Tom Patrick

Larisa Pálavská milovala kamiony a jeden takový dokonce sama i řídila. Její jinak velmi křehké postavě to dodávalo na významnosti. Na cestách rozhodně netrpěla nedostatkem nudy, stále bylo co pozorovat. Larisa se tak postupně stávala i vášnivou fotografkou, lákaly ji však jen jisté druhy záběrů, které se pak skvěly na vyvolaném filmu. Nebyly to domy, lesy či cestující, ale mnohem  nosnější objekty jako dráty elektrického napětí, semafory či monumentální elektrárny.

Bohužel se ale našli i takoví jedinci, kteří si libovali v mnohem zvrhlejších zálibách. Třeba v líčení historek o domnělém stopaři, co na silnicích přepadává náhodné řidiče a pak je znetvoří k nepoznání.

„A to on jim klidně řeže i ruce. A to ještě zaživa,“ líčil a přitom se chechtal v jedné z kantýn, do níž Larisa právě zavítala, řidič jednoho z kamionů.

„Pche, to jsou jen báchorky,“ oponoval spolusedící, jímž byl drobný mužíček.

„Ale kdepak báchorky, je to pravda. Tyhle mordy se na cestách opravdu dějí,“ stál si za svým řidič kamionu.

„Tohle já poslouchat nebudu,“ zvedl se hbitě ze židle při představách na trpící drobný mužíček a koukal se z kantýny co nejrychleji vytratit. Zdálo se, že ho to, co zaslechl, velmi rozrušilo, jen nerad by se stal další obětí šíleného vraha.

Larisa učinila totéž, řidič kamionu si ji právě zaměřil pohledem, v němž se zračila ošklivá grimasa. Jako by tím vrahem byl on sám.

Během následné cesty se na onen rozhovor z kantýny Larisa snažila zapomenout, ale to nebylo vůbec jednoduché, sebemenší pootevřená kapota u auta či jedno odstavené na parkovišti jí ho záhy ihned živě připomněly a s ním i domnělého fantoma silnic, co nemá se svými oběťmi slitování a ukájí se na jejich bolesti, dokud samy nevypustí duši. Dost příšerná představa, pomyslela si Larisa.

Potřebovala na moment vypnout, odpoutat se od veškerého zla na této planetě. Na to existoval jediný recept: fotografování. Larisa tedy zastavila nedaleko benzínové pumpy a dala se do snímání monumentální elektrárny, z níž se do přilehlého okolí táhlo bezpočet sloupů s elektrickým napětím.

„Opravdu dost neobvyklá zábava. Člověk by spíš od takové křehké roštěnky očekával hrátky s očními šminkami.“

Larisa pozastavila spoušť a pomalu se za sebe začala otáčet, nestál tam však onen výřečný muž, nýbrž mužíček, co z kantýny vybíhal jako ustrašenec. Na dívku právě mířil puškou a zubil se při tom.

„Ano, oním démonem silnic jsem já, slečinko, a ty mou další obětí v pořadí. Tak strašně rád poslouchám, když skučí a žebrají o milost. Obzvlášť ty něžného pohlaví,“ dušoval se mužíček.

Larisa váhala, co na to říct, pak ji napadlo: „Možná si za svůj život ještě nepotkal tu pravou, takovou, která by ti darovala své srdce, a proto se dopouštíš vražd.“

„Vážně, co ty o tom můžeš vědět?“ roztřásl se mužičkovi náhle hlas a puška se mu v ruce začala chvět.

Larisa pochopila, že mužíček tuto otázku namířenou na lidské nitro zřejmě neočekával, a proto ve stejném duchu pokračovala v řečnění dál: „Proto jsi vraždil, proto je tvá duše tak černá.“

„Co ty můžeš vědět o mé duši, ty, která celé dny tráví na cestách v tom svém vleku a mazlí se tam s filmečky?“ utrhl se na Larisu ještě víc, avšak najednou nedokázal spustit oči z těch jejích. Larisa tušila, proč tak nejspíš činí.

„Zjevně ve mne spatřuješ všechny ty, co si sprovodil ze světa, že je to tak, že se nemýlím? Už toho zabíjení máš dost, chceš s ním přestat, ale nedokážeš v sobě najít potřebnou vůli. Zkrátka potřebuješ  slyšet něčí názor na své trápení a až pak svou pušku nadobro odložíš na zem a půjdeš se dobrovolně udat na policii.“

„Zmlkni ty jedna silniční rajdo! ZMLKNI!“ zakřičel na Larisu mužíček, ke svému překvapení však jeho pravá ruka, jež pušku svírala, skutečně nedobrovolně klesala k zemi a pokládala ji na ni.

Larisa to v úžasu pozorovala, odhodlaně pak dodala ono poslední, co měla na srdci.

„A až tak učiníš, osobně navštívíš hroby všech těch, které jsi svou puškou popravil.“

„ANO! Ano, udělám to tak, jak si to teď přeješ!“ To už se mužíček rozbrečel, vší silou s provinilým obličejem padl na zem a začal vyjmenovávat jména všech svých obětí.

Larisa Pálavská vůbec netušila, kde se v ní daná slova plná soucitu mohla vzít, a proč z nich sílí tak mocná zázračná síla. Objasnění do toho mohl vnést ten, jenž daná slova sepisoval. Daný muž se jmenoval Ivan Johanus. Leč nepochodil s nimi, neboť…

„Tohle je námět, z něhož čiší čiré zoufalství. Vy si snad myslíte, že jedna náhodná ženská dokáže srazit na kolena pomatence, co druhé připravoval o život? A jaký význam ve vašem ději má ono upozornění na to, že se zabývá fotkami monumentálních elektráren?“

To vše Ivanovi právě vyčítal literární kritik pan Norton v jedné z čajoven.

„Ona záměna mužů v té kantýně na postu vraha silnic budiž, ale to ostatní… připomíná mi to nesrozumitelný fantasmagorický guláš. Buďto tomu dejte mnohem přijatelnější dramatičtější náboj, nebo tu povídku rovnou hoďte do koše, pane Johanusi.“

„Ale…“ bránil se nařčení z nevkusu mladík. „Ale mě to v této podobě naprosto vyhovuje. Touha po naději… pro mě to takto má čistě osobní význam a pro vás zajisté…“

„Já v tom rozhodně žádný význam nevidím. Sbohem!“

A pan Norton se uraženě zvedl ze židle, poupravil si na nose brýle, načechral knír a z čajovny ihned spěchal na nádraží. Dnes se jeho dcera měla vrátit ze svých studijních cest.

Jenže pan Norton se jí na nádraží nedočkal a ani o několik hodin později ve svém domě ne. Už nebyla naděje, že by se tu někdy ukázala, možná pouze jako duch. Nějaký maniak ji totiž popravil střelnou zbraní, neboť mu dle očitých svědků odmítala vydat požadovanou peněžní hotovost. Údajně s ním smlouvala, leč marně. Pak padl osudný smrtelný výstřel. Dané tragické zprávě předcházela ještě jedna zajímala, elektřina ve své ceně zlevnila.

Pan Norton potřeboval nějak uklidnit, žil teď už výhradně sám, sám se svým nitrem. Jak že zněla ta poeticky laděná povídka, co mu dnes vyprávěl onen mladík v čajovně? Třeba ho hned zítra on sám pozve na čaj a bude vděčný za nějaký další poeticky laděný příběh.

Pan Gustav Robin vlastnil na náměstí Mont Roses vlastní květinářství již nějaký ten dlouhý čas, ale až tento týden jakoby pozvolna vycházelo najevo, že tam vůbec je. Důvodem nenadálého zájmu byl speciálně vyšlechtěný druh modré květiny.

„Ta kytka prý umí léčit různé nemoci.“

„A já jich na sobě i v sobě mám, no sám byste se jich těžko dopočítal.“

„Tak pojďme do toho krámku na náměstí a jednu takovou zázračnou si hned kupme. Jedině tak na vlastní oči poznáme její účinek.“

A tak se tři pánové do květinářství na Mont Roses skutečně vydali, leč v rámci odkupu se zdálo, že nakonec odejdou s nepořízenou.

„Ale no tak, vzácní hosté, tato má modrá květina není na prodej,“ udivil Gustav Robin zájemce svým tvrzením hned ve dveřích.

„Jak to, že není?“ čertil se okamžitě jeden ze tří návštěvníků květinářství.

Než mu Gustav Robin stačil odpovědět, modrá květina změnila svou barvu na žlutou.

„No to mě podrž, ten plevel snad vážně neumí nic jiného!“ vyštěkl druhý návštěvník.

„A já se chci zbavit otoků, otoků, ehm… otoků, uns so weiter… ehm, tedy a tak dále,“ lamentoval onen třetí. „A taky zlepšit paměť.

A tak všichni tři pánové ve vší počestné naštvanosti květinářství zase opustili, neboť pan Robin za onu změnu barvy od každého z nich požadoval deset korun, což se jich zřejmě dotklo ze všeho nejvíce.

„Šarlatáne!“ zaskučel z dálky ještě jeden z trojice.

Říká se, že člověk v nouzi pozná přítele. Tím nyní byla pohledná modrooká brunetka s pomněnkovýma modrýma očima Hanka Lentonská, co přes ulici vlastnila galerii, na rozdíl od daného květinářství poměrně výnosnou.

„Á, Haničko, to je mi ale… snad konečně milá návštěva,“ zapochyboval na moment ve své uvítací řeči pan Robin.

„Pořád vás trápí ta vaše květinka, protože neumí nic jiného než měnit barvu podle nálady zákazníků ?“

Gustav Robin se nyní styděl odpovídat, po řádné piplačce s jednou vzácnou sazeničkou, kterou dostal darem od šamana, doufal, že s její pomocí konečně zbohatne a květinářství tak bude zaslouženě vynášet.

„Já se na vás přece nezlobím, vím o vás, že jinak máte dobré srdce,“ řekla dobrotivě Hanka a věnovala majiteli květinářství jeden ze svých častých zářivých úsměvů. „Znáte chlapce jménem Radim Ronin? Bydlí hned vedle vašeho obchůdku.“

„To jméno mi je povědomé, ale toho chlapce osobně neznám,“ připustil pan Robin. „Vlastně jsem ho nikdy nezahlédl chodit ani po zdejších ulicích,“ rozpomněl se ještě.

„To se prozatím nepoštěstilo žádnému ze smrtelníků, Radim totiž z domu vůbec nevychází. Vlastně ani nemůže.“

„Nemůže? A pročpak?“

Odpovědí byla postel, na které Radim Ronin ležel. Nemohl hýbat tělem, rukama, nohama, pouze hlavou. I přesto se na oba příchozí usmíval.

Hanka nebyla jen výtečnou galeristkou, co denně dokázala zájemcům prodat desítky obrazů, rovněž je sama uměla malovat, a k tomu ještě obstojně hrála na cello. Tyto své osobní priority nyní spojila v jeden celek a Radim se smál od ucha k uchu. Také pan Robin na její popud přidal něco osobního – co jiného než onu modrou květinu, co chvíli měnila barvu podle nálady cella a usměvavé tváře maroda. Obojí pak mělo zásadní vliv na výslednou Hančinu malbu.

A pak pan Robin dostal jeden výjimečný skvělý nápad. Spolu s Hankou Radima opatrně naložili do květinové dodávky, co ji majitel květinářství jinak výhradně používal pro převoz květin, a všichni v ní společně cestovali krajinou. A Radim zářil štěstím tak, jak snad ještě nikdy předtím.

Modrá květina jako by si to uvědomovala, za dalších zvuků hlasů a podmanivých tónu cella se z ní pokaždé počala linout příjemná vůně.

Po roce obdobných cest a především za přispění modré květiny už Radim dokázal vstát z lůžka a začal chodit nejen po svém bytě, ale i po městě.

„Tak ona vážně ta kytka léčí?“

„A to jste ji vy sám osobně považoval za plevel.“

„A kolik vlastně za to ten květinář od nás tehdy chtěl? Deset korun? Ty jsme mu klidně mohli tenkrát dát, to přece není mnoho.“

Tři pánové po roce zase měli o čem rozmlouvat, stejně jako celé náměstí Mont Roses.

„Ale no tak, vzácní hosté, tato má modrá květina vážně není na prodej, ale pokud k ní budete ochotni pravidelně docházet na ozdravné kůry, možná vám své tajné přání splní stejně jako tady Radimovi, mému novému pomocníkovi,“ uvítal je po čase Gustav Robin, na jehož štítku se nyní skvěl nápis květinářství Robin a Ronin.

„Hmm, popřemýšlíme o tom,“ sdělil jeden z pánů majiteli květinářství zamyšleně, nikoliv tedy namyšleně, a pak odešli, tentokrát v naprostém poklidu a bez remcání.

A Hanka Lentonská se ze své galerie na pana Robina zářivě usmívala, neboť do jeho květinářství a také života konečně zavítalo kýžené štěstí.

Magdalena Šárklová byla širší veřejnosti známá jako sluníčko. Na každého se usmívala a svou přítomností předávala kus poctivé dobré nálady. Magdalena k onomu sluníčku rozhodně neměla daleko, neboť byla letuškou, a k tomu se vázal i daný předepsaný oblek. Ve městě Sortencia, jež bylo od útlého dětství Magdaléniným rodištěm, tak radost a štěstí druhým nepřinášel kominík, nýbrž člověk pohybující se o několik stop výše nad zemí, ba přímo v oblacích, oblečen v leteckém.

Avšak krom oblak Magdalena milovala i zem jako takovou. Magdaléna ráda chodívala do přírody, zejména les se pro ní stával tím pravým místem pro relaxaci a nabrání potřených sil. I jím pokaždé procházelo sluníčko v letecké uniformě, a zdálo se, jako by i místní zvířena za tuto lidskou návštěvu byla nesmírně vděčná, jako by si mezi sebou o ní špitala svou pro lidstvo nesrozumitelnou řečí a měla ji v oblibě.

Avšak jednoho dne jako by to už nebyla pravda. Jako by jakýsi démon z mraků snesl krutý blesk a ten skryl pod černé mraky právě slunce v celé jeho kráse a odmítal jej navrátit oblakům i zemi. Magdalenin obličej nyní připomínal skutečně ten náležící kominíkovi, jen nebyl pokrytý sazemi, nýbrž slzami.

„Omyl? OMYL? Milá slečno, úřady nikdy nechybují, neboť úřady pracují pro lidi a šetří jim čas!“ utrhovala se na Magdalenu žena za přepážkou, když jí dívka předala došlý doporučený dopis.

„Ale já jsem letuška,“ pokoušela se Magdalena bránit se slzami téměř na krajíčku.

„To nikoho nezajímá, předpisy jsou předpisy. Na vojně vás už těmhle manýrům odnaučí, to se spolehněte,“ odpovídala pohrdavě žena za přepážkou. „Rukujete příští měsíc k tankistům do Sepoty. Tady máte potřebné instrukce. Nashle,“ vyštěkla na Magdalenu žena naposled a přepážka se neprodleně uzavřela. Byl totiž právě čas oběda.

Bohužel se nejednalo o žádný omyl. V zemi, z níž Magdalena pocházela a v níž i dlouhé roky pobývala, dívky vedle chlapců rovněž rukovaly na povinnou vojenskou dvouletku.

Magdalena sklesle zasedla na židličku v čekárně a dala si ruce do dlaní. Co by právě ona měla pohledávat u nějakých tankistů? Copak ona, Magdalena Šárklová, má v povaze na druhé mířit hlavní a úmyslně do nic pálit kulky?

„Nesmutněte, slečno, já na tom nejsem o nic lépe než vy. Mě zase odveleli k parašutistům, tedy k letectvu.“

Magdalena pozvedla hlavu, když nad sebou zaslechla ten nečekaný příjemný hlas. Stál tam jakýsi černošský chlapec a i přes zřejmou nepřízeň vlastního osudu se matně usmíval.

„Tady bychom asi déle neměli zůstávat, tohle prostředí působí dosti stísněně,“ mínil následně chlapec a Magdalena jeho přání mileráda vyhověla.

Nejprve letem v oblacích a pak procházkou po zemském povrchu si dva mladí lidé snažili léčit aktuální bolavou duši.

„Takže ty vážně uvažuješ o tom, že k těm parašutistům nastoupíš, Raule?“ zeptala se černošského chlapce při vstupu do borového lesa Magdalena. Tak se totiž jmenoval.

„Holt, já ani ty nemáme na výběr,“ chopil se Raul odpovědi.

Magdalena měla pochopení pro bolavé duše jiných, to se všeobecně vědělo, ovšem se svým vlastním neštěstím si náhle nevěděla rady.

Oba kráčeli dál lesem po cestě, jíž měla Magdalena tolik ve své oblibě. Po cestě stoupali pozvolna nahoru k mýtině, kterou přímo milovala. Stala se pro ni jakýmsi posvátným místem. Tentokrát však nezela prázdnotou jako jindy, když na ni Magdalena pokaždé zavítala.

„Vítám vás, jsem ráda, že tu po čase potkávám nějaké zbloudilé duše,“ oznámila jakási dívka.

„Nápodobně,“ odvětila Magdalena, ale neznělo to nějak povzneseně.

„Copak že se tváříš tak ustaraně, Magdalenko? Takovou tě vůbec neznám, kam se poděl tvůj pověstný zářivý úsměv?“

„My se známe?“ zeptala se opatrně Magdalena, neboť jí dívka nepřicházela povědomá.

„Jednou jsi mi úsměvem dodala potřebné sebevědomí, potkali jsme se v kavárně pana Hantena. Také jsi tam byla v leteckém, jako nyní,“ řekla v naprostém klidu dívka.

„Ale já si na tebe vážně nepamatuji,“ přemítala nahlas Magdalena, dívka tedy přispěchala s mnohem jasnějším vysvětlením.

„Jen jsem se ladně dotkla tvé pravé paže pro štěstí a tys mi ho pak vrchovatě popřála do dalších let mého života. Proběhlo to velmi krátce, pak se naše cesty zase rozešly. Byla jsem prostě jednou z mnoha dalších, co v tvé přítomnosti činili to samé. Dalo by se říci takovou mořskou kapkou.“

Zmínka o moři Magdalenu velice zarmoutila. Mnohem radši by strávila ty dva dlouhé roky v nějakém letovisku v jeho blízkosti než u jakési bojové armády. Magdalena pořád nemohla uvěřit tomu, že dostala povolávací rozkaz jako tisíce dalších dívek a žen.

„Nezávidím ti tuhle životní změnu,“ oznámila zadumaně dívka, když si ho několikrát pozorně pročetla. „To se spraví, uvidíš. Prozatím si ode mne převezmi toto. A když ti bude ouvej, jen si k lahvičce přivoň a rázem se ti uleví.“

Magdalena na dívku vypoulila nevěřícně oči a pak se otočila za sebe na Raula, co on na to říká. Ten jen pokrčil rameny, ovšem záhy jako by se po dívce zem slehla, když Magdalena znovu pohlédla před sebe. Na daném místě stál pouze v hlíně nápis: rada druhá: a také nezapomeň na přátelství.“

Co to všechno mělo znamenat, kladla si v následujících několika dnech tu samou otázku Magdalena. Raul jí nesčetněkrát ujistil, že s tím nic společného nemá. I tak k němu Magdalena pociťovala čím dál větší sympatie, a ona lahvička s parfémem jí skutečně nejednou pomohla, když na ni vlivem ubíhajícího měsíce a blížícího se odvodu šly čím dál častěji mrákoty.

Týden před narukováním však Magdaleně přišel dopis. Byl v něm podán návrh na modrou knížku z dost zvláštního důvodu spočívajícího v nedostatku úsměvů, což by prý vedlo k hromadné újmě na zdraví stovek nespokojených cestujících a tudíž k ochromení letecké dopravy, a něco takového si prostě letecké společnosti v žádném případě nemohou dovolit. Nejednalo se o podvrh! Dole v rohu se skvělo úřední razítko a k danému lejstru byla přišpendlena příslušná petice s oněmi nespokojenými cestujícími! Že by to měla na svědomí ona dívka z lesa?

Slova o přátelství tak dostála svého naplnění. Magdalena si je připomínala následné dva roky na palubách letadel každým dnem svým zářivým úsměvem, tentokrát ale s Raulem po boku coby mužem v leteckém civilu. A ještě jedna podstatná maličkost se udála: přátelství mezi oběma se o stupínek navýšilo, stalo se totiž láskou.

Hela a Hedvika byly kamarádkami. A to se u jedné z nich ukazovalo jako takový, zpočátku menší problém, jenž však postupně přerostl v jeden daleko větší. V čem spočíval? V tak prostém pojmu, jakým je láska. Ano, láska, leč ta výhradně dívčí.

Hela Hedviku milovala, avšak ta ji brala pouze za svou nejlepší kamarádku. A navíc, Hedvika neměla sebemenší ponětí, že ji Hela miluje.

Hela to své nejlepší kamarádce neřekla. Sebemenší doteky Hedvika vždy brala jako ony dívčí klasické, co si navzájem předávají i jiná křehká stvoření, když si něco výstižně dávají najevo, nebo se loučí.

„…a ten černošský chlapec Tom Lee je tak sladce roztomilý,“ rozplývala se Hedvika blahem, když ho Hele ukazovala na fotografii.

„Ano, to je,“ posteskla si Hela.

Zakrátko nato se dívky spolu rozloučily. Pro Helu nastala nová muka. ,,Láska… láska, láska a zase ta láska… je to snad kýč, že teď z mých úst zazněla celkem čtyřikrát?“ lamentovala cestou po mostě.

Tu se znenadání na něm pozastavil jeden postarší pár a muž dívce odpověděl: „Tak, tak, slečinko, láska je velice krásnou věcí a navíc kvete v každém věku.“ Zdvořile se pak uklonil a dál se svojí družkou pokračovali v cestě.

„Vám se to mluví,“ promluvila Hela spíše k sobě.

Udělala sotva pár dalších krůčků, když zase pronesla: „Ach ta láska, láska pozemská.“

„Ano, ta je tak krásná a snad krásnější, než ta nebeská, jak je zpívá,“ poznamenala zpěvavě prodavačka obrazů a povzbudivě na Helu zamrkala. Ta to ženě jen chabě oplatila.

A opět se ozvalo z dívčiných úst: „Ach ta, láska!“

„Však se jejího naplnění brzy dočkáš, Helo, dívenko tuze roztomilá,“ odvětil jí napotřetí muž v kouzelnickém.

„Vy znáte mé jméno, pane?“ vzhlédla k němu Hela jako ve snách.

„Ano.“

A nejen to věděl, také znal místo, na němž žije jiná dívka podobná Hedvice, dívka, jež výhradně uznává lásku mezi dvěma křehkými pohlavími. Byl to přece kouzelník, tak co by neučinil zázračné dobro pro jedno smutné děvče?