Tom Patrick

Ačkoliv se to zdálo jakkoli podivné, tak Pavel Koloděj si klidně teď mohl vychutnávat další ze svých potenciálních vzácných triumfů, kdyby o to tedy stál. Jenže očividně opět nestál. Ne jeho, ale Pavlu po skončení hodiny totiž začali odchytávat studenti (a to nejen z její kmenové třídy) a vyptávat se na onoho muže z vývěsky. Hodně k tomu přispělo nečekané běsnění někdejší obávané profesorky. Pavla se proto co nejobratněji od hloučku takových zvědavců koukala klidit pryč a čím dál více pomýšlela na odpolední kino, o němž bratr předtím v jednom kuse ustavičně dokola mlel.

Petra na tom nebyla o moc lépe.

„Co se diví, děva jedna? Kdybych já byla tak ctnostného původu jako ona, co bych za tak velkou přízeň na jejím místě dala?“ dušovala se jedna z trojlístku žaček.

„A ten Petr je takový fešák, klidně si mohl vybrat jednu z nás – například mě. No řekněte samy. Ale ne, on si automaticky nabrnkne takovou krásku, jako by mu nestačil obyčejný kus pořádný ženský,“ přidala stížnost druhá.

Avšak nebyla by to ta pravá mochnická kontroverze, aby do vínku vlastním názorem nepřispěla i protistrana.

„A co když to tak ve skutečnosti, jak to vy dvě teď líčíte, vůbec není? Třeba Petra tím svým věčným mládím ustavičně trpí, když se jí v jednom kuse připomíná, a tudíž si právě proto naopak přeje být jednou z nás, tedy tou obyčejnou. Mně rozhodně nepřijde, že s ní Petr je jen kvůli tomu původu. Já jejich lásce naprosto věřím, nepovažuji ji vůči nám a ostatním za nějakou falešnou hru.“

„Na pořádek dne se ovšem nedostala pouze problematika ohledně Petry coby ojedinělé ženské osobnosti široko daleko, došlo i na její post originální vypravěčky.“

„Ta povídka o tom propojení lidí a zvířat, no co na to říct? To se zas Lavordová jednou přede všemi pěkně předvedla,“ okomentovala to s kyselým úšklebkem opět první z oněch tří dívek.

„No já ti najednou nevím, Gvendi, tady bych s tebou asi nesouhlasila, mně náhodou nepřišla zas tak špatná.“

„Tím snad, Lenti, chceš jako naznačit, že mé vyprávěnky pokaždé stojí za nepoživačného Humlera, nebo co?“ obořila se na ni Gvendolína.

„Tak to určitě míněno nebylo,“ klidnila kamarádku Jasmína, tedy ta dívka, co se Petry prve jako jediná plně zastala a nic na tom nehodlala měnit ani tentokrát. „Petra je zkrátka výjimečná především tím, jak se dokáže do svých příběhu vcítit.“ A pak ještě dodala: „Dle mého názoru v tom roli ale sehrává i něco jiného, něco mnohem závažnějšího.“

„A co?“ vyhrkly Gvendolína s Leontýnou současně.

„Mám dojem, že Petru něco osobního trápí a nechce o tom nahlas příliš mluvit,“ soudila Jasmína.

Nebylo tedy divu, že o kus dál postávající Pavla záhy navrhla: „Tak asi radši půjdeme, co myslíte?“

Ony tři mluvky totiž následně zamířily směrem ke čtveřici. Petře stačil pouhý jeden magický oční pohled beze slov, aby z něj Pavla vyčetla jasný souhlas; podruhé vyřčené slovo vrah z Leontýniných úst vzbuzovalo rozpaky.

„Ne všichni mochničtí studenti ovšem měli na programu dne řešení osobních problémů svých školních kolegů. Třeba taková místní hotelová škola si dávala za úkol po městě rozdávat radost – soudě dle usměvavých smajlíků, které svůdně oděné slečny měly přišpendleny na číšnických vestičkách. Na zlatých podnosech pak kolemjdoucím nabízely k ochutnání, nebo spíše k okoštování… ano, to je, myslím, mnohem vkusněji zvolené slovíčko… vlastní pekařské a likérnické výrobky. LETOMONSKÝ PARK tak nanovo pozitivně ožíval.“

„Mandy Marková, támhle vám zrovna šel do rány náhodný štamgast a vy si ho přímo před očima necháte, lidově mochnicky řečeno, spláchnout v davu. Jak jí to, Hedviko Medovníčková, proboha u všech svatých hlídáte? Buďte laskavě od té dobroty, projevte se sladce a svou orientální kolegyni v tom řádně zaúčtujte.“

Onen šéfující zpěvný hlásek nenáležel žádné člence profesorského hotelnického sboru, ani tamější kuchařce, nýbrž prachobyčejné pošťačce, známé to baculce Marušce.

„Jé, co vy tady? A navíc v tuhle dobu?“ zvolala potěšeně Pavla a okamžitě k ní vykročila.

Bratr a pár Pavlu následovali.

„No to víš, Pavlínečko,“ spustila Maruška, „Mochninu Katalovnici nám sužují mordovinky, lidičky se nám tu začínají vzájemně bouříčkovat, obávankovat a odláskovávat, no a Humlíček to všechno nedokáže stihnout napravit, neboť nemůže býti naráz přítomen na dvou místečkách najednou, tak to zkrátečka za něj do rukou musí vzíti někdo jiný – třeba já, náruživá hnětačka sýrů.“

Ono posledně Maruškou zmíněné se vztahovalo k nedávné roli, kterou se této kypré ženě podařilo ukořistit v jednom školním představení. Zatímco jedni jí to přáli a gratulovali ke splnění dávného snu někde naživo účinkovat, ti druzí naopak naráželi na to, že když už by měla Maruška konečně někde vystupovat, tak naplno a to přímo v nějakém ochotnickém spolku, když už ne na prknech skutečných, tedy těch, co znamenají svět, jako je pražské Národní divadlo.

„To jsou holt zase ony zavedené všehochuťové mochnické názory.“

„A kampak máte všichni namířeno?“ začala pro změnu zase rozpustile vyzvídat Maruška a očkem tentokrát šibalsky loupla po Pavlovi.

Jelikož si Maruška svých svěřenkyň z hotelovky přestala všímat, jedna z nich, jmenovitě Hedvika, toho obratně využila a v očním posuňku ji napodobila; cosi se dívce podařilo ukořistit z Mandiny kapsy a pak na celé kolo halasně zakřičela, aby to slyšela i ostatní děvčata z její školy: „Kouzelník! Kouzelník!“ KOUZELNÍK!“

Ono zvolání vzbudilo nejen zájem místních, ale přirozeně i celé řady kolemjdoucích, kteří nabídkám ze stran svůdných děv neodolali.

„Ale, no tak, holčiny, nehašteříčkujte se mi tam,“ zavrněla mile Maruška. „A kam že to máte vlastně namířeno?“

„Ach tak…“ Pavla právě pozorovala, jak přešťastně v obličeji zářící Hedvika od rozmrzelé Mandy přebírá jakousi kuličku i se zápisníčkem, cosi si do něj poznamenává a obojí si zandává do postraní kapsy sukně. „Jdeme se podívat do POLOMKY na nějaký ten nezávislý film…“

„Nikoliv! Vyrážíme… vyrážíme za Humlerem. Kde že to teď momentálně jez… teda je?“

Na Pavla se se zájmem upnulo hned několik párů očí.

„No já si to hned myslela, vy jedni tajnůstkaříčci,“ nedělala z toho Maruška, na rozdíl od totálně udivené Pavly, vědu a hned kápla božskou: „Tak toho najdete za městem na jednom z políček, zrovna tam má hodinu AKVARISTIKY.“

„Dík za informaci, okamžitě za ním razíme.“ Pavel, povzbuzen touto informací si od děvčat pořádně zavdal z táců na cestu a spěšně vyrazil směrem z náměstí.

„Počkej! Co tě to zas chytlo?“ volala za ním sestra. Pavel ale nereagoval, jen neohrabaně mávl rukou, aby ho následovali.

První, co čtveřici za městem padlo do očí, nebyl profesor tělocviku, ale dva originální prodavači ryb.

„Tak se nám to nějak mračí, co, vážený pane kolego?“ polemizoval jeden z nich při pohledu na oblohu.

„Jo jo, je to tam nějak více neobvykle našedlý,“ navázal druhý. „A jak vám jdou dneska kšefty, kupujou lidi rybičky, kupujou?“

„Ale jo, jde to, občas se najde nějaký ten zbloudilý pocestný.“

„Nuže, hleďme, na obzoru se nám vynořují hned čtyři potenciální zájemci. Našinci či přespolní?“

„Tak přece je ještě zájem o naše VEGANKY, to je tak milé,“ poznamenala něžně Petra, takže prodavačům rázem bylo jasno.

„Místňáčci, to nás těší, že, Helmute?“

„Ale zajisté, Olafe,“ oplatil kolega úsměv a pak jím nanovo obdařil Petru, která oba pány tak svůdně oslovila. „Tak kterého kapříka ráčíte poslat na živoucí smrt, slečno?“

Na Petře bylo znát předlouhé rozjímání, nakonec si vybrala tři menší a ti hned putovali do připravených kádí.

„Mockrát děkuji za přispění, slečno,“ přijímal Helmut od Petry s radostí peníze. „Až tady dneska skončíme, slibuji, že okamžitě poputují nazpět do kapřího domova,“ dodal. Olaf se toho chytl a i on začal ke svým kádím ostatní vábit.

„A vy, mladý pane, nepodpoříte s přítelkyní také mou bárku smutně to vyhlížejících němých tváří, z nichž se některé zakrátko vaší zásluhou rovněž mohou státi oněmi šťastnými vyvolenými, svobodně se nořícími v již zcela bezpečné to vodní lázni? Samozřejmě s odpovídající přijatelnou teplotou, jakou mají pro blaho své za tím účelem i zde, aby nám nevypustili duši.“

Pavel se nestačil divit, ta otázka skutečně směřovala přímo na něj, avšak její obsah ho ani trochu nepotěšil. Předně, ona dotyčná vedle něho nebyla žádná přítelkyně nýbrž sestra, a i kdyby se jednalo o to prvotní, tak by se Pavel zřejmě cítil stejně dotčen. Sice to byla Pavla, kdo to od Dany Moronové nejvíc schytal, nicméně jako první na paškál z její strany přišel právě on a nedostatečná známka z tématu napětí a odpor pak dokonala své.

„Nebo v tom údivu roli opět mohly sehrávat místní mochnické poměry. Přeci jen tu Pavel a jeho vrstevníci v krátkém časovém intervalu byli konfrontováni s něčím dalším, na co jinde v okolí nešlo jen tak natrefit, tedy na prodej ryb vegetariánům.

Rovněž záhadně navenek působili oba prodavači, navzájem se oslovující jinými jmény, ačkoliv vizitky u obou se shodně usnesly právě na onom Helmutovi, o čemž leccos vypovídaly i tváře obou pánů: oba od sebe s jistou přesností dokázali rozlišit jen oni dva sami. Prodejní tah či jen osobitý žert? To taktéž zůstávalo otázkou. I zde se však – jako v předchozím případě – klidně mohlo jednat o pokusné oživení dobré pověsti města v podobě svérázného veselí, na nějž padla mračna v podobě záškodníků.

Ona přítomnost KRESOJLEK A HÓLEJENEK u této zhruba padesátileté totožné dvojice? Inu, toť další nezvratný důkaz mochnického vlastenectví.“

„Ale to víte, že vám s bráškou rádi přispějeme na mírumilovný výlov,“ projevila Pavla vděčnost za oba. „A tohle rybičkám ještě přidáme na přilepšenou jako bonus.“

„Hej, to je moje,“ procitl konečně Pavel, to poté, co ucítil tlak v dlaních.

„Trocha uzmutého zobu ještě nikdy nikoho nezabila,“ ohradila se popuzeně Pavla a oba pánové – bratři – se pobaveně zazubili.

„No a když se teď složíme my dva sami sobě,“ začal se k celé záležitosti vyjadřovat jeden z Helmutů, zatímco Pavla kapry krmila chlebovými a bábovkovými drobky, „tak tím vykoupíme i zbylé smutné němé dušičky a společně s nimi dojdeme stavu nirvány.“

„Což pak přirozeně povede k mému nedobrovolnému hubnutí. Hezky jste to na mě ušili, ctěné chlapcodívky.“

Onen hlas nemohl náležet nikomu jinému než-li Josefu Humlerovi osobně. Sádelnatý muž se značně oválným tělem a zakulaceným obličejem se na všechny přítomné spiklenecky kabonil a poulil oči. Zdál se být naprosto v pohodě – jako ostatně vždy.

„No to se podívejme, známej chlapco-dívko čtverák na sebe nedá dopustit ani ve venkovním chumlu,“ vtipkoval si Humler nerušeně dál. „A co převeselého mi na oplátku povíte, co? Schválně, povolte uzdu představivosti a učiňte mě ještě šťastnějším, než v této fázi osobního rozpuku jsem.“

„A protože se nikdo ze čtveřice stále jaksi nechytal, tak Josef Humler nadále předváděl svou… prostě ONE MAN SHOW.“

„No to já se klidně budu vychvalovati třeba za vás všechny, když vám něco takového teď činí potíže. Kým bych měl začít? Třeba chlapcodívkou Kolodějnicí? No poraďte, slečno, starému kmeťákovi, jemuž stále odmítají dáti cenu pojmenovanou po Nobelovi a maskují jí tou od Boubela.“

„No pravděpodobně nejspíš mým bratrem, pane profesore, on totiž po vás nečekaně zatoužil a vzdal se kvůli tomu odpoledního kina v POLOMCE,“ rozpomněla se náhle Pavla.

„Vážně? Že by se duch Lekenera vedle toho legendárního Moronina taktéž začal úspěšně rozmáhati po mochnickém gymnaziálním ústavu, to jest po boku aktuálního Hrdliččina, co dokola štká a druhé tak štve tím, že jest lásky hudby čas?“

„No, nejspíš to tak už asi bude,“ potvrzovala profesorovu domněnku Pavla. Bratr se pohrdavě ušklíbl.

„Vážně?“ Humler hrál stále překvapeného a Pavel už pomalu ale jistě rudl ve tvářích.

A pak profesor tělocviku vše začal uvádět na pravou míru: „Lekenera, toho jsem kdysi zaučoval v ping-pongu, protože mu nešel, a já v jeho případě tak najisto uvažoval o dvojce. A tehdy zdomácněla tato fráze: Lekenere, Lekenere, jestli vám se podaří do třiceti se oženit, tak přísahám, že si nechám prodloužit život a půjdu vám na svatbu za svědka. Jestliže se ale do té doby vdáte, tak to radši co nejdřív sním své kolo a vystrojím si vlastní funus.“

Zase to ale byli spíše výhradně prodavači ryb, kdo se tomu zasmál.

„Jak zajisté, ctěné mužské a vášnivé dívčí chlapcodívky, víte,“ nevzdával Humler své snažení, „tak jinoši v jistém věku povětšinou začínají letět na mladé sličné laňky, tedy rozkošnické děvy. A to byl i Lekenerův případ. A tak se nelze divit, že i jemu do náruče jedna taková pohledná jednoho zářijového dne vběhla.“

„A jak se jmenovala?“ byla nakonec donucena zeptat se Pavla, neboť jí k tomu vybídl profesorův nucený úsměv.

„Hohohó!“ vypískl tělocvikář naplno, až Pavla a její bratr lekavě nadskočili. „No přece Lada Laděnka, učí vás snad, kterak správně a nenásilně zacházeti s fyzikálními pochody?“

„Ano, to ano,“ připustila Pavla celá nesvá.

„No bóže, tak se nám Moronice zas jednou utrhla ze řetězu,“ vytušil konečně Humler, proč jsou všichni nejspíš tak zatrpklí, načež mávl rukou, aby si z toho nedělali těžkou hlavu. „Kdybych já vám měl vyprávět, co všechno jsem s ní zažil… no nic.“ Znovu cosi naznačil tlustou pazourou. „Ale k věci: Lekrníka podezírám z toho, že právě on si dneska Laděnku ze školy odvolal, aby ji kdesi v parčíku nanovo mohl vyznávati lásku. Proslýchá se totiž, že to mezi nimi poslední dobou dosti skřípe. Leki se totiž zřejmě rozhodl vzít si má někdejší slova o kole k srdci, vedle hudby si do huby dodal něco potřebné odvahy a své sličné laňce neochvějně dal najevo, že i přehnaná motorková motorizace by v jeho případě vůbec nemusela býti na Škodu, s čímž se ale Lada Laděnka coby zapřísáhlá zastánkyně přirozených fyzikálních chodeckých zákonů rozhodně nemínila smířit.

A právě hudba je zřejmě důvodem, proč jste se mě, chlapcodívko Koloději, umínil vyhledat, že mám pravdu, že se nemýlím?“

Teď zase Pavel ze strany profesora Humlera podléhal škádlivým lechtačkám. „No jo, hudba… no vlastně ano! Hudba byla tím pravým důvodem, proč jsem se místo do kina rozhodl vydat právě za vámi, pane profesore,“ ožil náhle, když mu došla ona pointa slov.“

„Hned jsem si to myslel.“ Humler zanechal škádlivých dotyků a naopak se převtělil do role povznášeného snílka. „Ach, kdo by jen odolal spanilým kráskám ze severu? A jejich úchvatným nástrojům a hlasům? Když Káťa sedne za klavír a začne do toho pět, je to, jako by se v jejích autorských Omluvách a Nočním koupání blahem tetelil celý tento svět. A když Jan v Hobojovém tanci navíc přidá fagot, je to známka toho, že ne každý hnedle musí býti magor, ale má sklony státi tu přímo jako matador, co svým umem překoná na devět hor. Teď už si, doufám, plně rozumíme.“

„Ale my stále nevíme, o čem…“

„Cože? Jak to? No to snad ale nemyslíte vážně!“ zanechal Humler básnění a začal se po svém čertit. „Vždyť přece Hrdlice slíbila, že se projednou vzepře svým vážným zálibám a z beden každé třídě v tento den naplno pustí žilou pravý popový severský vodvaz! To je snad fór!“

Naštěstí pro Pavla, jehož vinou se stalo, že Jarmila Hrdličková náhle změnila bod hudebního programu, se z Humlerovy vysílačky, kterou měl zastrčenou v kapse objemného kabátu, ozvalo totožně se rýmující „góóól!“.

„Už se dívám, úúúž sééé dííívám!“ Profesor do ruky hbitě uchopil vysílačku, zahalasil do ní a hned nato své pravé oko zabořil do kukaně, která sloužila právě pro účely AKVARISTIKY. Kdesi v dálce, až na druhé straně pole, se skrz kukátko dalo spatřit, jak tam po něm poskakuje jistá partička studentů v červeném, dává hobla jednomu ze svých hráčů téže barvy, zatímco ti v modrém únavou padají na zem.

„Ááá, tak Simon Kostelecký dal vítěznou brančičku. Inu, nelze se divit, švarné dětství prožil – sice ne na Britaniku, zato ale přímo v Británii, kde hrál za juniory v míčestru Juventus. No já myslím, že po hodině řádné hry je ta branka docela úspěch, co říkáte, chlapcodívky sourozenecké? No jen se račte podívat.“

Oběma se naskytl pohled nejen na radující se a poražené hráče, ale i na rozmanitost pole zařízeného v duchu AKVARISTIKY. Simon musel vynaložit opravdu dostatek sil, aby se od jedné branky přemístil k druhé. Kromě dotěrných soupeřů se musel vypořádat s dalšími rozličnými překážkami, jako byl zablácený terén, přes který se nešlo jen tak brodit, takže bezprostřední nutností se ukázala jedna z možných funkčních lávek, či s nástrahami domu kupolovitého tvaru.

„Simon si s tím vším však hravě poradil a soupeře  levým hákem popravil,“ připomněl se znovu profesor tělocviku a duchovní otec vlastního nápadu.

„Zas rozdáváš rozumy, Humlere? To se to někomu chvástá, když mu ostatní ty jeho řečičky jako poslušná kuřata věčně zobou z ruky.“

Již podruhé se tento den sourozenci a pár měli tu čest setkat s Leopoldem Barnetem. Ten se dlouho nerozmýšlel a Petra se tak z jeho strany ihned dočkala nového pohrdavého úšklebku. Ona a její Petr doposud spíše než Humlerovo veselé rozjímání vnímali oba bratry prodavače, neboť i jim se velice zamlouval příběh, jenž vzbudil tolik rozruchu o VZF. A Barnetovi to samozřejmě neušlo.

„No ovšem, slečně již nestačí býti věčně mladou, ona spěje do mnohem vyšších sfér, hodlá se státi světicí.“

Zatímco oba Helmuti, kteří se ve skutečnosti prezentovali jako Helmut a Olaf, pomalu začali vyklízet pole, Josef Humler se naopak rozhodl setrvat a svěřence ze školy případně bránit. Momentálně vyčkával na vhodný okamžik.

„No jen se, Petro, nenech zahanbit a pověz mi, jak hodláš docílit onoho pověstného míru,“ pokračoval v narážkách Barnet a zjevně od ní i očekával praktický důkaz, neboť ze země nabral hlínu a poručil: „Prosím, ukaž mi, jak kousek zeminy proměníš v holubici.“

Petra na Barneta nejistě pohlédla.

„No prosím, já čekám.“

„Ale i tak Petře nešlo upřít snahu. Stačil ještě nenápadný záchvěv malíčku a pak druhým podmanivě namluvit, že ona křidélka jsou sice neviditelná, ale že i tak ona holubice právě postává z popela jako bájný pták Fenix. S jistou nadsázkou tomu opravdu šlo uvěřit jako něčemu naprosto skutečně reálnému – Petřin líbezný hlásek jako by precizně kopíroval onen podmanivě vábivý Nastěnčin z Mrazíka. To prostě nešlo jen tak ignorovat a okolí to tak bralo, bohužel tedy s výjimkou onoho jediného.“

„Pche, na tohle ti tak skočím, huso jedna vychloubačná,“ zahučel popuzeně Barnet a jako surovec Petře vyprázdnil obsah dlaní.

„Ale no ták, pane běsniteli, přece byste se hned neráčil zlobiti na tak roztomilé kůzlátko, jež nám tak překrásně vylíčilo jistý malebný zázrak přírody,“ rozhodl se za Petru konečně orodovat Humler, čímž zabránil případnému buřičství ze strany jejího milého.

„Nikdo se tě neprosil o názor, Humlere, tak zmlkni!“ obořil se na něj Barnet.

„Ale no ták, chlapcodívko, hlavu vzhůru, ty roupy vás zas přejdou,“ posílil profesor tělocviku svá slova o přátelskou herdu do zad, leč to Barneta vyprovokovalo ještě víc.

„Dej ode mně ty hnusný pracky pryč, chlípníku!“ vyštěkl, a co bylo horší, na pomoc si přivolal pušku a tou na Humlera k hrůze ostatních začal mířit.

Bratři to pochopili jako poslední výstrahu, aby urychleně vzali nohy na ramena, a taky tak učinili. Čtveřice studentů zalapala po dechu. I Humler se začal tvářit nezvykle vážně. A Barnet se tím bavil.

„Teď ti spadla čelist, co, profesůrku?“ kasal se posměšně, že konečně navrch má i nad ním.

„Hele, omlouvám se, jestli jsem vás nějak urazil, Leopolde,“ začal Humler před Barnetem zpytovat svědomí a to bez humorných příměsí. „Pokud byste chtěl, mám doma několik psychowalkmanů, které mi věnovala jedna…“

„Chceš ze mě udělat blázna, Humlere?“ V Barnetovi to rozproudilo takovou nevoli, že se hlaveň pušky nečekaně uvelebila na profesorových prsou.

„Pane Barnete, prosím.“ To se o slovo statečně znovu přihlásila Petra, načež ostatní slabě vyjekli. „Tohle vaše počínání vážně nikam nevede. Uznávám svou chybu, dávám vám plně za pravdu: opravdu nemám žádné nadpřirozené schopnosti a jen těžko je někdy také budu mít.“

„To ti to přiznání, holka, trvalo hezky dlouho,“ usoudil Barnet popudlivě svým chraplákem, načež pušku naštěstí stáhl do ústraní, leč hudrovat nepřestal. „Vím, o co se všichni úpěnlivě snažíte, chcete mi přišít pomlácené vývěsky, to se vám ale nepovede. Rozumíte? NEPOVEDE!“

„Nikdo vás přece z ničeho…“

„Že ne? ŽE NE?“ nenechal Barnet Humlera domluvit a puškou pro změnu začal máchat kolem sebe. „Já s tím nemám nic společnýho, to toho TOMA PATRICKA si hezky vemte na paškál, to ten dělá městu nežádoucí reklamu!“

„Při vyslovení onoho jména Petra Lavordová zpozorněla, tento den to rozhodně nebylo poprvé.“

„Anebo ten druhej kriminálník – Tom Wong! To jsou ti praví všiváci, oba navíc maj stejný křestní jméno! Není tedy divu, místní městskej puč určitě zosnovali a připravili společně!“

„Pro změnu zase Pavla Kolodějová nastražila se zájmem uši, rozpomněla se na křížovkářský rébus, jenž nesl mužovo jméno.“

„Na ně si jděte stěžovat, pouštět hrůzu, ne ale na mě! NE NA MĚ!“

Tímto zvoláním Leopold Barnet svou řevnivost pomalu zakončoval, leč po těchto výstřelcích jeden skutečný výstřel přece jen závěrem zazněl, naštěstí ale jen do vzduchu. Navíc vyšlo najevo, že onou zbraní je ve skutečnosti prachobyčejná napodobenina, i tak všechny ta rána vylekala.

„Abych usnul a už se nikdy více neprobudil, to by se vám líbilo, holoto mochnická i přespolní! Jen si nemyslete, taky na vás jednou dojde! Co jednou, možná už brzy! BRZY BRZIČKO!“

A s těmito slovy se Leopold Barnet začal kulhavě poroučet pryč.

„Ale no tak, chlapcodívky, hlavu vzhůru,“ pokusil se Josef Humler navrátit do své původní veselé nálady, když už od nich byl muž dosti daleko, „přece jsme to všichni ve zdraví nakonec přežili a to je to hlavní. Už od něj máme svatej pokoj.“

„Nevím, jestli se to tak dá s jistotou nazvat, pane profesore, dneska nás už Barnet takhle překvapil podruhé,“ projevil za všechny navenek obavy Petr.

„Nebojte. Ve škole se pod mým osobním dohledem ještě tento týden uskuteční jedna moc prima slavnost, tak třeba se mi na ni Barnetína podaří nějak zlákat,“ zauvažoval Humler. „Každopádně se toto, čeho jste tu právě byli svědky, pokuste nějak šetrně vypustit ze svých křehkých dušiček a plnými doušky si nadále užívejte života.“

A Humlera zase chytla veselá povídavá.

„Pokud se Barnetín skutečně na mé výsostné přání dostaví, pokusím se mu doporučit léčitele, k němuž docházím, anebo se optám Marušky, zda by mu nemohla darovati jednoho svého psychowalka, kterého třeba už nepoužívá. To víte, léčitele mi sice nikdo ukrást nemůže, ale těch vlastních kouzelných brejliček a sluchátek se jen tak vzdávati nehodlávám. Hodně mi dodávají na klidu, když se čas od času dostanu do nepohody, jako třeba onehdy, co mě málem kvůli Moronce vyhodili z mého – vašeho mochnického ústavu… jejda, to jsem asi už neměl říkat, tajemství mého úspěchu veselosti je rázem venku… no nic, mí svěřenci z hřiště mě volají, tak budu muset pelášit. Mějte se.“

Odešel.

„No a my vyrazíme též,“ oznámil krátce nato všem Pavel.

„Počkej! A kam zas?“ překvapilo toto tvrzení sestru, která byla nově pohroužena do spekulativních myšlenek ohledně všech jmenovaných, o nichž se Barnet zmínil či k nim promlouval, zatímco Petr svou milou horlivě ujišťoval, že není na místě, aby si něco vyčítala, neboť onen pokus s holubicí byl v její režii famózní a Barnet že je holt z toho někdejšího věznění zkrátka pomatený. „Ve městě ses nečekaně zmiňoval o Humlerovi a toho jsme právě potkali, tak co zas má znamenat tenhle tvůj nečekaný…?“

„Nestarej se, sestřičko,“ hrál si Pavel opět na důležitého. „No dobrá,“ slevil o něco ze svého nadutého přístupu, když jeho oči zaznamenaly ten známý pochybovačný výraz. „Tedy na rovinu, věci se mají tak. Poté, co na nás vybafla Moronová, mě chuť jít někam do kina nadobro přešla, prostě jsem potřeboval vypadnout někam ven na čerstvý vzduch a ne být celé odpoledne někde zavřený. A tak mi mysl logicky osvítil Humler.“

„A dál?“

„Co dál? No přece ta hudba, Humler se kromě své AKVARISTIKY aktivně účastní i různých hudebních akcí, jak vám sám od sebe teď potvrdil,“ přešel obratně Pavel na to, co on sám považoval za to své hlavní oblíbené. „No a protože je to sám velký vtipálek, což stejně dokazuje v jednom kuse, tak právě ohledně té hudby kdesi tu nedaleko uschoval jeden jistý bonmot.“

„Na tohle ti tak skočím,“ dala si na důkaz nesouhlasu Pavla už ruce v bok, zatímco Petra se právě v obavách rozhlížela po obloze, kam se prve upínaly i Barnetovy oči, když polemizoval o usnutí a neprobuzení se. Ani za mák se jí nezamlouvaly kupící se mraky.

Leč Pavel jako by nic z toho nevnímal, tvrdošíjně se před sestrou dál snažil obhajovat vlastní historku a počínání kamarádky mu bylo ukradené.

„Co se ti na tom nezdá, snad ti neušly ty dvě holky na náměstí? Hrály Kouzelníka.“

„Mě nemusíš poučovat, co…“

„No a co je to za hru?“ pokračoval Pavel neústupně, jako by ta nedokončená otázka vůbec nezazněla. „Student u sebe nosí nějaký předmět se zápisníčkem a kouzelníkem se pak stává ten, kdo mu onen předmět ukořistí. A právě to na žactvo zkouší Humler, jenže je to od přírody rozený vtipálek, tak na to prostě jde mazaně, tedy od lesa a to něco přirozeně ukryl právě tam.“

„Hele a dost!“ nenechala se Pavla najisto zlákat takovými povídačkami; přicházely jí nanejvýš nepravděpodobné, i přesto všechno, co o Humlerovi kdy zaslechla, sama věděla či se momentálně nového dovtípila. A i kdyby snad to, co bratr tvrdil, byla pravda všech pravd, zůstalo by stejně jen u řečnění, neboť to nebyl pouze Petřin hlas, co nově zapůsobilo jako dráždivý magnet. Dané mraky skutečně vše nepřirozeně zahalovaly doběla. Zvedal se vítr. Země pozvolna mizela v neprůhledné nicotě.

„Nikam nazpátek s vámi nejdu! Jsi zkrátka proti mně zaujatá!“ vyčetl Pavle rozhořčeně bratr. „VY VŠICHNI! Ty… ty slepice ze školních chodeb… ty… ty hoteliérský běhny z náměstí… profesoři… PROSTĚ VŠICHNI!“ přidal na akcentu. „A pokud si na mně osobně chce ještě smlsnout počasí, tak ať to zkusí. Mám na obranu přece tohle, ne?“

Pavel sestře před očima zlostně zamával HÓLEJENKOU. Pak jí vymrštil vzhůru k oblakům a následně k větvím jednoho z dubů, co se vedle sebe v řadě vyjímaly u cesty po obou jejích stranách. Jejich atypicky čistě letní vzhled byl již několik let opředen tajemstvím a to v Pavlovi vybudilo zášť vůči všemu zavedenému pozemskému, takže ještě více propadal kouzlu tajemna. Za své tedy vzal i JELEMANTEL, jenž Petra třímala v podpaží, a Pavel jí ho odtamtud doslova vyrval s tím, že ho při svém výjimečném původu stejně potřebovat nebude, načež ignoroval Petrův výbojný postoj. Pavel se následně otočil na patě a spěšně se vydal po cestě dál.

Jenže Pavla bratrovi za daných okolností nemohla jen tak říci sbohem, ahoj, měj se, ačkoliv by právě nyní k tomu měla ty nejpádnější důvody. Strachovala se o něj a to nikoli z důvodu, že by se v rámci nepochopení ze strany druhých, jak on to dost často vnímal, byl nyní schopen někde oběsit.

Na vině samozřejmě bylo ono rychle se měnící počasí. Prakticky nešlo jít už zpátky směrem k městu, ani stání na jednom místě nepřinášelo žádný valný účinek, tudíž trojici nezbývalo než Pavla přes jeho špatnou náladu následovat a v duchu se modlit, aby někde poblíž narazila na dobře krytý přístřešek.

„Nic takového se však nenaskytlo, a zakrátko už situace byla tak neutěšitelná, že nešlo jít ani v tom jednom možném směru. Vítr nekompromisně udeřil. V ten okamžik již Pavlovi TAVARESKOVÉ PŘEDNOSTI nebyly nic platné: HÓLEJENKA se mu v napřažené chvějivé ruce rozlomila vejpůl a jejím posledním kouzlem se málem stalo vypíchnutí sestřina oka, to když Pavla bratra s namáhavým oddechováním stačila dohnat. Pavel se v ten moment již netvářil nijak statečně, jeho pýcha byla tatam. Podobně jako sestra i on měl strach!“

„Konečně nějaká pořádná třináctka.“

„Dej mu s tím pokoj.“

„A co bych mu ho dávala? Jen ať si ji dosyta užije, holobrádek jeden.“

„Není to žádný holobrádek. Tak ho přece konečně už jednou přestaň mučit, copak to má, kluk, zapotřebí?“

Takto to v Pavlovi vřelo, z hádek dvou jeho vnitřních složek se mu ještě více přitížilo, najednou nevěděl, jak si počínat dál.

Petře nezvladatelné přírodní šílenství způsobilo ještě větší šok. Okolí se před ní zcela rozplynulo a ona se, nikým nechráněna, náhle ocitla v jakési skalní prohlubni.. V zádech Petra pociťovala palčivou bolest – nabírala na síle, čím blíže se k ní přibližovala ta, jíž již delší dobu neměla v oblibě. Ona žena se pro tento okamžik setkání stylově oděla celá do černého, vychloubačnou posměšnou oční grimasu si však zachovala.

„Konečně se setkáváme, aniž by nás kdokoli rušil.“

Petra se jen nerada podvolovala dotyku, bolest tak doznala mnohem větší intenzity.

„Nejde mít v jednom kuse pouze štěstí, je dobré, když se člověk naučí i trpět,“ dodala žena, svým prázdným obličejem připomínající dávnou zesnulou, načež Petřino rameno rozhodně nemínila pouštět. Poklekla k ní, to aby z prázdných očí zcela jasně vyplynula ona vážnost vyřčených slov.

„Přesně tak.“

Petra se o sebe začala přímo strachovat.

„Že by poetický patos legendárního mochnického tvůrce nadobro přestal zajímat a projevil sympatie o služby světa mého, jenž smrtelníci nazývají nespravedlivě krutým?“

Barnetova silueta vystoupila ze stínů skalisek, muž se teď šouravou chůzí k Petře blížil z protější strany.

„Pročpak ne? Vždyť kdo v dnešní době může říct: jsem naprosto šťastný? Kdo má vůbec to proslulé štěstí na dosah? Snad jen muž od narození nesoucí onen šťastný přídomek. Radovan Litevský například,“ utrousil posměšně Barnet.

Ženu to jméno zaujalo, pozvedla hlavu a příchozího si začala měřit od hlavy k patě. „O kohopak že se to jedná? Já jen… o nějakého toho nového smrtelníčka, respektive jeho duši, bych velice ráda projevila zájem.“

„Jde o místního starce. Nutno však podotknout jedno důležité: na odchod z pozemského světa se stále necítí, na svůj pokročilý věk je neskutečně vitální.“

To pronesl třetí hlas v pořadí. Exoticky vyhlížející Tom Wong na rozdíl od Leopolda Barneta kráčel ladnou chůzí a na sobě měl pohledný šat náležící samurajům. V levé ruce třímal vycházkovou hůl, s níž si pohrával, jako by byl na obyčejné procházce.

„Opravdu velice pohledné děvče,“ konstatoval Wong poté, co k Petře obdobně jako žena poklekl a prohrábl jí originální mix zlatavě-hnědých vlásků. „Nebudou jí však na onom pozemském světě postrádat, pokud z něj naší zásluhou nadobro odejde?“

Petra se celá začala chvět.

„Jak se takhle hloupě můžete ptát? Pro tenhle prototyp na Zemi rozhodně místo není, nikdy nebylo a ani tam být nesmí!“ vyšlo z Barnetových úst rozladěným chraplákem, jenž v sobě svou agresivitou rozhodně nezapřel Kláru Menkovovou. „Tak proč takové zbytečné hloupé řečičky?“

„Pravda, v mém případě mordy nejsou nic neobvyklého, důkazem budiž můj bratr.“ Wong povstal, napřímil hůl a z její špičky rázem vyrazil bodák.

Petra slabě vyjekla, bolest v zádech nedovolila více.

„O vás je mi známo převelice málo. Prý jste se donedávna vyžíval na zcela opačné straně, to jest rozdával lidem radost.“ Wong hůlkou přestal dráždit rozechvělý Petřin obličej, byl to Barnet, kdo před ní teď spěšně uhýbal. „Přesvědčte nás, zda-li vaše slova nebyla jen planým výkřikem do tmy.“

„Stačí tohle jako důkaz?“

Barnet všude možně kolem Petry rozházel ohořelé stránky, původně plné bezstarostných usměvavých obličejů a jiných přívětivých výjevů. „Teď snad už o mé přízni k vám a tady madam nemůže být žádných pochyb.“

„Není to ještě ono.“

Wong si znovu začal pohrávat s hůlkou. Ta zřejmě bodcem měla v plánu zasáhnout Barnetovo srdce, muž ji však takřka v poslední možné chvíli usměrnil do jedné z pomačkaných stránek a ta se začala syčivě rozpouštět. Bodec byl pravděpodobně napuštěn žíravinou.

„Teprve teď je to naprosto dokonalé,“ oznámil Wong ke své nesmírné plné radosti poté, co se po vzoru stránky obdobně na popel rozmělnily i ty ostatní.

„Přesto jsem ještě zvědavá na vyjádření onoho posledního – čtvrtého. Nechť tedy i on zavítá mezi nás,“ oznámila žena, také vyskočila na nohy a kohosi nejmenovaně vyzvala, aby sem přišel.

Petra si tu připadala jako střelka na kompasu, jejímž hlavním směrníkem jsou oči, vždy tepající na jednu ze tří světových stran, podle toho, která ze tří postav právě promluví.

„Jediná světová strana a to západní doposud nebyla obsazena, to se ale záhy rovněž mělo změnit. Čtvrtá z postav se zpočátku zdráhala dostavit – patrně z obav, že i ji Tom Wong bude chtít testovat, jak se to u ní má se ctí k druhým. Na opětovnou výzvu se však chtě nechtě zjevila ve stínu skal a následně se ukázala v plném světle, takže i ji Petra měla možnost identifikovat. Mladý muž navenek vykazoval značné známky rebelství: oči zkrášlovaly dvojité dětské plastikové brýle, výrazné vínové tričko doplňovala kožená bunda. Avšak nakrátko zastřižené hnědé vlasy bez výraznějšího zásahu holičského strojku a uši bez náušnic na stranu druhou přeci jen cosi dávaly tušit o jistém opaku – tedy, že s tím tak zvaným rebelstvím to možná nebude… jak by to jen dobře v kontextu vyznělo… ano, zas až tak horké. Dotyčný se dle Petry teprve zjevně hledal, sebepoznával, zejména ona váhavá chůze jako by k podobným spekulacím přímo dávala podnět. Pokud by tedy Petra dostala na výběr, kterého z vývěskových Tomů nyní žádat o milost, věděla, na jakého z nich by padla volba.“

Před Petrou se vše náhle rozplynulo. Matnou chviličku sama mínila: všemu je konec, už se nacházím v onom pověstném tunelu napůl cesty do Ráje a kdesi poblíž šumí rozbouřené moře, které se stane mou poslední zastávkou na planetě jménem Zem.

„Sbohem, Petře, má velká pozemská lásko.“

„K Petřině překvapení se jí však její milý zjevil po boku. V jeho očích se mísilo dvojí: naléhaní a strach. A Petra to najednou celé pochopila úplně obráceně: nenachází se před branami Ráje a to moře s příbojem jsou krůpěje sněhu s nepříjemným vichrem v zádech. O žádnou přímořskou oblast se tedy nejedná, Petra je zpět ve víru skutečných pozemských událostí.“

Plné procitnutí z nenadálého omdlení pro Petru tedy nebylo nijak zvlášť veselé, a kdyby znovu dostala na výběr, v jakém světě momentálně setrvat, jestli tedy v tom předchozím snivém, kde byl od přírodních živlů klid, nebo právě tu, kde tomu bylo přesně naopak, váhala by.

„Nakonec tato spanilá diva přeci jen ocenila jako přínosnější onu druhou variantu. A obdobně si cenila přítomnosti své nejlepší kamarádky i svého milého: jejich ruce zasáhly právě včas, do míst, kde se ještě před zlomkem vteřiny zmítaly Petřiny nohy, se právě snesl jeden z dubů. Bez ohledu na svou jinak zdravou a zachovalou kůru nápory větru neustál a skácel se na cestu.“

Petra nestačila za pohotovou reakci ani jednomu poděkovat, v očích se jí zračila stejně srovnatelná vyděšenost. Ta se u všech záhy navýšila. Ve změtích poletujícího sněhu a těžkotonážních polních odštěpků se zčistajasna zjevilo cosi na způsob přicházejícího ducha ze záhrobí. Že by opět ona tajemná žena? Pravda byla naštěstí úplně jiná.

„Panebože, jsi… jsi v pořádku?“ podařilo se Pavle namáhavě zachroptět a pak vztáhla ruku ke svému bratrovi, který se jí v Petřině duševní nepřítomnosti ztratil z dohledu. Pavel se nabízené ruce podruhé milerád podvolil. Dva přátelé a sestra – to v tento okamžik byla jeho jediná možná opora. TAVARESKOVÉ vymoženosti dávno podlehly nesmlouvavému zimnímu počasí. Zbývalo vpravdě doufat pouze v jediné: že se kruté běsnění nad všemi smiluje. Prostě nemělo cenu si už dál hrát na člověka s nadpozemskými schopnostmi, něco takového zkrátka již nebylo v lidské moci obyčejných smrtelníků…

„Leč náhle jako by prosby o vysvobození tam nahoře kdosi vyslyšel, alespoň tedy těm čtyřem obyčejným smrtelníkům tam dole to tak začalo připadat. Vichr zvolňoval své tempo, stejně jako sníh, a krajina kolem poměrně razantními krůčky uléhala do klidového spánku.“

„Je… je tohle vůbec možné?“ špitla po pěti minutách do již naprostého ticha Petra.

Okamžitě po odeznění této věty se neplánovaně událo následující: odkudsi se začala linout podmanivě snivá hudba. Aby to pro čtveřici nejspíš nebyl takový šok, hudba svou přítomnost dávala najevo šetrnými krůčky. Sourozenci a pár se se zájmem do sílící hudební ukázky postupně zaposlouchávali, a každý ze čtveřice v ní zanedlouho objevil něco svého, něco sobě niterního.

Pavel patřil k těm prvním šťastlivcům, klávesová kila jeho uši jen stěží mohla přeslechnout, právě ta hodně znamenala pro hudební osmdesátkový styl, jenž tolik obdivoval, a ani Pavla na vlastní oblíbenou pasáž nemusela čekat dlouho. To se s úvodním nástrojem nenásilně propojilo hned několik těch smyčcových, z nichž se sólově projevily pouze dva z nich: viola s violoncellem. Petra se ztotožnila s dívčím hlasem, zněl totiž obdobně podmanivě jako ten její, a na Petra pak zbyla úloha nejtěžší: zase se pokoušel proměnit v pokud možno toho nejlepšího překladatele na světě, svého úkolu se ale nezalekl ani tentokrát.

Překlad se v rámci připodobnění částečně ztotožňoval s tím, co si čtveřice již stačila na vlastní kůži prožít. První sloka vypovídala o dvou znepřátelených kamarádech. To, co je v názorech rozdělovalo, nebylo paradoxně nic menšího než barva růží, leč právě tento banální konflikt měl nedozírné následky a byl zakončen hádkou. Druhá sloka pak s onou první úzce souvisela, jeden z oné rozhádané dvojice zanedlouho odjížděl do mnohem vzdálenějšího města, proslulého bujarými večírky, kde přirozeně nebyla nouze o nové potenciální tváře, avšak dotyčný se v této společnosti lidí cítil značně sevřený a dělal jednu neopatrnost za druhou. Refrén tedy dle očekávání poukazoval na důležitost soudržnosti starých přátelských vazeb, na něž by se v žádném případě nemělo zapomínat, a navíc byl podobně jako obě sloky obohacen o jména obou hlavních aktérů.

„Nejen nápadnou autentičností a tematičností daná skladba navenek vynikala. Ačkoliv tu hlavní roli sehrávali dva muži, hlasově ji interpretovala žena. Její sametový hlas však spíše než k dramatizaci dál sloužil k příjemnému relaxu, zato se ale ve vypjatých emočních momentech, kdy text po obsahové stránce nabíral obrátky, činily ony dva nástroje z oblasti vážné hudby. A to zdaleka nebylo vše…“

„A už je to tu zas,“ zarazila Petra obdobně přítomnost jazyka, jemuž příliš neporozuměl.

Pomoc v podobě francouzského překladu se dostavila téměř na požádání. Opětovně to proběhlo dosti tajemně: francouzské slovíčko i jeho český překlad se zjevily přímo ve vzduchu, a jakmile čtveřice rozdýchala i tento úkaz, přidávaly se v závěsu již celá větná spojení.

„No páni!“ vyhrkl v úžasu Pavel.

Pavla se tomu rozhodla přijít na kloub. Přistoupila k prvotnímu zjevivšímu se francouzskému slovíčku, než se ale stačila dopídit případné neviditelné plochy, počaly se na protější straně cesty ve vzduchoprázdnu objevovat podpůrné videoklipové pasáže. Dané motivy, tedy obrazy a texty, vlivem přibývání začaly utvářet pomyslné stěny a strop, až z toho ve výsledku byla chodba. Pro sourozence a pár to byl neskutečný zážitek.

„Baladická skladba sice dozněla, hned se ale rozezněla nová. A samozřejmě i tentokrát došlo na podpůrné video a překlady. Příležitost ve skladbě z živých nástrojů pro změnu dostaly hoboj s fagotem, trochu se obměnilo schéma tématu. Dívka, svými dlouhými blond vlasy připomínající typický ruský temperament, začala pět o chlapci jménem André, který z malé vesnice přichází do velkoměsta, v němž se za každou cenu hodlá uplatnit coby umělec, leč situace mu není dvakrát příznivě nakloněna. I přesto jde vytrvale za svým snem, to jest, snaží se vytvářet autoportréty lidí kolem sebe. Jeho výtvory v závěru skutečně dojdou uznání a lidé se pak na jejich základě nad sebou více zamýšlejí.“

Ona pomyslná chodba se s touto ukázkou počala rozšiřovat a čtveřice to okamžitě pochopila: měla tuto změnu respektovat a také tak učinila. Nové nebezpečí patrně již nehrozilo.

Jak tak sourozenci a pár pod vlivem hudebních ukázek kráčeli dál a dál, nikoho živého cestou nepotkávali. Po pár ujitých krocích se už dalo s jistotou tvrdit, že to, co křupe pod nohama, není již asfalt, ale mnohem těžší zemina náležící polnímu prostranství, kterou zanedlouho vystřídala ta lesní – soudě dle kořenových výhonků.

Následoval prudký výstup, a když zanedlouho jako poslední odezněla balada The end, chodba se rozplynula a čtveřice po krátkém tápání zjistila, že se nachází uvnitř místního Lebonského kostela. Ten zel jinak prázdnotou, pod oltářem se ale vyjímaly tři věci: JELEMANTEL, HÓLEJENKA a věrohodná napodobenina překrásně zbarveného ledňáčka, leč tento byl více poset modří. Nebylo tedy pochyb o tom, že jde přímo o místní mochnickou raritu, tak zvanou MALOVU neboli MALOVSKÉHO MOŘSKÉHO TVORA.

„A to zdaleka nebylo vše. Tam, kde by za normálních okolností jinak visel Ježíš přibitý na kříži, se místo něj vyjímala usměvavá tvář neznámé ženy, nad jejíž hlavou se tyčil vzkaz.“

UŽÍVEJTE TĚCHTO TAVARESKOVÝCH VYMOŽENOSTÍ LÉPE A POKUD MOŽNO SE JE VŽDY SNAŽTE UCHRÁNIT PŘED VŠEMI NEŽÁDOUCÍMI PŘÍRODNÍMI ŽIVLY. BYLA BY PŘEVELIKÁ ŠKODA, KDYBY MAGIE, JÍŽ NĚKTEŘÍ JINÍ SMRTELNÍCI ZA MAGII NEPOVAŽUJÍ, V JEDNOM KUSE USTUPOVALA MNOHEM SILNĚJŠÍM NEKOMPROMISNÍM, SVĚTSKÝM ZÁKONůM.

„Pod tím stálo připsáno.“

SOŠKA MALOVY NECHŤ NÁLEŽÍ JEDNOMU MOUDRÉMU MUŽI V LETECH, JENŽ SE I PŘES SVůJ POKROČILÝ VĚK STÁLE CÍTÍ VELMI MLÁD A MÁ V OBLASTI ZDEJŠÍ OBOROVĚNKY DALEKOSÁHLÉ ZNALOSTI. VĚŘÍM, ŽE ALESPOŇ JEDEN Z VÁS TOMUTO MÉMU PŘÁNÍ VYHOVÍ.

 „A závěrem…“ 

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

„Ach jo, takže z toho kina zase nic nebude? Ta nespravedlnost, tohle další vyučování klidně mohlo rovnou odpadnout. Hrdličková je vážně poděs,“ nedal s tím Pavel pokoj ani na školní chodbě mochnického gymnázia.

„Můžeš toho remcání už laskavě nechat?“ rozjel se nanovo sourozenecký spor, jemuž Pavla srdnatě odolávala od dopoledního střetnutí s Klárou.

„Sluší se připomenout, že onomu sporu Pavla odolávala právě proto, že o Kláře Menkové a jejím přístupu k druhým začala přemýšlet do větší hloubky, tudíž se jí přítomnost bratra na několik hodin podařilo úspěšně zavrhnout a až nyní onen účinek pominul.“

„Už jsem ti nejmíň tak padesátkrát připomínala, že se v POLOMCE hraje i večer, tak proč zas nanovo pokoušíš výdržnost mých nervů?“ osopila se tentokrát Pavla na bratra spíše znaveně než výbojně.

„Ale to víš, že to vím, jen si to zkrátka pro sebe pořád dokola opakuji. A co má být?“ vykrucoval se Pavel.

„Načež se taktéž zdálo, že nad něčím závažným hloubá… i když závažným… no jak pro koho.“

„Já přece vím, co se tam dneska hraje, přece Erotomani,“ zdůraznil.

„A také film s tou ženou, co najde spřízněnou duši v chlapci jménem Damian,“ připomněla opatrně Pavla, od bratra se jí však za to pouze dostalo pohrdavého odfrknutí.

„Ahoj, vy dva. Máte se?“

„No, nezačíná nám to odpoledne příliš oduševněle, co?“

To se k sourozencům právě připojily dvě mladé slečny a jak by většina místních řekla: jedna zajímavější než ta druhá.

„Načež početná skupina přespolních by zajisté mínila: jedna podivuhodnější než ta druhá.“

Líza Kormanová s Lídou Dobovou, tak zněla jména obou dívek, se dříve znaly pouze od vidění, s příchodem na střední školu se ale spřátelily a to doslova na život a na smrt, na což upozorňovaly z leknínů upletené náramky na jejich předloktí. Líza byla menšího vzrůstu a bříško se jí pozvolna zakulacovalo, Lída se naopak vytahovala do výšky a „kypěla“ štíhlostí. Obě dvě si padly do oka, přestože se výrazně lišily i ve svých zájmech: Líza preferovala vše, co se týkalo koček, naproti tomu Lída od narození doslova propadla první republice, kde jí k srdci nejvíce přirostla herečka Anny Ondráková – té svým obličejem, vlasovou i oblekovou stylizací jako by z oka vypadla.

„Co ještě dodat? Snad jen: protiklady se přitahují.“

Než ale sourozenci stačili na pozdravy dívek zareagovat, prosmýkla se kolem nich Bohunka Klepačová, jakoby omluvně a zároveň i trochu nerudně loupla po Pavle očkem a kvapem pak pospíchala na konec chodby do sborovny. Tvářila se dost ztrápeně.

„Chuděrka jedna malá,“ pronesla líbezně a zároveň soucitně Lída, jako by právě sehrávala part své oblíbenkyně pod taktovkou Karla Lamače, který kdysi Anny Ondrákovou proslavil ve svých filmech.

„Co se jí stalo?“ vyzvídala okamžitě Pavla, v odpovědi Lízu ale stačil předběhnout s vlastním úsudkem bratr: „No co by? To přece není vůbec těžké uhodnout. Naše Klárinka po kratičké době začíná opět zlobit, tudíž se Bohunka zcela oprávněně obává toho, jak to vedle ní v lavici přežije.“

Pavel to ze sebe vysoukal dost hrubě a rázem ho polil pot, nikoliv však z pocitu viny. Kolem procházel hlouček studentů z jiných tříd a ten čítal i několik dívek, načež dvě nebo tři z nich naráz vyprskly smíchy, když spatřily tu velice obstojnou pózu generála se vztyčenou rukou.

„To nebude jen tím,“ ujala se konečně slova Líza a pobídla ostatní k chůzi. „O tom, k čemu došlo dnes dopoledne v parku, jste už předpokládám něco zaslechli.“

„Ano, tady s bráškou jsme dokonce byli přímými svědky toho, jak tam jistá žena…“

Pavla se v půli věty zarazila. U sebe přece měla schovaný papírek, který dotyčná zahodila. Až teď si ho pozorně začala prohlížet, jednalo se o rébus a ten skutečně pocházel z restaurace, v níž Tom Wong coby KROSOVKÁŘ pracoval.

„Právě toto exotické jméno se oné ženě stalo terčem v oku, právě tomuto jménu se tolik podivovala a přikládala mu velkou váhu, když ho spatřila na oné vývěsce.“

„Pravdou zůstává, že ho v té čínské restauraci od onoho incidentu nikdo nespatřil,“ navázala Lída. Pavel konečně zanechal své trapné pózy, vzpamatoval se a pospíšil si za děvčaty.

„Ale tohle jsem chtěla říct: že nejspíš právě ty výhružné znaky na vývěsce Bohunku tak rozhodily, všichni přece víme, že její maminka pracuje v hotelu Ornamenti jako pokojská, a zrovna, když měla službu, tak se přišlo na to, že tam kdosi obdobně poničil povlečení v jednom z pokojů,“ dobrala se Líza konečně toho, čeho chtěla. Pavel tentokrát nasadil jemně podrážděný výraz.

„Co je to zas s tebou?“ všímala si pozorná Pavla.

„Nic, jen se zkrátka netěším na Hrdličkovou,“ vzkázal věcně sestře.

Podobně na tom momentálně byla i většina ostatních žáků z jejich kmenové třídy. Jarmila Hrdličková, jinak devětadvacetiletá žena velmi štíhlé postavy zakládající si kromě diet na pravidelné kadeřnické vlnitelnosti svých hnědých dlouhých vlásků, v učebně hudební výchovy ostatně již nějakou tu dobu pobývala a pozorně sledovala sebemenší šelest u dveří. Jakmile někdo vstoupil, významně si vždy na nose poupravila brýle (ty si profesorka klidně mohla odpustit, musí se ale nechat, že jí pokaždé dodávaly na důležitosti a autoritě, když tomu hudba nedopomáhala), jako sova pak na příchozí skrz ně dlouze upírala své přísné oči a nepřestala s tím, dokud se neusadili.

„Á, tak konečně! Konečně se k mé nesmírné radosti dostavila čtveřice, z níž alespoň dva jsou schopní vnímat krásy tak přemile znějící mírumilovné hudby, jakou je ta léta prověřená klasická,“ poznamenala povzneseně.

„Pche, prověřená, spíš tebou zabijačkově provařená,“ procedil Pavel skrz zuby a měl štěstí, že se to k Jarmile Hrdličkové nedoneslo, ona totiž neměla pouze hlásek jako konipásek, ale i uši hodné tenkých stěn.

Pavel i Líza velmi dobře věděli, ke kterým dvěma právě příchozím osobám se ta výjimečná dobrosrdečnost ze strany profesorky vztahovala, oni dva to rozhodně nebyli.

„Navíc na mladém panu Kolodějovi zase byla znát ta věčná nespokojenost s nemožností danou domněnku vyslovit před třídou nahlas, ačkoliv věděl, že by za ni sklidil kýžený ohlas, leč slečna Hrdličková byla bohužel tou, kdo o hodině hudební výchovy měl hlavní rozhodující slovo, tudíž se Pavel musel spokojit pouze s Líziným souhlasným úšklebkem a to ještě takřka nenápadným.“

Jarmila Hrdličková si ovšem okamžitě dokázala sjednat pořádek, jakmile se do třídy jako poslední přihnal Kamil Faukenknecht, samozřejmě zahloubaný do svých papírů. Pavel Koloděj si chtěl svou starou známou hláškou z MALOVANKY nyní napravit reputaci, dostalo se mu však za ni pouze jediné odpovědi a to ještě navíc v podobě podstolního kopance – od koho jiného než od vlastní sestry. A protože se mezitím činil i sám Kamil (ten Hrdličkové v krátkosti oznámil ono své proslulé „…může za to Mikeš, perský kocourek z Bubovic.“), tak když i on zasedl, začala profesorka brát vážnou hudbu nejen jako svou zhoubnou vášeň, ale rovněž i jako dokonalý nástroj pomsty.

A tak se na pořad dne dostaly písemné práce. Ty dle očekávání většiny žáků nedopadly zrovna valně, profesorka Hrdličková si totiž zakládala na přesnosti, přehmaty odpouštěla zřídka a když už, tak jen velmi nerada a s těžkým srdcem.

„Sluší se ještě dodat že za vydatného přemlouvání z řad ostatních profesorů, ti tak nedobrovolně Jarmile Hrdličkové vzdávali hold coby zcela výjimečné osobnosti gymnaziálního ústavu, kde po bývalém profesoru Igoru Batnickém pozvedla do výšin předmět s iniciály HV, a tak vlastně dali průchod své fantazii.“

I tak Bohunka, jinak ve všech ostatních předmětech jednoznačně ze třídy nejlepší, nemohla obdržet od Jarmily jedničku, když Prodanou nevěstu omylem přisoudila Fibichovi, i protentokrát musela ustoupit Pavle, ta tedy opět jako jediná mezi svými vrstevníky kralovala, což se nedalo říci o jejím bratrovi, ten právě jen nevěřícně kroutil hlavou nad svojí tři minus.

„No co se vám na tom nezdá? Chopin a Valčík, Ravel a Bolero, to svého času bývaly opravdové hudební modly a pojmy,“ začala Jarmila hned poškozeného zasvěcovat.

Jenže nebyl by to Pavel, aby se okamžitě nezačal vzpouzet, že má pravdu on a ne profesorka, neboť Chopin jednoznačně byl sepsán pro italského skladatele a zpěváka jménem Gazebo, což on jako velký znalec staré dobré italské taneční školy musí vědět, a stejně že se to má s německým Fancym a jeho Bolerem, načež Pavel neopomněl připomenout i podtitul Hold Me In Your Arms Again, a navíc k tomu závěrem připojil, že kdo tohle z rádia, hudebních nosičů či dokonce encyklopedií zaměřených na světovou hudbu nezná, tak jako by snad ani nemohl existovat.

„No tak tohle je už vrchol všech nehorázných vrcholů!“ zněl hněvivý verdikt profesorky Hrdličkové. A to vedlo k tomu, že se namísto jakéhosi EC popu, jenž byl původně na programu dne, z desky začalo linout Bolero, ovšem to Ravelovo. A jakmile dojelo do konce, bylo mu ze strany profesorky věnováno repete, dokud drnčení zvonku neohlásilo konec hodiny.

„Co k tomu dodat? Pavel Koloděj propadl v totální nemilost potažmo všech svých spolužáků a mnozí z nich mu to pak po skončení hodiny i v jejím průběhu dávali všelijak najevo. Paradoxně jediným, kdo k němu z nenadání mohl vedle Lídy děkovně vzhlížet, byla Pavla. Ona přece vážnou hudbu milovala, ovšem onu radost bratrovi neudělala: jednak by ho tím ještě více rozhodila a také si za žádnou cenu nehodlala znepřátelit ty, s nimiž musela přečkat další vyučování pod jednou střechou.

Nevraživost studentů se neplánovaně ještě navýšila, nástěnka totiž oznamovala odpad VZF neboli Vědy zvláštních forem. Tento předmět se věnoval nauce snů a žáci se jí přímo v hodině učili formou různých relaxačních cvičení. V této problematice je zaškoloval člověk, jenž se onomu intenzivně věnoval řadu let. Důvod byl prostý, onen dotyčný ne vždy prožíval příliš šťastné období, jistou dobu žil sám, neměl poblíž žádnou spřízněnou duši, a tak coby samouk z knih pronikal do tajů relaxování a dle návodů prováděl cviky, co mu pak umožnily lépe se uvolnit a postupně myšlenkově ovládat vnitřní snové procesy ve svůj vlastní prospěch.

„Proč ale zůstávat skromným? Zajisté neuškodí dotyčného přímo jmenovat, přestože je momentálně jaksi – jak by se to správně česky vyslovilo – indisponován. Marek Smolnivý, tak zní celé mužovo jméno, a nebýt právě Emy Chardové, která se s darem ovládání snů přímo narodila, možná by ani Marek v sobě nenašel odhodlání podělit se s ostatními o své zkušenosti v daném odvětví.“

„Ach ne! Podívejte, no jen se na to všichni podívejte, náš Smolníček stůně!“ poznamenala smutně Lída, když se s Lízou jako první ze skupinky studentů, jež tento předmět navštěvovali, protlačily k nástěnce.

„Soucítím s tebou, Lídinečko, tohle si naše podvědomí rozhodně nezaslouží,“ přitakala Líza a HÓLEJENKOU přísně namířila do míst, kde dané oznámení vešlo v platnost. „ABRAKA DABRA I MAGIC RETURN DESTÝNE HNEDLEŠUPING ERMOCT! Smolníčku, vrať se,“ vyslovila rádoby zaklínadlo. Papír se pod vlivem HÓLEJENKY prohnul a následně přistál na zemi, avšak nepřivolal toho, koho měl, nýbrž…

„Ale koukejme, koho tu naše vědátorské oči nevidí? Dobrého čtvrt odpoledne vám vinšuji,“ oslovil stylově Lídu jeden z příchozí skupinky a společně s ostatními se bavil nad tím, jak Líza ze sebe nevraživě svléká JELEMANTEL. „Hmm, zlomková neviditelnost, to je něco jako kapka v moři, jak by to pravděpodobně vystihl milovník podobných hříčkových bentokliček staříček Litevský. Ovšem je znám mnohem zaručenější způsob, jak si stav bytí a nebytí prodloužit, že, Metlománku?“

To už chlapec od děvčat mířil pohledem na postavu stojící vedle. Tentokrát nešlo o Pavla Koloděje, ten se ostatně po celou přestávku před třídou schovával v boxu, kde si nedobrovolně hrál na druhého Kamila Faukenknechta.

„Tak copak nám povíš nového, Metíku? Objev pokročil?“ bavil se chlapec dál na účet osloveného. Počítačová skupinka z toho už slzela smíchy.

„Nebo z toho měla druhé Vánoce, pokud bych pro to nyní měl hledat svá vlastní vhodná slova v rámci metafor.“

„Snažíš se mi tím snad naznačit, Roberte, že jsem se… jak bych to jen řekl slušně, abych tím sám sebe neurazil… narozením sekl o několik let, a to jen proto, že se pokouším bádat nad něčím, co ještě nespatřilo pupek tohoto světa?“

Petr Metelník moc dobře věděl, proč by měl pečlivě vážit slova, správně vytušil, co zase nastane. Robert, na první pohled svým zjevem spíše připomínající sedmnáctiletého výrostka vycvičeného z posilovny než zapáleného počítačového vědátora, pyšně z brašny vylovil notebook a slavnostně na něm přihlížejícím začal předvádět vlastní hru.

„I když vlastní… no jak se to vezme.“

„Ale to přece není nic převratného, jen jsi Humlerovu AKVARISTIKU přikrášlil o mord,“ vyjádřila se k demo ukázce nevraživě Lída, když na obrazovce spatřila sportovní tým, snažící se přejít z jednoho konce hřiště na ten druhý skrze starý dům, kde hráči spíše místo míče často nacházeli smrt v područí krvelačných monster z vesmíru, pokud se jim tedy zavčas neubránili ping-pongovými pálkami či tenisovými raketami.

„Hold, doba se mění, Dobová, svět si prostě žádá nové vychytávky,“ bránil se Robert nařčení z případného kopírování, a protože Líza zase začala dorážet s neviditelností, tak se Robert snažil jejímu přání vyjít vstříc tím, že spustil ukázkovou verzi jiné hry. V ní se prezentoval bijec, jenž vedle vymožeností jako létání či skákání bez padáku měl i tuto vlastnost.

„Leč i zde jako by byl stále kdesi v pozadí přítomen původní nádech AKVARISTIKY.“

„A stejně je TAVARESKA lepší, to tvé se pořád odehrává kdesi v imaginárních prostorách, kdežto tohle “ (Líza obratně máchla HÓLEJENKOU, takže Robert měl co dělat, aby se jeho notebook nečekaně neodporoučel z okna ven) „má navenek okamžitý účinek a navíc zcela reálně živý.“

Poměr sil tak byl nečekaně vyrovnán. Robert se ovšem z desetivteřinového šoku rychle oklepal a namísto nových oslavných přednášek se hubovatě pustil do Lízy, jak že se to zbrkle chová, že jeho přenosná chlouba klidně mohla skončit na cucky kdesi v útrobách hřiště, načež Líza hned přešla do protiútoku, že jí to vůbec nezajímá. Také Lída kamarádce přispěchala na pomoc, začala básnit cosi o Vlastu Burianovi, že ani tomu by se zajisté příliš nezamlouvalo, kdyby v jakési pochybovačné hře spatřil, jak někdo někoho lynčuje, neboť on sám se kdysi stal obětí něčeho podobného.

Tento argument pro změnu vyprovokoval k řečnění jiného člena počítačové skupinky. Z jeho úst si Lída ihned vyslechla kritiku na svou osobu, co jako ona do toho má co mluvit, když její příjmení, vlasová kompozice a navíc celý ten staromódní ohoz už dávno vyšly z kurzu, tak ať laskavě kouká držet jazyk za zuby. To Lída záhy skutečně udělala, jen se navztek tomu, kdo jí to poradil, převtělila do svého idolu, tudíž po vzoru Anny nastavila oči a našpulila rty, leč záhy si to přikrášlila i o JELEMANTEL, do něhož se bleskově navlékla. A pak už stačilo využít několikavteřinové neviditelnosti, kdy Lída Líze ladně z ruky uzmula HÓLEJENKU. Robertův pobočník tak ztratil rovnováhu, odporoučel se k zemi a začal po ní v kolečku rotovat jako děcko na kolotoči.

„Co se to tady děje?“

Ten hlas náležel Radaně Nývltové. Robertův pobočník ovšem díky těm několika otáčkám měl zcela jiné mínění, soudil, že jde o Jarmilu Hrdličkovou; její duch ho ostatně strašil už od první hodiny ranní, kdy ještě před odchodem na následný koncert musel odvyprávět kompletní životopis Bedřicha Smetany, neboť ten věnovaný Antonínu Dvořákovi se milovnici staré dobré vážné hudby nezdál příliš dostačující.

Radana i Jarmila si ale i tak byly na pohled celkem podobné – tedy skutečně vážně jen na ten pohled. Radaninu štíhlost však nezahalovaly nakoupené svetry, nýbrž ony vlastnoručně upletené, vlasovou hřívu jí nezkrášlovala ta příznačná pro hnědovlásky, nýbrž ona protichůdná, tedy blond, a také hlas měla Radana, na rozdíl od své mnohem mladší kolegyně, položený nikoli ve výšinách ale v dolní altové poloze, čišela z něj tedy přísnost zcela přirozená, ne tedy ta pokusně vyumělkovaná v podobě nasládlého pisklavého hlásku.

„To mi ne, paní profesorko, to oni,“ začal Robertův společník Radaně referovat, když konečně rozpoznal, kdo to na něj shora se zájmem civí. A rázem stál na nohou a přísně ukazoval do studentského chumlu na Lídu s Lízou.

„Radim má pravdu, paní profesorko, tohle všechno skutečně vyprovokovaly tyhle dvě,“ chytl se jeho slov žalobně i Robert, načež ihned básnil o tom, jak mu Líza pod vlivem TAVARESKOVÝCH vymožeností málem zničila notebook, v němž má uloženy všechny své osobní a jiné důležité věci. Poškozená dala okamžitě najevo hádavý nesouhlas, a Lída se opět precizně vcítila do svého idolu a měkce poznamenala, že Karel Lamač byl v porovnání s těmito jelimánky (a to teď měla na mysli kompletně celou počítačovou skupinku) šarmantním elegánem první extratřídy.

„To zajisté. A nepochybně se ještě dozvím, že onen hlavní podnět k šarvátce dal Petr Metelník,“ odtušila Radana.

„No ano, přesně, no jen se…“

A počítačoví nadšenci s TAVARESKOVÝMI náhle prohrávali, neboť Petr v hloučku už nějakou tu minutu nebyl přítomen. Nenápadně se z něj vymanil poté, co ho v hádkách zastínily spolužačky a o kus dál se věnoval jen své přítelkyni. Ve vzájemném harmonickém souznění tam posedávali v taburetkách a cosi si pročítali.

„Co k tomu ještě připojit, aby to vyznělo naprosto dokonale? Snad jen: láska je krásnou věcí, ne-li přímo světovým fenoménem, jenž je třeba si hýčkat.“

„Rozhodně nestačím vycházet z údivu, v kolika vztahových rošádách, Roberte, dokážete sehrávat prim. Jako by vám nestačila ona jediná, už tak dosti komplikovaná,“ poznamenala profesorka Nývltová, a Robert už pomalu ale jistě začal coby poražený vyklízet pole, neboť pobouřený hlas jeho přítelkyně sílil a rázné kroky se z horních pater budovy nebezpečně přesouvaly do přízemí.

A Radana Nývltová tak zase měla plné ruce práce, Robertova přítelkyně se rozhodně neprojevovala jako Lída, tedy jako šarmantní dáma s vytříbeným vkusem, a v jednání s druhými o mnoho hlasových decibelů převyšovala Lízu. A chudák Robert si to ječení musel přede všemi chtě nechtě vychutnat až do hořkého dna. Mimo jiné tu padlo i obvinění typu, že by se Robert měl nad sebou konečně vážně zamyslet a že „buďto tedy já, nebo ta tvá povedená skupinka zainteresovaných lobistů“. Načež Roberta se to hluboce dotklo a přeci jen v sobě našel dostatek odvahy, aby přítelkyni důrazně připomenul, ať zas tak moc nepřehání, a co že to do ní najednou vjelo, tedy proč jí najednou vadí jeho mimoškolní aktivity, když tomu tak dříve nebývalo. Přítelkyně si to ale stejně omluvila po svém, a tak hrozilo, že se vzduchem prožene facková přeháňka, chodbou se ale rozlehlo pronikavé: „TAK DOST!“

„Co dodat tentokrát? Snad jen: láska je křehkou záležitostí a někdy se holt poraní, načež to pak převelice bolí.“

Radaně Nývltové se nakonec přeci jen podařilo spor urovnat a to nikoli dalším křikem či pod hrozbou trestů, pouze stačilo zmínit jméno ředitele školy a v očích všech přítomných se okamžitě dal spatřit výraz zděšení. Stoupenci VZF si následně mohli připsat další bod k dobru, Marek Smolnivý sice ve škole skutečně přítomen nebyl, Radana ale hodinu hodlala zachovat, takže se pro tento den výjimečně rozhodla stát její hlavní patronkou.

Třída, v níž nauka snů probíhala, překvapivě pro tyto účely nebyla nijak zvlášť speciálně zařízená. Čítala naprosto obyčejné lavice a židle, pouze v rámci rozmanitých relaxačních cvičení se zavřela okna a občas stáhly žaluzie, aby dovnitř nepronikaly pouliční ruchy či matoucí světlo.

„Jak mi bylo Markem později oznámeno, s těmi obyčejnými židlemi namísto pohodlných KRESOJLEK či absencemi LIDVJENEK se to mělo následovně: pokud chtěl žák při studiích snů uspět za všech okolností, tedy i ve svízelných situacích, nebylo dobré, aby si výhradně navykl na TAVARESKOVÉ a jí přidružené vymoženosti, měl se zkrátka k ovládání snů dopracovat svou vlastní vůli a pílí.“

Studenti se usadili na svá místa. Do chodu se na jejich výslovná přání uvedla možnost přehrání snových výkladů a nezbývalo tedy doufat, aby jindy ojedinělá hodina – dnes tedy pouze polovičně ojedinělá – nebyla narušena z řad nečekaných zvědavců či dalších buřičů (potyčka na chodbě přeci jen z hlav návštěvníků VZF odeznívala velice pozvolna).

A přece se důvod k obavám jevil jako něco reálně stále možného, kdosi neustále bral za kliku, dveře však neotevřel.

„Vstupte,“ vyzvala již popáté neznámého Radana, klika se však dle stejného scénáře navrátila do klidového stavu. Pavlovi to opět silně narušilo už tak dosti krkolomný výklad o vlastních snových zážitcích, které navíc podporoval nevěrohodný záznam.

O mnoho úspěšněji na tom byla děvčata. Líza se tentokrát výhradně podřídila Lídinu světu a obě společnou projekcí a doplňkovým povídáním své spolužáky nechaly nahlédnout do zlatých prvorepublikových časů, ovšem s příměsí decentně pojatého tajemna.

Jenže zase to cosi narušovalo, tentokrát už přímo klepot na dveře. Radana Nývltová kvůli tomu prezentaci ale nepozastavila, což Pavla okamžitě namíchlo, jen dívkám rukou naznačila, ať v ní dále pokračují, a šla se podívat na chodbu, kdo si to tropí žerty, zaregistrovala tam však pouze vzdálený dusot nohou a pitvořivý smích. Radana se tak vrátila nazpět do třídy, z katedry se ale i s židlí přemístila na číhanou právě ke dveřím.

Tak se postupně v prezentaci vystřídalo dalších pět studentů (nutno poznamenat, že těm už žádný rušivý element vypravěčské nitky nezpřetrhal), mezi nimiž nechyběla ani Bohunka – ta líčila, jak se v jednom ze svých snů setkala s národním buditelem Janem Amosem Komenským, který ji ochotně seznamoval s českou kulturou napříč stoletími. Avšak Radana nakonec měla přeci jen největší pochopení pro jinou dívku.

„Země se již po dlouhá staletí zmítala ve vzájemných nesvárech a tak se jednoho dne na ní musel zrodit človíček, jenž by jí daroval pouto vzájemné soudržnosti,“ započala těmito slovy po Bohunce Klepačové své vyprávění Petra Lavordová. „Onen človíček dostal jméno Vít, toť odvozenina od latinského slova Vitae neboli česky život, od útlého mládí totiž navenek projevoval ojedinělé nadání vyhýbat se všem možným nástrahám, jenž mu do cesty stavil Osud, a také uměl léčit vše nemocné.

Jednoho dne se opět přihodilo nevídané. Vít, jako již tolikrát předtím, bez úhony dokázal projít kolem lva a přemluvit ho, aby ušetřil muže z jeho kmene, neboť lev se ho právě chystal zardousit, chlapcovu výzvu však uposlechl. Vše se odehrálo za účasti několika přihlížejících.

A tu se poprvé v živé podobě zjevil Osud. Pro Víta to byl neskutečný zážitek, viděl ho vůbec poprvé v životě, navíc jako jediný na celé širé planetě. Přihlížející z jeho kmene i tak správně vytušili, že se tu začíná odehrávat cosi zvláštního, to poté, co chlapcův pohled směřoval do míst, kde oni nikoho nespatřovali. Následně užasli podruhé, to když Vít s Osudem začal rozmlouvat.

Stále mi hatíš plány, cožpak nevíš, že lvi jsou od přírody, tedy mou zásluhou, stvořeni pro to, aby požírali vše živé, co se jim připlete do cesty, tedy i lidi? káral Víta Osud.

Prostě nemám rád pohled na krev, mnohem krásněji jí je vyobrazen západ slunce,“ hájil se Vít.

Což ti tedy slunce nestačí jako projev mé úcty k tobě a celému tvému i ostatnímu lidu na této planetě, navíc v podobě tepla a světla?

Ne, nestačí, odvětil Vít.

Ó, jaký ty jsi mi to ale nevděčník! Teď lituji, že jsem tě obdařil tak výjimečnými schopnostmi, dušoval se hněvivě Osud. Z jeho hlasu byla znát čím dál větší zášť.

Nyní už své rozhodnutí nemůžeš vzíti zpátky a za to já jsem velmi rád, nebál se Vít připomenout, od Osudu se mu za to ale dostalo pouze výsměchu.

Já jsem Osud, mohu tedy měnit vše, vzkázal věcně chlapci, avšak ten se nedal, neomylně věděl, v čem tkví slabina Osudu.

Ne, to nemůžeš. Jednou jsi ustanovil, že se v čase nelze vracet zpět. A i kdyby ses mi nyní rozhodl uzmout mé předvídatelné a léčivé schopnosti, jež žádný jiný smrtelník na této ani jiné planetě tvým přičiněním neobdržel, už nelze smazat to, co se jednou jejich zásluhou uskutečnilo. Dvakrát zkrátka nelze vstoupit do téže řeky, tak tomu tvým přičiněním jest dáno, co tento svět poprvé povstal z ničeho.

Tvá mluva mě neskutečně dráždí, chlapče.

Vít ale z mluvy Osudu neomylně poznal, že tím dává najevo, jak ho mrzí, že na ono cestování časem nepomyslel již dříve. Osud se tedy alespoň nyní snažil získat času nazbyt, aby dostál vlastní důstojnosti coby hlavní mocnář, pán všeho živého i neživého, jako mocnář a pán celého vesmíru.

Nade mnou beztak nemáš šanci zvítězit, chlapče. Hlad lva zanedlouho sám přiměje, aby se pro svou uzmutou kořist vrátil.

Jenže já budu bdít dnem i nocí a svými dovednostmi způsobím, že se lev své oběti opět vzdá, dodával si Vít kuráže.

To ti i tak nebude nic platné, človíčku, všude po světě pobíhá statisíce jiných krvelačných lvů, nebude pro mne tedy problémem vyhledat jednoho z nich trpícího hladem a přimět ho, aby si za svou oběť vybral jiného smrtelníka, čemuž ty nedokážeš zabránit, neboť se tak stane na tisíce mil daleko od tvého rodiště, předl radostně Osud a rty se mu zkřivily do posměšné grimasy.

I tak vyhraji já, vzdoroval mu statečně Vít.

Nechybí ti ctižádost, to uznávám, avšak porazit mne, to jest nemožné, dmul se pýchou Osud.

Zkusme to tedy, pro začátek vložme do společných rukou osud lidské a zvířecí říše. Pokud ty vyhraješ, sám dám v sázku své schopnosti a ty si tak pevně pojistíš nadvládu nad oběma říšemi, avšak pokud se štěstí přikloní na mou stranu a ty prohraješ, bude to pro lidi a němé tváře znamenat vstup do zcela nové životní etapy, v níž pak budou navěky žít ve vzájemné harmonii a míru, bez oněch krvavých příkras a fyzické bolesti.

Budiž, souhlasil nakonec Osud.

Vít se tedy dal do práce. Sebral ze země klacík a jím do písku vyznačil příslušný obrázek člověka a lva ve vzájemné sympatizantské symbióze.

To má být jako vše? poznamenal pochybovačně Osud a motiv lenivým mávnutím ruky pozměnil.

Co to jako má být? otázal se však Vít.

Cožpak to sám nerozpoznáš? Toto je lev, ukázal Osud na první motiv, a toto člověk jím roztrhaný na kusy, okomentoval následně druhý.

Vskutku? podivoval se nad tím dál Vít. No mně to rozhodně tak nepřipadá.

A co ti to tedy připomíná?

Můj vlastní motiv, jen tebou rozpracovaný do mnohem větší hloubky, stál si za svým Vít.

Mýlíš se, človíčku, poznamenal Osud.

Jak bych se mohl mýlit? Přece dvakrát nelze vstoupit do téže řeky, tak jsi to přece sám kdysi ustanovil. Ale pokud tě má odpověď neuspokojuje, podám ti důkaz i od jiných.

Nuže, ať je tedy opět po tvém, stejně to nakonec budu já, komu bude náležet výsledný ortel. Jsem přece Osud.

A Vít se vzdálil. Vydal se nazpět k lidem ze svého kmene. Nesnažil se brát zřetel na jejich užaslé pohledy. Jen jim prostince vzkázal: Prokázal jsem vám laskavost tím, že jsem ze spáru lva zachránil jednoho z vás, na oplátku mi tedy vyjděte vstříc a podpořte můj názor. Tím prokážete úctu nejen mně, ale navěky věků i sami sobě.

Lidé z chlapcova kmene se dané žádosti nezalekli, naopak se jí plně podřídili – nikoli však pod nátlakem jednoho z jejich výjimečného človíčka, nýbrž na základě rozumu vlastního. Neboť kdo by chtěl neustále trpět a vzdorovat tomu, kdo z nedobrovolného donucení neustále baží po životě a krvi jiných? Nakonec i lidem Vítova, Osudem pozměněná malba, když k ní společně dospěli, s trochou té větší představivosti sama připomněla to, co jemu. Osud tak prohrál. Doplatil na svou ješitnost, na svou pýchu.

A tím pádem…“

„Tím pádem se nám tu lidské a zvířecí říše navzájem začaly mrouskat. Gratuluji, Lavordová, podobnou ptákovinu by ze sebe nedokázal vysoukat ani ten největší světový myslitel uvězněný na klinice pro duševně choré jedince. Výjimečný původ, zdá se, opět nesmazatelně nese ovoce.“

Jindy všemi účastníky tolik oblíbená hodina definitivně ztratila své osobité kouzlo. Postaraly se o to tyto faktory: nečekaný vpád oné obávané nezvané osoby a zaspání profesorky Nývltové na postu hlídače. Radana se do příběhu Petry vcítila natolik, že absolutně zapomněla, proč posedává u dveří, které se teď nečekaně rozletěly dokořán.

„No co pořád mlčíš, Lavordko? To ti náhle vyschly hlasové pojistky, nebo co?“ Klára náhle zbystřila. „Á, co vy tady, paní profesorko? To vás vedoucí tohohle ústavu sám od sebe povýšil, nebo si to tak naše světice Lavordice zařídila osobně?“

Radana Nývltová vyčkávala, stále hledala vhodná slova, jimiž by Kláru oslovila. Petr hbitě vyskočil z lavice, naopak jeho milá do ní zabořila provinile oči, to když se podivnou lámavou chůzí Klára došourala až k nim.

„Sám náš velký Romeo,“ přijala Klára mileráda novou oběť. „Tak jestlipak budeš ve svém počínáníčků úspěšnější než tvůj přítelíček Koloďánek? Ten se totiž nezmohl ani na ubohou facku,“ zkřivila rty do posměšné grimasy.

„Tak to by už, Menková, stačilo. Laskavě opusťte třídu,“ vyzvala Radana napoprvé Kláru přeci jen klidně.

„I přesto bylo na profesorce češtiny znát, jak se s oním hněvem, stejně jako Pavel, jehož mezitím nenápadně nazpět do lavice usměrnila sestra, uvnitř sebe srdnatě potýká a jen velmi obtížně se přinucuje nevybuchnout naplno vzteky, z čehož Klára, jinak šestnáctiletá dívka dosti nedbalého vzhledu, okamžitě začala těžit.“

„Odejít? JÁ A ODEJÍT?“ postarala se tedy Klára jako první o ostrou hubovatost. „Vy těm ozdravnejm kecům dáváte automaticky za jedna a já mám, paní profesorko, odejít?! JÁ?! PCHE! TO SOTVA!“

„Přestaňte tu laskavě hysterčit,“ zkoušela to profesorka Nývltová stále po dobrém. Petr nadále zůstával ve střehu, Klára se od lavice totiž nemínila vzdalovat.

„Ale já přece nejsem hysterická,“ pokoušela si náhle zahrát na neviňátko. „A na rozdíl od některých jsem i plně střízlivá!“ opustila hned od toho, zakřičela to a znovu po Petře významně loupla nevraživě očima, načež je zase záhy ublíženě upřela na Radanu.

„Nejen jí, i všem ostatním ve třídě okamžitě docházela paradoxnost těch slov, Klára dovnitř vpadla dosti malátně, nebylo žádných pochyb o tom, že před vstupem požila něco více alkoholu. Spekulace o tom, komu náležely klepot a tajemné pobíhání po chodbě, tak rázem ustaly.“

„Ne, při smyslech rozhodně nejste!“ odvětila Radana za sebe a prakticky i za žáky a to již o dost přísněji. „Tak padejte, tady nemáte co pohledávat!!“ přidala na důrazu.

Na Kláru ten zvýšený hlas očividně zabral, k úžasu studentů se ke dveřím skutečně začala pozvolna belhat. Jenže…

„Vlastně proč odcházeti? Nové snové příběhy – nový důvod pro osobitý komentář. Tady zůstanu!“

Vše se opakovalo. Jakmile Klára zaznamenala, že se během jejího přesunu další student odhodlal k vlastní prezentaci snových zážitků, považovala za správné rozpoutat nové vášnivé diskuse. Petr Metelník se napodruhé neudržel a Kláře vlepil jednu pořádnou facku, a to poté, co se přestala navážet do Kamila (ten si to ovšem vysvětloval spíše tak, že se mu pokouší ukrást jeho poznámky, do nichž během líčení příběhu ostatních nepřestával nahlížet) a ještě hruběji si vzala na paškál jeho přítelkyni. Mělo to dohru, Klára po Petrově zásahu začala zpytovat svědomí, záhy ovšem přistoupila k šokované Bohunce a nečekaně se jí ovinula kolem krku a jakoby zamilovaně neopominula okem loupnout po sourozencích. A pak Klára na celé kolo kvílivě začala básnit o tom, co pro ni Bohunka všechno znamená, jak moc ji má ráda, ovšem to zdaleka nebylo vše.

„OKAMŽITĚ TOHO NECHTE A PADEJTE ODTUD, MENKOVÁ!“ spustila konečně Radana pravou zlobu, neboť Klára Bohunku do toho všeho ještě navíc začala líbat, a ta se tomu, chudák, všemožně snažila bránit se slzami na krajíčku.

Marně. Klára Menková holt měla svou vlastní hlavu. „A to mi jako bude poroučet někdo, kdo vlastnoručně pletený svetry dávno nedokázal vyměnit za batolata?“ Tím teď narazila na obzvlášť citlivé profesorčino místo.

„VEN!“ zavelela mocně Radana. Bohunka si konečně mohla oddechnout, Kláru to přimělo dát jí pokoj, ovšem ten společný pro všechny jako by stále vězel kdesi v nedohlednu.

„Ale no tak, paní profesorko, dejte naopak vy průchod vlastnímu snění a sdělte celé třídě, jak se žena cítí, když nemůže míti vlastní malé harantíky a její vášnivě lačný mužíček se s něčím takovým po celá dlouhá léta v žádném případě rozhodně nehodlává smiřovati,“ nepřestávala Klára provokovat, tentokrát hlasem pětiletého loudícího děcka.

Třída v šoku sledovala, jak si to Klára za onoho remcání k profesorce vrávoravě šine.

„No tak, Radanko, námi všemi milovaná, pověz nám k tomu něco…“

„TAK DOST! VEN!“

Rázem vzduchem probleskla druhá facka, mnohem mlaskavější. Dveře pod Klářiným tlakem následně div že nevyletěly z pantů, jak s nimi prudce trhla a rázem je za sebou zase obdobně zabouchla.

I když se Klára do třídy nevrátila, její výstup měl drtivý dopad: VZF do svého zdárného konce nedospělo. Radana hodinu předčasně ukončila a nikdo ze studentů se jí to radši nepokoušel míti za zlé.

„A tak nejen duch Jarmily Hrdličkové se ten den šířil po chodbách gymnázia, i ten Kláry Menkové ne a ne jen tak zmizet. Studenti málem že nezakopli o podnos, na němž byly přichystány podezřelé lahvičky s jakousi namodralou tekutinou, jakmile překročili práh učebny.“

„Nešahejte na to!“ vyzvala přísně žáky profesorka Nývltová, Pavla za jejími zády přesto jednu lahvičku pro sebe ukořistila.

„Tady máš tu svou křehkou ženskou duši plnou pochopení,“ neodpustil si v rámci vlastní soukromé naštvanosti připomenout sestře Pavel, když se pak chodbou vlekli o několik pater výše na poslední hodinu fyziky. Petra, jdoucí za nimi po boku přítele, však považovala za správné vrátit se do přízemí, již předtím si povšimla, že profesorka ve třídě zanechala všechny své věci. Rozhodla se jí je tedy donést.

Radana Nývltová seděla u svého stolu u okna, nikdo jiný v češtinském kabinetu přítomen nebyl. Cosi si tam v slzách prohlížela a rozhodně se nejednalo o písemné práce. Petře to připadalo zvláštní, ještě nikdy profesorku neviděla plakat. Vědělo se o ní, že jinak snese hodně.

„Tohle jste si zapomněla ve třídě, tak jsem si dovolila vám to sem přinést,“ upozornila na sebe při vstupu Petra v mírných obavách. Byla to přeci ona, kvůli komu Klára začala šílet.

„Děkuji vám, Petro,“ zanechala Radana na moment studování rodinného alba, vysmrkala se do kapesníku a rukávem vlastnoručně pleteného svetru si otřela oči.

Petra na profesorku dál omluvně zahlížela. Prostě se cítila za vše býti zodpovědná.

„Vám to za vinu nedávám, Petro. O Menkové je známo, že se takhle čas od času chová, tentokrát to ale překročilo všechny meze.“

Petře se po tomto verdiktu o něco ulevilo. Položila věci na stůl a přeci jen se rozhodla zase odejít, neboť jí to nakonec přišlo jako mnohem rozumnější řešení…

„Tohle jsou naše společné fotografie z dovolené ve Španělsku. Já a manžel poměrně rádi cestujeme, mně navíc jako učitelce to neměnné volno o letních prázdninách maximálně vyhovuje, leč…“

„Leč otázka mateřství vám onu společnou dovolenou občas tak nějak neplánovaně naruší,“ doplnila Petra a začala Radaně věnovat zpětnou pozornost, což také zřejmě bylo záměrem profesorky.

„Dost občas,“ upřesnila Radana. „Prostě to není v mých silách, a teď nemám na mysli… ehm… no svou… jak bych to jen… už jsem jako náš koktavý ředitel Hauser.“

„Chápu, není to o tom, že byste děti mít nechtěla, vy je prostě skutečně jen mít nemůžete.“

Radana Nývltová se k tomuto slovně přímo nevyjádřila, letmé přikývnutí však značilo souhlasnou odpověď. A Petru náhle něco napadlo, užuž profesorce málem vnutila spásné náhradní řešení…

„O Emě a jejích podnikatelských aktivitách samozřejmě vím, vždyť jsem ji tu čtyři roky učila, takže jsem ji za tu dobu měla možnost dobře poznat,“ vytušila Radana, na co Petra zřejmě pomýšlela, a pokračovala: „Stále přemítám o tom, jak neustále zdůrazňovala, že i postavy uvnitř mysli, jinak navenek ovšem v reálné podobě neexistující, svým způsobem mohou býti činné. A na mém případě jste to sama měla možnost poznat: nemýlila se. Tenkrát jsem Emu za podobné hlášky kritizovala, dnes jí ale dávám za pravdu.“

Avšak hned nato Radana doplnila druhou velmi podstatnou věc: „Ono ale vážně je něco trochu jiného to něco skutečně v reálném světě vlastnit, než si to něco jen tak představovat uvnitř mysli.“

Radana opět jen přikývla a doplnila to o: „Vy zajisté také toužíte po potomcích.“

„Ano, ráda bych nějaké měla.“

Jelikož právě zazvonilo na další hodinu, hovor musel býti ukončen. Petra profesorce závěrem popřála hodně štěstí, ať vše s manželem nějak zdárně vyřeší, a nakonec z kabinetu odešla s o něco přeci jen pozitivnější náladou.

„Leč ta mohla záhy opět přijít vniveč. A tak to s jistotou vypadalo, že již natrvalo vejde v mochnických studentských deníčcích jeden lednový den ve všeobecnou známost jako opravdu smolný, na nějž budou neradi vzpomínat především ti žáci, co ho zažili nejen na vlastní oči ale i kůži, a ti že si ho budou připomínat ještě hodně dlouho po odchodu ze školních řad.“

„Tak pádím, pádím, Lavordová! Co se tu máte co poflakovat po zvonění?“

Onen zlobný hlas náležel Daně Moronové.

K Petřině hrůze profesorka měla namířeno do té samé učebny co ona.

„Co je to tady za kravál? Sednout a přestat žvanit!“ poručila Dana třídě rázně. „A vy, Lavordová, urychleně upalujte do hnízda k tomu svýmu supermanovi.“

Všichni žáci užasle pozorovali, jak si místo mladé pohledné Laděnky katedru pro sebe zabírá o mnoho let starší žena, nynějším obličejem a hlasovým projevem připomínající supa na lovu. Stejně jako Jarmile a Radaně i profesorce Moronové na přísnosti dodávaly brýle, na rozdíl od svých kolegyň se však navenek nechlubila dlouhou vlasovou hřívou ale tou ježčí, obohacenou o kadeřnické kudrlinky.

„No jo, to se tak někdo má, když je mu dopřáno věčné mládí, co, Lavordová?“ obořila se Dana Moronová na Petru vzápětí potřetí, hned poté, co si na stůl vyskládala osobní věci a na tabuli napsala název pracovní látky. „Dáváte rady druhým, jak na dětičky? Zvláštní od někoho, kdo se sotva dokodrcal do věku puberťáka, navíc s naivním výrazem věčného neviňátka.“

Petra se neodvažovala profesorce nijak vzdorovat. Ani Petr přítelkyni tentokrát nepodpořil – slovně či jenom konejšivým objetím. Také on si uvědomoval, že právě to by se nemuselo příliš vyplatit. Moronová tak měla pré a začala si brát na paškál další jedince.

„Co je tohle za maškarajdu? Okamžitě svlíct!“

„Co… co prosím?“ zadívala se na profesorku nevěřícně Lída.

„Snad jste jasně slyšela, Dobová. PŘEVLÍKNOUT! HNED TEĎ!“ poručila jí Dana přísně.

„Jenže… jenže já…“

„Nó!“

„…já nic jiného na sebe tady nemám.“

„COŽE?!“

„Pst, půjč si ze skříňky moje oblečení na tělocvik. Tady máš od ní klíčky,“ pošeptala své nejlepší kamarádce do ucha Líza a doslova jí je vnutila, tím však Lídě i sobě teprve pořádně zavařila.

„COŽE?! No to snad, baby, nemyslíte vážně!“ nemohla profesorka fyziky stále uvěřit tomu, co se tu před ní odehrává za divadýlko.

Lída se s klíčky ze třídy radši taktně pakovala pryč, Dana se tedy musela spokojit pouze s její ochránkyní.

„No jo, obě stejně umanutý,“ vyjádřila se profesorka k ornamentu na Lízině předloktí, jehož si povšimla i u Lídy. „Zato v šatstvu jedna velká originalita, co, Kormanice? To každá z vás děv kope za svou vlastní ligu!“

„Ehm a proč by ne? Katalná Mochna je přece městem vlastního vkusu a názoru.“

Podobná slova by bez mrknutí oka okamžitě mile přijal Radovan Litevský a zajisté by se nad nimi i rozplýval blahem, ovšem v Daně Moronové probudila pravý opak. A to přesto, že i její oděv, čítající šedý svetr, černou vestu a manšestrové kalhoty stejného zbarvení, jako by sám o sobě symbolizoval někdejší šedesátá léta. Profesorka tedy mohla s oním Lídiným prvorepublikovým stylem jakož i názorem Lízy v poklidu sympatizovat, leč děl se pravý opak.

„Tak tohle je už vážně vrchol, Kormanová! VRCHOL!“ zakřičela Dana Moronová a udeřila pěstí do stolu, takže se vše, od kočičkovského penálu přes sešity a tužky stejného ražení, rázem válelo po zemi. Ani Líza nemínila dál vzdorovat profesorčiným novým narážkám, pro svůj vlastní klid vše kočičkovské odklidila do brašny a doslova si na sousedce přes lavici vyškemrala tričko bez jakýchkoli motivů a pomůcky mající tu největší možnou konzervativní obyčejnost.

A učitelský teror nevesele pokračoval dál. Vzápětí došlo na Kamila a hned po něm na Bohunku. Prvnímu Dana dle očekávání vyčetla, že se věnuje úplně něčemu jinému než-li má, kdežto Bohunka se ze strany profesorky zase dostávala pod palbu únavných otázek, kde že se to momentálně nachází její sousedka Klára Menková.

„Já ne-nevím… já op-opravdu ne-nevím, kde teď Klá-Klára je,“ hájila se statečně Bohunka.

Třídě po vyslovení toho jména bylo hned jasno: to Klára Menková tohle všechno zase zapříčinila, za dveřmi totiž studenti zaregistrovali podezřelé kroky přecházející sem tam. Jenže Dana Moronová o celé záležitosti měla, zdálo se, zcela jiné mínění.

„Co tam na mě tak divně vejráte, Koloději?“

A profesorka od okenních lavic hbitě pospíchala k těm u dveří, tlumok za nimi ji ale očividně vůbec nezajímal.

„Tak co mi hezkýho, Koloděj, povíte, když o mě náhle projevujete tak velký zájem?“

Pavel na profesorku vyjeveně zapoulel očima a pak z něj přiškrceně vylezlo: „Ale ten… ten sen, co… co jsem líčil… to s tím obrem, co teda jako… jako bobr jen vypadal, to nebyl výmysl, tak… tak se to vážně… to… odehrálo.“

Profesorku tato informace na moment totálně vykolejila, netrvalo to však dlouho a navrátila se jí původní zlobná nálada. „No ovšem, na legrácky, na ty vás oba dva užije!“ A Moronová zlobně přelétla očima na osobu sedící vedle.

„Co jste tím teď měla na mysli, paní profesorko?“ otázala se nechápavě Pavla.

„Ještě drze zapírejte, Kolodice!“ vřískla Moronová a předložila jí jakýsi papírek. Stálo na něm: Kolodějová vzkazuje Moronce: jsi jen ubohá tupá úča, co druhejm pije krev. A samozřejmě tu na okrášlení nechyběly ani ony výhružně se zračící áčka.

„Ale… ale já tohle… to není moje,“ bránila se Pavla nařčení.

„Že není, Kolodějová?“ tepaly profesorce oční žíly. „ŽE NENÍ?“ vybuchla znovu jako sopka.

„Totiž to písmo… je podobné tomu mému… ale já to nepsala, vážně ne.“

„A copak je tohle, dopis od ctitele na rozloučenou?“

A Pavla se o sebe začala strachovat ještě víc.

„Vida, vida, Kolodějová se nám tu paktuje s vrahama, kdo by to byl do ní řek?“

Studenti se po sobě okamžitě začali ohlížet a šuškat si, Dana Moronová si ale okamžitě dokázala sjednat pořádek.

„TICHÓÓÓ!“

„Ale to si špatně vysvětlujete, paní profesorko,“ snažila se Pavla stále nějak rozumně ospravedlňovat. „Já ten papírek jen sebrala ze země, nic víc. S tou ženou, co ho tam pohodila, ani s tím mužem na vývěsce, k němuž pravděpodobně cítila odpor… ani s jedním z nich se osobně neznám.“

„Že ne? Tak co teda maj znamenat tyhle křížovkářský suvenýry ve vašem skladovém područí?“ zamávala Moronová Pavle daným papírkem doslova před očima, což vyvolalo nový studentský zájem. „TICHO!“

„No, ehm, jak bych to…“ Pavla už opravdu nevěděla, co na to vlastně říct. Kdyby se jí vyptávala Laděnka, vše by se najisto vyvíjelo tou nejklidnější možnou cestou. „Proč jsem si ten rébus nechala? Jen tak… ze zájmu… v rámci studie lidských duší…“

„Tak jen tak, ze zájmu, v rámci lidských duší, jo?“ mudrovala hněvivě Moronová.

„Ehm, v rámci studií lidských duší,“ poopravila Danu Pavla a to neměla dělat.

„A mám toho tak akorát dost!“ A sourozenecký stůl rovněž obšťastnila dutá pěstní rána. „K TABULI, KOLODĚJOVÁ! A KALKULAJDU S SEBOU!“

Pavla se radši bez dalších protestů příkazu plně podřídila. Látka, z níž byla zkoušená, jí na optimismu také dvakrát nepřidala, pojednávala totiž o odporu a napětí.

„Dvě minus, Kolodějová, pachtíte se s tím jak stoletej dědek s cukrkandlem. K TABULI, KOLODĚJI! Úšklebky na mou adresu nestrpím od nikoho!“

Sourozenecké posty se tak po čtvrthodině prohodily.

„Čtyři minus, račte odkráčet za svou mafiánskou sestřičkou,“ oznámila mu následně profesorka, načež Pavle ještě dodatečně z katedry neopominula dáti najevo, že to v jejím případě bude mít náležitou dohru.

Do konce hodiny pak ve třídě panovala pochmurná nálada, nikomu se nechtělo stále věřit tomu, jak jindy naprosto pohodové pondělní odpoledne nečekaně vzalo za tak tragický spád. Jen snad Kamil Faukenknecht jako by náhle chytil druhý dech a i přes předchozí pokárání v režii Dany Moronové její výkladovou látkou naopak zcela naplno začal žít.

„Tohle je ta tvá milá profesorka plná pochopení,“ vyčetl Pavel sestře hned po skončení hodiny na chodbě (samozřejmě v Danině nepřítomnosti, jak jinak) a na důkaz nefalšované naštvanosti si v dlaních taktéž zmačkal několik těch papírků. Pavla nereagovala, radši se ohlédla na druhou stranu, jenže ani to jí na optimismu příliš nepřidalo: Petr s Petrou se tam oddávali zaběhnutým slastným dotykům, jejich prostřednictvím se právě vzájemně utěšovali. Ono zaláskovaní Pavle po dnešku už začalo připomínat přeslazený romantický kýč, přeci jen momentálně zastávala názor, že by se pár od toho cukrování, alespoň tedy v její přítomnosti, na malou chvíli ze slušnosti mohl oprostit.

„Leč, neoprostil se od něj. Inu, jak se říká: lásce se zkrátka nedá poroučet.”