Pan Gustav Robin vlastnil na náměstí Mont Roses vlastní květinářství již nějaký ten dlouhý čas, ale až tento týden jakoby pozvolna vycházelo najevo, že tam vůbec je. Důvodem nenadálého zájmu byl speciálně vyšlechtěný druh modré květiny.
„Ta kytka prý umí léčit různé nemoci.“
„A já jich na sobě i v sobě mám, no sám byste se jich těžko dopočítal.“
„Tak pojďme do toho krámku na náměstí a jednu takovou zázračnou si hned kupme. Jedině tak na vlastní oči poznáme její účinek.“
A tak se tři pánové do květinářství na Mont Roses skutečně vydali, leč v rámci odkupu se zdálo, že nakonec odejdou s nepořízenou.
„Ale no tak, vzácní hosté, tato má modrá květina není na prodej,“ udivil Gustav Robin zájemce svým tvrzením hned ve dveřích.
„Jak to, že není?“ čertil se okamžitě jeden ze tří návštěvníků květinářství.
Než mu Gustav Robin stačil odpovědět, modrá květina změnila svou barvu na žlutou.
„No to mě podrž, ten plevel snad vážně neumí nic jiného!“ vyštěkl druhý návštěvník.
„A já se chci zbavit otoků, otoků, ehm… otoků, uns so weiter… ehm, tedy a tak dále,“ lamentoval onen třetí. „A taky zlepšit paměť.
A tak všichni tři pánové ve vší počestné naštvanosti květinářství zase opustili, neboť pan Robin za onu změnu barvy od každého z nich požadoval deset korun, což se jich zřejmě dotklo ze všeho nejvíce.
„Šarlatáne!“ zaskučel z dálky ještě jeden z trojice.
Říká se, že člověk v nouzi pozná přítele. Tím nyní byla pohledná modrooká brunetka s pomněnkovýma modrýma očima Hanka Lentonská, co přes ulici vlastnila galerii, na rozdíl od daného květinářství poměrně výnosnou.
„Á, Haničko, to je mi ale… snad konečně milá návštěva,“ zapochyboval na moment ve své uvítací řeči pan Robin.
„Pořád vás trápí ta vaše květinka, protože neumí nic jiného než měnit barvu podle nálady zákazníků ?“
Gustav Robin se nyní styděl odpovídat, po řádné piplačce s jednou vzácnou sazeničkou, kterou dostal darem od šamana, doufal, že s její pomocí konečně zbohatne a květinářství tak bude zaslouženě vynášet.
„Já se na vás přece nezlobím, vím o vás, že jinak máte dobré srdce,“ řekla dobrotivě Hanka a věnovala majiteli květinářství jeden ze svých častých zářivých úsměvů. „Znáte chlapce jménem Radim Ronin? Bydlí hned vedle vašeho obchůdku.“
„To jméno mi je povědomé, ale toho chlapce osobně neznám,“ připustil pan Robin. „Vlastně jsem ho nikdy nezahlédl chodit ani po zdejších ulicích,“ rozpomněl se ještě.
„To se prozatím nepoštěstilo žádnému ze smrtelníků, Radim totiž z domu vůbec nevychází. Vlastně ani nemůže.“
„Nemůže? A pročpak?“
Odpovědí byla postel, na které Radim Ronin ležel. Nemohl hýbat tělem, rukama, nohama, pouze hlavou. I přesto se na oba příchozí usmíval.
Hanka nebyla jen výtečnou galeristkou, co denně dokázala zájemcům prodat desítky obrazů, rovněž je sama uměla malovat, a k tomu ještě obstojně hrála na cello. Tyto své osobní priority nyní spojila v jeden celek a Radim se smál od ucha k uchu. Také pan Robin na její popud přidal něco osobního – co jiného než onu modrou květinu, co chvíli měnila barvu podle nálady cella a usměvavé tváře maroda. Obojí pak mělo zásadní vliv na výslednou Hančinu malbu.
A pak pan Robin dostal jeden výjimečný skvělý nápad. Spolu s Hankou Radima opatrně naložili do květinové dodávky, co ji majitel květinářství jinak výhradně používal pro převoz květin, a všichni v ní společně cestovali krajinou. A Radim zářil štěstím tak, jak snad ještě nikdy předtím.
Modrá květina jako by si to uvědomovala, za dalších zvuků hlasů a podmanivých tónu cella se z ní pokaždé počala linout příjemná vůně.
Po roce obdobných cest a především za přispění modré květiny už Radim dokázal vstát z lůžka a začal chodit nejen po svém bytě, ale i po městě.
„Tak ona vážně ta kytka léčí?“
„A to jste ji vy sám osobně považoval za plevel.“
„A kolik vlastně za to ten květinář od nás tehdy chtěl? Deset korun? Ty jsme mu klidně mohli tenkrát dát, to přece není mnoho.“
Tři pánové po roce zase měli o čem rozmlouvat, stejně jako celé náměstí Mont Roses.
„Ale no tak, vzácní hosté, tato má modrá květina vážně není na prodej, ale pokud k ní budete ochotni pravidelně docházet na ozdravné kůry, možná vám své tajné přání splní stejně jako tady Radimovi, mému novému pomocníkovi,“ uvítal je po čase Gustav Robin, na jehož štítku se nyní skvěl nápis květinářství Robin a Ronin.
„Hmm, popřemýšlíme o tom,“ sdělil jeden z pánů majiteli květinářství zamyšleně, nikoliv tedy namyšleně, a pak odešli, tentokrát v naprostém poklidu a bez remcání.
A Hanka Lentonská se ze své galerie na pana Robina zářivě usmívala, neboť do jeho květinářství a také života konečně zavítalo kýžené štěstí.