místnost.“
Oba nasadili nechápavý výraz, Tom se naopak pokusil o vlídný úsměv a svým postojem dále naznačoval, že se ani jeden ze sourozenců nemusí ničeho obávat, že se již brzo dozví, jak to teď myslel, momentálně že ale ještě zůstanou v této místnosti, načež poukázal na jistou krabici za sebou a pozornost zaměřil na pár.
„Prosím, Petro, nahlédněte dovnitř,“ vyzval ji pak, aby poodhalila tajemství krabice. Uvnitř se nacházelo šest speciálních druhů slunečních brýlí vyrovnaných v jedné řadě a stejný počet kusů ojedinělých helem s walkmany v řadě druhé.
„Asi se divíte, proč vám toto ukazuji. Inu, to jsou právě ony ALMANY, na kterých jsme s bratrem tak usilovně dlouhé roky pracovali. Ihned předvedu.“
Aniž by Tom na něco čekal, povolal do pohotovosti jeden z walkmanů, zastrčil do něj kazetu a pustil play, nic se z něj, po zhruba té minutě, však neozvalo. Něco takového by u jiných zajisté vyvolalo vlnu zklamání, u Toma Wonga ale nikoliv, prostě zmáčkl stop a následně rew a kazetu tak v poklidu nechal dojet na začátek.
„Tak to bychom měli, sami jste se na vlastní uši přesvědčili, že na kazetě nebylo nic nahrané,“ konstatoval. Hned nato se čtveřici předvedl v ještě roztodivnější póze, to když si na hlavu nasadil jednu z oněch helem. Z ní vedlo několik kabelů, Tom jeden z nich – konkrétně modrý – uchopil do ruky a zastrčil do příslušné walkmanové zdířky.
Co pak nastalo, dalo se klidně označit za nový mochnický jev, walkman tentokrát totiž již jisté hudební výjevy vydával, dokonce se zdálo, nebo to vlastně byla hotová věc, že je svým vlastním přičiněným prostřednictvím oné helmy na hlavě měl přímo na svědomí sám její současný vlastník.
„Ano, tak jest, vlastností ALMAN je převádění jinak vnitřních myšlenkových pochodů v jedno skutečné reálno,“ potvrdil spekulace čtveřice Tom Wong, načež jednu z dívek přímo vyzval: „Prosím, Petro, byla byste tak laskavá a i vy si to vyzkoušela? Pokuste se o to samé co já a pro začátek si rovněž uvnitř mysli zvolte podobně uklidňující hudební motiv, ty závažnější si pošetřete až na později.“
Podobně uklidňující motiv? Ty závažnější že přijdou později? Co to mělo znamenat? Petr a sourozenci o tom teď horlivě přemítali a vzápětí jim to došlo, vždyť své ještě neřekla ona druhá zvláštnost v podobě brýlí, i ty Petře nejspíš měly pomoci cosi skrytého živou formou ozvláštnit, pokud tedy byl jednotný úsudek všech správný.
„O tom vašem nemilém pádu, co vám, Petro, nedá spát, mi Radovan s dovolením rovněž pověděl, jinak… jste velice dobrou žačkou,“ promluvil po minutě do hrobového ticha opět Tom Wong, co jmenovaná a ostatní procitli z naprosto uchvacující melodie, jíž doprovázela i ona třepetavá křídla holubice. „Teď si však přeji – a nikdo z vás mi to, prosím, nemějte za zlé, abyste si, Petro, až si nasadíte tyto mé brýle, vybavila onu ženu, co se vám pokaždé zjevuje. Uděláte to pro mě? Dobře, opatrně si brýle tedy nasaďte, onu prvotní ALMANU naopak sundejte, a postupujte stejně jako prve: zapojte velice opatrně své vnitřní emoce a myslete na svůj cílený objekt.
Ani napodruhé to Petře nepřišlo nijak zvlášť moc obtížné, vlastně to bylo stejné jako u zavedených mochnických HÓLEJENEK, ovšem soukromý živý obraz se přece jen na první záběr ukázal o dost choulostivější záležitostí než pomocí hůlky a parfémů vyčarování toho samého kdesi ve vzduchu. Vše tedy trvalo jen pár vteřin, razantní nápor obličeje ženy Petra prostě nedokázala ustát, lekla se ho a brýle lekavě strhla z očí.
„Omlouvám se, mým záměrem vás samozřejmě nebylo vystrašit,“ poznamenal spěšně Wong. „Lidská psychika je přeci jen dosti nevypočitetalná mrška, vše nejde uskutečnit dle představ hned napoprvé, s čímž jste zajisté ostatně dopředu počítala i vy sama, teprve řádný trénink může přinést kýžené výsledky. Nuže, Petro, zkuste to ještě jednou a tentokrát si svou trápitelku vybavte coby hodnou ženu, co vám chce něčím udělat radost.“
Až na takový sedmý pokus se prostřednictvím brýlových ALMAN Petře podařilo částečně dosáhnout toho, oč ji Tom Wong požádal. Ano částečně, neboť podvědomí jako by i zde ke konci očního kontaktu mělo navrch s negativem, a tak i tato slibně vyvíjející se momentka plná sounáležitosti, kdy poprvé mezi Emou a ženou došlo i k výměně názorů, musela býti předčasně ukončena.
„Inu, není to jednoduché, i tak mi nezbývá než říci, že jste si napoprvé nevedla vůbec špatně,“ zastával názor Wong, když obě ALMANY zandal nazpět na jejich právoplatné místo do krabice. „Tímto tedy naši první společnou hodinu ukončuji a jménem svým i Radovanovým bych vás, Petro, rád pozval na další, kde bychom se společnými silami obdobnou formou pokusili vymítit ono zlo, co ve vás přebývá… pokud s tím tedy vy budete souhlasit a váš přítel rovněž nebude proti.“
Petra jen mlčky přikývla, stejně tak nakonec i její milý, k němuž mířila Wongova následná pozornost.
„Bohužel, vám, Petře, zhlediska programu, co z náhodně sepsaných vět v počítači umí sestavit jim odpovídající hybný obraz, aby o něm jeho pisatel věčně nemusel přemýšlet uvnitř sebe sama, nemohu býti nápomocen.“
„Nevadí, já už za něj částečnou náhradu dnes našel,“ a Petr Tomovi poreferoval o Petřině pohyblivé holubici z POLOMKY, načež k tomu přidal, že si je vědom toho, že když se člověk něčemu věnuje jen krátce, že hned nemůže očekávat převratné výsledky.
Tomu Wongovi toto nevýslovně zaimponovalo. Čtveřici pak vyzval, aby s ním zavítala do vedlejší místnosti, kde si prozměnu na své zase měli přijít sourozenci. I tak měl Pavel předem smůlu, až teď se v rychlosti rozhodl ochutnat masalu, jenže ta už byla dávno studená.