Tom Patrick

„Ach jo, takže z toho kina zase nic nebude? Ta nespravedlnost, tohle další vyučování klidně mohlo rovnou odpadnout. Hrdličková je vážně poděs,“ nedal s tím Pavel pokoj ani na školní chodbě mochnického gymnázia.

„Můžeš toho remcání už laskavě nechat?“ rozjel se nanovo sourozenecký spor, jemuž Pavla srdnatě odolávala od dopoledního střetnutí s Klárou.

„Sluší se připomenout, že onomu sporu Pavla odolávala právě proto, že o Kláře Menkové a jejím přístupu k druhým začala přemýšlet do větší hloubky, tudíž se jí přítomnost bratra na několik hodin podařilo úspěšně zavrhnout a až nyní onen účinek pominul.“

„Už jsem ti nejmíň tak padesátkrát připomínala, že se v POLOMCE hraje i večer, tak proč zas nanovo pokoušíš výdržnost mých nervů?“ osopila se tentokrát Pavla na bratra spíše znaveně než výbojně.

„Ale to víš, že to vím, jen si to zkrátka pro sebe pořád dokola opakuji. A co má být?“ vykrucoval se Pavel.

„Načež se taktéž zdálo, že nad něčím závažným hloubá… i když závažným… no jak pro koho.“

„Já přece vím, co se tam dneska hraje, přece Erotomani,“ zdůraznil.

„A také film s tou ženou, co najde spřízněnou duši v chlapci jménem Damian,“ připomněla opatrně Pavla, od bratra se jí však za to pouze dostalo pohrdavého odfrknutí.

„Ahoj, vy dva. Máte se?“

„No, nezačíná nám to odpoledne příliš oduševněle, co?“

To se k sourozencům právě připojily dvě mladé slečny a jak by většina místních řekla: jedna zajímavější než ta druhá.

„Načež početná skupina přespolních by zajisté mínila: jedna podivuhodnější než ta druhá.“

Líza Kormanová s Lídou Dobovou, tak zněla jména obou dívek, se dříve znaly pouze od vidění, s příchodem na střední školu se ale spřátelily a to doslova na život a na smrt, na což upozorňovaly z leknínů upletené náramky na jejich předloktí. Líza byla menšího vzrůstu a bříško se jí pozvolna zakulacovalo, Lída se naopak vytahovala do výšky a „kypěla“ štíhlostí. Obě dvě si padly do oka, přestože se výrazně lišily i ve svých zájmech: Líza preferovala vše, co se týkalo koček, naproti tomu Lída od narození doslova propadla první republice, kde jí k srdci nejvíce přirostla herečka Anny Ondráková – té svým obličejem, vlasovou i oblekovou stylizací jako by z oka vypadla.

„Co ještě dodat? Snad jen: protiklady se přitahují.“

Než ale sourozenci stačili na pozdravy dívek zareagovat, prosmýkla se kolem nich Bohunka Klepačová, jakoby omluvně a zároveň i trochu nerudně loupla po Pavle očkem a kvapem pak pospíchala na konec chodby do sborovny. Tvářila se dost ztrápeně.

„Chuděrka jedna malá,“ pronesla líbezně a zároveň soucitně Lída, jako by právě sehrávala part své oblíbenkyně pod taktovkou Karla Lamače, který kdysi Anny Ondrákovou proslavil ve svých filmech.

„Co se jí stalo?“ vyzvídala okamžitě Pavla, v odpovědi Lízu ale stačil předběhnout s vlastním úsudkem bratr: „No co by? To přece není vůbec těžké uhodnout. Naše Klárinka po kratičké době začíná opět zlobit, tudíž se Bohunka zcela oprávněně obává toho, jak to vedle ní v lavici přežije.“

Pavel to ze sebe vysoukal dost hrubě a rázem ho polil pot, nikoliv však z pocitu viny. Kolem procházel hlouček studentů z jiných tříd a ten čítal i několik dívek, načež dvě nebo tři z nich naráz vyprskly smíchy, když spatřily tu velice obstojnou pózu generála se vztyčenou rukou.

„To nebude jen tím,“ ujala se konečně slova Líza a pobídla ostatní k chůzi. „O tom, k čemu došlo dnes dopoledne v parku, jste už předpokládám něco zaslechli.“

„Ano, tady s bráškou jsme dokonce byli přímými svědky toho, jak tam jistá žena…“

Pavla se v půli věty zarazila. U sebe přece měla schovaný papírek, který dotyčná zahodila. Až teď si ho pozorně začala prohlížet, jednalo se o rébus a ten skutečně pocházel z restaurace, v níž Tom Wong coby KROSOVKÁŘ pracoval.

„Právě toto exotické jméno se oné ženě stalo terčem v oku, právě tomuto jménu se tolik podivovala a přikládala mu velkou váhu, když ho spatřila na oné vývěsce.“

„Pravdou zůstává, že ho v té čínské restauraci od onoho incidentu nikdo nespatřil,“ navázala Lída. Pavel konečně zanechal své trapné pózy, vzpamatoval se a pospíšil si za děvčaty.

„Ale tohle jsem chtěla říct: že nejspíš právě ty výhružné znaky na vývěsce Bohunku tak rozhodily, všichni přece víme, že její maminka pracuje v hotelu Ornamenti jako pokojská, a zrovna, když měla službu, tak se přišlo na to, že tam kdosi obdobně poničil povlečení v jednom z pokojů,“ dobrala se Líza konečně toho, čeho chtěla. Pavel tentokrát nasadil jemně podrážděný výraz.

„Co je to zas s tebou?“ všímala si pozorná Pavla.

„Nic, jen se zkrátka netěším na Hrdličkovou,“ vzkázal věcně sestře.

Podobně na tom momentálně byla i většina ostatních žáků z jejich kmenové třídy. Jarmila Hrdličková, jinak devětadvacetiletá žena velmi štíhlé postavy zakládající si kromě diet na pravidelné kadeřnické vlnitelnosti svých hnědých dlouhých vlásků, v učebně hudební výchovy ostatně již nějakou tu dobu pobývala a pozorně sledovala sebemenší šelest u dveří. Jakmile někdo vstoupil, významně si vždy na nose poupravila brýle (ty si profesorka klidně mohla odpustit, musí se ale nechat, že jí pokaždé dodávaly na důležitosti a autoritě, když tomu hudba nedopomáhala), jako sova pak na příchozí skrz ně dlouze upírala své přísné oči a nepřestala s tím, dokud se neusadili.

„Á, tak konečně! Konečně se k mé nesmírné radosti dostavila čtveřice, z níž alespoň dva jsou schopní vnímat krásy tak přemile znějící mírumilovné hudby, jakou je ta léta prověřená klasická,“ poznamenala povzneseně.

„Pche, prověřená, spíš tebou zabijačkově provařená,“ procedil Pavel skrz zuby a měl štěstí, že se to k Jarmile Hrdličkové nedoneslo, ona totiž neměla pouze hlásek jako konipásek, ale i uši hodné tenkých stěn.

Pavel i Líza velmi dobře věděli, ke kterým dvěma právě příchozím osobám se ta výjimečná dobrosrdečnost ze strany profesorky vztahovala, oni dva to rozhodně nebyli.

„Navíc na mladém panu Kolodějovi zase byla znát ta věčná nespokojenost s nemožností danou domněnku vyslovit před třídou nahlas, ačkoliv věděl, že by za ni sklidil kýžený ohlas, leč slečna Hrdličková byla bohužel tou, kdo o hodině hudební výchovy měl hlavní rozhodující slovo, tudíž se Pavel musel spokojit pouze s Líziným souhlasným úšklebkem a to ještě takřka nenápadným.“

Jarmila Hrdličková si ovšem okamžitě dokázala sjednat pořádek, jakmile se do třídy jako poslední přihnal Kamil Faukenknecht, samozřejmě zahloubaný do svých papírů. Pavel Koloděj si chtěl svou starou známou hláškou z MALOVANKY nyní napravit reputaci, dostalo se mu však za ni pouze jediné odpovědi a to ještě navíc v podobě podstolního kopance – od koho jiného než od vlastní sestry. A protože se mezitím činil i sám Kamil (ten Hrdličkové v krátkosti oznámil ono své proslulé „…může za to Mikeš, perský kocourek z Bubovic.“), tak když i on zasedl, začala profesorka brát vážnou hudbu nejen jako svou zhoubnou vášeň, ale rovněž i jako dokonalý nástroj pomsty.

A tak se na pořad dne dostaly písemné práce. Ty dle očekávání většiny žáků nedopadly zrovna valně, profesorka Hrdličková si totiž zakládala na přesnosti, přehmaty odpouštěla zřídka a když už, tak jen velmi nerada a s těžkým srdcem.

„Sluší se ještě dodat že za vydatného přemlouvání z řad ostatních profesorů, ti tak nedobrovolně Jarmile Hrdličkové vzdávali hold coby zcela výjimečné osobnosti gymnaziálního ústavu, kde po bývalém profesoru Igoru Batnickém pozvedla do výšin předmět s iniciály HV, a tak vlastně dali průchod své fantazii.“

I tak Bohunka, jinak ve všech ostatních předmětech jednoznačně ze třídy nejlepší, nemohla obdržet od Jarmily jedničku, když Prodanou nevěstu omylem přisoudila Fibichovi, i protentokrát musela ustoupit Pavle, ta tedy opět jako jediná mezi svými vrstevníky kralovala, což se nedalo říci o jejím bratrovi, ten právě jen nevěřícně kroutil hlavou nad svojí tři minus.

„No co se vám na tom nezdá? Chopin a Valčík, Ravel a Bolero, to svého času bývaly opravdové hudební modly a pojmy,“ začala Jarmila hned poškozeného zasvěcovat.

Jenže nebyl by to Pavel, aby se okamžitě nezačal vzpouzet, že má pravdu on a ne profesorka, neboť Chopin jednoznačně byl sepsán pro italského skladatele a zpěváka jménem Gazebo, což on jako velký znalec staré dobré italské taneční školy musí vědět, a stejně že se to má s německým Fancym a jeho Bolerem, načež Pavel neopomněl připomenout i podtitul Hold Me In Your Arms Again, a navíc k tomu závěrem připojil, že kdo tohle z rádia, hudebních nosičů či dokonce encyklopedií zaměřených na světovou hudbu nezná, tak jako by snad ani nemohl existovat.

„No tak tohle je už vrchol všech nehorázných vrcholů!“ zněl hněvivý verdikt profesorky Hrdličkové. A to vedlo k tomu, že se namísto jakéhosi EC popu, jenž byl původně na programu dne, z desky začalo linout Bolero, ovšem to Ravelovo. A jakmile dojelo do konce, bylo mu ze strany profesorky věnováno repete, dokud drnčení zvonku neohlásilo konec hodiny.

„Co k tomu dodat? Pavel Koloděj propadl v totální nemilost potažmo všech svých spolužáků a mnozí z nich mu to pak po skončení hodiny i v jejím průběhu dávali všelijak najevo. Paradoxně jediným, kdo k němu z nenadání mohl vedle Lídy děkovně vzhlížet, byla Pavla. Ona přece vážnou hudbu milovala, ovšem onu radost bratrovi neudělala: jednak by ho tím ještě více rozhodila a také si za žádnou cenu nehodlala znepřátelit ty, s nimiž musela přečkat další vyučování pod jednou střechou.

Nevraživost studentů se neplánovaně ještě navýšila, nástěnka totiž oznamovala odpad VZF neboli Vědy zvláštních forem. Tento předmět se věnoval nauce snů a žáci se jí přímo v hodině učili formou různých relaxačních cvičení. V této problematice je zaškoloval člověk, jenž se onomu intenzivně věnoval řadu let. Důvod byl prostý, onen dotyčný ne vždy prožíval příliš šťastné období, jistou dobu žil sám, neměl poblíž žádnou spřízněnou duši, a tak coby samouk z knih pronikal do tajů relaxování a dle návodů prováděl cviky, co mu pak umožnily lépe se uvolnit a postupně myšlenkově ovládat vnitřní snové procesy ve svůj vlastní prospěch.

„Proč ale zůstávat skromným? Zajisté neuškodí dotyčného přímo jmenovat, přestože je momentálně jaksi – jak by se to správně česky vyslovilo – indisponován. Marek Smolnivý, tak zní celé mužovo jméno, a nebýt právě Emy Chardové, která se s darem ovládání snů přímo narodila, možná by ani Marek v sobě nenašel odhodlání podělit se s ostatními o své zkušenosti v daném odvětví.“

„Ach ne! Podívejte, no jen se na to všichni podívejte, náš Smolníček stůně!“ poznamenala smutně Lída, když se s Lízou jako první ze skupinky studentů, jež tento předmět navštěvovali, protlačily k nástěnce.

„Soucítím s tebou, Lídinečko, tohle si naše podvědomí rozhodně nezaslouží,“ přitakala Líza a HÓLEJENKOU přísně namířila do míst, kde dané oznámení vešlo v platnost. „ABRAKA DABRA I MAGIC RETURN DESTÝNE HNEDLEŠUPING ERMOCT! Smolníčku, vrať se,“ vyslovila rádoby zaklínadlo. Papír se pod vlivem HÓLEJENKY prohnul a následně přistál na zemi, avšak nepřivolal toho, koho měl, nýbrž…

„Ale koukejme, koho tu naše vědátorské oči nevidí? Dobrého čtvrt odpoledne vám vinšuji,“ oslovil stylově Lídu jeden z příchozí skupinky a společně s ostatními se bavil nad tím, jak Líza ze sebe nevraživě svléká JELEMANTEL. „Hmm, zlomková neviditelnost, to je něco jako kapka v moři, jak by to pravděpodobně vystihl milovník podobných hříčkových bentokliček staříček Litevský. Ovšem je znám mnohem zaručenější způsob, jak si stav bytí a nebytí prodloužit, že, Metlománku?“

To už chlapec od děvčat mířil pohledem na postavu stojící vedle. Tentokrát nešlo o Pavla Koloděje, ten se ostatně po celou přestávku před třídou schovával v boxu, kde si nedobrovolně hrál na druhého Kamila Faukenknechta.

„Tak copak nám povíš nového, Metíku? Objev pokročil?“ bavil se chlapec dál na účet osloveného. Počítačová skupinka z toho už slzela smíchy.

„Nebo z toho měla druhé Vánoce, pokud bych pro to nyní měl hledat svá vlastní vhodná slova v rámci metafor.“

„Snažíš se mi tím snad naznačit, Roberte, že jsem se… jak bych to jen řekl slušně, abych tím sám sebe neurazil… narozením sekl o několik let, a to jen proto, že se pokouším bádat nad něčím, co ještě nespatřilo pupek tohoto světa?“

Petr Metelník moc dobře věděl, proč by měl pečlivě vážit slova, správně vytušil, co zase nastane. Robert, na první pohled svým zjevem spíše připomínající sedmnáctiletého výrostka vycvičeného z posilovny než zapáleného počítačového vědátora, pyšně z brašny vylovil notebook a slavnostně na něm přihlížejícím začal předvádět vlastní hru.

„I když vlastní… no jak se to vezme.“

„Ale to přece není nic převratného, jen jsi Humlerovu AKVARISTIKU přikrášlil o mord,“ vyjádřila se k demo ukázce nevraživě Lída, když na obrazovce spatřila sportovní tým, snažící se přejít z jednoho konce hřiště na ten druhý skrze starý dům, kde hráči spíše místo míče často nacházeli smrt v područí krvelačných monster z vesmíru, pokud se jim tedy zavčas neubránili ping-pongovými pálkami či tenisovými raketami.

„Hold, doba se mění, Dobová, svět si prostě žádá nové vychytávky,“ bránil se Robert nařčení z případného kopírování, a protože Líza zase začala dorážet s neviditelností, tak se Robert snažil jejímu přání vyjít vstříc tím, že spustil ukázkovou verzi jiné hry. V ní se prezentoval bijec, jenž vedle vymožeností jako létání či skákání bez padáku měl i tuto vlastnost.

„Leč i zde jako by byl stále kdesi v pozadí přítomen původní nádech AKVARISTIKY.“

„A stejně je TAVARESKA lepší, to tvé se pořád odehrává kdesi v imaginárních prostorách, kdežto tohle “ (Líza obratně máchla HÓLEJENKOU, takže Robert měl co dělat, aby se jeho notebook nečekaně neodporoučel z okna ven) „má navenek okamžitý účinek a navíc zcela reálně živý.“

Poměr sil tak byl nečekaně vyrovnán. Robert se ovšem z desetivteřinového šoku rychle oklepal a namísto nových oslavných přednášek se hubovatě pustil do Lízy, jak že se to zbrkle chová, že jeho přenosná chlouba klidně mohla skončit na cucky kdesi v útrobách hřiště, načež Líza hned přešla do protiútoku, že jí to vůbec nezajímá. Také Lída kamarádce přispěchala na pomoc, začala básnit cosi o Vlastu Burianovi, že ani tomu by se zajisté příliš nezamlouvalo, kdyby v jakési pochybovačné hře spatřil, jak někdo někoho lynčuje, neboť on sám se kdysi stal obětí něčeho podobného.

Tento argument pro změnu vyprovokoval k řečnění jiného člena počítačové skupinky. Z jeho úst si Lída ihned vyslechla kritiku na svou osobu, co jako ona do toho má co mluvit, když její příjmení, vlasová kompozice a navíc celý ten staromódní ohoz už dávno vyšly z kurzu, tak ať laskavě kouká držet jazyk za zuby. To Lída záhy skutečně udělala, jen se navztek tomu, kdo jí to poradil, převtělila do svého idolu, tudíž po vzoru Anny nastavila oči a našpulila rty, leč záhy si to přikrášlila i o JELEMANTEL, do něhož se bleskově navlékla. A pak už stačilo využít několikavteřinové neviditelnosti, kdy Lída Líze ladně z ruky uzmula HÓLEJENKU. Robertův pobočník tak ztratil rovnováhu, odporoučel se k zemi a začal po ní v kolečku rotovat jako děcko na kolotoči.

„Co se to tady děje?“

Ten hlas náležel Radaně Nývltové. Robertův pobočník ovšem díky těm několika otáčkám měl zcela jiné mínění, soudil, že jde o Jarmilu Hrdličkovou; její duch ho ostatně strašil už od první hodiny ranní, kdy ještě před odchodem na následný koncert musel odvyprávět kompletní životopis Bedřicha Smetany, neboť ten věnovaný Antonínu Dvořákovi se milovnici staré dobré vážné hudby nezdál příliš dostačující.

Radana i Jarmila si ale i tak byly na pohled celkem podobné – tedy skutečně vážně jen na ten pohled. Radaninu štíhlost však nezahalovaly nakoupené svetry, nýbrž ony vlastnoručně upletené, vlasovou hřívu jí nezkrášlovala ta příznačná pro hnědovlásky, nýbrž ona protichůdná, tedy blond, a také hlas měla Radana, na rozdíl od své mnohem mladší kolegyně, položený nikoli ve výšinách ale v dolní altové poloze, čišela z něj tedy přísnost zcela přirozená, ne tedy ta pokusně vyumělkovaná v podobě nasládlého pisklavého hlásku.

„To mi ne, paní profesorko, to oni,“ začal Robertův společník Radaně referovat, když konečně rozpoznal, kdo to na něj shora se zájmem civí. A rázem stál na nohou a přísně ukazoval do studentského chumlu na Lídu s Lízou.

„Radim má pravdu, paní profesorko, tohle všechno skutečně vyprovokovaly tyhle dvě,“ chytl se jeho slov žalobně i Robert, načež ihned básnil o tom, jak mu Líza pod vlivem TAVARESKOVÝCH vymožeností málem zničila notebook, v němž má uloženy všechny své osobní a jiné důležité věci. Poškozená dala okamžitě najevo hádavý nesouhlas, a Lída se opět precizně vcítila do svého idolu a měkce poznamenala, že Karel Lamač byl v porovnání s těmito jelimánky (a to teď měla na mysli kompletně celou počítačovou skupinku) šarmantním elegánem první extratřídy.

„To zajisté. A nepochybně se ještě dozvím, že onen hlavní podnět k šarvátce dal Petr Metelník,“ odtušila Radana.

„No ano, přesně, no jen se…“

A počítačoví nadšenci s TAVARESKOVÝMI náhle prohrávali, neboť Petr v hloučku už nějakou tu minutu nebyl přítomen. Nenápadně se z něj vymanil poté, co ho v hádkách zastínily spolužačky a o kus dál se věnoval jen své přítelkyni. Ve vzájemném harmonickém souznění tam posedávali v taburetkách a cosi si pročítali.

„Co k tomu ještě připojit, aby to vyznělo naprosto dokonale? Snad jen: láska je krásnou věcí, ne-li přímo světovým fenoménem, jenž je třeba si hýčkat.“

„Rozhodně nestačím vycházet z údivu, v kolika vztahových rošádách, Roberte, dokážete sehrávat prim. Jako by vám nestačila ona jediná, už tak dosti komplikovaná,“ poznamenala profesorka Nývltová, a Robert už pomalu ale jistě začal coby poražený vyklízet pole, neboť pobouřený hlas jeho přítelkyně sílil a rázné kroky se z horních pater budovy nebezpečně přesouvaly do přízemí.

A Radana Nývltová tak zase měla plné ruce práce, Robertova přítelkyně se rozhodně neprojevovala jako Lída, tedy jako šarmantní dáma s vytříbeným vkusem, a v jednání s druhými o mnoho hlasových decibelů převyšovala Lízu. A chudák Robert si to ječení musel přede všemi chtě nechtě vychutnat až do hořkého dna. Mimo jiné tu padlo i obvinění typu, že by se Robert měl nad sebou konečně vážně zamyslet a že „buďto tedy já, nebo ta tvá povedená skupinka zainteresovaných lobistů“. Načež Roberta se to hluboce dotklo a přeci jen v sobě našel dostatek odvahy, aby přítelkyni důrazně připomenul, ať zas tak moc nepřehání, a co že to do ní najednou vjelo, tedy proč jí najednou vadí jeho mimoškolní aktivity, když tomu tak dříve nebývalo. Přítelkyně si to ale stejně omluvila po svém, a tak hrozilo, že se vzduchem prožene facková přeháňka, chodbou se ale rozlehlo pronikavé: „TAK DOST!“

„Co dodat tentokrát? Snad jen: láska je křehkou záležitostí a někdy se holt poraní, načež to pak převelice bolí.“

Radaně Nývltové se nakonec přeci jen podařilo spor urovnat a to nikoli dalším křikem či pod hrozbou trestů, pouze stačilo zmínit jméno ředitele školy a v očích všech přítomných se okamžitě dal spatřit výraz zděšení. Stoupenci VZF si následně mohli připsat další bod k dobru, Marek Smolnivý sice ve škole skutečně přítomen nebyl, Radana ale hodinu hodlala zachovat, takže se pro tento den výjimečně rozhodla stát její hlavní patronkou.

Třída, v níž nauka snů probíhala, překvapivě pro tyto účely nebyla nijak zvlášť speciálně zařízená. Čítala naprosto obyčejné lavice a židle, pouze v rámci rozmanitých relaxačních cvičení se zavřela okna a občas stáhly žaluzie, aby dovnitř nepronikaly pouliční ruchy či matoucí světlo.

„Jak mi bylo Markem později oznámeno, s těmi obyčejnými židlemi namísto pohodlných KRESOJLEK či absencemi LIDVJENEK se to mělo následovně: pokud chtěl žák při studiích snů uspět za všech okolností, tedy i ve svízelných situacích, nebylo dobré, aby si výhradně navykl na TAVARESKOVÉ a jí přidružené vymoženosti, měl se zkrátka k ovládání snů dopracovat svou vlastní vůli a pílí.“

Studenti se usadili na svá místa. Do chodu se na jejich výslovná přání uvedla možnost přehrání snových výkladů a nezbývalo tedy doufat, aby jindy ojedinělá hodina – dnes tedy pouze polovičně ojedinělá – nebyla narušena z řad nečekaných zvědavců či dalších buřičů (potyčka na chodbě přeci jen z hlav návštěvníků VZF odeznívala velice pozvolna).

A přece se důvod k obavám jevil jako něco reálně stále možného, kdosi neustále bral za kliku, dveře však neotevřel.

„Vstupte,“ vyzvala již popáté neznámého Radana, klika se však dle stejného scénáře navrátila do klidového stavu. Pavlovi to opět silně narušilo už tak dosti krkolomný výklad o vlastních snových zážitcích, které navíc podporoval nevěrohodný záznam.

O mnoho úspěšněji na tom byla děvčata. Líza se tentokrát výhradně podřídila Lídinu světu a obě společnou projekcí a doplňkovým povídáním své spolužáky nechaly nahlédnout do zlatých prvorepublikových časů, ovšem s příměsí decentně pojatého tajemna.

Jenže zase to cosi narušovalo, tentokrát už přímo klepot na dveře. Radana Nývltová kvůli tomu prezentaci ale nepozastavila, což Pavla okamžitě namíchlo, jen dívkám rukou naznačila, ať v ní dále pokračují, a šla se podívat na chodbu, kdo si to tropí žerty, zaregistrovala tam však pouze vzdálený dusot nohou a pitvořivý smích. Radana se tak vrátila nazpět do třídy, z katedry se ale i s židlí přemístila na číhanou právě ke dveřím.

Tak se postupně v prezentaci vystřídalo dalších pět studentů (nutno poznamenat, že těm už žádný rušivý element vypravěčské nitky nezpřetrhal), mezi nimiž nechyběla ani Bohunka – ta líčila, jak se v jednom ze svých snů setkala s národním buditelem Janem Amosem Komenským, který ji ochotně seznamoval s českou kulturou napříč stoletími. Avšak Radana nakonec měla přeci jen největší pochopení pro jinou dívku.

„Země se již po dlouhá staletí zmítala ve vzájemných nesvárech a tak se jednoho dne na ní musel zrodit človíček, jenž by jí daroval pouto vzájemné soudržnosti,“ započala těmito slovy po Bohunce Klepačové své vyprávění Petra Lavordová. „Onen človíček dostal jméno Vít, toť odvozenina od latinského slova Vitae neboli česky život, od útlého mládí totiž navenek projevoval ojedinělé nadání vyhýbat se všem možným nástrahám, jenž mu do cesty stavil Osud, a také uměl léčit vše nemocné.

Jednoho dne se opět přihodilo nevídané. Vít, jako již tolikrát předtím, bez úhony dokázal projít kolem lva a přemluvit ho, aby ušetřil muže z jeho kmene, neboť lev se ho právě chystal zardousit, chlapcovu výzvu však uposlechl. Vše se odehrálo za účasti několika přihlížejících.

A tu se poprvé v živé podobě zjevil Osud. Pro Víta to byl neskutečný zážitek, viděl ho vůbec poprvé v životě, navíc jako jediný na celé širé planetě. Přihlížející z jeho kmene i tak správně vytušili, že se tu začíná odehrávat cosi zvláštního, to poté, co chlapcův pohled směřoval do míst, kde oni nikoho nespatřovali. Následně užasli podruhé, to když Vít s Osudem začal rozmlouvat.

Stále mi hatíš plány, cožpak nevíš, že lvi jsou od přírody, tedy mou zásluhou, stvořeni pro to, aby požírali vše živé, co se jim připlete do cesty, tedy i lidi? káral Víta Osud.

Prostě nemám rád pohled na krev, mnohem krásněji jí je vyobrazen západ slunce,“ hájil se Vít.

Což ti tedy slunce nestačí jako projev mé úcty k tobě a celému tvému i ostatnímu lidu na této planetě, navíc v podobě tepla a světla?

Ne, nestačí, odvětil Vít.

Ó, jaký ty jsi mi to ale nevděčník! Teď lituji, že jsem tě obdařil tak výjimečnými schopnostmi, dušoval se hněvivě Osud. Z jeho hlasu byla znát čím dál větší zášť.

Nyní už své rozhodnutí nemůžeš vzíti zpátky a za to já jsem velmi rád, nebál se Vít připomenout, od Osudu se mu za to ale dostalo pouze výsměchu.

Já jsem Osud, mohu tedy měnit vše, vzkázal věcně chlapci, avšak ten se nedal, neomylně věděl, v čem tkví slabina Osudu.

Ne, to nemůžeš. Jednou jsi ustanovil, že se v čase nelze vracet zpět. A i kdyby ses mi nyní rozhodl uzmout mé předvídatelné a léčivé schopnosti, jež žádný jiný smrtelník na této ani jiné planetě tvým přičiněním neobdržel, už nelze smazat to, co se jednou jejich zásluhou uskutečnilo. Dvakrát zkrátka nelze vstoupit do téže řeky, tak tomu tvým přičiněním jest dáno, co tento svět poprvé povstal z ničeho.

Tvá mluva mě neskutečně dráždí, chlapče.

Vít ale z mluvy Osudu neomylně poznal, že tím dává najevo, jak ho mrzí, že na ono cestování časem nepomyslel již dříve. Osud se tedy alespoň nyní snažil získat času nazbyt, aby dostál vlastní důstojnosti coby hlavní mocnář, pán všeho živého i neživého, jako mocnář a pán celého vesmíru.

Nade mnou beztak nemáš šanci zvítězit, chlapče. Hlad lva zanedlouho sám přiměje, aby se pro svou uzmutou kořist vrátil.

Jenže já budu bdít dnem i nocí a svými dovednostmi způsobím, že se lev své oběti opět vzdá, dodával si Vít kuráže.

To ti i tak nebude nic platné, človíčku, všude po světě pobíhá statisíce jiných krvelačných lvů, nebude pro mne tedy problémem vyhledat jednoho z nich trpícího hladem a přimět ho, aby si za svou oběť vybral jiného smrtelníka, čemuž ty nedokážeš zabránit, neboť se tak stane na tisíce mil daleko od tvého rodiště, předl radostně Osud a rty se mu zkřivily do posměšné grimasy.

I tak vyhraji já, vzdoroval mu statečně Vít.

Nechybí ti ctižádost, to uznávám, avšak porazit mne, to jest nemožné, dmul se pýchou Osud.

Zkusme to tedy, pro začátek vložme do společných rukou osud lidské a zvířecí říše. Pokud ty vyhraješ, sám dám v sázku své schopnosti a ty si tak pevně pojistíš nadvládu nad oběma říšemi, avšak pokud se štěstí přikloní na mou stranu a ty prohraješ, bude to pro lidi a němé tváře znamenat vstup do zcela nové životní etapy, v níž pak budou navěky žít ve vzájemné harmonii a míru, bez oněch krvavých příkras a fyzické bolesti.

Budiž, souhlasil nakonec Osud.

Vít se tedy dal do práce. Sebral ze země klacík a jím do písku vyznačil příslušný obrázek člověka a lva ve vzájemné sympatizantské symbióze.

To má být jako vše? poznamenal pochybovačně Osud a motiv lenivým mávnutím ruky pozměnil.

Co to jako má být? otázal se však Vít.

Cožpak to sám nerozpoznáš? Toto je lev, ukázal Osud na první motiv, a toto člověk jím roztrhaný na kusy, okomentoval následně druhý.

Vskutku? podivoval se nad tím dál Vít. No mně to rozhodně tak nepřipadá.

A co ti to tedy připomíná?

Můj vlastní motiv, jen tebou rozpracovaný do mnohem větší hloubky, stál si za svým Vít.

Mýlíš se, človíčku, poznamenal Osud.

Jak bych se mohl mýlit? Přece dvakrát nelze vstoupit do téže řeky, tak jsi to přece sám kdysi ustanovil. Ale pokud tě má odpověď neuspokojuje, podám ti důkaz i od jiných.

Nuže, ať je tedy opět po tvém, stejně to nakonec budu já, komu bude náležet výsledný ortel. Jsem přece Osud.

A Vít se vzdálil. Vydal se nazpět k lidem ze svého kmene. Nesnažil se brát zřetel na jejich užaslé pohledy. Jen jim prostince vzkázal: Prokázal jsem vám laskavost tím, že jsem ze spáru lva zachránil jednoho z vás, na oplátku mi tedy vyjděte vstříc a podpořte můj názor. Tím prokážete úctu nejen mně, ale navěky věků i sami sobě.

Lidé z chlapcova kmene se dané žádosti nezalekli, naopak se jí plně podřídili – nikoli však pod nátlakem jednoho z jejich výjimečného človíčka, nýbrž na základě rozumu vlastního. Neboť kdo by chtěl neustále trpět a vzdorovat tomu, kdo z nedobrovolného donucení neustále baží po životě a krvi jiných? Nakonec i lidem Vítova, Osudem pozměněná malba, když k ní společně dospěli, s trochou té větší představivosti sama připomněla to, co jemu. Osud tak prohrál. Doplatil na svou ješitnost, na svou pýchu.

A tím pádem…“

„Tím pádem se nám tu lidské a zvířecí říše navzájem začaly mrouskat. Gratuluji, Lavordová, podobnou ptákovinu by ze sebe nedokázal vysoukat ani ten největší světový myslitel uvězněný na klinice pro duševně choré jedince. Výjimečný původ, zdá se, opět nesmazatelně nese ovoce.“

Jindy všemi účastníky tolik oblíbená hodina definitivně ztratila své osobité kouzlo. Postaraly se o to tyto faktory: nečekaný vpád oné obávané nezvané osoby a zaspání profesorky Nývltové na postu hlídače. Radana se do příběhu Petry vcítila natolik, že absolutně zapomněla, proč posedává u dveří, které se teď nečekaně rozletěly dokořán.

„No co pořád mlčíš, Lavordko? To ti náhle vyschly hlasové pojistky, nebo co?“ Klára náhle zbystřila. „Á, co vy tady, paní profesorko? To vás vedoucí tohohle ústavu sám od sebe povýšil, nebo si to tak naše světice Lavordice zařídila osobně?“

Radana Nývltová vyčkávala, stále hledala vhodná slova, jimiž by Kláru oslovila. Petr hbitě vyskočil z lavice, naopak jeho milá do ní zabořila provinile oči, to když se podivnou lámavou chůzí Klára došourala až k nim.

„Sám náš velký Romeo,“ přijala Klára mileráda novou oběť. „Tak jestlipak budeš ve svém počínáníčků úspěšnější než tvůj přítelíček Koloďánek? Ten se totiž nezmohl ani na ubohou facku,“ zkřivila rty do posměšné grimasy.

„Tak to by už, Menková, stačilo. Laskavě opusťte třídu,“ vyzvala Radana napoprvé Kláru přeci jen klidně.

„I přesto bylo na profesorce češtiny znát, jak se s oním hněvem, stejně jako Pavel, jehož mezitím nenápadně nazpět do lavice usměrnila sestra, uvnitř sebe srdnatě potýká a jen velmi obtížně se přinucuje nevybuchnout naplno vzteky, z čehož Klára, jinak šestnáctiletá dívka dosti nedbalého vzhledu, okamžitě začala těžit.“

„Odejít? JÁ A ODEJÍT?“ postarala se tedy Klára jako první o ostrou hubovatost. „Vy těm ozdravnejm kecům dáváte automaticky za jedna a já mám, paní profesorko, odejít?! JÁ?! PCHE! TO SOTVA!“

„Přestaňte tu laskavě hysterčit,“ zkoušela to profesorka Nývltová stále po dobrém. Petr nadále zůstával ve střehu, Klára se od lavice totiž nemínila vzdalovat.

„Ale já přece nejsem hysterická,“ pokoušela si náhle zahrát na neviňátko. „A na rozdíl od některých jsem i plně střízlivá!“ opustila hned od toho, zakřičela to a znovu po Petře významně loupla nevraživě očima, načež je zase záhy ublíženě upřela na Radanu.

„Nejen jí, i všem ostatním ve třídě okamžitě docházela paradoxnost těch slov, Klára dovnitř vpadla dosti malátně, nebylo žádných pochyb o tom, že před vstupem požila něco více alkoholu. Spekulace o tom, komu náležely klepot a tajemné pobíhání po chodbě, tak rázem ustaly.“

„Ne, při smyslech rozhodně nejste!“ odvětila Radana za sebe a prakticky i za žáky a to již o dost přísněji. „Tak padejte, tady nemáte co pohledávat!!“ přidala na důrazu.

Na Kláru ten zvýšený hlas očividně zabral, k úžasu studentů se ke dveřím skutečně začala pozvolna belhat. Jenže…

„Vlastně proč odcházeti? Nové snové příběhy – nový důvod pro osobitý komentář. Tady zůstanu!“

Vše se opakovalo. Jakmile Klára zaznamenala, že se během jejího přesunu další student odhodlal k vlastní prezentaci snových zážitků, považovala za správné rozpoutat nové vášnivé diskuse. Petr Metelník se napodruhé neudržel a Kláře vlepil jednu pořádnou facku, a to poté, co se přestala navážet do Kamila (ten si to ovšem vysvětloval spíše tak, že se mu pokouší ukrást jeho poznámky, do nichž během líčení příběhu ostatních nepřestával nahlížet) a ještě hruběji si vzala na paškál jeho přítelkyni. Mělo to dohru, Klára po Petrově zásahu začala zpytovat svědomí, záhy ovšem přistoupila k šokované Bohunce a nečekaně se jí ovinula kolem krku a jakoby zamilovaně neopominula okem loupnout po sourozencích. A pak Klára na celé kolo kvílivě začala básnit o tom, co pro ni Bohunka všechno znamená, jak moc ji má ráda, ovšem to zdaleka nebylo vše.

„OKAMŽITĚ TOHO NECHTE A PADEJTE ODTUD, MENKOVÁ!“ spustila konečně Radana pravou zlobu, neboť Klára Bohunku do toho všeho ještě navíc začala líbat, a ta se tomu, chudák, všemožně snažila bránit se slzami na krajíčku.

Marně. Klára Menková holt měla svou vlastní hlavu. „A to mi jako bude poroučet někdo, kdo vlastnoručně pletený svetry dávno nedokázal vyměnit za batolata?“ Tím teď narazila na obzvlášť citlivé profesorčino místo.

„VEN!“ zavelela mocně Radana. Bohunka si konečně mohla oddechnout, Kláru to přimělo dát jí pokoj, ovšem ten společný pro všechny jako by stále vězel kdesi v nedohlednu.

„Ale no tak, paní profesorko, dejte naopak vy průchod vlastnímu snění a sdělte celé třídě, jak se žena cítí, když nemůže míti vlastní malé harantíky a její vášnivě lačný mužíček se s něčím takovým po celá dlouhá léta v žádném případě rozhodně nehodlává smiřovati,“ nepřestávala Klára provokovat, tentokrát hlasem pětiletého loudícího děcka.

Třída v šoku sledovala, jak si to Klára za onoho remcání k profesorce vrávoravě šine.

„No tak, Radanko, námi všemi milovaná, pověz nám k tomu něco…“

„TAK DOST! VEN!“

Rázem vzduchem probleskla druhá facka, mnohem mlaskavější. Dveře pod Klářiným tlakem následně div že nevyletěly z pantů, jak s nimi prudce trhla a rázem je za sebou zase obdobně zabouchla.

I když se Klára do třídy nevrátila, její výstup měl drtivý dopad: VZF do svého zdárného konce nedospělo. Radana hodinu předčasně ukončila a nikdo ze studentů se jí to radši nepokoušel míti za zlé.

„A tak nejen duch Jarmily Hrdličkové se ten den šířil po chodbách gymnázia, i ten Kláry Menkové ne a ne jen tak zmizet. Studenti málem že nezakopli o podnos, na němž byly přichystány podezřelé lahvičky s jakousi namodralou tekutinou, jakmile překročili práh učebny.“

„Nešahejte na to!“ vyzvala přísně žáky profesorka Nývltová, Pavla za jejími zády přesto jednu lahvičku pro sebe ukořistila.

„Tady máš tu svou křehkou ženskou duši plnou pochopení,“ neodpustil si v rámci vlastní soukromé naštvanosti připomenout sestře Pavel, když se pak chodbou vlekli o několik pater výše na poslední hodinu fyziky. Petra, jdoucí za nimi po boku přítele, však považovala za správné vrátit se do přízemí, již předtím si povšimla, že profesorka ve třídě zanechala všechny své věci. Rozhodla se jí je tedy donést.

Radana Nývltová seděla u svého stolu u okna, nikdo jiný v češtinském kabinetu přítomen nebyl. Cosi si tam v slzách prohlížela a rozhodně se nejednalo o písemné práce. Petře to připadalo zvláštní, ještě nikdy profesorku neviděla plakat. Vědělo se o ní, že jinak snese hodně.

„Tohle jste si zapomněla ve třídě, tak jsem si dovolila vám to sem přinést,“ upozornila na sebe při vstupu Petra v mírných obavách. Byla to přeci ona, kvůli komu Klára začala šílet.

„Děkuji vám, Petro,“ zanechala Radana na moment studování rodinného alba, vysmrkala se do kapesníku a rukávem vlastnoručně pleteného svetru si otřela oči.

Petra na profesorku dál omluvně zahlížela. Prostě se cítila za vše býti zodpovědná.

„Vám to za vinu nedávám, Petro. O Menkové je známo, že se takhle čas od času chová, tentokrát to ale překročilo všechny meze.“

Petře se po tomto verdiktu o něco ulevilo. Položila věci na stůl a přeci jen se rozhodla zase odejít, neboť jí to nakonec přišlo jako mnohem rozumnější řešení…

„Tohle jsou naše společné fotografie z dovolené ve Španělsku. Já a manžel poměrně rádi cestujeme, mně navíc jako učitelce to neměnné volno o letních prázdninách maximálně vyhovuje, leč…“

„Leč otázka mateřství vám onu společnou dovolenou občas tak nějak neplánovaně naruší,“ doplnila Petra a začala Radaně věnovat zpětnou pozornost, což také zřejmě bylo záměrem profesorky.

„Dost občas,“ upřesnila Radana. „Prostě to není v mých silách, a teď nemám na mysli… ehm… no svou… jak bych to jen… už jsem jako náš koktavý ředitel Hauser.“

„Chápu, není to o tom, že byste děti mít nechtěla, vy je prostě skutečně jen mít nemůžete.“

Radana Nývltová se k tomuto slovně přímo nevyjádřila, letmé přikývnutí však značilo souhlasnou odpověď. A Petru náhle něco napadlo, užuž profesorce málem vnutila spásné náhradní řešení…

„O Emě a jejích podnikatelských aktivitách samozřejmě vím, vždyť jsem ji tu čtyři roky učila, takže jsem ji za tu dobu měla možnost dobře poznat,“ vytušila Radana, na co Petra zřejmě pomýšlela, a pokračovala: „Stále přemítám o tom, jak neustále zdůrazňovala, že i postavy uvnitř mysli, jinak navenek ovšem v reálné podobě neexistující, svým způsobem mohou býti činné. A na mém případě jste to sama měla možnost poznat: nemýlila se. Tenkrát jsem Emu za podobné hlášky kritizovala, dnes jí ale dávám za pravdu.“

Avšak hned nato Radana doplnila druhou velmi podstatnou věc: „Ono ale vážně je něco trochu jiného to něco skutečně v reálném světě vlastnit, než si to něco jen tak představovat uvnitř mysli.“

Radana opět jen přikývla a doplnila to o: „Vy zajisté také toužíte po potomcích.“

„Ano, ráda bych nějaké měla.“

Jelikož právě zazvonilo na další hodinu, hovor musel býti ukončen. Petra profesorce závěrem popřála hodně štěstí, ať vše s manželem nějak zdárně vyřeší, a nakonec z kabinetu odešla s o něco přeci jen pozitivnější náladou.

„Leč ta mohla záhy opět přijít vniveč. A tak to s jistotou vypadalo, že již natrvalo vejde v mochnických studentských deníčcích jeden lednový den ve všeobecnou známost jako opravdu smolný, na nějž budou neradi vzpomínat především ti žáci, co ho zažili nejen na vlastní oči ale i kůži, a ti že si ho budou připomínat ještě hodně dlouho po odchodu ze školních řad.“

„Tak pádím, pádím, Lavordová! Co se tu máte co poflakovat po zvonění?“

Onen zlobný hlas náležel Daně Moronové.

K Petřině hrůze profesorka měla namířeno do té samé učebny co ona.

„Co je to tady za kravál? Sednout a přestat žvanit!“ poručila Dana třídě rázně. „A vy, Lavordová, urychleně upalujte do hnízda k tomu svýmu supermanovi.“

Všichni žáci užasle pozorovali, jak si místo mladé pohledné Laděnky katedru pro sebe zabírá o mnoho let starší žena, nynějším obličejem a hlasovým projevem připomínající supa na lovu. Stejně jako Jarmile a Radaně i profesorce Moronové na přísnosti dodávaly brýle, na rozdíl od svých kolegyň se však navenek nechlubila dlouhou vlasovou hřívou ale tou ježčí, obohacenou o kadeřnické kudrlinky.

„No jo, to se tak někdo má, když je mu dopřáno věčné mládí, co, Lavordová?“ obořila se Dana Moronová na Petru vzápětí potřetí, hned poté, co si na stůl vyskládala osobní věci a na tabuli napsala název pracovní látky. „Dáváte rady druhým, jak na dětičky? Zvláštní od někoho, kdo se sotva dokodrcal do věku puberťáka, navíc s naivním výrazem věčného neviňátka.“

Petra se neodvažovala profesorce nijak vzdorovat. Ani Petr přítelkyni tentokrát nepodpořil – slovně či jenom konejšivým objetím. Také on si uvědomoval, že právě to by se nemuselo příliš vyplatit. Moronová tak měla pré a začala si brát na paškál další jedince.

„Co je tohle za maškarajdu? Okamžitě svlíct!“

„Co… co prosím?“ zadívala se na profesorku nevěřícně Lída.

„Snad jste jasně slyšela, Dobová. PŘEVLÍKNOUT! HNED TEĎ!“ poručila jí Dana přísně.

„Jenže… jenže já…“

„Nó!“

„…já nic jiného na sebe tady nemám.“

„COŽE?!“

„Pst, půjč si ze skříňky moje oblečení na tělocvik. Tady máš od ní klíčky,“ pošeptala své nejlepší kamarádce do ucha Líza a doslova jí je vnutila, tím však Lídě i sobě teprve pořádně zavařila.

„COŽE?! No to snad, baby, nemyslíte vážně!“ nemohla profesorka fyziky stále uvěřit tomu, co se tu před ní odehrává za divadýlko.

Lída se s klíčky ze třídy radši taktně pakovala pryč, Dana se tedy musela spokojit pouze s její ochránkyní.

„No jo, obě stejně umanutý,“ vyjádřila se profesorka k ornamentu na Lízině předloktí, jehož si povšimla i u Lídy. „Zato v šatstvu jedna velká originalita, co, Kormanice? To každá z vás děv kope za svou vlastní ligu!“

„Ehm a proč by ne? Katalná Mochna je přece městem vlastního vkusu a názoru.“

Podobná slova by bez mrknutí oka okamžitě mile přijal Radovan Litevský a zajisté by se nad nimi i rozplýval blahem, ovšem v Daně Moronové probudila pravý opak. A to přesto, že i její oděv, čítající šedý svetr, černou vestu a manšestrové kalhoty stejného zbarvení, jako by sám o sobě symbolizoval někdejší šedesátá léta. Profesorka tedy mohla s oním Lídiným prvorepublikovým stylem jakož i názorem Lízy v poklidu sympatizovat, leč děl se pravý opak.

„Tak tohle je už vážně vrchol, Kormanová! VRCHOL!“ zakřičela Dana Moronová a udeřila pěstí do stolu, takže se vše, od kočičkovského penálu přes sešity a tužky stejného ražení, rázem válelo po zemi. Ani Líza nemínila dál vzdorovat profesorčiným novým narážkám, pro svůj vlastní klid vše kočičkovské odklidila do brašny a doslova si na sousedce přes lavici vyškemrala tričko bez jakýchkoli motivů a pomůcky mající tu největší možnou konzervativní obyčejnost.

A učitelský teror nevesele pokračoval dál. Vzápětí došlo na Kamila a hned po něm na Bohunku. Prvnímu Dana dle očekávání vyčetla, že se věnuje úplně něčemu jinému než-li má, kdežto Bohunka se ze strany profesorky zase dostávala pod palbu únavných otázek, kde že se to momentálně nachází její sousedka Klára Menková.

„Já ne-nevím… já op-opravdu ne-nevím, kde teď Klá-Klára je,“ hájila se statečně Bohunka.

Třídě po vyslovení toho jména bylo hned jasno: to Klára Menková tohle všechno zase zapříčinila, za dveřmi totiž studenti zaregistrovali podezřelé kroky přecházející sem tam. Jenže Dana Moronová o celé záležitosti měla, zdálo se, zcela jiné mínění.

„Co tam na mě tak divně vejráte, Koloději?“

A profesorka od okenních lavic hbitě pospíchala k těm u dveří, tlumok za nimi ji ale očividně vůbec nezajímal.

„Tak co mi hezkýho, Koloděj, povíte, když o mě náhle projevujete tak velký zájem?“

Pavel na profesorku vyjeveně zapoulel očima a pak z něj přiškrceně vylezlo: „Ale ten… ten sen, co… co jsem líčil… to s tím obrem, co teda jako… jako bobr jen vypadal, to nebyl výmysl, tak… tak se to vážně… to… odehrálo.“

Profesorku tato informace na moment totálně vykolejila, netrvalo to však dlouho a navrátila se jí původní zlobná nálada. „No ovšem, na legrácky, na ty vás oba dva užije!“ A Moronová zlobně přelétla očima na osobu sedící vedle.

„Co jste tím teď měla na mysli, paní profesorko?“ otázala se nechápavě Pavla.

„Ještě drze zapírejte, Kolodice!“ vřískla Moronová a předložila jí jakýsi papírek. Stálo na něm: Kolodějová vzkazuje Moronce: jsi jen ubohá tupá úča, co druhejm pije krev. A samozřejmě tu na okrášlení nechyběly ani ony výhružně se zračící áčka.

„Ale… ale já tohle… to není moje,“ bránila se Pavla nařčení.

„Že není, Kolodějová?“ tepaly profesorce oční žíly. „ŽE NENÍ?“ vybuchla znovu jako sopka.

„Totiž to písmo… je podobné tomu mému… ale já to nepsala, vážně ne.“

„A copak je tohle, dopis od ctitele na rozloučenou?“

A Pavla se o sebe začala strachovat ještě víc.

„Vida, vida, Kolodějová se nám tu paktuje s vrahama, kdo by to byl do ní řek?“

Studenti se po sobě okamžitě začali ohlížet a šuškat si, Dana Moronová si ale okamžitě dokázala sjednat pořádek.

„TICHÓÓÓ!“

„Ale to si špatně vysvětlujete, paní profesorko,“ snažila se Pavla stále nějak rozumně ospravedlňovat. „Já ten papírek jen sebrala ze země, nic víc. S tou ženou, co ho tam pohodila, ani s tím mužem na vývěsce, k němuž pravděpodobně cítila odpor… ani s jedním z nich se osobně neznám.“

„Že ne? Tak co teda maj znamenat tyhle křížovkářský suvenýry ve vašem skladovém područí?“ zamávala Moronová Pavle daným papírkem doslova před očima, což vyvolalo nový studentský zájem. „TICHO!“

„No, ehm, jak bych to…“ Pavla už opravdu nevěděla, co na to vlastně říct. Kdyby se jí vyptávala Laděnka, vše by se najisto vyvíjelo tou nejklidnější možnou cestou. „Proč jsem si ten rébus nechala? Jen tak… ze zájmu… v rámci studie lidských duší…“

„Tak jen tak, ze zájmu, v rámci lidských duší, jo?“ mudrovala hněvivě Moronová.

„Ehm, v rámci studií lidských duší,“ poopravila Danu Pavla a to neměla dělat.

„A mám toho tak akorát dost!“ A sourozenecký stůl rovněž obšťastnila dutá pěstní rána. „K TABULI, KOLODĚJOVÁ! A KALKULAJDU S SEBOU!“

Pavla se radši bez dalších protestů příkazu plně podřídila. Látka, z níž byla zkoušená, jí na optimismu také dvakrát nepřidala, pojednávala totiž o odporu a napětí.

„Dvě minus, Kolodějová, pachtíte se s tím jak stoletej dědek s cukrkandlem. K TABULI, KOLODĚJI! Úšklebky na mou adresu nestrpím od nikoho!“

Sourozenecké posty se tak po čtvrthodině prohodily.

„Čtyři minus, račte odkráčet za svou mafiánskou sestřičkou,“ oznámila mu následně profesorka, načež Pavle ještě dodatečně z katedry neopominula dáti najevo, že to v jejím případě bude mít náležitou dohru.

Do konce hodiny pak ve třídě panovala pochmurná nálada, nikomu se nechtělo stále věřit tomu, jak jindy naprosto pohodové pondělní odpoledne nečekaně vzalo za tak tragický spád. Jen snad Kamil Faukenknecht jako by náhle chytil druhý dech a i přes předchozí pokárání v režii Dany Moronové její výkladovou látkou naopak zcela naplno začal žít.

„Tohle je ta tvá milá profesorka plná pochopení,“ vyčetl Pavel sestře hned po skončení hodiny na chodbě (samozřejmě v Danině nepřítomnosti, jak jinak) a na důkaz nefalšované naštvanosti si v dlaních taktéž zmačkal několik těch papírků. Pavla nereagovala, radši se ohlédla na druhou stranu, jenže ani to jí na optimismu příliš nepřidalo: Petr s Petrou se tam oddávali zaběhnutým slastným dotykům, jejich prostřednictvím se právě vzájemně utěšovali. Ono zaláskovaní Pavle po dnešku už začalo připomínat přeslazený romantický kýč, přeci jen momentálně zastávala názor, že by se pár od toho cukrování, alespoň tedy v její přítomnosti, na malou chvíli ze slušnosti mohl oprostit.

„Leč, neoprostil se od něj. Inu, jak se říká: lásce se zkrátka nedá poroučet.”

Část A. – Malovanka

Z kavárny Sanmantena nevycházeli pouze čtyři šestnáctiletí studenti místního gymnázia, musela jich být všehovšudy celá jedna třída, až se nejeden kolemjdoucí dozajista podivoval, jak se všichni dovnitř vlastně kompletně dokázali vměstnat. Ony čtyři povolané tedy nebylo lehké najít, teprve až když kdosi zmínil právě Petru Lavordovou a maličko poodstoupil stranou, dala se spatřit společně se svým přítelem. A až v momentě, kdy se dav vyrojil z Pasangerovy ulice, jak se pasážovému prostranství říkalo, a vícero se rozmělnil po náměstí, šlo si povšimnout i oné sourozenecké dvojice; ta se k páru okamžitě přidala a všichni čtyři z náměstí okamžitě přešli do prostranství kolonád.

„Ach, konečně na čerstvém vzduchu, jak já se na to od rána těšila?“ Petra Lavordová se přestala držet s přítelem za ruku a naopak obě rozpřáhla, jako by se chystala ze vzduchu zachytit nejmíň stošedesátikilového člověka.

„To víš, s Hrdličkovou je to vždycky jen o ojedinělých zážitcích,“ mínil Petr a svou přítelkyni políbil na tvář, načež ji znovu nabídl na zahřátí svou ruku a ta ji velice obětavě přijala.

Petra Lavordová na první pohled působila neobyčejně přitažlivě. Vyzařovalo z ní živelné mládí, a mohl za to jak neobvyklý dvojbarevný mix jejích vlasů a očí (jejich víčka navíc jako ve zpomaleném filmu uměla svůdnicky sklopit), tak i kouzelný, téměř dětský úsměv neviňátka. Dlouhé rovné vlásky jí šly až přes ramena (pravda, toto o ničem zvláštním nic moc asi nevypovídalo), ovšem vyznačovaly se směsicí jemně hnědé a přírodní blond, zatímco zářivé, pronikavé oči se ve svých duhovkách protáčely pro změnu v kombinaci barev modré a zelené. Vše bylo nefalšovaným dílem matky přírody, nikoli vlasového experta či odborníka na kontaktní čočky.

„Ono by vlastně postačilo zmínit ono tajemně znějící slovíčko WINSTERNSKÝ VRCH a několika málo lidem by ihned svitlo. Tak se totiž v mochnické terminologii označuje někdo, kdo je svým způsobem něčím výjimečný a tím se odlišuje od ostatních. A Petra do této skupiny zcela zaslouženě spadá, neboť představuje ojedinělý typ severské ženy. Kromě vzhledu tak má Petra oproti ostatním jistou výhodu také v tom, že až do svého skonání nebude muset šáhnout po holícím strojku či jiném depilátoru, a ani o svůj mladince nevinný vzhled či šediny se nemusí předčasně strachovat, neboť zhruba do takového pětačtyřicátého roku se na ní nic moc závažného nezmění – no možná jen ona výška. Avšak záleží jen na dotyčné, jak se s těmito, na první pohled přednostmi, do budoucna postupně vypořádá.“

To Petr Metelník – jak krásná to shoda křestních jmen – byl jinak mladíkem hnědovlasým. Co se barvy očí týkalo, tak pouze jedna a to opět ta hnědá u něj sehrávala od narození svůj prim, a od své přítelkyně se dále lišil tím, že ji o něco převyšoval a jeho tělo bylo více sportovněji založeno.

„Co teď zajít do MALOVANKY? Beztak se zbytek dopolední výuky odkládá,“ navrhla Pavla a dala tak podnět k novému hovoru.

„A co tam? To mám celou dobu jako koukat na bandu nadšených malováků, jak se pachtí s pastelkami a barvičkami?“ utrhl se na sestru hned Pavel.

„No však tě tam nikdo jít nenutí, bráško. Pokud ti to snad nedělá dobře, tak se běž domů klidně muchlovat s tou svou Sally a vyžívej se v dotykovém opojení jejích kousků těla.“

„Taky že nejspíš půjdu, sestřičko,“ vzkázal jí bratr uraženě, hned nato si ale uvědomil, že se před ní znemožnil, a tak své tvrzení poupravil na: „No to je jasný, že se s ní nepůjdu mazlit skrz PODSJENKU, ale budu poslouchat jen její songy.“

„Ovšem, beru to na vědomí, dívčina na obrazovce zkrátka vypadá pokaždé více cool, než jako ta samá na té tvé vymodlené podušce z DOMOVINKY, co?“ nedala se Pavla.

„Zakomplexovanej Bachu,“ obořil se na sestru ještě víc Pavel, čímž jí skutečně málem vyvedl z míry, naneštěstí pro sebe se ale záhy ztrapnil podruhé, to když udělal od trojice sotva tři rozlučkové krůčky a byl nucen zastavit se, neboť kolem něj právě prošly dvě dívky, na jedné z nichž mohl oči nechat. A sestra si toho samozřejmě všimla.

„Hmm, hned je na tobě vidět, že to s tou svou Sally myslíš vážně.“ Ale protože venku byla opravdu dost velká zima a z nebe navíc začal padat nový bílý poprašek, tak byla Pavla přeci jen natolik rozumná, že se bratrovi pokusila vzkázat: „Hele, tyhle naše věčné spory vážně nikam nevedou. Pokud se chceš se mnou jen hádat, tak si klidně dál spěj do soukromé domácí prázdnoty. Jestli ale…“

„Dobrá, jdu s vámi do MALOVANKY,“ rozhodl se nakonec Pavel, načež se to pokusil říci co nejsvědomitěji a také se u toho dost naparoval.

„Pravděpodobně tak učinil proto, neboť ho obě dívčiny z povzdálí sledovaly a on si jejich přítomnost uvědomoval.“

„Tak smír?“ naléhala na bratra Pavla.

„Co? Jo aha, no… no jistě,“ vzpamatoval se konečně Pavel a sestřinu ruku opětoval, načež směrem k dívkám neopomněl nastavit povznesený kukuč rodilého svůdce. Jakmile mu ale potřetí došlo, že to předním je vlastně jeho sestra, tak té pózy zase honem nechal a vymanil se z její přízně. Jedna z dívek to už nevydržela, naplno vyprskla smíchy a onu druhou nabádala, aby zase šly dál.

„Tak pojď, ty jeden Romeo,“ poplácala Pavla bratra nakonec přátelsky po zádech, tomu se to ale samozřejmě moc nelíbilo. Ještě se naposled otočil, aby zjistil, co na to dívky, ty už ale zmizely kdesi za rohem. Petr a Petra sourozence do MALOVANKY mlčky následovali, po celou dobu jejich hádky měli víceméně stejně oči jen jeden pro druhého.

Jelikož zimní leden sílil v plném proudu, tak i sourozenci skrývaly své „půvaby“, jimiž je obdařila matka příroda, pod vrstvami teplých svetrů, nepromokavých bund a dobře padnoucích čepic. Pavla Kolodějová byla Petře dosti podobná, jen s tím výrazným rozdílem, že její vlasy nesly pouze onu obyčejnou blond barvu, podobně jako duhovkové oči a ty zase tu modrou. A ještě jedna odchylka se tu vlastně dala spatřovat, Pavla si vlasy totiž občas stahovala do culíku, což mělo i svůj prazvláštní důvod, a z krku jinak prakticky nesundávala šálu s logem klavíru.

„Ono slovo prazvláštní tady není zas až tak úplně na místě, pravděpodobně ta narážka měla směřovat ke zdejším dvěma slavným rodákům: ke skladateli Darku Temnému a jeho výtečné interpretce Anežce Palandistické – právě jméno této uznávané dámy nese i jedna zdejší ulice a právě tuto osobu si Pavla ve své vlasové stylizaci vybrala za takový svůj hlavní vzor při poslechu své oblíbené vážné hudby neboli klasiky, mezi níž se jinak řadili takoví velikáni, jako byli Chopin, Shubert či právě Bach – toť zase ona narážka ze strany Pavlina bratra.“

Pavel Koloděj byl oproti sestře úplně jiného ražení – po vzhledové stránce i té zájmové. Zatímco Pavla podědila geny po mamince, dalo se konstatovat, že Pavel se zas celý potatil. O tom leccos vypovídaly jeho kudrnaté tmavě hnědé vlasy a hnědé oči a tíhnutí k občasné vznětlivosti a náladovosti, jakož i záliba v naprosto odlišné hudbě.

„Ta pro změnu vycházela ze starých osmdesátkových diskoték, konkrétně těch italských, na něž se v dnešní době pokoušela nově navázat celá řada nových interpretů, no a mezi nimi nechyběli ani ti ze severských zemí jako již ona zmíněná Sally, celým jménem Sally Shapiro. To ale vypovídalo o jednom velice podstatném, tedy že Katalná Mochna se výhradně neupínala k současným hlavním módním trendům a jejich popkulturním fenoménům, ale byla v těchto věcech dosti vybíravá.“

To už se ale ozvalo známé cinknutí a nade dveřmi hlava panáčka vyslovila „Račte vstoupit, MALOVÁNKOVÉ“. Dveře se pak samy od sebe otevřely směrem dovnitř. A jakmile čtveřice překročila práh, tak jí milým hláskem z úst dvou koťat bylo oznámeno „MALOVANKA vítá nové MALOVÁNKOVÉ přátele“, načež se dveře samy od sebe zase pomalu přivřely a následně neslyšně dovřely.

„No, po těch zhruba třech letech už by si to ty rekvizity kliďánko mohly odpustit, z toho by jeden taky klidně mohl co nevidět zešílet,“ neudržel v sobě Pavel emoce a znovu popustil uzdu reptání.

„Ze slušnosti je hned dobré připomenout, že tyto uvítací žargony majitelé MALOVANKY po týdnu vždy obměňovali, aby z nich právě pravidelní návštěvníci nadobro, jak by se alespoň trochu slušněji řeklo, nepřišli o své tolik potřebné nervy, takže Pavel Koloděj teď vlastně nemluvil tak úplně pravdu.“

„Hele, na co jsem tě tam venku upozorňovala? A už je to tady zas.“

Pavel sestře jen něco nerudného odfrkl a stále více se tak dostával do své někdejší nálady morouse.

„Víte co, pojďme si vybrat nějaké pohodlné místo, co třeba hned tady u okna?“ zabránil Petr svým vstupem novému sporu, načež se tam ihned s přítelkyní vydali.

„Tak přidáš se k nám, nebo tu budeš pořád stát jako slon sledující své budoucí oběti?“ odvážila se bratra přeci jen oslovit Pavla, neboť ten stále na vše kolem zíral ode dveří, zatímco ona bez protestů následovala pár. I jí však náhle jako by činil pohled na něj jisté potíže, to když Petr přítelkyni galantně pomohl z kabátu, následně jí jemně z hlavy sejmul čepici a vlásky pak obdobně jemně pročísl.

Ozvalo se nápadné cink, to Pavle cosi vypadlo. Rychle se shýbla k zemi a ono cosi hbitě zastrčila do kapsy. Jako by nestála o to, aby to někdo viděl. Bratra to ale zřejmě probralo, neboť konečně přestal civět do koutku, v němž se několik nadšenců bavilo mandalami, a přeci jen se vydal za ostatními a u stolu zaujal místo vedle sestry. „To prostě dělá ta vážná hudba, zase jí je tu kolem plno. Duch Hrdličkové zkrátka nechodí jen po koncertních sálech, ale teď už dokonce i po kavárnách,“ začal hájit změnu svého chování.

„Pavel Koloděj nyní opět neměl tak úplně pravdu. V oné skladbě, co právě hrála, sice několik nástrojů jako violoncello, hoboj či fagot sehrávalo svůj výrazný prim, ale že by onen zpěv měl něco společného s oním klasickým operním, to se rozhodně tvrdit nedalo. Daná skladba navíc nebyla určená pouze k poslechu, ale přímo vybízela k tanci. Podobně to viděla i Pavla.“

„Tady hrají bicí, perkuse a taky klávesy namísto klavíru a navíc se tu normálně zpívá, takže se o žádnou operu rozhodně nejedná, to by ta zpěvačka musela mít profesionálně školený hlas, což nemá, a…“

„No jo, já vím, a nejlíp toho dosáhne, když se přihlásí na tu… jak se to řek… jo na konzervárnu.“

„Tak se zas nerozčiluj, jen jsem ti ty rozdíly chtěla nějak šetrně vysvětlit,“ bránila se zamračeně Pavla.

„Jinak se v té písničce zpívalo cosi o dvou lidech, co se vzájemně míjeli kvůli svým tvůrčím aktivitám – jeden z nich byl květinovým aranžérem, zatímco ona druhá se věnovala malbě autoportrétů,“ připojil se Petr s překladem. „A tahle další, co právě začala,“ dodával spěšně, neboť jak se zdálo, tak Pavlovi zmínka o umění příliš nesedla, „popisuje – nebo to tak z první sloky začíná vyplývat – cestu bezejmenného cestovatele… moment, poslechnu si tu sloku radši celou… ano, cestu bezejmenného cestovatele, co prozatím prochází bezejmenným krajem, a dle nástinu sloky druhé v něm zřejmě bude hledat správné místo pro svůj další život… jo a také u sebe má pro všechny případy mast, jež dokáže… ano, jež dokáže vyléčit bolavé rány. Ano, o tom se tu začíná právě zpívat v refrénu.“

Tento druhý Petrův překlad už sourozence přiměl k větší ostražitosti, oba se do skladby rovněž více zaposlouchali. Zatímco ona předchozí hýřila povzbudivě hravou rytmikou, tato byla naopak snivou baladou, v níž už pro bicí a perkuse nebylo místo. Vedle procítěného nevtíravého sametového hlasu tu tentokrát důležitou roli sehrávalo smyčcové kvarteto s občasnými hobojovými vyhrávkami, a jak stále mínila Pavla, o klasickou vážnou hudbu dle ní opět nešlo.

„No prostě to jsou nějaké pochybovačné tématické vánoční říkanky,“ vyjádřil se k tomu reptavě Pavel a nadul se při tom jako páv. „No co, je přece krátce po nich, tak proč by to tak nemohlo být?“ doplnil ještě, když spatřil Pavlin popuzený kukuč. Petr se všem proto snažil co nejrychleji objednat.

Ztrápená Pavla zase nevěděla, jak bratra razantně usměrnit, a pak jí náhle svitlo: „Jo, už vím, o co tu kráčí. To, co tu celou dobu hraje, je hudba z nějakého MUZIKÁLU, takže už toho lamentování laskavě, bratříčku, zanech, a když ti ty ruchy tak hrozně moc vadí, tak to v jednom kuse nedávej tak paličatě najevo a alespoň se pokus tvářit, jako bys nic neslyšel.“

„Hmm, to asi půjde dost těžko, sestřičko,“ nemínil Pavel se sekýrováním přestat.

Následně došlo hned k několika zajímavým úkazům najednou: hudba po odehrání oné tolik diskutované balady ustala, a na stůl, u něhož čtveřice seděla, se z košíku, jenž byl zavěšen na lucerně nad ním, snesly květiny. Sama lucerna se taktéž činila, několikrát od sebe sama zhasla a zase se rozsvítila.

„Tyjó, co to bylo?“ zvážněl v hlase Pavel, když ten úkaz zmerčil. „Jauuu, sakra!“ To se právě píchl o trn, jak růži bezmyšlenkovitě bral do levé ruky. Rovněž Pavla zpozorněla, ta tu svou ale bez újmy dokázala s galancí ze stolu zvednout, načež ji následně ze všech stran začala pozorovat tak zasněně, jako by pro ni symbolizovala cosi velice niterního. Pár naproti to po jejím vzoru zvládl obdobně, jen růži tak důkladně nestudoval, avšak rovněž stál před nemalým problémem – růže byla pouze jedna, a Petr to vyřešil tak, že ji Petře daroval jako projev nehynoucí lásky.“

„Těžko říci, co tohle všechno mělo znamenat, ale podívejte se ven, jak se tam zvedá vítr a vše se tam halí doběla, možná právě on to celé způsobil.“

Skutečně to tam vypadalo k nepoznání, vše náhle pohltila bílá nicota, takže momentálně neviditelné TAVARESKOVÉ „stroje na sníh“ se nad chodníky v plné zbroji naplno protáčely.

„Pro jedno menší upřesnění se jednalo o takové, na první pohled zcela obyčejné roury, jen s tím rozdílem, že byly podstatně nosnější, vyjímaly se nad chodníky a jejich úkolem bylo překlápět vše, co je tížilo, do okrajů silnic, takže koště mnohdy posloužilo jen k dometání zbylých sněhových poprašků.“

Ne všechny pohledy osazenstva MALOVANKY se ovšem zaměřovali na venkovní činu. Petra Lavordová to prve vyslovila tak mile, že jejímu hlásku zkrátka nešlo odolat. Ze spolužáků, co jí věnovali užaslé pohledy, a rovněž do této útulné kavárny zavítali, to byli Kamil Faukenknecht, pohublý obrýlený blonďáček neustále nad něčím dumající, a Bohunka Klepačová, černovlasá dívka s blonďatým přelivem rovněž vlastnící brýle, avšak k tomu ještě jeden menší knírek pod nosem a několik těch kil navíc.

„Ještě se sluší dodat, že tato dívka patřila k nejlepším žačkám nejen svého ročníku, ale i na celé škole, což Pavel Koloděj, opět jaksi přehnaně, okamžitě vystihl.“

„Hele, kdopak tu ještě je? Naši dva staří známí učedníčkové, co v knihách leží, jako by to byli jejich zákonití partneři už od jejich narození,“ šeptl Pavel do ucha sestře, avšak přeci jen ne zas až tak úplně soukromě, jak si možná původně představoval, takže se to oběma jmenovaným doneslo.

„Přestaň s tím, jsi už vážně nechutnej,“ vyčetla Pavla nanovo bratrovi, načež po něm šlehla očním bleskem a naopak omluvně pohlédla ke stolkům, u nichž oba jejich spolužáci posedávali.

„Ahoj,“ pozdravila Bohunka, jako by se nic vážného nestalo, a zase zabředla do jakési učebnice, zatímco Kamil neřekl nic, jen mávl rukou jako že o čtveřici ví a dál si cosi zapáleně značil do sešitu.

„Tak, prosím, tady jsou vaše objednávky.“ To se u stolu u okna konečně zjevil obsluhující, byl jím vytáhlý muž téměř bez vlasů a jeho triko dělalo kavárně velkou reklamu, neboť bylo poseto rozmanitými mandalími výjevy. Dle vizitky mužovo křestní jméno znělo až téměř exoticky, neboť na ní stálo: Menor.

„A nyní se vás táži jako KROSOVKÁŘ.“ Muž si rychle přehodil vizitky. „Ohledně rébusů máte nějaká konkrétní přání, nebo to necháte čistě na mně?“

„Ehm, no tady má sestřička zajisté neodolá nějaké té mužské přízni,“ ujelo jaksi Pavlovi, takže Pavla rovněž pohotově zareagovala.

„No a tady můj bratříček zajisté dá přednost nějaké té spanilé mandalance, co by mu udělala dobře, když už mu nestačí ta zpěvná doma na PODSJENCE.“

„No tohle, tak ty s tím ne…“

„Kdepak máte partnerku? Snad nestoná?“

Onen jemný hlásek opět způsobil své. Ač se jednalo o dvě zcela obyčejné otázky, které tu za dopoledne musely zaznít bezmála tak padesátkrát, v případě Petry Lavordové jako by šlo o prestižní záležitost. A ladné pohyby jejích rtíků stejně jako pravé ruky při zvednutí šálku, jakož i dojemné doznání „ten čaj je opravdu vynikající“, pak už jen byly takovou pomyslnou třešinkou na špičičce dortu.

„Děkuji za poklonu…“

„Auuu!“ ozvala se nečekaně hlasitě Pavla. „No co, tak jsem se taky píchla o trn, to je toho,“ utrhla se hned na bratra, když zaslechla jeho pronikavé „grrr“. Pavel tentokrát ovšem neklel na ni, nýbrž nadával sám sobě, neboť si téměř v tu samou chvíli čajem potřísnil klín.

„To byl nápad mé Very, díky ovocnému výpalu má tento čaj skutečně ojedinělou chuť,“ dopověděl pyšně Menor.

„A co s ní tedy je, že tu dnes není?“ zeptal se ho tentokrát Petr.

„Nebojte, Vera je naprosto zdravá, jen teď má na starosti nějaké pochůzky. Ale zítra odpoledne by tu už zas měla normálně fungovat,“ informoval všechny Menor. „Tak jak zapůsobíte na KROSOVKÁŘE, co vám mám připraviti za rébusíky?“

„Já i přes onen vpich zůstanu u oné růže. Ráda bych, aby v tajence hrála svou důležitou, ale především poetickou roli. Jako holka se za něco takového určitě nemusím stydět. Něžné pohlaví je k těmto záležitostem přeci jen tak nějak náchylnější než ona populace mužská, no nemám pravdu?“

„Ó, zajisté,“ připustil s vážným míněním a milým úsměvem na tváři Menor. „A mladý muž?“ zaměřil se následně na Pavla, který si stále čistil mokrý klín.

„Mně je to celkem jedno, hlavně ať tam proboha nekoluje manda… teda chtěl jsem říct žádná přibarvená tragédie.“

„Rozumím… žádná tragédie, žádné umění, ale prostě něco jiného, něco co dokáže muže naopak potěšit,“ vytušil Menor, kam svou narážkou Pavel zřejmě mířil. „Zkrátka něco pro ně, tedy něco mužného.“

„Jo, něco na ten způsob,“ zadrmolil Pavel, načež se červenal od ucha k uchu. „Dík,“ sykl, když od Menora na ono usušení obdržel několik ubrousků, což mu stejně příliš nepomohlo.

„A náš ojedinělý pár?“ oslovil Menor sedící naproti sourozencům.

„S námi si nemusíte dělat těžkou křížovkářskou hlavu, nám láska navenek přijatelně funguje a tak to má být,“ podotkl Petr a Petru na ten důkaz láskyplně políbil na rty.

„Je však dobré poznamenat, že tak Petr činil i z jiného důvodu. Petra se náhle zdála být jaksi bledší a tak nějak bez špetky radosti. Změna počasí jí zřejmě nedělala příliš dobře. Až poté, co její rty pocítily třetí polibek a také tolik potřebné objetí, vyloudila na tváři starý známý okouzlující úsměv. Četné osazenstvo kavárny si tak zase přišlo na své.“

„No já bych si přeci jen jeden zamilovaný rébusek speciálně pro vás dva dovolil zhotovit, když mi tedy tuto mou troufalost prominete,“ nemínil Menor od své role KROSOVKÁŘE za žádnou cenu ustoupit.

„Rozumím vám, když už jste se tady u nás tak dlouho zdržel, tak ať vaše obětavost nepřijde nazmar,“ vyslovila to Petra, jako by právě byla onou Nastěnkou, co svému zachránci Mrazíkovi děkuje, že ji nenechal umrznout.

„Nebojte, všechno na zlatém podnosu dodám, jen mějte dalších několik chvilek prosím strpení a nikam neodcházejte.“

„To hrozit nebude, beztak si ještě něco dáme,“ vzkázal Petr za všechny, když z tváří kamarádky a své přítelkyně vyčetl souhlas, jen za Pavla musela orodovat sestra, neboť ten zas měl oči jen a jen pro své kalhoty a tím pádem náladu pod psa.

Menor se k Petře ještě naposledy zachoval dobrosrdečně, než nadobro odešel obsluhovat ostatní, to když přistoupil k oknu, co bylo nejblíže stolku, u něhož zaujímala místo, a přejel po něm dlaní, takže to vedlo k tomu, že venkovní vřava již skrze skelní výplň nebyla vidět, neboť ta se začala zbarvovat do červena. Následně se na ní objevila modrá čárá, jako had se ladně mihotající ve všech směrech. A ta, když se čirou náhodou její dva konce střetly, na moment utvořila konkrétní tvar, jenž se zase po pár vteřinách rozplynul. Takto se to neustále dokola opakovalo.

„Inu, další TAVARESKOVÝ produkt nezklamal a ukázal svou pravou tvář. Ano, takzvané LIDVJENKY, na něž ze stran rozmlouvajících žen v autobusu rovněž přišla řeč, se snažily vyrovnat současné reklamní mobilní televizní síti, přesněji tedy obrazovce, co náhodné kolemjdoucí vždy skrze výlohy formou spotů láká na zajímavé tarify, když už jim je nemůže vnutit přímo do ruky, a jejichž stylizace je obdobně nápaditě pojatá. Jak ale název napovídá, tak v mochnické terminologii šlo o něco zcela jiného, tedy o to, aby člověk prostřednictvím právě kontrastu barvy v pozadí a linoucí se čáry v popředí nabyl vlastního potřebného uvolnění, tedy aby ony takzvané spoty pro něj měly přímý skutečný živý přínos.“

Hovor u stolu u okna se mezitím přehoupl do své druhé fáze a načal ho Petr. „Když máme teď to volno, nezkusíme zajít třeba do kina?“ navrhl, aby se řeč zase konečně dostala do popředí a mezi všemi nepanovalo pořád to podezřelé ticho, jež nastalo vlivem osobních problémů jednotlivců: Pavel se totiž i nadále potýkal se skvrnou na kalhotách, čímž Pavlu nesmírně vytáčel, neboť ta už ho považovala za cvoka první kategorie, ale došla jí potřebná slova pro osobní vyjádření, načež Petra se pozvolna vymaňovala z „okenní relaxace“.

„Do kina?“ zareagoval na to nečekaně pohotově právě Pavel, takže jeho sestra okamžitě nasadila podezřívavý kukuč.

„Jo, prostě bychom společně zašli na něco zajímavého, co se lidem jinde ve světě jen tak nepoštěstí shlédnout. Tím mám teď samozřejmě na mysli POLOMKU,“ upřesnil Petr, když se Pavel stále tvářil dosti nechápavě.

„Ahá?“ pokusil se dobrat mnohem kloudnější reakce.

„Co tam vlastně dneska dávají?“ pospíšila si s další otázkou i za bratra radši honem Pavla.

„Malý moment.“ Petr v katalogu nalistoval příslušnou stranu. „Ve tři odpoledne jdou Polemkové, v sedm pak film DanaDamian, no a od jedenácti místní kultovní klasika – další díl sitcomu Erotomani.“

Zmíněné tituly se mezi pravověrnými návštěvníky POLOMKY již pomalu stávaly klasikou.

„Prostě takovým místním kultem, jak to správně vystihl Petr.“ Polemkové žánrově spadaly do dramedy formátu. Tento seriál byl specifický nejen tím, že jeho protagonisté po celou dobu vedli jednotlivé hovory na bázi různých metafor, ale rovněž i faktem, že na sobě pokaždé nesli stopy něčeho, co je alespoň v nástinu symbolizovalo. „Ahoj, Violo, kup si violoncello,“ tak například zněla jedna z možných hlášek, jež následně rozpoutala kolotoč úsměvných, ale i poměrně dramatických událostí.

Naproti tomu Erotomani byli výhradně oddechovým sitcomem, který se odvíjel v prostředí jedné reklamní agentury. To co ale mělo na svědomí jeho specifičnost, spočívalo v samotném přístupu k jeho aktérům jako takovým, ti na rozdíl od svých „seriálových kolegů“ naopak vedli zcela normální dialogy spjaté s oborem, v němž se jakoby pohybovali, avšak dané postavy, které představovali, se od hlavy až po paty vyznačovaly nefalšovanou nahotou. Tedy až na takovou menší „drobnůstku“, tu si herec „směl ponechat“, to aby navenek nějak „přirozeně“ vystihl své pracovní zařazení. A tak šéf marketingu měl na krku uvázanou kravatu, zatímco sekretářka pouze vlastnila podnos, na němž nosila faktury k podepsání či kávu. Z toho tedy logicky vyplývalo, že na největší firemní drbnu prostě „ani to něco“ nezbylo, tím pádem, co ji „halilo“, byl jen její hlas. Právě na ni se diváci mnohdy těšili nejvíc, protože ze všech „nejvěrohodněji“ interpretovala rčení názvu seriálu, tedy „jsem taková, jakou mě Pánbůh stvořil“. „Miláčku, jakou kravatu si dnes vezmeš do práce?“ to byla jedna ze zajímavých hlášek, jež už u fanoušků tohoto neobvyklého počinu stačila zdomácnět.

„Na škodu ale rovněž není připomenout onen film s ještě mnohem zvláštnějším názvem… i když jak se to zase vlastně vezme. Ten ve své pravé podstatě snoubí dvě jména. Za oním prvním se skrývá žena jménem Dana, jež není spokojená ohledně svého milostného života, a tak se zbavuje každého milence, povětšinou po stránce morbidní. Jednoho dne se ale náhodně seznámí s mladým chlapcem, jak druhý název napovídá, Damianem, s nímž se začne cítit překvapivě mnohem šťastnější, a netrvá to dlouho, a mezi oběma přeskočí jiskra.“

„S ním se pak propadá do víru nových vášní a zaučuje ho na poli milostném, což se ale nelíbí okolí, obzvlášť jednomu vyšetřovateli, který se ženu snaží usvědčit z vražd, a tak se ke slovu opětovně hlásí síť intrik a mazaných lstí,“ dočetla se zájmem Pavla.

„No já bych rozhodně bral ty Erotomany, to by mohla být docela švanda, ne?“ spustil bratr dle Pavlina očekávání. „No co,“ zamračil se, když si povšiml její oční grimasy, „ty bys snad chtěla vidět, jak si to nějaká panička v letech rozdává s nezletilcem? Brrr, z toho se mi hned zvedá žaludek.“

„Třeba ten film má daleko hlubší poslání, jenže ty tohle nechápeš, protože do všeho jdeš bez rozvahy rovnou po hlavě,“ vyčetla mu Pavla.

Pavel se urazil a protáhl oči v sloup, aby ostatním u stolu dal jasně najevo, kdo tu teď sehrává roli cvoka.

„Ta žena,“ pokračovala odhodlaně Pavla, „tedy ta Dana… třeba v sobě od mládí dusí tíživé trauma, které ze sebe nedokáže setřást, no a tak se k druhým chová, jak se chová…“

„No jo, celá Moronová, co? Stejná jména, stejné postupy, stejně velká míra nevraživosti vůči všemu a všem na světě,“ nedal si Pavel pokoj.

„No co je mi známo,“ vložil se do sporů Petr, „tak Dana Moronová z lidí nestrhávala kůži nýbrž pouze oblečení, ale teď už je zas krotká jak beránek. Navíc se po letech přišlo na to, v čem to celé vězelo, že to měl na svědomí manžel, co jí zemřel krátce po svatbě, a další rána pro ni přišla záhy, když zjistila, že sama nemůže mít děti. Takže Pavla se ve své úvaze třeba vůbec nemýlí, když nám tvrdí, že ta Dana z toho filmu na tom je třeba podobně.“

„Díky za podporu,“ dala Pavla Petrovi najevo, následně ale zrudla jako pivoňka, to když jí to samé neodolatelným úsměvem vzkázala jeho přítelkyně.

Už se zdálo, že následný Petřin pohled o křeslo dál Pavla nadobro usměrní, jenže tomu se z něj zakrátko podařilo jaksi zázračně vymanit, a tak dál bez varovného ohlášení začal vést rozmanité teze o Daně Moronové, učitelce fyziky, coby mučednickém monstru první kategorie. To přirozeně rozpoutalo nové sourozenecké vášně.

„Hele, proč tady teď rozebíráš tyhle nechutnosti, vždyť jsi ji stejně jako mi ostatní takovou nikdy nezažil? Na podobné řečičky tedy ani nemáš právo!“ čertila se Pavla, načež její ochraptělý hlas dával slyšitelně najevo, jak je z těch pří už pořádně unavená.

„No a?“ ignoroval to bratr. „Úplně mi stačilo, co o ní básnily předchozí ročníky. Alexandra s Emou, ty by mohly, panečku, vyprávět, obzvlášť pak Ema, ta přece na gympl chodila a měla ji, tak by vám zajisté krásně poreferovala o tom, jak to tenkrát bylo s tím lichoběžníkem a paroháčem k tomu. To se totiž tenkrát celá škola fakt náramně bavila, když nakonec Ema a ta její kamarádka před tou hysterkou prchaly jako o život ze školy do Oborověnky… no slyšel jsem to od Hondy a…“

„Výborně, tak se tam hned nyní vypravíme, co říkáte?“ skočila Pavlovi mile do řeči Petra. Ten byl z toho chviličku úplně celý paf, a když se konečně vzpamatoval, tak z něj vyšlo: „Hondík v Mochně ale o Vánocích moc často nebývá, pokaždé je tráví někde na Fudži, Fiči, nebo prostě někde tam.“

„Já neměla na mysli tvého kamaráda, ale právě Emu s Alexandrou,“ upřesnila Petra.

„No to vůbec není špatný nápad, kino beztak běží až odpoledne,“ pochválil přítelkyni za ten nápad Petr a odměnil ji polibkem, takže dvojice měla rázem o novou pozornost postaráno.

Jenže odejít jen tak z MALOVANKY nešlo. Přišla nová objednávka, a i tak Menor rozhodně trval na tom, že tu všichni musejí ještě nějakou tu dobu pobýt, neboť právě ona druhá závazná objednávka je prostě stále ještě ve výrobě, a to že se holt musí respektovat, a co by to byl vlastně jinak Menor za pořádného hostitele, kdyby niterním přáním svých zákazníků, načež při tom svém řečnění stále více pokukoval po Petrovi a Petře, nevyhověl.

A tak se onen odchod protáhl o další půlhodinku, to Menor Petře stačil předvést další tři LIDVJENKOVÉ motivy spočívající v odlišném barevném pozadí a mnohem plnějších relaxačních čárách, které vždy při střetnutí svých konců vytvořily mnohem hodnotnější obrazce.

„Tak málo? To jste se snad sekl o celou jednu polovičku?“ mínil Petr, když si pak několikrát pročítal společnou účtenku a cifry na ní porovnával s ceníkem na meníčku.

„Nikoli, mladý muži, nikoli, vše je v naprostém pořádku, pohleďte na naši vývěsku a hned vám to bude jasné.“

„Ach tak, to jsem jaksi přehlédl,“ hlesl Petr omluvně.

„Nic se přece nestalo,“ věnoval Menor jemu i Petře jeden ze svých nejzářivějších úsměvů, převzal si požadovanou sumu peněz, bleskově na sobě znovu přeměnil vizitky a jako správný KROSOVKÁŘ na zlatém podnosu každému ze čtveřice předal po jedné křížovce.

„No ovšem, zlatý podnos, vždyť už tu by zmíněn, jak jsem ho jen mohl prve opominout? To by mi Josef Humler pěkně vyčinil, vždyť to onehdy byl jeho nápad, no a mochničtí restauratéři si ho následně upravili po svém.“

Pak už tedy čtveřici relativně nic nebránilo v odchodu. Menor Petře a Petrovi jako poslední pozornost předal dva hrníčky, jež vlastnoručně vyrobila jeho partnerka, a najisto se se všemi rozloučil s tím, že se těší na další návštěvu.

Ovšem mezitím se dveře samy otevřely a dovnitř vstoupila postava, jež nezasvěcenému na první pohled mohla připomínat cokoli, jen ne kultivovaného člověka s dobrými úmysly. Onen muž se tvářil značně nerudně, až téměř VRAŽEDNĚ. Tomu rovněž odpovídalo to, co měl na sobě: nepromokavá zelená pláštěnka mu šahala až po zelené holinky a kapuce zakrývala jeho značně sešlou, zarostlou tvář a mastné černé vlasy.

„Co na mě tak vejráš, tos ještě nikdy neviděla někoho vejít do putyky, nebo co?“ obořil se muž hned na Petru, do níž při svém razantním vstupu málem vrazil. „No jo, že se tomu ještě divím, co, té lásce kvetoucí v mladým věku?“ pokusil se dodatečně posměšně utrousit na adresu páru.

„Pojďte, půjdeme,“ snažil se situaci nějak šetrně zachránit Petr, neboť mužova vzdorovačná tvář se právě výhradně zaměřovala na něj. „Na shledanou, pane Barnete.“

„Co co, na shledanou? Ještě mě provokuj i ty, mladej,“ obořil se muž i na něj, avšak to nebylo vše, tentokrát si Petra k sobě přitáhl, takže jeho obličej v plné síle zasáhla nepříjemná směs alkoholu a tabáku. „Ty i tvá panička máte velký štěstí, že jsem dneska v celkem dobrý náladě.“ A naštěstí Petra zase pustil, neboť se po nich začali ohlížet ostatní návštěvníci kavárny.

Petr se venku z incidentu dokázal rychle oklepal, než se ale dveře stačily dovřít úplně, ještě se dalo zevnitř zaslechnout, jak muž na Menora a ostatní doráží: „Co je? Posadit se snad umím sám. A ty moc nečuč, krasotinko, to by tak hrálo, abyste ze mě teď mámili mí tvůrčí taje a přiživovali se na nich. To tak, nic vám z nich nenechám. NIC!“

Venkovní čina a razantně pozměněná nálada uvnitř MALOVANKY sehrály své. A zase se to nejvíce podepsalo na Petře. Zatímco se její přítel vzpamatovával z nemilého setkání a Pavel si dodal nové odvahy, tedy začal básnit, jak jsou někteří lidé fakt zvláštně paranoidní, že se tomu sám teď nestačil divit, načež ho Pavla v jeho poznámkách ihned krotila, spatřila Petra kousek od sebe postávat ženu. Ta se nejdříve tvářila strašně moc mile, vzápětí se ale její obličej přeměnil do nepěkné škodolibé grimasy.

A náhle žena zničehonic zmizela, to když Petr ke své milované promluvil a ona na ramenou pocítila tolik dobře známé hřejivé doteky. Hned nato se k Petře donesla sourozenecká hádka, Pavla bratrovi právě vyčítala, jaký to je nepřející necita, a že by byla sama moc zvědavá, jak by se on asi zachoval, kdyby mu někdo takzvaně hodil klacky pod nohy, avšak Pavel se okamžitě ohrazoval tím, že on by určitě hubovatě nepanikařil a k problematice by se tudíž postavil zcela účelně, tedy čelem.

„A tak by sourozenecké nesváry do úmoru zajisté pokračovaly nevesele dále, kdyby se po pár ujitých metrech nezjevilo ono Alexandřino a Emino společné studio.“

Část B. – Studio P. V. Cheja

P. V. CHEJA sestávala z několika na sebe navzájem navazujících menších budov kupolovitých tvarů. Při vstupu do hlavní haly potenciálního návštěvníka do nosu okamžitě zasáhla příjemná směs vůní, jež měly navodit stav uvolnění, a nechyběla ani relaxační hudba. Vstupní hala se vyznačovala recepcí, menší fontánkou a kombinovala několik stylizací, takže si tu návštěvník nejednou připadal jako v obchodu s nábytkem (o tom leccos vypovídaly pohodlné taburetky a křesílka), načež při dalším pohledu měl pocit, jako by vkročil do prodejny se sklem (toť ony vitríny s vázami, miskami a skleničkami různých velikostí), či vzápětí dospěl k názoru, jestli se omylem neocitl v galerii (toť vkusně zvolené obrazy rozvěšené po stěnách).

„Ale to je mi milé překvapení!“ Ema se přestala bavit s hosty a poprosila recepční, aby se jich ujala sama. „Petře, Petro, jak se máte?“

„Dobře. A jak ty?“ zeptal se za sebe i svou lásku Petr.

„Ale jo, jak můžete vidět, jde to,“ odvětila Ema spokojeně. „To víte, bez TAVARESKY by P. V. CHEJA jen těžko přežívala,“ popustila nakonec uzdu skromnosti. „Ahoj, Pavli.“

„Ahoj.“

„Ale, ale, copak tak smutně?“ neušlo Emě to nápadné zasténání.

Pavla mávla rukou, jako že se nic neděje, a vyloudila na tváři úsměv.

„No jo, promiň, já vím, málem bych zapomněla, proto ty oční posuňky,“ došlo cosi Emě. „Prosím, následuj mě,“ vyzvala Pavlu.“ Ahoj, Pavlíku, máš se?“

„Jé, a… ahoj.“ Pavel byl z hostitelky celý paf, div že se nekousl do jazyku. „To… tohle… fakt pěkná fontánka, fakt,“ vykoktal ještě dodatečně a přestal si v ní radši pohrávat s papírovou lodičkou.

Emu to nevyvedlo nijak z míry, tudíž to v poklidu přešla slovy: „Klidně v těch radovánkách nerušeně pokračuj, jen se, prosím, nepokoušel o vysklení výlohy, to už se nám tu několikrát přihodilo a nebylo to nic moc příjemného.“

Poté se obě dívky začaly vzdalovat a Pavlovi se konečně podařilo patřičně vystřízlivět, to když se sestra naposledy otočila a obšťastnila ho dalším ze svých očních blesků. Pavel přeci jen využil toho, že už mu Ema nevěnuje pozornost, a sestře úšklebek vrátil. Podvědomě si u toho pomyslel: no co, nedělej se, i ty se teď chováš jako smyslů zbavená, protože mi tu právě předvádíš roli žárlivé milenky. Následně nad oním posledním slovem začal více hloubat, neboť Emina ruka ovinula Pavlin bok, neměl však možnost sledovat další vývoj událostí, dívky totiž záhy zmizely za rohem.

Petra mezitím zažívala nová muka. Zmínka o vysklené výloze vykonala své, takže za vitrínou v oné husté sněhobílé čině spatřila tu samou postavu, jak se na ni škodolibě uculuje. A pak jako by se opravdu začalo tříštit cosi těžkého a to i s nepříjemnou ozvěnou. Spásná záchrana se naštěstí dostavila i tentokrát, Petr si povšiml oné druhé pohledné brunetky, oslovil ji a Petra tak na základě jeho dotyků z trýznivého snění pozvolna procitala.

„Tak i já vás tu u nás srdečně vítám.“

„Ahoj, Alexandro,“ zdravil se s ní Petr, jeho další slova se však ztratila ve změti, tentokráte již nefalšovaného rachotu. Ten měl na svědomí Pavel, právě si pohrával s jedním z obrazů a ten se mu nešikovně vysmekl z rukou, jakmile k němu dolehl ten překrásně jemný hlásek.

„To nic,“ vyslovila to mile Alexandra a ladně se otočila na nožce, aby tím Pavla ještě více uvedla do rozpaků.

Zatímco Petr Pavlovy vrtochy přešel bez sebemenšího náznaku nevraživosti, neboť to nebyl jeho bratr, v Petře ono obrazové zařinčení nanovo probudilo pár vteřin starý výjev.

„Copak, není ti snad dobře?“ neušlo ani toto pozorné Alexandře.

„To nic, to dělá to počasí.“

„Jistě, chápu.“

„Alexandra to opět vyslovila tím svým jemným až mírně hypnotizujícím hláskem, přesto se jistá část její skryté duše domnívala, že Petra nemluví úplnou pravdu, nenaléhala však na ni, místo toho se nabídla, že trojici po studiu provede.“

„Ema říkala, že se vám prý daří,“ načal nový hovor Petr.

„Ano, zákazníků neustále přibývá, odborní psychologové a poradci se činí, hlásí se stále více nových zájemců ohledně eventuálních seznámení, zkrátka si s Emou nemůžeme stěžovat,“ odpovídala pohotově Alexandra.

„Tak to nás všechny, co jsme tady, zajisté převelice těší, že?“ přidal se Pavel, a když na něj Alexandra pohlédla, zase honem pusu zavřel a zčervenal.

„Jen mi to pověz, já se na tebe zlobit nebudu, beztak vím, kam tvá otázka nejspíš mířila, na co přímo narážela.“

Alexandra to zase vyslovila tak příjemně tajemně, až z toho Pavlovi přejel mráz po zádech, nicméně se osmělil.

„No, ehm, říká se,“ a ztišil pro jistotu hlas, „že studio P. V. CHEJA je sídlem blázínků, co nedokáží ukočírovat své vlastní emoce a neustále si namlouvají, že jejich nejlepším životním partnerem je mluvící papír, a že místo toho by bylo rozhodně lepší, kdyby se takoví… no lidé… ehm… radši šli poradit s promovaným psychiatrem o svém zdravotním stavu, případně si někoho urychleně našli na normální vztah. Samozřejmě že tohle stanovisko nezastávají úplně všichni, především tedy ne přímo Mochňané, ale od několika přespolních už jsem něco v tomhle znění několikrát vážně zaslechl. Tak a je to venku… uf.“

Alexandra dodržela slib a Pavla za to nijak nepeskovala, avšak nenasadila ani žádný provinilý výraz. V naprostém klidu od Pavla odvrátila oči a nasměrovala jej k rozlehlé místnosti, k níž následně všichni čtyři dospěli. V pravé podstatě daná uzavřená místnost připomínala cosi na způsob soukromě zařízeného pokoje, kde vedle rozmanitých věcí a tapet umístěných na stěnách bylo přítomné i pohodlné křeslo – jmenovitě KRESOJLKA. V ní seděla žena. Na stolku před ní se vyjímalo několik šanonů, knížek a deníčků. Sama žena si v jednom momentálně četla a občas upřela oči na nějakou tu věc a nasála vůni parfému.

„Přirozeně, lidé mají právo na své názory a nikdo jim je nesmí upírat,“ chopila se Alexandra obhajoby, nepřestávala se při tom však dívat do svého VANTELBOOKLISTOVÉHO oddělení. „Nad něčím podobným se kdysi do hloubky zamýšlel i jeden človíček z nedalekých Poděbrad. Byl to chlapec, jemuž jsem dopodrobna vylíčila obsah svého nápadu – jak po teoretické tak i po oné stránce praktické. Jeho samotného očividně zaujal, sám totiž prožíval období vnitřní prázdnoty, nenaplněných vztahů a snů. I jemu tedy přirozeně ono propojení obrázků a textu přišlo z mé strany částečně vhod. Sháněl tedy rozhovory o těch, s nimiž se neměl možnost jen tak setkat. Nejednalo se však o skutečný VANTELBOOKLIST, onen chlapec se zkrátka musel spokojit s tím, co získal, tak, jak mu to bylo nabízeno. A také neměl k dispozici ony speciálně upravené mochnické parfémy, po nichž je lidské podvědomí schopné se mnohem lépe uvolnit a dané výjevy vnímat více živě – jako by byly opravdu skutečné.

,Jenže jak tomu onehdy doopravdy bylo?´ Právě tím byl chlapec přímo posedlý. ,Co se doopravdy ve skutečnosti mělo udát v daném opuštěném objektu? A co pak znamenaly ony nečekaně pozměněné reakce přátel, o nichž jsi mi tak poutavě básnila? Prosím, Alexandro, řekni mi o tom vše.´

Předpokládala jsem, že on, jakožto jeho potenciální čtenáři, na dané přijdou sami, tedy že vše nevyšlo podle předem stanoveného plánu, onoho, původně neznámého plnitele stěžejních niterních přání pro tři vybrané jedince, jinak studenty mochnického gymnázia, jehož i vy tři a Pavla jste aktuální součástí.

Ano, ona dívka v zebřím klobouku na místě výhradně netoužila spatřit mochnickou vzácnost nedozírné ceny, za níž by místní dali cokoliv, jen aby ji mohli vidět na vlastní oči, nýbrž živou tvář pohledného chlapce tmavé pleti, jenž s ní, pro nemoc své matky, náhle přerušil dopisní kontakt, zatímco ohledně mé maličkosti záhy správně vytušila, že mé seznámení s Martinem rovněž nebylo dílem pouhé náhody. Že to opět jistý průvodce, v našem případě tedy průvodkyně, se v obou případech znovu činil, jen bylo třeba posečkat a vytrvat až do samotného konce, než danou trojici přátel sám osloví a vše podstatné uvede na pravou míru – pokud tedy nehostinný osud opětovně nebude zase chtít rozsévat své nekalé plány.

Toť tedy jedna z mých stěžejních vzpomínek na onoho poděbradského zapisovatele zdejší mochnické kultury.

Ale i přesto jsme spolu nadále zůstávali v kontaktu a on vše poctivě zapisoval,“ pokračovala za bedlivého naslouchání páru a Pavla Alexandra. „A tak se zase zdálo, že vše půjde hladce. Jenže nešlo, a dotyčný tak občas musel vyrazit do čajovny či kavárny, jinak řečeno do společnosti. Právě tam nejednou na onen můj nápad se šanony jakožto hru oné průvodkyně přišla řeč, a tak se nelze divit tomu, že onen poděbradský zapisovatel pak pokaždé přímo ne-li zuřil, to když se ze strany druhých setkal spíše s nepochopením, za nímž stálo odůvodnění, které jsi mi, Pavle, nyní podal ty sám.“

„Že je prostě nejlepší si někoho rovnou najít na vztah a je to,“ zareagoval dotyčný překvapivě pohotově.

Alexandra jen mlčky přikývla a dala se do chůze. Ostatní ji následovali. Od dveří, nad nimiž velkým tiskacím písmem zářilo V, zakrátko dospěli k těm s oním stejně nápadným P. I za nimi bylo plně obsazeno, místo křesla se však dala spatřit jedna větší pohodlná KRESOJLKOVÁ pohovka a na ní pro změnu posedávali lidé dva, pravděpodobně matka s dcerou. Místnost rozlehlostí odpovídala té předchozí, vnitřním interiérem však tato připomínala soukromé kino, neboť se její nepřehlédnutelnou součástí stával onen měnící se PĚNKALINKOVÝ obraz.

„Chlapec se rovněž sblížil s Emou,“ rozhovořila se nanovo Alexandra, aniž by z ostatních mámila, co soudí o osudech lidí, které nyní mají možnost pozorovat. „Avšak i v jejím područí se dotyčný občas cítil sklíčeně, opětovně se obával reakcí ze stran svého okolí ohledně takzvaných PĚNKALINEK či Eminých pohádkových snových výjevů. Nejednou se tedy přihodilo, že se onen pisatel s Emou nepohodl a ohledně obojího se spolu dokonce přímo pohádali. To já, na rozdíl od Emy, jsem své emoce v jeho přítomnosti dokázala udržet na pomyslné uzdě. Měla jsem stále na paměti, že vlastně prožívám velice šťastné období, neboť se mi, vedle několika dalších zájemců o můj VANTELBOOKLIST, podařilo již dříve navázat kontakt s hrstkou přátel, kteří mě svou náklonností a přízní dokázali přesvědčit o tom, že život není jen o vytváření jistých šanonových vět, ale že je rovněž důležité setkávat se s lidmi naživo, to jest prostřednictvím osobních kontaktů, kde důležitou roli sehrávají skutečné lidské pohledy do očí, skutečné dotyky, skutečné emoce. Toť oni zájemci ohledně eventuálních seznámení.“

Alexandra na moment odvrátila od PĚNKALINKOVÉHO oddělení oči a postupně je upínala na všechny tři návštěvníky. V Pavlovi v ten moment hrklo a činnost u něj započaly nové vnitřní vrtochy.

„A tak jsem poznala Veru, pozdější Menorovu přítelkyni,“ pokračovala Alexandra v líčení dávných zážitků, a jakmile toto zmínila, zaměřila se na Petru a Pavlovi se tak ulevilo. „Také se mě zeptala na ten můj šanonový nápad, a já se už pomalu chystala hovořit o tom, o čem obvykle, když mé oči náhle spatřily fotografii, co Vere čirou náhodou vypadla z kabelky. A pak stačilo pouze jediné: lépe si danou fotografii prohlédnout, vyčíst z ní vlastní úsudek a ten pak porovnat. A Vera překvapivě v ten moment zjistila, že k Menorovi možná cítí mnohem víc než jen přátelskou náklonnost. A nyní?“

„Jsou stále spolu, Menor nám to před chviličkou sám potvrdil,“ pochlubil se tentokrát Petr. „Z toho, co jsi nám tu zatím pověděla, ale bohužel vyplývá, že ten tvůj VANTELBOOKLIST, Alexandro, opravdu nepotřebuje každý, stejně jako tu Eminu PĚNKALINKU, tedy že výhrady ze stran druhých jsou tu zcela na místě,“ doplnil, i když velice nerad.

Alexandra neodpověděla, jen opětovně uznale přikývla, že ten názor bere na vědomí. Její pomněnkové oči přestaly přejíždět po Petrovi a znovu zabředly do PĚNKALINKOVÉHO oddělení. „I tak se pisatel s Emou snažil držet krok stejně jako předtím se mnou, jenže i tady, jak jste se již stačili přesvědčit, se nechal unést tlakem okolí a jeho mocná chapadla na něm vykonávala své. Z pisatele se tak vyklubal nedobrovolný necita, jenž Emě začal klást nemístné otázky, přičemž ty se následně stočily i na Katalnou Mochnu jako takovou. Pak se oba přeci jen ještě sešli a pokusili se o usmíření, naštěstí úspěšné.“

„Ema na to nejspíš sama přišla, tedy že nedobrovolně jednal pod tlakem jiných,“ usoudil nakonec Petr a přidal k tomu další zajímavý poznatek: „Já se mu ani nedivím, ono totiž o našem městě není jen tak lehké někomu básnit, ten Barnet je toho ostatně přímým důkazem, vždyť ho kvůli tomu v sedmdesátých a osmdesátých letech přece věznili, a to jen proto, že si tehdejší vládnoucí složky myslely, že to všechno, co sepsal, je namířeno proti nim, a přitom to tak údajně vůbec nebylo.“

„Bohužel, život není pokaždé spravedlivý,“ vyjádřila se k tomu po svém Alexandra.

„Jak se jmenoval ten chlapec?“ zajímalo Petru. Oba hosté si mezitím v místnosti vyměnili významné pohledy, přešli k PĚNKALINKOVÝM rébusům a dali se do jejich luštění.

„Promiň, to tobě ani nikomu jinému z vás nemohu povědět, on by si to zkrátka nepřál.

„Škoda,“ hlesla Petra.

„Ale možná se s vámi,“ navázala ihned Alexandra, „sám od sebe spojí a dá vám nahlédnout do svého nitra. On si totiž jinak rád povídá na rozličná témata.“

„K této problematice se už nikdo nestačil vyjádřit, neboť všechny čtyři, to jest i Alexandru, překvapil pozměněný hudební motiv.“

Ten začínal nabírat na postupné naléhavosti, avšak poutavá melodická linka zůstávala zachována. Jakmile kombinace violoncell a viol odezněla, nastalo uvolnění, ovšem klavír ve svých variacích rozhodně neustával, naopak naléhavými vyhrávkami upozorňoval na svou aktuální důležitost.

„Zpěvačka dané změny pohotově využila a o dívce jménem ANNA MANK začala pět prostřednictvím citace z dopisu, kde se Anna coby hlavní aktérka písně jakoby právě vyznávala z přátelství ke své někdejší nejlepší kamarádce.“

Alespoň tak si to vysvětloval Petr, když se daný text pokoušel v rychlosti překládat, tentokrát si ovšem zdaleka ne vším mohl být stoprocentně jistý, neboť ona dopisní pasáž vedle angličtiny nesla i výrazné prvky francouzštiny a španělštiny.

„Zajímavé,“ okomentovala to v úžasu Alexandra, když skladba dozněla a zase se ke slovu přihlásila původní relaxační hudba. „Opravdu nesmírně zajímavé,“ zopakovala, když si od Petra podruhé vyslechla překlad. „Dva odlišné a přece si v něčem tolik podobné hudební motivy, přítomnost cizích jazyků, stejně jako vzájemné odloučení obou dívek v té dopisní pasáži, to je něco jako dvě cesty, kde po jedné z nich kráčí ti, co mají šanci se shledat s někým, na němž jim záleží, avšak nenacházejí v sobě dostatek odvahy k tomu, aby učinili zásadní rozhodující krok, zatímco po oné druhé se zmítají ve slzách ti, jimž je něco podobného navždy znemožněno.“

„Co se těm dvěma vlastně přesně přihodilo?“ vytušila Petra, kam tím Alexandra mířila.

„Ona žena se zkrátka minula se svým idolem,“ vzala to Alexandra popořadě, tedy začala svým oddělením. „Člověk si řekne, že něco takového je úplná banalita, jenže kdo takové pobláznění z řad fanoušků zažil, ví, že to prostě nejde odbýt pouhým odmávnutím ruky.

A zde… matka a dcera, jedno tělo, jedna duše, obě navzájem mateřsky propojené. Tak by je zajisté navenek za běžných okolností vnímalo okolí. Ale vážně to tak vždy bylo? A co když ne? Co když tu ještě důležitou roli kdysi sehrával kdosi třetí?“

Alexandra v hovoru ustala, na moment zavřela oči. Trojici došlo, že tak nečiní z důvodů přehnané záře, nýbrž proto, že si v duchu začíná přehrávat jistou nemilou událost.

„Tři nerozlučné postavy: matka, její dcera a syn. Jeden báječný den. Jenže náhle se vše v pouhé vteřině mění. Jedna z oněch usměvavých tvářiček náhle bledne a chlapec upadá do bezvědomí. Příčina neznámá, výsledný verdikt přivolaného lékaře nakonec zní: selhání organismu. Jeden šťastný den se tak pro jednu rodinku mění v peklo.“

Alexandra skončila s líčením osudů osazenstva PĚNKALINKOVÉHO oddělení, opět procitla a dala se do chůze, takže obdobně učinili i hosté. Nikomu po tomto projevu nebylo do řeči, až Pavel náhle dostal popud, to když ho cestou míjel postarší zamilovaný pár.

„A co vztahy? Dobrý? Klape vám to?“

„S Martinem jsme stále spolu. Podobně na tom jsou Ema s Petrem. Martin dbá o doplňky pro naše zákazníky, aby iluze představivosti pro ně byla co nejdokonalejší, kdežto Petr má přímo na starosti vyřizování případných nových zakázek pro studio. Jinak tu samozřejmě máme celou řadu stálých zaměstnanců. Inu, snažíme se s Emou podnikat a ono to nějakým způsobem jde. Není to snadné, ale obě si dokola říkáme, že když člověk o něco usiluje a stále si za tím jde, tak se mu přání vyplní. Vím, zní to jako otřepané klišé, ale vážně to funguje.“

Zatímco Petr s Petrou vše pokorně přijali, Pavel o tom naopak začal intenzivně přemýšlet, přestože Alexandrou právě vyřčené moudro momentálně neměl na čem stavět, on totiž žádné mocné obchodní impérium ani vážný vztah nebudoval. Na to první se necítil a to druhé jaksi stále navenek nedokázal uskutečnit. A když ze strany Alexandry přišla řeč na Martina, tak se Pavel dosti nápadně uculil, nechápal, jak s někým takovým jako je on stále může být, vždyť Martin měl kdysi na škole pověst zakřiknutého podivína.

To už se čtveřice pomalu blížila k onomu poslednímu oddělení, jímž byly menší lázně s běžnými procedurami, kde natrefila na dvě povědomé zbloudilé postavy, přičemž jedna z nich okamžitě nasadila podezřívavý výraz, jakmile spatřila ten samolibý v bratrově tváři.

„Tak jste si to tu prošli a pěkně si spolu popovídali?“ pospíšila si Ema s pohotovu otázkou, aby tak předešla případnému sourozeneckému nesváru.

„Ano, byl to velice příjemně strávený čas,“ poznamenala Alexandra a kupodivu se obdobně nezahleděla na sourozence, nýbrž na Petru. „Tak co, nechtěla by sis u nás dopřát jednu takovou menší procedůrku? Po celou dobu se stále nemohu zbavit dojmu, že tě něco tíží.“

„Naprosto s Alexandruškou souhlasím,“ přitakala Ema. „Při vstupu do našeho salonku splněných přáníček si prostě nešlo nepovšimnout, jak tě neustále osidlují jakési nám neznámé to neviditelné neduhy, proto bychom ti rády nabídly ozdravnou lázničku. Samozřejmě zadarmiko, jako pro našeho VIP hosta.“

„Přijímáš tedy?“

„Tak dobrá, to zimní počasí mi asi vážně příliš nesvědčí,“ přistupovala na nabídku Petra přeci jen dosti váhavě.

„Nemusíš se ničeho bát,“ načež ji Alexandra přívětivě vzala za ruku a odkráčely spolu ke dveřím, nad nimiž se vyjímalo zřetelně zářivé L. Jakmile za dívkami dveře zapadly, Pavel to už nevydržel a ono hanlivé slovo mu z pusy vypadlo samo od sebe.

„Tak tohle je poslední chlouba studia P. V. CHEJA – takové naše menší lázničky,“ rozhovořila se Ema, jako by tu narážku vůbec nezaslechla, takže sestra bratra zase neměla čas přede všemi seřvat. „Ty samozřejmě nejsou určené pouze běžným uživatelům, co mají různé zdravotní a psychické komplikace, ale zcela přirozeně sem mohou, nebo by vlastně povinně měli zavítat i návštěvníci z oddělení, do nichž jste měli možnost nahlédnout předtím. Právě v lázních dotyčný či dotyčná mohou klidně natrefit na novou anebo dokonce hned na několik nových známostí, a tím třeba dají svému následnému životu zcela nový rozměr. No není to pak dokonalost sama o sobě?“

„To určitě je,“ dala Pavla najevo letmé sympatie. „Jinak díky za všechno, Emo, zase se tu někdy stavíme,“ načež ponoukala bratra k odchodu.

„No to já tady na Petru rozhodně počkám,“ rozhodl se okamžitě Petr a usadil se do jednoho z oněch pohodlných křesílek. Bylo na něm znát, že si o svou lásku dělá velké starosti.

„Fajn, to se mi akorát hodí,“ snažila se ho Ema hnedle usměrňovat, „alespoň mi poreferuješ o tom svém inovativním prográmku.“

Pavel, jakmile to zaslechl, byl celý bez sebe. Zrovna přemýšlel o tom, že by sám rád přišel s něčím novým, přesněji řečeno s něčím ojedinělým, a ejhle, jeden z jeho nejlepších kamarádů zrovna na něčem úchvatném pracoval a on o tom doposud neměl sebemenší ponětí, leč to už Pavla sestra dosti vtíravými ručními pohyby směrovala ze studia ven.

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ vybuchla Pavla před studiem konečně naplno vzteky. I počasí se činilo a hned oběma rozdalo několik mrazivých facek přes tváře.

„Hele, co zas máš?“ nenechal si bratr takové zacházení líbit a vymanil se sestře z područí.

„Vypíchej je všechny, tos zařval, že ti před těma holkama nebyla hanba! Co si o nás dvou teď budou myslet?“ přidala Pavla na hlasovém akcentu.

„No co, tak mi to ujelo, no…“

„Co no, ujelo, vyznělo to, jako bys obě na místě chtěl sexuálně zneužít, tak to vyznělo, bratříčku, přesně tak!“

„Vždyť tak se tomu jejich sídlu hanlivě jinak říká. Schválně si zkus P. V. CHEJA odhláskovat napřeskáčku a uvidíš, že ti to to slovo dá. A co místo toho děláš? Ječíš na mě jako nějaká zhrzená milenka,“ vrátil to Pavel sestře i s úroky.

Leč ta v zápalu naštvanosti našlápla přesně tak, jak neměla, takže by se málem bývala po ledovce pěkně odporoučela k zemi, kdyby ji bratr včas nezachytil, příliš vděku se mu za to ale ani tentokrát nedostalo. „Klidně bych si pomohla sama,“ odstrčila od něj následně s odporem ruce.

„To mám za to, že jsem ti chtěl pomoct? Stejně bys spadla.“

Pavla radši přidala do kroku, než by se dál hádala, a dávala si větší pozor.

„No jo, zas uražená, co?“ nasadil Pavel pohrdavý výraz. Rázem mu ale došlo, že nejen Petr s Emou cosi právě řeší, ale že tak předtím činila i jeho sestra. A Pavla od Emy přece dostala něco darem, on sám si všiml, jak si to něco strká do brašny, když obě vycházely z té postranní místnosti.

„A co ti to Ema vlastně věnovala?“ zvolal Pavel, načež se za sestrou spěšně vydal.

„Do toho ti nic není!“

Sourozenci by se zajisté hašteřili dál, kdyby jim stejně jako ostatním pozorným kolemjdoucím do oka nepadla kulturní vývěska. Vitrína byla značně poničená, dokonce hrozilo, že při špatné obuvi se zvědavec mohl poranit o střepy, jinak dobře zamaskované sněhem.

„Prostě: MALEBNÁ NÁSTĚNKA SE ROZPLAKALA DO SKELNÝCH TŘÍSEK. Právě tak by to zajisté vystihl jeden přespolní rodák. Jméno jednoho takového ostatně vývěska nesla, stálo na ni výrazným červeným písmem: TOME PATRICKU, CTĚNÝ TO PANE ZAPISOVATELI MÍSTNÍ MOCHNICKÉ KULTURY, LASKAVĚ URYCHLENĚ ZVEDNĚTE TY SVÝ KOTVY A MAŽTE ODSUD CO NEJRYCHLEJI PRYČ! NAŠE MĚSTO NA VÁS UŽ NEMÁ NÁLADU!“

Vedle zmíněného příspěvku byl zveřejněn ještě jeden tomu podobný, avšak mnohem závažnější. Informoval o jisté devět let staré tragédii, o níž nikdo z místních až doposud neměl ponětí. Vše se točilo kolem dvou bratrů, ti se údajně mezi sebou nepohodli a ona hádka pak vyvrcholila vraždou jednoho z nich.

„Naprosto nečekanému incidentu ještě více přitížilo, že byl náležitě ozvláštněn rozmanitými výhružnými malůvkami, za něž by se rozhodně nemusela stydět pokroková sekta, přičemž ono logo s písmenkem A a symbol zaťatých pěstí patřily ještě k těm nejpřijatelnějším variantám.“

Tyto překvapivé skutečnosti mohly mít pro město nedozírné následky, ony znaky zdobily i ostatní kulturní akce, pričemž ty si něco takového, dle obsahové stránky, rozhodně nezasloužily. Mezi poškozenými se tak nechtěně mimo jiné ocitli i členové místního symfonického orchestru – jedním z nich byla právě Irma Chardová, Emina maminka – a z dalších městských řad pak došlo na Evžena Velmana, knihovníka, mezi místními jinak hodně oblíbeného muže, kterému se už nejednou podařilo zvítězit v anketě o NEJVÁŽENĚJŠÍHO DOBROMILA KATALNÉ MOCHNY.

I další kolemjdoucí si bohužel všímali, tudíž nepokračovali dál v cestě, rovněž se zastavovali, dívali a četli si. V jejich řadách bylo přítomno mnoho turistů, a ti se zas na všechno možné horoucně zdejších vyptávali, prostě je zajímalo, co všechny ty vulgární znaky a výhružně laděné čmáranice mají znamenat, když se Katalná Mochna navenek prezentuje jako město lidem co nejvstřícněji otevřené.

„Chudák pan Velman, také jeho podobizna se ve vitríně nápadně vyjímala, a jako na potvoru, jak se jinak říká, zrovna on byl vývěsce momentálně nejblíže, neboť do ní ohledně jistého čtenářského sezení právě hodlal ještě cosi přidávat. Palba otázek, která na něj ze strany zahraničních i českých turistů záhy dopadla, byla omračující. Jak se k sourozencům záhy doneslo, tak nejen městské vývěsky dostaly od neznámých vetřelců co proto.“

Bratr se sestrou znovu zpozorněly, ony dvě postavy, jež předtím zahlédli v PĚNKALINKOVÉM oddělení, ze studia P. V. CHEJA kráčely tím samým směrem, co oni, takže ani jim dav z očí nesešel a i je zajímalo, čeho se ten všeobecný rozruch týká. Matka s dcerou se jinak tvářily poměrně vesele, PĚNKALINKOVÁ procedura jim zjevně velice prospěla, jakmile se ale první jmenovaná osoba dostala k vitríně co nejblíže, jako by v tom okamžiku na ni šáhla SMRT. Úsměvy a dobrá nálada byly tytam.

„Pojď, mamko, vrátíme se spolu do hotelu, ano?“ nabádala ji dcera, když se davem protlačila až k ní, žena ale od vitríny nemínila ustoupit. Z očí se jí dalo vyčíst následující: nepochopení, strach, smutek.

„A lidé si opět pozorně všímali, přestali ve výměně vzájemných názorů. Evžen Velman se konečně mohl pokusit o nenápadné vzdálení, avšak neučinil tak, i jeho zajímala případná reakce dotyčné, leč žena rty stále špulila jaksi naprázdno, mluva jí, zdálo-se, činila velké potíže.“

„Mamko?“ To se dcera znovu opatrně přihlásila o slovo a dovolila si maminku opatrně vzíti za ruku. „Prosím, pojďme, všichni tady kolem se na nás pořád tak nějak divně dívají.“

Až tento argument ženu přiměl jednat. Zašátrala v kapse kabátu a cosi zmuchlaného odhodila do sněhu. Pak konečně přijala nabízenou ruku. Matka s dcerou se protlačily davem zvědavců a následnou spěšnou chůzí se od něj co nejrychleji koukaly klidit.

„To bylo, co? To ještě rádi odpoledne zavítáme do toho bia na relax a určitě z těchhle lidí nebudeme jediní,“ pošeptal do ucha sestře Pavel, v odpovědi ho však předešel kdosi jiný.

„To víš, že v biosálku neskončíš, Koloďánku, bioplyn tě zaručeně umoří mnohem spolehlivěji, to mi věř. Už ho před tebou vyzkoušeli jiní, tak proč bys zrovna ty měl zůstat čestnou výjimkou?“

Pavel se prudce otočil.

„Copak, copak, Pavloušku, snad mě nehodláš udeřit přede všemi přímo tady na veřejnosti? Nebo snad ano? To by se tvé sestřičce nejspíš asi mocičko nezamlouvalo. To před CHEJNICÍ, kde jste na sebe štěkali, to bylo jiný kafčo, co, Koloďánku?“

Pavel Koloděj na popud sestry ruku zase stáhl, i když mu oční žilky silně tepaly.

„Tak pa ve škole, Koloďánci. Zas dneska odpoledne, přinesu z domova kupu jedu, určitě si milerádi jeden nabídnete.“

A Klára Menková se s potěšujícím chichotem vzdálila.