Ačkoliv se to zdálo jakkoli podivné, tak Pavel Koloděj si klidně teď mohl vychutnávat další ze svých potenciálních vzácných triumfů, kdyby o to tedy stál. Jenže očividně opět nestál. Ne jeho, ale Pavlu po skončení hodiny totiž začali odchytávat studenti (a to nejen z její kmenové třídy) a vyptávat se na onoho muže z vývěsky. Hodně k tomu přispělo nečekané běsnění někdejší obávané profesorky. Pavla se proto co nejobratněji od hloučku takových zvědavců koukala klidit pryč a čím dál více pomýšlela na odpolední kino, o němž bratr předtím v jednom kuse ustavičně dokola mlel.
Petra na tom nebyla o moc lépe.
„Co se diví, děva jedna? Kdybych já byla tak ctnostného původu jako ona, co bych za tak velkou přízeň na jejím místě dala?“ dušovala se jedna z trojlístku žaček.
„A ten Petr je takový fešák, klidně si mohl vybrat jednu z nás – například mě. No řekněte samy. Ale ne, on si automaticky nabrnkne takovou krásku, jako by mu nestačil obyčejný kus pořádný ženský,“ přidala stížnost druhá.
Avšak nebyla by to ta pravá mochnická kontroverze, aby do vínku vlastním názorem nepřispěla i protistrana.
„A co když to tak ve skutečnosti, jak to vy dvě teď líčíte, vůbec není? Třeba Petra tím svým věčným mládím ustavičně trpí, když se jí v jednom kuse připomíná, a tudíž si právě proto naopak přeje být jednou z nás, tedy tou obyčejnou. Mně rozhodně nepřijde, že s ní Petr je jen kvůli tomu původu. Já jejich lásce naprosto věřím, nepovažuji ji vůči nám a ostatním za nějakou falešnou hru.“
„Na pořádek dne se ovšem nedostala pouze problematika ohledně Petry coby ojedinělé ženské osobnosti široko daleko, došlo i na její post originální vypravěčky.“
„Ta povídka o tom propojení lidí a zvířat, no co na to říct? To se zas Lavordová jednou přede všemi pěkně předvedla,“ okomentovala to s kyselým úšklebkem opět první z oněch tří dívek.
„No já ti najednou nevím, Gvendi, tady bych s tebou asi nesouhlasila, mně náhodou nepřišla zas tak špatná.“
„Tím snad, Lenti, chceš jako naznačit, že mé vyprávěnky pokaždé stojí za nepoživačného Humlera, nebo co?“ obořila se na ni Gvendolína.
„Tak to určitě míněno nebylo,“ klidnila kamarádku Jasmína, tedy ta dívka, co se Petry prve jako jediná plně zastala a nic na tom nehodlala měnit ani tentokrát. „Petra je zkrátka výjimečná především tím, jak se dokáže do svých příběhu vcítit.“ A pak ještě dodala: „Dle mého názoru v tom roli ale sehrává i něco jiného, něco mnohem závažnějšího.“
„A co?“ vyhrkly Gvendolína s Leontýnou současně.
„Mám dojem, že Petru něco osobního trápí a nechce o tom nahlas příliš mluvit,“ soudila Jasmína.
Nebylo tedy divu, že o kus dál postávající Pavla záhy navrhla: „Tak asi radši půjdeme, co myslíte?“
Ony tři mluvky totiž následně zamířily směrem ke čtveřici. Petře stačil pouhý jeden magický oční pohled beze slov, aby z něj Pavla vyčetla jasný souhlas; podruhé vyřčené slovo vrah z Leontýniných úst vzbuzovalo rozpaky.
„Ne všichni mochničtí studenti ovšem měli na programu dne řešení osobních problémů svých školních kolegů. Třeba taková místní hotelová škola si dávala za úkol po městě rozdávat radost – soudě dle usměvavých smajlíků, které svůdně oděné slečny měly přišpendleny na číšnických vestičkách. Na zlatých podnosech pak kolemjdoucím nabízely k ochutnání, nebo spíše k okoštování… ano, to je, myslím, mnohem vkusněji zvolené slovíčko… vlastní pekařské a likérnické výrobky. LETOMONSKÝ PARK tak nanovo pozitivně ožíval.“
„Mandy Marková, támhle vám zrovna šel do rány náhodný štamgast a vy si ho přímo před očima necháte, lidově mochnicky řečeno, spláchnout v davu. Jak jí to, Hedviko Medovníčková, proboha u všech svatých hlídáte? Buďte laskavě od té dobroty, projevte se sladce a svou orientální kolegyni v tom řádně zaúčtujte.“
Onen šéfující zpěvný hlásek nenáležel žádné člence profesorského hotelnického sboru, ani tamější kuchařce, nýbrž prachobyčejné pošťačce, známé to baculce Marušce.
„Jé, co vy tady? A navíc v tuhle dobu?“ zvolala potěšeně Pavla a okamžitě k ní vykročila.
Bratr a pár Pavlu následovali.
„No to víš, Pavlínečko,“ spustila Maruška, „Mochninu Katalovnici nám sužují mordovinky, lidičky se nám tu začínají vzájemně bouříčkovat, obávankovat a odláskovávat, no a Humlíček to všechno nedokáže stihnout napravit, neboť nemůže býti naráz přítomen na dvou místečkách najednou, tak to zkrátečka za něj do rukou musí vzíti někdo jiný – třeba já, náruživá hnětačka sýrů.“
Ono posledně Maruškou zmíněné se vztahovalo k nedávné roli, kterou se této kypré ženě podařilo ukořistit v jednom školním představení. Zatímco jedni jí to přáli a gratulovali ke splnění dávného snu někde naživo účinkovat, ti druzí naopak naráželi na to, že když už by měla Maruška konečně někde vystupovat, tak naplno a to přímo v nějakém ochotnickém spolku, když už ne na prknech skutečných, tedy těch, co znamenají svět, jako je pražské Národní divadlo.
„To jsou holt zase ony zavedené všehochuťové mochnické názory.“
„A kampak máte všichni namířeno?“ začala pro změnu zase rozpustile vyzvídat Maruška a očkem tentokrát šibalsky loupla po Pavlovi.
Jelikož si Maruška svých svěřenkyň z hotelovky přestala všímat, jedna z nich, jmenovitě Hedvika, toho obratně využila a v očním posuňku ji napodobila; cosi se dívce podařilo ukořistit z Mandiny kapsy a pak na celé kolo halasně zakřičela, aby to slyšela i ostatní děvčata z její školy: „Kouzelník! Kouzelník!“ KOUZELNÍK!“
Ono zvolání vzbudilo nejen zájem místních, ale přirozeně i celé řady kolemjdoucích, kteří nabídkám ze stran svůdných děv neodolali.
„Ale, no tak, holčiny, nehašteříčkujte se mi tam,“ zavrněla mile Maruška. „A kam že to máte vlastně namířeno?“
„Ach tak…“ Pavla právě pozorovala, jak přešťastně v obličeji zářící Hedvika od rozmrzelé Mandy přebírá jakousi kuličku i se zápisníčkem, cosi si do něj poznamenává a obojí si zandává do postraní kapsy sukně. „Jdeme se podívat do POLOMKY na nějaký ten nezávislý film…“
„Nikoliv! Vyrážíme… vyrážíme za Humlerem. Kde že to teď momentálně jez… teda je?“
Na Pavla se se zájmem upnulo hned několik párů očí.
„No já si to hned myslela, vy jedni tajnůstkaříčci,“ nedělala z toho Maruška, na rozdíl od totálně udivené Pavly, vědu a hned kápla božskou: „Tak toho najdete za městem na jednom z políček, zrovna tam má hodinu AKVARISTIKY.“
„Dík za informaci, okamžitě za ním razíme.“ Pavel, povzbuzen touto informací si od děvčat pořádně zavdal z táců na cestu a spěšně vyrazil směrem z náměstí.
„Počkej! Co tě to zas chytlo?“ volala za ním sestra. Pavel ale nereagoval, jen neohrabaně mávl rukou, aby ho následovali.
První, co čtveřici za městem padlo do očí, nebyl profesor tělocviku, ale dva originální prodavači ryb.
„Tak se nám to nějak mračí, co, vážený pane kolego?“ polemizoval jeden z nich při pohledu na oblohu.
„Jo jo, je to tam nějak více neobvykle našedlý,“ navázal druhý. „A jak vám jdou dneska kšefty, kupujou lidi rybičky, kupujou?“
„Ale jo, jde to, občas se najde nějaký ten zbloudilý pocestný.“
„Nuže, hleďme, na obzoru se nám vynořují hned čtyři potenciální zájemci. Našinci či přespolní?“
„Tak přece je ještě zájem o naše VEGANKY, to je tak milé,“ poznamenala něžně Petra, takže prodavačům rázem bylo jasno.
„Místňáčci, to nás těší, že, Helmute?“
„Ale zajisté, Olafe,“ oplatil kolega úsměv a pak jím nanovo obdařil Petru, která oba pány tak svůdně oslovila. „Tak kterého kapříka ráčíte poslat na živoucí smrt, slečno?“
Na Petře bylo znát předlouhé rozjímání, nakonec si vybrala tři menší a ti hned putovali do připravených kádí.
„Mockrát děkuji za přispění, slečno,“ přijímal Helmut od Petry s radostí peníze. „Až tady dneska skončíme, slibuji, že okamžitě poputují nazpět do kapřího domova,“ dodal. Olaf se toho chytl a i on začal ke svým kádím ostatní vábit.
„A vy, mladý pane, nepodpoříte s přítelkyní také mou bárku smutně to vyhlížejících němých tváří, z nichž se některé zakrátko vaší zásluhou rovněž mohou státi oněmi šťastnými vyvolenými, svobodně se nořícími v již zcela bezpečné to vodní lázni? Samozřejmě s odpovídající přijatelnou teplotou, jakou mají pro blaho své za tím účelem i zde, aby nám nevypustili duši.“
Pavel se nestačil divit, ta otázka skutečně směřovala přímo na něj, avšak její obsah ho ani trochu nepotěšil. Předně, ona dotyčná vedle něho nebyla žádná přítelkyně nýbrž sestra, a i kdyby se jednalo o to prvotní, tak by se Pavel zřejmě cítil stejně dotčen. Sice to byla Pavla, kdo to od Dany Moronové nejvíc schytal, nicméně jako první na paškál z její strany přišel právě on a nedostatečná známka z tématu napětí a odpor pak dokonala své.
„Nebo v tom údivu roli opět mohly sehrávat místní mochnické poměry. Přeci jen tu Pavel a jeho vrstevníci v krátkém časovém intervalu byli konfrontováni s něčím dalším, na co jinde v okolí nešlo jen tak natrefit, tedy na prodej ryb vegetariánům.
Rovněž záhadně navenek působili oba prodavači, navzájem se oslovující jinými jmény, ačkoliv vizitky u obou se shodně usnesly právě na onom Helmutovi, o čemž leccos vypovídaly i tváře obou pánů: oba od sebe s jistou přesností dokázali rozlišit jen oni dva sami. Prodejní tah či jen osobitý žert? To taktéž zůstávalo otázkou. I zde se však – jako v předchozím případě – klidně mohlo jednat o pokusné oživení dobré pověsti města v podobě svérázného veselí, na nějž padla mračna v podobě záškodníků.
Ona přítomnost KRESOJLEK A HÓLEJENEK u této zhruba padesátileté totožné dvojice? Inu, toť další nezvratný důkaz mochnického vlastenectví.“
„Ale to víte, že vám s bráškou rádi přispějeme na mírumilovný výlov,“ projevila Pavla vděčnost za oba. „A tohle rybičkám ještě přidáme na přilepšenou jako bonus.“
„Hej, to je moje,“ procitl konečně Pavel, to poté, co ucítil tlak v dlaních.
„Trocha uzmutého zobu ještě nikdy nikoho nezabila,“ ohradila se popuzeně Pavla a oba pánové – bratři – se pobaveně zazubili.
„No a když se teď složíme my dva sami sobě,“ začal se k celé záležitosti vyjadřovat jeden z Helmutů, zatímco Pavla kapry krmila chlebovými a bábovkovými drobky, „tak tím vykoupíme i zbylé smutné němé dušičky a společně s nimi dojdeme stavu nirvány.“
„Což pak přirozeně povede k mému nedobrovolnému hubnutí. Hezky jste to na mě ušili, ctěné chlapcodívky.“
Onen hlas nemohl náležet nikomu jinému než-li Josefu Humlerovi osobně. Sádelnatý muž se značně oválným tělem a zakulaceným obličejem se na všechny přítomné spiklenecky kabonil a poulil oči. Zdál se být naprosto v pohodě – jako ostatně vždy.
„No to se podívejme, známej chlapco-dívko čtverák na sebe nedá dopustit ani ve venkovním chumlu,“ vtipkoval si Humler nerušeně dál. „A co převeselého mi na oplátku povíte, co? Schválně, povolte uzdu představivosti a učiňte mě ještě šťastnějším, než v této fázi osobního rozpuku jsem.“
„A protože se nikdo ze čtveřice stále jaksi nechytal, tak Josef Humler nadále předváděl svou… prostě ONE MAN SHOW.“
„No to já se klidně budu vychvalovati třeba za vás všechny, když vám něco takového teď činí potíže. Kým bych měl začít? Třeba chlapcodívkou Kolodějnicí? No poraďte, slečno, starému kmeťákovi, jemuž stále odmítají dáti cenu pojmenovanou po Nobelovi a maskují jí tou od Boubela.“
„No pravděpodobně nejspíš mým bratrem, pane profesore, on totiž po vás nečekaně zatoužil a vzdal se kvůli tomu odpoledního kina v POLOMCE,“ rozpomněla se náhle Pavla.
„Vážně? Že by se duch Lekenera vedle toho legendárního Moronina taktéž začal úspěšně rozmáhati po mochnickém gymnaziálním ústavu, to jest po boku aktuálního Hrdliččina, co dokola štká a druhé tak štve tím, že jest lásky hudby čas?“
„No, nejspíš to tak už asi bude,“ potvrzovala profesorovu domněnku Pavla. Bratr se pohrdavě ušklíbl.
„Vážně?“ Humler hrál stále překvapeného a Pavel už pomalu ale jistě rudl ve tvářích.
A pak profesor tělocviku vše začal uvádět na pravou míru: „Lekenera, toho jsem kdysi zaučoval v ping-pongu, protože mu nešel, a já v jeho případě tak najisto uvažoval o dvojce. A tehdy zdomácněla tato fráze: Lekenere, Lekenere, jestli vám se podaří do třiceti se oženit, tak přísahám, že si nechám prodloužit život a půjdu vám na svatbu za svědka. Jestliže se ale do té doby vdáte, tak to radši co nejdřív sním své kolo a vystrojím si vlastní funus.“
Zase to ale byli spíše výhradně prodavači ryb, kdo se tomu zasmál.
„Jak zajisté, ctěné mužské a vášnivé dívčí chlapcodívky, víte,“ nevzdával Humler své snažení, „tak jinoši v jistém věku povětšinou začínají letět na mladé sličné laňky, tedy rozkošnické děvy. A to byl i Lekenerův případ. A tak se nelze divit, že i jemu do náruče jedna taková pohledná jednoho zářijového dne vběhla.“
„A jak se jmenovala?“ byla nakonec donucena zeptat se Pavla, neboť jí k tomu vybídl profesorův nucený úsměv.
„Hohohó!“ vypískl tělocvikář naplno, až Pavla a její bratr lekavě nadskočili. „No přece Lada Laděnka, učí vás snad, kterak správně a nenásilně zacházeti s fyzikálními pochody?“
„Ano, to ano,“ připustila Pavla celá nesvá.
„No bóže, tak se nám Moronice zas jednou utrhla ze řetězu,“ vytušil konečně Humler, proč jsou všichni nejspíš tak zatrpklí, načež mávl rukou, aby si z toho nedělali těžkou hlavu. „Kdybych já vám měl vyprávět, co všechno jsem s ní zažil… no nic.“ Znovu cosi naznačil tlustou pazourou. „Ale k věci: Lekrníka podezírám z toho, že právě on si dneska Laděnku ze školy odvolal, aby ji kdesi v parčíku nanovo mohl vyznávati lásku. Proslýchá se totiž, že to mezi nimi poslední dobou dosti skřípe. Leki se totiž zřejmě rozhodl vzít si má někdejší slova o kole k srdci, vedle hudby si do huby dodal něco potřebné odvahy a své sličné laňce neochvějně dal najevo, že i přehnaná motorková motorizace by v jeho případě vůbec nemusela býti na Škodu, s čímž se ale Lada Laděnka coby zapřísáhlá zastánkyně přirozených fyzikálních chodeckých zákonů rozhodně nemínila smířit.
A právě hudba je zřejmě důvodem, proč jste se mě, chlapcodívko Koloději, umínil vyhledat, že mám pravdu, že se nemýlím?“
Teď zase Pavel ze strany profesora Humlera podléhal škádlivým lechtačkám. „No jo, hudba… no vlastně ano! Hudba byla tím pravým důvodem, proč jsem se místo do kina rozhodl vydat právě za vámi, pane profesore,“ ožil náhle, když mu došla ona pointa slov.“
„Hned jsem si to myslel.“ Humler zanechal škádlivých dotyků a naopak se převtělil do role povznášeného snílka. „Ach, kdo by jen odolal spanilým kráskám ze severu? A jejich úchvatným nástrojům a hlasům? Když Káťa sedne za klavír a začne do toho pět, je to, jako by se v jejích autorských Omluvách a Nočním koupání blahem tetelil celý tento svět. A když Jan v Hobojovém tanci navíc přidá fagot, je to známka toho, že ne každý hnedle musí býti magor, ale má sklony státi tu přímo jako matador, co svým umem překoná na devět hor. Teď už si, doufám, plně rozumíme.“
„Ale my stále nevíme, o čem…“
„Cože? Jak to? No to snad ale nemyslíte vážně!“ zanechal Humler básnění a začal se po svém čertit. „Vždyť přece Hrdlice slíbila, že se projednou vzepře svým vážným zálibám a z beden každé třídě v tento den naplno pustí žilou pravý popový severský vodvaz! To je snad fór!“
Naštěstí pro Pavla, jehož vinou se stalo, že Jarmila Hrdličková náhle změnila bod hudebního programu, se z Humlerovy vysílačky, kterou měl zastrčenou v kapse objemného kabátu, ozvalo totožně se rýmující „góóól!“.
„Už se dívám, úúúž sééé dííívám!“ Profesor do ruky hbitě uchopil vysílačku, zahalasil do ní a hned nato své pravé oko zabořil do kukaně, která sloužila právě pro účely AKVARISTIKY. Kdesi v dálce, až na druhé straně pole, se skrz kukátko dalo spatřit, jak tam po něm poskakuje jistá partička studentů v červeném, dává hobla jednomu ze svých hráčů téže barvy, zatímco ti v modrém únavou padají na zem.
„Ááá, tak Simon Kostelecký dal vítěznou brančičku. Inu, nelze se divit, švarné dětství prožil – sice ne na Britaniku, zato ale přímo v Británii, kde hrál za juniory v míčestru Juventus. No já myslím, že po hodině řádné hry je ta branka docela úspěch, co říkáte, chlapcodívky sourozenecké? No jen se račte podívat.“
Oběma se naskytl pohled nejen na radující se a poražené hráče, ale i na rozmanitost pole zařízeného v duchu AKVARISTIKY. Simon musel vynaložit opravdu dostatek sil, aby se od jedné branky přemístil k druhé. Kromě dotěrných soupeřů se musel vypořádat s dalšími rozličnými překážkami, jako byl zablácený terén, přes který se nešlo jen tak brodit, takže bezprostřední nutností se ukázala jedna z možných funkčních lávek, či s nástrahami domu kupolovitého tvaru.
„Simon si s tím vším však hravě poradil a soupeře levým hákem popravil,“ připomněl se znovu profesor tělocviku a duchovní otec vlastního nápadu.
„Zas rozdáváš rozumy, Humlere? To se to někomu chvástá, když mu ostatní ty jeho řečičky jako poslušná kuřata věčně zobou z ruky.“
Již podruhé se tento den sourozenci a pár měli tu čest setkat s Leopoldem Barnetem. Ten se dlouho nerozmýšlel a Petra se tak z jeho strany ihned dočkala nového pohrdavého úšklebku. Ona a její Petr doposud spíše než Humlerovo veselé rozjímání vnímali oba bratry prodavače, neboť i jim se velice zamlouval příběh, jenž vzbudil tolik rozruchu o VZF. A Barnetovi to samozřejmě neušlo.
„No ovšem, slečně již nestačí býti věčně mladou, ona spěje do mnohem vyšších sfér, hodlá se státi světicí.“
Zatímco oba Helmuti, kteří se ve skutečnosti prezentovali jako Helmut a Olaf, pomalu začali vyklízet pole, Josef Humler se naopak rozhodl setrvat a svěřence ze školy případně bránit. Momentálně vyčkával na vhodný okamžik.
„No jen se, Petro, nenech zahanbit a pověz mi, jak hodláš docílit onoho pověstného míru,“ pokračoval v narážkách Barnet a zjevně od ní i očekával praktický důkaz, neboť ze země nabral hlínu a poručil: „Prosím, ukaž mi, jak kousek zeminy proměníš v holubici.“
Petra na Barneta nejistě pohlédla.
„No prosím, já čekám.“
„Ale i tak Petře nešlo upřít snahu. Stačil ještě nenápadný záchvěv malíčku a pak druhým podmanivě namluvit, že ona křidélka jsou sice neviditelná, ale že i tak ona holubice právě postává z popela jako bájný pták Fenix. S jistou nadsázkou tomu opravdu šlo uvěřit jako něčemu naprosto skutečně reálnému – Petřin líbezný hlásek jako by precizně kopíroval onen podmanivě vábivý Nastěnčin z Mrazíka. To prostě nešlo jen tak ignorovat a okolí to tak bralo, bohužel tedy s výjimkou onoho jediného.“
„Pche, na tohle ti tak skočím, huso jedna vychloubačná,“ zahučel popuzeně Barnet a jako surovec Petře vyprázdnil obsah dlaní.
„Ale no ták, pane běsniteli, přece byste se hned neráčil zlobiti na tak roztomilé kůzlátko, jež nám tak překrásně vylíčilo jistý malebný zázrak přírody,“ rozhodl se za Petru konečně orodovat Humler, čímž zabránil případnému buřičství ze strany jejího milého.
„Nikdo se tě neprosil o názor, Humlere, tak zmlkni!“ obořil se na něj Barnet.
„Ale no ták, chlapcodívko, hlavu vzhůru, ty roupy vás zas přejdou,“ posílil profesor tělocviku svá slova o přátelskou herdu do zad, leč to Barneta vyprovokovalo ještě víc.
„Dej ode mně ty hnusný pracky pryč, chlípníku!“ vyštěkl, a co bylo horší, na pomoc si přivolal pušku a tou na Humlera k hrůze ostatních začal mířit.
Bratři to pochopili jako poslední výstrahu, aby urychleně vzali nohy na ramena, a taky tak učinili. Čtveřice studentů zalapala po dechu. I Humler se začal tvářit nezvykle vážně. A Barnet se tím bavil.
„Teď ti spadla čelist, co, profesůrku?“ kasal se posměšně, že konečně navrch má i nad ním.
„Hele, omlouvám se, jestli jsem vás nějak urazil, Leopolde,“ začal Humler před Barnetem zpytovat svědomí a to bez humorných příměsí. „Pokud byste chtěl, mám doma několik psychowalkmanů, které mi věnovala jedna…“
„Chceš ze mě udělat blázna, Humlere?“ V Barnetovi to rozproudilo takovou nevoli, že se hlaveň pušky nečekaně uvelebila na profesorových prsou.
„Pane Barnete, prosím.“ To se o slovo statečně znovu přihlásila Petra, načež ostatní slabě vyjekli. „Tohle vaše počínání vážně nikam nevede. Uznávám svou chybu, dávám vám plně za pravdu: opravdu nemám žádné nadpřirozené schopnosti a jen těžko je někdy také budu mít.“
„To ti to přiznání, holka, trvalo hezky dlouho,“ usoudil Barnet popudlivě svým chraplákem, načež pušku naštěstí stáhl do ústraní, leč hudrovat nepřestal. „Vím, o co se všichni úpěnlivě snažíte, chcete mi přišít pomlácené vývěsky, to se vám ale nepovede. Rozumíte? NEPOVEDE!“
„Nikdo vás přece z ničeho…“
„Že ne? ŽE NE?“ nenechal Barnet Humlera domluvit a puškou pro změnu začal máchat kolem sebe. „Já s tím nemám nic společnýho, to toho TOMA PATRICKA si hezky vemte na paškál, to ten dělá městu nežádoucí reklamu!“
„Při vyslovení onoho jména Petra Lavordová zpozorněla, tento den to rozhodně nebylo poprvé.“
„Anebo ten druhej kriminálník – Tom Wong! To jsou ti praví všiváci, oba navíc maj stejný křestní jméno! Není tedy divu, místní městskej puč určitě zosnovali a připravili společně!“
„Pro změnu zase Pavla Kolodějová nastražila se zájmem uši, rozpomněla se na křížovkářský rébus, jenž nesl mužovo jméno.“
„Na ně si jděte stěžovat, pouštět hrůzu, ne ale na mě! NE NA MĚ!“
Tímto zvoláním Leopold Barnet svou řevnivost pomalu zakončoval, leč po těchto výstřelcích jeden skutečný výstřel přece jen závěrem zazněl, naštěstí ale jen do vzduchu. Navíc vyšlo najevo, že onou zbraní je ve skutečnosti prachobyčejná napodobenina, i tak všechny ta rána vylekala.
„Abych usnul a už se nikdy více neprobudil, to by se vám líbilo, holoto mochnická i přespolní! Jen si nemyslete, taky na vás jednou dojde! Co jednou, možná už brzy! BRZY BRZIČKO!“
A s těmito slovy se Leopold Barnet začal kulhavě poroučet pryč.
„Ale no tak, chlapcodívky, hlavu vzhůru,“ pokusil se Josef Humler navrátit do své původní veselé nálady, když už od nich byl muž dosti daleko, „přece jsme to všichni ve zdraví nakonec přežili a to je to hlavní. Už od něj máme svatej pokoj.“
„Nevím, jestli se to tak dá s jistotou nazvat, pane profesore, dneska nás už Barnet takhle překvapil podruhé,“ projevil za všechny navenek obavy Petr.
„Nebojte. Ve škole se pod mým osobním dohledem ještě tento týden uskuteční jedna moc prima slavnost, tak třeba se mi na ni Barnetína podaří nějak zlákat,“ zauvažoval Humler. „Každopádně se toto, čeho jste tu právě byli svědky, pokuste nějak šetrně vypustit ze svých křehkých dušiček a plnými doušky si nadále užívejte života.“
A Humlera zase chytla veselá povídavá.
„Pokud se Barnetín skutečně na mé výsostné přání dostaví, pokusím se mu doporučit léčitele, k němuž docházím, anebo se optám Marušky, zda by mu nemohla darovati jednoho svého psychowalka, kterého třeba už nepoužívá. To víte, léčitele mi sice nikdo ukrást nemůže, ale těch vlastních kouzelných brejliček a sluchátek se jen tak vzdávati nehodlávám. Hodně mi dodávají na klidu, když se čas od času dostanu do nepohody, jako třeba onehdy, co mě málem kvůli Moronce vyhodili z mého – vašeho mochnického ústavu… jejda, to jsem asi už neměl říkat, tajemství mého úspěchu veselosti je rázem venku… no nic, mí svěřenci z hřiště mě volají, tak budu muset pelášit. Mějte se.“
Odešel.
„No a my vyrazíme též,“ oznámil krátce nato všem Pavel.
„Počkej! A kam zas?“ překvapilo toto tvrzení sestru, která byla nově pohroužena do spekulativních myšlenek ohledně všech jmenovaných, o nichž se Barnet zmínil či k nim promlouval, zatímco Petr svou milou horlivě ujišťoval, že není na místě, aby si něco vyčítala, neboť onen pokus s holubicí byl v její režii famózní a Barnet že je holt z toho někdejšího věznění zkrátka pomatený. „Ve městě ses nečekaně zmiňoval o Humlerovi a toho jsme právě potkali, tak co zas má znamenat tenhle tvůj nečekaný…?“
„Nestarej se, sestřičko,“ hrál si Pavel opět na důležitého. „No dobrá,“ slevil o něco ze svého nadutého přístupu, když jeho oči zaznamenaly ten známý pochybovačný výraz. „Tedy na rovinu, věci se mají tak. Poté, co na nás vybafla Moronová, mě chuť jít někam do kina nadobro přešla, prostě jsem potřeboval vypadnout někam ven na čerstvý vzduch a ne být celé odpoledne někde zavřený. A tak mi mysl logicky osvítil Humler.“
„A dál?“
„Co dál? No přece ta hudba, Humler se kromě své AKVARISTIKY aktivně účastní i různých hudebních akcí, jak vám sám od sebe teď potvrdil,“ přešel obratně Pavel na to, co on sám považoval za to své hlavní oblíbené. „No a protože je to sám velký vtipálek, což stejně dokazuje v jednom kuse, tak právě ohledně té hudby kdesi tu nedaleko uschoval jeden jistý bonmot.“
„Na tohle ti tak skočím,“ dala si na důkaz nesouhlasu Pavla už ruce v bok, zatímco Petra se právě v obavách rozhlížela po obloze, kam se prve upínaly i Barnetovy oči, když polemizoval o usnutí a neprobuzení se. Ani za mák se jí nezamlouvaly kupící se mraky.
Leč Pavel jako by nic z toho nevnímal, tvrdošíjně se před sestrou dál snažil obhajovat vlastní historku a počínání kamarádky mu bylo ukradené.
„Co se ti na tom nezdá, snad ti neušly ty dvě holky na náměstí? Hrály Kouzelníka.“
„Mě nemusíš poučovat, co…“
„No a co je to za hru?“ pokračoval Pavel neústupně, jako by ta nedokončená otázka vůbec nezazněla. „Student u sebe nosí nějaký předmět se zápisníčkem a kouzelníkem se pak stává ten, kdo mu onen předmět ukořistí. A právě to na žactvo zkouší Humler, jenže je to od přírody rozený vtipálek, tak na to prostě jde mazaně, tedy od lesa a to něco přirozeně ukryl právě tam.“
„Hele a dost!“ nenechala se Pavla najisto zlákat takovými povídačkami; přicházely jí nanejvýš nepravděpodobné, i přesto všechno, co o Humlerovi kdy zaslechla, sama věděla či se momentálně nového dovtípila. A i kdyby snad to, co bratr tvrdil, byla pravda všech pravd, zůstalo by stejně jen u řečnění, neboť to nebyl pouze Petřin hlas, co nově zapůsobilo jako dráždivý magnet. Dané mraky skutečně vše nepřirozeně zahalovaly doběla. Zvedal se vítr. Země pozvolna mizela v neprůhledné nicotě.
„Nikam nazpátek s vámi nejdu! Jsi zkrátka proti mně zaujatá!“ vyčetl Pavle rozhořčeně bratr. „VY VŠICHNI! Ty… ty slepice ze školních chodeb… ty… ty hoteliérský běhny z náměstí… profesoři… PROSTĚ VŠICHNI!“ přidal na akcentu. „A pokud si na mně osobně chce ještě smlsnout počasí, tak ať to zkusí. Mám na obranu přece tohle, ne?“
Pavel sestře před očima zlostně zamával HÓLEJENKOU. Pak jí vymrštil vzhůru k oblakům a následně k větvím jednoho z dubů, co se vedle sebe v řadě vyjímaly u cesty po obou jejích stranách. Jejich atypicky čistě letní vzhled byl již několik let opředen tajemstvím a to v Pavlovi vybudilo zášť vůči všemu zavedenému pozemskému, takže ještě více propadal kouzlu tajemna. Za své tedy vzal i JELEMANTEL, jenž Petra třímala v podpaží, a Pavel jí ho odtamtud doslova vyrval s tím, že ho při svém výjimečném původu stejně potřebovat nebude, načež ignoroval Petrův výbojný postoj. Pavel se následně otočil na patě a spěšně se vydal po cestě dál.
Jenže Pavla bratrovi za daných okolností nemohla jen tak říci sbohem, ahoj, měj se, ačkoliv by právě nyní k tomu měla ty nejpádnější důvody. Strachovala se o něj a to nikoli z důvodu, že by se v rámci nepochopení ze strany druhých, jak on to dost často vnímal, byl nyní schopen někde oběsit.
Na vině samozřejmě bylo ono rychle se měnící počasí. Prakticky nešlo jít už zpátky směrem k městu, ani stání na jednom místě nepřinášelo žádný valný účinek, tudíž trojici nezbývalo než Pavla přes jeho špatnou náladu následovat a v duchu se modlit, aby někde poblíž narazila na dobře krytý přístřešek.
„Nic takového se však nenaskytlo, a zakrátko už situace byla tak neutěšitelná, že nešlo jít ani v tom jednom možném směru. Vítr nekompromisně udeřil. V ten okamžik již Pavlovi TAVARESKOVÉ PŘEDNOSTI nebyly nic platné: HÓLEJENKA se mu v napřažené chvějivé ruce rozlomila vejpůl a jejím posledním kouzlem se málem stalo vypíchnutí sestřina oka, to když Pavla bratra s namáhavým oddechováním stačila dohnat. Pavel se v ten moment již netvářil nijak statečně, jeho pýcha byla tatam. Podobně jako sestra i on měl strach!“
„Konečně nějaká pořádná třináctka.“
„Dej mu s tím pokoj.“
„A co bych mu ho dávala? Jen ať si ji dosyta užije, holobrádek jeden.“
„Není to žádný holobrádek. Tak ho přece konečně už jednou přestaň mučit, copak to má, kluk, zapotřebí?“
Takto to v Pavlovi vřelo, z hádek dvou jeho vnitřních složek se mu ještě více přitížilo, najednou nevěděl, jak si počínat dál.
Petře nezvladatelné přírodní šílenství způsobilo ještě větší šok. Okolí se před ní zcela rozplynulo a ona se, nikým nechráněna, náhle ocitla v jakési skalní prohlubni.. V zádech Petra pociťovala palčivou bolest – nabírala na síle, čím blíže se k ní přibližovala ta, jíž již delší dobu neměla v oblibě. Ona žena se pro tento okamžik setkání stylově oděla celá do černého, vychloubačnou posměšnou oční grimasu si však zachovala.
„Konečně se setkáváme, aniž by nás kdokoli rušil.“
Petra se jen nerada podvolovala dotyku, bolest tak doznala mnohem větší intenzity.
„Nejde mít v jednom kuse pouze štěstí, je dobré, když se člověk naučí i trpět,“ dodala žena, svým prázdným obličejem připomínající dávnou zesnulou, načež Petřino rameno rozhodně nemínila pouštět. Poklekla k ní, to aby z prázdných očí zcela jasně vyplynula ona vážnost vyřčených slov.
„Přesně tak.“
Petra se o sebe začala přímo strachovat.
„Že by poetický patos legendárního mochnického tvůrce nadobro přestal zajímat a projevil sympatie o služby světa mého, jenž smrtelníci nazývají nespravedlivě krutým?“
Barnetova silueta vystoupila ze stínů skalisek, muž se teď šouravou chůzí k Petře blížil z protější strany.
„Pročpak ne? Vždyť kdo v dnešní době může říct: jsem naprosto šťastný? Kdo má vůbec to proslulé štěstí na dosah? Snad jen muž od narození nesoucí onen šťastný přídomek. Radovan Litevský například,“ utrousil posměšně Barnet.
Ženu to jméno zaujalo, pozvedla hlavu a příchozího si začala měřit od hlavy k patě. „O kohopak že se to jedná? Já jen… o nějakého toho nového smrtelníčka, respektive jeho duši, bych velice ráda projevila zájem.“
„Jde o místního starce. Nutno však podotknout jedno důležité: na odchod z pozemského světa se stále necítí, na svůj pokročilý věk je neskutečně vitální.“
To pronesl třetí hlas v pořadí. Exoticky vyhlížející Tom Wong na rozdíl od Leopolda Barneta kráčel ladnou chůzí a na sobě měl pohledný šat náležící samurajům. V levé ruce třímal vycházkovou hůl, s níž si pohrával, jako by byl na obyčejné procházce.
„Opravdu velice pohledné děvče,“ konstatoval Wong poté, co k Petře obdobně jako žena poklekl a prohrábl jí originální mix zlatavě-hnědých vlásků. „Nebudou jí však na onom pozemském světě postrádat, pokud z něj naší zásluhou nadobro odejde?“
Petra se celá začala chvět.
„Jak se takhle hloupě můžete ptát? Pro tenhle prototyp na Zemi rozhodně místo není, nikdy nebylo a ani tam být nesmí!“ vyšlo z Barnetových úst rozladěným chraplákem, jenž v sobě svou agresivitou rozhodně nezapřel Kláru Menkovovou. „Tak proč takové zbytečné hloupé řečičky?“
„Pravda, v mém případě mordy nejsou nic neobvyklého, důkazem budiž můj bratr.“ Wong povstal, napřímil hůl a z její špičky rázem vyrazil bodák.
Petra slabě vyjekla, bolest v zádech nedovolila více.
„O vás je mi známo převelice málo. Prý jste se donedávna vyžíval na zcela opačné straně, to jest rozdával lidem radost.“ Wong hůlkou přestal dráždit rozechvělý Petřin obličej, byl to Barnet, kdo před ní teď spěšně uhýbal. „Přesvědčte nás, zda-li vaše slova nebyla jen planým výkřikem do tmy.“
„Stačí tohle jako důkaz?“
Barnet všude možně kolem Petry rozházel ohořelé stránky, původně plné bezstarostných usměvavých obličejů a jiných přívětivých výjevů. „Teď snad už o mé přízni k vám a tady madam nemůže být žádných pochyb.“
„Není to ještě ono.“
Wong si znovu začal pohrávat s hůlkou. Ta zřejmě bodcem měla v plánu zasáhnout Barnetovo srdce, muž ji však takřka v poslední možné chvíli usměrnil do jedné z pomačkaných stránek a ta se začala syčivě rozpouštět. Bodec byl pravděpodobně napuštěn žíravinou.
„Teprve teď je to naprosto dokonalé,“ oznámil Wong ke své nesmírné plné radosti poté, co se po vzoru stránky obdobně na popel rozmělnily i ty ostatní.
„Přesto jsem ještě zvědavá na vyjádření onoho posledního – čtvrtého. Nechť tedy i on zavítá mezi nás,“ oznámila žena, také vyskočila na nohy a kohosi nejmenovaně vyzvala, aby sem přišel.
Petra si tu připadala jako střelka na kompasu, jejímž hlavním směrníkem jsou oči, vždy tepající na jednu ze tří světových stran, podle toho, která ze tří postav právě promluví.
„Jediná světová strana a to západní doposud nebyla obsazena, to se ale záhy rovněž mělo změnit. Čtvrtá z postav se zpočátku zdráhala dostavit – patrně z obav, že i ji Tom Wong bude chtít testovat, jak se to u ní má se ctí k druhým. Na opětovnou výzvu se však chtě nechtě zjevila ve stínu skal a následně se ukázala v plném světle, takže i ji Petra měla možnost identifikovat. Mladý muž navenek vykazoval značné známky rebelství: oči zkrášlovaly dvojité dětské plastikové brýle, výrazné vínové tričko doplňovala kožená bunda. Avšak nakrátko zastřižené hnědé vlasy bez výraznějšího zásahu holičského strojku a uši bez náušnic na stranu druhou přeci jen cosi dávaly tušit o jistém opaku – tedy, že s tím tak zvaným rebelstvím to možná nebude… jak by to jen dobře v kontextu vyznělo… ano, zas až tak horké. Dotyčný se dle Petry teprve zjevně hledal, sebepoznával, zejména ona váhavá chůze jako by k podobným spekulacím přímo dávala podnět. Pokud by tedy Petra dostala na výběr, kterého z vývěskových Tomů nyní žádat o milost, věděla, na jakého z nich by padla volba.“
Před Petrou se vše náhle rozplynulo. Matnou chviličku sama mínila: všemu je konec, už se nacházím v onom pověstném tunelu napůl cesty do Ráje a kdesi poblíž šumí rozbouřené moře, které se stane mou poslední zastávkou na planetě jménem Zem.
„Sbohem, Petře, má velká pozemská lásko.“
„K Petřině překvapení se jí však její milý zjevil po boku. V jeho očích se mísilo dvojí: naléhaní a strach. A Petra to najednou celé pochopila úplně obráceně: nenachází se před branami Ráje a to moře s příbojem jsou krůpěje sněhu s nepříjemným vichrem v zádech. O žádnou přímořskou oblast se tedy nejedná, Petra je zpět ve víru skutečných pozemských událostí.“
Plné procitnutí z nenadálého omdlení pro Petru tedy nebylo nijak zvlášť veselé, a kdyby znovu dostala na výběr, v jakém světě momentálně setrvat, jestli tedy v tom předchozím snivém, kde byl od přírodních živlů klid, nebo právě tu, kde tomu bylo přesně naopak, váhala by.
„Nakonec tato spanilá diva přeci jen ocenila jako přínosnější onu druhou variantu. A obdobně si cenila přítomnosti své nejlepší kamarádky i svého milého: jejich ruce zasáhly právě včas, do míst, kde se ještě před zlomkem vteřiny zmítaly Petřiny nohy, se právě snesl jeden z dubů. Bez ohledu na svou jinak zdravou a zachovalou kůru nápory větru neustál a skácel se na cestu.“
Petra nestačila za pohotovou reakci ani jednomu poděkovat, v očích se jí zračila stejně srovnatelná vyděšenost. Ta se u všech záhy navýšila. Ve změtích poletujícího sněhu a těžkotonážních polních odštěpků se zčistajasna zjevilo cosi na způsob přicházejícího ducha ze záhrobí. Že by opět ona tajemná žena? Pravda byla naštěstí úplně jiná.
„Panebože, jsi… jsi v pořádku?“ podařilo se Pavle namáhavě zachroptět a pak vztáhla ruku ke svému bratrovi, který se jí v Petřině duševní nepřítomnosti ztratil z dohledu. Pavel se nabízené ruce podruhé milerád podvolil. Dva přátelé a sestra – to v tento okamžik byla jeho jediná možná opora. TAVARESKOVÉ vymoženosti dávno podlehly nesmlouvavému zimnímu počasí. Zbývalo vpravdě doufat pouze v jediné: že se kruté běsnění nad všemi smiluje. Prostě nemělo cenu si už dál hrát na člověka s nadpozemskými schopnostmi, něco takového zkrátka již nebylo v lidské moci obyčejných smrtelníků…
„Leč náhle jako by prosby o vysvobození tam nahoře kdosi vyslyšel, alespoň tedy těm čtyřem obyčejným smrtelníkům tam dole to tak začalo připadat. Vichr zvolňoval své tempo, stejně jako sníh, a krajina kolem poměrně razantními krůčky uléhala do klidového spánku.“
„Je… je tohle vůbec možné?“ špitla po pěti minutách do již naprostého ticha Petra.
Okamžitě po odeznění této věty se neplánovaně událo následující: odkudsi se začala linout podmanivě snivá hudba. Aby to pro čtveřici nejspíš nebyl takový šok, hudba svou přítomnost dávala najevo šetrnými krůčky. Sourozenci a pár se se zájmem do sílící hudební ukázky postupně zaposlouchávali, a každý ze čtveřice v ní zanedlouho objevil něco svého, něco sobě niterního.
Pavel patřil k těm prvním šťastlivcům, klávesová kila jeho uši jen stěží mohla přeslechnout, právě ta hodně znamenala pro hudební osmdesátkový styl, jenž tolik obdivoval, a ani Pavla na vlastní oblíbenou pasáž nemusela čekat dlouho. To se s úvodním nástrojem nenásilně propojilo hned několik těch smyčcových, z nichž se sólově projevily pouze dva z nich: viola s violoncellem. Petra se ztotožnila s dívčím hlasem, zněl totiž obdobně podmanivě jako ten její, a na Petra pak zbyla úloha nejtěžší: zase se pokoušel proměnit v pokud možno toho nejlepšího překladatele na světě, svého úkolu se ale nezalekl ani tentokrát.
Překlad se v rámci připodobnění částečně ztotožňoval s tím, co si čtveřice již stačila na vlastní kůži prožít. První sloka vypovídala o dvou znepřátelených kamarádech. To, co je v názorech rozdělovalo, nebylo paradoxně nic menšího než barva růží, leč právě tento banální konflikt měl nedozírné následky a byl zakončen hádkou. Druhá sloka pak s onou první úzce souvisela, jeden z oné rozhádané dvojice zanedlouho odjížděl do mnohem vzdálenějšího města, proslulého bujarými večírky, kde přirozeně nebyla nouze o nové potenciální tváře, avšak dotyčný se v této společnosti lidí cítil značně sevřený a dělal jednu neopatrnost za druhou. Refrén tedy dle očekávání poukazoval na důležitost soudržnosti starých přátelských vazeb, na něž by se v žádném případě nemělo zapomínat, a navíc byl podobně jako obě sloky obohacen o jména obou hlavních aktérů.
„Nejen nápadnou autentičností a tematičností daná skladba navenek vynikala. Ačkoliv tu hlavní roli sehrávali dva muži, hlasově ji interpretovala žena. Její sametový hlas však spíše než k dramatizaci dál sloužil k příjemnému relaxu, zato se ale ve vypjatých emočních momentech, kdy text po obsahové stránce nabíral obrátky, činily ony dva nástroje z oblasti vážné hudby. A to zdaleka nebylo vše…“
„A už je to tu zas,“ zarazila Petra obdobně přítomnost jazyka, jemuž příliš neporozuměl.
Pomoc v podobě francouzského překladu se dostavila téměř na požádání. Opětovně to proběhlo dosti tajemně: francouzské slovíčko i jeho český překlad se zjevily přímo ve vzduchu, a jakmile čtveřice rozdýchala i tento úkaz, přidávaly se v závěsu již celá větná spojení.
„No páni!“ vyhrkl v úžasu Pavel.
Pavla se tomu rozhodla přijít na kloub. Přistoupila k prvotnímu zjevivšímu se francouzskému slovíčku, než se ale stačila dopídit případné neviditelné plochy, počaly se na protější straně cesty ve vzduchoprázdnu objevovat podpůrné videoklipové pasáže. Dané motivy, tedy obrazy a texty, vlivem přibývání začaly utvářet pomyslné stěny a strop, až z toho ve výsledku byla chodba. Pro sourozence a pár to byl neskutečný zážitek.
„Baladická skladba sice dozněla, hned se ale rozezněla nová. A samozřejmě i tentokrát došlo na podpůrné video a překlady. Příležitost ve skladbě z živých nástrojů pro změnu dostaly hoboj s fagotem, trochu se obměnilo schéma tématu. Dívka, svými dlouhými blond vlasy připomínající typický ruský temperament, začala pět o chlapci jménem André, který z malé vesnice přichází do velkoměsta, v němž se za každou cenu hodlá uplatnit coby umělec, leč situace mu není dvakrát příznivě nakloněna. I přesto jde vytrvale za svým snem, to jest, snaží se vytvářet autoportréty lidí kolem sebe. Jeho výtvory v závěru skutečně dojdou uznání a lidé se pak na jejich základě nad sebou více zamýšlejí.“
Ona pomyslná chodba se s touto ukázkou počala rozšiřovat a čtveřice to okamžitě pochopila: měla tuto změnu respektovat a také tak učinila. Nové nebezpečí patrně již nehrozilo.
Jak tak sourozenci a pár pod vlivem hudebních ukázek kráčeli dál a dál, nikoho živého cestou nepotkávali. Po pár ujitých krocích se už dalo s jistotou tvrdit, že to, co křupe pod nohama, není již asfalt, ale mnohem těžší zemina náležící polnímu prostranství, kterou zanedlouho vystřídala ta lesní – soudě dle kořenových výhonků.
Následoval prudký výstup, a když zanedlouho jako poslední odezněla balada The end, chodba se rozplynula a čtveřice po krátkém tápání zjistila, že se nachází uvnitř místního Lebonského kostela. Ten zel jinak prázdnotou, pod oltářem se ale vyjímaly tři věci: JELEMANTEL, HÓLEJENKA a věrohodná napodobenina překrásně zbarveného ledňáčka, leč tento byl více poset modří. Nebylo tedy pochyb o tom, že jde přímo o místní mochnickou raritu, tak zvanou MALOVU neboli MALOVSKÉHO MOŘSKÉHO TVORA.
„A to zdaleka nebylo vše. Tam, kde by za normálních okolností jinak visel Ježíš přibitý na kříži, se místo něj vyjímala usměvavá tvář neznámé ženy, nad jejíž hlavou se tyčil vzkaz.“
UŽÍVEJTE TĚCHTO TAVARESKOVÝCH VYMOŽENOSTÍ LÉPE A POKUD MOŽNO SE JE VŽDY SNAŽTE UCHRÁNIT PŘED VŠEMI NEŽÁDOUCÍMI PŘÍRODNÍMI ŽIVLY. BYLA BY PŘEVELIKÁ ŠKODA, KDYBY MAGIE, JÍŽ NĚKTEŘÍ JINÍ SMRTELNÍCI ZA MAGII NEPOVAŽUJÍ, V JEDNOM KUSE USTUPOVALA MNOHEM SILNĚJŠÍM NEKOMPROMISNÍM, SVĚTSKÝM ZÁKONůM.
„Pod tím stálo připsáno.“
SOŠKA MALOVY NECHŤ NÁLEŽÍ JEDNOMU MOUDRÉMU MUŽI V LETECH, JENŽ SE I PŘES SVůJ POKROČILÝ VĚK STÁLE CÍTÍ VELMI MLÁD A MÁ V OBLASTI ZDEJŠÍ OBOROVĚNKY DALEKOSÁHLÉ ZNALOSTI. VĚŘÍM, ŽE ALESPOŇ JEDEN Z VÁS TOMUTO MÉMU PŘÁNÍ VYHOVÍ.
„A závěrem…“
NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ